K jednomu funkčnímu rozdílu v soustavě partikulí

Miroslav Komárek

[Články]

(pdf)

К одному функциональному различию в системе частиц / En marge d’une différence fonctionnelle dans le système des particules

Široká problematika postojů mluvčího k propozici má svůj zvláštní slovnědruhový aspekt v soustavě slovních druhů, a to v tzv. partikulích (částicích). Je totiž zřejmé, že právě v této třídě slov, jejíž hranice ovšem nebývají v jazykovědné literatuře pojímány jednotně, se soustřeďují lexikální prostředky, jejichž funkcí je vyjadřovat postoje mluvčího. Specifičnost partikulí je v tom, že nejen nejsou větnými členy, ale nejsou ani gramatickými komponenty větné struktury (v tom smyslu, jak jimi jsou předložky nebo spojky). Partikule jsou sémantické komponenty výpovědi a fungují jako lexikální výpovědní formativy s funkcí modalitní, emocionální, hierarchizační, kontaktovou, navozovací nebo aktualizační.[1] Repertoár slov, která mohou být zařazena do tohoto slovního druhu, je tedy značně široký a pestrý, a to nejen z významového hlediska. Např. jenom část partikulí má charakter slov parentetických: výrazy prý, asi, snad, jistě, bezpochyby, možná nebo bohužel aj. lze jistě interpretovat jako pokleslé, lexikalizované parenteze, vsuvková slova (rus. vvodnyje slova), ale nemůžeme tak vykládat např. výrazy ještě, již, teprve, až nebo ať, kéž, nechť apod. Tento rozdíl do značné míry souvisí s významovou specifičností různých druhů partikulí. Je pochopitelné, že parentetický charakter mají tzv. modalitní partikule jako možná, jistě, bezpochyby, neboť se na ně musíme dívat jako na kondenzáty samostatných propozic, začleněné do jiné propozice, která se hodnotí z modálního hlediska: např. Považuji za možné, že Jan nepřijde → Jan možná nepřijde. Výpovědi jako Jan možná nepřijde jsou tedy zřetelně dvouzákladové.

Chceme zde však upozornit na jiný rozdíl mezi partikulemi, který bychom snad mohli označit jako rozdíl mezi partikulemi endocentrickými a exocentrickými, nebo přesněji částicemi s endocentrickou a exocentrickou funkcí. Vyjdeme přitom ze své starší studie, ve které jsme se pokusili o sémantickou analýzu dvojice výrazů ještě, již/už a dalších výrazů, které s nimi významově souvisí (zvl. teprve, až).[2] Výsledky této analýzy chceme zde interpretovat z některých hledisek, která do jazykovědy vnesla moderní logika; budeme tak moci upozornit na další systémové rysy nejen těchto výrazů, ale partikulí vůbec. — Nejdříve stručně shrneme své tehdejší výsledky, přičemž zcela pomineme ty závěry, které polemizují s pojetím těchto slov jako adverbií, a omezíme se především na stránku sémantickou.

(1) Výrazy ještě, již/už[3] nemají primární význam časový (význam tzv. adverbií času); ten u nich vyplývá až z kontextu, je velmi proměnlivý a mnohdy zcela chybí. (2) Výrazy ještě, již/už těsně souvisí s negací; při jejich užití jde o dvě parciálně kontradiktorické propozice, které modelují dva procesy nebo stavy jakožto dvě různé fáze, jež na sebe těsně navazují, ať už v posloupnosti časové, nebo místní či jiné [140](např. v hodnocení). (3) Slova ještě, již/už signalizují existenci těchto dvou protichůdných fází, identifikují proces nebo stav s jednou z nich a naznačují jeho poměr k předělu mezi nimi.

a) Příklady časové posloupnosti:

Tehdy ještě byl učitelem (později jím nebyl).

Tehdy již byl učitelem (dříve jím nebyl).

b) Příklady prostorové posloupnosti:

Vesnice X je ještě v okrese A (tj. těsně před hranicemi sousedního okresu).

Vesnice Y je již v okrese B (tj. těsně za hranicemi sousedního okresu).

Z příkladů je zřejmé, proč mluvíme o parciální kontradiktoričnosti propozic. V příkladech s posloupností časovou (a) je negovaný děj nebo stav posunut v čase; v případech s posloupností prostorovou (b) je negován jen lokální rámec, kdežto předměty, které jsou do něho zasazeny, jsou odlišné.

Výrazů ještě, již/už se ovšem neužívá jen v postavení adverbálním, srov. např.: Ještě Jan Lucemburský neuměl číst ani psát; Už staří Řekové měli vyspělou filozofii; Dej mu ještě korunu apod. V stati citované výše jsme se pokusili ukázat, že se v těchto případech význam výrazů ještě, již/už sice poněkud modifikuje, popř. obohacuje o další významové prvky (např. ‚pokračování v řadě na samém jejím konci‘ u výrazu ještě, ‚místo v řadě na začátku‘ u výrazu již/už), ale že v zásadě je i v těchto případech základní (invariantní) ten význam, který jsme zjistili v postavení adverbálním (tak např. Ještě Jan Lucemburský neuměl číst ani psát naznačuje, že to platí také o jeho předchůdcích, ale nikoli o jeho nástupcích, v tomto případě již o jeho synovi). Proto se dále můžeme omezit jen na výrazy ještě, již/už v postavení adverbálním.

Z hlediska našich dalších úvah má rozhodující význam ta okolnost, že jedna z parciálně kontradiktorických propozic nemusí být realizována v řeči, že zcela stačí, aby byla jen naznačena výrazem ještě nebo již/už. Řekneme-li např. Jan byl tehdy ještě učitelem, naznačuje výraz ještě, třebaže velmi obecně, že Jan byl později něčím jiným. Řekneme-li Jan tehdy již nebyl učitelem, naznačujeme naopak, že došlo ke změně, která negovala stav ‚být učitelem’. Ukazuje se tedy, že výpovědi s výrazy ještě, již/už je třeba vyložit jako výpovědi se specifickými presupozicemi: výpověď Jan ještě nebyl učitelem presuponuje verbálně nerealizovanou propozici Jan později byl učitelem; Jan již nebyl učitelem presuponuje, že Jan předtím učitelem byl. Výpovědi s ještě, již/už jsou smysluplné jen za presupozice propozice, která je parciální negací obsahu výpovědi s ještě, již/už.

Výrazy ještě, již/už tedy ukazují za hranice výpovědi (k presupozici), zároveň však ukazují k samé výpovědi jako materiálu, z něhož má být presupozice konstruována. Právě v tomto smyslu pokládáme za vhodné označit tyto partikule jako endocentrické a odlišit je od partikulí exocentrických. Za exocentrické pokládáme takové partikule, které nenaznačují presupozici tohoto druhu (např. asi, možná, prý aj.).

Výpovědi s partikulí ještě mají na první pohled často stejný smysl jako výpovědi s výrazem dosud: Je ještě svobodný — Je dosud svobodný, ale tato shoda je pouze přibližná a týká se jen části funkčního rozsahu partikule ještě. Pro posouzení této afinity je důležité to, že se výrazy ještě a dosud mohou navzájem kombinovat, např.: Kdo dosud ještě nezaplatil předplatné, musí tak ihned učinit; Tento zákon z r. 1850 platí ještě dosud. Výraz dosud je okolnostní slovo (cirkumstantivum), které vyjadřuje trvání procesu nebo stavu do okamžiku/v okamžiku aktu dicendi, percipiendi, sentiendi, cogitandi: Vidím, že dosud spíš; Domníval jsem se, že dosud spíš atd. Také ve výpovědích s výrazem dosud se počítá s presupozicí pozdější změny, ale tato presupozice je zahrnuta již v lexikálním významu výrazu dosud, srov. obdobné případy, ve kterých je koncová časová mez označena jinými prostředky, např.: Třicetiletá válka trvala do r. 1648.

[141]Ve výpovědích s partikulemi možná, asi, prý apod. o presupozici v uvedeném smyslu nejde. Propozice, která je kondenzována v uvedených partikulích, je samostatná, na propozici, do níž je začleněna, materiálově nezávislá; partikule pak jen určují výpověď, do které jsou začleněny, z hlediska modálnosti jsou to intenzionální funktory přirozeného jazyka. Co se týče významu, má výpověď Zítra možná bude pršet dva konstituenty: zítra bude pršet a možná (= považuji za možné). Naproti tomu výrazy ještě, již/už samy sémantickými komponenty výpovědi nejsou, nýbrž jen signálem příslušné presupozice.

Ptáme se nyní, jaký je rozsah endocentrických partikulí, které další partikule k nim patří. Zmínili jsme se již o výrazech teprve, až, jejichž souvislost s výrazy ještě, již/už je zřejmá; srov. tyto příklady:

 

Jan již přišel.	—	Jan teprve přišel.
Udělám to již dnes.	—	Udělám to teprve dnes.
Dokončím to ještě dnes.	—	Dokončím to až dnes.

 

Partikule teprve, až mají ovšem také další sémantické rysy, např. ‚později, než se čekalo‘; poněvadž však tyto rozdíly nejsou pro náš účel důležité, můžeme je zde pominout.

K endocentrickým partikulím patří dále výrazy také, rovněž, i/ani; např.:

Dnes půjdeme také na koncert; Dnes půjdeme také na koncert.[4]

 

I my jsme tehdy byli mladí; Ani my jsme tehdy nebyli staří.

Tyto partikule (a někdy i partikule ještě, již/už) se obyčejně označují jako zdůrazňovací, ale je zřejmé, že také ony ukazují k presupozicím, které nejsou nebo nemusí být slovně vyjádřeny, ale mohou být zkonstruovány z materiálu výpovědi. Poměr mezi presupozicí a příslušnou částí výpovědi je zde však jiný, a to: verbálně označený předmět + jiný, presuponovaný předmět, např. (půjdeme) na koncert + na jiný společenský podnik, nebo: (půjdeme na koncert) my + někdo jiný. Není náhoda, že mezi těmito partikulemi jsou výrazy i/ani, které v jiných případech fungují jako parataktické spojky (otec i/ani matka). Je zde možno připomenout také sémantickou afinitu výrazů ještě a také, i, srov. Vezmi s sebou ještě dvě rezervní kola/také dvě rezervní kola. K endocentrickým partikulím patří také jiné výrazy, které fungují jako parataktické spojky, např. Ale tos mi neměl dělat! Však on přijde! Zvlášť bude třeba posoudit z tohoto hlediska status částic, které jindy fungují jako spojky hypotaktické, např. Jen aby ti to nebylo líto! Kdyby už bylo jaro!

Je zřejmé, že rozdíl mezi endocentrickými a exocentrickými partikulemi není omezen jen na češtinu.

 

R É S U M É

Zu einem funktionellen Unterschied im System der Partikeln

Als Ausgangspunkt der vorliegenden Studie dient eine von älteren Studien des Verfassers, in der eine semantische Analyse der tschechischen Partikeln ještě, již/už vorgenommen wurde. Auf Grund seiner damaligen Resultate unterscheidet der Verfasser zwei funktionelle Gruppen von [142]Partikeln: Die endozentrischen Partikeln (ještě (noch), již/už (schon), také (auch) u.a.) deuten eine bestimmte Präsupposition an, deren Inhalt den propositionalen Inhalt der Äusserung teilweise wiederholt und deswegen aus dem Material der Äusserung konstruiert werden kann. Die exozentrischen Partikeln (asi, možná (vielleicht), bezpochyby (ohne Zweifel) u.a.) sind semantische Komponenten (Determinanten) der betreffenden Äusserung, Kondensate verschiedener eingebetteter Propositionen, deren Inhaltsstruktur von der Struktur der in der Äusserung verbal ausgedrückten Proposition vollkommen unabhängig ist.

Slovo a slovesnost, ročník 40 (1979), číslo 2, s. 139-142

Předchozí Stanislav Žaža: K úloze tzv. větných adverbií při vyjadřování postoje mluvčího k propozičnímu obsahu

Následující Ludmila Uhlířová: K postavení tzv. větných příslovcí v aktuálním členění