Jazyková patologie a psycholingvistika

Mikoláš Zatovkaňuk

[Articles]

(pdf)

Языковая патология и психолингвистика / La pathologie linguistique et la psycholinguistique

Na jedné lingvistické konferenci použil profesor K. Horálek v reakci na referát o českém ostrovním nářečí v Rumunsku výrazu patolingvistika pro označení nenáležitých jazykových tvarů a podob slov užívaných pod vlivem rumunštiny. K. Horálek blíže nerozvedl tento pojem, ale takto lze bezpochyby označit i jiné „patologické“, resp. „chybné“ tvary vznikající v různých sociolingvistických situacích, kdy v podmínkách subordinativního nebo i koordinativního bilingvismu dochází k posunům v úzu, normě nebo v systému jazyka. V této souvislosti můžeme mluvit i o „lingvistické diagnostice“; zatímco v prvním případě konstatujeme nenáležité strukturní změny v jazyce, který je v kontaktu s jinými jazyky (zjišťujeme „chyby“), v druhém případě hledáme metody rozlišování a identifikace vzniklých změn. V některých jazykových situacích, např. při cizojazyčném vyučování, je lingvistická diagnostika nutným předstupněm vypracování preventivních a korektivních postupů se zaměřením na jazykovou správnost. Popisem strukturně jazykových změn (změnami „patologickými“) se zabývá lingvistika, kdežto jejich diagnostika ve své podstatě spadá do kompetence psycholingvistiky v pojetí, jež zkoumá vztahy mezi kategoriemi lingvistickými a psychologickými a pracuje s pojmem transfér.[1]

Tak na ukrajinském etnickém území východního Slovenska, kde spisovná ukrajinština je jazykem publicistiky a umělecké literatury, vyučovacím jazykem v ukrajinských školách a dorozumívacím jazykem části inteligence, můžeme z hlediska lingvistického a psycholingvistického zkoumat jazykové posuny, k nimž dochází při přenášení jazykových výrazových prostředků ze slovenštiny do běžně užívané ukrajinštiny na tomto území. Z hlediska lingvistického nás zajímá lingvistická („patolingvistická“) charakteristika jazykových posunů zaregistrovaných v textu (ať již v psaném nebo mluveném), a to především vzhledem k přijímajícímu jazyku (v daném případě vzhledem k spisovné ukrajinštině); hledisko lingvistické umožňuje popis vzniklých jazykových posunů po stránce formální (výrazové) a významové tak, jak je můžeme vypozorovat z textu. Protože tyto dvě jazykové složky tvoří dialektickou jednotu, zjišťujeme, jaké jsou možné kombinace formálně významových vztahů mezi nenáležitým jazykovým posunem a lexikální jednotkou ve spisovném jazyce.

Např. ve výpovědi *perehljad uspichiv tancjuvalnoho kolektyvu (místo ohljad uspichiv tancjuvalnoho kolektyvu) nenáležitá lexikální jednotka *perehljad (= přehlídka) a náležitá lexikální jednotka ohljad jsou po stránce formální ve vztahu průniku: mají společnou lineární řadu fonémů -hljad a mimo průnikovou plochu jsou elementy *pere- a o-; rovněž po stránce významové jsou ve vztahu průniku, neboť náležitá a nenáležitá podoba tohoto slova má společný dílčí význam ‚přehled‘, zatímco mimo průnikovou plochu jsou významy ‚vyšetření‘, ‚dozor‘, ‚nahlédnutí‘, ‚přehlídka‘ a ‚přezkoumání‘. Z hlediska lingvistického lze zkoumat také formálně významové vztahy mezi jazykem vysílajícím (v daném případě slovenštinou) a jazykem přijímajícím (ukrajinštinou). Všude tam, kde do ukrajinštiny proniká slovenské slovo, jehož gramatická a zvuková podoba má v ukrajinštině odlišný význam, máme tzv. [329]mezijazykovou homonymii; ve výpovědi my majemo *istotu (= jistota, slovensky istota) se nenáležité slovo ukr. *istota formálně kryje s náležitým slovem ukr. istota (= ‚živý tvor‘), které můžeme považovat za homonymní ve vztahu k slovenské lexikální jednotce istota, protože jejich formální identita je zde doprovázena extrapozicí jejich významů. Obdobně, ale v jiných formálně významových vztazích, vzniká tzv. mezijazyková polysémie a mezijazyková paronymie. V případech, kdy slovenské lexikální jednotky nemají obdobné lexikální jednotky v ukrajinštině (např. nenáležité ukr. *upratovačka — ukr. náležité prybyralnycja — slovensky upratovačka), významové vztahy mezi nenáležitými a náležitými slovy v kontaktujících jazycích jsou nulové.

Opírajíce se o lingvistický popis nenáležitých jazykových posunů, můžeme se pokusit o jejich vysvětlení z hlediska psycholingvistického a o jejich přesnější rozlišení in statu nescendi v té fázi kódování výpovědi, která předchází ztvárnění povrchové struktury výpovědi. Jde o problematiku, která se ve dvou posledních desetiletích stala předmětem zvýšeného zájmu mnoha lingvistů a badatelů z oborů příbuzných. Nejnověji A. R. Lurija propracoval tezi o třech rovinách přechodu od myšlenky k výpovědi.[2] Nás zajímá druhá rovina — rovina hloubkových syntaktických struktur, kde přechod k textové podobě výpovědi se uskutečňuje pomocí „mechanismů selektorů neboli filtrů, jež umožňují eliminaci jazykových spojení nepřípustných z hlediska daného jazyka“ (o. c., s. 27, překlad M. Z.). A protože ve stejné hloubkové struktuře jsou zastoupeny různé varianty povrchové struktury textu, je přirozené, že tyto varianty mohou být jak náležité, tak i nenáležité. V daném případě to znamená, že při volbě adekvátního výrazu má bilingvní mluvčí k dispozici jazykové prostředky ukrajinštiny a slovenštiny nebo přesněji — hloubkový lexikon těchto dvou jazyků.

Neadekvátní operace při kódování výpovědi lze rozdělit do dvou skupin: neadekvátní operace neuvědomované a neadekvátní operace uvědomované.

Neuvědomovaná volba neadekvátního výrazu může být spojována s tzv. paradigmatickými vztahy mezi lexikálními jednotkami, s významovou blízkostí slov a s podobností zvukových nebo jak zvukových, tak i významových podob jazykových prostředků (sémantických představ o nich). Vycházíme z teze, že paradigmatické vztahy mezi lexikálními jednotkami jsou v povědomí mluvčího založeny na principu logické charakteristiky tříd podle rodu a druhu. Jestliže např. rodovým nadřazeným pojmem je pojem vlastnictví, pak jeho druhovými podřazenými pojmy jsou pojmy manifestované jak ukrajinským designátorem majetok (= ‚velkostatek v soukromém vlastnictví, peníze‘ aj.) a hospodarstvo (= také ‚státní vlastnictví‘ aj.), tak i slovenským designátorem majetok (= ‚něčí pozemek‘ aj.); to ztěžuje eliminaci neadekvátních lexikálních jednotek a vede k mylné identifikaci a k nenáležitému jazykovému posunu ve výpovědi pomahaty deržavnym majetkam místo pomahaty deržavnym hospodarstvam. V jiném případě se invariantní významy slov sice kryjí (ukr. robota = sloven. robota), ale nekryjí se jejich uzuální spojení, takže ve výpovědi ukr. produktyvnisť *roboty (místo praci) zrosla je užití lexikální jednotky robota nenáležité. Neuvědomované neadekvátní užití slov způsobené jejich zvukovou podobností ve dvou jazycích souvisí s designátory, jejichž zvukové elementy se zčásti shodují (*hostyteli místo hospodari, srov, sloven. hostitel); patří sem rovněž případy, kdy je zvuková podobnost spjata s podobností významovou (*prozradžuvaty místo zradžuvaty, srov. sloven. prezrádzať).

Uvědomované neadekvátní operace spatřujeme především tam, kde lze předpokládat, že užití neadekvátního jazykového prostředku je v přijímajícím jazyce motivováno záměrem mluvčího nebo si je vynucují objektivní okolnosti dané konkrétní [330]sociolingvistickou situací. V prvním případě jsou to např. slovní hříčky založené na významovém rozdílu slov nebo skupin slov stejně znějících v kontaktujících jazycích; sem patří i takové užití jazykových prostředků (hlavně lexikálních jednotek) z vysílajícího jazyka místo náležitého jazykového prostředku z přijímajícího jazyka, kdy mluvčí navozuje osobitou atmosféru výpovědi a řečového aktu prostřednictvím cizího slova a jeho konotativních významů. V druhém případě uvědomované užití cizího slova souvisí s tzv. bezekvivalentní slovní zásobou a je dáno tím, že v přijímajícím jazyce nejsou adekvátní pojmenování pro určité mimojazykové skutečnosti, jako např. pro společenské nebo státní instituce na daném lingvoetnickém území (*druz’tvo, *odborova orhanizacija) apod. Ale i v případě, že v přijímajícím jazyce existují adekvátní ekvivalenty určitých pojmenování (např. *dovolenka = ukr. vidpustka), užívá se nezřídka výrazu z vysílajícího jazyka (sloven. dovolenka), je-li adresátem výpovědi také bilingvní mluvčí z téhož lingvoetnického území. Jiné povahy je užití nenáležitého jazykového prostředku tam, kde na základě jeho lingvistické charakteristiky můžeme usuzovat jen o částečně uvědomovaných rozdílech mezi jazykovými prostředky kontaktujících jazyků. Velké množství dokladů na tento typ neadekvátních operací při kódování výpovědi přinášejí ruské písemnosti a ústní projevy českých žáků na středních školách. Jde o takové (zřejmě) podvědomé přenášení českých slov do ruského kontextu při subordinativním bilingvismu, kdy je žák uvědomovaně „adaptuje“ k ruštině po stránce hláskoslovné nebo morfologické; míra adaptace může být jen nepatrná, např. dosazením ruských hláskoslovných obdob (ř × p, srov. *preloženy — přeložený), ale i složitější povahy, kdy je české slovo upravováno jak hláskoslovně, tak i morfologicky podle ruských předloh, s nimiž se již žák ve své jazykové praxi setkal (srov. *neskoľkokrat — několikrát, v *sredu goroda — ve středu města, oni *posluchajut — poslouchají). Z hlediska uvědomovanosti či neuvědomovanosti užívání jazykových prostředků geneticky blízce příbuzných jazyků rozlišují A. J. Suprun a A. P. Klimenková dva modely generování textu — model autonomního generování textů a model společného generování textů (modeľ avtonomnogo i modeľ sovmeščennogo poroždenija tekstov).[3]

Také dekódování výpovědi můžeme analyzovat z hlediska lingvistického (popř. „patolingvistického“) a psycholingvistického. Zatímco se při kódování řeči zkoumá přechod od myšlenky a sémantických představ k jejich verbální realizaci, předmětem výzkumu dekódování řeči je obrácený směr — od verbalizované podoby textu k pochopení jeho obsahu. V psycholingvistické literatuře není jednoty názorů v otázce vztahu mezi procesy kódování a dekódování řeči. A. A. Leonťjev je zastáncem teorie „analýza prostřednictvím syntézy“, která předpokládá částečnou shodu sémantických a gramatických operací při kódování a dekódování.[4] Podle A. R. Luriji se při dekódování vybavuje především výběrový systém významových spojení (sistema izbirateľnych smyslovych svjazej), zatímco vybavování vedlejších významových spojení je brzděno; tak slovo rusk. skripka (= ‚housle‘) vyvolává v jazykovém povědomí Rusa představu o hudebních nástrojích, nikoliv však o spínátku, přestože rusk. skrepka (= ‚spínátko‘) je slovu skripka zvukově velmi blízké. (Srov. o. c., s. 152—153.) Zjistili jsme, že tomu tak není při dekódování ruské řeči u českých žáků, zejména na začátečním a mírně pokročilém stupni osvojování ruštiny, kdy nepřesně identifikované zvukové hranice slov a jejich elementů asociují s jinými ruskými slovy, která smyslově nesouvisí s výpovědí (např. *belyje kolos’ja = bílé klasy místo zrelyje kolos’ja = zralé klasy; srov. také tzv. asymetrickou homonymii: *i sledovať = a sledovat místo issledovať = zkoumat).[5] V jiné socioling[331]vistické situaci stimulují neadekvátní dekódovací operace vznik tzv. lidové etymologie (např. ukr. nářeční hruzak místo rjukzak < něm. Rucksack souvisí se slovy hruz, hruzyty = náklad, nakládat; ukr. nářeční hulvar místo bulvar < franc. bouleverd souvisí s huljaty = ‚procházet se‘).[6] Zkoumá se schopnost adresáta identifikovat slova a slovní spojení v proudu řeči v souvislosti s typy usouvztažňování slov. Výzkum J. I. Iseninivé o dekódování řeči v mateřštině nepotvrdil závislost identifikujících a anticipujících schopností adresáta na typech syntaktických vztahů; jiné experimenty však naznačují, že pro dekódování je po této stránce nejpříznivější kongruence, pak rekce a přimykání.[7]

Ve svých poznámkách o jevech „patolingvistických“, lingvistických a psycholingvistických ponechal jsem stranou nenáležité jazykové posuny vznikající působením obdobných psycholingvistických pochodů v rámci jednoho jazyka, kdy dochází ke kolísání v úzu nebo v normě jazyka, tj. k změnám, „… které v době, kdy se vžívají, musí se považovat se stanoviska platné normy za chyby“.[8]

 

R É S U M É

Языковая патология и психолингвистика

Под языковой патологией можно понимать изучение ненадлежащих языковых сдвигов («ошибок») в речи билингвов (или полилингвов). Лингвистическую диагностику можно считать комплементарным понятием по отношению к «патолингвистике». В то время как «патолингвистика» занимается изучением ненадлежащих языковых средств и их формально-смысловых сдвигов в плане лингвистическом, т. е. на базе текста, лингвистическая диагностика находится в компетенции психолингвистики и занимается их изучением in statu nascendi, т. е. при кодировании или декодировании текста. Эти положения иллюстрируются автором примерами из области словацко-украинских и чешско-русских языковых контактов.

Slovo a slovesnost, volume 39 (1978), number 3-4, pp. 328-331

Previous Jozef Mistrík: Paralingvistické prostriedky v dialógu

Next Jan Šabršula: K některým pojmům referenční sémantiky a jejímu využití v teorii překladu