Některé otázky sémantiky sloves

Josef Filipec

[Články]

(pdf)

Некоторые вопросы семантики глаголов / Quelques questions concernant la sémantique des verbes

1.1. „Slova a věta jsou obě základní jednotky jazyka“.[1] Obě tyto jednotky spolu s ostatními, které je třeba vidět v jejich rámci (fonémy, morfémy, syntagmata), popř. které na nich stavějí, slouží k vytváření textů. Stále více autorů je přesvědčeno o existenci nadvětné jednotky (odstavce, popř. nadvětné výpovědi), právě též z hlediska sémantiky výpovědi.[2] Pro lexikální jednotky (slova a frazémy) z toho vyplývá nutnost vidět je ve všech relevantních aspektech, a to jako formálně významové znaky fungující v kontextových segmentech a v syntaktickém zapojení.[3] Základní větotvornou funkci mají především slovesa.

2.1. Různé druhy slov v různých jazycích se velmi liší, pokud jde o jejich kontextovou autonomnost anebo podmíněnost, a s tím souvisí i jejich syntaktické chování. Kontextová senzitivnost jako obecný rys je právě specifikum jazyka přirozeného proti jazyku umělému. Mezi druhy slov stojí na jedné straně bezkontextová citoslovce, mající povahu větných ekvivalentů (i ona jsou senzitivní na situace), na druhé straně ostatní druhy slov. Slovní druhy pojmenovací povahy (jména, slovesa, adjektiva, adverbia) sice mohou pro svůj větněčlenský charakter fungovat jako samostatné výpovědi (jednočlenné), avšak ve většině případů, zvláště ve stylu odborném a publicistickém, spoluvytvářejí výpovědi dvojčlenné.

Stupeň kontextové autonomnosti nebo podmíněnosti těchto slov je různý. Relativně nejvyšší kontextovou autonomnost lze zjistit u substantiv nedějových, zvláště mají-li pojmový význam a jsou jednoznačná. V tomto ohledu stojí na prvním místě termíny. Většina slov příslušících k ostatním slovním druhům je kontextově podmíněna. Mezi nimi je třeba rozlišit slova, která na sebe jiná slova (slovní tvary) vážou, poutají, a slova, která jsou na jiná slova vázána. K první skupině slov kontextově aktivních patří především slovesa, řidčeji i substantiva (zvláště deverbativa) a adjektiva, k druhé skupině slov kontextově pasívních adjektiva (vázaná na substantiva) a většina adverbií (vázaných na slovesa, adjektiva, jiná adverbia, řidčeji i na substantiva).

Jiný charakter má gramatická (syntaktická) a kontextová vázanost pomocných (synsémantických) druhů slov, obligatorně vázaných na jména (předložky), věty a jejich části (spojky) a na signalizaci postojů mluvčích k výpovědím o situacích (částice). U předložek např. je věc složitější. Jsou kontextově pasívní, ale gramaticky aktivní, protože vyžadují doplnění substantivem, a to v jistém pádě, což předpokládá často jejich doplnění slovesem (ležet na stole, položit na stůl).

3.1. Většina sloves na sebe váže další slova, popř. slovní tvary, tj. nutně se realizuje ve spojení s nimi a předpokládá je. Kontextové okolí slov má tři stránky: syntaktickou, lexikální a sémantickou. Při značné frekvenci sloves sémanticky chudých,[4] kontext sémanticky příliš neovlivňujících, projevuje se především konstrukční, [295]formálně syntaktická funkce a syntaktická dominantnost sloves jako slovního druhu. Slovesa tohoto typu vyžadují doplnění dalšími slovy a tvoří spolu s nimi kontextové řetězce. Jsou tedy slovesa slova kontextově a především syntakticky aktivní.

3.1.1. Jsou ovšem i slovesa nekonstrukční povahy. Nevyžadují doplnění dalšími slovy, a to dokonce nejen v pozici zprava (komplementové), ale i zleva (subjektové, předpokládá-li se zapojení slovesa do kontextu a objektivní postup aktuálního členění výpovědi), a vyznačují se tudíž značnou kontextovou i sémantickou autonomií (srov. 6.2.).

Tím nabývá třída sloves na rozsahu a členitosti. Jde např. o tyto typy: 1. slovesa bezpodmětá, neosobní, např. prší (možno vyznačit — V —); 2. pacient po obědě vždy leží (S V —); 3. mrazí ho v zádech (neosobní užití slovesa, osobní předmět: — V S); 4. otec čte večer noviny (S¹₁ V S⁴₂); 5. babička mně vyprávěla pohádku (S¹₁ V S⁴₂ S³₃); 6. naškrábal jsem ti dopis tužkou (S¹₁ V S⁴₂ S³₃ S⁷₄).[5] Vedle předmětu přímého může jít i o předmět předložkový (náš pes štěká na kolemjdoucí), předmětové substantivum může alternovat s infinitivem, popř. s vedlejší větou atd.

V uvedených případech jde o různou míru spojitelnosti, valence základního slovesa s jeho obligatorními participanty (aktanty).[6]

Pro tyto své konstrukční schopnosti se chápe sloveso při jazykové analýze jako centrální člen slovesné věty, především dvojčlenné, přičemž se dnes obvykle aplikuje tesnièrovská, popř. závislostní gramatika, postihující funkčně syntaktické vztahy mezi členy vět, ne však např. gramatika bezprostředních složek.[7]

4.0. Ve shodě s tvarově významovou povahou lexikálního znaku, jímž je každé sloveso v jednotlivém významu, rozlišujeme u sloves na rovině formální valenci a na rovině významové intenci. Jsou tedy slovesa s nulovou valencí a naproti tomu slovesa monovalenční až polyvalenční. Příslušná mikrostruktura slovesa a jeho participantů tvoří valenční, popř. intenční (sémantické) pole.[8]

Prohloubený syntaktický výzkum dnes vyžaduje celostní pojetí jednotlivých slovesných tříd (verba dicendi atd.) a vnitrojazykově i mezijazykově konfrontační zřetel k jejich specifičnosti. V tom je metodologická shoda se strukturně pojatou lexikální sémantikou a lexikologií, které už po léta zastávají tuto orientaci. Jsou však pochopitelně i rozdíly obou přístupů, nutných a oprávněných.

5.1. Jde o tyto rozdíly:

5.1.1. Syntaktické pojetí pracuje se syntaktickými významy a se syntaktickým pojetím polysémie. Syntaktické významy jsou signalizovány a objektivizovány rozdíly valenčních pozic, sémantických rolí participantů, které tyto pozice obsahují, a rozdíly sémantických prvků, které lze do příslušných pozic umístit (tzv. selekční omezení). Asymetrie znaku se projevuje i u sloves, tj. sloveso v jednotlivém významu mívá v češtině více vazeb než jednu: bojovat 1. čím; s kým, s čím; proti komu, čemu; za koho, co; o koho, co; řidč. co; —. Naopak zase může mít více významů téhož slovesného lexému stejnou vazbu: brousit (co) 1. ‚ostřit (nástroj)‘: brousit nůž 2. ‚opracovávat povrch, plochu něčeho‘: brousit čočky 3. ‚tříbit‘: brousit svůj vtip.[9] [296]To, co je v slovnících zpracováno jako jediná (polysémická) lexikografická jednotka, je tedy ze syntaktického hlediska vzhledem k uvedeným kritériím souborem sloves (výskytů) užitých v jednotlivých výpovědích.

5.1.2. Další rozdíl syntaktického a lexikologického pojetí je v tom, že podle prvního pojetí se považuje za jedinou jednotku prostě vidová dvojice jednotlivých významů sloves.[10] Avšak členy vidové dvojice (např. dát — dávat, provést — provádět) nejsou sémanticky záměnná synonyma ani nejsou na úrovni pouhých slovních tvarů téhož, jediného lexému.

5.1.3. K uvedeným rozdílům přistupují další, specifičtější. K zjištění lexikálních jednotek s jednotlivými invariantními významy, které bývají zahrnuty i do tzv. polysémických lexémů, nestačí dílčí metody distribuce a transformace, protože signalizují významové rozdíly jen zvnějška. V češtině jako jazyku s propracovanou morfologií je třeba přihlížet i k rozdílům morfologickým, jako je osoba a číslo: lexému jít se v řadě významů užívá jen v 3. osobě, protože podmětem je substantivum věcného významu, např. 5. (o věcech) ‚pohybovat se 1; být v činnosti, fungovat 1‘: opona jde vzhůru; — hodinky jdou dobře; 12. neosobní užití: jde o něco, o někoho ‚týká se‘: jde o tuto věc atd.; reflexivizace: pamatovat si (ve významech 1, 2) proti pamatovat (u významů 3, 4); uhnat 1. ‚hnaním vyčerpat, uštvat 1‘: uhnat koně, 2. uhnat si hovor. ‚způsobit si, zavinit si (nemoc)‘: uhnat si zápal plic; podobně poděkovat proti poděkovat, poděkovat se, považovat proti považovat si (někoho) aj. Řidčeji signalizují jednotlivé významy sloves i kategorie způsobu a rodu.[11] Ovšem ani zřetel k morfologickým údajům, ani zřetel k slovotvorným vztahům (hrát: hráč — herec, herna, hřiště, herní, hravý)[12] nestačí k postižení významové specifičnosti sloves, protože i v těchto případech se uplatňuje asymetrie formy a významu.

6. Popis a výklad významu sloves vyžaduje analýzu strukturovaných a hierarchizovaných kombinací distinktivních sémantických prvků (rysů),[13] a to se zřetelem k prvkům společným celému dílčímu systému i se zřetelem k prvkům specifickým, diferenčním.[14]

Vzhledem k tomu lze rozeznávat dva hlavní případy: význam lze formulovat buď se zřetelem k valenčním pozicím sloves a jejich sémantickým omezením (kontextově), nebo bez tohoto zřetele.

6.1. U početnější třídy sloves, zvláště polysémických, s levovalenční i pravovalenční pozicí je třeba přihlížet k sémantickému obsazení valenčních pozic, k jejich opozicím a počtu, např. bavit koho 1. (o lidech) ‚poskytovat zábavu‘: bavit společnost vtipy 2. (o věcech, činnosti ap.) ‚těšit, zajímat 1‘: kniha, cestování, matematika mě baví. Zde jde o opozici ‚lidský činitel‘ — ‚ne-lidský činitel‘ v levovalenční subjektové pozici.

Sloveso brázdit se vztahuje k osobám (A), ptákům (B), předmětům (C) schopným pohybu a zanechávajícím stopy na vodě a ve vzduchu: loď brázdí moře (S⁴), řidč. [297]mořem (S⁷). Schematicky lze vyjádřit tuto přináležitost kontextových tříd k slovesu takto: V: (ABC)V(S⁴ v S⁷). Naopak u slovesa plazit se, které patří k druhé skupině (6.2), korespondují jednotlivé třídy slov s jeho různými významy. Jde tedy o živočichy (plazy), rostliny (jistého druhu), lidi (jistých vlastností), jevy (schopné jistého pohybu, jako např. plamen); schematicky vyjádřeno: V: (AV₁) (BV₁) (CV₁).

Při dílčí analýze materiálu se např. ukázaly tyto opozice sémantických prvků v levovalenční (subjektové) pozici sloves: osoba — živočich: štěkat 1. (o psech ap.) pes štěká na kolemjdoucí 2. hovor. expr. ‚ostře, pronikavě mluvit, křičet, hubovat, nadávat‘: v rozčilení na sebe štěkali; osoba — předmět, přírodní jev aj.: nést 1., 2. (o osobě) 3. (o předmětu, části těla, přírodním jevu) sloupy nesou balkón; nohy ho sotva nesou; nést hlavu vzhůru; voda ho nesla; předmět konkrétní — abstraktní: patřit někomu 1. patří mu domek; umění patří lidu.

Obdobné opozice lze pozorovat i v pozici pravovalenční (objektové, komplementové), např. osoba — předmět, a to konkrétní — abstraktní: budit koho (děti do školy) — budit co (pozornost, důvěru); brousit 1. brousit nůž 3. brousit svůj vtip; předmět — místo: brousit 4. hovor. ‚potulovat se (někde)‘: brousit po ulicích, ulicemi; předmět, popř. místo — způsob: nést 7. ‚mít určitý dostřel‘: puška nese 1000 m, daleko, dobře; celek — část: loupat 1. loupat jablko 2. loupat slupku.

Třídy předmětů označené ve valenčních pozicích se většinou ve slovnících i v gramatikách udávají příliš obecně a je nutné je zpřesnit; jde např. o předměty vydávající charakteristický zvuk: cinkat klíči, mincemi, zvonkem, šperky ap. (viz i sloveso plazit se).

6.2. Bylo už uvedeno (3.1.1.), že existuje i méně početná třída sloves, jejichž význam není závislý na kontextu a sémantickém obsazení valenčních pozic, jako tomu bylo v případech dříve uvedených. Jde o slovesa bez pravovalenční pozice, a pokud tuto (objektovou nebo adverbiální) pozici mají, není na ní jejich význam závislý. Patří sem a) slovesa označující stav: stát, sedět, ležet, viset; spát, bdít; b) změnu stavu: bachratět, blednout, bohatnout, červenat, stárnout; c) pohyb: běhat, belhat se, běžet, blížit se; d) vydávání zvuků: bečet, blábolit, blekotat, broukat, bručet; brnkat, břinkat, cinkat; většina těchto sloves vyvinula i další význam, popř. významy ‚mluvení‘, ‚zpívání‘ s pozicí pro substantivum v akuzativě vyjadřující obsah mluvení, zpívání ap.: blábolit slova, blekotat nesmysly, broukat, bručet (si) písničku; e) projevy citů aj.: běsnit, bouřit, burácet; f) četná denominativa, především substantivní: bájit, básnit, betonovat, bodovat, bojovat, bruslit, bubnovat, cementovat, cestovat, pádlovat, solit atd.; některá z nich mají jak akuzativní vazbu, tak i absolutní užití: bájit historky, betonovat základy, cementovat podlahu, bodovat výkony mužstva (proti mužstvo bodovalo) — v tomto posledním případě jde o rozdíly v sémantických rolích substantiva mužstvo.

7.1. Rozdíl mezi oběma uvedenými třídami sloves se projevuje i v různém typu výkladu jejich významů. U třídy 6.2. zůstává výklad v mezích slovesného lexému, např. stárnout ‚stávat se starým, starším‘, schematicky znázorněno V(ab). Výklad tu mívá i povahu parafráze daného slovesa: bádat ‚dělat vědecký výzkum‘, bruslit ‚jezdit na bruslích‘. U třídy 6.1. předpokládá výklad i pozici objektového, popř. adverbiálního (lokálního, způsobového) participantu, srov. rozdíl bručet 1. ‚vydávat (a) temný (b₁) a nejasný (b₂) zvuk (c)‘ (např.: medvěd bručí); schematicky (a → c → (b₁ + b₂)), 2. ‚nejasně (tj. takovým, bručivým zvukem, b₂) něco (f) říkat (d), zpívat (e)‘ (např.: bručet (si) písničku); schematicky (b₂ ← d v e → f). Dobře lze tento rozdíl pozorovat v případech typu loupat jablko (nožem) a loupat slupku (jablka nožem), kde se ve výkladu projevuje rozdíl celku a části. Samozřejmě — jako vždy v jazyku — jsou i případy přechodné.

Subjektová pozice je prakticky přítomna u obou uvedených tříd sloves (6.1. i 6.2). Třída tzv. neosobních (bezsubjektových) sloves, označujících přírodní jevy (prší, hřmí), tělesné stavy (brní mě v noze), některé predikáty se statickým významem (jde mu o to) aj., je poměrně nerozsáhlá a zčásti okrajová.

[298]7.2. U třídy 6.1. mohou být do výkladu významu zahrnuty i některé presupoziční prvky vyplývající z kontextu, např. bacit 2. (s něčím, s někým) ‚něco, někoho uchopeného prudce odhodit, mrštit‘ (podle SSJČ); budit 1. ‚přivádět ze spánku do stavu bdění‘.

7.3. Bylo už naznačeno (v 7.1.), že sémantické prvky užité ve výkladu jsou hierarchizovány a syntakticky strukturovány. Nadřazené prvky (archisémémy) mají sémantický kategoriální charakter, protože vydělují jednotlivé dílčí systémy sloves. Např. v bodech a)—f) sub 6.2. jde o archisémémy ‚být (v poloze, v jistém stavu, vlastníkem něčeho)‘, ‚stávat se (změna polohy, stavu, vlastnictví)‘, ‚činnost produkovaná subjektem‘, ‚činnost subjektu vztahující se k objektu (cíli), popř. zajišťovaná pomocí jistého prostředku, jistým způsobem‘ ap. Pohled na tyto sémantické rysy dává naději, že bude možno na základě podrobného sémantického výzkumu všechna slovesa jednak zahrnout pod obecný význam děje v čase, pojatého dynamicky a staticky,[15] jednak je v rámci tohoto obecného, hierarchicky nadřazeného významu podle zjištěných relevantních rysů účelně diferencovat. Vhodnou pomůckou pro takovou práci bude synonymický slovník, který ukáže shody a rozdíly sloves sémanticky blízkých (uhodit, udeřit, praštit, bacit atd.).[16]

7.4. Sémantická analýza uvedeného typu (viz 7.1. a 7.3.) ukazuje, že i slovesa, přes jejich specifický a syntakticky relevantní charakter, je třeba chápat jako lexikální jednotky sui generis. Taková analýza je pochopitelně důležitá pro mluvnici, která předpokládá všestranný, mnohoaspektový popis sloves, vydělení dílčích systémů, určení typu slovesné diateze, analýzu distribuce sloves, jejich polysémie, popis syntaxe příslušného metajazyka aj.

 

R É S U M É

Einige Probleme der Verbsemantik

Wörter der natürlichen Sprachen sind zum Unterschied von den Termini der künstlichen Sprachen kontextsensitiv. Einzelne Wortarten unterscheiden sich in der Stufe ihrer Kontext- (bzw. Situations-)-Bedingtheit oder Autonomie. Verba sind unter den kontextbedingten Wörtern kontext- und syntaktisch aktiv (zum Unterschied beispielweise von Adjektiven). Die Verbaklasse ist nicht einheitlich und homogen, sie weist einige Typen mit verschiedener Valenz und Intention auf. Analyse der Verbsemantik setzt Feststellung ihrer Valenzpositionen und der semantischen Rolle der in diesen Positionen fungierenden Partizipanten, sowie auch Berücksichtigung distinktiver semantischer Merkmale, die die Bedeutung der diese Positionen einnehmenden Wörter kennzeichnen und auch die Kontextvalenz der Verba bedingen, voraus. Es hat sich dabei gezeigt, daß hauptsächlich zwei Verbaklassen zu unterscheiden sind: die eine, mehrgliedrige, bei der die semantische Besetzung von Valenz- (Subjekt- und Komplement-, in einigen Fällen auch Präsuppositionen-) -Positionen berücksichtigt werden muß, und die andere, weniger zahlreiche, deren Glieder ohne Komplementposition vorkommen, bei der die Bedeutungsformulierung die Subjektposition zwar berücksichtigt, aber den Rahmen des Verbum-Lexems nicht übergreift. Bei der semantischen Analyse arbeitet man mit Verbateilsystemen, deren Gliedern ein gewisses übergeordnetes semantisches Element (Archisem) gemeinsam ist. Diese Elemente einzelner Teilsysteme haben den Charakter semantischer Kategorien und können im Rahmen eines höheren Ganzen hierarchisiert werden.

Slovo a slovesnost, ročník 38 (1977), číslo 4, s. 294-298

Předchozí Petr Sgall: Sémantická báze a pragmatika

Následující Bohumil Trnka: Existuje nulový foném?