Americký příspěvek ke kongruenci v ruštině

Zdeňka Hrušková

[Chronicles]

(pdf)

Американская работа о согласовании в русском языке / Une contribution américaine à la congruence en russe

Monografie D. B. Crockettové[1] o kongruenci v současné spisovné ruštině je práce dvojnásob zajímavá: jednak proto, že podává systematický popis a důkladnou analýzu gramatické kategorie kongruence jako celku, jednak pro způsob zpracování tématu a předvedení materiálu.

Kongruenci jako celistvé gramatické kategorii není v lingvistické literatuře věnováno mnoho pozornosti. Zpravidla se analyzují pouze jednotlivé případy gramatické kongruence nebo určité kongruenční typy. Je to jistě dáno tím, že kongruence je komplikovaný syntaktický jev, jehož popis a výklad vyžaduje věnovat pozornost všem rovinám, s nimiž realizace tohoto jevu souvisí: Jsou to především vlastní syntaktické vztahy ve větě jednoduché, souvětí i v celcích nadvětných, dále výrazová realizace těchto vztahů v jednotlivých morfologických kategoriích u slovních druhů schopných tyto kategorie vyjadřovat. Relevantní pro tento formálně syntaktický vztah jsou i další činitele: lineární výstavba větného celku, aktuální členění i hierarchizace členů zúčastněných při realizaci jejich vztahu shodou, v neposlední řadě i rovina sémantická.

Se všemi těmito aspekty se ovšem nemohla vyrovnat ani monografie D. Crockettové. Autorka se soustředila na stránku formálně syntaktickou a některé aspekty významové a snažila se podat ucelený obraz zásadních faktů a jejich interpretaci. Na několika místech konstatuje, že problematika by potřebovala další a podrobnější zpracování. Již samo učlenění látky, jak je autorka provedla, však ukazuje, že dobře vystihla podstatné rysy charakterizující tuto gramatickou kategorii; záslužné je i to, že jednotlivé typy dokládá bohatým materiálem.

Na druhé straně je třeba litovat, že monografie neobsahuje obecný teoretický výklad o podstatě shody ani se nevyrovnává kriticky s jinými přístupy a způsoby výkladu a interpretace shody ve slovanských jazycích. Přitom obsáhlý soupis literatury ukazuje, že se autorka seznámila s množstvím prací s touto tematikou, zpracovanou pro různé jazyky, a to často [351]i s pracemi týkajícími se pouze jednotlivostí. Autorka to nepovažovala pravděpodobně za nutné, jak lze soudit z poznámky v úvodu, že cílem práce bylo doplnit gramatický popis spisovné ruštiny pro anglicky mluvící studenty a učitele, „podat informaci“ o vyjadřování vztahu shody a faktorech, které ji determinují, v nerůznějších kontextech. Tímto stanoviskem je dán i výbor kongruenčních typů a způsob jejich zpracování.

Práce je rozdělena na dvě části: V první části (General principles) autorka probírá základní morfologické kategorie rozhodující pro formální vyjádření kongruenčního vztahu: gramatický rod (s. 7—119) a gramatické číslo (s. 138—159) a základní pravidla shody v případech jednoduchých. Postrádáme zde však výklad o kategorii osoby a pádu, které jsou pro shodu rovněž relevantní. Druhá část obsahuje tři kapitoly představující složitější kongruenční typy, je-li řídící výraz několikanásobný: kongruenci atributu s dvěma nebo více substantivy (s. 162—207) a kongruenci slovesného predikátu se dvěma nebo více substantivy (s. 209—312). Obsáhlá poslední kapitola (s. 314—427) zkoumá různá variantní vyjádření kongruenčního vztahu ve větách s kvantifikátory; sem je též zařazena i celá kongruenční problematika sponových sloves a zájmen kdo a co.

Monografie je práce převážně materiálová. Každý typ se probírá na řadě příkladů a četných variant. Tento materiál je zčásti „reinterpretací“ materiálu převzatého z odborné sovětské literatury, většinou však jde o materiál původní, „získaný vlastní excerpcí z literatury a dále z rozhovoru s rodilými mluvčími“ (autorka pobývala delší dobu na stáži v SSSR).

Ve svých výkladech autorka zachovává vždy stejný metodický postup. Vychází od stručné explikace typů pravidelných, základních, a přechází k interpretaci případů zvláštních a variantních. Výklad vychází ze vzájemného vztahu mezi povrchovou reprezentací a podkladovou strukturou, tj. sémantickým podkladem, na němž je založena gramatická forma. Autorka pracuje s jednoduchým generativním a transformačním aparátem, usiluje o formalizaci vztahů jednotlivých členů; vedle toho zachovává pojmový aparát v syntaxi a morfologii tradiční, tzn. pracuje s termíny jako subjekt, predikát, atribut atd.

Základní pojetí kongruenčního vztahu je v monografii založeno na členu řídícím jako základním, rozhodujícím o formální reprezentaci členu závislého (řízeného). V souhlase s tradicí rozlišují se dva typy kongruence: atributivní (attributive agreement) — u adjektiv a zájmen, a predikační (verb agreement) — u určitých tvarů slovesných, krátkých tvarů adjektiv a krátkých tvarů příčestí — na základě jejich syntaktických funkcí. Při výkladu kongruenčního vztahu dvou členů se především věnuje pozornost těm případům, u nichž je jejich vnější formální výrazová reprezentace a jejich stránka významová v neshodě. Jsou to takové typy, kdy řídící člen je několikanásobný výraz koordinovaný a jehož jedna složka je např. v sg., nebo kdy složky jsou různého rodu. Předmětem zkoumání pak je chování členu závislého. Tento ,.shodující se“ člen (preponovaný nebo postponovaný) svou formou buď vyjadřuje shodu pouze s jednou složkou příslušného členu řídícího, nebo shrnuje v sobě znaky tohoto členu jako celku podle jeho významu. V monografii jsou tyto případy právem v centru autorčiny pozornosti a jejich interpretace svědčí o její dobré znalosti této obtížně interpretovatelné oblasti kongruenčních struktur.

Kniha D. Crockettové má velký význam i pro českého čtenáře. Příbuznost s poměry v češtině je přirozeně dána příbuzností češtiny s ruštinou jako dvou slovanských jazyků a je proto pro nás takováto práce přínosem tím spíše, že pro češtinu nemáme zatím podobnou ucelenou monografii, která by představila celou kongruenci v plné šíři na reprezentativním materiálu, podala rozbor současného stavu ve spisovném jazyce i ostatních rovinách a naznačila vývojové tendence.

Slovo a slovesnost, volume 41 (1980), number 4, pp. 350-351

Previous Lumír Klimeš: Slovenská studie o tajné mluvě dětí

Next Redakční poznámka