Německá práce o teorii řečové činnosti

Iva Nebeská

[Kronika]

(pdf)

Немецкая работа о теории речевой деятельности / Une contribution allemande à la théorie de l’activité verbale

Mezi práce zabývající se analýzou lidské činnosti se zvláštním zaměřením na činnost verbální se řadí knížka západoněmeckého badatele J. Rehbeina.[1] Jeho pojetí řečové činnosti je spíše psychologické než lingvistické. Hotové verbální komunikáty jsou zde především prostředkem k osvětlení procesů, které vedly k jejich vzniku, a důsledků, které tyto komunikáty způsobily v dalších procesech. Přitom autor zcela odhlíží od lingvistického popisu jazykového projevu, nezajímá ho, jak se podmínky vzniku jazykového projevu odrazily v jeho formě.

Řečová činnost je jednak řazena do kontextu činnosti vůbec a tak je také studována; současně ale využívá autor i druhého přístupu, činnost pojatou obecně analyzuje právě na příkladu činnosti řečové. Ústředním tématem práce, podle autora, je tu stanovit kategorie pro analýzu řeči jako aktivity. V souhlase s tímto záměrem se snaží postihnout maximum faktorů, které na proces činnosti v daném stadiu působí. Tato tendence je do jisté míry na překážku úsilí izolovat akt činnosti (řečové [176]i neřečové) jako jednotku; stále znovu se poukazuje na to, že tato jednotka je podřízena širšímu plánu, který se průběžně vytváří a modifikuje na základě měnících se konkrétních podmínek.

V této zprávě se soustředíme především na dva problémové okruhy, které jsou v knížce velmi podrobně zpracovány: na pojem prostoru činnosti a na rozčlenění činnosti na stadia.

Prostor činnosti je definován jako rámcová kategorie, která má svou stránku objektivní a subjektivní. Objektivní stránka prostoru činnosti je tvořena polem činnosti, tj. souborem možností volby, kterou mají jednající osoby (aktanti) v dané konkrétní situaci. Pokud mezi aktanty vznikne potřeba komunikační činnosti, vytváří se mezi nimi interakční prostor. Další determinantou objektivně určující prostor činnosti je kontrolní pole (v zásadě je to zhodnocení vztahů mezi aktanty v dané chvíli). Jako poslední se uvádí faktor společenské potřeby, která je nutná k tomu, aby prostor činnosti vůbec vznikl. Velká pozornost se věnuje subjektivní (mentální) stránce prostoru činnosti, tj. psychickým dispozicím jednotlivých aktantů (vnímání, znalostem, hodnotovému systému, motivaci aj.). Na základě uvedených teoretických východisek je vypracován model činnosti (model tzv. jednoduché kooperace), kde se k jednotlivým subjektivním a objektivním faktorům přihlíží. V této souvislosti autor připomíná marxistické pojetí řečové činnosti: verbální činnost se úzce vztahuje k činnosti pracovní a je z ní odvozena. Při kooperaci má řeč dvojí úlohu: přenos informací a upevnění vztahů mezi aktanty.

Druhým tématem, které je v knize velmi důkladně zpracováno, je rozčlenění procesu činnosti na etapy. Širším rámcem je kontext činnosti, zejména pak vztahy mezi aktanty. V prvním stadiu účastníci komunikačního aktu zhodnotí situaci a zaujmou stanoviska na základě informací získaných z kontextu, dalšími etapami procesu činnosti je pak motivace a stanovení cíle. Klíčovou etapou je plánování činnosti. Po kritickém zhodnocení obsáhlé literatury o plánování uvádí autor své vlastní pojetí. V procesu verbální činnosti rozlišuje akty propoziční, ilokuční a výpovědní: při přípravě výpovědi mluvčí anticipuje nějakou myšlenku; tato myšlenka se nestává hned výpovědí, ale může být ve výpověď zpracována. Důležitou úlohu při postupném vytváření verbálního komunikátu má ta okolnost, že mluvčí modifikuje svou výpověď podle očekávání posluchače a na základě jeho reakcí. Klíčovým stadiem plánování řečové činnosti je proces verbalizace; verbalizace spolu s konečným produktem (výpovědí) tvoří výpovědní akt. Autor upozorňuje na to, že v mnoha procesech mluvčí začíná s verbalizací, aniž by základní plán řečového aktu byl již dokončen (ve výpovědi se to projevuje váháním a hledáním slov), popř. ještě v průběhu verbalizace svůj plán modifikuje na základě reakcí posluchače. Jako poslední stadium řečové činnosti je uváděno vyznění (Nachgeschichten).

Závěrem můžeme říci, že Rehbeinovo pojetí řečové činnosti v zásadě není nové. Autor shrnuje řadu myšlenek známých odjinud: inspiruje se Wunderlichovým pojetím lingvistické pragmatiky, čerpá z teorie Austinovy, z prací sovětských psychologů aj. Přímo se nabízí srovnání se sovětským kompendiem Osnovy teorii rečevoj dejatel’nosti,[2] kde je řečová činnost pojímána též jako jedna z lidských aktivit. Zatímco sovětská práce se soustřeďuje především na specifiku činnosti verbální, Rehbeinova studie klade důraz na znaky společné pro činnost vůbec. Celá problematika je velmi důkladně zpracována. Jednotlivé okolnosti vzniku, průběhu a působení řečové činnosti autor ukazuje z nejrůznějších stran a v nejrůznějších kontextech a ilustruje je konkrétními příklady. Nesporným přínosem práce je, že do modelu řečové činnosti je začleněn i velmi podrobně zpracovaný model posluchače. Knížka je doplněna obsáhlou bibliografií. Orientaci čtenáře slouží tři rejstříky; za zmínku stojí rejstřík výrazů týkajících se činnosti řečové i neřečové.

Slovo a slovesnost, ročník 41 (1980), číslo 2, s. 175-176

Předchozí Josef Vachek: Baudouinovská konference ve Varšavě

Následující Redakce: K 35. výročí osvobození