Čtvrté brněnské symposion o slovanské syntaxi

Mirek Čejka

[Rozhledy]

(pdf)

Четвертый брненский симпозиум о славянском синтаксисе / Le quatrième symposium consacré à la syntaxe des langues slaves à Brno

Myšlenka Jaroslava Bauera pořádat mezi slavistickými kongresy syntaktická symposia v Brně odpovídá zřejmě potřebám současné slavistiky. Svědčí o tom rostoucí zájem o ně i zvětšující se počet účastníků. Čtvrtého z těchto symposií — konalo se od 6. do 8. září 1976 — zúčastnilo se 73 lingvistů z Československa a 45 hostů ze zahraničí (ze SSSR, Polska, Bulharska, Jugoslávie, Maďarska, Německé demokratické republiky, Německé spolkové republiky, Velké Británie, Švédska a Norska). Během tří dnů jednání bylo předneseno bezmála 80 referátů a sdělení. Symposion bylo stejně jako dříve pořádáno katedrou českého jazyka, slovanské, indoevropské a obecné jazykovědy a katedrou ruského jazyka při filozofické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Brně, opět pod záštitou Mezinárodní komise pro studium gramatické stavby slovanských jazyků při Mezinárodním komitétu slavistů.

Obecným tématem symposia byly aktualizační (pragmatické) složky výpovědi v slovanských jazycích; hlavním teoretickým cílem bylo vyjasnění vztahu mezi komunikativně pragmatickými a sémantickými složkami výpovědi, prakticky mělo jednání napomoci při názorovém a terminologickém sjednocování syntaktických kapitol vznikajících akademických gramatik několika slovanských jazyků (češtiny, slovenštiny, polštiny, ruštiny, bulharštiny a lužické srbštiny).

Základní tematika byla rozdělena do čtyř podtémat. První z nich — obecná problematika komunikativně pragmatického a sémantického komponentu výpovědi — bylo uvedeno programovým referátem předsedy organizačního výboru symposia M. Grepla (Brno). Autor se v něm pokusil načrtnout celistvou teorii postojů (1. postoj komunikativně intenční, 2. jistotně modalitní, 3. emocionálně hodnotící) a zhodnotit důsledky vázanosti výpovědi na základní faktory komunikativní situace (já, ty, teď, zde) pro akt referenční i predikační. Zdůvodňoval rovněž potřebu vymezení tzv. propozičního typu jako konceptu nadřazeného propozici. Referent poukázal i na vztah své teorie postojů jednak k tradičnímu pojetí větné modality, jednak k teorii řečových aktů. — P. Materna, K. Pala, A. Svoboda (Brno) se pokusili vybudovat na bázi intenzionální sémantiky P. Tichého celistvou koncepci popisu jazyka. V referátu pojednali podrobně pouze o vztahu sémantické a pragmatické složky jazyka a snažili se přesně definovat výchozí pojmy svého pojetí. Zdůvodnili mj. také členění pragmatické složky na pragmatiku externí (deiktické výrazy) a interní (postoje). — Referát J. Kořenského (Praha) týkající se hierarchizace morfologických kategorií z hlediska sémantiky a pragmatiky akcentoval zřetel na pragmatickou rovinu při popisu přirozeného jazyka a zamýšlel se nad důsledky respektování tohoto hlediska pro adekvátnost teorie jazyka. — V. Barnet (Praha) ve svém příspěvku definoval pojmy komunikativní prostor, komunikativní sféra, komunikativní situace a komunikativní akt a naznačil jejich hierarchizaci se zřetelem k výpovědi. — L. Dezsö (Budapešť) promluvil o některých typologických problémech deixe a anafory, o vztahu argumentů a účastníků komunikativní situace, jakož i o identifikaci a komplexních propozicích; svůj výklad ilustroval ruským, maďarským, srbocharvátským a anglickým jazykovým materiálem. Převážně sémanticky orientovaný příspěvek A. Bogusławského (Varšava) o valentnosti pravdivostních charakteristik se týkal modifikování kladu a záporu i jejich vztahu v různých komunikativních situacích. Rovněž M. Grochowski (Varšava) provedl metodologicky čistou sémantickou interpretaci v příspěvku týkajícím se hlavně analýzy významu skupiny sloves s významem rozhodnutí. — Na sémantiku věty, zvláště pak na syntaktickou synonymii, byl orientován referát N. J. Švedovové (Moskva). Autorka se pokusila dokázat, že vedle morfologického a lexikálně sémantického činitele bývá při utváření kategorie subjektu významný i činitel slovosledný. [62]— Typy modálních významů a jejich úlohou v konstituování struktury věty se zabýval V. Z. Panfilov (Moskva). Všímal si hlavně problematiky vztahu mezi strukturou soudu a strukturou věty. Odmítá příliš široké pojetí kategorie modality. Zahrnuje do ní jen tzv. objektivní (ontologickou) modalitu, tj. odraz objektivních vztahů: možných, skutečných a nutných, a tzv. subjektivní (persvazívní) modalitu, tj. vyjádření stupně spolehlivosti: problematické, prosté a kategorické.

Druhým dílčím tématem jednání symposia byla externí pragmatika výpovědi, tj. orientace propozice k faktorům promluvové situace. Do tohoto okruhu byla zahrnuta předně problematika vztahů mezi propozicí a partnery promluvy. G. J. Solganik (Moskva) se pokusil o obecnou typologii výpovědi založenou na subjektivní modalitě, jejímiž výrazovými prostředky jsou hlavně osobní zájmena jakožto pojmenování účastníků promluvy. — C. Piernikarski (Varšava) budoval ve svém příspěvku aparát distinktivních rysů pro popis modálních složek sémantické stránky výpovědi, vycházeje při tom především z různých vztahů mezi mluvčím a adresátem výpovědi. — Speciálnější otázkou — místem vokativu ve významové stavbě věty — se zabýval P. Sgall (Praha); všiml si především rozdílu mezi „podmětovým“ vokativem a vokativem jako samostatným větným členem, jakož i oslovovací funkce vokativu a forem její realizace. — J. Panevová (Praha) se zase zaměřila na případy odsunování konatelského participanta do pozadí u tzv. všeobecného konatele a na způsoby jeho vyjadřování v češtině. — J. Balhar (Brno) ve svém sdělení poukázal na důsledky zřetele k posluchači při celkovém členění nářeční promluvy; konstatoval shodnost prostředků tohoto členění v různých dialektech a u různých mluvčích. — V. V. Lopatin (Moskva) věnoval obecně i z porovnávacího hlediska pozornost různým morfologickým, syntaktickým i lexikálním prostředkům vyjádření společenských (zdvořilostních) vztahů mezi účastníky promluvy a předmětem promluvy. — Do daného tematického okruhu zapadal i diachronně orientovaný referát B. Večerky (Brno); ten pojednal o konkurenci přivlastňovacích zájmen osobních a přivlastňovacího zájmena zvratného ve staroslověnštině a přesvědčivě vyložil z potřeb komunikativní situace šíření zvratného zájmena 3. osoby do osoby 2. a 1. — Problému vztahu propozice a účastníků komunikativního aktu se týkal i příspěvek D. Viehwegera (Berlín) o struktuře a funkcích pragmatického komponentu gramatiky; referent se zaměřil hlavně na otázky explicitnosti vyjadřování aktantů ve větě.

Dalším okruhem druhého dílčího tématu symposia byla bohatá problematika temporální a lokální vztaženosti propozice. Ta byla uvedena obecněji pojatým referátem A. V. Bondarka (Leningrad). Autor poukázal na důležitost příznaku lokalizovanost//nelokalizovanost situace v čase a na to, že realizační pole příznaku může překračovat hranice věty a zahrnovat celý text. Rozlišuje v souvislosti s tím řeč situačně podmíněnou a nepodmíněnou. — Na kategorii aktuálnosti/neaktuálnosti slovesného děje se zaměřily dva příspěvky. Referát J. Chloupka (Brno) ukázal, jak je v češtině třeba interpretovat jazykové kategorie času v případech složitější temporální reference při poměrně malém počtu základních časových forem; východiskem interpretace se činí moment mluvního aktu. Z. Hlavsa (Praha) upozornil na to, že při realizaci opozice aktuálnosti lze vidět jisté paralely mezi ní a kategoriemi kvantifikačními a identifikačními; opozici aktuálnosti považuje za kognitivní, nikoli komunikativně pragmatickou. — V referátu S. Karolaka (Katovice) o temporálním paradigmatu a explikaci komponentů predikátově argumentové struktury bylo mj. pojednáno i o teoretické distinkci mezi argumenty nulovanými a prázdnými. — B. Panzer (Heidelberg) ze širšího komparatistického nadhledu posoudil otázku transpozice při využití vidu, času a modu k vyjádření obecně neaktuálních, zvláště pak uzuálních a iterativních dějů. — Ve společném referátu V. Barnetové a Z. Skoumalové (Praha) se sledovala komplikovaná souhra kategoriálních opozic gra[63]matického času, vidu, aktuálnosti a opakovanosti při temporální charakteristice výpovědi v češtině a v ruštině. — H. Walter (Lipsko) se zaměřil na hledání objektivní formalizované metody pro popis polysémie verba finita v oblasti temporální a modální a pokusil se ukázat, jaké podmínky a zákonitosti tohoto druhu platí u slovesa v bulharštině. — H. Wróbel (Katovice) se zabýval pomezní tematikou prefixace u sloves a všímal si, jak tento proces slouží vyjadřování aktualizačních kategorií časových a místních (vedle důsledků skladebných —změny rekce sloves). — Lokální vztaženosti propozice se věnoval jediný referent — S. Žaža (Brno). Načrtl hlavní zásady koherentní teorie tohoto aktualizačního aspektu, jejímiž elementárními pojmy jsou mu místo promluvy, recepce promluvy, realizace děje, subjekt a objekt děje; pojednal rovněž o hlavních gramatických a lexikálních lokalizátorech propozice.

Jednou ze základních otázek externí pragmatiky jazyka je nesporně problematika reference, jíž bylo věnováno rovněž několik důležitých příspěvků na brněnském symposiu. Ve svém referátu R. Grzegorczykowá (Varšava) vysvětlila, proč považuje kvantifikaci za aktualizační prostředek výpovědi, a vymezila 10 typů kvantifikace argumentu; upozornila na kvantifikační systém druhého stupně, využívající zejména zájmenných příslovcí, jímž se kvantifikují časoprostorové a způsobové komponenty predikátu. — Charakteristice referenčních parametrů tzv. propozičních (událostních) argumentů se věnovala Z. Topolińská (Varšava); všímala si mj. mechanismů jejich referenční kvantifikace, jakož i referenční funkce zájmenných adverbií místa a času. — V. Koseska-Toszewová (Varšava) podrobila analýze souvztažnost mezi kvantifikací u nominální a verbální fráze, a to v bulharštině, polštině a ruštině, a došla k závěru, že sémantické problémy týkající se kvantifikace je třeba zkoumat v syntaktickém plánu na základě celé věty, nikoli pouze nominální fráze. — P. Adamec (Praha) se zamýšlel nad kategorií určenosti a navrhl, aby se diferencovala: distinkci generičnost/singulativnost doporučil zařadit do složek kognitivních (popř. přímo do propozice), určenost/neurčenost do složek komunikativních. — M. Hums (Lipsko) ukázal, jak se použití různých ruských výrazů pro „velké množství“ řídí selektivními pravidly podle různých parametrů jazyka a řeči, a postuloval model selekčních podmínek. — S. Ivančev (Sofia) podal svou koncepci široce pojaté kvantifikace jako souboru prostředků vyjadřujících hodnoty sémantického pole kvantity a specifikoval ji na bulharštině.

Třetí rozsáhlou tematickou oblastí symposia byly okruhy možností modifikace sémantického komponentu z hlediska postojů mluvčího, tedy tzv. interní pragmatika výpovědi. Na prvním místě se referenti zabývali postojem intenčně modalitním. V. S. Chrakovskij (Leningrad) přednesl obecně lingvisticky důsažnou tezi, že neexistují dvě rovnocenné kategorie času a způsobu, nýbrž pouze jedna kategorie způsobu, v jejímž rámci je časová vztaženost pouze způsobem existence v rámci reálnosti; tezi dokazuje na jazyku aglutinujícím (tatarštině) i jazycích neaglutinujících (ruštině a češtině). — R. Růžička (Lipsko) se obíral gerundiálními strukturami s modálními operátory v ruštině a poukázal přitom na komplikované vztahy mezi syntaktickými a sémantickými prvky, jež znesnadňují jednoznačné rozlišení mezi aktualizačními komponenty sémantickými a pragmatickými. — Intenčně specifickým typům vět věnovali pozornost dva referenti: R. Conrad (Lipsko) se zabýval tázací větou ve standardním užití, v nestandardním užití (ve funkci rozkazu, hrozby, prosby) a v nejednoznačných užitích; P. Karlík (Brno) se pokusil vymezit postojovou složku přacích vět s pomocí teorie řečových aktů. — L. Lašková (Sofia) se zaměřila na funkci syntaktické negace při vyjadřování komunikativního záměru mluvčího. — J. Oravec (Bratislava) vystoupil s hypotézou, že některé podřadicí spojky už svou povahou vyjadřují intenčně modalitní postoj.

Poněkud méně pozornosti bylo věnováno postoji jistotně modalitnímu. Místo jistotní modality ve struktuře výpovědi se pokusil s ohledem na možnost explicitního vy[64]jádření a s přihlédnutím k performativní analýze popsat M. Čejka (Brno); odlišuje vlastní prostředky jistotně modalitní zejména od prostředků evaluativních a od prostředků tzv. cizího mínění. — I. Zimmermannová (Berlín) si všimla stanoviska mluvčího k pravdivosti vlastního sdělení i toho, jak se toto stanovisko vyjadřuje prostředky metajazykového komentáře, hierarchicky nadřazeného sdělení samému. — Ke specifickým možnostem mluvčího vyjádřit míru své informovanosti o platnosti smyslu obsahové věty, jež je argumentem sloves typu věděti, přihlédla M. Ivićová (Bělehrad), a to ze srovnávacího slovanského hlediska. — Také T. Šamrajová (Sofia) se zabývala specifickými lexikálními i syntaktickými vlastnostmi sloves, a to těch, která explicitně vyjadřují jistotně modalitní komponent, a změnou těchto vlastností v závislosti na různých typech souvětného kontextu.

Další téma z oblasti interní pragmatiky výpovědi — emocionální postoj — se ve srovnání s tématem předchozím stalo předmětem značně většího počtu přednesených příspěvků. Obecně a programově se problematikou emocionality zabýval F. Daneš (Praha). Klasifikoval emoce podle parametrů příznivosti, aktivnosti a pozitivnosti. Při jejich popisu bral v úvahu tři hlavní distinkce: proživatele, stimulus a adresáta. Vymezil rovněž hranice mezi emocionalitou a modalitou. — R. Zimek (Olomouc) se rovněž z obecného hlediska zabýval signály emocionality v různých jazykových rovinách; v syntaxi doporučuje rozlišovat specificky emocionální syntaktické konstrukce, emocionální modifikace a transpozice syntaktických struktur od původu neemocionálních a emocionální deformace neutrálních větných schémat. — R. Mrázek (Brno) se podíval z porovnávacího slavistického hlediska na nejzákladnější způsoby vyjadřování emocionálně nasycených konstrukcí v různých slovanských jazycích a včlenil tyto konstrukce do algoritmu derivační syntaxe; speciálněji se pak zabýval sémantickou analýzou elementárních neslovesných vět. — E. Buráňová (Praha) upozornila na potřebu přihlížet při modální charakteristice výpovědí k uplatnění příznaku emocionálnosti a navrhla klasifikaci vět do tří emocionálně bezpříznakových a tří emocionálně příznakových typů. — V. Straková (Praha) si všimla různých možností uplatnění emocionálních jazykových prostředků ve dvou typech dialogu: argumentativním (účelovém) — symetrickém a asymetrickém — a situačním. V ostatních příspěvcích o emocionalitě byla věnována pozornost specifickým jevům v jednotlivých slovanských jazycích. M. Zatovkaňuk (Praha) použil konfrontačního přístupu při sledování emocionálně příznakového využití gramatického rodu ve východoslovanských jazycích. R. Nicolová (Sofia) se věnovala — rovněž z komparatistického hlediska — dosud nezpracované otázce, jak se osobní a ukazovací zájmena a zájmenná příslovce účastní při výstavbě emocionální složky výpovědi. — Účasti lexikálních a slovotvorných prostředků při vyjadřování této složky byl zasvěcen příspěvek I. Vasevové (Sofia); daná problematika byla prezentována porovnávacím způsobem na ruském a bulharském materiálu. — D. Staniševová a E. Dogramadžievová (Sofia) sledovaly ve společném referátě z diachronního pohledu vyjadřování emocionality s pomocí interjekcí a interjekcializovaných adverbií ve staroslověnštině a staré ruštině. — Příspěvek A. Brandnera (Brno) se zaměřil na otázku, nakolik je citové zaujetí mluvčího spjato s výběrem větných frazeologismů. Převážně do okruhu emocionality se řadí i příspěvek P. Ondruse (Bratislava); referent se v něm obíral souhrou prostředků lexikální, morfologické a syntaktické roviny při vyjadřování různých modálně expresívních významů.

Všechny ostatní příspěvky byly předneseny v oddělené sekci s pracovním označením čtvrtého okruhu symposia „Aktualizační faktory promluvy a řeči“. Prvním a nejpočetněji obsazeným tématem bylo aktuální (kontextové) členění výpovědi. Komplex problémů s tímto tématem spjatých v rostoucí míře přitahuje pozornost slavistů. Do rámce symposia bylo aktuální členění zařazeno jako jeden z postojů mluvčího; jako textotvorný postoj bylo rovněž řadou referentů chápáno. [65]Na univerzální formulaci pojmu základního rozložení výpovědní dynamičnosti byl zaměřen příspěvek J. Firbase (Brno). Od konstantního výchozího schématu s nepřetržitě stoupající výpovědní dynamičností se podle výkladu referenta různé jazyky díky souhře prostředků slovosledných, sémantických, kontextových a intonačních různým způsobem odchylují a tyto odchylky pak signalizují. — Některé dílčí otázky hierarchizace výpovědní dynamičnosti (v pojetí skupiny P. Sgalla) modifikovala G. Waltherová (Lipsko); zaměřila se především na projevy sekundární kontextově podmíněné tematizace a rematizace. E. Hajičová (Praha) tuto problematiku zase specifikovala vzhledem k situaci v doplňovacích otázkách a odpovědích na ně. — Aktuální členění jako třídu významů suprasegmentálních prostředků na úrovni věty definoval B. Koenitz (Lipsko) a použil k jeho popisu formálních prostředků teorie množin a predikátového kalkulu. — Kategorii predikace konfrontovala s kategoriemi aktuálního členění ve svém (bohužel nepředneseném) referátě O. A. Laptevová (Moskva); obírala se hlavně vzájemným působením těchto kategorií v hovorové mluvené ruštině. — L. Uhlířová (Praha) porovnávala jazykový materiál český a bulharský z hlediska vyjadřování emocionality v rovině aktuálního členění. — E. Georgievová (Sofia) zkoumala ve svém příspěvku signalizaci významové struktury bulharské výpovědi v rovině aktuálního členění s pomocí prostředků intonačních, M. Lilov (Sofia) z tohoto zřetele zase hodnotil členění výpovědi na taktové skupiny jako jeden ze specifických aktualizátorů podmíněných pragmaticky. — Prostředky intenzifikace propozice z hlediska aktuálního členění byly předmětem zájmu J. Băčvarova (Sofia). Téma J. Kačaly (Bratislava) již překračovalo rámec aktuálního členění výpovědi: autor upozornil ve svém příspěvku na problematiku kontextově (i obecně pragmaticky) příznakového připojování větných členů.

Řada příspěvků se zabývala aktualizačními prostředky ve vyšších komunikativních celcích promluvových, a to jak monologických, tak i dialogických. Spadala sem tedy celá problematika aspektů stylistických i otázky mluvených a psaných projevů. Prvnímu tématu byl zasvěcen obecně teoreticky pojatý referát M. Jelínka (Brno); týkal se stylistického aspektu výběru neexpresívních i expresívních syntaktických prostředků, jakož i jejich integrace při výstavbě textu. Zvláštní pozornost byla věnována využití kondenzačních a dekondenzačních syntaktických schémat vzhledem k zamýšlené explicitnosti či implicitnosti vyjadřování. — Syntaktickou synonymií při užití kondenzačních prostředků se zabýval i K. Župerka (Šiauliai), a to z porovnávacího úhlu litevsko-ruského. — Druhé téma — prezentované převážně na ruském jazykovém materiálu — bylo předmětem několika dalších příspěvků. D. Brčáková (Praha) považuje za základní požadavek srozumitelnosti textu jeho souvislost, podle její míry pak rozděluje texty na spojité a nespojité; vyjadřovacím prostředkem souvislosti jsou jí sémanticko-syntaktické vztahy navazování založené na principu sémantické asociace a kauzálních či lokalizačních vztahů. — K. Koževniková (Praha) rozlišila dva základní typy textové souvislosti v psaném a mluveném projevu: souvislost radiální a lineární; poukázala na dva základní realizační prostředky souvislosti textu: spínání explicitním a implicitním navazováním a překrývání. — O. Kafková (Praha) si všimla toho, jak se do lexikálně sémantické a mluvnické výstavby výpovědí promítá aktuální komunikativní situace. — L. Rejmánková (Hradec Králové) dospěla ve svém příspěvku o vyjadřování modálních postojů v dialogu k závěru, že je potřeba vydělovat nad tzv. obecnou (postojovou) modalitou i komunikativní modalitu promluvy, jíž se liší dialog od monologu, a zkoumá výrazové prostředky této nejvyšší modální roviny v oblasti dialogu. Specifickými formami verbálních reakcí na obecný apel v dialogickém kontextu se zabývala H. Flídrová (Olomouc). K aktualizačním prostředkům nadvětných útvarů byl zaměřen i příspěvek I. Bujuklieva (Sofia).

Aktualizační prostředky gramatické a negramatické ve vzájemných vztazích konfrontoval J. Novotný (Ústí n. L.). O vzájemném působení lexikálních a gramatic[66]kých prostředků při aktuální realizaci elementárních dvoučlenných vět v ruštině se zamýšlel W. Gladrow (Berlín). O aktualizačních faktorech — původci predikovaného příznaku, okamžiku promluvy, modálním a intenzifikačním komponentu aj. — v syntaktické a sémantické výstavbě souřadného souvětí pojednal F. Kočiš (Bratislava). — Substantémová struktura výpovědi ve vztahu k aktualizačním složkám byla tématem příspěvku O. Uličného (Hradec Králové). — O velmi speciálním typu komunikátů — novinových titulcích — a problematice jejich aktualizátorů pojednala L. Zimková (Olomouc).

Z našeho přehledu je patrné, že počet přednesených příspěvků byl na třídenní symposion neúměrně velký. Hlavně proto se nemohla rozvinout tak bohatá diskuse, jak by bylo třeba (byla jí věnována sotva třetina jednacího času). Druhým méně příznivým rysem symposia byla ne vždy dostatečná míra koncentrace referentů na ústřední téma. Zejména nebyla vždy dost jasně odlišena problematika pragmatická od sémantické, mluvilo se i o tématech z okruhu modality, jež patřila do sféry předcházejícího symposia, a přístup k některým otázkám byl poznamenán přílišnou závislostí na jevech morfologických, pro syntax málo relevantních. Je ovšem třeba velmi kladně hodnotit vysokou teoretickou úroveň převážné většiny příspěvků. Na symposiu se velice plodně konfrontovaly teoretické koncepce i metodologické přístupy různých skupin slavistů. Zejména výrazně se rýsovala skupina československá, polská, sovětská a německá. Je třeba s radostí konstatovat, že hlediska těchto čtyř skupin slavistů se v posledním desetiletí značně sblížila; to bude mít jistě dobrý vliv na další koordinaci práce v oblasti slovanské syntaxe. Ta je zejména potřebná pro úspěšné zpracování souborných vědeckých gramatik slovanských jazyků, jež se na různých slavistických akademických i univerzitních pracovištích v současné době připravují. Již dnes se dá říci s jistotou, že IV. brněnské symposion dalo pro další sblížení slovanských syntaktiků a jejich hlubší spolupráci na společném díle mnoho dobrých podnětů.

Slovo a slovesnost, ročník 39 (1978), číslo 1, s. 61-66

Předchozí Josef Štěpán: Konfrontační sborník česko-německý

Následující Jana Jiřičková: Problémy syntaktické sémantiky na pracovním zasedání v NDR