Kritéria pro zjišťování významu vět

Jarmila Panevová

[Články]

(pdf)

Критерии определения семантики предложений / Les critères pour établir le sens des propositions

1. V tomto příspěvku chceme navázat na stati v SaS věnované obecným otázkám významu vět a konstrukcí.[1] V těchto statích se ukazuje, že zanedbávání rozdílu mezi obsahem a lingvistickým významem vede často[2] na jedné straně ke snaze promítnout každou obsahovou distinkci do sémantického popisu, na druhé straně k tomu, že se větám odpovídajícím témuž obsahu, téže situaci přičítá i synonymie jazyková. P. Sgall (o. c. v pozn. 1) navrhl operativní kritéria, jak pro dvojice vět, „kandidátů“ synonymie, zjistit, zda jde o skutečnou synonymii, o věty shodné co do smyslu, nebo zda jde o jejich víceméně náhodnou obsahovou shodu, která pak ve svých důsledcích vede některé badatele k tomu, že dané dvojici připíší i stejný smysl. Pokusíme se tato kritéria ověřit a demonstrovat i na příkladech dalších.

2. Podle Sgallových kritérií je pro každou dvojici vět, „kandidátů na synonymii“, třeba přezkoušet, zda ve všech kontextech i při různých lexikálních obsazeních, popř. při záměně některé morfologické jednotky u obou „kandidátů“ synonymie, platí pro danou dvojici stejné pravdivostní podmínky.[3] Při užití těchto kritérií, tj. při změně lexikálního obsazení nebo některého morfologického prvku v obou členech zkoumané dvojice, popř. i při rozšíření obou členů o další kontext (rozvití) se ukázalo, že plně synonymní nejsou dvojice konverzních predikátů akčních, jako je např. dvojice prodávat a kupovat (ani prodat a koupit). P. Sgall (o. c. v pozn. 1, s. 189) uvádí příklady typu (1) a (2) jako věty, které „odpovídají stejným pravdivostním podmínkám“, mají „stejnou extenzionální platnost“, ale konstatování této shody v sémantickém popisu nebudeme pokládat za uspokojivý popis jazykového významu.

(1) Karel prodal Pavlovi auto.

(2) Od Karla koupil Pavel auto.

Jde tu tedy o náhodnou obsahovou shodu obou konstrukcí, jejichž jazykový význam nelze pokládat za totožný. Ukazují to jasně věty (1') a (2'), které nemají stejné pravdivostní podmínky:

(1') Karel prodával auta s nadšením.

(2') Od Karla se kupovala auta s nadšením.

Podobně lze najít kontexty, v nichž také věty se stejnou stavbou jako (3) a (4), (5) a (6) obsahující symetrické predikáty akční nebudou mít stejné pravdivostní podmínky (třebaže v mnohých kontextech půjde o obsahovou shodu)

(3) Jan si vzal Marii.

(4) Marie si vzala Jana.

Jako distinktivní kontext lze užít (3'), (4')

(3') Jan si vzal Marii pro peníze.

(4') Marie si vzala Jana pro peníze.

[97]Jako argument pro to, že věty (3) a (4) nemají stejný smysl, může sloužit i tato dvojice užitá v kontextu (3'') a (4''), kde jde o změnu morfologického gramatému modality, chápaného — podle pojetí Benešové,[4] jako gramatický význam predikátu vyjadřovaného povrchově spojením modálního slovesa a infinitivu. Dvojice (3''), (4'') má zřejmě různé pravdivostní podmínky, dokonce věta (4'') by se mohla zdát kontradiktorická.

(3'') Jan si chtěl vzít Marii, přestože ho (Marie) odmítla.

(4'') Marie si chtěla vzít Jana, přestože ho odmítala.

Podobně pro věty (5), (6)

(5) Nakrájel salám na pět kusů.

(6) Nakrájel ze salámu pět kusů.

jako distinktivní kontext dokládající, že tato dvojice není synonymní, slouží … a ještě mu kus salámu zbylo, který je možným pokračováním pro větu (6), nikoli však pro větu (5).

Přestože v řadě užití dvojic (1) a (2), (3) a (4), (5) a (6) jde o stejný obsah odpovídající téže skutečnosti, nelze pokládat tyto dvojice za synonymní, protože při nalezení protipříkladů s různými pravdivostními podmínkami (třeba i protipříkladu jediného) je třeba vyloučit tyto případy z „kandidátů“ synonymie.

Tento fakt byl už nejednou konstatován pro dvojice konverzních predikátů akčních; ukázali jsme, že to platí i o symetrických akčních predikátech, a na následujícím příkladu můžeme ukázat, že ani u konverzních predikátů relačních nejde o synonymní konstrukce; srov. příklady, kdy změna lexikálního obsazení ukazuje jasně, že věty (7) a (8), (7') a (8') nejsou synonymní dvojice

(7) Ředitel si přeje, aby zisk podniku byl vyšší než jeho režie.

(8) Ředitel si přeje, aby režie podniku byla nižší než jeho zisk.

(7') Ředitel si přeje, aby jeho syn byl postavou vyšší než on sám.

(8') Ředitel si přeje, aby byl postavou nižší než jeho syn.

Intenzionální kontext (ve smyslu Carnapově)[5] ukazuje u těchto dvojic, že obsah přání může být jednostranný i u stavových (relačních) konverzních predikátů a že je nelze proto pokládat za synonymní. V situaci, kdy ředitel trpí pocitem méněcennosti proto, že je malé postavy, mohou mít věty (7') a (8') zcela zjevně různé pravdivostní hodnoty: věta (7') může být pravdivá, věta (8') nikoli.

Zatím se nepodařilo podobné průkazné příklady najít pro relační (stavové) predikáty symetrické (typu sousedit s). Zdá se, že ani takový kontext, jaký uvedl Fr. Daneš v diskusi ke Sgallově přednášce v JS (sousedit na severu), neprokazuje zcela zřetelně, že rozdíly jsou vnášeny něčím jiným než aktuálním členěním:

(a) S Francií sousedí na severu Belgie.

(b) Francie sousedí na severu s Belgií.

(c) ? Belgie sousedí na severu s Francií.

(d) ? S Belgií sousedí na severu Francie.

Věta (d) — ale patrně nikoli (c) — může snad být chápána jako pravdivá nanejvýš jen tehdy, chápeme-li sousedit na severu jako jeden predikát (být severním sousedem); zpravidla však budou věty (c) a (d) sémanticky hodnoceny jinak než věty (a) a (b), zatímco synonymie vět jako (a) a (b) [98]by byla vyvrácena spíše připojením příslovečného určení jako ochotně, které je ovšem sotva slučitelné se stavovým slovesem v predikátu. Jasnější je podobné kritérium např. u vět (e) a (f), kde z pravdivosti věty (e) neplyne pravdivost věty (f)

(e) Honzík s radostí spí v ložnici se svým starším bratrem.

(f) Honzíkův starší bratr s radostí spí v ložnici s Honzíkem.

Podobně ukazuje P. Sgall (o. c. v pozn. 1, s. 191) pomocí testu negace,[6] že výběr řídící a závislé predikace je sémanticky relevantní a může měnit pravdivostní podmínky užití věty, srov. jeho příklady:

(9) Ten starý stůl je žlutý. (Ten stůl, který je starý, je žlutý.)

(10) Ten žlutý stůl je starý. (Ten stůl, který je žlutý, je starý.)

Při užití větné negace negujeme pokaždé jinou vlastnost stolu, protože se popírá predikace hlavní. O náhodnou shodu obsahu jde tedy u kladných vět, jejich záporné protějšky, v nichž jde o záměnu jednoho gramatému (připojení negace), ukazují, že těmto dvojicím nelze přiznat totožnost jazykového významu.

Zdá se, že i u jevu, který bývá v syntaktické literatuře u časových souvětí označován jako „obrácený poměr vět“,[7] nejde jen o rozdíl povrchové syntaxe, ale o rozdíl významový. Ve větách (11) a (12) jde, zdá se, o různá tvrzení (pokud přijmeme (12) jako přijatelnou českou větu); větu (11) lze parafrázovat jako (13), větu (12) jako větu (14):

(11) Nakoupila jsem dárky, když byla stříbrná neděle.

(12) Když jsem nakoupila dárky, byla stříbrná neděle.

(13) Nakoupila jsem dárky o stříbrné neděli.

(14) Když jsem měla dárky nakoupené, (už) byla stříbrná neděle.

Nebudeme zde probírat příklady lišící se pouze aktuálním členěním. Na fakt, že aktuální členění má platnost významovou, ukázal už Sgall ve svých starších pracích.[8]

Tam se rovněž dokládá, že shoda pravdivostních podmínek u vět lišících se jen aktuálním členěním je v jistém smyslu náhodná a neplatí obecně. Lze najít protipříklady ukazující různost pravdivostních podmínek pro dvojici vět lišících se pouze aktuálním členěním.

Podobné konstatování obvykle platí i o dvojicích, v nichž se mění vztah závislosti mezi členy propozice,[9] např. (15), (16)

(15) Přečetla jsem dopis o hádce manželů.

(16) Přečetla jsem dopis o hádajících se manželích.

Jako distinktivní kontext tu slouží … ale o jejich hádce tam nebylo ani slovo, který je možným pokračováním pouze u věty (16), u věty (15) by vedl ke kontradikci.

Jiným příkladem, který odhaluje, že změna lexikálního obsazení dvou konstrukcí vede k dvojici vět nesynonymních, nebo až nepřijatelných, čímž je doloženo, že ani [99]tady nejde o shodu jazykového významu, jsou věty (17) a (18) a věty (17'), (18') s analogickou změnou v závislostní struktuře:

(17) V našem závodě došlo k vyplacení mezd vedoucích pracovníků.

(18) V našem závodě došlo k vyplacení mezd vedoucím pracovníkům.

(17') Vyplatili náhradu ušlé mzdy zemřelého pracovníka (jeho příbuzným).

(18') ? Vyplatili náhradu ušlé mzdy zemřelému pracovníkovi.

3. Uvedli jsme zatím dvojice možných „kandidátů synonymie“, tj. věty se stejným obsahem, mající za jistých okolností stejné pravdivostní podmínky (což je nutná, ale nikoli postačující podmínka pro synonymii). U dosud uvedených dvojic byla shoda pravdivostních podmínek v jistém smyslu jen náhodná; pro dané dvojice jsme prokázali rozdíl mezi jejich strukturami užitím v různém kontextu, např. (3) a (4), (5) a (6), změnou některého jejich morfologického významu, např. (3'') a (4''), (9) a (10), nebo lexikálního obsazení, např. (7) a (8), (17) a (18). Nelze tedy o nich mluvit jako o synonymních větách se shodou smyslu.

Uveďme nyní příklady, kdy lze předpokládat, že dvojice syntaktických konstrukcí má shodné pravdivostní podmínky ve všech větách (tj. v různém kontextu, nebo i tehdy, budou-li se obě věty lišit od původní dvojice v některém morfologickém významu nebo lexikálním obsazení). Vyhovuje-li daná dvojice „kandidátů synonymie“ těmto podmínkám, tj. nelze-li najít protipříklad v uvedeném smyslu (jako v odst. 2), lze předpokládat, že jde o věty skutečně synonymní, mající stejný smysl.[10]

Patří sem dvojice vět lišící se aktivem a pasívem; pro ně se nepodařilo najít případ, kdy by se odpovídající si dvojice lišily pravdivostními podmínkami:[11]

(19) Karla otec často bije.

(20) Karel je od otce často bit.

Vidí-li se někdy v pasivizaci změna významová proti odpovídající aktivní konstrukci, je to zpravidla v důsledku menší přirozenosti pasíva v češtině při jistém aktuálním členění, srov. (21), (22), nebo v neoprávněném odtrhávání typů vět jako (23), (24), kde se vidí především rozdíl syntaktický, což má své další důsledky, srov. níže.

(21) Otec bije děti.

(22) Od otce jsou bity děti.

Srov. však přirozenější (22')

(21') Když se otec napije, bije manželku i děti.

(22') Když se otec napije, jsou od něj bity manželka i děti.

(23) Odborné knihy jsou vydávány v nízkých nákladech.

(24) O vašem zařazení už bylo rozhodnuto.

Lze patrně předpokládat, že to, co spojuje věty (23) a (24), je všeobecnost konatele. [100]Jejich společným rysem je to, co vyjádřeno není, co je „upozaděno“, odsunuto, tedy všeobecný konatel. Syntaktický rozdíl, který tu je přítomen ((23) je věta dvojčlenná, zatímco (24) je jednočlenná, neosobní, bezpodmětová)[12] a který se při jejich popisu zpravidla přeceňuje, je důsledkem různých syntaktických vlastností sloves (jejich přechodnosti nebo nepřechodnosti) užitých deagentně.[13] Pasívum v příkladech (23), (24) nemá svůj „aktivní“ protějšek. Ukázali jsme jinde,[14] že věty s 1. os. pl. a 3. os. pl. (popř. ještě některé okrajové formy často zahrnované pod všeobecného konatele) nepokládáme za synonymní s reflexívním (popř. opisným) pasívem, že to nejsou prostředky pro deagentnost. Mají-li tedy věty (23), (24) stejnou významovou strukturu (co do přítomnosti všeobecného konatele a patientu v sémantickém zápisu), nelze argumentovat hierarchií pádů (v níž nejvýše stojí nominativ, a to i u vět (20), (22), ale i (23)) jako významovým rozdílem aktiva a pasíva (jinými slovy, ta skutečnost, že při pasívu není v nominativu konatel, nemá sama o sobě sémantický charakter).

Přeceňování rozdílu typu (23) a (24), stejně jako (25) a (26), nebo snad (27) a (28) týkajícího se nižších rovin vede k roztrhávání typů, které k sobě nutně patří, jsouce spojeny významovým invariantem deagentnosti.[15]

(25) Odborné knihy se vydávají v nízkých nákladech.

(26) Tady se mluví německy.

(27) V této dílně se dobře pracuje.

(28) V této dílně se nám dobře pracuje.

Směšování rozdílů syntaktických (jednočlennosti a dvojčlennosti), rozdílů slovesného rodu (aktiva a pasíva) a jejich morfematického vyjádření (reflexívum, opisné pasívum) vede na jedné straně k hodnocení vět typu (24), (26) jako zcela zvláštního typu vět neosobních, bezpodmětových (srov. Trávníček, o. c. výše, aj.), na druhé straně až k odmítnutí vidět v reflexívní formě pasívnost,[16] a tím k zanedbání společného sémantického charakteru pasíva zvratného a opisného. Nejednotnost výkladů zčásti odstranil B. Havránek svým pojetím pasíva,[17] zčásti však trvá nadále jen s posunutím hranic (srov. rozdíl (27), (28)), jak na to upozornil Grepl (o. c. v pozn. 13, s. 142), který sám vhodně spojil všechny tyto strukturně rozdílné typy pojmem deagentnosti.

Je známo, že případy užití opisného pasíva pro všeobecného konatele nejsou časté v běžném hovoru, ale vyskytují se jak tam, kde by reflexívní forma vedla k nežádoucím významovým kolizím, tak i jinde:

(29) Dům č. 4 byl církvi nepřátelský. Byl vypálen už za 30leté války.

(30) O svátcích bylo po něm vyhlášeno celostátní pátrání.

(31) Za trest mi bylo zakázáno jet o prázdninách do Turecka.

Chtěli jsme ukázat, že aktivum a pasívum tam, kde skutečně tvoří odpovídající dvojici, můžeme pokládat za významově shodné, protože jsme nenašli takové jejich užití, při němž by věty lišící se jen aktivem a pasívem měly různé pravdivostní podmínky. Pasívní konstrukce lze tedy považovat za synonymní variantu základního aktivního schématu získanou z něho ve funkčním generativním popisu fakul[101]tativním pravidlem překladových složek (při překladu zápisu z významové roviny na větně členskou), v jiných typech popisu např. transformačním pravidlem ap. Tam, kde je pasívum (reflexívní nebo opisné) obligatorním povrchovým vyjádřením deagentnosti, nemá k sobě „aktivní“ synonymní variantu. Tyto dvě funkce pasíva se proto ve významovém zápisu různě odrážejí.

Dalším příkladem synonymních konstrukcí, kde předpoklad o totožnosti jejich smyslu opíráme o stejné argumenty, o jakých jsme mluvili výše, jsou některé typy vedlejších vět a jim odpovídajících nominalizací (srov. též P. Sgall, o. c. v pozn. 1, s. 189):

(32) Snažil se, aby přišel včas.

(33) Snažil se přijít včas.

(34) Slíbil, že to udělá zítra.

(35) Slíbil to udělat zítra.

Uvádíme zde příklady nominalizací, kde shoda pravdivostních podmínek s odpovídající vedlejší větou je nesporná. Existují samozřejmě i příklady, kde synonymie mezi závislou predikací větnou a její nominalizací není tak jednoznačná. I u dvojic (32), (33) a (34), (35) jde o případy, kdy nominalizace jako synonymní varianta závislé predikace, podobně jako u aktiva a pasíva, jsou odvozeny ze sémantického zápisu fakultativními pravidly překladových složek (pro překlad z tektogramatické roviny na větně členskou).

4. Nesporně existuje celá řada dalších dvojic, které „kandidují na synonymii“ a které nejsou dostatečně empiricky prozkoumány, aby se o nich dalo říci, zda jsou shodné významově, nebo zda jde pouze o náhodnou shodu obsahu. Některé z nich se týkají struktury větného centra (slovesa a jeho valenční struktury), např. (36) a (37)

(36) Žena přešla přes most. (kudy)

(37) Žena přešla most. (Pat?)

Podobně i (38) a (39):

(38) Čekali jsme na letišti celý den. (jak dlouho)

(39) Pročekali jsme na letišti celý den. (Pat?)

Z našeho pojetí vyplývá, že významové kategorie se mohou lišit od jazyka k jazyku, významy mohou být různě strukturovány. Obsahový aspekt kategorie čísla je jinak ztvárněn do podoby významů u jazyků, které mají pravidelnou (gramatickou) kategorii duálu, popř. triálu, než je tomu u strukturace kategorie čísla v češtině a jiných jazycích. Na rozdíl od toho se jazyky „nominativní“ (nebo spíše akuzativní) a ergativní liší patrně jen na rovině povrchové syntaxe, tj. jde o rozdíl fenogramatický (u obou typů jazyků je jenom různě formálně vyjádřeno intenční schéma, rámec Ag — děj — Pat).

Ujasníme-li si rozdíl mezi pouhou shodou obsahu a jednotkami jazykového významu tím, že máme k dispozici kritéria pro jejich rozlišování, je možné přejít i ke studiu takových jevů, jako je „konkurence“ dvou významových jednotek, kde jde už o jev daný stylizačními podmínkami. Abychom tedy mohli mluvit např. o konkurenci vidů, jak to činí Mathesius,[18] musíme vědět, jaká je významová platnost kategorií, které si „konkurují“, tj. dokonavosti a nedokonavosti. Rozšířili jsme pojem konkurence z oblasti vidu i na jiné kategorie, např. na čas.[19] Nejen tedy u vět jako (40), (41), ale i u vět jako (42), (43) jde o „různou stylizaci“ mluvčího, o jeho významově různé pojetí téže skutečnosti:

[102](40) Kdo vám ten byt vymaloval?

(41) Kdo vám ten byt maloval?

(42) Ta stanice (kterou jsme projeli), to byl Kolín.

(43) Ta stanice, to je Kolín.

Pokaždé je tu pro mluvčího relevantní jiný moment spojený s primárním významem užité kategorie. Jev zvaný konkurence lze vidět i jinde, např. při konkurenci vět agentních a deagentních, jako (44), (45) a popř. i (46), (47):

(44) Profesor řekl, že dnes nepřednáší, protože v jeho pracovně jsou řemeslníci.

(45) Profesor řekl, že dnes se nepřednáší, protože v jeho pracovně jsou řemeslníci.

(46) Upozornil ještě na místo, které se čte v článku Několik slov o podstatě věty.

(47) Upozornil ještě na místo, které četl v článku Několik slov o podstatě věty.

Rozhodujícím argumentem pro to, že význam uvedených „konkurujících si“ konstrukcí není shodný, je fakt, že větu (40) je možno vždy zaměnit větou (41), ale nikoli naopak, tj. děj komplexní lze „stylizovat“, jako kdyby děj nebyl ještě dovršen, ale děj probíhající, průběhový není nikdy možno „stylizovat“ jako dovršený, tj. použít pro jeho vyjádření příznakovou kategorii dokonavosti. Je to tedy opět případ, kdy lze najít situaci, v níž každá z dvojice vět má různou pravdivostní hodnotu. Podobně to platí o dalších dvojicích (věty (42) s příznakovým préteritem nelze užít, jestliže jsme v Kolíně vystoupili a pobýváme v něm; věty (45), ale nikoli (44) lze užít, měl-li v daný den v profesorově pracovně přednášet někdo jiný).

5. Uvedli jsme zatím převážně příklady, kdy témuž obsahu odpovídalo na rovině jazykového významu více jazykových jednotek, tj. kdy pro každou dvojici probíraných příkladů se podařilo najít kontext, lexikální nebo morfologické obsazení, při kterém měly členy dvojic různou pravdivostní hodnotu. Pro úplnost uvedeme ještě příklady, kdy několika obsahům (denotátům) odpovídá na rovině významu jen jediná jednotka (takové příklady jsou známy, může však být užitečné shrnout je při této příležitosti, aby se ozřejmilo, že mají z hlediska vztahu významu a obsahu obdobnou povahu; některé z nich už byly uvedeny ve společné stati s P. Sgallem, o. c. v pozn. 1, s. 22n.). Jde o jednotky, které nepovažujeme za polysémní (na rozdíl od některých jiných autorů), nýbrž za vágní. Jako příklad může sloužit jeden z tzv. pragmatických indexů, totiž lexém pro vyjádření 1. os. pl. my; rozsah kolektivu označovaného jako my může být různý; jedinou konstantní složkou tohoto významu je inkluzívnost mluvčího vzhledem k nějakému kolektivu (takto hodnotíme sémantickou povahu zájmena my považovaného zpravidla za jeden z prostředků pro vyjádření všeobecného konatele i ve stati cit. v pozn. 14). Někdy je rozsah kolektivu označovaného jako my z kontextu jasný, jindy nikoli.

Blízko k této oblasti mají příklady, které lze hodnotit jako neutralizaci, popř. systémovou homonymii. Příkladem zde mohou sloužit přechodníkové konstrukce, jimž na základě kontextu nebo znalostí o reálném světě lze přisoudit platnost příčinnou (Pospíchal, chtěje stihnout první vlak),[20] přípustkovou (Dobře věda, že je to nebezpečné, rozhodl se přece zůstat), časovou (Sbírajíc se k odchodu, pravila, že příště přijde až za měsíc). Přechodníky v podstatě vyjadřují průvodní okolnost, jejíž důvodová, časová nebo jiná interpretace neplyne přímo z jazykového významu přechodníkových konstrukcí, které jsou jako takové významově vágní.[21] Jiný příklad jazykové vágnosti — vztahová adjektiva — jsme uvedli ve společné stati [103]cit. v pozn. 1, s. 21. Jde o příklady jako ocelové lanko, lesní cesta, kuchyňský nábytek, kde sice můžeme vyvodit na základě svých znalostí o světě platnost adjektivního tvaru (po řadě původ, směr — kudy, účel), ale nevyplývá to z významu desubstantivního adjektiva.

Zdá se tedy, že čím vyšší rovina jazykového popisu, tím častěji se stává, že se dva rozdílné významy sbližují tak, že jeden z nich vystupuje jako neutralizovaný, a je užíván právě tehdy, když na onom významovém rozdílu nezáleží a když je pro dané sdělení důležité spíš to, co je mezi nimi shodné. Tento jev by bylo možno ilustrovat řadou příkladů s nominalizacemi (srov. J. Panevová, připr. pro PBML 30).

V citované stati jsme uvedli jako příklady shody významové při obsahovém rozdílu také další příklady ze sféry indexových proměnných (já, dnes, tam, tady) ap. Jejich jazykový význam (popsaný např. ve výkladovém slovníku příslušného jazyka) může být (a většinou je) pro každý z těchto výrazů jediný, avšak jejich obsah (denotát) je různý podle užití v konkrétní výpovědi. Podobně také nepokládáme za polysémní slovo kniha podle toho, kterou knihu máme v konkrétním užití věty na mysli; ukázali jsme to (o. c. v pozn. 1, s. 22) u adjektiv typu velký, vysoký ap.

K okazionálním případům, kdy různé obsahy jsou ztvárněny do jednoho významu, patří v češtině např. distributivnost. Věta (48) nevylučuje výklad, že všechny děti dostaly společné dárky, ale připouští i výklad, že každé dítě dostalo po dárku:

(48) Děti ve školce doslaly na mikulášské nadílce dárky.

Ještě zjevnější je několik možných distributivních interpretací u věty (49)[22]

(49) Na tom safari zastřelilo pět lovců tři lvy a dva tygry.

Některé případy, u nichž z lexikálního obsazení „vágní“ konstrukce vyplývá upřesnění jejich obsahu, tj. u nichž lze na základě kontextu nebo situace zjistit pravdivostní podmínky užití věty, vedou někdy mylně ke konstatovaní „vyrozumívaného“ obsahu jako významu takové konstrukce. Uvedli jsme příklady takového typu z oblasti časových vztahů mezi řídícím a závislým dějem, videm a relativním časem v cit. stati (s. 18n.). Jde o věty jako (50)

(50) Věděli, že jsem to udělal já.

Předčasnost před minulostí je vždy také nutně minulost, ale jde tu jen o vyrozumívání na základě prosté logiky časových vztahů. Věta (51), kde je zaměněna pouze jedna morfologická kategorie, je protipříkladem, který ukazuje, že čas základní tu slovesnou formou vyjádřen není:

(51) Věděli, že to udělám já.

Všechny další příklady ukazují, že změnou morfologické kategorie nebo lexikálního obsazení vzniká taková obměna věty, z níž už „vyrozumívaný“ obsah nevyplývá.

(52) Potkal jsem včera přítele, s kterým jsem studoval na gymnáziu.

(53) Díval jsem se na dělníky, kteří právě opravovali omítku našeho domu.

Časový vztah předčasnosti k řídícímu ději v (52) a současnosti s ním v (53) nelze [104]pokládat za gramatický význam, protože se „vyrozumívá“ jen díky lexikálnímu obsazení; pravidelné jsou naopak příklady, kde je možná trojí časová interpretace, srov.:

(54) Setkal jsem se s mužem, který prodával na rohu večerník.

Do vedlejší věty v souvětí (54) lze vsunout jak adverbium dříve, tak i právě nebo posléze. Nelze tedy konstatovat základní čas u vět (50) a (51) jako gramatický význam vyjádřený v jejich vedlejších větách, stejně jako nelze mluvit o významu relativního času u vedlejších vět v (52), (53), (54).

6. Kritérium rozlišování obsahu a smyslu (významu) konstrukcí a vět jsme ověřili pouze na několika ilustrativních příkladech. Je nesporné, že ověřování všech takových dvojic, „kandidátů na synonymii“, je empirická procedura, jíž je třeba každou dvojici podrobit. Tak např. u dvojice (55), (56) by stoupenci krajní hypotézy, že s rozdílem výrazu je spojen i rozdíl významu, synonymii odmítli apriorně:

(55) Karel se píchl o drát.

(56) Karel se píchl drátem.

Po podrobení této dvojice empirickému zkoumání dojdeme sice k témuž názoru, srov. (55a), (55b), (56a), (56b), ale s jistými pochybnostmi vztahujícími se k tomu, že je rozdíl mezi drátem jako předmětem, jímž lze volně hýbat, a rohem stolu, popř. trnem, které jsou součástí jiných předmětů, o jejichž pohybu se tu nemluví:

(55a) Uhodil se o roh stolu.

(55b) Bodl se o trn.

(56a) * Uhodil se rohem stolu.

(56b) ? Bodl se trnem.

Věta (56b) je snad přijatelná, protože trn (i na větvi) je pohyblivý; i to podporuje naši výše uvedenou hypotézu (protože v tomto případě jsou pravdivostní podmínky jiné). Věta (56b) může stěží mít jako pokračování … na větvi. U vět (55) a (56) lze uvažovat i o rozdílu v možné úmyslnosti děje (za upozornění na tuto skutečnost děkuji doc. F. Danešovi).

K otázkám, které jsme nechali v této stati stranou, patří obsahová kompatibilita lexikálních, popř. gramatických jednotek ve větách vymezovaných generativní složkou popisu jazyka. Jsou to otázky složité a často diskutované.[23]

Domníváme se, že je třeba odlišovat na jedné straně kompatibilnost gramatických jednotek, popř. i v kombinaci s lexikálními, tj. vyloučení vět typu Zítra (pozítří) přišel, Včera přijde. Tato oblast patří do jazykové kompetence a adekvátní gramatika ji patrně musí zachycovat; podobná omezení lze klást např. na životnost nebo neživotnost lexikálního obsazení některých aktantů sloves. Podobně patří do kompetence gramatiky popsání skutečnosti, že úlohu některých aktantů u některých sloves může plnit i závislá predikace, u jiných ji může plnit jenom kategorie substance, např. u dát něco někomu jde o případ druhý, u číst něco jde o případ první. Některá další omezení na kompatibilitu gramatických významů jsme vyvodili z experimentálního ověřování funkčního generativního popisu na počítači,[24] např. agentem u slovesa trvat v tomto významu mohou být pouze děje, stavy nebo časové úseky, nikoli však živé bytosti.

Do této oblasti, která musí být podle našeho soudu v explicitním popisu zachycena, patří takové požadavky, jako že slovesa rozkázat, slíbit aj. mohou řídit pouze obsa[105]hovou větu s predikátem s časovým významem následnosti, zatímco po slovesech říci, důvěřovat, přemýšlet aj. může mít obsahová věta všechny tři časové gramatémy.[25]

Odlišujeme tyto jevy od kompatibility spojené pouze s lexikální sémantikou, jejíž důsledné a systematické zpracování pokládá F. Daneš (o. c. v pozn. 26, s. 137) za nereálné. Domníváme se, že je nejen nereálné v současném stavu sémantického bádání, ale i neopodstatněné. Takové požadavky, jaké kladou např. Růžička a Waltherová,[26] např. že patiens slovesa zvolit musí obsahovat rys zvolitelnosti ap. (věta Zvolili toho malého chlapce příštím prezidentem USA je pak nepřijatelná), budou namístě, až půjde ne o zachycení rozdílů jazykového významu (smyslu), ale také o distinkce v obsahu, o popis encyklopedické znalosti, tj. nejen o vztahy uvnitř jazyka, ale také o aspekty mimojazykové.

 

R É S U M É

Criteria for the Identification of Sentence Meaning

The criteria proposed by Sgall for determining the meaning of sentence, i.e. their synonymy and semantic distinctions between sentences, are examined and illustrated by examples of various types. If the elements of a pair of sentence patterns tested for synonymy do not share the same truth conditions for every lexical and morfological setting and for every morfological expansion, they do not have the same meaning (i.e. they are not synonymous), even if in many cases they happen to correspond to the same content. This hypothesis about different meanings was verified not only for the pairs of converse action predicates (as sell and buy, see Sgall), but also for symmetrical action predicates (as marry), and for converse stative predicates (as higher and lower); the same presumption about symmetrical stative predicates is discussed. Active and passive constructions and some cases of nominalizations and corresponding dependent clauses of nominalizations and corresponding dependent clauses serve as examples of constructions with the same meaning. Further, the so-called „concurrence” of morphemic categories is explained as a case, when the same content or situation may be “structured” by any of the two different linguistic meanings. The difference between them is also supported by their truth conditions being different, in the general case.

Slovo a slovesnost, ročník 39 (1978), číslo 2, s. 96-105

Předchozí Jan Petr: K zdrojům Marxovy a Engelsovy filozofie jazyka. I. Hegelova filozofie

Následující Věra Vlková: K problematice tzv. multiverbizačních spojení, zvláště v odborném stylu