Sborník k německo-slovanským jazykovým kontaktům

Slavomír Utěšený

[Kronika]

(pdf)

Сборник к немецко-славянским языковым контактам / Un recueil sur les contacts linguistiques allemand-slovaques

Nový sborník devíti studií k slovansko-německým jazykovým vztahům, vydaný v NDR za redakce jednoho z předních pracovníků v tomto okruhu,[1] přináší při vší rozmanitosti tematické a materiálové, jíž neustupují ani rozmanité způsoby zpracování, soustředěně zaměřenou přehlídku dané problematiky. Tentokrát jde více o sledování německých vlivů na jednotlivá západoslovanská prostředí (jak se zdůrazňuje i v předmluvě), přičemž je tu často položen důraz i na historické a vývojové otázky: čistě synchronním rázem se vyznačuje jen příspěvek K. Hengsta Fachsprachliche Entlehnungen aus dem Russischen in der dt. Gegenwartssprache, který se vymyká celkovému pojetí sborníku i jinak a patří spíše do oblasti studia internacionálního lexika.

H. H. Bielfeldt sleduje stopy přijetí lutherské reformace v lužickosrbském slovníku, které jsou při dvojjazyčnosti kazatelů a blízkosti Wittenbergu k dolnosrbskému území 16. a 17. věku zvlášť četné a hluboké. Přestože výrazy jako (h)nada, wołtar’, žonować ‚žehnat‘ zdomácněly v srbštině již dávno předtím (k Frintově práci o nejstarší vrstvě lužickosrbské křesťanské terminologie autor nepřihlíží), dá se na spojeních jako hela, zatamanstwo — die hell und verdamnis, s falšneju woru a s handelom — mit falscher wahr oder handel prokázat bezprostřední vliv luterského textu, a to i v ideologické i ve věcné části slovníku na lužickosrbský úzus, často navíc i s průkaznými sekundárními paralelami polabskými a nezávislými reformačními přejetími slovinskými.

E. Eichler si všímá českého podílu na německém slovníku především v rovině bývalých německých nářečí v českých zemích. Začíná otázkami nejspornějšími jako trabant a brusnice — Preisselbeere a uvádí v abecedním sledu zejména názvy zvířecí od jihlavského a svitavského Beik//Weike, krnovského Bicker ‚býk, býček’ po kravařské Zoik ‚sojka‘. Vedle domácích zvířat a ptáků byla hojná též řada marginálních přejetí názvů hmyzu (Brabenze, Berunkle, Galinka = čes. hálinka ‚slunéčko‘, Huschak ‚škvor‘). Problémy tu může skýtat zvlášť okruh volání na zvířata a názvy od nich tvořené. Zatímco pak je z něm. strany tato kapitolka přejetí uzavřena a též vcelku zpracována, v českých dialektech takové kontakty ještě na zpracování čekají.

Souběžný příspěvek P. Trosta se skládá ze dvou částí:

První část pod názvem K německému podílu na českém slovníku upozorňuje na celkovou nezpracovanost pravidel nahrazování hlásek, týkající se nejstarších i mladších přejetí, na otázky regionů přejetí (trachtýř : trichtýř), jakož i na nedostačující dosavadní klasifikaci přejetí jako kulturních, komunikačních a módních výpůjček (se zvlášť důležitým upozorněním na ústup „konverzacionalismů“ a naopak na živost stylové vrstvy i kladně hodnotících slangových výrazů jako machr, kumštýř). Druhá část pak zdůrazňuje trvající vliv báze rakouské německé výslovnosti na českou výslovnostní normu v přejetích jako plagát, gauč a zejména korzo, konzonant, konzervatoř. Soudíme však, že případ dnes téměř obecné výslovnosti diskuze patří k morfonologické analogii — běžná slova na -use jinak neexistují.

E. Michálek probírá slova německého původu u Klareta a dochází k závěru, že toto dílo bylo zaměřeno na zčeštění, tj. na „znárodňující“ převod latinské terminologie, kdežto výrazy německé jako helm, šlojieř, varmuža, špajl se v tehdejším kontextu zřejmě pociťovaly již jako „národní“ a nahrazovány nebyly. Podotýkáme, že k produktivní stč. řadě hejtman, mořman, školman, kacman, vastrman je možno ještě i z dnešních nářečí doplnit husman ‚houser‘, lajrmón ‚flašinetář‘, fajrmon ‚ohnivý muž‘ (strašidlo); podoby hampest, rempest, hlempest by bylo třeba i ve výkladu ještě víc od sebe [350]oddělit (v prvním případě příklon k pezd ‚podex‘ nehraje roli).

Do starých kontaktních zón spadá i rozbor německých přejetí v západolužických příjmeních okresu Finsterwalde a Senftenberg (v 15. až 17. století) od W. Wenzela. Tato přejetí tvoří jen malou část zpracovaného materiálu, v jeho rámci jsou však typická. Přitom jde často o výrazy makroareálové (Bawor, Całta, Cibula, Groba ‚hrabě‘, Pasternak, Škoda, Plundra(wa), Šołta). Jsou tu pak i výrazy sporné: Plincak přiřazeno k blinzen ‚mrkati‘, nikoli k mlinc ‚blin, lívanec‘; Kibut ‚čejka‘, Lenik (!) jsou hybridní.

K. Müller dokumentačně zpracovává vyčerpávajícím způsobem výskyt přejetí Plötze z *plotica (druh Rutilus rutilus) — vedle Rotauge (Scardinius erythrophtalmus), zároveň s dalšími heteronymy od r. 1331 po dnešek. Stať obsahuje 300 poznámkových odkazů na ichthyologickou a slovníkovou literaturu a dochází k závěru, že dominantnost výrazu Plötze v běžném i odborném slovníku bude dána užitností odrůdy Rutilus jako jedlé ryby (zde se dobře uplatní krátké značkové pojmenování).

F. Hinze pojednává o názvech houpačky a zvonu v pomořanštině a v jiných kontaktových slovansko-německých územích, vázaných svým původem na „německý“ slovotvorný ablaut BIM-BAM-BOM, ev. BAUM. Autor je přesvědčen, že odpovídající slovanská onomatopoia zní DIN-DON ap., nehledě na to, že útvary románské tu mívají i BAM-BOM a že právě neznělé jasné cin-cin (a ovšem též cink) patří k úvarům s centrem ve sféře německé. Z celé škály onomatopoických a pohybových obrazů zvonění a houpání, sestavené do přehledné mezijazykové tabulky, vyplývá, že se tohoto stavebního materiálu využívalo velmi rozmanitě, zejména též s přídatným elementem -l- (č. bimbálek, bambeluša, bimbat, bamb(ol)at). Záměrně jsou ponechány stranou paralely s významem loudavého pohybu (blimbat), úderu (bimnout, pimpnout) a boubelatého, bambulovitého tvaru, jež by tuto rodinu výrazně obohatily nejen v rámci německo-západoslovanském (a i v sledovaném okruhu by bylo možno doplňovat četné nářeční obměny jako č. pimpat, plimpat).

Ve věcných skupinách podává jako výtah ze své monografie o malborských polských nářečích v býv. vých. Prusku H. Górnowicz asi 800 výrazů, přejatých zejména za předešlá dvě století do místního dialektu z německého okolí a ještě více tlakem úředního jazyka. Řada těchto výrazů má obdoby i v českých nářečích nehledě na velkou oblastní různost němčiny v obou případech: např. pro skup. 13. zofa, zesel, tepich, šuflada, štruzaka, špjigel, šafa, madraca, krydens, fjyrana, mybel. Cenná je i sémantická a morfologická klasifikace přejetí.

Jako celek je sborník, vzniklý spoluprací německých, českých a polských autorů, možno uvítat jako další významný příspěvek ke studiu jazykových kontaktů vůbec, a to jak pokud jde o přínos zpracovaného materiálu, tak i pokud jde o stránku metodickou.

Slovo a slovesnost, ročník 39 (1978), číslo 3-4, s. 349-350

Předchozí Mirek Čejka: Rozkaz a negace

Následující Jiřina Smrčková: Poetika východoevropského středověkého písemnictví D. S. Lichačova