Sto let Německého jazykového atlasu

Emil Skála

[Rozhledy]

(pdf)

Сто лет Немецкого языкового атласа / Le centième anniversaire de l’Atlas linguistique allemand

Před sto lety vznikl v Marburgu Německý jazykový atlas. Jeho iniciátorem byl germanista G. Wenker (1852—1911), knihovník marburské univerzitní knihovny. Stoleté výročí tohoto monumentálního díla dává podnět k zamyšlení nad obsáhlou prací, jež byla vykonána, a ke zhodnocení jeho významu pro současnou lingvistiku.

Německý jazykový atlas neměl žádné vzory ani předchůdce. Francouzský jazykový atlas J. Gilliérona a E. Edmonta „Atlas linguistique de la langue française“, který byl vypracován na základě tzv. přímé metody, ale s vyhodnocením jen zhruba jednoho procenta (639) míst ve Francii, začal vycházet sice už roku 1902 tiskem, ale s jeho přípravou začali autoři později než Wenker. V jazykovědě tehdy dominoval mladogramatický pozitivismus a německá jazykověda, která měla ve světovém měřítku vedoucí postavení, postulovala bezvýjimečnost hláskových zákonů.[1] Wenkrovi šlo o ověření tohoto postulátu na skutečně žijících nářečích. R. 1876 rozeslal do více než 40 000 míst v tehdejším Německu, v nichž byla škola, svůj dotazník, obsahující 40 vět, které většinou učitelé převedli do místního nářečí a zaslali do Marburgu. Později stoupl počet vyhodnocených obcí na 53 000 v celém německém jazykovém území kromě Švýcarska, které zpracovává Schweizerisches Idiotikon v Curychu.[2] U nás se německým jazykovým zeměpisem zabýval E. Schwarz a jeho žáci a také F. J. Beranek. Obšírnou bibliografii přináší E. Schwarz v díle Sudetendeutsche Sprachräume (2. vyd., Mnichov 1962).

Wenkrovy věty se zaměřily především na hláskové jevy. Hlediska slovního zeměpisu jsou u Wenkra spíš náhodná, např. zpracování synonym k „Pferd“, a byla v německé dialektologii dlouho v pozadí.[3] Francouzský jazykový atlas Gilliéronův je naopak koncipován daleko více na základě zeměpisu slov. V Německu se otázkám slovního zeměpisu nejdříve více věnovaly jen regionální slovníky, které často vycházely s mapovými přílohami, např. hessensko-nassavský, porýnský nebo slezský,[4] jinak se slovnímu zeměpisu věnovali jen jednotlivci, např. P. Kretschmer[5] a W. Peßler, zakladatel německého etnografického atlasu.[6]

V Německém jazykovém atlasu pracovali čelní germanisté několika generací, kterým se ještě včas podařilo zachytit mimořádně velké bohatství značně se od sebe lišících nářečí a podřečí. Obrovskou práci kartografického zpracování na sebe vzal sám G. Wenker se svými spolupracovníky. Pro zpřehlednění se využívalo kolorování a barev 30 odstínů. Teprve ve dvacátých letech vyšel Německý jazykový atlas tiskem, když náklady na tisk převzal stát.[7]

Wenkrův žák Ferd. Wrede (1863—1934), jeden z největších znalců východogermánských jazyků, rozdělil celé zpracovávané německé jazykové území do malých [165]oblastí. (V češtině se zpravidla označovaly jako podřečí.) Wredův pokračovatel B. Martin se věnoval především monografickým studiím slovně zeměpisným, neboť zpracování Wenkrových vět prokázalo i mimořádnou pestrost německé slovní zásoby. Nedávno (8. 11. 1976) zesnulý W. Mitzka,[8] později dlouholetý ředitel Německého jazykového atlasu, uspořádal 60 let po Wenkrovi dotazníkovou akci na 200 vybraných slovech.[9] Jejím výsledkem je v současné době dokončovaný slovní atlas, obsahující 210 třídílných map celého jazykového území, obsahující slovní zásobu venkova, řemeslnictva, zvyků a tradovaného kulturního odkazu.[10] V současné době má Německý jazykový atlas název Forschungsinstitut für deutsche Sprache Deutscher Sprachatlas.

Velice plodným činem bylo přenesení jazykově zeměpisných metod na dějiny jazyka. Prvními byli švýcarští romanisté J. Jud a K. Jaberg,[11] z germanistů Th. Frings díly Germania Romana a Die Stellung der Niederlande im Aufbau des Germanischen.[12] Frings byl i vynikajícím učitelem, a tak vyšla z jeho pera práce určená vlastně pro studenty, ale ceněná i předními odborníky — Grundlegung einer Geschichte der deutschen Sprache.[13] Frings postupoval od globálních poznatků až k syntézám lingvistiky a geografie kultury velkého stylu. Dokázal, že současné nářeční hranice němčiny nejsou starými hranicemi kmenovými, jak se dříve soudilo, nýbrž hranicemi správních teritorií (světských a církevních) pozdního středověku a baroka; že tedy hospodářské a politické členění podmínilo členění nářeční a že jazykový pohyb nelze studovat bez zkoumání vlivů a změn kulturních a hospodářských center. Tím byla do dialektologie vnesena velice potřebná složka dynamická. Prostředkem výzkumu nebyly jen dotazníky, nýbrž i přímá práce v terénu a jazyková mapa. Na kombinačních jazykových mapách Frings a jeho žáci užívali tzv. plástvové neboli voštinové metody (Wabenmethode) — (podle vnější podoby s plástem medu). Odchylky od sledovaných jevů v podobě izoglos se nanášejí na spojnice mezi hranicemi jednotlivých míst a vznikají tak vícestupňové nářeční hranice podle intenzity odchylek zkoumaných jevů. Tuto metodu užil už W. Wenzel r. 1930[14] a užívali ji běžně i Fringsovi žáci.[15] Lze tak exaktně vymezit hranice, jádra i přechodová území nářečních celků. Jen základních celků má němčina podle Mitzky 34.[16] Patří k nim i německá nářečí u nás, jež netvoří samostatné celky, nýbrž jsou vlastně přesahy z období kolonizace nebo baroka. V této souvislosti je třeba říci, že německá nářečí patří k nejlépe prozkoumaným na světě. Bibliografie německé dialektologické literatury jde do tisíců. Němčina má i prvenství v počtu nářečních slovníků.[17] Jednotlivé jazykové plány jsou prozkoumány ovšem velice nerovnoměrně. [166]Stále dominuje hláskosloví a slovní zásoba, daleko méně je rozborů syntaktických. Není bez zajímavosti, že za nejlepší německou nářeční syntax se stále považuje dvousvazková syntax chebského nářečí žateckého gymnaziálního profesora J. Schiepka.[18]

Vzhledem k tomu, že se německé jazykovědné bádání v posledních letech soustřeďovalo na sociolingvistiku, vyvstala před vedením Německého jazykového atlasu otázka jeho budoucí orientace. Jeho dnešní ředitel, marburský profesor R. Hildebrandt, nástupce L. E. Schmitta, považuje za prvořadý úkol prozkoumat okrajové nářeční oblasti, protože vyvstává nebezpečí z prodlení.

Stejné problémy máme i u nás s českými nářečími a v ještě daleko větší míře se zbytky německých nářečí v Československu, protože počet Němců u nás klesl k 1. 1. 1978 na 77 000. Němci žijí v ČSSR vesměs v řídké diaspoře. I na Sokolovsku, kde máme nejvyšší procento Němců, nepřekračuje jejich počet 9 % obyvatelstva. Podle statistik Federálního statistického úřadu ročně klesá počet Němců v ČSSR zhruba o tisíc.

Na filozofické fakultě UK v Praze zadáváme každoročně dialektologické monografické diplomní práce pokud možno bilingvním studentům, kteří důkladně znají zkoumanou oblast a její obyvatelstvo. Podobné práce vznikají i v Maďarsku a v SSSR, kde jsou i dolnoněmecká nářečí. Před válkou se o systematický průzkum německých nářečí v SSSR, zejména na Ukrajině, nejvíce zasloužil V. Žirmunskij.[19] Z poválečných autorů maďarských uvádíme alespoň dva nejvýznamnější — C. J. Hutterera a K. Mannhercze.[20] Z oblasti Rumunska sem patří dvě rozsáhlá fundovaná díla o sedmihradské němčině: jazykový atlas zpracovaný K. Reinem[21] a slovník sedmihradské saštiny, jehož se po válce ujali lipští germanisté Th. Frings a H. Protze.[22] O jednotlivých nářečních atlasech a slovnících pojednává číslo Zeitschrift für Mundartforschung věnované 2. mezinárodnímu kongresu dialektologů v Marburgu. Příkladnou bibliografií časopiseckých článků o dialektologii jsou „Ergebnisse der Dialektologie“ od H. P. Althause, Wiesbaden 1970 (obsahuje 2064 článků do r. 1968). Pozoruhodný je i obsáhlý sborník „Zur Theorie des Dialekts“, obsahující i studii J. Chloupka z r. 1966 „Aspekte des Dialekts und seine Struktur“.[23] Obsáhlou zprávu o mezinárodním sympoziu Zur Theorie des Dialekts, které se konalo od 5. do 10. září 1977 v Marburgu, podává v 3. čísle Zeitschrift für Dialektologie und Linguistik (Wiesbaden 1977) D. Stellmacher.

Dialektologie se dnes dostává do nových kolejí. Velký pohyb obyvatelstva po válce, pokračující zprůmyslňování, růst měst a vylidňování venkova vede ke stírání [167]mnohých nářečních hranic. Německý jazykový atlas používá v současné době moderních prostředků výzkumu. V pěti odděleních atlasu, která vedou univerzitní profesoři, se mimo jiné využívá samočinných počítačů a informatiky. Pod novým pojmem areální lingvistika (Areallinguistik) se rozumí lingvistická disciplína, která pomocí kartografických znázornění interpretuje shody a rozdíly mezi geograficky diferencovanými systémy nebo subsystémy jazyka.[24]

Tradiční dialektologie zkoumala areální distribuci jednotlivých jazykových jevů. Moderní areální lingvistika zkoumá funkční shody a rozdíly celého systému různých nářečí v rovině synchronní i diachronní. Klade si otázku, jak vysvětlit změny, jazykové kontakty, interferenci, integraci, expanzi i regresi nářečních prvků i celých nářečí. V poslední době se zvýšenou měrou věnuje výzkumu jazyka průmyslových aglomerací, hovorového jazyka a sociální stratifikaci jazyka.[25]

Marburský jazykový atlas plní dnes také významnou mezinárodní úlohu: koordinuje vypracování evropského jazykového atlasu, které bylo dohodnuto r. 1965 na mezinárodním dialektologickém kongresu. Cílem tohoto atlasu je nejen kontrastivní srovnání evropských jazyků, nýbrž i zjištění interferencí mezi nimi. V této souvislosti je třeba připomenout, že v Giessenu už vychází péčí marburského atlasu řada Deutsche Wortforschung in europäischen Bezügen.[26] Nejdříve má být zpracováno 500 slov, která ovšem kryjí jen malý zlomek lexikálních systémů evropských jazyků. Je nesporné, že srovnávání evropských jazyků na lexikální bázi je daleko jednodušší než na fonetické a fonémické. Postulát jazykových svazů[27] bude třeba v dialektologii teprve prověřit. — Text evropského jazykového atlasu bude publikován v pěti světových jazycích: francouzsky, rusky, anglicky, německy a španělsky. Síť zkoumaných míst je ovšem v evropském měřítku daleko řidší: místo 53 000 míst německých nářečí, s nimiž pracovali Wenker a Mitzka, bude např. území NSR zastoupeno pouze 140 místy. Evropský jazykový atlas nyní vede holandský dialektolog A. Weynen, česká nářečí se zpracovávají pod vedením A. Lamprechta. První zkušební anketa o 30 slovech proběhla, další ankety, obsahující hlediska fonetická, fonologická a syntaktická, se připravují.

V rámci tohoto příspěvku ponechávám stranou význam Německého jazykového atlasu pro českou dialektologii. U nás vznikaly regionální gramatiky v míře daleko menší a vývojově jinak než v Německu. Tradice českého dialektologického výzkumu je starší než Německý jazykový atlas. Je to tradice přímé explorace v terénu, doplňované jazykovými anketami, zejména v poválečné době, kdy zesílily kontakty s lipskou školou.

Závěrem je možno říci, že význam Německého jazykového atlasu spočívá v pronikavém prohloubení znalostí o nářečích, vývoje jazyka, jazykové sociologie a v jeho přímém i nepřímém metodologickém vlivu na světovou lingvistiku i v otázkách promýšlení problémů taxonomických, pragmatických a strukturních.

Slovo a slovesnost, ročník 39 (1978), číslo 2, s. 164-167

Předchozí Pavel Jančák: Jazykově zeměpisný obraz jihozápadních Čech

Následující Bohuslav Havránek: Šedesát let od vzniku Československé republiky a naše lingvistika