Adverbia jako postojové propoziční komentory: typ opravdu

Mirek Čejka

[Články]

(pdf)

Наречия как пропозиционные комменторы установок; тип opravdu / Les adverbes en fonction des commentaires de proposition; le type opravdu

Předmětem naší úvahy je malá skupina víceméně synonymních českých adverbií typu opravdu.[1] Soustředíme se na jejich schopnost komentovat propozici. Jsou to tato adverbia:

stylově neutrální: opravdu, doopravdy, skutečně; dále sem patří několik adverbií v jednom ze svých významů: jistě₂, dojista₂, určitě₂;

knižní: vskutku, vpravdě;

hovorová: vážně, fakticky, fakt, věřte, věru, zaručeně.

Především je třeba konstatovat, že téměř všechna zmíněná adverbia jsou víceznačná. Např. adverbia opravdu se užívá ve dvou významech:

1. Ve výpovědích jako Jan má Aničku opravdu rád se adverbium chápe ve významu ‚realiter‘. Má-li adverbium tento význam, dá se pak opravdu nahradit ekvivalentem opravdově; zároveň je v antonymním vztahu k adverbiím zdánlivě, naoko apod. Zpravidla je do větné stavby zapojeno integrálně a determinuje sloveso jako příslovečné určení způsobu; může fungovat rovněž jako determinační modifikátor adjektiva nebo jiného adverbia.

2. Ve výpovědích jako Jan opravdu přijel adverbium není již do té míry integrální součástí větné struktury, jak tomu bylo v předchozím případě; stojí pouze na jejím okraji jako komentor[2] a také formálně je ho možno přesunout na začátek nebo konec výpovědi a oddělit je od ní pauzou a intonací nebo jejich interpunkčními ekvivalenty. Po stránce sémantické ničím nepřispívá k propoziční informaci a vyjadřuje pouze komentář mluvčího ke sdělovanému obsahu.

Podobně jsou víceznačná i ostatní uvedená adverbia. Budeme se zde zabývat jen jejich druhým významem a způsobem užití, tedy případy, kdy tato adverbia fungují jako postojové propoziční komentory.

Má-li jistá výpověď ilokuční potenciál tvrzení, konstatace apod., pak v ní komentor typu opravdu manifestuje víru mluvčího, že propozice jí vyjadřovaná je pravdivá a že tedy podmínka, kterou Searle nazývá „podmínka upřímnosti“ (sincerity condition), je splněna. Úspěšné tvrzení s tímto komentorem musí však zároveň splňovat i přípravnou podmínku, že totiž mluvčí má k dispozici důkazy, důvody atd. pro svou víru v pravdivost vyjadřované propozice. Užívá-li tedy mluvčí v konstatačním typu výpovědi komentoru opravdu, bere na sebe silnější závazek než pouhou víru: tvrdí tím, že jeho víra v pravdivost vyjadřované propozice je opodstatněná a podle jeho soudu nevyvratitelná a že díky tomuto faktu, který by byl v případě potřeby schopen zdůvodnit tím, že by podal dostatečné důkazy, důvody atd., má i právo tvrdit danou propozici a opravňovat i druhé k tomu, aby se dovolávali její pravdivosti a počítali [215]s ní. Komentorem typu opravdu tedy mluvčí prohlašuje, že ví, že p; jinými slovy, prohlašuje tím svůj závazek týkající se pravdivosti vyjadřované propozice. Proto se domníváme, a to ve shodě s Austinovou analýzou slovesa vědět,[3] že komentorů typu opravdu se užívá spíše performativně než deskriptivně. Náš názor podporuje okolnost, že jisté výrazy typu přísahy jako namouduši, čestné slovo, přisámbohu aj., jež jsou funkčně synonymní s komentory typu opravdu, jsou výrazně performativní.

Komentory typu opravdu jsou tedy performativním vyjádřením něčeho, co se v řeči normálně a často i běžně považuje za samozřejmé, a co se proto zpravidla nevyjadřuje. Stalnaker charakterizuje pragmatickou presupozici jako propoziční postoj.[4] Vsuneme-li do výpovědi komentor typu opravdu, nepřidáme nic k tomu, co je tvrzeno, nýbrž ovlivníme pouze to, co je presuponováno ve smyslu presupozice pragmatické. Je pak přirozené, že mluvčí užívá komentoru typu opravdu jen v případě, že v daném kontextu výpověď vyjádření uvedené presupozice vyžaduje, tj. jen tehdy, je-li věrohodnost a upřímnost mluvčího brána v pochybnost nebo není-li pravdivost propozice analytická a není přitom empiricky očividná nebo je-li vůbec propozice z nějakých důvodů neobvyklá či podivná. Tím se vysvětluje skutečnost, že výpovědi s komentory typu opravdu jsou nejfrekventovanější v dialogických a polemických textech. V této souvislosti je třeba ještě poznamenat, že komentory našeho typu se nemusejí vztahovat jedině na aktuálního mluvčího dané výpovědi. Např. při vyjadřování cizího mínění nebo v nepřímé řeči tyto komentory odkazují na presupozice týkající se závazku původního informátora nebo původního mluvčího zapuštěné věty; srov. Jan prý opravdu přijel, Sestra říkala, že Jan opravdu přijel. V posledních případech ovšem komentory ztrácejí svou performativní povahu, protože neodkazují na závazek aktuálního mluvčího.

Ukázali jsme, že ze sémantického hlediska komentory typu opravdu se týkají pravdivosti a vědění. Tyto pojmové oblasti jsou doménou oněch odvětví modálních logik, které se zabývají epistémickou modalitou.[5] Nabízí se pak možnost popsat sémantické vlastnosti komentorů našeho typu s pomocí pojmového aparátu objektivní a subjektivní epistémické modality. Zdá se např., že modální logika může nově osvětlit i diskutované otázky vztahu mezi komentory typu opravdu a různými ostatními prostředky tzv. jistotní modality.[6]

Použije-li mluvčí komentoru typu opravdu v tvrzení, subjektivně tím kvalifikuje svůj závazek co do pravdivosti vyjadřované propozice; z hlediska modální logiky používá operátoru subjektivní modality. Např. adverbium opravdu vyjadřuje vysoký stupeň závazku, totiž vědění. V tomto ohledu jsou jeho protějšky adverbia sotva, těžko, neboť vyjadřují nízký stupeň závazku, totiž pochybnost.

Použije-li mluvčí výrazu typu jistě, pravděpodobně, možná, odkazuje přímo na stupeň faktičnosti vyjadřované propozice, takže používá operátoru objektivní epistémické modality. Např. adverbium jistě₁ vyjadřuje faktičnost stupně blížícího se pravděpodobnosti 1 (100 %); asi vyjadřuje faktičnost stupně vyššího než 0,5 a nižšího než 1 atd.

Výrazy subjektivní epistémické modality kvalifikují tu složku tvrzení, která by se dala charakterizovat jako „já to říkám tak a tak“, tj. jako stupeň závazku, popř. angažovanosti, pokud jde o pravdivostní hodnotu. Výrazy objektivní epistémické [216]modality kvalifikují tu složku tvrzení, která by se dala charakterizovat jako „je to tak a tak“ neboli jako faktická složka tvrzení.[7] Aktuální ilokuční potenciál („síla“) tvrzení pak odpovídá součinu jeho subjektivní a objektivní epistémické složky.[8]

Vezmeme-li v úvahu dvojsložkovou povahu modálního rámce tvrzení, pochopíme, proč je možné a nikoli neslučitelné explicitní vyjádření subjektivní a objektivní epistémické modality v jedné a téže výpovědi. Je třeba ještě dodat, že dosah každého z obou modálních výrazů v rámci jedné výpovědi je různý, třebaže objektivní epistémická modalita je zpravidla v dosahu modality subjektivní. Interpretace konkrétních výpovědí s vyjádřenou dvojí epistémickou modalitou nemusí pak být jednoznačná. Např. výpověď Marie je asi opravdu bláznivá obsahuje dva modální výrazy, tj. asi a opravdu, a je v jistém smyslu modálně neharmonická, protože uvedená modální adverbia vyjadřují různé a na sobě nezávislé stupně dvou různých modalit. Náš příklad může mít přinejmenším dvě různé interpretace:

1. „Mohu závazně prohlásit, že je pravdivá propozice, že existuje pravděpodobnost stupně vyššího než 0,5 a nižšího než 1, že Marie je bláznivá.“

2. „Existuje pravděpodobnost stupně vyššího než 0,5 a nižšího než 1, že budu moci závazně prohlásit, že je pravdivá propozice tvrzená mluvčím X, že Marie je bláznivá, (přičemž mluvčí X není totožný s aktuálním mluvčím výpovědi, kromě případů deliberativních užití).“

Zatím jsme si všímali pouze tvrzení. O ostatních ilokučních typech bychom mohli uvažovat podobným způsobem. Omezíme se však jen na stručné poznámky.

Užije-li mluvčí komentoru typu opravdu v zjišťovací otázce, vyjadřuje svou vůli získat od adresáta informaci o aktuálním stupni závazku původce informace vzhledem k pravdivosti nějaké tvrzené propozice; tato propozice je vždy přítomna někde v širším kontextu a v otázce mluvčího je opakována. Mutatis mutandis se naše charakteristika dá aplikovat i na otázky doplňovací. Srov. Jan se opravdu vrátil? Opravdu, kdo to vlastně byl?

V rozkazech, zákazech a žádostech se pomocí komentorů typu opravdu vyjadřuje závazek mluvčího týkající se upřímnosti, opravdovosti, pokud jde o jeho snahu pohnout adresáta, aby udělal nebo nedělal něco, k čemu se vztahuje vyjadřovaná propozice. Srov. Opravdu, běž pryč! Opravdu, vraťte nám to! Opravdu tam nesmíš chodit!

V radách a varováních se komentorem našeho typu vyjadřuje záruka upřímnosti víry mluvčího v to, že něco je nebo není v adresátově zájmu. Srov. Opravdu, měl by ses obléci tepleji. Opravdu, tím výletem by sis mohl uškodit.

Je tedy vidět, že komentory typu opravdu jsou výrazem neustické složky výpovědí s epistémickým nebo deontickým operátorem. Kdykoli mluvčí užije ve výpovědi komentoru typu opravdu, odkazuje vždy k téže pragmatické presupozici, a to takové, že podmínka upřímnosti jeho mluvního aktu, popř. mluvního aktu někoho jiného, je splněna; zároveň ukazuje na okolnost, že kontext vyžaduje podle jeho názoru performativní vyjádření této presupozice.

 

[217]R É S U M É

Adverbs as Attitudinal Disjuncts: the INDEED-Type

The INDEED-disjuncts are in close connection with the neustic of epistemically or deontically modalized utterances, i.e. with their I-say-so component. Whenever the Speaker uses an INDEED-disjunct, he indicates the same pragmatic presupposition, viz. the presupposition that the Sincerity Condition of the Speaker’s or someone else’s speech act is, or should be, fulfilled, and that his belief in the truth of the expressed proposition is well-grounded. At the same time, he indicates that the context requires, in the Speaker’s opinion, the performative expression of the presupposition.

Slovo a slovesnost, ročník 40 (1979), číslo 3, s. 214-217

Předchozí Ewald Lang (Berlin): Zum Status der Satzadverbiale

Následující Helena Běličová-Křížková: Větná modalita a podřadné souvětí (K modální charakteristice vedlejších vět)