Úvodní poznámky k tzv. jistotní modalitě

Miroslav Grepl

[Články]

(pdf)

Вводные замечания к т. наз. утвердительной модальности / Les notes introductoires au sujet de la soi-disant modalité de certitude

Jestliže budeme souhlasit s tím, že na smyslové úrovni (rovině) většiny výpovědí je možné odlišovat dva základní komponenty, a to komponent propozičního obsahu a komponent postojů mluvčího, pak problematika, kterou se máme na tomto sympoziu zabývat, náleží ke komponentu postojovému. Také na formálně gramatické rovině výpovědí mají oba komponenty odlišné jazykové exponenty.

1. Naše jednání má být soustředěno nikoli na postojový komponent v celé jeho komplexnosti, ale především na jednu jeho oblast. Ta se v lingvistické literatuře nazývá různě. V čs. lingvistice se pro ni často užívá označení jistotní modalita.[1] Rozumí se jím — řečeno zatím předběžně — signalizace různého stupně subjektivního přesvědčení mluvčího o platnosti sdělovaného obsahu nebo některých jeho složek. Komplex všech stupňů subjektivní jistoty (všech hodnot jistotní modality) a jejich realizací lze považovat v paradigmatickém aspektu za jednu z kategorií širšího typu subjektivních postojů mluvčího k propozičnímu obsahu, a to postojů vázaných na různé komunikativní (ilokuční) záměry (cíle), jichž chce mluvčí u adresáta svou výpovědí dosáhnout (viz 1.1.). V teorii řečových aktů odpovídá tomuto typu subjektivních postojů mluvčího k propozičnímu obsahu pojem psychological states, které v rámci této teorie bývají formulovány jako tzv. [82]podmínky upřímnosti (sincerity conditions) ilokučních aktů;[2] podrobněji k tomu viz v našem druhém příspěvku.[3] Jistotně modalitní postoje jsou vázány na komunikativní záměry konstativního (deklarativního) charakteru.

1.1. Od tohoto typu postojů, jejichž jednu kategorii představují právě postoje jistotně modalitní, je účelné odlišovat jiné typy postojů mluvčího, s jinými charakteristikami (a to nejen z hlediska potřeb jazykového popisu). Tak považujeme za potřebné vydělit jako osobitý typ ty postoje, které představují různé záměry (intence) a komunikativní cíle mluvčího. Jde zejména o takové postoje, jako je záměr někomu něco sdělit (konstativ, deklarativ), něco se dovědět (interogativ), záměr dosáhnout, aby někdo něco vykonal (imperativ, apelativ), přát někomu (sobě) něco (desiderativ), ale možná bude potřeba, a to i z ryze lingvistického hlediska, specifikovat ještě jiné. Tyto záměrové (intenční) postoje mluvčího představují „obsahové jádro“ komunikativních funkcí výpovědí a lze je z těchto funkcí vydedukovat jako jeden z jejich elementárních smyslů a parafrázovat ho např. jako chci způsobit, abys věděl, že… = věz, že… (u výpovědí s funkcí konstatační), chci, abys řekl, zda = řekni, zda… (u výpovědí s funkcí interogativní), chci, abys vykonal A = vykonej A (u výpovědí s funkcí imperativní), chci, aby se ti (mi) splnilo A apod. Tento typ postojů mluvčího nazýváme postoje komunikativně intenční (KIP). Pokud jsou jazykově signalizovány standardizovanými a konvencionalizovanými formami a prostředky, můžeme mluvit o komunikativních typech vět jako entitách syntaktické roviny jazykového systému. V teorii řečových aktů (podle Searla, o. c.) koresponduje pojem záměrový (intenční) postoj pojmu illocutionary point, formulovanému jako tzv. podstatná podmínka (essential condition) ilokučního aktu, a pojem komunikativní funkce pojmu ilokuční „síla“ (illocutionary force).

1.2. Třetí typ postojů mluvčího, které je užitečné vydělit a rozlišovat od obou typů předchozích, jsou hodnotící postoje mluvčího k propozičnímu obsahu, mající povahu „komentářů“. Jejich specifický druh (kategorii) představují emocionálně hodnotící postoje mluvčího k propozičnímu obsahu.[4]

1.3. Každý z uvedených postojových typů a jejich druhů (kategorií) má řadu základních hodnot a některé z nich se mohou členit dále v hodnoty dílčí. Tak např. ve sféře „imperativnosti“, která představuje jednu ze základních hodnot KIP, dávno lingvistika rozlišovala např. takové dílčí hodnoty jako příkaz, povel, doporučení, rada, pobídka, návrh, prosba, varování, dovolení aj. Tyto dílčí hodnoty sféry „imperativnosti, apelovosti“ neliší se zásadně v intenčním postoji mluvčího, v cíli, kterého chce svou výpovědí dosáhnout (záměrem mluvčího je ve všech uvedených případech „způsobit, aby adresát vykonal nějakou činnost“, popřípadě — při prohibitivním aspektu — „zabránit adresátovi ve vykonání nějaké činnosti“). Tomu na výrazové rovině odpovídá fakt, že všechny uvedené hodnoty mohou být jazykově signalizovány formou morfologického imperativu. Zmíněné dílčí hodnoty „imperativnosti“ se liší v jiných parametrech: a) směr zainteresovanosti (od mluvčího nebo od adresáta); b) míra zainteresovanosti na vykonání činnosti; c) stupeň kategoričnosti; d) postavení mluvčího vzhledem k adresátovi v momentu promluvy aj.

Jedním z naléhavých, ale také obtížných úkolů je vymezení a charakteristika dílčích postojů v rámci každého postojového typu. Platí to samozřejmě také o dílčích postojových hodnotách jistotní modality.

[83]2. Různé postoje mluvčího se často chápou jako specifický druh predikátů (operátorů). Zdá se, že je to možné říci o všech dílčích (jednotlivých) postojích v rámci každého z uvedených typů. Nazýváme je predikáty postojové; bylo by však možné spokojit se i s označením tradičnějším: predikáty modální. Jejich specifičnost lze vystihnout takto:

(a) jedním z participantů (tzv. modálních subjektů) je vždy mluvčí (tj. mluvčí vyslovované výpovědi);

(b) temporálně jsou tyto predikáty fixovány na moment promluvy;

(c) jejich druhým participantem je participant propoziční (událostní), sémanticky specifikovaný v konkrétní výpovědi jako tzv. propoziční obsah dané výpovědi.

Jestliže některá z prvních dvou charakteristik chybí, nelze mluvit o postojových (modálních) predikátech jakožto složkách postojového komponentu výpovědi, ale o referování (o informování) mluvčím o postojích (vlastních nebo někoho jiného); pak už ovšem jsou tyto „referované“ (sdělované) postoje součástí (komplexnějšího) propozičního obsahu výpovědi.[5] To se někdy v některých výkladech o tzv. explicitní modálnosti věty přesně nerozlišuje, zvl. v pracích ovlivněných jinak znamenitými myšlenkami Ch. Ballyho, eventuálně už F. Brunota.[6]

3. Specifičnost postojových predikátů se ovšem zřetelně projevuje také na rovině výrazu. Je známo, že mohou být vyjádřeny v zásadě dvěma způsoby:

(1) Odděleně od propozičního obsahu, tj. syntaktickou konstrukcí tzv. explicitní modálnosti v pojetí Ch. Ballyho (o. c. v pozn. 6). V takovém případě je formálním exponentem postojového predikátu nějaký predikátor (sloveso nebo kopulativní spojení), často právě v 1. os. sg. ind. préz. Nazýváme je predikátory postojové. U postojů patřících do typu KIP mají tyto predikátory performativní charakter. Propoziční obsah (diktum) má při tomto způsobu vyjádření postojových predikátů podobu vedlejší věty (nebo její nominalizace — např. formu infinitivu nebo dějového substantiva), která zaujímá jednu z valenčních syntaktických pozic postojového predikátoru. Je-li propoziční participant realizován formou vedlejší věty, může být doprovodným exponentem postojového predikátu forma spojky nebo také morfologická forma slovesného modu diktálního predikátu (zejm. tzv. konjunktiv). V češtině vystupuje v této funkci morfologický kondicionál: srov. synonymní konstrukce Pochybuji, že se oženil // Pochybuji, že by se byl oženil.

(2) Formální ukazatele postojových predikátů jsou obsaženy, „zabudovány“ přímo v syntaktické struktuře korelující s propozičním obsahem. Jsou různé povahy: lexikální (zvl. mod. slovesa a tzv. větná, „modální“ adverbia), gramatické (slov. mody a časové formy a jejich různé transpozice), intonační formy a jejich transpozice, umístění intonačního centra, slovosled, různé partikule aj. Nejednou se navzájem kombinují, vytvářejíce tak v jazyce víceméně ustálená schémata pro „vyjádření“ dílčích postojových predikátů. Naznačený způsob signalizace postojových predikátů se někdy označuje jako implicitní.

3.1. Specifičnost postojových predikátů záleží v tom, že právě jen ony mohou být formálně signalizovány oběma způsoby. Řečeno jinak: oba způsoby (explicitní i implicitní) signalizace jsou funkčně ekvivalentní jen v tom případě, jde-li o predikáty postojové ve výše vymezeném smyslu (viz 2.), tj. jde-li o postoje mluvčího v momentu promluvy. Jsou proto — zůstaneme-li v oblasti jistotní modality — funkčně ekvivalentní věty (1) a (2):

[84](1) Jsem přesvědčen, že tady někdo kouřil (konstrukce explicitní modálnosti).

(2) Tady musel někdo kouřit! // Že tady někdo kouřil! (implicitně signalizovaný postoj „silného přesvědčení“ mluvčího).

Proti tomu nejsou však už věty (2) funkčně ekvivalentní s větami (3) a (4):

(3) Byl jsem přesvědčen, že tady někdo kouřil.

(4) Petr je přesvědčen, že tady někdo kouřil.

Ve větách (3) a (4) mluvčí o postojích referuje (viz 2), nikoli dané postoje sám zaujímá a „vyjadřuje“.

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že se postojové predikátory vůbec vyznačují celou řadou zvláštností v syntaktickém „chování“, které zde nelze podrobně uvádět.[7]

Připomenu aspoň jeden příklad. V konstrukci

(5) Přikázal (doporučil, radil, prosil…) jsem ti (tě), abys odešel může mít vedlejší věta také formu s že + modální sloveso mít nebo musit:

(5’) Přikázal (doporučil, radil, prosil…) jsem ti (tě), že máš odejít.

Avšak v konstrukcích s týmiž slovesy, ale ve funkci predikátorů postojových, pokud jsou tyto konstrukce opravdu synonymní s větou Odejdi (!), taková záměna možná není.

(6) Přikazuji (doporučuji, radím, žádám, prosím…) ti (tě), abys odešel.

(6’) Přikazuji (doporučuji, radím, žádám, prosím…) ti (tě), že máš odejít.

3.2. V jedné výpovědi může být „vyjádřeno“ několik postojových predikátů, ovšem každý z jiného typu postojů (viz 1). Tak např. ve výpovědi

(7) Když on Petr pravděpodobně propadl jsou podle mého mínění signalizovány implicitním způsobem (viz 3) tři druhy postojů mluvčího:[8]

(a) predikát emocionálního hodnocení, signalizovaný v dané výpovědi partikulemi když on; jeho explicitními ukazateli mohou být např. predikátory mrzí mě, že.. jsem zklamán tím, že… Může být signalizován také emocionálně hodnotícím „adverbiem“ bohužel, např.: Petr bohužel pravděpodobně propadl.

(b) postojový predikát ze sféry jistotní modality, signalizovaný výrazem pravděpodobně; v konstrukci s explicitní modálností by mu asi odpovídaly predikátory pokládám za pravděpodobné, že…, je pravděpodobné, že…, předpokládám, že…

(c) predikát konstativního záměru, za jehož implicitní signalizaci je třeba v daném případě považovat „oznamovací“ intonaci. Explicitně může být signalizován (ve vhodných kontextech) performativními predikátory říkám, sděluji ti, že…

3.3. Náš doklad ovšem provokuje k několika otázkám:

(1) Sotva je možné realizovat všechny postojové predikáty v dané výpovědi obsažené konstrukcí explicitní modálnosti, aby to ještě byla formulace „přirozená“. Konstrukčně to ovšem možné je, např. v podobě Říkám, že mě mrzí, že je pravděpodobné, že Petr propadl. Takové konstrukty jsou dobrým a potřebným východiskem popisu, ale ukazují možná také na hierarchizaci jednotlivých typů postojových predikátů a na syntaktické pozice, které jim odpovídající predikátory v takové konstrukci explicitní modálnosti zaujímají. Srovnej jinou variantu takového konstruktu: Říkám, že je pravděpodobné, že Petr propadl a že mě to mrzí.

(2) Zdá se, že o obojím způsobu realizace predikátů emocionálně hodnotících je možné uvažovat jen tam, kde nadřazený predikát komunikativního záměru je signalizován implicitně (např. modem, intonací): Bojím se, aby nepropadl // Jen aby nepropadl; Mrzí mě, že propadl // Když on propadl apod.

[85]4. Oblasti jistotní modality byla v lingvistice věnována pozornost hlavně v souvislosti s řešením problematiky větné modality a v souvislosti s funkčně sémantickou interpretací a klasifikací tzv. „větných adverbií“. Nás tu nyní nezajímá fakt, že v některých koncepcích větné modality zaujímá tato oblast pozici centrálnější, v jiných perifernější, ale to, co z této oblasti bylo poznáno a formulováno. Na základě toho, co jsem měl možnost přečíst, mám někdy dojem, že už bylo někde nějak řečeno nejen vše podstatné, ale formulováno i mnoho dílčích poznatků a pozorování. Mnohé se také v různých variantách nebo v tzv. nových souvislostech opakuje. Proto jestliže se v několika následujících bodech pokouším shrnout to, k čemu se v této oblasti dospělo, mohu tak učinit jen bez nároku na úplnost.

4.1. Lze snad souhlasit s takovým pojetím, které chápe jednotlivé hodnoty (stupně) jistotní modality (např. vysoké přesvědčení, předpoklad, domněnku, možnost, pochybnost aj.) jako postoje mluvčího k propozičnímu obsahu, a to postoje náležící k jednomu typu. Bylo by ovšem třeba přesněji stanovit, v jakém smyslu máme rozumět výrazu „postoje mluvčího k propozičnímu obsahu“. Kladu tuto otázku proto, že se jistotně modalitní postoje často definují jako „různé stupně subjektivní jistoty mluvčího o pravdivosti propozičního obsahu“ a celá tato oblast se pak označuje jako modalita pravdivostní. Rád bych však upozornil na to, že predikáty jistotní modality se aplikují nejen na konstativní výpovědi s indikativem, jimž lze připsat hodnoty pravda/nepravda, ale — a na to se zapomíná — také běžně na konstativní výpovědi s kondicionálem, signalizujícím podmíněnou platnost propozičního obsahu: Petr by se byl určitě (pravděpodobně, patrně, možná, stěží…) na tvůj pokyn oženil. Týkají se pak jistotně modalitní postoje propozičních obsahů podmíněně platných. Není mi však jasné, zda i u takových konstativních výpovědí s kondicionálem je vůbec možné klást otázku o jejich pravdivostní hodnotě. Konzultoval jsem s několika logiky, ale dostal odpovědi protichůdné. V případě, že to možné není, bylo by však nutné vyjasnit, jak máme v citované charakteristice rozumět slovům „různé stupně subjektivního přesvědčení mluvčího o pravdivosti propozice“.

4.2. Soudíme, že je správné rozlišovat jistotní modalitu úplnou (totální) a částečnou (parciální), tj. takovou, která se týká jen jistých komponentů propozičního obsahu, nikoli jeho predikátu. Při parciální jistotní modalitě vyjadřuje mluvčí stupeň přesvědčení o správnosti identifikace účastníků nebo okolností pojmenované situace (události). Zdá se, že lze oba tyto aspekty jistotní modality odlišit na základě obdobných principů, jaké formulovala E. Hajičová pro aplikaci operátoru negace.[9] Také operátory jistotní modality zasahují jen kontextově nezapojenou část výpovědi. Je-li kontextově nezapojen i predikát, pak zasahují i ten. V tomto případě lze mluvit o jistotní modalitě totální. Je-li kontextově zapojen i predikát, pak operátor jistotní modality zasahuje jen rematické části nominální a jde pak o jistotní modalitu parciální. Pokud je jistotní modalita signalizována tzv. větnými adverbii typu patrně, možná…, zaujímají tato adverbia v povrchové struktuře (v češtině) i při parciální jistotní modalitě nepříznakové postavení u slovesa (tedy stejně jako exponent parciální negace), nebo příznakové postavení před výrazem, k němuž se jistotně modalitní postoj vztahuje.[10]

Od pojmu parciální jistotní modalita je užitečné odlišovat signalizaci přibližnosti (např. okolo padesáti lidí, okolo vánoc; na padesát lidí apod.). Ale protože se některá adverbia (asi, snad, možná…) mohou patrně uplatnit ve sféře jak jistotní modality, tak přibližnosti, bylo by třeba, abychom i této otázce věnovali pozornost.

[86]4.3. Dílčí hodnoty jistotní modality představují souvislou škálu. Nicméně se považuje za potřebné vydělit na ní alespoň některé hodnoty dominantní, základní. Vždy tu však zůstává otevřená otázka o jejich počtu a přirozeně také otázka kritérií. V této souvislosti je třeba také upozornit na to, že se většinou vyčleňovaly dominantní hodnoty signalizované příznakově. Z toho pak vznikl dojem, jako by jistotní modalita byla jevem fakultativním. Škálu je však třeba podle našeho mínění vždy doplnit hodnotou plné jistoty, realizovanou v jistých kontextech a za jistých podmínek explicitně např. predikátorem vím, že…, a počítat potenciálně i s jejím opačným pólem, realizovatelným jako nevím, že… Jen tak totiž lze plně pochopit vázanost jistotně modalitních postojů na konstativní typy výpovědi. V souvislosti s hodnotami jistotní modality bylo by třeba zaujmout stanovisko k názorům, které tyto hodnoty umísťují na osu mezi afirmaci a negaci. Vůbec si myslím, že souvislosti mezi negací a jistotní modalitou čekají dosud na soustavnější analýzu a popis.

4.4. Pokud jde o rovinu výrazu, věnovala se vždy hlavní pozornost lexikálním ukazatelům dílčích predikátů (hodnot) jistotní modality, tj. jednak postojovým predikátorům (představují je pro oblast jistotní modality zejména tzv. verba putandi), jednak modálním (větným) adverbiím. Hranice mezi oběma kategoriemi je někdy plynulá, srov. Myslím, že přijede Petr // Myslím přijede Petr // Přijede myslím Petr. Pozornost věnovaná právě exponentům lexikálním je oprávněná: představují výrazové jádro jistotní modality. Tím spíše by však bylo potřeba věnovat stejně soustředěnou pozornost exponentům jiným (formy slovesného modu a času, intonace, partikule, využití modálních sloves v této sféře aj.). Ty se uplatňují buď jako doprovodné signály („pasporty“) postojových predikátorů (např. formy spojek nebo morfologické mody dikta), nebo jako exponenty v konstrukcích tzv. implicitní modálnosti. Je žádoucí přiřadit každé hodnotě komplex všech ukazatelů — lexikálních i nelexikálních —, jimiž může být v daném jazyce signalizována. Je to cesta jak k objektivizaci jednotlivých postojových hodnot, tak zároveň východisko k úspěšnému studiu konfrontačnímu. Chtěl bych to ukázat např. na realizaci predikátu „pochybnosti“.

V konstruci explicitní modálnosti bývá exponentem této postojové hodnoty predikátor pochybuji, že… (Pochybuji, že Petr bude diskutovat). Tato konstrukce má však několik variant: (1) Ve vedlejší větě se užívá místo morfologického indikativu formy kondicionálu, ovšem ve funkci konjunktivu (Pochybuji, že by Petr diskutoval). (2) Vedlejší věta může být připojena k hlavní pomocí spojky zda (Pochybuji, zda Petr bude diskutovat).

Týž predikát „pochybnosti“ bývá však signalizován také „modálními“ adverbii typu sotva, stěží (něm. kaum, rus. vrjad-li): Petr sotva (stěží) bude diskutovat. A konečně může být signalizován v konstrukci implicitní modálnosti, např. syntaktickými konstrukcemi Aby Petr diskutoval?! Že by Petr diskutoval?!

Všechny tyto různé druhy signalizace jistotně modalitního predikátu „pochybnosti“ jsou, jak se nám zdá, funkčně ekvivalentní. Avšak takovým způsobem můžeme zároveň podle našeho mínění také dobře objasnit mnohé zajímavé syntaktické konstrukce (např. existenci a fungování tzv. „osamostatnělých“ vedlejších vět), které se dosud při zkoumání a popise jazykových faktů pokládají za periferní, ač ve skutečnosti se jich užívá běžně a často.

Aktuálním problémem dosud zůstává funkčně sémantická analýza a klasifikace tzv. modálních (větných) adverbií a „modálních“ vsuvek v širokém smyslu, naznačená v dnes už klasické stati V. V. Vinogradova.[11] Bylo pro to uděláno mnoho v lingvistice polské, sovětské i v NDR. Další pokrok představuje citovaná práce R. Grzegorczykowé. Bylo by ovšem třeba dosažené výsledky dále rozvíjet. Z čs. lingvi[87]stiky bych chtěl v této souvislosti upozornit zejména na článek St. Žaži (o. c.), v němž se mu podařilo prokázat důkladnou analýzou vlastností a chování jednak adverbií typu opravdu, skutečně, fakticky…, jednak typu náhodou, pochopitelně, samozřejmě, právem… jejich osobitý funkčně sémantický status. Potřeba vydělit adverbia typu opravdu vyplývá i z citovaného článku H. Křížkové, třebaže autorka tato adverbia sama chápe jako exponenty jistotní modality. Vydělení adverbií typu opravdu postuluje rovněž např. G. A. Zolotovová[12] aj. Tak byla připravena půda pro pokusy o jejich jinou funkčně sémantickou interpretaci. Jeden z nich představuje také pokus M. Čejky.[13]

4.5. Závěrečnou poznámku bych chtěl orientovat jiným směrem. Domnívám se, že by bylo možné aplikovat do jisté míry teorii řečových aktů také na oblast jistotní modality. Zejména se mi zdá užitečné chápat komplex postojových hodnot jistotní modality jako druh (kategorii) toho, co Searle v citovaných pracích nazývá psychological states. Pokusím se k tomu říci několik slov ještě ve svém dalším vystoupení. (Viz zde s. 102—104.)

 

R É S U M É

Einleitende Worte zur sog. Gewissheitsmodalität

Der Autor hat versucht, jenen Bereich von Sprechereinstellungen zur Sprechäusserung abzugrenzen und einheitlich zu charakterisieren, der die verschiedenen Stufen der Gewissheit (Überzeugung) des Sprechers von der Geltung (Wahrhaftigkeit) des propositionalen Gehalts repräsentiert. Im Rahmen der komplex aufgefassten Einstellungskomponente der Äusserung unterscheidet er diese Art von Einstellungen von anderen Typen, grenzt ihre Teilwerte ab (Einstellungsprädikate) und ordnet ihnen die Gesamtheiten von sprachlichen Exponenten zu. Zweck dieser Ausführungen ist es, die grundlegenden Erkenntnisse, die man unterdessen in diesem Bereich erreicht hat, zusammenzufassen, auf einige Probleme aufmerksam zu machen und ihre Lösung anzudeuten, unter anderem auch im Zusammenhang mit der Theorie der Sprechakte.

Slovo a slovesnost, ročník 40 (1979), číslo 2, s. 81-87

Předchozí Propozice a stanoviska mluvčího k jejímu obsahu

Následující Rudolf Růžička (Leipzig): Über propositionale und präferentielle Wertungen (Probleme ihrer Homonymie und Kombination, ihres Skopus und seiner syntaktischen Gestalt)