Studie k mezijazykové dialektologii Evropy

Slavomír Utěšený

[Kronika]

(pdf)

Очерк межязыковой диалектологии Европы / Les études concernant la dialectologie interlinguistique de l’Europe

Nová Weijnenova práce z oboru mezijazykových vztahů v Evropě[1] (jejíž úvodní část shrnuje dosavadní výsledky v tomto směru, zejména pro otázky nejstarších substrátů předhistorických a pro mezijazykové proudy raně středověké Evropy) přináší — v mnohém i navazujíc na speciální autorovy práce vlastní — první celkový nárys této problematiky v širokém, až i interkontinentálním rámci. Její těžisko se přitom soustřeďuje do Evropy okruhu západního a meditoránního, zčásti pak i severského; středoevropský vývoj je podán hlavně ve světle germánsko-slovanských vztahů, vývoj východoevropský, počínaje již baltskou oblastí, je zůstaven vcelku mimo zorné pole. V úvodu i prvních kapitolách se věnuje pozornost problémům prehistorickým a protohistorickým, jež jsou ilustrovány např. rozšířením substrátových názvů pro dub ve Středomoří (obdobné se najdou i na slovanském Balkáně), dále etymologiemi slov jako pot ‚hrnec‘, slov. tъrgъ se vztahem k ilyro-venetskému Tergeste nebo konečně závěry rozboru osudu kontinuantů patrně staršího ide. kuel- (slov. kol/es/o) a mladšího reth- (lat. rota).[2]

Ve 14 kapitolkách se pak sledují metodou zeměpisu slov, fonologických areálů ap. mezietnické vztahy na cestách obchodu a války, kolonizační proudy a přenášení kulturně civilizačních a politicko-organizačních sil (např. v různých směrech šíření křesťanství). Pozornost však platí i přírodním podmínkám těchto dějinných proudů (horské a močálové terény jako zóny rezervátů — srov. slovanské Karpaty, Polesí; naproti tomu pro dálkové styky příhodné proudy řek a přímořská pásma, [350]zvláště v Středomoří) a též praevropské vrstvě přírodních názvů. V okruhu oboustranných germánsko-románských a slovansko-germánských styků (patří sem ovšem i romanoslavica a slavoromanica) zůstává mnohé nezpracováno a ještě více pak ve vztazích ugrofinsko-slovanských. V mnohovrstvé problematice balkánské bylo mnohé zřejmě záměrně pominuto, stejně jako pokud jde o antické řecko-římské a byzantské filiace ve východní Evropě vůbec, nemluvě o specifických problémech kavkazských.

Kapitolky uváděné užitečnou výběrovou bibliografií podávají postupně přehled staroevropských substrátů včetně panevropského, substrátu balkánského a keltského, řeckých vlivů na Západě, latinské expanze (8 s.), západoevropské křesťanské terminologie (s četnými vztahy k řecké verzi), šíření germánského živlu, dějů přímořské germánštiny okolo Severního moře, vývoje normansko-vikingských vrstev (14 s.), slovanských prvků v němčině (podle Teucherta, v. Polenze, Kranzmeyera, Bellmanna aj. — z valné části zde však nejde o infiltráty, jak zní název kapitoly, nýbrž o reliktní slova, jak je patrno mj. z uváděného rakouského dial. peier ze slov. pyrь). Dále následuje letmý nástin ugrofinských, baltských a albánských vlivů, mnohostranného působení arabského světa, středověké německé kolonizace s přenášením jazykových elementů ze Západu k Východu a konečně i přehled cest tureckého vlivu.

Vedle zeměpisu slov, pěstovaného v 20. století na Západě zvlášť intenzívně, často i ve vztahu k zeměpisu věcí, opírají se tyto mezizonální přehledy evropského vývoje též o jevy hláskové a ilustrují se zde jednak výsledky již starších studií, např. van Ginnekenových, jednak pracemi recentními, např. Ivićovými; prolegomenálních prací pražské školy tu vzpomenuto není. Uváděné paralely hláskového vývoje v různých zemích nemusí být nesporné: sem bychom počítali i exkurs o zániku náslovného w, j ve „vikingské“ sféře (nejvýrazněji ve švédštině), k němuž by se daly uvést obdoby i z vývoje slovanského: jde tu spíš o jevy nezávislé, spočívající v obecně daných výběrových možnostech hláskových systémů, než o přímé genetické nebo interlingvální vztahy a vlivy.

V předmluvě autor mj. konstatuje, že dílo pojednává o dialektech, nikoli o jazycích. Z toho důvodu byly též vcelku pominuty otázky jazykových ostrovů a malých jinojazyčných skupin. Dodáváme, že při přípravách Atlasu evropských jazyků k tomu nepochybně povede samo měřítko práce a výběr reprezentačních bodů. Vždyť mezijazykové otázky hraniční se nedají sledovat např. už ani v rámci jedné jazykové skupiny, jak ukázaly zkušenosti s projektem Slovanského jazykového atlasu. Zdůraznění nářečního fondu evropských jazyků pro jejich typologické konfrontace ve vývojové perspektivě a v recenzované studii pak zvláště i pro rekonstrukce vývoje slovní zásoby v interetnických jazykových a kulturních vztazích je jedním z předpokladů pro volbu správné koncepce Atlasu evropských jazyků.

Zvláštní poznámku zasluhují instruktivně podané názorné mapky doprovázející výklad. Zpravidla jsou přejaty s nutným zjednodušením z různých lingvogeografických studií a atlasů. Odtud plyne i jistá nerovnoměrnost v podání bývalých hranic a sídelního zeměpisu ve střední Evropě. Pokud autor sám mapky konstruoval, je po této stránce od staršího stavu odhlédnuto. I v této složce je tedy vlastní Weijnenovo dílo dalším pozitivním prolegomenálním kamenem k mezinárodní dialektologické spolupráci v duchu závěrů helsinské konference.[3]

Slovo a slovesnost, ročník 40 (1979), číslo 4, s. 349-350

Předchozí Pavel Novák: Nad dílem profesora Vladimíra Skaličky

Následující Jan Králík: Sovětská kniha o matematických metodách v lingvistice