K vyjadřování jistotní modality v češtině a němčině

Zdeněk Masařík

[Články]

(pdf)

К выражению утвердительной модальности в чешском и немецком языках / Les moyens d’exprimer la modalité de certitude en tchèque et en allemand

1. Otázkám modality se v germanisticky orientovaných pracích věnuje v poslední době velká pozornost, ale většinou jde o řešení dílčích problémů s rozdílnými a často protichůdnými přístupy. Pokus o důkladnější konfrontaci těchto názorů, o analýzu celkové charakteristiky nebo jen dílčích definic je už i z důvodů terminologických velmi nesnadný. Obtíže rázu teoretického, metodologického a i obsahového vyplývají z toho, že se většinou vychází od výrazových prostředků, avšak ty se nestudují ve všech předpokládaných oblastech modality komplexně. Za této situace je pak velmi obtížné řešit např. otázky jejich vzájemné zastupitelnosti nebo jejich distribuce. Pojem modality se chápe buď velmi široce, tak, že se do ní zahrnují různé prostředky (např. nediferencované částice různého druhu a funkce), nebo se setkáváme s pojetím velmi zjednodušeným a nechybějí ani případy, že se tato problematika v gramatikách téměř ignoruje. Jednu z příčin tohoto stavu je možno hledat už v naznačeném metodologickém přístupu, při němž se navíc většinou vychází z morfologizujícího pojetí těchto prostředků modality. Pro účely konfrontační je ovšem schůdnější přístup opačný: nejdříve jednotlivé modální oblasti charakterizovat významově a teprve potom zjišťovat, jaké výrazové prostředky pro danou oblast (ev. dílčí hodnoty) v jednotlivých jazycích existují. Jistou nevýhodou tohoto přístupu je ovšem to, že při existující asymetrii formy a významu a při polysémii prostředků nebo způsobů vyjadřování dílčích modálních hodnot dochází k funkčnímu „rozložení“ některých prostředků, zejména modálních sloves, ba i jejich jednotlivých morfologických forem.

Rozdílné přístupy vedou pak nutně i k nejasnostem terminologickým. V gramatikách němčiny se např. často mluví o modalitě objektivní a subjektivní, a většinou se tím myslí jen užívání modálních sloves buď v rámci modality voluntativní (dispoziční), nebo jistotní. Je však dobře známo, že jiní badatelé označují termínem objektivní modalita i oblast modality intenční, tj. větné typy podle komunikativního cíle mluvčího. Termíny objektivní a subjektivní modalita se nejnověji zabývá R. Kühnl a zjišťuje, že ani z hlediska teoretického, ani pro účely praktické nejsou zvlášť výstižné.[1] W. Admoni mluví o modalitě logicko-gramatické (v naší terminologii jde o modalitu voluntativní, dále VM) a komunikativně gramatické (modalita jistotní, dále JM); na jiném místě používá termínu modalita věty a diferencuje pouze věty pozitivní a negativní.[2] Francouzští germanisté (Fourquet, Valentin, Raynaud aj.) rozlišují termíny modifikace (VM) a modalizace (JM). H. Vater[3] pracuje po vzoru některých amerických lingvistů s termíny modalita inferenční (JM) a neinferenční (VM). Těchto několik stručných poznámek mělo ukázat, jak různorodé jsou i v germanistických pracích různé provenience definice a charakteristiky kategorie modality a samozřejmě i příslušná terminologie.

2. Současné výrazové prostředky jednotlivých modálních odstínů, a tedy i modality jistotní, jsou výsledkem historického vývoje. Nestabilizovaly se ve stejné době, ale v různých údobích a postupně. Pro starší jazykové fáze je třeba počítat s tím, že jednotlivé modální odstíny nebyly tak jednoznačně profilovány, a že tedy i některé prostředky byly polyfunkční a v systému modálních prostředků měly jinou distribuci, než mají v jazyce současném. Tato skutečnost platí v plné míře i pro vyjadřování [191]modality jistotní. V gótštině se různé odstíny jistoty nebo nejistoty vyjadřovaly zejména tzv. potenciálním optativem, který jako morfologický prostředek signalizoval jak potenciálnost, tak i cizí mínění. Kromě optativu slouží pro tuto oblast i několik modálních adverbií (arniba = jistě, aufto = asi, waila = snad) a samozřejmě i některé prostředky tvořené příležitostně. Ve staré horní němčině (dále sthn.) se např. na vyjadřování JM nepodílí modální sloveso können/kunnan (kann + sīn), kdežto mögen/mugan (mag + sīn) se už ve sthn. památkách objevuje, a to nejdříve v konstrukcích neosobních (např. už u Otfrida). Jednou z příčin této distribuce modálních sloves je fakt, že sloveso kunnan vyjadřovalo v rámci VM pouze intelektuální schopnost, kdežto sloveso mugan signalizovalo možnost danou vnějšími okolnostmi. Jako prostředek JM se sloveso können objevuje v němčině až mnohem později (neosobní konstrukce až ve střední horní němčině), zejména poté, kdy došlo k sémantickému posunu mezi oběma modálními slovesy v tom smyslu, že sloveso kunnan postupně převzalo v rámci VM ty významy, které předtím mělo sloveso mugan. Proto nijak nepřekvapuje, že Grimmův slovník dokládá osobní konstrukce (können + sein) teprve z 18. stol.[4] V době od 16. do 18. stol. se také definitivně konstituuje distribuce slovesa mögen, a to už v podstatě tak, jak ji známe v němčině nové, tzn. jako prostředek VM ve formě konj. prét., ve spojení se sein jako prostředek JM (dnes zejména ind. prét.) a konečně jako gramatikalizovaný konj. préz. (möge) ve funkci částice sloužící modalitě intenční (signalizace optativního postoje). Výrazovými prostředky JM v němčině z hlediska diachronního se zabývá ve velmi podnětné práci P. Valentin.[5]

3. Ve třetí části referátu stručně porovnáváme výrazové prostředky JM v češtině a němčině a upozorňujeme na shody i rozdíly v jejich použití. Jako teoretické východisko volíme tu koncepci modality, která je dlouhodobě propracovávána v brněnském slavistickém syntaktickém středisku, zejména v pracích M. Grepla. Přednost této koncepce je zejména v tom, že usiluje o pohled komplexní, a to je pro účely typologicko-srovnávací nezbytné. Jistotní modalita jako dílčí složka komplexního pojmu modalita věty je definována jako vyjádření stupně přesvědčení mluvčího o platnosti propozice a je vázána na konstataci.

Rozlišuje se JM větná a členská; u členské jde o údaje příbuznosti s významem kvantitativním. Oba jazyky zde do jisté míry odlišují specifické lexikální prostředky ve svém celku od prostředků vyjadřujících JM větnou, přičemž se některé částice samozřejmě objevují v obou funkcích. V obou jazycích signalizují členskou JM výrazy s předložkami kolem, k, na // um, gegen, an: Přišel asi (téměř, přibližně) v 5 hodin/kolem 5. hodiny // Er kam ungefähr (zirka, beinahe, etwa)[6] um 5 Uhr/gegen 5 Uhr; Schůze se zúčastnilo asi (přibližně, téměř) 20 lidí / kolem 20 lidí / na 20 lidí/k dvaceti lidem // An der Sitzung nahmen ungefähr (etwa, beinahe, zirka) 20 Menschen teil / an die 20 Menschen/ um die 20 Menschen. Uvedené předložkové výrazy mají v obou jazycích také shodnou distribuci. V případech, kdy se explicitně vyjadřuje JM členská i větná, používá se dvou lexikálních prostředků; v němčině se v těchto případech kombinují prostředky lexikální (JM členská) s gramatickými (JM větná): Petr přišel pravděpodobně kolem 5. hod. // Peter kann / konnte / ungefähr um 5 Uhr gekommen sein / Peter wird ungefähr um 5 Uhr gekommen sein.[7]

V rámci JM se počítá s různými sémantickými odstíny potencionálnosti (mluvčí chce explicitně vyjádřit to, že podle jeho mínění nemusí věcný obsah souhlasit se [192]skutečností) a cizího mínění (mluvčí vyjadřuje přejaté, a tedy nezaručené tvrzení). V obou jazycích se na vyjadřování JM podílejí jak prostředky lexikální (částice + mod. slovesa), tak i gramatické (kondicionál / konjunktiv, futurum). Na rozdíl od češtiny má němčina pro vyjadřování JM tzv. futurum exactum, které se v mluvnicích němčiny stále ještě řadí ke kategoriím časovým, i když se např. v současné literární produkci pro tuto jeho funkci stěží najdou doklady.

Na vyjadřování potenciality v rámci JM se v obou jazycích podílejí modální částice: jistě, pravděpodobně, možná, patrně, snad, sotva apod. // sicher(lich), gewiss, wahrscheinlich, möglicherweise, vermutlich, vielleicht, kaum atd. V tomto směru se oba jazyky typologicky shodují. V některých germanistických pracích se částice nedostatečně diferencují a tak se mezi modálními částicemi objevují částice kontaktové vedle zdůrazňujících nebo dokonce i emocionálních; tato nepřesnost je důsledkem příliš širokého chápání modality vůbec a JM zvláště.

Ke druhé skupině lexikálních prostředků JM patří v obou jazycích modální slovesa, samozřejmě s rozdíly sémantickými i distributivními. Příznivé strukturní podmínky pro jejich využití v rámci JM jsou ve větách bezagentních (např. V Beskydech muselo sněžit = asi sněžilo // In den Beskyden musste es geschneit haben = hat es wahrscheinlich geschneit), nebo v konstrukcích, v nichž je místo podmětu obsazeno substantivem bez sémantického příznaku aktivnosti.

Na vyjadřování potenciálnosti v rámci JM podílejí se v obou jazycích modální slovesa moci // können a muset // müssen. V němčině kromě toho ještě dürfen — dürfte ‚směti‘ (vlastním modálním faktorem je zde konj. prét.) a mögen, které v češtině nemá typologicky paralelní ekvivalent. Lexikálně je významu potenciality nejblíže sloveso moci // können, které se v obou jazycích objevuje pro vyjádření JM v přítomnosti jak v indikativu, tak i v konjunktivu, resp. v kondicionálu: Petr dnes může přijít / Petr by dnes mohl přijít // Peter kann heute kommen / Peter könnte heute kommen. Pro minulost využívá němčina spojení s inf. II., přičemž mod. sloveso je buď v ind. préz., resp. prét., nebo i v konjunktivu prét.: Student se mohl přeřeknout = asi se přeřekl // Der Student kann (konnte, könnte) sich versprochen haben.

V obou jazycích je také možno užít modální sloveso muset / müssen s tím rozdílem, že čeština používá pouze tvarů ind., kdežto v němčině jsou možné i tvary s konjunktivem: Kniha musí ležet na stole (= asi leží) / musela ležet … // Das Buch muss auf dem Tisch liegen / Das Buch musste (müsste) auf dem Tisch liegen. Pro vyjádření minulých dějů se jako u können využívá spojení prostředků gramatických (inf. II.) s lexikálními (mod. slovesa).

Sloveso dürfen ‚směti‘ slouží JM pouze v němčině, a to pouze ve tvaru konj. prét. Pro minulost se konj. prét. spojuje s inf. II. (Das Buch dürfte auf dem Tisch gelegen haben).

Z toho, co jsme naznačili o slovese mögen, vyplývá, že se pro vyjadřování JM v němčině využívá zejména tvarů ind. prét. a pro minulost je nadto k dispozici kombinace s inf. II. Distribuce forem tohoto slovesa zároveň ukazuje, že při sledování mod. významů je nutno vycházet ze souborů jeho tvarů, které lze však stěží chápat jako paradigma.

V rámci těchto stručných výkladů o funkci modálních sloves při vyjadřování JM jen ještě upozorníme na to, že jednotlivá modální slovesa vyjadřují různé stupně přesvědčení mluvčího: v němčině relativně nejvyšší stupeň signalizuje müssen, potom konj. prét. dürfte (dürfen) a pak teprve následují slovesa können a mögen. Toto odstupňování platí i pro spojení těchto sloves s inf. II. V češtině obdobně vyšší stupeň přesvědčení vyjadřuje sloveso musit, nižší stupeň sloveso moci.

Cizí mínění se v obou jazycích vyjadřuje prostředky lexikálními: v češtině je to částice prý a v němčině modální sloveso sollen. V němčině se pro časovou rovinu prézentu používá spojení tohoto slovesa s inf. I., kdežto minulost je signalizována kom[193]binací s inf. II.: Petr prý pojede do Prahy // Peter soll nach Prag fahren; Petr prý jel do Prahy // Peter soll nach Prag gefahren sein.

Vedle slovesa sollen se na vyjadřování cizího mínění v němčině podílí také sloveso wollen: Peter will es gesehen haben. Do češtiny se tento významový odstín překládá vedl. větou: Petr tvrdí, že to viděl, často však i jen částicí prý: Petr prý to viděl (odstín je dán situací a kontextem). Rozdíl spočívá v tom, že v konstrukcích s wollen je tzv. modální subjekt vždy identický se subjektem dané věty, kdežto u sollen se tato identita nepředpokládá.

Ve svém příspěvku jsem se snažil ukázat, jakých prostředků se pro vyjadřování JM v obou jazycích využívá, a zároveň upozornit na možné shody a rozdíly v jejich použití. Teprve po splnění tohoto předpokladu je možno se zaměřit na analýzu jemnějších sémantických rozdílů jednotlivých prostředků, na distributivní podmínky jejich fungování a u prostředků funkčně synonymních také na jejich frekvenci a stylistickou charakteristiku.

 

R É S U M É

Zum Ausdruck des Gewissheitsmodalität im Tschechischen und im Deutschen

Die einleitenden Ausführungen konzentrieren sich auf die Konfrontation einiger unterschiedlicher Meinungen in bezug auf die Kategorie der Modalität sowie auf den Versuch, die Ausdrucksmittel der Gewissheitsmodalität (GM) auch sprachentwicklungsmässig zu betrachten. Die GM als Teil der komplexen Kategorie der Modalität drückt den Überzeugungsgrad des Sprechers von der realen Gültigkeit der Proposition aus. Was die Mittel der GM betrifft, so stimmen sie im Prinzip in beiden Sprachen typologisch überein. In beiden Sprachen werden sowohl lexikalische (Partikeln, Modalverben, Modalprädikativa) als auch grammatische Mittel (Konditional, Konjunktiv, Futur) verwendet. Eine gewisse Übereinstimmung besteht z.B. auch in der Distribution und Spezifik der Modalpartikeln, die die satzbezogene und satzgliedbezogene GM wiedergeben. Die Unterschiede beim Ausdruck der GM machen sich bei den Modalverben, bei einigen grammatischen Kategorien sowie z.B. bei der Wiedergabe der fremden Meinung bemerkbar. Auf die Klärung der Bedingungen der hier festgestellten Unterschiede konnte nur partiell eingegangen werden, da sie einen Komplex von systemhaften, distributionellen sowie stilistischen Faktoren darstellen.

Slovo a slovesnost, ročník 40 (1979), číslo 3, s. 190-193

Předchozí Antonín Bartoněk: Vyjadřování jistotní modality v latině ve srovnání s češtinou a němčinou

Následující Manfred Bierwisch (Berlin): Satztyp und kognitive Einstellung