Rumunská charakteristika čs. stylistiky

Jiřina Smrčková

[Kronika]

(pdf)

Румынская характеристика чехословацкой стилистики / Une caractéristique roumaine de la stylistique en Tchécoslovaquie

Podat přehled současného stavu čs. stylistického bádání a pokusit se postihnout jeho vývojové perspektivy je úkol bezpochyby potřebný a ne zcela snadný. Mladá rumunská lingvistka Doina Babeu, která se s češtinou a s čs. jazykovědou seznámila u nás během léčebného pobytu, uveřejnila nedávno výsledky svého hodnocení této oblasti v stati Direcţii şi perspective în stilistica cehoslovacă actuală.[1] Průpravou k této práci jí byly recenze několika našich jazykovědných publikací[2] a také charakteristiky posledních ročníků našeho časopisu (od r. 1972).[3]

Směry a perspektivy naší současné stylistiky se autorce této úvahy jeví takto: Obecné oživení zájmu o tuto jazykovědnou oblast je možno pozorovat také v čs. stylistice, kde teoretickým i metodologickým základem zůstává koncepce pražské školy, hlavně pokud jde o funkční styly;[4] charakteristická zde je ustálenost základní koncepce i terminologie, rozdílnost hledisek je podmíněna především složitostí zkoumané problematiky. Současná čs. teorie stylu vychází z konfrontace konkrétních promluvových jevů a jazykového systému. Pojmem jazykový styl se rozumí buď vztah jazyk—řeč—promluva (M. Jelínek), nebo opozice jazyk—promluva (K. Hausenblas); v prvním pojetí se řečí rozumí nekonečná [73]množina jak systémových aplikací, tak možností konkrétního sdělení i nekonečná množina mluvčích, kteří tato sdělení realizují; vztah jazyk—řeč je zde vztahem mezi usoustavněným inventářem a jeho fungováním, vztah promluva—řeč vztahem mezi jednotlivinou a pluralitou složenou z nekonečného množství těchto jednotlivin, vztah jazyk—promluva vztahem mezi obecným a zvláštním, chápeme-li promluvu jako individualizační konkretizaci jazykového systému. V druhém pojetí je promluva hlavní oblastí stylu; v individuálním užití jazyka jde o styly individuální, v obecnějších rovinách o styly interindividuální.

Podle tradiční teorie stylů pražské školy i podle novějších čs. studií se stylistická problematika textu neomezuje jen na zkoumání jazykové struktury, ale týká se výstavby textu jako celku, včetně stránky tematické. Styl jako specifický princip této výstavby je závislý na konkrétních, variabilních podmínkách sdělení; je komplementární k pojmu obecné principy výstavby (tyto principy jsou na konkrétních podmínkách nezávislé). Takto stylistika přechází do oblasti teorie textu, jež se v současné době vypracovává jako vědní obor. Styl je jev mnohostranně podmíněný jak objektivně (konkrétními potřebami a okolnostmi), tak subjektivně (vlastnostmi mluvčích). V promluvovém stylu, pro konkrétní jazykový projev nejtypičtějším, je abstrakce od objektivních i subjektivních podmínek nulová; individuální styl autorský se vyznačuje generalizováním tendencí projevujících se výběrem výrazových prostředků (tento výběr je podmíněn biologicky, sociálně, kulturně a psychicky). Při studiu obecných subjektivních stylů jde o zjišťování individuálních nebo kolektivních rozdílů v ovládání jazykového systému. Objektivní činitelé omezují individuální výběr prostředků sloužících aktivizaci jazykového systému; stylistické normy, vzniklé na tomto základě, jsou vodítkem pro „jazykové chování“ v různých situacích při sdělení. Generalizací prvků vyjadřujících objektivně určené podmínky sdělení (účel, příjemce, forma ústní nebo psaná, prostředí veřejné nebo soukromé atd.) docházíme ke konceptu obecných objektivních stylů (v klasifikaci K. Hausenblase a Al. Jedličky jde o objektivní interindividuální styly, jimž jsou nadřazeny styly interindividuální). Vnitřní diferenciace i hierarchizace obecných objektivních stylů je založena na prvotnosti funkce v souboru objektivních činitelů.

Přínos pražské jazykovědné i literárněvědné školy k teorii jazykových funkcí a tím teorii stylu, všeobecně uznávaný, byl v podstatě tento: zdůraznění systémového charakteru jazykových funkcí, vymezení estetické funkce v rámci tohoto systému a vnitřní diferenciace funkce sdělovací. Dnešní čs. funkčně stylistická teorie pracuje s termíny komunikační oblast (sféra užívání především spisovného jazyka), vrstva (systém výrazových prostředků majících jednotnou funkční charakteristiku) a stylový typ (soubor tendencí, projevujících se využitím prvků příslušných funkčních jazyků). Tak je možno stanovit hranici mezi totalitou vyjadřovacích prostředků, tj. jazykem, a souborem tendencí projevujících se při realizaci sdělení stylisticky příznakovými činiteli, tj. stylem. Tím je stanoven i rozdíl mezi prostředkem a výsledkem, stylem a konkrétními formami jeho vyjádření. (Výraz jazykový styl je metonymický, Hausenblas navrhuje termín vyjadřovací styly.)

Funkčně stylistická diferenciace jako součást obecné teorie spisovného jazyka je v čs. jazykovědě propracovaná a zřetelně jeví sociolingvistické zaměření. Je-li funkce „způsobem využití vlastností jistého jevu“ (Mukařovský), značí jako stylistický činitel uzpůsobenost systému k specifickým potřebám vyjadřování. Dnešní čs. teorie funkčních stylů vychází ze sociálně kulturní stratifikace navržené B. Havránkem; vedle stylů základních (stylu hovorového, odborného, uměleckého, publicistického a administrativního) pracuje se styly sekundárními, vnitřně diferencujícími: se stylem konverzačním (v oblasti stylu hovorového), popularizačním (v rámci odborného stylu), rétorickým (jako pododdělením publicistického stylu) a navíc didaktickým (navrhuje Hausenblas). Funkční styly vytvářejí mobilní systém a jsou vzájemně propojeny, např. přechodným útvarem mezi stylem odborným a uměleckým je esejistický styl. Zvláštní místo ve funkční hierarchii zaujímá styl umělecký, tj. to, čemu představitelé Pražského kroužku říkali básnický jazyk; teorie přeceňující autonomii básnického jazyka je dnes překonaná, umělecký styl se obvykle pokládá za funkční variantu spisovného jazyka, jejímž charakteristickým znakem je expresivita. Jde tu o funkci esteticky sdělnou. (K. Horálek, [74]SaS 21, 1960, s. 5: „Stavět estetickou funkci jazyka do protikladu k funkci sdělovací obsahuje v sobě logický rozpor, neboť estetická funkce je vázána jen na určitou formu sdělení, estetický účinek je také „sdělován“.“) Umělecký jazykový styl je součástí literárního stylu, tj. patří do oblasti interference jazykovědné stylistiky a literárněvědné teorie, tedy do oblasti sémiologie umění; slovesné umělecké sdělení je možno vyložit jen z celého systému vztahů, které tento proces charakterizují (autorka přitom upozorňuje na výsledky prací slovenských badatelů).

Z hlediska funkční komplexnosti je současná spisovná čeština velmi vypracovaným nástrojem; jedním z hlavních úkolů dnešního zkoumání bude podrobný popis stylistických systémů češtiny a slovenštiny (nepracuje se přitom s pojmem styl národního jazyka, i když se na systémové rozdíly upozorňuje). Pro umělecký styl je charakteristická tendence k sémantické i formální aktualizaci jazyka, včetně využití expresívních prvků, dále směřování k integraci prostředků relevantních pro další funkční styly a také tendence k integraci prvků nespisovného jazyka.

Jazykový výraz je jedním z hlavních předmětů zkoumání čs. vědy o stylu; jde tedy o parolovou lingvistiku (Vl. Skalička), o procesuální disciplínu, která je v opozici k jazykovědným disciplínám strukturálním (lexikologii, gramatice), přitom však pronikání obou těchto oblastí je nevyhnutelné. Stylistika jazykových prostředků, tj. popis a zdůraznění lexikální, fonématické i gramatické specifičnosti stylové, znamená upozornění na stylistické hodnoty těchto prostředků (tento úsek je už také důkladně zpracován, v studiích V. Mathesia i dalších, v nichž se zkoumá vztah mezi prostředky charakteristickými pro jistou stylovou sféru a souborem prvků z tohoto hlediska neutrálních).

Svou úvahu uzavírá autorka tímto hodnocením: V čs. teorii stylu se v široké harmonické a originální koncepci spojují pojmy struktura, tj. vztah mezi obecnou strukturou jazyka jako systému a jeho konkrétními realizacemi, a funkce, tj. způsob existence jazyka jako společenského i individuálního projevu, aplikovaný na danou oblast. Základem současné čs. stylistiky je národní tradice, novátorská je zde aplikace jazykovědného marxismu; tvůrčí asimilace výsledků moderní jazykovědy se projevuje v metodologickém obohacení. Hlavním úkolem nyní bude realizovat teoretickou syntézu dosavadního výzkumu.

Tato zahraniční charakteristika čs. vědy o jazykovém stylu nepochybně zasluhuje naši pozornost pro zasvěcenou znalost problematiky, pro schopnost vytvořit její syntézu i pro průkopnickou odvahu. Není mnoho toho, co lze této úvaze vytýkat — snad potřeba ještě větší znalosti především starších čs. prací; z drobnějších nedostatků bych upozornila na tiskové chyby v českých citacích (hlavně v kvantitě) a volbu některých časopiseckých zkratek. V mezích možností mohlo být patrně více přihlédnuto k výtěžkům rumunské jazykovědné stylistiky: autorka odkazuje jen na některé formulace I. Coteana, ale např. v době, kdy u nás probíhala liblická konference (1954, autorka se o ní také zmiňuje), publikoval I. Iordan své základní stanovisko k metodě zkoumání spisovného jazyka a jazykových stylů, které je ve více směrech blízké názorům pražské školy.[5] — Hlavním předpokladem takovéto souborné charakteristiky však nepochybně bude soustavný rozbor celé dosud vykonané práce.

Slovo a slovesnost, ročník 40 (1979), číslo 1, s. 72-74

Předchozí Alois Jedlička: Václav Křístek šedesátiletý

Následující Lumír Klimeš: Příručka kvantitativní lingvistiky