Velární a laryngální frikativy ve fonologických systémech

Milan Romportl

[Články]

(pdf)

Велярные и ларингальные фрикативы в фонологичеcких системах / Les fricatives laryngales et vélaires dans les systèmes phonologiques

V stati o fonémech základních a zvláštních upozornil V. Skalička[1] na rozdílnosti v zastoupení některých kategorií fonémů v různých jazycích. Z jeho vývodů je mj. zřejmé, že okluzívní konsonanty patří daleko spíše k základním fonémům jazyků než konsonanty frikativní, z těch pak zejména frikativy tvořené v oblasti velární a laryngální jsou zastoupeny sporadicky.

Chceme si zde povšimnout právě těchto kategorií „zvláštních“ konsonantů, a to nejen jejich přítomnosti v inventáři fonémů jednotlivých jazyků, ještě spíše nás bude zajímat jejich místo ve fonologickém systému těchto jazyků.

1. Kdybychom ponechali stranou např. otázku dalších menších modifikací velár a laryngál a povšimli si především možné existence těchto frikativ v neznělé a znělé (resp. fortisové a lenisové) podobě, mohli bychom v jazycích očekávat výskyt dvou typů velárních, ch-ových, a to neznělého [x] a znělého [γ] (popř. jejich palatizovaných protějšků, neznělého [x,] resp. [ç] a znělého [γ,] — které bychom jen s rozpaky přepisovali [j]) a dva typy laryngální, neznělé a znělé h.

V tom, jak jednotlivé jazyky využívají těchto možností, je celkem jasno. Především nemáme svědectví, že by některý přirozený jazyk měl k dispozici ve svém fonologickém systému celou čtveřici (natož šestici) plně integrovaných velárních a laryngálních frikativních fonémů.

1.1. Nepochybně nejslabším článkem tu budou laryngály. Sice — jak upozorňuje v citovaném článku Skalička — h-ový konsonant je poměrně často v jazycích zastoupen, jeho podoba je však značně rozdílná. Existuje buď znělé h (jako v češtině nebo v slovenštině), nebo častěji konstatované neznělé h, které však mnohdy vykáže spíše rysy lenisového h, jehož podoba kolísá od podoby poloznělé k podobě (téměř) znělé, jak to můžeme zaznamenat v nepříliš časté vnitroslovné intervokalické pozici např. v němčině, nejvýrazněji pak v interjekcích (aha).

Nevíme však o žádném případu, kde by rozdíl znělého (lenisového) a neznělého (fortisového) h zakládal fonologický protiklad. Pokud je možno někde takové typy objevit, jde toliko o fakultativní (resp. individuální, snad i stylistické) varianty, s rozpaky bychom tu mohli připustit i rozdíl variant kombinatorních — snad v němčině na počátku a vnitroslovně v sousedství konsonantu variantu neznělou až poloznělou, intervokalicky (polo)znělou? (v. níže).

1.2. Poněkud jiná je situace u velár, kde rozdíl neznělého (fortisového) a znělého (lenisového) ch není sice v jazycích využíván běžně s plným uplatněním ve fonologickém systému, přesto však přichází, jako v nové řečtině, kde rozdíl [x] a [γ] je využíván např. před zadními vokály k rozlišování slov (kdežto před vokály předními je stejně využíván rozdíl [ç] a [j], které jsou s příslušným velárním konsonantem v komplementární distribuci).

Ve fonetických popisech jazyků není vždy zřejmo, zda se v jazyce vyskytuje laryngální znělé h nebo velární znělé ch [γ], mnohdy dokonce přicházejí vedle sebe jako fakultativní varianty (často regionálního původu). Zdá se, že jiná není ani situace ve východoslovanských jazycích, zejm. v ukrajinštině a běloruštině, kde je [303]ovšem zřejmě rozdíl v tom, která z hlásek je tu variantou základní. Jestliže přijmeme za základní podobu velární znělé ch [γ] (jako v běloruštině),[2] je pak vztah k neznělému ch bez problému a je třeba tu akceptovat plnoprávný vztah fonémů /x/ a /γ/ jako členů znělostní korelace.

2. Je známý vztah fonémů /x/ a /h/ v češtině a slovenštině. V obou jazycích je možno v současné době odhalit analogický poměr: oba fonémy, byť jim odpovídající základní zvukové realizace nevykazují homorgánní artikulaci, tvoří nesporně korelační pár znělostní korelace. Upozornili jsme již dříve,[3] že v češtině nepatří tento pár i z důvodů poněkud odchylné distribuce k vlastnímu centru znělostní korelace, třebas mu stojí ze všech periferních (zde spíše: necentrálních) párů nejblíže.

2.1. Nejznámější odchylkou je případ styku etymologických konsonantů párového neznělého s následujícím h, kde dochází k dvojí fakultativní podobě asimilace, mající regionální původ, totiž progresívní „české“ N + h → Nx a regresívní „moravské“ N + h → Zh. Tento typ je tradičně představován skupinou s + h, kde se „česká“ fakultativní varianta v spisovném jazyce realizuje toliko tam, kde se synchronně nepociťuje morfematický šev, tedy jak známo např. shoda, na shledanou proti shora, shůry (kde ovšem není důvodu, proč by další úprava pravidel pravopisu nemohla po úpravě psaní předložek s a z připustit zde psaní z-). Anketou zejména mezi vysokoškolskými posluchači (mezi 19—24 lety) jsme zjistili, že tu u mluvčích z oblasti „české“ varianty dochází k diferenciaci výslovnosti s asimilací regresívní a progresívní podle toho, zda užívají slova ve významu, který je bližší významu slova základního, nebo zda jde o význam původnímu vzdálený. Mohou tedy vyslovovat sloveso shánět např. ve spojení shánět ovce (tedy ve významu ‚honit rozběhlé ovce znovu do houfu‘) s počátečním [zh-], kdežto např. ve spojení shánět zboží (tedy ve významu ‚hledat po obchodech určitý druh zboží‘) vyslovují vždy se [sx-]. Mluvčí z oblasti „moravské“ tu naprostou převahou vyslovují [zh-]. Je třeba toliko upozornit, že v oblasti severovýchodních nářečí se častěji užívá progresívního typu „českého“ i v případech, kde je morfematický šev i synchronně jasný, dokonce i v předložkových spojeních.[4]

Dosud jsme tu ovšem uvedli příklady toliko ze spojení etymologických s + h. Je to v domácích českých slovech téměř jediný případ typu N + h v poloze vnitroslovní. Jiné neznělé souhlásky přicházejí před h toliko na styku slov, nejvýše na švu složeniny nebo na výrazném jiném morfematickém švu. Přesto je možno — jak jsme se již zmínili dříve[5] — zaznamenat v oblasti „české“ varianty dosti rozkolísanou výslovnost slova takhle, kde bych za základní považoval výslovnost [takxle], kdežto výslovnost [taghle], jinak běžnou v oblasti „moravské“, bych považoval zde za výrazně „pečlivou“ (na rozdíl od výslovnosti [takle], která patří do vrstvy stylově nižší, neplně spisovné).

Pokud má mluvčí z oblasti „české“ výslovnostní varianty vyslovit např. slovo kuthan (← střhn. gluotphanne), vysloví tu — i když slovo není v jeho aktivním úzu — obvykle [-tx-].

Necháváme stranou výslovnostní otázky v slovech jasně cizího původu, jako v řeckých — v starší pravopisné podobě a výslovnosti — these, theorie s [tx-], i případy, kde se morfematický šev uvědomuje, jako např. expozice proti exhumace, [-ksp-] proti [-gzh-].

[304]2.2. Tato nepravidelnost ve vztahu /x/ a /h/ proti jiným, centrálním párům české znělostní korelace, není jediná. Druhá výjimečnost je pak v podstatě shodná se slovenštinou; na rozdíl od uvedené anomálie v aktivní asimilační schopnosti se týká rozdílnosti v pasívní asimilaci. Kdežto ve všech jak centrálních, tak periferních (i okrajově připojených) párech[6] jsou v neutralizačních pozicích oba členy zastupovány jedním z členů páru a v realizaci není rozdílu, zda jde o člen „zachovaný“ nebo „zastupovaný“ (jsou tedy zachovány veškeré podstatné složky distinktivních vlastností — v naší terminologii jak rysy relevantní, tak redundantní a povětšině i irelevantní),[7] jsou oba členy páru /x/ — /h/ zastupovány v pozici, kde se předpokládá realizace členem znělým, tj. [h], obvykle velární znělou frikativou [γ], která vykazuje kromě společných rysů po jedné vlastnosti každého z obou členů páru, totiž znělost ve shodě s [h], kdežto — užijeme-li raději klasifikace artikulační, abychom se vyhnuli rozdílům v terminologii akustické klasifikace[8] — velárnost ve shodě s [x].

Někdy se připouští pro tuto pozici jak v češtině, tak v slovenštině na styku dvou slov (např. č. smích zahlaholil, sníh zešedl, vrah byl …, sl. prach bol …, Váh vystúpil …) výjimečně i realizace laryngálním [h], obšírný, byť nesystematický průzkum však ukazuje, že výslovnost znělé velární frikativy zde naprosto převažuje.[9] Ukazuje to i náš laboratorní rentgenový film, kde všech pět českých mluvčích artikulovalo velární frikativu. V slovenštině pak k tomuto typu neutralizace protikladu znělosti dochází podobně jako v jiných případech i před jedinečnými konsonanty.

3. Jiné otázky po vztahu uvnitř skupiny velárních a laryngálních frikativ se naskytují tam, kde existují vedle sebe tvrdé a měkké veláry. Věnovali jsme otázce těchto konsonantů ve fonologických systémech slovanských jazyků již dříve speciální úvahu,[10] v tom i vztahu tvrdých a měkkých ch-ových konsonantů. Došli jsme k závěru, že ve všech východoslovanských jazycích, v polštině, obou lužickosrbských jazycích i v bulharštině, kde v centrálním systému v domácích slovech intelektuálního významu přichází měkké [x,] toliko před vokály přední řady, je jeho distribuce komplementární s [x] a nutně je tu musíme kvalifikovat jako poziční varianty jediného fonému /x/. Jako fonémy mohly obě podoby fungovat toliko v systémech periferních, především v slovech přejatých, vlastních jménech, onomatopoích atp.

Toliko v ruštině a v polštině bychom se zde mohli ptát navíc i po vztahu fonému /x/ k potenciálnímu fonému */h/. Soudíme, že ani v jednom z těchto jazyků není možno mluvit o h (resp. γ) jako o plnoprávném fonému, i když důvody budou různé. V polštině se může vyskytnout [h] (nebo ještě spíše [γ]) pouze v individuální výslovnosti v nevelkém počtu slov převážně cizího původu (herbata, handel …). Pro většinu mluvčích není však rozdílu ve výslovnosti psaného h a ch, takže pro ty, v jejichž výslovnosti (snad hyperkorektní) se tento rozdíl objeví, lze předpokládat vztah /x/ — /h/ toliko v periferním systému slov, a to opět zcela na jeho periférii. — I v ruštině se vyskytuje v spisovném jazyce spíše velární [γ] než [h], a to ve zcela omezené periferní skupině slov církevněslovanského původu, která jsou navíc užívána jako citoslovce. O jeho fonémické platnosti by se dalo s výhradami uvažovat výlučně ve velmi omezeném okruhu těchto několika slov.

[305]4. Jako příklad jiných vztahů frikativních velár a laryngál bychom mohli uvést situaci v němčině. Ve své studii věnované vztahu německého ach-lautu a ich-lautu si všiml P. Trost[11] výskytu různých velárních frikativních konsonantů v různých regionálních formách němčiny. Omezíme-li se na onu formu němčiny, která je uznávána za spisovnou a jejíž výslovnost je kodifikována — až na okrajové výjimky shodně — v třech známých publikacích,[12] bylo by možno na prvý pohled pokládat repertoár zmíněných kategorií konsonantů v němčině za podobný jejich zásobě v polštině nebo v ruštině; vyskytuje se zde totiž kromě čistě velární frikativy [x] — ach-lautu též palatalizovaný (až palatální) [ç] — ich-laut a také laryngální [h]. Ovšem jejich využití a rozložení je značně rozdílné.

Nejvíce pozornosti vzbuzoval vztah obou ch-ových hlásek, [x] a [ç]. Nechybělo těch, kteří neuznali námitku, že obě hlásky se vyskytují v komplementární distribuci, a jako argument pro fonémovou platnost obou uváděli jako minimální páry dvojice slov typu tauchen [taoxǝn] proti zdrobnělině Tauchen [taoçǝn], nebo Kuchen [ku:xǝn] proti Kuhchen [ku:çǝn]. V citované studii se pokusil Trost najít argumenty pro hodnocení vzájemného vztahu obou frikativ v tom, jaká je situace i v jiných formách němčiny. Ze synchronního hlediska není ovšem možno přehlédnout fakt, že žádná ze slov již zmíněných „minimálních“ párů nemají stejnou morfematickou stavbu, naopak rozdílnost výslovnosti je dána různým umístěním morfematického švu a hláska [ç] zde zcela jasně funguje v poloze po zadním vokálu jako hraniční signál, vyznačující v této poloze počátek deminutivního morfému -chen.

Další problém se však objevil mezi těmi, kteří uznávají [x] a [ç] za varianty téhož fonému. Byla položena otázka, zda tyto dvě frikativy nejsou pouze dvěma vedlejšími variantami fonému /h/, jak to formuloval Merlingen a po něm Zacher aj.[13] Na prvý pohled se zdá, že všechny tři zvukové prvky jsou v němčině v komplementární distribuci, [x] a [ç] vnitroslovně a v konci, [x] po zadních vokálech, [ç] po jiných hláskách (s výjimkou případů zmíněných v předchozím odstavci), kdežto [h] toliko na počátku slov (popř. kmenových morfémů nebo přípon jako -heit, -haft apod.). Kdyby tomu tak bylo důsledně, bylo by třeba názor Merlingenův a Zacherův přijmout. Nezviklala by jej ani námitka, že [ç] může stát i na počátku slov jako Chemie, Chinin, protože tento argument by mohl zdůvodňovat fonémickou platnost /h/ i /x/ (realizovaného zde pomocí [ç]) toliko v periferním systému v slovech přejatých (srov. Hämophilie — Chemoplast).

Daleko závažnější je argument, že existuje skupina domácích německých slov, byť početně velmi omezená, ve kterých se [h] vyskytuje vnitroslovně. Je možno mít k jednotlivým slovům námitky co do jejich bezpříznakovosti a neexpresívnosti, např. k slovu Uhu, ve kterém by bylo možno cítit onomatopoický původ (což by byl po mém soudu argument závažnější než Merlingenův, že se tu cítí začátek nového morfému nebo části složeniny — l.c.). Také k slovu Oheim by bylo možno připojovat pochybnost, zda nejde o slovo málo frekventované a snad s nádechem archaičnosti. To vše však naprosto neplatí pro takové slovo, jako je Ahorn, které je zcela neutrální, je domácí, funguje jako přírodovědecký termín atp.

Je třeba říci, že argumentem pro uznání /h/ jako plnoprávného fonému, a nikoli pouhé varianty fonému /h-x/ je právě výskyt v celé malé skupině slov, v nichž je možno najít i slova nepochybně domácí s intelektuálním významem. Nepokládáme za závadu, že tu není k dispozici žádný čistý minimální pár; je možno stále užít [306]jiných kritérií, např. toho, že záměnou /h/ jiným fonémem téhož jazyka, tedy i /x/, se slovo natolik zdeformuje, že není identifikováno.

Je tedy po našem soudu třeba pokládat [h] na jedné straně a [x] a [ç] na straně druhé za reprezentanty dvou různých fonémů. I když jsme vyslovili pochybnost o plné „neznělosti“ německého [h], nemáme žádné argumenty pro to, abychom fonémy /h/ a /x/ mohli pokládat za korelační pár v korelaci fortisovosti — lenisovosti.

5. Na příkladu vztahu velárních a laryngálních frikativ v některých vybraných jazycích jsme se pokusili ukázat, jak rozdílný může být vztah mezi těmito „zvláštními“ fonémy ve fonologických systémech i takových jazyků, které někdy vykazují podobnou jejich zásobu.

 

R É S U M É

Velare und laryngale Engelaute in phonologischen Systemen

In dem Aufsatz werden verschiedenartige Beziehungen der velaren und laryngalen Engelaute in einzelnen konkreten Sprachen untersucht, wobei insbesondere die Situation in den phonologischen Teilsystemen des Tschechischen, anderer slawischer Sprachen und des Deutschen behandelt wird.

Slovo a slovesnost, ročník 38 (1977), číslo 4, s. 302-306

Předchozí Bohumil Trnka: Existuje nulový foném?

Následující Eugen Pauliny: Slabičné [r], [l] v slovenčine