Za profesorem Jaromírem Běličem

Slavomír Utěšený

[Kronika]

(pdf)

Памяти профессора Я. Белича / Professeur J. Bělič défunt

Kvečeru dne 6. prosince 1977 zemřel ve věku 63 let po delší nemoci profesor Karlovy univerzity Jaromír Bělič, člen korespondent ČSAV, řádný člen četných domácích i mezinárodních vědeckých organizací a orgánů, který po dlouhá léta působil na různých místech našich centrálních badatelských a pedagogických institucí a v redakcích jazykovědných časopisů a závažných kolektivních vědeckých prací.

Odešel předčasně od nedokončeného díla, k němuž se stále hodlal s novou silou vrátit; než osud rozhodl jinak. Česká jazykověda v zesnulém ztratila jednoho z nejvýznamnějších představitelů generace, která nastupovala s elánem svou dráhu hned po osvobození v r. 1945. S nevšední energií a se vzácným organizátorským, vědeckým i učitelským talentem, vybaven na tuto cestu studiem bohemistické a germánské filologie, absolvovaným těsně před druhou světovou válkou na brněnské univerzitě, jakož i tvrdou prací středoškolského působení za protektorátního temna na rodném Kyjovsku, pustil se prof. Bělič nadšeně do budování vysokého školství a rozvíjení vědecké základny svého oboru. — Ve všech svých funkcích tu vystupoval odpočátku jako přesvědčený socialista. Po kratičkém působení v Ústavu pro jazyk český přešel v r. 1946 na právě zakládanou Palackého univerzitu v Olomouci, od r. 1957 pak působil v Praze na Karlově univerzitě a v ČSAV — zde zejména jako první předseda vědeckého kolegia jazykovědy.

Se jménem prof. Běliče zůstane trvale spjata řada rozsáhlých kolektivních vědeckých i vzdělávacích podniků, které často pomáhal zakládat a řídit a které zčásti obětavě budoval od prvních počátků do posledního svého dechu. — V jubilejních medailonech k šedesátinám, zejména v článku V. Křístka a M. Komárka, je tato organizátorská, redakční i spoluautorská složka Běličovy činnosti po zásluze oceněna, ať jde o práce na učebnicích češtiny (a též slovenštiny a polštiny) pro základní školy, redigování Slovníku spisovného jazyka českého a dalších slovníkových prací, o vydávání spisů J. A. Komenského a řízení ediční řady Česká nářečí, o Letní školu slovanských studií na Karlově univerzitě (kterou dlouhá léta iniciativně vedl), o teoretickou, učitelskou i propagandistickou práci v oboru kultury jazyka (zde zvláště podpora demokratizace spisovného jazyka a aktivizace jeho hovorového stylu), o citlivé přístupy k záležitostem jazykové politiky (např. v jazykových a kulturních vztazích česko-polských a česko-slovenských); další okruhy Běličovy činnosti představují práce z historie jazyka, národa a společnosti (mezi nimi především příspěvky k době obrozenské), zajišťování řady dialektologických úkolů, zejména příprav Českého jazykového atlasu a zprvu neobyčejně aktivní československé účasti na mezinárodních přípravách Slovanského jazykového atlasu (již jen v černém rámečku tu bude nadále vedena jeho zakladatelská účast na Atlasu linguarum Europae — Evropském jazykovém atlasu), dále průkopnické hledání cest výzkumu městské mluvy (uskutečňované v první fázi hlavně pracovníky pedagogických fakult) a konečně i důraz na sledování současného jazykového stavu ve všech jeho složkách (sem spadá např. iniciativa z let šedesátých pro založení lexikálního archívu běžné mluvy v Ústavu pro jazyk český).

V této heslovité zkratce celoživotního díla a působení prof. J. Běliče se rýsuje jistá posloupnost: učitel, vydávající (a též vyžadující) podle daných možností vždy maximum, za což především si získával srdce i mysli četných žáků; akademický funkcionář s živým porozuměním pro společenské časové i nadčasové potřeby, probojovávající i věci nepopulární nebo opomíjené (zde sluší připomenout například podporu využití statistiky při studiu jazyka nebo prací onomastických); pracovník v mezinárodních vědeckých organizacích, vedoucí v rámci příslušného fóra nejen teoretické [71]dialogy, ale přispívající vždy pohotově i k operativnímu řešení sporných problémů a formování pozitivních pracovních východisek: snad v nejvyšší míře to platí o Běličově působení v komisi a později redakci Slovanského jazykového atlasu, která jeho odchodem utrpěla zvlášť citelnou ztrátu.

Veškerá tato činnost byla organicky spjata s vlastní Běličovou prací vědeckou, která ještě namnoze není doceněna jak ve své aktuálnosti, tak v některých svých originálních složkách tvůrčích. V tomto smyslu zůstane vedle Sedmi kapitol o češtině z r. 1955 vyvrcholením Běličova díla důkladné kompendium založené na soustavných kolektivních výzkumech nářečí po r. 1946 a nazvané příznačně skromně Nástin české dialektologie (vyšlo r. 1972). Přehled Běličových prací, podaný v jubilejních článcích, nevyžaduje však již, žel, podstatného rozšíření. Na vrcholu tvůrčích sil zasáhly do Běličova života opakované nápory nemocí, které mu nedovolily rozvinout další soustavnou práci. K tomu přistoupily i četné nehody, které jej na delší nebo kratší čas vyřazovaly z práce. A tu zůstane přímo imponující nepoddajnost a síla jeho bojovného ducha, s níž se vždy znovu vrhal do předních pracovních linií. Nikdy tak např. nezapomenou účastníci moskevského soustředění Slovanského jazykového atlasu v zimě r. 1975, jak sevřen sádrovým krunýřem po těžkém úrazu, přivezen na zasedání z Botkinské nemocnice, přednášel prof. Bělič vehementně svůj návrh na rozvržení edice atlasu do tří řad — hláskoslovně prozodické, morfologicko-syntaktické a lexikálně sémantické. Stejně nezapomenutelná zůstane Běličova poslední aktivní účast na pracích redakce tohoto atlasu — ve Varšavě r. 1976, kdy se nepoddal ani slabšímu náporu mozkové mrtvice, přihlásivšímu se těsně před zasedáním. Zároveň s touto nezdolnou vitalitou, projevující se už v jeho moravském „slováckém“ temperamentu (a např. i ve výbušně prudkém vedení některých polemik), zůstával prof. Bělič ve snaze o dobré porozumění s partnery i odpůrci vždy plně přístupný, kolegiální a srdečně družný v práci i chvílích oddechu.

Ve své pracovní houževnatosti, v úsilí podílet se na každé potřebné práci, kterou mohl zastávat, prof. Bělič nikdy nepolevil. Ze všech předsevzatých úkolů, na nichž pracoval na sklonku života, bylo mu však dopřáno dokončit pro tisk jen rukopis Malého staročeského slovníku jako vysokoškolskou příručku vydávanou v jeho redakci péčí katedry českého a slovenského jazyka a literatury na Karlově univerzitě. Z prací k raně obrozenské době stačil dokončit jen dvě dílčí statě o díle F. M. Pelcla (poslední vyjde k šedesátinám V. Křístka). A jako druhý, a žel, i poslední příspěvek v řadě Kdo zavřel okno? — otevři ho! (zahájené r. 1961) vyšel počátkem r. 1977 v Naší řeči článek — s nechtěně teď do budoucna výmluvným nadpisem Bez něj je to těžké. Ano, bude to bez něj těžké, svým spolupracovníkům i následovníkům bude bolestně scházet. Zůstane však s námi dále jeho dílo, a to nejen v pozitivně dořešených složkách, ale i v tom, jak ukazuje cesty k dalšímu vědeckému pokroku.

Slovo a slovesnost, ročník 39 (1978), číslo 1, s. 70-71

Předchozí Jana Jiřičková: Problémy syntaktické sémantiky na pracovním zasedání v NDR

Následující Bohuslav Havránek, František Cuřín: České nářeční texty