K problémům jazykovědné terminologie

Běla Poštolková

[Kronika]

(pdf)

К проблемам лингвистической терминологии / Problèmes de la terminologie linguistique

Lingvistické bádání neustává objasňovat z nejrůznějších hledisek jazyk ve všech jeho rovinách. Proměnlivost, složitost a obtížná uchopitelnost zkoumaného jevu má za následek bohatství názorů a představ o jazyce v podání nejrůznějších směrů a škol. Postupně přibývající jazykovědná terminologie je pak ovšem velmi mnohotvárná a nejednotná.

Snahou zpřehlednit a sjednotit alespoň některé úseky lingvistické práce po stránce terminologické bylo vedeno zasedání komise pro lingvistickou terminologii při Mezinárodním komitétu slavistů, které se konalo počátkem roku 1974 ve Smolenicích. Po skončení práce na rukopise Slovníku základních lingvistických termínů,[1] jak naznačuje v úvodním projevu J. Ružička, zařadila komise do programu (vedle všeobecných terminologických problémů) koordinaci některých ucelených úseků lingvistického výzkumu. Stalo se tak na návrh nového předsedy J. Horeckého. Jednání se soustředilo na terminologii aktuálního členění a na úsek sémantiky.

Ze zasedání komise vzešel sborník,[2] který vydal Jazykovedný ústav Ľudovíta Štúra SAV v roce 1976. Podle pracovního programu komise je sborník rozdělen do tří tematických okruhů.

První a nejkratší část obsahuje náměty z oblasti všeobecných terminologických otázek. Stať J. Horeckého pojednává o vymezení termínu a pojmu, o vztazích mezi nimi a o jejich základních znacích. Článek I. Masára se týká problematiky teorie a praxe normalizační a termínotvorné práce. Diskusní příspěvek P. Ondruse srovnává nářeční termíny z oblasti řemesel a domácí výroby s terminologií vědních disciplín. Oba první příspěvky vyšly již tiskem (Kultúra slova 8, 1974, 129—132, 133—139), proto o nich podrobněji nereferujeme.

Druhá a nejrozsáhlejší část sborníku je věnována námětům z terminologie aktuálního členění (dále AČ). České terminologické problematiky se týkají články F. Daneše, P. Adamce a diskusní příspěvek L. Uhlířové. Otázku těsných spojení shodných adjektiv v souvislosti s kontextovým členěním řeší diskusní příspěvek J. Oravce. Klíčovými termíny AČ (jejich významem, definicemi a frekvencí) v ukrajinštině se zabývá stať A. I. Bagmutové. Počátků terminologie funkční větné perspektivy v práci švédského jazykovědce C. Svedeliuse z r. 1897 se týká článek göteborského slavisty G. Jacobsona.

Z jmenovaných prací jsou nejobsažnější článek Danešův a Adamcův. F. Daneš podává nejprve souhrnný přehled české terminologie v podobě věcně uspořádaného soupisu 88 termínů, získaných excerpcí 32 prací českých lingvistů. Výběr se soustřeďuje na funkční stránky AČ a ponechává stranou oblast jeho výrazových prostředků. Hesla-termíny jsou rozdělena do 7 věcně uspořádaných skupin. Heslový odstavec obsahuje kromě záhlaví citát v originální podobě, bibliografické a doplňující údaje. Po výčtu termínů následuje analýza, z níž (ve stručnosti) vyplývají tyto skutečnosti: V česky psaných pracích převažuje termín aktuální členění; v školských příručkách kontextové členění. Pokud se týče termínů pro jednotlivé složky, užívá se jednak označení východisko (věty n. výpovědi), jednak základ nebo téma (pro to, co je známo nebo o čem se mluví). Druhý člen se většinou nazývá jádro, popř. réma. Detailnější rozbor vede k zavádění [75]diferencovanější škály prvků (vlastní základ, vlastní jádro, přechod, vlastní přechod, jednoduché a komplexní východisko a jádro atd.). Terminologii výpovědního dynamismu v pojetí Firbasovy školy obohatil o pojmy sdělné (distribuční) pole, sdělná jednotka, sdělná pozice a indikátory A. Svoboda. Terminologickým přínosem je aplikace AČ na analýzu výstavby textu a pojem komunikativního smyslu výpovědi.

P. Adamec hodnotí terminologii AČ z hlediska kritérií nauky o termínech. Termíny všech skupin mají v tomto ohledu některé nedostatky. Zejména je na závadu koexistence několika synonymních označení jednotlivých jevů, vyplývajících ze snahy nově a přiléhavěji pojmenovávat.[3] Charakteru značkového slova se nejvíce blíží (ač jinak ne příliš výhodný) termín aktuální členění. Druhým nejvžitějším termínem je funkční perspektiva větná, ale jako vhodnější pojmenování se jeví termín komunikativní perspektiva. Z členů AČ se v poslední době nejvíce prosazují (pro svou krátkost a derivační schopnosti) názvy téma a réma, ač první z nich má řadu vad. Nově by bylo třeba ustálit (1) faktory určující obsah a rozsah tématu (tj. kontext, konsituaci a koempirii), (2) druhy výpovědi podle závislosti na těchto faktorech, (3) sjednotit se na terminologii pro jednotlivé aktuálněčlenské typy a (4) ustálit termíny pro typy formálních prostředků AČ.

Vcelku přináší druhá část sborníku jak přehled terminologie AČ, tak kritické zhodnocení a požadavky, jak usměrňovat a dotvářet termíny tohoto úseku.

Třetí (a rozsahem střední) část sborníku je věnována terminologii sémantiky. Referenti shodně konstatují, že je málo stabilizována, má individuální (autorský) ráz a netvoří hierarchický pojmový systém. Příčinu její nejednotnosti vidí jak v relativně menší propracovanosti sémantické problematiky, tak v okolnosti, že oblast tzv. sémantických jevů je zároveň předmětem několika různých věd.[4] Pojmová konfúznost a terminologická nejednotnost vyplývá z toho, že tyto vědy pracují s výrazově totožnými, ale různě chápanými termíny, dále z nevyhraněného užívání nesourodých termínů (pocházejících z různých koncepcí lingvistické sémantiky a z různých vědních disciplín) a z polyfunkčnosti jednotlivých pojmenování.

Tato část sborníku obsahuje tři referáty a dva diskusní příspěvky. Každý se pokusíme ve stručnosti charakterizovat.

K. Hausenblas ve svém referátu předvedl situaci v oblasti sémantiky na nejzákladnějších termínech označujících jevy významu a některé jevy příbuzné a styčné. Základní termín význam nemá jednotný mezinárodní ekvivalent. Referent dává k úvaze, zda by jím nemohlo být nezatížené pojmenování signifikace. Název smysl navrhuje ponechat pro kontextový význam, který chápe jako sémantickou platnost části textu v celku textu, textu jako celku nebo jako sémantickou platnost sdělení v širší kontextové a situační souvislosti. (Takto akceptováno i v návrhu M. Dokulila pro připravovaný slovník lingvistické terminologie a komisí ÚJČ pro terminologickou problematiku.) Termínu reference se užívá převážně pro pojmenování vztahu výrazu k označované věci. V mnohonásobně různém pojetí figuruje však termín obsah, neujasněny a neustáleny jsou termíny denotace, konotace a designace.[5] Dále se ještě posuzují termíny sémantická hodnota, funkce a platnost, zařazující významové jevy do obecnějších souvislostí tím, že postihují systémovou podmíněnost významů jazykových prostředků.

Závěrem autor navrhuje zaměřit se na dílčí úsek sémantické terminologie, provést inventarizaci a podrobnou analýzu nejdůležitějších [76]termínů. Podle něho by bylo možno vyjít z úseku nejpropracovanějšího, totiž z terminologie lexikální sémantiky (lexikologické i lexikografické).

Referát varšavské lingvistky D. Buttlerové podává historický přehled vzniku polské sémantické terminologie, společně s charakteristikami (definicemi a různým pojetím) jednotlivých termínů a s jejich kritickým zhodnocením. Termín význam má např. v polštině čtyři interpretačně různé koncepce: a) asociační (význam se chápe jako představa předmětu spojená s akustickou realizací názvu); b) funkční neboli relační (význam je vztah mezi názvem a předmětem); c) (dnes nejrozšířenější) konotační (význam je soubor skutečných, konstitutivních vlastností designátu) a d) čistě jazykovou (význam se ztotožňuje s výkladem, tj. s opisem daného výrazu prostřednictvím jiných, ale již sémanticky nerozložitelných prvků (indefinibilií)).

Problematikou základní terminologie lexikální sémantiky se zabývá stať V. Blanára. V přehledu probírá a kriticky hodnotí okruh termínů týkajících se lexikální jednotky, její platnosti, dílčího systému a dynamického pojetí těchto pojmů a termínů. Lexikální jednotku tvoří jednota lexému a semému. Semém se definuje jako soubor elementárních významových prvků (zjišťovaných jazykovou analýzou), vázaných na urč. lexém a nazývaných sémy či sémantické příznaky. Tyto rysy mají různou hierarchii a většinou různá (terminologicky) nejednotná pojmenování. V struktuře semému se zpravidla liší designace (soubor neutrálních významových komponentů) a konsignace (přidružené prvky). Lexikální jednotka se začleňuje do paradigmatických, syntagmatických a derivačních mikrostrukturních vztahů. Její platnost v lexikálním systému celonárodního jazyka chápe autor jako lexikálně sémantickou rekonstrukci, kterou lze aplikovat diachronně i synchronně, při konfrontaci uvnitř jednoho jazyka i mezi jazyky.

V diskusním oddíle této části sborníku se zamýšlí J. Furdík nad vztahem lexikální a derivační sémantiky. Navrhuje do soustavy termínů zahrnout i terminologii motivace lexikální jednotky, ověřit termíny lexikální sémantiky i pro oblast tvoření slov a zkoumat hranice mezi slovotvornou a lexikální složkou. Diskusní příspěvek K. Buzássyové se zabývá výběrem distinktivních příznaků při opise významu slova a upozorňuje na závislost těchto příznaků na povaze zkoumaných jazykových jednotek. (Např. u substantiv (substancí) vystupují do popředí denotativní složky významu; u sloves a adjektiv (představujících nesamostatně existující příznaky) je to zase spíše signifikativní (designativní) a strukturní (konotativní) složka významu.)

Referáty a diskusní příspěvky této části nemohly pochopitelně vyřešit sémantickou terminologii v celé její složitosti. Podávají však přehled problematiky a řadu cenných podnětů pro další práci.

Slovo a slovesnost, ročník 39 (1978), číslo 1, s. 74-76

Předchozí Bohuslav Havránek, František Cuřín: České nářeční texty

Následující Jiří Kraus: Nově o jazyce sdělovacích prostředků