Německý sborník o jazykové kultuře v Československu

Emil Skála

[Chronicles]

(pdf)

Немецкий сборник о культуре языка в Чехословакии / Un recueil allemand sur la culture de la langue en Tchécoslovaquie

Izolace, do níž se německá jazykověda dostala v l. 1933—1945, se překonávala po 2. světové válce sice cílevědomě, ale nikoli bez obtíží. S pracemi pražské školy o teorii jazyka a o jazykové kultuře se postupně seznamovali lingvisté především v NDR, ale i v ostatních zemích německé jazykové oblasti. I v pracích švýcarských lingvistů se jeví po válce důsledky odloučení od světové literatury, např. v pozoruhodné průkopnické mluvnici němčiny H. Glinze.[1] Řada Studia grammatica, zahájená v NDR r. 1962, svědčí o úspěšném překonání důsledků izolace. Zařadila se na přední místo mezinárodní lingvistiky. Trvalo dalších 9 let, než vyšel svazek Stilistik und Soziolinguistik, Beiträge der Prager Schule zur strukturellen Sprachbetrachtung und Spracherziehung, a dalších 5 let do vydání svazku Grundlagen der Sprachkultur, Beiträge der Prager Linguistik zur Sprachtheorie und Sprachpflege, Teil I.[2]

Jde o sborník původních prací českých autorů v rozmezí 40 let, z nichž většina vyšla česky, a byla tedy pro německé čtenáře těžko [161]přístupná, některé anglicky a německy (práce J. Vachka a Vl. Skaličky). Vedle převahy studií předválečných obsahuje sborník i stati poválečné, dokumentující cestu české lingvistiky k vědě marxisticky fundované a orientované. Kromě úvodu J. Scharnhorsta a E. Isingové jsou jen dva příspěvky napsány pro tento sborník: K. Horálka o dějinách pražské lingvistiky a J. Kuchaře a A. Sticha o teorii a praxi jazykové kultury v současnosti.

V úvodu editoři právem zdůrazňují, že jazyková kultura není jen záležitostí jednotlivých jazyků, nýbrž že jde o problematiku obecných zákonitostí, jež se při ní uplatňují. Vysoká úroveň, kterou dnes česká jazyková kultura má, sahá až k základům, které jí byly položeny ve dvacátých letech.

V úvodní stati přináší K. Horálek shrnující průřez dějinami pražské lingvistiky od dvacátých let do současnosti, jaký podal už dříve J. Vachek ve své knize The Linguistic School of Prague. Zvlášť užitečné na Horálkově přehledu je rozlišení jednotlivých jazykových rovin, zdůraznění systémové dynamiky a teorie spisovného jazyka, podobně jako u Vachka. V zahraničí stále ještě přežívají názory, že význam pražské školy spočívá především ve fonologické rovině.

Vydavatelé se sice v úvodu zmiňují o tom, že termín spisovný jazyk budou na rozdíl od Vachkova „Dictionnaire de linguistique de l’École de Prague“ překládat nikoli Schriftsprache, nýbrž Literatursprache, aniž uvádějí důvody pro tento — podle našeho názoru — jak pro synchronii, tak i pro diachronii jazyka příliš úzký termín. Vzhledem k tomu, že se připravuje 2. svazek „Grundlagen der Sprachkultur“, nejde tu jen o periferní otázku terminologickou. Zavedení termínu Literatursprache za Schriftsprache vede ovšem editory dále k tomu, že Horálkův literární jazyk zbytečně překládají jako Sprache der schönen Literatur. U překladů studií J. Mukařovského a B. Havránka působí tento úzus překladatelů přímo rušivě, protože Mukařovský mluví o odchylkách uměleckého výrazu od spisovného, nikoli od literárního jazyka, a Havránkovi jde o jazyk psaný v nejširším smyslu slova, o jeho funkční rozvrstvení a jeho kodifikaci. Týká se to i termínů literatursprachliche Aussprache místo schriftsprachliche Aussprache (s. 79 a 80).

V dalších příspěvcích jsou otištěny dnes už klasické práce členů Pražského lingvistického kroužku patřící mezi nejvýznamnější díla evropské lingvistiky, které však dosud nebyly přístupny v německém jazyce: teze kroužku k I. mezinárodnímu kongresu slavistů v Praze 1929 a obecné zásady pro kulturu jazyka, které jsou i dnes aktuální pro výzkum normy spisovných jazyků. Pro němčinu jsou dvojnásob aktuální, neboť vyplňují teoretickou mezeru, k níž v péči o jazykovou kulturu němčiny došlo. Jde tu i o promítnutí do gramatiky, stylistiky a lexikografie, jejíž význam v budoucnosti ještě vzroste, protože řada druhů slovníků jednojazyčných i vícejazyčných na materiálu současném i historickém čeká v mnoha zemích na zpracovatele.

Do uvedeného okruhu příspěvků patří např. Mathesiova studie „O požadavku stability ve spisovném jazyce“ a Havránkovy „Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura“. Není bez zajímavosti, že Mathesiův požadavek z r. 1932, aby byl vydán jednosvazkový slovník češtiny, který by nahradil Pravidla českého pravopisu, se uskutečnil až po 36 letech.[3] Němčina má takový slovník od G. Wahriga,[4] v NDR se připravuje pod vedením G. Kempckeho v Akademii věd NDR. Blahodárný bude pro němčinu Mathesiův požadavek pružné stability spisovného jazyka. Jazyk, jenž je po staletí výrazně diferencován severojižně, je poslední tři desetiletí v aktuální ekonomické a politické slovní zásobě navíc rozrůzněn lexikálně. Pro jazykovou kulturu z toho vyplývá řada problémů ve všech státech německé jazykové oblasti, pro lexikografii navíc řada problémů praktických.

Otázka dublet, o níž Havránek pojednává, je pro němčinu ještě závažnější než pro češtinu. Vedle dublet lexikálních má němčina řadu dublet morfologických a syntaktických. Kromě norštiny není v Evropě jazyka variabilnějšího. Dodnes jsou mimořádně aktuální Havránkovy myšlenky o intelektualizaci, automatizaci, aktualizaci, funkční a stylové diferenciaci ve spisovných jazycích. Pro praktickou jazykovou kulturu jsou stále zdrojem zásadních podnětů pro její modernizaci. Oba Havránkovy články „Zum Problem der Norm in der heutigen Sprachwissenschaft und Sprachkul[162]tur“ a „Die funktionale Schichtung der Literatursprache“ (spisovného jazyka) jsou aktuálním základem pro vytváření živé jazykové normy a kultury.

Mukařovského studii „O jazyce básnickém“ hodnotí v úvodní stati K. Horálek. Je nesporné, že přes všechny výhrady mají i dnes Mukařovského práce o teorii uměleckého výrazu aktuální hodnotu, i když nerozpracovaly jeho vztah ke společenské funkci.

Vachkovy články o problematice psaného jazyka se zabývají vztahy jazyka psaného a mluveného. Lze je ostatně aplikovat i na jazykovou diachronii. — Skaličkova stať o potřebnosti lingvistiky „parole“ otvírá nové obzory studia jazyků: syntaxe a stylu promluvy. Je zřejmé, že se tu ukazují i nové možnosti výuky stylistice. Další dvě studie (Havránkova a Horálkova) jsou věnovány rozboru teoretických a metodologických zkušeností při rozvíjení marxistické jazykovědy v Československu v posledních dvou desetiletích. Ukazují na možnosti dokonalejšího chápání a rozvíjení pražské lingvistiky ve smyslu dialektickomaterialistického pojetí jazyka.

V závěrečné studii o teorii a praxi jazykové kultury v současnosti podávají J. Kuchař a A. Stich přehled o jazykové kultuře v Československu po r. 1945, srovnávají ji s předválečným stavem a ukazují, jak se tvořivě rozvíjí v podmínkách socialistické společnosti pokrokové dědictví lingvistů pražské školy. Všímají si i otázek terminologických a aktuální literatury o této problematice, zejména sovětské a anglické. Při tom věnují patřičné místo i otázkám slovenštiny.

Překlad sborníku je kolektivním dílem R. Lötzsche, J. Scharnhorsta, W. Fiedlera, I. Seehasové, R. Bauduschové, E. Isingové a E. Knorrové. Překladatelé se mohli opírat o překlady do jiných jazyků, jež německému překladu předcházely; jejich překlad je vcelku přesný. České exemplifikace jsou rovněž přeloženy, u některých nuancí chybějí německé ekvivalenty: úřad — ouřad, rýpat — rejpat nebo posvěť — posviť (s. 81); rejpat tu neznamená prostě ‚graben‘ a s tímto překladem nevystačíme ani pro rýpat; expres. ouřad není pouze ‚Amt‘; posviť nelze překládat ‚weihe ein‘. Nevhodné je vymycovat v němčině skutečně vžitá exonyma. Překlad „des Brnoer Anglisten“ (s. 33) místo „Brünner“ je v němčině násilný. Brněnští germanisté nazvali svou novou řadu vědeckých prací „Brünner Beiträge zur Germanistik und Nordistik“.[5]

Závěrem lze o prvním dílu sborníku Grundlagen der Sprachkultur říci, že jde o dobře koncipované, vyvážené dílo, jež dobře reprezentuje naši lingvistiku. Lze si jen přát, aby v dohledné době vyšel i svazek druhý, jenž má obsahovat aktuální studie dalších našich lingvistů o teorii i praxi naší současné jazykové kultury a uvést je na mezinárodní fórum.

Slovo a slovesnost, volume 41 (1980), number 2, pp. 160-162

Previous Marie Těšitelová: Profesor Ján Horecký šedesátníkem

Next František Štícha: Na okraj sovětského sborníku o problémech teorie gramatického rodu