Apelativizovaná jména v české slovní zásobě

Eva Pokorná

[Články]

(pdf)

Апелятивизованные имена в словарном запасе чешского языка / Les noms devenus appelatifs dans le lexique du tchèque

Funkce vlastních jmen identifikovat na základě individuální konvence, nikoli na základě všeobecného významu posunuje soubor vlastních jmen na periférii slovní zásoby jednotlivých jazyků. U nás se vlastní jména chápou jako doplňková část slovní zásoby,[1] jako její samostatná skupina.[2]

Soubor vlastních jmen se v jednotlivých jazycích jednak zařazuje do systému běžné slovní zásoby, jednak vytváří svůj vlastní systém. Některé rozdíly mezi systémem běžné slovní zásoby a souboru vlastních jmen jsou společné jazykům různých typů, např. adaptace podob cizích zeměpisných jmen (v češtině Paříž místo Paris, v němčině Prag místo Praha aj.), jiné vyplývají z typu jazyka, v němž se vlastního jména užívá, např. v češtině je různé skloňování některých domácích zeměpisných jmen shodných podobou s apelativy: skloňování vlastního jména a apelativa je buď shodné, např. Hroby - Hrobů, nebo je odlišné, např. Diváky - Divák; u jmen, jejichž apelativní základ není dnes již zřejmý, pozorujeme kolísání, např. Slapy - Slap/Slapů. V němčině se u složených zeměpisných jmen shodných s apelativy posunuje přízvuk na druhou část složeniny,[3] např. Saarbrücken. V angličtině je u vlastních jmen charakteristické, že nejsou slučitelná s determinátory the, this, there a that.[4]

Soubor vlastních jmen je jedním ze zdrojů obohacování slovní zásoby jazyků. Vlastní jména se stávají součástí pojmenovacích jednotek běžné i odborné slovní zásoby (slzičky Panny Marie, Eustachova trubice), užívá se jich ve frazeologických spojeních (posílat někoho od Petra k Pavlu, být starý jako Metuzalém) ap.

Užití vlastních jmen v přeneseném významu je jedním z prostředků přechodu vlastních jmen k apelativům. Apelativa mající základ ve vlastních jménech mají buď podobu shodnou s podobou vlastního jména (např. jidáš), nebo jsou z nich odvozena (např. hegelián, mičurinec, byronovština, robinsonáda, švejkovat ap.).

Všechna apelativa mající shodnou formu s vlastním jménem nejsou však vždy jen pouhým výsledkem ztráty propriální funkce vlastního jména. Shodná forma může být také výsledkem slovotvorných pochodů, jako je např. zpětná derivace adjektivních podob zeměpisných nebo osobních jmen univerbizovaných pojmenování, např. plzeňské (pivo) — plzeň, tokajské (víno) — tokaj, nebo dvouslovných pojmenování, jako turecká káva — turek, tatarský biftek — tatar, arabský kůň — arab, angorská vlna — angora, americká cigareta (nebo americký automobil) — amerika ap. Tato apelativa jsou stylisticky různě diferencována[5] a jsou také slovotvorným typem, podle kterého se pak tvoří řady dalších pojmenování. Každý jazyk má ještě svůj vlastní soubor apelativ zobecnělých lidovou etymologií, např. na základě žertovného spojování plnovýznamových apelativ s jmény shodně nebo podobně znějícími — honit davida — dávit, jít do hajan — jít spát (Hajany — obec na Brněnsku) aj.

V tomto příspěvku chceme sledovat ta apelativa v české slovní zásobě, která vznikla z vlastních jmen přímo, ne odvozováním. Do našeho pozorování zahrnujeme domácí apelativa vzniklá ze jmen českých i cizích i apelativa již přejatá z jiných jazyků, protože některé rysy typické pro existenci apelativ propriálního původu v české slovní zásobě mají společné. Budeme sledovat, jak se u apelativ projevuje [117]jejich propriální základ po stránce formální, v gramatickém a lexikálním plánu jazyka, a jak se u nich projevuje skutečnost, že se stala součástí běžné slovní zásoby. Naše pozorování je založeno z největší části na materiálu ze Slovníku spisovného jazyka českého a na materiálu Zimovy práce o expresivitě jmen v češtině.[6]

Pro ztrátu propriální funkce nebo povahy vlastního jména jsou v češtině termíny deonymizace a apelativizace;[7] oba termíny se uvádějí také pro ruštinu, srbochorvatštinu a makedonštinu, kdežto apelativizace je dosud jediným termínem běžným ve slovenštině a ukrajinštině a deonymizace v polštině, lužické srbštině, běloruštině a němčině. Apelativum vzniklé ztrátou propriální funkce jména je podle Základní soustavy deonymické apelativum, a to vzniklé a) z vlastního jména přímo bez změny formy, např. quisling, janek aj. a b) z vlastního jména odvozením pomocí formantu, např. švejkovina. Termíny deonymizace a deonymické apelativum vycházejí z onomastického pohledu na proces ztráty propriální funkce vlastních jmen; termíny apelativizace a apelativizované jméno vycházejí z cíle procesu a vyhovují pohledu na apelativa propriálního původu z hlediska běžné slovní zásoby. Proto jsme jich užili i v tomto příspěvku. Apelativizované jméno budeme dále označovat AJ, vlastní jméno VJ.

 

1. Zdroje a motivy apelativizace VJ

Soubor AJ v jednotlivých jazycích obsahuje jednak jména užívaná mezinárodně (např. ahasver, xantipa), jednak jména domácího nebo cizího původu lexikalizovaná pouze v jednom jazyku (v češtině např. betlém, brajgl, grázl, káča, kačena, nána, majlant, sibérie). Mezinárodně AJ především z okruhu běžné slovní zásoby mají často základ ve vlastních jménech společných určité kulturní oblasti. Pro evropské jazyky jsou to jména biblická (např. jidáš, benjamín) a mytologická (např. venuše, adónis), dále jména ze středověkých pověstí (např. enšpígl), některá jména historická (např. napoleón) a jména ze světové literatury (např. oblomov, švejk).[8]

VJ se apelativizují na základě vnějších nebo vnitřních věcných vztahů mezi jedincem-nositelem vlastního jména a třídou objektů. Tento proces je buď spontánní, založený na obecné známosti nositele jména, které se apelativizuje (viz předcházející příklady), nebo se jména apelativizují vědomě, záměrně (podle vědců, objevitelů — např. curie, newton aj.), zejména pro potřeby odborného vyjadřování, a pak nemusí být jméno jeho nositele vždy obecně známé; bývá častým jevem, že teprve přes zobecnělé jméno se uživatelé dozvědí o souvislosti takového apelativa s jménem vlastním. V oblasti odborného vyjadřování lze sledovat hranice mezi užíváním AJ podle původu z určitého okruhu jmen. V technické terminologii nalézáme např. řídce apelativum z biblického nebo mytologického jména (v technice je to např. danaida, pojmenování přístroje na měření průtočného množství vody). V české slovní zásobě stejně tak jako i v jiných jazycích jsou apelativa, jejichž souvislost s vlastními jmény je nepochybná, ale motiv apelativizace nelze vysvětlit. Příslušníci střední generace znají např. z doby druhé světové války apelativa kristýnka (jméno typu dívky výstředně se oblékající a chovající) nebo havel (druh mužského účesu), z doby nedávné pak eman (také druh účesu) ap.

 

2. Druhy VJ, které jsou v apelativizované podobě součástí slovní zásoby

Bohatým zdrojem spontánně AJ je soubor jmen osobních. Tato skutečnost vyplývá z toho, že lidé si nejvíce všímají sebe navzájem a své poznatky a hodnocení chtějí [118]zkratkovitě a výstižně vyjádřit. K charakteristice vnějších i vnitřních vlastností je využito především mytologických a biblických jmen, protože v příbězích těchto dvou okruhů vystupují postavy nejrůznějších vlastností. Jména historických osob i osob ze současnosti, jména literární a jména ze starých vyprávění ap. jsou především pramenem pro charakteristiku povahových vlastností. Zeměpisná jména slouží jako zdroj charakterizujících apelativ (např. Eden) méně než jména osobní; v hojné míře jich je využito k vyjádření věcných vztahů mezi pojmenovaným místem a třídou objektů (poměru vlastních jmen a pojmenovaných objektů si všimneme později). Výčet vlastních jmen (řazených zde podle Základní soustavy) ukazuje výrazný podíl osobních jmen v souboru AJ a produktivitu apelativizace osobních a zeměpisných jmen:

I. Antroponyma

a) Pravá: rodná jména — oficiální i hypokoristické podoby: Barbora (barbora — ‚tlustá, hloupá žena‘), Janek (janek — ‚zmatený člověk, žert. ‚zajíc‘), příjmení: Koniáš (koniáš — ‚kulturní ničitel, škůdce‘), Petrovský (petrovský — ‚loupežník‘), Quisling (quisling — ‚za druhé světové války norský politik kolaborující s okupanty‘), etnonyma: Hotentot (hotentot — ‚hloupý, nesrozumitelně mluvící člověk‘), Tatar (tatar — ‚nechápavý člověk, s kterým se nelze domluvit‘), Švýcar (švýcar — ‚voják strážní služby‘, řidč. ‚vrátný‘, dř. ‚hospodářský zaměstnanec dohlížející nad krmením dobytka a výrobou sýra‘) ap.; obyvatelská jména se sice obecně za VJ nepokládají, avšak apelativizace se u nich projevuje obdobně jako u VJ: Byzantinec (byzantinec — ‚přívrženec východní kultury‘, hanl. ‚podlízavý člověk‘), Mnichovan (mnichovan — ‚strůjce n. schvalovatel mnichovské dohody‘) ap.

b) Nepravá: jména bytostí, které si člověk představoval jako lidem podobné, např. mytologická jména jako Kyklop (kyklop — expr. ‚silák, obr‘), Venuše (venuše — ‚krásná žena‘), biblická, např. Lazar (lazar — ob. expr. ‚nemocný, zubožený člověk‘), pohádková, např. Budulínek (budulínek — expr. ‚roztomilé, někdy též neposlušné dítě‘) ap.

c) Jména z pověstí a literární jména, např. Eulenspiegel (enšpígl — ‚šibal, šprýmař‘), Oblomov (oblomov — ‚váhavý, nerozhodný člověk‘), Tartuffe (tartyf — kniž. ‚pokrytec, licoměrník‘), Don Juan (donchuán — ‚svůdce žen‘), Švejk (švejk — ‚člověk, kt. předstírá horlivost, často se zesměšňujícím záměrem‘).

II. Toponyma

a) Zeměpisná jména: zemí, např. Kašmír (kašmír — ‚tkanina‘), území, např. Sibérie (sibérie — ‚studený, drsný kraj, tuhá zima‘), místní jména, např. Damašek (damašek — ‚tkanina‘), hydronyma, např. Niagara (niagara — ‚mohutný proud lidí‘), Pacifik (pacifik — žert. ‚lokálka‘) ap.

b) Biblická, mytologická ap. jména, např. Eden (eden — kniž. ‚ráj‘), Tartar (tartar — kniž. ‚podsvětí, peklo‘) ap.

III. Chrématonyma

Jména uměleckých děl, např. Odyssea (odysea — ‚bludná pouť, putování‘), jména sériových výrobků podle jména firmy, např. Tatra (tatra — ‚automobil zn. Tatra‘) aj.

 

3. Slovní druhy, do kterých se zařazují AJ

Největší část AJ ze všech druhů VJ se řadí mezi substantiva (např. janek, nimrod, pygmej, bedekr, sibérie, maglajz, kanada, tvíd, bastila, odysea aj.). Menší díl AJ tvoří adjektiva, např. bordó, pepita, esterházy ap.; citoslovečné užití zaznamenáváme jen u tvarů osobních jmen, např. marjápano, prokrista, (himl)laudon, kristepane, do pěruna ap.

 

[119]4. Podoby AJ

Cizí vlastní jména se v jednotlivých jazycích vyskytují buď v původní podobě, nebo se různě adaptují podle typu jazyka, v kterém žijí. AJ se pak pravopisnou podobou buď shodují s původní nebo adaptovanou podobou VJ, např. jidáš, venuše, enšpígl, nebo existují-li u VJ dublety, mají AJ podobu „progresívnější“, např. maratón (Marathon, Marathón), nebo se adaptují samostatně zejména podle výslovnosti, např. ampér (z Ampère), baloun (z Valon), bordó (z Bordeaux), brajgl (z Breughel), donchuán (z Don Juan), dobrman (z Dobermann), eldorádo (z El Dorado), havelok (z Havelock), koňak (z Cognac), moka (z Mocca), odysea (z Odyssea), ragby (z Rugby), rentgen (z Roentgen), sendvič (ze Sandwich), žervé (z Gervais), tartyf (z Tartuffe), tvíd (z Tweed) ap. V některých případech bylo z cizího jazyka již přejato VJ apelativizované, v češtině se však zařadilo do korelace VJ — OJ, takže se pak hodnotí stejně jako apelativa vzniklá z VJ na české půdě.

Dvojí podoby základního VJ (např. spisovná a zastaralá) jsou jako AJ někdy rozlišeny stylisticky, např. skot — škot (škot je výraz obecné češtiny), nebo významově, např. u polysémního apelativa luciper, lucifer má význam ‚nezvedené dítě‘ pouze podoba luciper.

Rozdíly ve výslovnosti mezi základními VJ a AJ nejsou časté. Výjimkou je např. AJ worcester vyslovované i [vorčestr] nebo manchester dnes psaný a vyslovovaný manšestr proti výslovnosti VJ Worcester [vustr] a Manchester [menčestr].

 

5. Gramatické rozdíly mezi AJ a základními VJ

Rod a skloňování

Při užití apelativizovaných osobních jmen mužských jako pojmenování objektů jiných tříd, než ke které patří osoba-nositel jména, např. přírodních útvarů, jevů, věcí, předmětů, pokrmů ap., mění se životný rod v neživotný a v souvislosti s tím i typ sklonění, např. AJ bowden, garamond mají genitiv na -u: bowdenu, garamondu; u AJ cicero dochází dokonce ke změně muž. rodu na střední. Podobně je tomu i u jmen prvků nebo u značek majících základ ve VJ. Jako mužské i ženské je např. v Slovníku spisovného jazyka českého určeno AJ tesla. V slovenštině se dosud určuje jako mužské s tím, že se váže na mužské jméno (Nikola Tesla), i když zakončení na -a je výrazně ženské.[9] Vazba na mluvnický rod výchozího VJ se ovšem uplatňuje jen po omezenou dobu; u jiných AJ se povědomí souvislosti AJ s VJ ztrácí (např. AJ cicero); pro to, aby se výraz tesla chápal jako jméno mužské, může být argumentem také skutečnost, že fyzikální jednotky jsou většinou rodu mužského (ve většině případů je ovšem VJ zakončeno tak, že gramatický rod odpovídá rodu přirozenému).

AJ shodná podobou s etnonymy, jako talián, indián, nebo univerbizací jako turek — ‚turecká káva‘ ap., se v singuláru skloňují jako mužská životná, např. turek, turka, tatar — tatara, talián — taliána, nebo mají sklonění smíšené, např. AJ indiánek má v genitivu podobu na -a — indiánka, ale v akuzativu vedle podoby na -a i podobu podle neživotného vzoru — indiánek. AJ z antických VJ se řadí do českého skloňovacího systému bez zřetele k pravidlům o skloňování základních VJ; např. AJ bakchus, argus, cicero se skloňují bakchusa (pochovávat bakchusa ve význ. ‚hýřit‘), argusa, cicera proti VJ Bakcha, Arga, Cicerona. Tento způsob sklonění se týká AJ z okruhu obecné i odborné slovní zásoby.

 

6. Odvozování z apelativizovaných jmen

Jména přechýlená

Přechylování je u AJ řídké. VJ jedinců-nositelů výrazných vlastností nebo jména dříve běžná v určité společenské vrstvě (dnes je tento rozdíl již setřen) jsou sama [120]symbolem výrazných vlastností mužů nebo žen; AJ pak přesně vypovídají o vlastnostech příslušníků celé třídy, např. adónis, donchuán, megera, xantipa, o zaměstnání, např. argus, ganyméd, hébé ap. Vlastnosti, stav nebo činnost obecnější povahy příslušníků obou pohlaví jsou vystiženy nepřechýlenými jmény jako lazar (byl z ní nadosmrti lazar), skot, škot (stal se z ní škot), nimrod (byla vášnivým nimrodem) ap. To souvisí zřejmě s tím, že těchto jmen v daném apelativním významu užíváme v predikátu. Přechýlená jsou jen některá jména obecné povahy jako mecenáška a méně často užívané robinsonka (na tuto přechýlenou podobu měla patrně vliv i stejnojmenná knížka M. Majerové); jako ojedinělé lze označit užití přechýleného AJ nestorka, titánka, goliáška. Ojedinělý je také případ opačného postupu, kdy se z ženského jména tvoří podoba mužská: k AJ putifarka (Putifarka — Putifarova žena) je přitvořeno mužské AJ putifar pro muže týchž vlastností, které se obvykle přičítají ženám.

Jména zdrobnělá

Podobně jako přechylování je i zdrobňování AJ méně časté než u apelativ nepropriálního původu. Zdrobnělá jména existují buď paralelně u VJ a AJ, např. Adámek — adámek (‚nahý chlapec‘), nebo se vytvořila až u AJ, např. lazárek, amórek, michlík ap. U AJ benjamín, které má na základě souvislosti s biblickým Benjamínem význam ‚nejmladší člen rodiny‘, se vytvořila zdrobnělá podoba benjamínek s významem ‚nejmladší člen rodiny nebo nějakého společenství‘. Zde jazyková ekonomie ustoupila potřebě vyjádřit skutečnost (nejmladší) pregnantněji; je také pravděpodobné, že během doby se původně jasný význam nezdrobnělé podoby setřel. Zdrobněliny AJ se stylisticky shodují se zdrobnělými podobami VJ. Významově se však v některých případech liší. Např. amor ‚bůh lásky‘ a amórek ‚zpodobení boha lásky‘, AJ kuba má význam ‚hlupák‘, kdežto kubík ‚chlapík, pašák‘; zdrobnělé AJ napoleónek má v hanlivém užití význam ‚bezohledný, ctižádostivý člověk‘, kdežto nezdrobnělá podoba napoleón má význam ‚peníz s podobou Napoleona‘. Z českých AJ se významově liší např. barbora (‚hloupá tlustá žena‘) a barborka (‚větévka uříznutá na svátek svaté Barbory‘), honza (‚dobrácký hlupák‘) a honzík (‚žíněný polštářek jako podložka pod sukně‘). AJ ze zeměpisných jmen se zdrobňují zřídka (např. betlémek).

 

7. Poměr lexikalizovaných AJ a VJ

V slovní zásobě existují mezi nositeli a třídami objektů pojmenovaných apelativizovanými jmény různé vztahy. AJ pojmenovávají jednak členy té třídy, ke které patří i nositel jména, jednak se jich užívá k pojmenování členů jiných tříd. AJ z osobních jmen pojmenovávají osoby a charakterizují je podle jejich vlastností, např. baloun, barbar, čingischán, janek, jidáš, hurón, kalibán, kašpar, křovák, lazar, švejk, vandal aj., činnosti, např. esmeralda, ganyméd, hébé, nimrod ap., tělesného vzhledu, např. goliáš, kyklop, liliput, pygmej, rebeka, venuše ap., podle věku, např. benjamín(ek), nestor (není apelativizováno VJ Metuzalém, kterého je užito ve frazeologickém přirovnávacím spojení být starý jako Metuzalém,); dále pojmenovávají zobrazení osob, např. amor, atlant, předměty, vzory, dopravní prostředky ap.: bedekr, michl, mikuláš, ježíšek, žakár, faetón aj., abstrakta: fortuna, moloch, brajgl, zvířata: mates, janek, dobrman ap., věci společenského života: bavorák, žid (tance) ap., pokrmy: jidáš, kuba, hladká ančka, sachr ap., přírodní útvary a jevy: vulkán, meluzína, rostliny: afrikán, turek, baruška ap. AJ ze zeměpisných jmen pojmenovávají místa: podle podoby, např. eden, eldorádo, istmos aj., abstrakta: sodoma, sibérie, maglajz, betlém (ve významu ‚nepořádek‘) ap., předměty, věci, výrobky, produkty, dopravní prostředky ap.: astrachán, camembert, malaga, siena, tebríz, tvíd, pacifik aj., věci kulturního a společenského života (písmo, tanec, hudba, zábava): švabach, charleston, dixieland, kanada aj. AJ z chrématonym pojmenovávají členy téže třídy, např. vulgáta [121](odb. v klasické filologii ‚nejběžněji dosažitelný text zachovaný v mnoha exemplářích‘) a abstrakta, např. odysea (‚životní situace‘). AJ z firemních značek pojmenovávají výrobek; vyrábí-li určitá firma různé výrobky, pojmenovává AJ ten, který je pro firmu nejpříznačnější, nejznámější (např. lux, karma); jména automobilů tvořená apelativizací VJ jsou pak diferencována čísly, např. škoda 100, škoda 110 ap., tatra 603, tatra 613 aj.

Uvedené příklady ukazují, že apelativizovaná rodná a zeměpisná jména se výrazně uplatňují jako pojmenování tříd lidí a míst — nositelů typických vlastností a příjmení a zeměpisná jména jako pojmenování odborná. Cizí AJ se zařazují do významových polí; např. významové pole ‚krutost, násilí‘ je obsazeno AJ barbar, čingischán, vandal, kalibán, hurón, ravachol, ravašol ap. Z českých apelativizovaných osobních jmen tvoří významové pole některé hypokoristické podoby rodných jmen. Jsou to jména, která se užívala v určité vrstvě obyvatelstva a stala se pak symbolem vlastností pro tuto třídu typických nebo jí přisuzovaných. Naivnost, nezkušenost a neobratnost prostých venkovských lidí v městském prostředí byla jedním z motivů apelativizace rodných jmen běžně užívaných na venkově. Distinktivní rys ‚hloupost, naivnos‘, který má jako jediný AJ nána a kuba, doprovázejí u jiných AJ další rysy, např. ‚tloušťka‘ u AJ barbora, ‚nerozvážnost‘ u AJ kačena, káča, kačka, ‚naivnost, nezkušenost‘ u AJ nanynka, ‚dobráckost‘ u AJ honza. AJ dorota naopak svědčilo o negativním vlivu městského prostředí na venkovské dívky a o jejich častém osudu; má význam ‚lehká žena, nevěstka‘. Hypokoristická podoba Pepík, Pepan se stala symbolem vlastností příslušníka velkoměstské spodiny a AJ pepík, pepan označují nebo spíše označovala příslušníky této vrstvy; změna společenských poměrů způsobila, že v našem prostředí neexistuje taková společenská diferencovanost jako v dřívějších podobách a se zánikem mimojazykové skutečnosti zaniklo i její pojmenování. Užití apelativ pepík a pepan bylo vázáno pouze na naše prostředí, speciálně na některé okrajové čtvrti Prahy, jak o tom svědčí spojení žižkovský, košířský pepík.

 

8. Polysémnost AJ

AJ nepojmenovávají vždy jen jednu třídu objektů. Souvislost různých tříd objektů je pak různá vzhledem k nositeli VJ i mezi třídami objektů navzájem.

a) Třídy objektů souvisí se základním VJ chápaným jako symbol určitých vlastností na základě stejných distinktivních rysů; AJ goliáš je nejblíže nositeli tohoto jména v prvním významu ‚velký, silný člověk nebo zvíře‘; v dalším významu odpadá distinktivní rys ‚člověk nebo jiný živý tvor‘ a zůstává pouze rys ‚velikost‘ (některých druhů ovoce a zeleniny) a v třetím významu pouze rys ‚velká velikost něčeho nevzrostlého, ale vyrobeného‘ (největší závitová patice nebo objímka). Podobný je i vztah u AJ liliput, jehož druhý význam ztrácí rys zrůdnosti (vzrůstu) a je založen pouze na rysu ‚nezvyklá malost‘ (knížky).

b) Třídy objektů souvisí se základním VJ na základě některých distinktivních rysů a vztahů, třeba i sekundárních, asociačních; AJ sodoma má jednak význam ‚místo neřesti‘ (jako biblická Sodoma), jednak ‚hmotná zkáza‘ (jako trest, který postihl biblickou Sodomu). U AJ siréna spojuje jeho dva významy distinktivní rys ‚upoutávání pozornosti‘, avšak u každého významu jiná stránka, díl tohoto rysu; u významu ‚svůdná žena‘ je to vábný vzhled (jako víly Sirény), kdežto u druhého upoutávání pozornosti zvukem (jako zpěv víly Sirény).[10]

AJ betlém má význam ‚jesličky‘, zobrazení chléva nebo celého města (Betléma), v kterém se narodil Kristus; v expresívním užití (v Slovníku spisovného jazyka českého neuvedeném) má také význam ‚nepořádek‘ (jako ve chlévě).

[122]c) Třídy objektů souvisí se základním VJ na základě různé motivace; např. AJ jidáš souvisí v prvním významu s jménem apoštola Jidáše jako se symbolem zrady, kdežto další dva významy (‚pečivo‘ a ‚oheň‘) souvisí s prvním na základě věcných vztahů (‚pečivo pečené o velikonocích‘ a ‚oheň svěcený o velikonocích, kdy Jidáš zradil Krista‘).

d) Třídy objektů souvisí mezi sebou, avšak přímou souvislost se základním VJ má pouze první význam AJ; AJ derby např. má v prvním významu ‚největší dostihy v Evropě‘ přímou souvislost s VJ Derby (jméno zakladatele těchto dostihů), kdežto druhý význam ‚tradiční utkání dvou klubů v jednom místě‘ souvisí s propriem sekundárně přes významovou souvislost s prvním významem.

e) Jedna třída objektů souvisí přímo se základním VJ, kdežto další je již výsledkem užití základního propria speciálně užitého; např. AJ indián souvisí přímo s etnonymem Indián ve významu ‚nezvedené dítě‘ (na základě představ o divokosti Indiánů), ale v slangovém užití ve významu ‚motocykl značky Indián‘ není souvislost se základním VJ přímá.

 

9. Stylistická hodnota AJ

Předcházející pozorování již ukázala, že AJ se svou stylistickou hodnotou buď shodují se základními VJ, nebo se od nich liší. Vztahy mezi oběma složkami zde naznačíme pouze schematicky:

VJ bezpříznakové — AJ bezpříznakové : amazonka, apač, bedekr, havelok aj.

VJ domácká podoba osobních jmen — AJ příznakové

v expresívním užití: janek, mates, nanynka aj., jako výraz obecné češtiny: kačena, kuba, nácek; v hanlivém užití: fric, honza, nána; v slangovém užití: eman, havel.

VJ příznakové — AJ příznakové: pražátko (dnes už zastaralé)

VJ bezpříznakové — AJ příznakové

v hanlivém užití: byzantinec, křovák, vandal, quisling aj.;

v žertovném užití: aeskulap, fortuna (houbařská f.) ap.;

v expresívním užití: benjamínek, čingischán, filištín, goliáš, grácie, indián (‚dítě‘), koniáš, pýthie ap.; v expresívním užití jako výraz obecné češtiny: brajgl, satan ap.; jako výraz obecné češtiny: michl; v slangovém užití: indián (‚motocykl‘); v knižním užití: adónis, fortuna, grácie aj.; v básnickém užití: vesna, zefýr; v odborném užití: pygmej, vulkán, (věstonická) venuše ap.

VJ zastaralá podoba — AJ příznakové:

v expresívním užití jako výraz obecné češtiny: majlant, sibérie, škot; v odborném užití: japan (jako termín v textilnictví, polygrafii a v zahradnictví)

VJ historické — AJ užívané: bantam (z Bantam, dnes Bandung).

U polysémních AJ jsou jednotlivé významy stylově diferencovány:

VJ bezpříznakové — AJ příznakové: jidáš: 1. ‚člověk‘, 2. ‚pečivo‘, 3. (oblastně) ‚hranice zapalovaná o velikonocích‘.

VJ bezpříznakové — AJ příznakové: betlém: 1. ‚zobrazení‘, 2. v expresívním užití ‚nepořádek‘; goliáš: 1. v expresívním užití ‚člověk‘, 2. v odborném užití ‚plody, předmět‘.

VJ příznakové — AJ příznakové: kuba: 1. v hanlivém užití ‚člověk‘, 2. (bezpříznakové) ‚pokrm‘; janek: v expresívním užití ‚člověk‘, 2. v žertovném užití ‚zajíc‘.

 

10. Synonymie a antonymie AJ

AJ existují v české slovní zásobě jako (1) jediná pojmenování bez synonym, např. apač, mnichovan, quisling, vandal, samaritán aj. (patří ovšem k významovému poli, např. zrádce, pustošitel, ošetřovatel), (2) jsou v synonymickém vztahu k jménům [123]nepropriálního původu, např. bezpříznaková adam — naháč, — amazonka — mužatka, betlém — jesličky, sodomita — zvrhlík, příznaková: expr. kyklop, herakles, herkules — silák, knižní: grácie — půvab, fortuna — štěstí, éros — láska, adónis — krasavec ap.; (3) řídká je synonymie mezi apelativy propriálního původu, protože každé AJ pojmenovává třídu objektů velmi specifických, vyhraněných rysů. Z jmen cizího původu jsou synonymicky propojena AJ megera — furie — lítice, protože základní VJ pojmenovávají v různých jazycích (v řečtině, latině a češtině) totéž, bohyni pomsty. Tento způsob však neplatí v jiných obdobných případech. VJ Kalvárie (z latiny) a Golgata (z hebrejštiny) pojmenovávají jedno a totéž místo, avšak apelativizované je pouze VJ Kalvárie s dvěma lexikalizovanými významy: ‚místo velkého utrpení‘ a ‚zobrazení Kristova utrpení‘. VJ Amor a Éros jako jména boha lásky jsou v apelativizované podobě diferencována. AJ amor má další význam ‚zobrazení boha lásky‘ a k tomuto významu se vztahuje i zdrobnělá podoba amórek, AJ éros má význam ‚pohlavní láska‘. Ojedinělé je užití dvou AJ vztahujících se k jedné osobě, nositeli jedné vlastnosti: jidáš (podle jména Kristova zrádce) a iškariot (podle místa, odkud pocházel). Obě jména jsou apelativizována, avšak AJ iškariot je méně frekventované.

Antonymii soubor AJ nevykazuje, protože AJ pojmenovávají zpravidla úzce specifikované a nesystematicky volené třídy objektů. AJ goliáš není např. v prvním významu antonymem AJ liliput, protože základní distinktivní rysy těchto AJ nejsou v protikladu. Také jednotlivá AJ významového pole ‚lidské vlastnosti‘ nejsou synonymy, protože je nelze v konkrétní promluvě zaměnit (např. AJ s distinktivním rysem ‚zrádce‘ — jidáš a quisling nebo AJ s rysem ‚hrubý člověk — ničitel‘, barbar, vandal, hurón, kalibán, čingischán, koniáš ap. jsou vázána na určitý kontext, mají různou stylistickou hodnotu a nejsou stejně frekventovaná).

 

11. Spojitelnost AJ

Protože AJ již sama obvykle obsahují všechny rysy potřebné pro přesnou charakteristiku třídy objektů, spojují se zřídka s kvalitativními adjektivy. V případech, kdy se nepociťuje již dostatečná ‚síla‘ charakteristiky AJ samým, se však kvalitativních adjektiv jako epitheta constans užije. V našem prostředí se takto blíže určují česká AJ jako káča, kačena, nána (‚hloupá, pitomá‘) aj. V psaných projevech je zřejmé, že se jméno chápe ještě také jako proprium (hloupá Nána, Káča ap.). I u cizích přejatých AJ se taková spojení vyskytují; adjektivum je tu ovšem nadbytečné (a pleonastické) a funguje pak zároveň jako epitheton constans, např. zlá xantipa, krásná venuše, zrádný jidáš, quisling, záletný donchuán aj. Jméno Tomáš naopak se neapelativizovalo, přestože je symbolem pochybovačnosti, a užívá se ho pouze v citátovém syntagmatu nevěřící Tomáš — ‚pochybovačný, nevěřící člověk‘.

 

12. Přenesené užití AJ

Přenesené užití, časté u VJ, které bývá přechodným stupněm při apelativizaci jména, je u AJ řídké. Slovník spisovného jazyka českého zaznamenává u AJ maratón ve významu ‚maratónský běh‘ v přeneseném užití spojení řečnický maratón ve významu ‚dlouhá, namáhavá řeč‘. Současný úzus však ukazuje, že se samo AJ chápe také jako ‚dlouhá, namáhavá činnost vůbec‘ (např. zasedání, konference — to byl dnes maratón, vydržet celý denní maratón ap.)

 

13. AJ ve frazeologii

Ve frazeologických spojeních se AJ uplatňují méně než VJ. Mezi užitím AJ a VJ ve fiazeologických spojeních je různá míra závislosti a vztahů mezi AJ a VJ:

a) AJ se uplatňují bez protějšku VJ, např. dělat ze sebe janka, být z něčeho janek, matěj, tropit si kašpary aj.

[124]b) Užití AJ a VJ ve frazeologických spojeních není na sebe významově vázáno, např. vymítat ďábla Belzebubem — vypadá jako by se ženil s belzebubem (‚jedno zlo potírat druhým‘ — ‚vypadat nevrle‘), koukat jak Filip na jelito — mít filipa (‚dívat se hloupě‘ — ‚být chytrý‘). V tomto případě je základem obou frazeologických spojení VJ Filip, ale v každém je jiná motivace. V prvním případě jde o zobecnění vlastností přičítaných nositelům tohoto (kdysi frekventovaného) jména (podobně jako u VJ Honza), v druhém případě jde o souvislost s apoštolem majícím jméno Filip, který se projevoval jako moudrý, chytrý.[11]

 

14. Frazeologická spojení s užitím VJ jako východisko apelativizace

Frazeologická přirovnávací spojení by bylo možno — podobně jako přenesené užití — považovat za určitý stupeň přechodu VJ k apelativní zásobě. V české slovní zásobě lze sledovat mezi frazeologickými spojeními a AJ četné paralely: být nahý jako Adam — adam — ‚nahý chlapec‘; být ostražitý jako Argus — argus — ‚ostražitý hlídač‘; jíst jako Bumbrlíček (hodně) — bumbrlíček — ‚kdo hodně jí‘; mít sílu jako Herkules — herkules — ‚silný člověk‘; být krásný jako Adónis — adónis — ‚krásný muž‘; křičet jako Indián — indián — ‚ukřičený chlapec‘; být neúprosný jako Cerberus — cerberus — ‚nevlídný, přísný strážce vchodu‘; chovat se jako Křovák — křovák — ‚nekulturní, hrubý člověk‘; být krásná jako Venuše — venuše — ‚krásná žena‘ aj.

 

Shrnutí

V příspěvku pracujeme s termínem apelativizace a apelativizované jméno; tyto termíny, vycházející z cíle procesu ztráty propriální funkce vlastního jména, vyhovují lépe pohledu na apelativa propriálního původu z hlediska slovní zásoby než termíny deonymizace, deonymizované jméno, které vycházejí z onomastického pohledu na tento proces.

AJ v české slovní zásobě jsou domácího a cizího původu, vzniklá buď přirozeným vývojem, nebo vědomě tvořená pro potřeby odborného vyjadřování. O tom, že povědomí o jejich souvislosti s VJ ustupuje u uživatelů do pozadí, svědčí skutečnost, že se jako součást běžné slovní zásoby adaptují v českém jazykovém prostředí po formální stránce více než základní VJ a že se také důsledněji zařazují do českého skloňovacího systému. Stálou souvislost AJ s VJ lze spatřovat v tom, že AJ specifikují tak výrazně jednotlivé třídy objektů, že se nepociťuje potřeba tvořit běžně zdrobněliny, že se jména běžně nepřechylují a necharakterizují blíže kvalitativními adjektivy a že vykazují řídkou synonymii a nulovou antonymii. Polysémie AJ je založena buď na shodné, nebo rozdílné motivovanosti apelativizace. Mezi základními VJ a AJ jsou různé vztahy pojmenovávací, významové a stylistické. Frazeologická přirovnávací spojení s užitím VJ lze chápat jako určité přechodné stadium mezi proprii a AJ. AJ se zařazují do všech vrstev národního jazyka a vedle menšího souboru stojícího v centru slovní zásoby obsazují výrazně dva póly slovní zásoby: příznakovou vrstvu slovní zásoby na jedné straně a odbornou vrstvu, která má převážně mezinárodní charakter, na straně druhé. Podobně jako apelativa nepropriálního původu ustupují z okruhu slovní zásoby, jestliže neexistují objekty, které pojmenovávaly.

 

[125]R É S U M É

Die aus den Eigennamen entstandenen Appellativa im tschechischen Wortschatz

Die aus den Eigennamen bes. ohne Formans entstandenen Appellativa im tschechischen Wortschatz sind tschechischen und fremden Ursprungs. Der Übergang der Eigennamen in den allgemeinen Wortschatz erfolgt durch natürliche Entwicklung, aber Fachausdrücke werden bewußt gebildet. Der Zusammenhang der Appellativa mit den Eigennamen tritt im Bewußtsein der Sprecher in den Hintergrund. Diese aus den Eigennamen entstandenen Appellativa adaptieren sich im Tschechischen schneller als die Eigennamen und reihen sich konsequenter in das tschechische Deklinationssytem ein. Einen ständigen Zusammenhang der Appellativa mit den Eigennamen betrachtet man aber in der Wortbildung. Da diese Appellativa einzelne Objektklassen sehr prägnant bezeichnen, entstehen bei ihnen nur selten movierte oder verkleinerte Formen. Mit der prägnanten Bedeutung dieser Appellativa hängt auch die Tatsache zusammen, daß sie nur seltene Synonymie und keine Antonymie aufweisen. Unter den Eigennamen und den aus ihnen entstandenen Appellativa gibt es verschiedene stilistische, sowie Bezeichnungs- und Bedeutungsbeziehungen. Ein gewißes Übergangsstadium zwischen den Eigennamen und den Apellativa bilden phraseologische Wendungen, die auf dem Vergleich mit einer bekannten Person (oder mit einem bekannten Ort) beruhen (z. B. Er ist stark wie Herkules — Herkules — ‚ein starker Mensch‘). Die aus den Eigennamen bes. ohne Formans entstandenen Appellativa reihen sich zwar in alle Schichten des tschechischen Wortschatzes ein, aber trotzdem herrschen sie außerhalb einer kleineren Gesamtheit, die im Zentrum des Wortschatzes steht, einerseits in der stilistisch merkmalhaften, anderseits in der (vorwiegend internationalen) fachsprachlichen Schicht des tschechischen Wortschatzes vor.

Slovo a slovesnost, ročník 39 (1978), číslo 2, s. 116-125

Předchozí Věra Vlková: K problematice tzv. multiverbizačních spojení, zvláště v odborném stylu

Následující Karel Petráček: K otázkám vztahu mezi jazykem, logickým myšlením a básnickými texty