K vyjadřování referenční určenosti v češtině a v ruštině

Přemysl Adamec

[Články]

(pdf)

К вопросу о выражении референциальной определенности в чешском и русском языках / Les moyens d’exprimer la détermination référentielle en tchèque et en russe

Referenční určenost (kategorie určenosti/neurčenosti, denotace objektu, referenční, resp. denotační vztaženost, referenční platnost atp.) je kategorií, která se v poslední době plným právem dostala do centra pozornosti lingvistiky. Sémantický obsah této kategorie je značně složitý, a i když zásluhou řady velmi významných prací z poslední doby bylo pro jeho vyjasnění vykonáno již skutečně mnoho, není podle mého soudu dosud beze zbytku upřesněn.

Je zřejmé, že do okruhu referenční určenosti patří charakteristiky ze tří poněkud rozdílných, i když do značné míry se prolínajících hledisek:

(1.) z hlediska generičnosti // singulativnosti (individualizovanosti), tj. vztaženosti buď k celé třídě objektů, nebo k jednotlivému konkrétnímu objektu, event. skupině jednotlivých konkrétních objektů v denotátu;

(2.) z hlediska určenosti (identifikovanosti) // neurčenosti (neidentifikovanosti), tj. sepjatosti nebo nesepjatosti v povědomí účastníků komunikativního aktu s jedním známým objektem, event. s jednou skupinou známých objektu;

(3.) z hlediska danosti // novosti, tj. předchozí uvedenosti nebo neuvedenosti v kontextu, event. výskytu objektu v aktuální konsituaci před okamžikem promluvy.

Při nejjednodušší klasifikaci se obvykle hlediska (2.) a (3.) slučují, identifikovanost a danost se označují jako určenost, neidentifikovanost a novost jako neurčenost. Tímto způsobem docházíme k často uváděnému schématu (termíny ovšem mohou být různé):

 

		I. generický
Referent				1. neurčený
		II. singulativní
				2. určený

 

Toto výchozí schéma je však možno (a zřejmě i nutno) dále upřesnit.

Je zde především otázka případů typu Půjč mi nějakou knihu, Poprosím o to některého kolegu apod., které je nutno odlišit na jedné straně od případů typu Ležela tam nějaká kniha, Říkal mi to některý kolega apod.,[1] ale na druhé straně také od případů typu Je třeba naučit děti milovat knihu/knihy, Kolegové si musejí navzájem pomáhat apod.[2] Domnívám se totiž, že diskutované případy nejsou ani v plném smyslu generické, ani v plném smyslu singulativní (individualizované), nýbrž tvoří jakýsi přechod mezi oběma těmito typy. Dalo by se snad říci, že jsou podmíněně singulativní, singulativní „in spe“ (mají totiž naději stát se singulativními [258]teprve při realizaci obsahu predikátu, jinak řečeno, při přechodu abstraktní propozice v konkrétní fakt).[3] Jestliže pracovně nazveme tento typ reference např. termínem podmíněně singulativní, dospíváme k tomuto schématu: 

 

		I. generický
Referent		II. podmíněně singulativní
				1. neurčený
		III. singulativní
				2. určený

 

Typ II. je ovšem eo ipso neurčený. U typu III.1 je možné další dělení podle toho, zda jde o neidentifikovanost pouze z hlediska posluchače, zatímco pro mluvčího je to objekt identifikovaný,[4] anebo zda jde o neidentifikovanost z hlediska obou partnerů komunikativního aktu. Srov.: Mluvil jsem o tom s jedním lékařem // Na chodbě jsem potkal jakéhosi pána; Ja tebe koje-čto přines // Posmotri, on nam čto-to prines apod. Budeme zde tedy mít další subkategorizaci

 

		a) neidentifikovaný pro oba partnery
III.1
		b) neidentifikovaný pouze pro posluchače

 

U typu III.2 můžeme provést další subklasifikaci podle toho, zda jde o určenost „zvnějšku“, tj. vzniklou v důsledku předchozího uvedení v kontextu, figurování v aktuální konsituaci před okamžikem promluvy, prostřednictvím konkrétního ukázání apod., či o určenost „zevnitř“, tj. určenost danou dostatečně jednoznačným pojmenováním daného objektu.[5] Srov. např. z jedné strany (Do pokoje vstoupil jakýsi chlapec s hezkou dívkou; / Chlapec mi byl neznámý, ale tu dívku jsem už někde viděl; Prosím tě, podej mi se stolu ty papíry atp. a z druhé strany např. Do Brna s námi pojede Mirek; Nejnovější knihu od Vladimíra Párala jsem nečetl; Tvoje nejmladší sestra je hodně podobná na maminku apod. Typ III.2 můžeme tedy subklasifikovat takto:

 

		a) určený „zvnějšku“ (kontextem, konsituací, deixí)
III.2
		b) určený „zevnitř“ (dostatečně jednoznačným pojmenováním)[6]

 

[259]Celkově jsme tedy dospěli k tomuto schématu: 

 

		I. generický
		II. podmíněně singulativní
Referent						a) pro oba partnery
				1. neurčený
						b) jen pro posluchače
		III. singulativní
						a) „zvnějšku“
				2. určený
						b) „zevnitř“

 

Jak ukazuje Hlavsa[7] i jiní, na tyto referenční charakteristiky se navrstvují různé významy další, např. kvantifikační, srov. např. v typu III.1 Někteří kolegové s tím nesouhlasí // Leckteří kolegové s tím nesouhlasí // Mnozí kolegové s tím nesouhlasí; Kto-to iz delegatov uže ujechal // Koje-kto iz delegatov uže ujechal apod., nebo prostorově či časově lokalizační, srov. např. v typu III.2 a Líbí se mi tento (tenhle, tenhleten) obraz // Líbí se mi tamten (tamhleten) obraz; On prijechal v etot četverg // On prijechal v tot četverg apod.

Zvláštní problém představují věty jako Dědeček čte noviny, Sestra píše dopis, Koupila jsem si kabelku, Vykouřil bych si cigaretu, Babička sedí na židli, Pojedeme tam autobusem, Jirku štípla vosa, Ať tě nepřejede auto, K obědu jsme dnes měli palačinky, Ten dopis psalo dítě apod., tj. věty, v nichž substantiva stojící v rematické části mají jakoby pouze signifikativní funkci a jejich konkrétně předmětový charakter, a tedy i ta či ona referenční platnost jsou jakoby zatlačovány do pozadí, pociťovány jako irelevantní. Z. Topolińská[8] případy jako Kupiłam sobie torebkę interpretuje přibližně takto: ‚Koupila jsem si něco a to něco je kabelka‘; z toho pak vyvozuje, že slovo kabelka plní v dané větě funkci blízkou funkci jmenného predikátu a jakožto takové má referent generický, nikoli singulativní, podobně jako všechny ostatní substantivní predikáty[9] (Topolińská by tedy řadila diskutované případy do naší kategorie I). Naproti tomu R. Grzegorczyková[10] považuje uvedené případy spíše za singulativní (denotátově vztažené), i když neurčité, neboť v příslušných větách jde o konkrétní události, vztažené ke konkrétním denotátovým situacím, a musí v nich tedy figurovat konkrétní denotátově vztažené objekty se singulativní referencí (Grzegorczyková by tedy tyto případy řadila k naší kategorii III.1).[11] Domnívám se, že tento spor nelze rozhodnout jednoznačně, obě autorky mají ze svého hlediska pravdu (Topolińská se na věc dívá spíše z hlediska komunikativního, Grzegorczyková z hlediska logického). Je nesporné, že komunikativně důležitý[12] je v těchto případech skutečně pouze význam signifikativní, což je typické právě pro případy s referencí generickou; na druhé straně však denotátová vztaženost, jakkoli komunikativně nedůležitá a v dané souvislosti pro partnery komunikativního aktu nezajímavá, zde přece jen existuje a je de facto singulativní (srov. [260]parafráze „Koupila jsem si jednu určitou kabelku“, „Sestra píše jeden určitý dopis“, „Babička sedí na jedné určité židli“ atd.),[13] anebo alespoň podmíněně singulativní (srov. „Vykouřil bych si cigaretu; pokud se tak stane, bude to jedna určitá cigareta“, „Pojedeme tam autobusem; až se tak stane, bude to jeden určitý autobus“, „Ať tě nepřejede auto; kdyby se tak stalo, bylo by to jedno určité auto“ atd.[13]). Případy jako Koupila jsem si kabelku bychom tedy určili jako věty s referentem singulativním neurčeným, avšak funkčně se přibližujícím ke generickému (tedy přechodný typ mezi naším III.1 a I.), věty typu Ráda bych si koupila kabelku jako věty s referentem podmíněně singulativním, funkčně se přibližujícím ke generickému (tedy přechodný typ mezi II. a I.).

Je třeba dodat, že věty, o něž nám v této souvislosti jde, jsou dvojího druhu z hlediska aktuálního členění:

a) Dané substantivum je v nich součástí komplexního (polykomponentového) rématu a není komunikativně vydělováno jako zvláštní objekt, figurující samostatně ve sdělované situaci, nýbrž spolu se slovesem tvoří jakési souslovné pojmenování činnosti,[14] např. číst noviny, srov. Dědeček čte noviny, házet kamením, srov. Děti, neházejte kamením!, sedět na židli, srov. Sestra seděla na židli a pletla, jezdit na kole, srov. Zítra budu celý den jezdit na kole atp. V podobné situaci se může za určitých podmínek octnout i gramatický podmět, který rovněž může tvořit se slovesem sémanticky komplexní jednotku, i když zde ovšem nemůžeme toto slovní spojení uvést v infinitivu (jde např. o pojmenování procesu, jemuž se podrobuje sémantický subjekt věty, o pojmenování stavu okolního prostředí aj.), srov. např. Jirku štípla vosa, Ať tě nepřejede auto, Kolem šuměly stromy, Celý den zpívali ptáci apod. Referenční určenost je ve všech těchto případech potlačena podle mého názoru nikoli proto, že se užití substantiv blíží k predikátovému, nýbrž proto, že substantiva ztrácejí z komunikativního hlediska svou autonomnost, stávají se v jistém smyslu jakýmisi atributy sloves.[15]

b) Dané substantivum plní funkci samostatného (monokomponentového) rématu, je komunikativně vydělováno jako samostatný komponent sdělení, přičemž však se do popředí z komunikativního hlediska dostává nikoli jeho denotativní, nýbrž signifikativní složka, faktickým rématem je pouze signifikativní význam daného substantiva a zřetel k jeho denotátové vztaženosti je zatlačován do pozadí. Srov. např. Nakonec jsem jí koupil náramek, K obědu jsme dnes měli palačinky, Ten dopis určitě psala žena, Pojedeme tam raději autobusem apod. Referenční platnost je v těchto případech potlačena opravdu proto, že se funkce daných substantiv z komunikativního hlediska blíží k funkci predikátové (srov. parafráze „To, co jsem jí nakonec koupil, byl náramek“, „Ten, kdo psal ten dopis, určitě byl ženou“ apod.).

V obou případech (a) i (b) je tedy denotátová vztaženost z komunikativního hlediska málo relevantní, ale v každém z obou případů z poněkud jiného důvodu. Blíz[261]kost k predikátovému charakteru, o němž mluví Topolińská, by se týkala hlavně případů uvedených pod b), kdežto v případech uvedených pod a) jde spíše o charakter atributivní (slova „predikativní“ a „atributivní“ je ovšem třeba chápat nikoli v gramatickém, nýbrž ve funkčně komunikativním smyslu). Avšak ať už je příčinou potlačení komunikativní relevantnosti referenční vztaženosti to či ono, jde v každém případě o jev neobyčejně závažný, neboť se týká značného procenta všech substantiv vyskytujících se v reálných textech.

Pomineme-li právě popisované případy s komunikativní irelevancí referenční platnosti a dále většinu případů s referencí generickou a na druhé straně s jednoznačnou referencí danou dostatečně výstižným pojmenováním (tedy typy I. a III.2b), máme v češtině i v ruštině obvykle dvě možnosti: buď danou referenční platnost explicitně vyjádřit (neurčitým nebo ukazovacím zájmenem), anebo ji ponechat explicitně nevyjádřenou. V tomto základním bodě se čeština s ruštinou shodují a zároveň se výrazně odlišují od jazyků se členy. Lze říci, že převážně se referenční charakteristika explicitně vyjadřuje pouze tehdy, je-li to z komunikativního hlediska potřebné, tzn. v případech, kdy by zamýšlená referenční platnost nebyla bez explicitního vyjádření adresátovi sdělení zřejmá, ačkoli ji mluvčí považuje za komunikativně důležitou. Neplatí to však stoprocentně, v určitém procentu případů není explicitní vyjádření zájmenem ve výše uvedeném smyslu nutné, a přece se realizuje. A právě v tomto bodě existuje dosti závažný kvantitativní rozdíl mezi češtinou a ruštinou: v češtině je počet těchto případů výrazně vyšší nežli v ruštině, a to především u typu III.2a, kde má v češtině podstatně vyšší frekvenci zájmeno ten než odpovídající zájmena ruská, v menší míře pak u typů II. a III.1, kde se poněkud častěji vyskytuje zájmenně užitá číslovka jeden a neurčité zájmeno nějaký.[16] Srov. např.:

— Vernite, požalujsta, pis’mo mojej materi. — Ne ponimaju. — Vy ponimajete o čem ja govorju. /…/ Otdajte mne pis’mo (Bondarev). // Dejte mi ten dopis.

Vse s revom brosilis’ k mašine. /…/ Mašinu čut’ pripodnjali i potaščili s chochotom i uljuljukan’jem. /…/ Vnezapno iz doma, okolo kotorogo stojala mašina, vyskočil kakoj-to čelovek. — Rebjata, čto vy delajete! — zakričal on. — Sejčas že ostav’te mašinu! (Adamov) // Okamžitě nechte to auto!

Helena (pálí papíry s popisem výroby Robotů): Podívej se, jak se ty listy kroutí! Jako by živé byly (Čapek). // Smotri, kak svertyvajutsja listy! (Překlad N. Arosevové.)

Alquist (zděšen z krve, která zůstala po operaci na jeho plášti): Odnes ten plášť, nechci ho vidět (Čapek). // Unesi chalat. Videt’ jego ne mogu. (Překlad N. Arosevové.)

Podobných případů nacházíme poměrně hodně, i když ovšem i v ruštině by užití zájmena etot nebylo v podobných případech nijak neobvyklé. V menší míře se analogický kvantitativní rozdíl týká používání neurčitých zájmen, avšak tento rozdíl není již tak markantní a přesvědčivý. Srov. např.:

[262]Vtrojem my vyšli iz lagerja na dorogu i pošli v amerikanskij gospital’. So mnoj byl angličanin, sbityj letčik … (Bondarev). // Šel se mnou jeden Angličan … (Překlad J. Piskáčka.)

Tatkin (…) razdvinul „molniju“ meška provornymi rukami. — Čego tut? Bumagi vrode šuršat … Eto čto takoje? (Bondarev) // Jako by tam šustily nějaký papíry … (Překlad J. Piskáčka.)

Pan Paul se desetkrát přišourá s ustaranou otázkou v bledých očích: Poroučí pán něco? Ne, Paule, docela nic. „Počkat, nemáte pro mne nějaký dopis?“ (Čapek) // Postojte, pis’ma dlja menja net? (Překlad N. Arosevové.)

Paralelně s vlastní referenční určeností existuje něco, co bychom mohli nazvat odvolávání se k informovanosti adresáta, dovolávání se společné zkušenosti mluvčího i adresáta apod. Tato komunikativní kategorie se formálně vyjadřuje především v češtině, a to zájmenem ten, které se však ze sémantického hlediska nevztahuje pouze ke svému substantivu, nýbrž k celému obsahu věty.[17] Mám na mysli takové případy jako Tak do toho Brna jsme nakonec nejeli (funkcí zájmena zde samozřejmě není určovat pojem Brno, nýbrž připomíná se jím, že se mělo jet do Brna), Kdy už konečně půjdeme do toho kina? (nejde o to, že by se mluvilo o nějakém určitém kině, ale připomíná se to, že už se dlouho chystáme jít do kina (jakéhokoliv)), S tím Mirkem jsem o té Věře ještě nemluvil (Mirek i Věra jsou jedinci jednoznačně určení i bez zájmena, ale jde o to, že mluvčí se chystal mluvit s Mirkem o nějaké záležitosti týkající se Věry), To je myslím on, co házel ty papíry z toho okna (komunikativním záměrem mluvčího zřejmě není identifikace papírů a okna, nýbrž připomenutí společné zkušenosti mluvčího a adresáta) atd. Je otázka do jaké míry patří tyto věci do okruhu referenční určenosti a do jaké míry někam jinam (snad do okruhu jakýchsi komentářů k propozici,[18] srov. přibližně synonymní „víš, jak jsme o tom mluvili“, „víš, jak jsme spolu viděli“, „víš, jak jsme se chystali/jsem se chystal“ apod. — tedy vlastně také do široké a málo prozkoumané oblasti prostředků navazování kontaktů mezi partnery komunikace). Že zde nejde jen o prostou signalizaci určitého typu referenční určenosti (musel by to být zřejmě typ III.2a, jehož hlavním výrazovým prostředkem je rovněž zájmeno ten), dokazuje skutečnost, že v řadě případů se jedná o jiné typy referenční určenosti, např. v případech s vlastními jmény jako Do toho Brna jsme nakonec nejeli, S tím Mirkem jsem o té Věře ještě nemluvil apod. o typ III.2b (zájmeno ten je tu zdánlivě nadbytečné), v případech jako Tak jsem ti přinesl tu krabici (jestliže nejde o určitou krabici, ale o to, že adresát si přál, aby mu mluvčí přinesl nějakou krabici) o typ III.1b, v případech jako Tak třeba pojďme do toho kina (jestliže nejde o určité kino, ale mluvčí navazuje na předchozí rozvažování, zda se půjde do kina, do divadla, zůstane se doma atd.) o typ II. a v případech typu Tak jsem si ověřil, že ti pavouci skutečně mívají těch osm očí jde dokonce o referenci generickou. To tedy znamená, že zájmeno ten ve své primární funkci (tj. ve funkci signalizace referenční určenosti typu III.2a) a totéž zájmeno ve funkci signalizátoru odvolávání se, připomínání apod. (při substantivech s jinými typy referenční určenosti) jsou vlastně svého druhu homonyma. Některé věty mohou být chápány dvojím způsobem podle toho, kterou z obou zmíněných funkcí zde zájmeno ten má. Např. věta Ten sešit jsem nepřinesl může znamenat a) ‚Sešit, který zde vidíš (na který se ptáš, o němž byla řeč, na který právě ukazuji apod.) jsem nepřinesl‘ a b) ‚Jak víš, chtěl jsem (měl jsem) přinést (nějaký) sešit, ale nestalo se tak‘. Čeština, zvláště hovorová, takovým připomínáním, dovoláváním se společných zkušeností atd. s pomocí zájmena ten přímo hýří (přispívá k tomu i to, že takovéto „připomínající“ zájmeno se může v jedné větě opakovat několikrát, není žádnou [263]vzácností, že se opakuje u všech substantiv dané věty, např. Už sis přeložil ty věty z toho Ovidia do té latiny?, Jak to, že ta babička nepřinesla ten kabát pro toho Martina? atd. — věty tohoto typu jsou sice výrazně hovorové,[19] ale pro hovorový styl jsou velmi typické). Tento jev představuje jeden z nejvýraznějších diferenčních rysů češtiny, zvláště hovorové, ve srovnání s ruštinou. Ruština užití zájmena etot, event. tot v podobné funkci prakticky nezná. V určité (celkem nevelké) míře se něco podobného v ruštině může vyjadřovat jinými prostředky, např. přisubstantivní postpozitivní částicí -to, srov. V Moskvu-to my ne pojechali, S Volodej-to ja ješče ne govoril apod., adverbálními částicemi typu i, tak i, vse-taki aj., např. V Moskvu my tak i ne pojechali, S Volodej ja i ne vstretilsja nakonec apod. nebo určitými vsuvkami, např. pomniš, nu pomniš, kak my dogovorilis’ apod., např. Tenkrát jsme měli k večeři ty knedlíky s těmi jahodami // Togda u nas na užin byli knedlíki s klubnikoj, pomniš’?, Tak jsem koupil ty lístky do toho kina // Ja kupil bilety v kino, kak my dogovorilis’ apod., ale v převážné většině případů se v ruštině v analogických případech nic podobného nevyjadřuje.[20] Další oblastí pomezní s referenční určeností je jistý typ expresívnosti, resp. emocionálnosti, vyjadřovaný rovněž ukazovacími zájmeny, např. To sluníčko dnes ale pálí, Ten Jirka to je kos, Ta auta ale pěkně zaneřáďují to ovzduší!, Ty děti, ty děti!, Ten váš bazén, ten vám skutečně závidím apod. Zajímavé je, že se tento jev týká především dvou krajních pólů referenční určenosti, jednak případů generických (Ty děti, ty děti!, Pořád jen ten big-beat! Ta auta ale pěkně zaneřáďují to ovzduší atd.), jednak případů s určeností danou jednoznačným pojmenováním (Ten Milan musí také všechno poplést!, To sluníčko dnes ale pálí, Ten váš nový bazén, ten vám tedy závidím apod.). Na rozdíl od jevu předcházejícího (dovolávání se informovanosti, společných zkušeností) může se expresivita vyjadřovat ukazovacím zájmenem (etot) i v ruštině, srov. Ty množiny! // Už eti množestva!, Zas ty makaróny! // Opjať eti makarony!, Ten Honza, to je ale mazaný chlap // Nu i projdocha etot Gonza apod. Zvlášť často se v ruštině mohou vyskytnout podobné případy, je-li u substantiva hodnotící přívlastek,[21] např. Eti protivnyje mašiny tak zagrjaznjajut vozduch!, Vse vremja etot užasnyj big-bit atp. Vcelku však je tento způsob vyjadřování expresivity rovněž rozšířenější v češtině, v celé řadě případů se daná expresivita v ruštině vyjadřuje jinak. Např.:

Chrobačka: Ten moula! Nemohl mě zavolat? (Čapkové) // Vot oluch! (Překlad J. Moločkovského.)

Kukla (křičí): Ta bolest! Porodní muka! (Čapkové) // O, rodovyje stradanija! (Překlad J. Moločkovského.)

Parazit: Ten starý vrah! (Čapkové) // Ach, staryj krovopijca! (Překlad J. Moločkovského.)

 

Jak jsme se pokusili ukázat, má tedy problematika referenční určenosti a jevů s ní souvisících, resp. sousedících, nejen celou řadu aspektů rázu teoretického, jež je třeba dále promýšlet, nýbrž i mnoho zajímavých stránek rázu praktického, jež vyniknou zvláště zřetelně v konfrontačním plánu česko-ruském. Z věcí rázu teoretického jsme navrhli klasifikaci typů reference, kde jsme zvláště podtrhli diferenci [264]mezi typem tzv. podmíněně singulativním a singulativním neurčeným, a upozornili na problematiku spojenou s případy komunikativně nedůležité referenční platnosti, podmíněné jistými typy aktuálního členění. Z věcí praktického rázu jsme si všimli především českých případů užívání zájmena ten jakožto prostředku dovolávání se společných zkušeností mluvčího a adresáta, které nemá přímého protějšku v ruštině, a dotkli se také využití ukazovacích zájmen v emocionální funkci v obou jazycích. Domnívám se, že jak další promýšlení uvedených otázek v teoretickém plánu, tak i zkoumání konkrétních jazykových prostředků jednotlivých jazyků ve vzájemné konfrontaci by mohlo přinést mnoho zajímavých a cenných zjištění.

 

R É S U M É

К вопросу о выражении референциальной определенности в чешском и русском языках

В статье предлагается следующая классификация типов референции:

I. генерический

II. обусловленно-сингулятивный

III. сингулятивный

1. неопределенный

а) для говорящего и адресата

б) только для адресата

2. определенный

а) «извне» (т. е. контекстом или ситуацией)

б) «изнутри» (т. e. однозначностью названия).

При этом особенно подчеркивается различие между т. наз. обусловленно-сингулятивным (тип Я куплю какую-нибудь книгу) и сингулятивным неопределенным (тин Он купил какую-то книгу).

В определенных случаях референциальная определенность теряет свою коммуникативную релевантность. Эти случаи связаны с определенными типами актуального членения.

В чешском языке, так же как и в русском и в отличие от т. наз. «артиклевых» языков, референциальная определенность выражается особым средством облигаторно только там, где она коммуникативно релевантна и не вытекает из контекста и коиситуации (которые отражены актуальным членением). Существуют, однако, определенное количество случаев, где выражение референциальной определенности не является облигаторным, но факультативно может реализоваться указательными и неопределенными местоимениями. В таких случаях в чешском языке местоимения употребляются гораздо чаще, чем в русском. В статье приводятся примеры таких случаев, причем особое внимание обращается на случаи, где местоимение ten употребляется как средство подчеркивания общего опыта говорящего и собеседника.

Slovo a slovesnost, ročník 41 (1980), číslo 4, s. 257-264

Předchozí Oldřich Uličný: Poznámka terminologická

Následující Helena Běličová-Křížková: Sémantická struktura věty, tzv. hloubková struktura a intence slovesného děje (Na okraj subjekto-objektových vztahů v jazycích nominativního a ergativního typu)