K materiálovým prostředkům stylistiky psané jazykové normy

Josef Vachek

[Články]

(pdf)

К материальным средствам стилистики письменной языковой нормы / La stylistique de la norme écrite et ses éléments matériaux

Stěží lze pochybovat o tom, že teze o určité autonomii psané normy jazyka vůči jeho normě mluvené, autonomii motivované specificky funkčně, patří mezi významné poznatky pražské koncepce funkčně strukturní, jejímž předním představitelem byl profesor Pavel Trost od počátku své badatelské dráhy.

Konfrontace jazykových prostředků normy mluvené a psané dospěla k nejednomu zajímavému výsledku. Na základní, fonematicko-grafematické rovině došlo k pokusu o takovou konfrontaci už před 26 lety.[1] Problematika pravopisných reforem vedla pak ke konfrontaci na rovinách morfologické a lexikální.[2] Obecně se také uznávala i souvislost interpunkčních prostředků se syntaktickou (a intonační) utvářeností promluv mluvených. Dosud však nedošlo k systematičtějšímu pokusu o konfrontaci obou norem v plánu stylistickém. Protože jde o problematiku velmi složitou, lze tu načrtnout jen prvý pokus o takovou konfrontaci, a to formou několika poznámek o specifických prostředcích, jež má psaná norma k dispozici k stylistickým účelům.

Musíme tu předeslat tři důležitá obecnější vymezení svého úkolu. Především nám tu půjde jen o ryze materiálové prostředky psaných norem pro stylistické účely; proto tu ponecháme stranou např. lexikální a frazeologické rysy, jimiž se psaná a mluvená norma od sebe navzájem liší. V takových případech totiž nejde o skutečně materiálové prostředky psané normy, ale pouze o písemné zachycení některých specifických stylistických rysů vyšších jazykových rovin (především lexikálně-frazeologické a syntaktické), ve kterých se po stránce grafickomateriálové specifičnost psaných prostředků neprojevuje.

S prvou poznámkou pak souvisí i druhá. Budeme se tu zabývat hlavně (i když ne výhradně) promluvami tištěnými, nikoli psanými ručně, a to prostě proto, že právě tištěná subvarieta psaných promluv mohla — už z ryze technických důvodů — vypracovat bohatší inventář grafickostylistických prostředků než subvarieta realizovaná ručním zapisováním. Stačí připomenout si tu jen různou velikost a duktus grafémů, speciální typy písma (jako písmo kurzívové, tučné atp.). Je ovšem pravda, že některé grafickomateriálové prostředky sloužící stylistickému rozlišování se najdou i v promluvách ručně psaných, např. velká písmena (nikoli však zmenšené kapitálky), většina interpunkčních znamének atp. Některé prostředky jsou dokonce takřka specifické pro promluvy ručně psané, např. různé způsoby podtrhávání jednotlivých slov nebo slovních skupin. V takových případech, mimochodem řečeno, by bylo možno v psaném jazyce mluvit o „infrasegmentálních rysech“ (zato suprasegmentální rysy, tak důležité pro analýzu promluv mluvených, budou v psaných promluvách prakticky úplně chybět).

Konečně v třetí poznámce chceme svůj úkol ještě úžeji vymezit tím, že se naše poznámky budou zpravidla týkat jen těch psaných norem, které se zakládají na alfabetickém principu (především těch, jež svůj inventář grafémů čerpají hlavně z latinské abecedy). Jinými slovy, nepřihlížíme tu k těm psaným normám, jejichž jednotky odpovídají slabikám nebo dokonce slovům příslušné normy mluvené (jak je tomu např. v psané normě japonské nebo čínské).

[330]Při zkoumání materiálových prostředků, které jsou psané normě k dispozici pro vyjadřování stylistické diferenciace, a při konfrontaci těchto prostředků s jim odpovídajícími prostředky v normě mluvené velmi záleží na bezpečném východisku tohoto zkoumání. Soudíme, že nejbezpečnějším východiskem tu bude obdobný postup jako při stylistické analýze, tj. pokus o rozlišení vyjadřovacích prostředků bezpříznakových a příznakových.

Jak jsme ukázali jinde,[3] lze status bezpříznakové, základové stylistické variety jazyka nejspíše přisoudit jednoduchým, klidným, emotivně nezabarveným vyprávěním nebo popisům (tzv. prostě sdělovacímu slohu). Vše, co se odchyluje od kvalit daných uvedenými přívlastky, představuje v daném stylistickém projevu určitý příznakový, nadstavbový prvek: formulační složitost, emfáze, popř. emotivní zabarvení, nebo zase hlubší, problematičtější přístup ke sdělovanému obsahu. V oblasti materiálových grafických prostředků se pak zdá obdobný bezpříznakový, základový status příslušet soupravě malých latinkových („antikvových“) grafémů, zatímco všem ostatním grafémovým soupravám, v nichž je tento latinkový základ pozměněn nějakou další materiálovou vlastností (např. nakloněností vpravo v soupravě kurzívních grafémů), patří nutně status souprav příznakových, nadstavbových.

Hned na počátku je třeba poukázat na to, že psané normy různých jazykových společenství se mohou leckdy lišit ve svém funkčním hodnocení materiálově zcela totožných položek vyskytujících se v jejich grafických inventářích. Např. v psané normě němčiny signalizuje interpunkční znaménko vykřičníku nejen mluvené věty skutečně zvolací (jakoby „vykřiknuté“), ale navíc také klidné, citově nijak zvláště nezabarvené rozkazy (např. Komm her! Passen Sie auf!). Je tedy interpunkční znaménko vykřičníku v psané němčině dvojznačné, protože se přiřaďuje jak ke kategorii grafických prostředků bezpříznakových, tak ke kategorii prostředků příznakových. Zcela jiná je však situace v psané normě angličtiny, kde se vykřičník může vyskytovat opravdu jen ve skutečně zvolacích větách, nikoli v citově nezabarvených rozkazech (svědčí o tom anglické ekvivalenty shora zde uvedených německých vět: Come here. — Pay attention.).[4] Je tedy zřejmé, že v anglické psané normě přísluší interpunkční znaménko vykřičníku jedině do kategorie grafických prostředků příznakových, nadstavbových. — Naopak zase grafický prostředek záležející v prokládání grafémů psaného slova bývá v českých a německých psaných promluvách používán hlavně jako signál emfáze, nebo k účelu členění textu, kdežto v grafických psaných promluvách anglických se s takovým jeho užitím obvykle nesetkáváme. V anglickém novinářském stylu se prokládání užívá často k účelům výhradně technickým; proložení slova umožní sazeči vyhnout se dělení slova na konci řádky a přitom vyplnit zbytek řádky, který by při nedělení slova a jeho převedení na další řádku musil zůstat prázdný. Jinak řečeno, na rozdíl od češtiny a němčiny není v angličtině prokládání grafémů psaného slova záležitostí lingvostylistickou, ale užívá se ho zhusta k účelům nelingvistickým, ryze technickým.

V mnoha případech se ovšem příznakových prostředků psané normy užívá v jazykových společenstvích, která svůj inventář grafémů čerpají z tradiční latinské abecedy, vcelku paralelním způsobem. Sem pochopitelně patří používání kurzívy, jíž se signalizuje emfatické, popř. emotivní použití slova nebo slovní skupiny (v anglické beletrii ještě častěji než v české). Příznaková hodnota kurzívních grafémů je ovšem zřejmá i z jejich tvarů, jejichž osa se naklání směrem vpravo. Výraznost kurzívních [331]grafémů se zvláště zřetelně projevuje uvnitř takové psané promluvy, která je jinak celá realizována v nekurzívní antikvě.

Souprava kurzívních grafémů není ovšem jediným prostředkem pro vyjadřování emfáze, popř. emotivního zabarvení. Velmi zajímavým takovým prostředkem jsou uvozovky, pokud ovšem neohraničují celou větu (v takovém případě jsou ovšem signálem přímé řeči nebo uvozují jen prosté příklady či doklady obecných tvrzení), ale jen jedno slovo, popř. kratší slovní skupinu. V takových situacích je ovšem signalizovaná emoce často zvláštním způsobem zabarvena: doprovází ji ironický nebo i sarkastický nádech, s kterým autor danou větu vytvářel.

Vraťme se znovu ke kurzívním znakům. V některých psaných normách se setkáváme ještě s jinou jejich funkcí: tak v angličtině může užití kurzívy v psaném slově signalizovat jeho cizokrajný status (zpravidla tu jde zase jen o jedno slovo nebo kratší slovní skupinu).[5] Kurzíva jako by tu vyznačovala, že jde o prostředky jiného řádu, jakési enklávy, takřka citace z jiného jazyka. Takové kurzívní položky uvnitř antikvového kontextu svědčí o zřejmém stylistickém záměru — někdy o jaksi povýšený přístup k dané mimojazykové skutečnosti, jindy o eufemistické zjemnění výrazu, který by byl domácími prostředky vyjádřen příliš drasticky.

Mimochodem si povšimněme, že v psané normě jazyků, jež neužívají latinky (např. v psané ruštině), používá se kurzívních znaků jen jako signálu emfáze, ev. emoce, nikoli lexikální cizosti. Pro tento poslední účel není zřejmě kurzívy třeba, poněvadž dostatečným signálem cizosti je tu sám kontrast latinkové antikvy a nekurzívní azbuky, jež tu latinkové ostrůvky obklopuje. Kontrast těchto dvou nekurzívních souprav tu zřejmě stačí na plnění úlohy, kterou v jazycích používajících latinky plní kontrast antikvy a kurzívy.

Za zmínku stojí ještě jedna okolnost. V řadě jazykových společenství je zvykem tisknout některý článek celý kurzívou. Bývá to kratší esej (tzv. sloupek) v denním tisku, jindy předmluva nebo doslov editora k vydávanému literárnímu dílu apod. Užití kurzívy tu má opět svou specifickou stylistickou funkci: signalizuje, že tu jde o projev jiného (někdy i náročnějšího, popř. slavnostně laděného) literárního žánru, než je materiál, jejž kurzívový článek doprovází. Může tu jít např. o literárně kritický esej komentující dané literární dílo, popř. odrážející se úvahovou náročností od ryze informativních úseků obsažených v daném novinovém kontextu.

A tu je pozoruhodné, že chce-li autor takového eseje zdůraznit nebo citově podtrhnout nějaké slovo nebo slovní skupinu obsaženou v daném kurzívovém celku, cítí, že je k tomu třeba použít jiného grafického typu. Čeští redaktoři a sazeči tu zpravidla sahají po běžné nekurzívní antikvě: jsou zřejmě přesvědčeni, že optický kontrast antikvy a kurzívy je dostatečnou zárukou, že antikvové ostrůvky budou v kurzívovém textu funkčně interpretovány jako signály emfáze, popř. emoce. Avšak praktická zkušenost českých čtenářů (a patrně nejen českých) tento apriorní předpoklad nikterak nepotvrzuje. Zdá se, že bezpříznaková, základová stylistická kvalita je v grafických hodnotách češtiny zakotvena v nekurzívní antikvě tak pevně, že ji dobře nelze hodnotit jako příznakovou, nadstavbovou ani v těch případech, kdy antikvou psaná slova nebo slovní skupiny tvoří pouhé ostrůvky v kontextu jinak veskrze kurzívním (který by se sám měl zase v takovém případě hodnotit jako bezpříznakový). Z toho po našem soudu vyplývá, že je-li třeba v kurzívním celkovém kontextu signalizovat některá slova nebo slovní skupiny jako emfatická nebo emo[332]tivně zabarvená, je k tomu účelu třeba použít jiného prostředku než antikvy. Nejspíše by to byla asi tučná kurzíva, popř. — jeví-li se to esteticky nevhodné nebo technicky nemožné — buď prokládání kurzívních grafémů v daném slově (sotva však v delší větě!), nebo užití jiné soupravy, např. verzálek nebo kapitálek.

K předchozímu odstavci je třeba připojit ještě dvě poznámky. Předně, naše zjištění, že kurzíva stěží může fungovat jako bezpříznakový člen protikladu „kurzíva — antikva“, má patrně obecnější lingvistický význam. Zdá se zřejmé, že alespoň v soustavě grafických jazykových prostředků nelze hodnoty členů protikladu „příznakový — bezpříznakový“ dobře pokládat za navzájem zaměnitelné. Jinými slovy, protiklad antikvy a kurzívy je zřejmě třeba formulovat v binaristických termínech jako „nenakloněný — nakloněný“, nikoli jako „vzpřímený — nevzpřímený“. Máme za to, že se tu setkáváme s pozoruhodnou paralelou pražského pojetí fonologického korelativního protikladu, v kterém se rovněž členy příznakový a bezpříznakový hodnotí jako nezaměnitelné (takže např. protiklad ruského /t/ : /t,/, je nutno hodnotit jako „neměkkost — měkkost“, ne jako „tvrdost — netvrdost“). Jak známo, pojetí příznakovosti, vypracované Chomským a Hallem,[6] se od pojetí pražského liší právě v tomto bodě. Ve světle závěrů zde zjištěných můžeme usuzovat, že pražské pojetí jimi získává další významnou oporu.

Druhá poznámka se týká důležitého rozdílu mezi promluvami tištěnými a ručně psanými. V těchto druhých se emfáze, popř. emotivnost nesignalizuje odlišnou soupravou grafémů, ale prostě podtrháváním příslušných slov, popř. slovních skupin. Něčím zcela neznámým je však u ručně psaných promluv takové podtrhávání, které by odpovídalo použití kurzívy v celém tištěném článku — tu by totiž bylo nutno podtrhnout prakticky všechny věty! Z toho plyne důležitý závěr: v ručně psaných promluvách lze podtrhávání použít výhradně jako signálu emfáze, popř. emotivnosti, nikoli pro charakterizaci určitého literárního žánru (např. kratšího eseje). Není to možno už proto, že by v takové ručně psané promluvě bylo možno signalizovat emfázi velmi stěží (snad dvojitým podtržením?).

V předešlých odstavcích jsme se již letmo zmínili o dvou jiných soupravách grafémů, jimž rovněž přísluší příznakový status, tj. o tučných písmenech a o kapitálkách (velkých písmenech zmenšených na rozměry písmen malých). Tyto dvě soupravy mohou sloužit témuž účelu jako souprava kurzívní, tj. k signalizování emfatických, popř. emotivních výrazů. Je však zajímavé, že — asi pro větší nápadnost — častěji slouží účelům jiným.

Jak již bylo stručně naznačeno, tučné grafémy neoznačují často emfázi nebo emoci z toho důvodu, že typografové je pokládají za esteticky nepřijatelné, poněvadž jejich užití je s to narušit „vyvážený“ vzhled tištěné stránky. Proto se tučných typů většinou užívá k jiným stylistickým účelům, především pro titulky a mezititulky, jež stručně shrnují, co je obsahem následující kapitoly, popř. jejího menšího úseku. V této funkci jsou tučné typy zase zvláště časté v novinářských kontextech.

Co tu bylo právě řečeno o tučných typech, lze aplikovat také na druhý z obou výše zmíněných typů, totiž na kapitálky. I jich lze užít jako titulků následujících kapitol nebo jejich částí, ale opět se zdá, že spíše a častěji slouží k tomu, aby se tištěná promluva snadněji přehlédla a v důsledku toho se jí lehčeji porozumělo. Např. v textu divadelní hry kapitálky často označují osobu, jež mluví následující větu nebo skupinu vět. V tištěných interviewech se pak kapitálkami často tisknou kladené otázky, jež se tak graficky odlišují od antikvou tištěných odpovědí na tyto otázky (někde tomu ovšem bývá i naopak). Jindy zase v teoretických spisech a pojednáních bývají kapitálkami tištěna jména badatelů, jejichž názory se citují a rozbírají — první písmeno jména se při tom ovšem vždy značí verzálkou nezmenšenou — např. O. Jespersen.

[333]Je tedy zřejmé, že oba grafické typy, tučné i kapitálky, lze opět řadit mezi stylistické prostředky psané normy: oba tyto prostředky svědčí o vědomém úsilí autora dané promluvy ulehčit práci vnímatele tím, že se sdělení stylisticky zorganizuje takovým způsobem, aby je vnímatel mohl přehlédnout co nejrychleji a pochopit jeho obsah snadněji, než by bylo možno bez použití takových prostředků.

Také velká antikva si tu zaslouží několik poznámek. I velké verzálky antikvy představují přirozeně grafémovou soupravu příznakovou, odlišenou od bezpříznakové soupravy znaků malé antikvy, a jejich funkce je v podstatě opět zvýšit čitelnost celého kontextu. Jinou funkční motivaci má ovšem sled velkých antikvových verzál (méně často verzál kurzívních) na štítech obchodů, úřadů a institucí, na uličních tabulkách, na různých dopravních oznámeních v uličním terénu, v názvech knih a jejich kapitol, v titulcích v novinách a časopisech atp. — ve všech takových případech hraje ovšem významnou úlohu motivace estetická. Naproti tomu v rozsáhlejších kontextech malé antikvy je užití velkých verzál funkčně motivováno pouze na začátku vlastních jmen (osobních i místních, popř. zeměpisných) a patrně v titulech institucí, budov, významných událostí atp. (Federální shromáždění, Slovanský dům, Pražské povstání atd.). Užití grafémů malé antikvy, jak se s ním setkáváme tu a tam v titulech knih, na plakátech atp., má ovšem svou zvláštní motivaci, tj. záměrnou aktualizaci podle plánu autora nebo redaktora; obdobnou motivaci mají i jiné odchylky od normálního užívání velkých písmen v praxi některých básnických směrů (např. básnického futurismu).

Naproti tomu používání velkých verzál (antikvových i kurzívních) na počátku psané věty je jasně redundantní, poněvadž začátek věty je dostatečně signalizován tečkou na konci věty předchozí nebo nepřítomností jakéhokoli předchozího kontextu. Přesto nelze mít zásadní námitky proti takovým verzálám: obecně se připouští, že jistá míra redundance napomáhá vnímateli dešifrovat dané sdělení snadněji, než by bylo možno bez této pomoci. (Podobné argumenty by bylo možno uvést na obranu velkých verzál na počátku substantiv v psané nové němčině; přesto nejnověji právě sami němečtí odborníci usilují o likvidaci tohoto rysu německé psané normy.)[7]

V každém případě je lingvistický význam velkých verzál poměrně malý: svědčí o tom okolnost, že sotvakdy lze uvnitř textu tištěných malou antikvou nalézt ostrůvky sestávající z velkých verzál (vyjma zvláštní případy, j. ALGOL) — spíše by tu asi byly ostrůvky z kapitálek, jak o tom byla výše řeč. Také si tu připomeňme, že v promluvách ručně psaných jsou delší sledy velkých verzál zcela neznámé (což ovšem platí i o neexistenci kapitálek v takových promluvách vůbec).

Jen stručně ještě dodejme, že častá praxe anglických tištěných titulků, v níž se slova autosémantická (na rozdíl od synsémantických) často píší s počáteční verzálou, je rovněž motivována snahou ulehčit práci čtenáře.

Konečně si ještě připomeňme, že i sama tečka na konci tištěné věty se může stát znakem redundantním, svědčí-li některý jiný typografický rys o tom, že daná věta už byla ukončena. Proto ovšem chybí tečka v titulech knih nebo jejich kapitol a ovšem i na vývěsních štítech obchodů a institucí, na navštívenkách, po jménech a adresách a přirozeně i po podpisech uzavírajících dopisy, úřední dokumenty všeho druhu atd. (Je dobře známo, že ještě v prvé čtvrtině našeho století tomu tak vždy nebylo — ve vzpomínkové literatuře novinářské jsou toho zajímavé doklady.[8])

Neukončenost psané věty se obvykle vyznačuje pomlčkou (—) nebo trojicí teček (…). Pomlčka často naznačuje, že nevyjádřený zbytek věty si lze — alespoň zhruba — doplnit z celkového kontextu, kdežto trojice teček se zdá spíše naznačovat určité rozpaky pisatele nebo snad i existenci většího počtu alternativ, jimiž by bylo možno [334]větu dokončit. Uvnitř věty značí pomlčka ve většině jazyků jistě překvapení z toho, co následuje; v ruské psané normě má pomlčka uvnitř věty často úlohu v jiných jazycích neznámou, totiž suplovat funkci slovesné spony, v ruštině jinak neznámé. — Trojice teček uvnitř psané věty často signalizuje u autora nejistotu, váhání. (Podrobněji viz v Pravidlech českého pravopisu, Praha 1966, §§ 244—254.)

Na rozdíl od všech interpunkčních znamének dosud zde komentovaných plní znaménko čárky ve většině psaných norem pouze funkci gramatickou, nikoli stylistickou. Výjimkou z tohoto pravidla je ovšem anglická „rétorická čárka“.[9] Její výskyt, který je v rozporu s běžnými gramatickými pravidly, bývá vysvětlován „kratinkou pauzou“. Ale i v případě, že k takové pauze v korespondující mluvené promluvě vskutku dochází, hlavní motivací takové čárky je jisté, byť slabší, emotivní zabarvení. Proto je i takováto čárka zase záležitostí v podstatě stylistickou.

Vraťme se nyní opět k příznakovým soupravám grafémů. Poukázali jsme již na to, že užívání tučných a kapitálkových grafémů je z největší části stylisticky motivováno tím, že autor tištěné promluvy k nim sahá proto, aby se dal vytištěný projev snadněji přehlédnout a obsah lehčeji pochopit. Podobnou stylistickou funkci má také jiná souprava grafémů, tj. drobný tisk (zpravidla petit). Je ovšem pravda, že se drobné typy od typů antikvových běžné velikosti zpravidla neliší tvarem, ale právě jen svými menšími rozměry. Ale právě tento rozdíl v rozměrech grafémů je tu znakově velmi závažný, protože má takřka ikonický význam: zatímco typy normálního rozměru podávají hlavní informaci, poskytují typy drobné pouze informaci okrajovou popř. pomocnou, resp. podrobně dokumentární, takže příjemce zprávy snadno poznává hierarchické rozvrstvení obsahových složek zprávu skládajících už ze samé materiálové stránky vnímané tištěné promluvy.

Dodejme ještě, že protiklad „normální typ — drobný typ“ představuje pro psanou, tiskem realizovanou normu jazyka cennou položku, jejíž přímý protějšek bychom v normě jazyka mluveného marně hledali (ani ručně psané promluvy ji pochopitelně neznají). Obdobnou hierarchizaci obsahu sdělení lze v mluvené promluvě navodit pouze sekundárními prostředky (např. obraty j. „Připojili bychom jen drobnou poznámku, že …“, nebo „V souvislosti s tím, co tu bylo řečeno, lze uvést zajímavé podrobnosti“ atp.). Stojí za povšimnutí, že tato konfrontace vyjadřovacích prostředků psané a mluvené jazykové normy má opět obecně lingvistický význam: podává důležitý doklad toho, že psané promluvy nepředstavují pouhé neadekvátní, nedokonalé transkripce svých mluvených protějšků, ale že mají k dispozici některé sdělovací (a to zvláště stylistické) prostředky primární povahy, pro něž nelze najít v odpovídajících mluvených promluvách analogické primární protějšky. Jinak řečeno, je zřejmé, že v některých situacích přísluší psaným promluvám hierarchické postavení funkčně vyšší než jejich mluveným protějškům,

Stručně se tu chceme dotknout ještě jedné věci. Při rozboru stylistických materiálových prostředků psané jazykové normy jsme se tu zatím nezabývali otázkou, jak jsou tyto materiálové prostředky diferenciovány se zřetelem k tzv. jazykovým funkčním stylům.[10]

Vcelku lze říci, že z naznačeného hlediska se materiálové prostředky psaných promluv od sebe navzájem mnoho neliší. Z hlediska ryze materiálového nenajdeme velký rozdíl např. mezi odborným pojednáním, esejem nebo povídkou. Přece jen však lze některé funkční styly identifikovat již podle jejich formálních rysů — viz, co tu bylo výše řečeno o dialozích v divadelní hře. I novinové texty, nápadné už tučnými ti[335]tulky, identifikujeme i tím, že se tyto titulky často rozprostírají nade dvěma i více sloupci (i sloupce samy vyznačují novinářský kontext). Zcela zvláštní případ je ovšem veršovaný text básnický, identifikovatelný nestejnou délkou řádek po sobě následujících. To však jsou výjimky potvrzující pravidlo.

Dodejme ještě, že funkční styly zpravidla nejsou diferencovány užitím zvláštních grafémových souprav. Drobnou výjimkou jsou v angličtině a němčině (a některých jiných jazycích) záhlaví některých denních listů, štíty některých obchodů se starou tradicí atp. V takových případech lze někdy nalézt tzv. gotické písmo (kurent), které tu slouží jako nástroj k navození úctyhodného archaického ovzduší, přiměřeného pro deník nebo instituci s dávnou tradicí.

Naše poznámky se mohly jen letmo dotknout některých nejvýraznějších materiálových rysů psaných promluv, pokud se jich užívá pro stylistickou diferenciaci. Podrobnější rozbory jistě časem podají úplnější přehled grafických prostředků sloužících tomuto účelu. I tak se nám však snad podařilo ukázat, že i v oblasti stylistiky je psaná forma jazyka s to prokázat pozoruhodnou lingvistickou autonomii uvnitř jazykového systému pojatého jako celku.

 

R É S U M É

On Material Means of the Stylistics of Written Language

The author confronts the material means of written language (mainly as found in languages basing their written norms on the Latin alphabet) with the corresponding means of the spoken language. He regards the set of small roman graphemes as the unmarked set of such material means, while the sets of italic, bold, small and large capital graphemes as well as small print must be classified as marked. The stylistic values of all the marked sets are examined as well as those of some punctuation marks. The confrontation undertaken by the author again reveals that also in the domain of the stylistic differentiation the written norm is able to vindicate its remarkable linguistic autonomy within the language system considered as a whole.

Slovo a slovesnost, ročník 38 (1977), číslo 4, s. 329-335

Předchozí Alois Jedlička: Příspěvek ke vztahu sociolingvistiky a funkční stylistiky

Následující Karel Hausenblas: Řeč o řeči v Nerudově povídce „U tří lilií“