K nové podobě funkční gramatiky v Holandsku

Petr Piťha

[Rozhledy]

(pdf)

К новой форме функциональной грамматики в Голландии / Au sujet de la nouvelle grammaire fonctionnelle en Hollande

Holandský lingvista S. C. Dik se ve své disertaci věnované koordinaci[1] vyslovil kriticky k transformačním gramatikám a poukázal ve shodě se starší holandskou jazykovědnou tradicí, v mnohém příbuznou pražské škole, že popis jazyka musí přihlížet k jeho základní funkci, kterou je sdělování myšlenek, komunikace. Na příkladech koordinačních konstrukcí tehdy ukázal, že transformační gramatika, která chápe jazyk jako soubor vět a středisko zájmu klade do popisu syntaxe, nemůže popsat strukturně shodné, ale funkčně odlišné konstrukce a nemůže zachytit některé situace, kdy strukturou různé konstrukce mají touž funkci. Kriticky se tehdy rovněž postavil k některým jiným stránkám transformačního popisu.

Vývoj transformační gramatiky v uplynulém desetiletí (rozšíření zájmu na šíře chápanou sémantiku, rozvoj textové gramatiky, nová studia aktuálního členění v rámci transformační gramatiky nebo na ni navazující aj.) ukázal, že Dikovy — a ne jen Dikovy — výhrady k transformačnímu popisu formy Chomského standardní teorie byly oprávněné. Vzrůstající zájem o funkci jazyka i o funkci jeho jednotek vedl autora k prohloubení předchozích úvah a k vytvoření ucelenějšího návrhu na popis jazyka, v jehož středu stojí pojem funkčnosti. Tento návrh je obsahem recenzované knihy.[2]

Při zařazení této knihy do celku současného lingvistického vývoje je třeba vidět dvě tendence svým způsobem protichůdné. Prvou je kritika Chomského teorie z pozic evropské funkční tradice, druhá je navázání na americké práce, které jakkoli jsou ostře kritické k Chomského standardní teorii, přece z této teorie vyrostly. Dikovu knihu je třeba řadit blízko k americkým kritikům Chomského (Fillmore, Postal, Keenan — ty autor sám jmenuje) a chápat ji jako projev sblížení starší evropské tradice a současného amerického lingvistického myšlení. Domnívám se, že významnou úlohu v tomto sblížení má též Greenbergem vyvolaný prohloubený zájem o jazykové [151]univerzálie a snaha zachytit zákonitosti jazyka nezávisle na jednotlivých jazycích. Lze totiž pozorovat jistý přesun od zájmu o nesmírně komplikované, zcela zvláštní a tím i okrajové příklady k zájmu o jevy běžné, základní a jednoduché, tvořící pravidelné a ustálené jádro jazyka. Tento přesun pochopitelně umožňuje daleko širší diskusi a lepší pochopení. Autorova kniha je příkladem kladů i možných stínů této skutečnosti. Kladem je, že nejsou jednoduše pomíjeny zcela základní a zároveň zásadní momenty jazyka a jeho popisu. Stínem může být, že do výkladu vstupuje tolik běžně známého, že některé partie působí dojmem zdlouhavého probírání trivialit.

V první kapitole knihy jsou podány základní rysy autorovy nové gramatiky formou konfrontace s transformační gramatikou. Autor je shrnuje do několika bodů: (1.) Jazyk není chápán jako abstraktní objekt, nýbrž jako živý nástroj sociální interakce. Z toho vyplývá, že středem a cílem popisu jsou pravidla dorozumívání — gramatika, jíž slouží sémantika a syntax. Autor je si vědom toho, že nelze přistoupit k popisu gramatiky bez studia syntaxe a sémantiky, ale žádá, aby tyto stupně popisu byly zaměřeny k vytvoření teorie pragmatiky. — (2.) Vedle adekvátnosti popisné, požadované Chomským, klade autor na gramatiku jiné požadavky adekvátnosti. Navrhuje zde tři kritéria: a) Pragmatickou adekvátnost, hodnotící schopnost gramatiky popsat presupoziční materiál dialogu a ty vlastnosti vět, které určují jejich vhodnost a užitelnost v uskutečnění komunikace. b) Psychologickou adekvátnost, jež má vyloučit spor mezi způsobem popisu a našimi vědomostmi o psychologii mluvčích. Autor je si vědom rozdílu mezi systémem a jeho fungováním a systémem a uživatelem, ale prohlubuje pojem přijatelnosti, známý od transformacionalistů, ve shodě s požadavkem co nejplněji uchopit pragmatickou rovinu jazyka. c) Typologickou adekvátnost, hodnotící gramatiku podle schopnosti popsat různé jazyky. Snaha po univerzálnosti gramatiky je opřena o Greenbergovy teze o univerzálních implikacích. — (3.) Síla gramatiky, která není matematicky nijak vyjádřena, je charakterizována vyloučením těch transformací, které zaměňují jedny strukturní prvky jinými, jsou však zachována vypouštěcí pravidla. Dále jsou vyloučeny jakékoli filtry, protože je proti intuici, aby byly tvořeny jakékoli konstrukce, jež jsou později jako nepřijatelné zase vyloučeny. V základových konstrukcích se nepracuje s abstraktními popisy významu, ale se skutečnými jednotkami slovníku. Z celého autorova hodnocení generativní síly jeho funkční gramatiky vyplývá, že základní strategie popisu je v podstatě generativní a (zčásti i transformační) gramatika, jež — jak uvidíme dále — je pouze přizpůsobena požadavkům, které autor klade na popis jazyka. — (4.) Funkční gramatika pracuje s funkčními vztahy na třech odlišných rovinách, sémantické, syntaktické a pragmatické. Výsledný smysl věty (hloubková struktura) i forma věty (povrchová struktura) jsou určovány součinností všech uvedených rovin.

Druhá kapitola knihy je věnována nárysu funkční gramatiky (dále FG). Gramatika popisuje nezávislé jazykové výrazy, tj. věty nezávislé na kontextu, ale neomezuje se jen na popis jejich vnitřní struktury, nýbrž popisuje i jejich vnější strukturní vlastnosti (zapojitelnost do kontextu). Základním pojmem FG je jádrová predikace. Je to spojení predikátu (slovesa) s určitým nutným počtem termů, které vystupují jako argumenty daného predikátu. Termy jsou výrazy, jež mají referenční hodnotu v nějakém světě. Predikáty jsou jednak základní, které nelze odvodit z jiných a jsou ve slovníku, jednak odvozené, které jsou vytvářeny formačními pravidly. Tak se tvoří predikáty typu (být) velmi zajímavý, (být) učitelem, kauzativa aj. Ve slovníku jsou obsaženy všechny potřebné informace o predikátech v podobě predikátových vzorců. Jsou to: lexikální podoba predikátu, jeho syntaktické kategorie, počet jeho argumentů, selekční omezení kladené na argumenty, sémantické funkce všech jeho argumentů. Z tohoto vybavení slovníku, který je ve slovesné části vlastně slovní[152]kem jádrových vět bez lexikálního obsazení aktantů slovesa, vyplývá, že ve FG se nemusí pracovat s abstraktními podkladovými strukturami pro predikace.

Termy jsou tvořeny obecným schématem pravidel o jejich tvoření. Tato pravidla jednak přiřazují jménům ze slovníku některé z operátorů (určitý — neurčitý, singulár — plurál, proximat — non proximat) a dále slouží k vytváření rozvitých jmenných frází. Zde spočívá rekurzivita gramatiky, protože do termů může být vložen další predikátový vzorec.

Spojením termů a predikátových rámců (tj. intenčních rámců sloves vystupujících jako predikát) vznikají jádrové predikace, jež lze podle autora sémanticky interpretovat jako označení „stavů skutečnosti“; jimi jsou definovány základní sémantické vztahy obsažené v daném jazykovém výrazu.

Termy mohou mít vedle postavení argumentů rovněž postavení tzv. satelitů. Jsou to vlastně volná doplnění sloves. V jádrových predikacích jsou jednotlivým členům připisovány syntaktické a pragmatické funkce. FG pracuje pouze se dvěma syntaktickými funkcemi (subjekt a objekt). Pragmatické funkce označují informační charakter části predikace a zachycují zvláštním způsobem chápanou oblast aktuálního členění (viz dál). Různým způsobem připsání všech těchto funkcí jsou popsány různé možnosti realizace základních sémantických obsahů každé věty.

Pravidla vyjádření převádějí pak tyto úplné popisy vět do podoby povrchových struktur. Zde se provádí jednak výběr pádů, který je ovlivněn sémantickými a syntaktickými funkcemi jednotlivých termů, jednak se tvoří forma, v níž je realizován sám predikát (shoda, rod slovesný, pomocná slovesa). Dále je zde podle zvláštní hypotézy (viz dál) určován slovosled a konečně intonace a důraz. Na s. 23 recenzované knihy uvádí autor schéma FG, které zde pro přehlednost uvádím:

 

(3)	← 1 Slovník, zákl. predikátové vzorce → (2)
5 Termy ← (3) Tvoření termů ← → (2) Tvoření predikátů → 4 Odvozené pred. vzorce
(6)	Rozvíjení pomocí volných doplnění	12	Plně určené predikace
7	Rozvité predikátové vzorce	(13)	Pravidla výrazu:
(8)	Zavádění termů		(13a) Forma konstituentů
9	Jádrové a rozvité predikace		(13b) Pořadí konstituentů
(10)	Připsání syntaktických funkcí		(13c) Důraz a intonace
(11)	Připsání pragmatických funkcí	14	Konečné předfonologické reprezentace jazykových výrazů

Schéma struktury FG: Schématem se prochází podle šipek a dále postupně oběma sloupci shora dolů. Kromě toho existují ještě spoje 5 → 8, 4 → 8, 4 → 6, 1 → 8, 7 → 3. — Názvy v závorkách označují systémy pravidel, názvy bez závorek množiny struktur.

 

I když autor vícekrát poznamenává, že se o některých otázkách pouze okrajově zmiňuje a některé detaily pomíjí, musíme se ptát, jak a kde bude ve FG popisována sémantika slovesného tvaru — především čas a modalita, o nichž v celé knize není zmínky. Vedle této neúplnosti, kterou však lze doplnit (tyto kategorie lze připisovat predikátům obdobným způsobem jako se připisují operátory termínům), vidím hlavní nedostatek návrhu, pokud jde o pojem sémantiky. Autorův text je v této otázce poněkud vágní, takže nelze vést jasnou polemiku. Jisté je, že autor mluví jednak o základní sémantice u jádrových predikací a o celkové sémantice vět v jejich povrchových realizacích. Zda je tím míněno, že jazyková sémantika při širokém chápání obsahuje pragmatické momenty komunikačního procesu a že při popisu významu vět musíme hledět též ke vztahu vět (resp. promluv) ke kontextu a situaci, není dost jasné. Spíše se zdá, že užší sémantika je tu sémantikou podkladových vět (větných rámců) a širší sémantika sémantikou povrchových struktur. Nejasnosti mohou vznikat i tím, že termínem funkce jsou označovány jak prvky struktur, tak [153]realizační vztahy. V tomto směru je funkční gramatika Sgallova i funkční pojetí jazyka v tradici české lingvistiky vůbec propracováno precizněji: jasné lišení mezi významem a obsahem, stupňovitý realizační (funkční) vztah jasně odlišných jednotek různých jazykových rovin od roviny významové stavby až k realizacím povrchovým. Je škoda, že se Dikova FG k některým již jasným výsledkům pražského bádání pracně blíží (ve schématu, které jsme uvedli, je např. vidět blízkost ke stratifikačnímu pojetí jazyka aj.), místo aby se o ně v širokém smyslu opřela.[3]

Další kapitoly knihy jsou věnovány některým základním myšlenkám FG. Je možno říci, že jde o jakési monografie o nejzákladnějších jazykových univerzáliích. Společným rysem těchto kapitol je snaha najít co nejobecnější řešení daných otázek, nezávislá na jednotlivých jazycích, ale zároveň platná pro co nejvíce jazyků.

Třetí kapitola se zabývá predikáty, predikátovými vzorci a predikacemi. Shrnuje autorovy názory na slovesnou intenci, zčásti rozšířenou na neslovesné predikáty. Funkce je ve FG chápána jako neoddělitelná vlastnost slovesa, intenční rámce nejsou slovesům přiřazovány in abstracto. Není také prováděna žádná subkategorizace sloves, je podle autora implicite a samozřejmě obsažena ve slovníku jako shodnost některých jednotek slovní zásoby v některých vlastnostech. Protože predikátové rámce jsou vyjádřeny v pojmech sémantických funkcí, nejsou ani ty odděleně zaváděny pravidly, ale jsou spojeny se slovesem jako část slovníkové informace. Autor činí rozdíl mezi predikátem a predikátovým vzorcem a je spíše technickou záležitostí, jak je ve FG vedena hranice mezi slovní zásobou a gramatikou. Tradiční dělení na slovník a gramatiku je možno najít mezi významem predikátů na straně jedné a predikátovým vzorcem a dalšími pravidly na straně druhé. Nicméně skutečnost, že se mluví o predikátech (míněn je predikát logicko-obsahový), zastírá rozdíl mezi slovníkovou jednotkou a jejími funkcemi a to je jistým opuštěním základního funkčního hlediska. Tvrdí-li autor, že existují predikáty, které mají různé hodnoty, např. cook v potatoes are cooking a v Merry cooked potatoes, je tu po mém soudu opuštěno funkční hledisko, které může ukázat homonymii, resp. polysémii jako různost funkcí, nikoli jen jako rozdíl vlastností.

Zajímavá je autorova klasifikace situací, kterou předkládá jako podklad k určení typů nutných a volných doplnění predikátů. Situace dělí podle dvou kritérií na (1) dynamické a nedynamické a (2) kontrolované a nekontrolované. Kombinacemi těchto vlastností vznikají čtyři základní typy situací: stavy (2,4), procesy (1,4), pozice (2,3) a akce (1,3). Tyto typy jsou charakterizovány základními aktanty, jejichž popis podává v polemice s Fillmorovou pádovou gramatikou. V rozsahu naší recenze nelze rozbírat jednotlivé detaily přeskupení Fillmorových pádů do Dikových funkcí. Důležité je, že Dikovo dělení je důsledně sémantické, zatímco dělení Fillmorovo je ovlivňováno též hledisky syntaktickými a formou, v níž se aktanty vyskytují. V tom je též nebezpečí Dikova přístupu, který je založen mimo jazyk v klasifikaci kognitivně ontologické.

Výklad o termech obsažený v kapitole čtvrté ukazuje, jak FG zachází s běžně známými jevy jazyka, jako je rozdíl mezi koordinací a rozvíjením v rámci jmenné fráze, základními poznatky o kvantifikaci, otázkou nominalizace apod. Inspirující v této kapitole je autorova poznámka o pojmu určenosti. Autor upozorňuje, že je to svou podstatou pojem pragmatiky a popisuje určenost jako „předpoklad mluvčího, že posluchač ví, o kterém jedinci je řeč“. Uzavírá pak tím, že všechna jména v promluvách musí mít tuto kategorii v hloubkové struktuře.

Pátá kapitola je věnována funkcím syntaktickým. Autor tvrdí, že existuje obecná základní hierarchie sémantických funkcí, a to: agent, cíl děje — patient, adresát, poživatel, nástroj, místo a čas děje. V určité zestručněné podobě je tato [154]řada funkcí obsažena v různých predikátových rámcích, které přímo označují typy situací. Každá z těchto situací je ovšem v jazykových projevech popisována z hlediska některé ze sémantických funkcí. Různá perspektiva pohledu do základní sémantiky vět, kterou je predikátový vzorec dané predikace, se projeví v připsání syntaktických funkcí subjektu a objektu. Tyto funkce nenahradí některé z funkcí sémantických, jsou jen k nim připsány a přidávají další informaci k celkovému významu věty a zároveň mají vliv na výsledný tvar věty. Subjekt a objekt jsou jediné syntaktické funkce, jež jsou podle Dika nutné při popisu vět. Tím se ukazuje, že Dik nepracuje s žádnou syntaktickou rovinou. Jeho subjekt a objekt jsou zvláštní sémantické kategorie, které ukazují, jakým způsobem (od čeho počínaje) se mluvčí zmocňuje popisované skutečnosti při jejím sdělování posluchači. (To může být ovlivněno pragmatickými zřeteli, viz dál.) Protože právě tyto syntaktické role ovlivňují výslednou formu vět, vzniká otázka, kde se ve FG klade hranice mezi jazyk a mimojazykovou skutečnost. Výklady o tom, že syntaktické role jsou připsány k původním funkcím, ale nepřeberou je a zároveň, že tyto funkce jsou jen dvě, vedou k nejasnosti o postavení funkcí sémantických, jež pak mohou být jak příliš jednoduše spojovány s kategoriemi kognitivními a ontologickými, tak chápány zcela jazykově, ale pak vlastně syntakticky. Důsledné uchování realizačního vztahu morfologické, syntaktické (větněčlenské) a významové (tektogramatické) roviny ve funkčním přístupu pražském zdá se mi přesnější než pojetí Dikovo. Tím není nijak řečeno, že je zcela nevhodné Dikovo pozorování, podle něhož rozdíl mezi významovou a syntaktickou rovinou se týká právě jen subjektu a objektu. Je známé, a snad vcelku správné; ale elegantní zestručnění gramatiky o opakující se prvky vede k výše uvedeným nejasnostem.

Touto výhradou nemůže být snížena vynikající úroveň recenzované kapitoly, která na bohatém materiálu z mnoha jazyků ilustruje vztahy sémantické a syntaktické roviny a řadí se bezesporu rovnocenně k jiným monografiím o subjektu. Zvláště její konfrontace se studií Hallidayovou,[4] bohužel v knize necitovanou, vede k prohloubenému chápání subjektu a jeho různých funkcí v jazyce.

Šestá kapitola, věnovaná pragmatickým funkcím, patří mezi nejméně propracované a nejvíce problematické části knihy. Autor vychází od pojmu pragmatické informace, kterou má každý účastník komunikace. Ta se skládá z trojí znalosti: (1.) světa (obecná a dlouhodobá), (2.) situace a (3.) kontextu. Pragmatická informace mluvčího a adresáta se různí a každý mluvčí předpokládá jistou různost, podle níž utváří svá sdělení. Pragmatické funkce určují informační statut jednotlivých vět. Takto chápanou teorii komunikační úlohy jazyka autor buduje pomocí čtyř pojmů, které odpovídají čtyřem základním pragmatickým vlastnostem promluv. Téma označuje podle autora svět (či oblast), v němž je predikace relevantní. Téma, jak vysvítá z příkladů, není bezprostřední součástí věty, ale samostatný větný člen vyčleněný před vlastní predikací. Probírají se vlastně jen případy typu Co se týká studentů, nehodlám je zvát. Ten chlapík, je on váš přítel? O skutečné návaznosti na kontext se vlastně nemluví, protože se probírají jednotlivé, izolované věty. Vzniká samozřejmě otázka, co je tématem běžných vět v nějakém textu, v prvých větách textu apod. Autorovo pojetí zřejmě podléhá vlivu jazyků, kde základní větná stavba obsahuje vydělení členu, o němž se něco říká, mimo hlavní predikaci, jazyk Lahu, japonština aj. To je zřejmě ústupek od obecnosti. I když autor obratně nachází obdobné konstrukce v dalších jazycích, je třeba vidět, že tam jsou to konstrukce okrajové a podstata věci je v rozdílu mezi kontextově zapojenými a nezapojenými částmi vět.

[155]Proti takto chápanému tématu stojí podle autora symetricky za větou dodatek (autor užívá termínu tail). Jsou to nejrůznější rektifikace, které ve formě apozic stojí za vyslovenou větou a samostatně obměňují nebo doplňují informaci ve větě. Příkladem slouží francouzské věty typu Jean, il l’a donné à Pierre, ton livre. O obecné platnosti těchto konstrukcí pochybuji ještě více než u příkladů s tématem. Je naprosto nejasné, proč se zde mluví o jiné funkci, protože v uvedené větě má le livre stejnou roli jako téma. U skutečných dodatků, které mají charakter rektifikace, je otázka, zda jde o jednotku téže výpovědi (resp. jejího významového zápisu). Rektifikace přichází zpravidla po nechápavé reakci posluchače (údiv, neverbalizovaná otázka) jako zvláštní významově samostatná odpověď. Konečně je další možné chápání, že jde totiž o zvláštní zdůraznění některého členu věty při emfázi a subjektivním pořádku. (Totéž platí pochopitelně i o autorovu tématu.) Domnívám se, že při zavedení této pragmatické funkce se dal autor svést snahou po symetrii v modelu a zcela okrajovými konstrukcemi.

Vedle těchto dvou funkcí, jež nazývá vnějšími, pracuje autor se dvěma vnitřními pragmatickými funkcemi predikací, nazývá je topic a focus (východisko a jádro). Prvý se může, ale nemusí krýt s tématem a se subjektem. Autor ponechává otevřenou otázku, zda je ve větě jen jediné východisko; za jisté považuje to, že jen jedno nese formální znaky východiska, je-li jich více. Tato nejistota je dána hrubou dichotomií, s níž autor pracuje. Subtilnější členění prvků výpovědního dynamismu, běžně známé v české tradici popisu aktuálního členění, danou nejasnost vysvětluje. Jádro výpovědi je u Dika definováno jako ta část pragmatické informace, v níž se mluvčí liší od posluchače. Explikace tohoto pojmu je provedena na příkladech odpovědí na jednoduché doplňovací otázky. Skutečný rozbor jádra výpovědi a jeho status ve větách, které nejsou odpovědí na otázku, není podáván. Knize o funkční gramatice tak rozsáhle fundované je třeba vytknout, že zůstává v některých oblastech o půl století pozadu, a to právě při výkladu pojmů, které jsou svým vznikem svázány s funkčním pojetím jazyka. Novost a přínosnost Dikovy gramatiky, která je prezentována v konfrontaci s transformační gramatikou, je bezesporu uváděna v pochybnost touto kapitolou, kterou nelze hodnotit jinak než ve srovnání s funkčním přístupem českých autorů předválečných i současných.

Sedmá kapitola pojednává o pravidlech převádějících hloubkové struktury na povrchovou reprezentaci. Hlavní důraz je položen na výběr morfologických tvarů (pádů). Cennou je zde partie o ergativních jazycích a výklad ergativnosti jako přechodného stavu mezi aktivním a nominativním systémem jazyka. Aktivní systém se vyznačuje tím, že výběr pádů je ovlivněn sémantickými funkcemi, zatímco v nominativním systému jsou pády určovány funkcemi syntaktickými.

Poslední dvě kapitoly jsou věnovány otázkám slovosledným. FG obsahuje pravidla pro přechod od hloubkových struktur, které jsou bez pořadí členů, ke skutečnému povrchovému slovosledu. V tom je hlavní odlišnost FG od transformačního pojetí, kde se již v hloubkové struktuře počítá s dominujícím základním pořadím konstituentů. FG chápe tedy slovosled jako formu vyjádření funkcí hloubkové struktury a může od počátku činit různé rozdíly (mezi hlavní a vedlejší větou, různosti větné modality aj.) na rozdíl od transformační gramatiky, která veškerou různost slovosledů vyvozuje obtížně z jediného základního uspořádání konstituentů ve výchozích frázových ukazatelích.

Hlavním obsahem těchto kapitol je hledání obecných tendencí slovosledného uspořádání a konstatování jejich protichůdnosti. Autor předkládá odvážnou hypotézu, že lze najít obecně platné, na jednotlivých jazycích nezávislé převládající slovosledné uspořádání. Jde o rozšíření diskuse o základním pořadí subjektu, objektu a slovesa (verba) v různých jazycích označovaných jako SVO, OVS a VSO jazyky, o další syntaktické členy a další významy sémantické a pragmatické.

[156]Autorovy závěry, opřené o příklady z mnoha jazyků, jsou při prvém pohledu evidentní. Jde o zachycení vskutku široce platných slovosledných zásad, např. o zvláštní pragmatické (důrazové) postavení členů vydělených před větu nebo za ni, o pravidelnost postavení subjektu před objektem a o význam jejich inverze, o tendenci postpozitivních pádů stát před řídícím slovesem a prepozitivních pádů stát za slovesem atd. Za zvlášť zajímavé považuji autorovo pozorování o tendenci postupovat při stavbě vět od méně komplexních členů k členům komplexnějším, které je cenné i z hlediska psycholingvistiky a z hlediska aplikací v oblastech informatiky a umělého intelektu. Ověření Dikovy hypotézy, jak autor sám poznamenává, si vyžádá detailní aplikaci na široký materiál mnoha jazyků. Jen tak bude možno ukázat rozsah protipříkladů a jejich zhodnocením zjistit, zda tyto protipříklady jsou skutečnými argumenty proti vysloveným hypotézám, anebo zda jako příklady okrajové a zřejmě nepravidelné jsou naopak argumenty pro platnost hypotéz v oblasti pravidelného, normálního vyjadřování. Výsledky Dikových pozorování shrnutých v těchto kapitolách jsou bezesporu důležitým impulsem v dané oblasti obecně lingvistického bádání.

Závěrem bych chtěl zdůraznit, že polemické a kritické poznámky, které jsem k recenzované knize uvedl, je třeba chápat tak, že kniha, která nevyvolává repliku, je špatná kniha. Dikova kniha, kterou autor označuje za náčrt a návrh, má místa otevřená a nedopracovaná. Je třeba říci, že otevřená dobrým směrem a rozpracovaná s velkým důvtipem. Je třeba doufat, že jak autor sám, tak i jeho pokračovatelé touto knihou inspirovaní tuto slibně založenou teorii dále propracují. Má totiž celou řadu velmi pozitivních rysů, z nichž bych zvláště vyzdvihl: zájem o celistnost popisu sémantiky včetně pragmatických prvků významu vět, zájem o jádro pravidelného užívání jazyka a s tím spojený zájem o skutečně jazykovědné bádání, zájem o přirozený jazyk a pohled nezatížený přemírou logické abstrakce a formou modelu.

Slovo a slovesnost, ročník 41 (1980), číslo 2, s. 150-156

Předchozí Anna Jirsová: Sovětská práce o morfologických modelech

Následující Marie Těšitelová: Profesor Ján Horecký šedesátníkem