Publikace o českých osobních jménech

Rudolf Šrámek

[Rozhledy]

(pdf)

Публикация о чешских личных именах / Un ouvrage sur les noms propres (de personnes) en tchèque

Systematický výzkum české antroponymie stál u nás dosti dlouho poněkud stranou odborného zájmu. Byl to důsledek několika okolností, především však té, že sama nauka o vlastních jménech (onomastika) nebyla jako samostatný lingvistický obor konstituována a že její pracovní metody, které by byly vlastní jen jí, bylo třeba hledat, formovat a prověřovat. Výsledkům onomastického bádání předchází obvykle značně dlouhá a namáhavá příprava materiálu, která není znásobena ani tak množstvím jmen (redukce na typy a reprezentanty početně materiál značně „snižuje“) jako spíše nepojmovou podstatou proprií, která se tím výrazně, kategoriálně odlišují od obecných jmen (apelativ). Kromě toho existovala u nás jistá, a to toponomastická specifikace nauky o vlastních jménech, která vyvrcholila monumentálním slovníkem Profousovým[1] a metodologicky průkopnickými pracemi Vl. Šmilauera.[2] Antroponomastika byla pěstována spíše jako doplněk k toponomastice. Až práce Jana Svobody, Staročeská osobní jména a naše příjmení,[3] rázem posunula úroveň antroponomastiky výrazně dopředu a svým pojetím, systematickou pro[244]pracovaností a metodou interpretace slovanských pojmenovávacích způsobů se stala — zejména ve slovanském světě — vzorem a ovlivňuje dosud metodologii antroponymických bádání hlavně tak, že prosazuje analýzu souboru osobních jmen jako systémového pojmenovávacího celku.[4]

Zájem široké veřejnosti o „původ“ a „význam“ jmen osobních i místních je však mnohem starší než odborně onomastický výzkum[5] a trvá fakticky neustále, pokud existují vlastní jména jako prostředek společenské identifikace objektů a lidí. Proto se čas od času objevují výklady psané i neodborníky: bývají málokdy zdařilé, většinou však fantastické, protože operují s lidovými a bakalářskými etymologiemi, v nichž se spojuje nespojitelné a rozlučuje nerozlučitelné. Avšak i řada seriózních, většinou časopiseckých statí o původu a významu jmen, byť byla napsána filology nebo aspoň filologicky cítícími historiky, národopisci, zeměpisci aj., trpěla vážným nedostatkem: třebaže apelativní význam původního etymonu jména byl i objasněn správně, jméno se však chápalo jako jednotlivina a příbuznost s jinými jmény se hledala v příbuznosti apelativních základů a nikoli v rovině onomastické; o zákonitostech vznikání vlastních jmen, jejich vztahu k pojmenovávané skutečnosti, o příslušnosti jména do onymického kontextu a do pojmenovávací soustavy, o pravidlech vztahu mezi objektem, motivačním znakem a jazykovým ztvárněním tohoto vztahu atd. — o tom všem není v takových statích ani zmínky, ba autoři s těmito jevy ani nepočítají, a proto správně vyloží etymologický základ, který je většinou apelativní, nikoli však jméno (proprium), jehož strukturaci zasahuje apelativní význam etymonu jen částečně (a to ještě zprostředkovaným způsobem skrze metonymii: Brod není jen ‚brod‘). — Souhrnné onomastické práce se zpravidla objevují později a jsou výsledkem systematického studia opřeného o jevy kategoriální povahy. Jestliže se tedy popularizující práce opírají o výzkum tohoto druhu, pak jde vskutku o práce vědeckopopularizující. V nauce o vlastních jménech je třeba tuto okolnost zvlášť zdůraznit, neboť nic tak z oblasti jazyka nepřitahuje veřejnost jako výklady jmen „za každou cenu“.[6]

Českým osobním jménům a příjmením se již před vydáním Svobodových Staročeských osobních jmen (viz pozn. 3) dostalo sice několika popularizujících publikací dobré úrovně (viz pozn. 5), ty však v poválečné době a zvláště po vydání Svobodovy práce a V. svazku slovníku Profousova (se systematikou jmen osobních) pochopitelně zastaraly. Společenská poptávka po popularizující publikaci s antroponomastickou tematikou však trvala nadále. Dá se říci, že tato poptávka je závislá na střídání generací: pro každou generaci je totiž charakteristický určitý soubor jmen [245]s určitým pořadím oblíbenosti a četnosti. Není proto divu, že když se po dlouholeté přestávce objevila kn. Frant. Kopečného Průvodce našimi jmény,[7] byla okamžitě rozebrána.

Stejný osud patrně potká i kn. Mileny Knappové Jak se bude jmenovat?[8] Od práce Fr. Kopečného se liší už počtem stran: Kopečný 149, Knappová 329. Hlavní rozdíl spočívá v jejím účelu a v její funkci. Účel knihy je převážně monotematický: být rádcem při volbě jména, vycházet tedy „vstříc aktuálním potřebám naší společnosti, týkajícím se tak důležité součásti lidského života, jakou je právě jméno člověka“ (s. 5). V tomto smyslu shrnuje autorka své zkušenosti z dlouholeté činnosti v kalendářní komisi ČSR a ze spolupráce s matričními úřady národních výborů. Nacházíme proto v úvodní partii knihy kapitolky jako Čím je ovlivněna volba jména (s. 18—25: rodinné zvyklosti, obliba jména, obliba populární osobnosti, móda aj.), Která jména lze v ČSR zapisovat do matriky (s. 26—32: zde zejm. komentář k vyhlášce o matrikách, mnoho užitečných a poučných příkladů, problém usměrňování repertoáru jmen, vhodnost a nevhodnost jména, volba cizího jména apod.), Několik jazykových rad pro výběr jména (s. 32—35), Zvolit jméno „české“ nebo „cizí“? (s. 36—43: jména internacionální, slovanská, neslovanská, cizí základní podoba jména, vztah k čes. příjmení, vliv na psychický vývoj apod.), Jméno a kalendář (s. 43—50: uvádění jmen v kalendáři je ve světě spíše výjimkou; problém nedostatku „volných míst“ v kalendáři, narůstající počet jmen, dobová obliba atd.). Podstatná část úvodní části knihy má, jak vidět, instruktivní ráz, který je čtenáři velmi vítán. Autorce se tak podařilo dobře vystihnout sociologicky a psychicky podmíněný zájem hlavně mladých lidí o problematiku výběru jmen. — Druhou část knihy tvoří alfabetický seznam nejprve mužských, pak ženských jmen. Dohromady je jich kolem 1500, z čehož jen 100—500 tvoří repertoár jmen užívaných v určité době, u jisté generace. Hesla mají ustálenou stavbu: jméno, jeho původ, výklad obecného slova (obecných slov) v základu jména, výběr z repertoáru hypokoristických podob, jinojazyčné paralely, údaj o frekvenci jména a datum jmenin.[9] Práce je uzavřena poučnou kapitolou o jménech orientálních včetně jejich přepisu do češtiny a rejstříky základních podob mužských a ženských jmen, které je dovoleno zapisovat do matriky.

Funkcí knihy M. Knappové není jen pouhé uspokojení společenské poptávky, ale se souhlasem příslušných orgánů ministerstva vnitra a Ústavu pro jazyk český ČSAV je též kodifikačním zachycením osobních jmen užívaných v současné době v češtině. Kniha uvádí novou pravopisnou kodifikaci jmen (Josef/Jozef, Žakelína, Žaneta, připouštějí se dublety typu Kristina/Kristýna, Gisela/Gizela atp.), určuje i způsob skloňování v těch případech, u nichž z různých důvodů může docházet k nejasnostem nebo potížím (Andrea: 2. p. Andrey, 3. a 6. p. Andreji; Marilyn: 2. p. Mariliny, popř. nesklonné; Maud: 2. p. Maudy, popř. nesklonné; Marion jen nesklonné apod.). Publikace zároveň nahrazuje starší a nevyhovující Seznam jmen vhodných k zápisu do matriky. Spolu se seznamem jmen v kalendářích, které jsou od 60. let také oficiálním pramenem kodifikovaných podob osobních jmen, máme tedy v češtině zachycen celý současný repertoár osobních (rodných) jmen.[10] Z něho [246]je proveden široký výběr základních podob jmen, která jsou vhodná k zapisování do matrik (jsou seřazena ve zvláštních seznamech). Početně je tento výběr rozsáhlejší než podobné seznamy dřívější. Proměny v tomto repertoáru jmen i v začleňování nových základních podob (např. Dora) a kodifikující úprava jsou výsledkem všestranné aplikace zásad jazykové kultury na onomastickou problematiku a prostředkem uplatňování jazykové politiky.

Publikace M. Knappové vybízí k obecnějšímu zamyšlení nad výzkumem a zpracováním české antroponymické soustavy. Máme-li nyní dobře zachycen staročeský i současný repertoár osobních jmen, bylo by potřebné provést analýzu poměru obou antroponymických souborů, vysledovat způsoby vývoje a přeměny jednoho (stč.) souboru v druhý (novočes.), proměny ve vztahu ‚jména a sociální prostředí‘, v uplatňování dobových, někdy i nadnárodních módních jmen apod. Cenné by bylo zjištění, které složky z formální výstavby stč. osobních jmen se uchovaly (např. -oš v Miloš), které ustoupily a zanikly (např. -ota v Milota). Některá témata jsou aktuální z hlediska srovnávacího výzkumu slovanského (např. změny repertoáru tzv. antroponymických bází: bor, jar, mysl, těch, vel atd.), jiná témata by měla mít své místo v mluvnicích češtiny; to se týká zvláště přechylování a tvoření hypokoristik. Zatímco s klasifikací způsobů přechylování (zvl. příjmení) se v gramatikách setkáváme víceméně pravidelně, nebyla česká hypokoristika dosud synchronně ani z hlediska spisovného jazyka, ani z hlediska dialektologického souborně zpracována. V publikaci M. Knappové se vlastně poprvé udávají v poměrně značném rozsahu současná hypokoristika. Jde o materiál získaný anketovým průzkumem v 16 matričních obvodech Čech a Moravy. Takto se v publikaci nabízí při výběru jména i výběr z určitých možností domáckého obměňování osobních jmen. Materiál však není úplný (nárok na úplnost si také nečiní, ten zůstává jako požadavek dalšího výzkumu): jednak patrně nepokrývá celé území čes. národního jazyka, jednak nevíme, zda reprezentuje všechny hypokoristické typy, jichž se dnes užívá. V autorčině materiálu je nápadné množství hypokoristik na -ouš(ek), málo se objevuje -oš (Ivoš, Jaroš), typ Jaroslav/Slav, Miroslav/Mir, Adolf/Dolf není zaznamenán vůbec, je totiž geograficky velmi omezený. Pro souborné zpracování hypokoristik bylo by potřebné provést synchronní výzkum na velmi husté síti bodů, a to v různých sociálních skupinách a v různých generačních vrstvách. Zjistily by se relace mezi jednotlivými odvozovacími postupy, jejich územní rozložení, frekvenční hodnoty — a co je zvlášť důležité — stupeň expresívního zatížení: vedle podob citově „neutrálních“ (např. Eva/Evička) jsou formy vysloveně meliorativní (Evinka, Evulka), mající často jen familiární užití. Existují i podoby citově pejorativní užívané při excitaci, depreciaci apod. (Evica, Evanda). Přechod mezi oběma kategoriemi je někdy velmi plynulý: Evča/Eva, mor. Petr/Petřica, Jan/Janica může být jak citově pozitivní, tak negativní, záleží na kontextové situaci. Podobně Josef/Josefisko: obecně platí v mor. nářečích Josefisko za „negativní“, v konkrétním oslovení v intimním kruhu je však meliorativní. Pozoruhodná je také rodová záměna sufixů: Anna/Anoušek, Jarmila/Jaroušek, Ivana/Ivoušek; míra citovosti je v takových případech největší. V nářečích, jak ukazuje přímý výzkum, existují dosud jako živé odvozovací prostředky doložené ve Svobodově knize jako staročeské: na vých. Moravě a ve Slezsku Miroslav/Mik, Mir-yňa, Bohuslav/Slav, Slav-ýš. Některé typy jsou tam výrazně na ústupu: hypokor. Máňa se archaizuje (u školních dětí nezjištěno ani jednou), k Vincenc nebylo ani jednou zaznamenáno hypokor. Čeněk (jm. Č. se osamostatnilo, tak [247]i u Knappové), k Metoděj se nevyskytl ani jeden Medek. Schází tedy dosud podrobná registrace současných hypokoristik češtiny a jejich analýza. Proto nelze u klasifikace některých hypokoristických typů jako prostředků k odvozování základních podob jmen (typ Miroslav/Mirek, Bohumír/Bohuš) do té doby, než bude takové analýza provedena, vyloučit prvek nahodilosti, jehož rozsah může být vzhledem k nářeční diferenciaci hypokoristik značně různorodý. — Z hlediska interně onomastického představují hypokoristika jen jednu z mnoha složek antroponymického pojmenovávacího systému. Jsou vázána z jedné strany na úřední, oficiální (spisovné) podoby jmen, z druhé strany však na systém živého pojmenovávání osob, v němž je identifikace dané osoby provedena pomocí propria utvořeného na základě jiných principů. Ty se odlišují od prosté volby úředního jména a vytvářejí v konkrétním případě onymický obsah antroponyma určující danou osobu. Např. Josef Novák je na vsi „předsedův Pepík“. Vytváří se lokální pojmenovávací systém živých antroponym,[11] v němž je identifikace osoby vyjádřena z hlediska onymického kontextu, ve kterém se osoba pohybuje. Tento systém zároveň odkrývá možnosti, které jsou v jazyce k dispozici. V rovině úředních jmen je tento moment zcela vyloučen: úřední jméno se dává, volí, živé jméno se tvoří.

Kniha M. Knappové je úspěšný příklad vědeckopopulární práce, která je aktuální z hlediska společenské praxe. Významné jsou její složky jazykově kulturní a kodifikační. V české antroponomastice bude patřit k základním publikacím.

Slovo a slovesnost, ročník 40 (1979), číslo 3, s. 243-247

Předchozí Petr Piťha: Nová teorie koordinace v lingvistice NDR

Následující Jan Firbas: Profesor Josef Vachek sedmdesátiletý