Překlad jako první interpretace textu

Alena Macurová

[Články]

(pdf)

Перевод как первая интерпретация текста / La traduction comme la première interpretation du texte

[1]Míra autonomnosti překladu jakožto textotvorného aktu souvisí s mírou odlišnosti znakových systémů, jež v procesu překladovém realizují text výchozí na straně jedné, text cílový na straně druhé. Přitom nejde jen o sémantickou a syntaktickou odlišnost jazyka originálu a překladu, ale i o jejich pragmatiku. Nezřídka se totiž stává — a chtěli bychom to demonstrovat na příkladu anglického dětského folklóru — že právě odlišné vazby pragmatické determinují sémantiku i syntax překladu odlišně od textu výchozího, a to tak, že se na úkor vazby text cílový → text výchozí akcentuje vazba text cílový → soubor textů příslušných kulturnímu okruhu textu cílového v synchronním, a i diachronním ohledu. Text se tak z jistého kontextu (částečně) vyřazuje, do jiného se včleňuje, jisté atributy během procesu překladu ztrácí, a naopak, jiné se mu (navíc) přiřazují.

Realizují-li se pragmatické vazby textu bezprostředně ve vztahu k jeho uživateli (jako v širokém slova smyslu sociálně zakotvenému subjektu), je zřejmé, že do hry vstupují také sociální operace uživatele s textem. Ty (někdy do značné míry) modifikují textové ustrojení syntakticko-sémantické, sdělný smysl textu, jindy jej podtrhují. (Platí to nejen pro překladový proces: např. píseň Kde domov můj se stala státní hymnou nejen pro předpoklady dané jejím vnitřním ustrojením, ale i v důsledku jisté sociální operace s ní.) V překladovém procesu pak tato problematika vyvstává výrazněji.

Otázkou ovšem je, do jaké míry a jakým způsobem jsou sociální operace s textem jako součást jeho pragmatické charakteristiky „přeložitelné“, do jaké míry je možno je v textu cílovém „zobrazit“. Zdá se, že někdy je to možné jen prostřednictvím překladu vnitřně jazykového (poznámek, výkladů a textů typologicky obdobných), který pragmatické aspekty textu výchozího vysvětlí a připojením k překladu mezijazykovému tak umožní respektovat sémantiku i syntax originálu.[2]

Nabízí se ovšem i řešení jiné, potenciálně aplikovatelné především v těch případech, kdy sociální operace s textem nabývá podoby konkrétní neverbální činnosti, kdy text je na specifikovanou činnost neverbální úzce vázán a kdy v kulturní oblasti textu cílového existuje text s obdobnými vazbami pragmatickými.

Tak v anglickém dětském folklóru nacházíme text, při jehož odříkávání se děti drží za ruce, točí se dokola a nakonec si sednou na zem.[3] Pragmatické vazby tohoto textu jsou na první pohled obdobné pragmatickým vazbám naší dětské říkanky Kolo, kolo mlýnský; sémantika a syntax textů se různí. V procesu překladu je pak možno výchozí text interpretovat dvojím způsobem: (1.) respektovat pragmatické vazby textu (přeložit výchozí text jako Kolo, kolo mlýnský), zdůraznit jeho vazbu na cílový kulturní kontext a hypostazovat tak vlastně v procesu překladu českého příjemce a jeho vědomí; (2.) respektovat sémanticko-syntaktické charakteristiky výchozího textu, „ztratit“ jeho vazby pragmatické, „získat“ však výrazný atribut [37]jeho cizosti, a to na základě faktu, že „domácí“ neverbální činnosti (dětské hře) je přiřazen „cizí“ slovní doprovod. Otázka optimálního zachování významového invariantu (specifičnosti výchozího textu) je přitom složitá a závisí do značné míry i na kontextu, v němž daný text figuruje.

Dobře je to vidět při překladu a interpretaci nižších textových elementů obdobného typu: např. místní jméno Banburry Cross lze v dětské říkance dobře přeložit jako Pardubice, uvážíme-li, že se k oběma místním jménům asociuje obdobný atribut „proslulost pečivem“; na rozdíl od dětské říkanky bychom však zřejmě takový překlad neakceptovali v textu syžetovém (postava žijící v místě pojmenovaném Banburry Cross a jako Pardubice přeloženém). Takový postup by porušil prostorovou zakotvenost postavy jako sémantického konstruktu textu pociťovaného jako „cizí“ (viz konkrétní geografická situovanost obce Pardubice do českého kontextu). Přitom ovšem existuje možnost, jak onen příznak „proslulost pečivem“ vyjádřit i v textu syžetovém, nikoli ovšem na rovině pragmatické, ale prostřednictvím transpozice na rovinu jinou (zde konkrétně např. motivovaností slovotvorné struktury pojmenování).

Je-li překlad tohoto typu textů takto složitý, není divu, že se jim překladatel prvního výboru z anglického dětského folklóru (Šrut, 1969) převážně vyhýbá. Nepřekládá příliš často ani texty vázané na konkrétní činnost neverbální (srov. např. počítání prstů v našem Vařila myšička kašičku, soustavu pohybů při hrách jako Zlatá brána apod.), ani texty, jež vystupují jako součást jiného textu, popř. fungují jako jeho prototext.

Tak říkanky The Queen of Hearts, Humpty Dumpty, The Lion and the Unicorn, Tweedledum and Tweedledee jsou i u nás poměrně známé prostřednictvím překladů z L. Carrolla (Carroll, 1970; Carroll, 1931; srov. třístránkový text do překladu vložený vysvětlující komunikační pragmatiku říkanek). Další říkanky, např. Ten Little Negroes nebo Sing a Song of Sixpence pak z detektivních románů A. Christie (Christie, 1965; Christie, 1972).

V sledovaném výboru se objevuje jen poslední text — Sing a Song of Sixpence. Při jeho konfrontaci s textem výchozím a s překladem Zábranovým[4] je dobře vidět, že fakt zapojení překládaného textu do významového ustrojení textu jiného ovlivňuje překlad značnou měrou. V daném případě především v tom, že vyžaduje důsledné respektování obsahově tematické výstavby textu výchozího, jenž má v textu, do něhož je zapojen, jistou funkci. Princip sémantické analogie, který se zde uplatňuje (pan Fortescue je zavražděn maje v kapse hrst obilí, paní Fortescuová v salónku během odpolední svačiny právě když jí vdolečky s medem, jejich služka při sbírání prádla), je ostatně typický pro fungování dětských říkanek ve většině románů A. Christie. Na rozdíl od toho relativně izolovaný text překladový[5] disponuje větší mírou možnosti text výchozí modifikovat, popř. intenčně interpretovat. Včleněním herního prvku opřeného o polysémii pojmenování ptáček (… snídani … ze španělských ptáčků … × ptáčci … zpívali) rozvíjeného ve dvou liniích, jež jsou integrovány v pointě (klovl ji tam do tvářičky zlý španělský pták) dochází [38]nutně k změnám motivickým (důraz kladený na „kulinární“ oblast s rozvinutím této hry těsně souvisí) i k změnám ve ztvárňování prostoru. Motivické zjednodušení (soustředění na oblast související s motivem španělského ptáčka), zjednodušení subjektového ustrojení textu vypuštěním subjektu služky aj. pak — v souvislosti se zachováním formální struktury textu výchozího — vede k užívání motivicky a výrazově nemotivovaných veršů typu jak si kdekdo zjistí, je to pravda pravdoucí, ano, ano je to tak. Jsouce bez opory v textu výchozím naplňují výrazy tohoto druhu v překladu rytmické schéma, popř. poskytují člen rýmové dvojice. Přitom ovšem právě v důsledku své poměrné sémantické „prázdnoty“ (vyplňují „prázdná místa“ vzniklá motivickým zjednodušením) dovolují soustředit pozornost na herní prvek tím, že jeho rozvíjení nenarušují konstitucí dalších (odlišných) okruhů významových.

I akt „nevýběru“ jistým způsobem orientovaných textů, tj. textů souvisejících přímo s jistou konkrétní činností neverbální,[6] je vlastně jistou interpretační činností. I tento nevýběr se, stejně jako výběr textů jiných, na pozadí reprezentativních souborů anglických Nursery Rhymes[7] v kulturním kontextu cílového textu sémantizuje, vstupuje do vztahu s dalšími interpretačními modifikacemi výchozího textu.

Některé z nich jsou pro proces překladu obligatorní, jiné neobligatorní a intenční (v úvodu překladatel říká v rozvinuté metafoře o své snaze doplout k Anglii, ostrovu psiny, humoru, nesmyslu, radosti a legrace: Snad jsem plul jinou cestou, snad jsem se jinou cestou dostal blíž).

K obligatorním posunům patří bezesporu posun daný protikladem folklór × individuální tvorba, určený opozicí spjatou s charakteristikami původce textu a postižitelnou snad atributy kolektivum × jedinec, anonymita × individualita. Folklórní texty hovoří „samy za sebe“, kategorie původce se v nich neprojevuje zdaleka tak výrazně jako v textech jednoznačně přiřaditelných tvůrčímu individuu.[8] Projekce individuálního čtení výchozího textu do textu cílového je pak v případě jejich překladu obligatorním rysem textu cílového, a to zvláště v případech, kdy jde o první překlad, a tedy první interpretaci textu předkládanou publiku, jež nemá o povaze textu výchozího vyhraněnější představu.

Na tuto obligatorní individualizaci primárně zakotvenou v komunikačním aktu překladatele a ne vždy nutně výrazně promítnutou do vnitřního ustrojení textu (srov. jiné překlady textů folklórních) se ovšem v našem případě vrší individuální postupy zasahující samo textové ustrojení.[9]

Souvisí především s tituly jednotlivých textů i s titulem výboru jako celku. Funkce titulu je zde několikerá: titul vyřazuje text z folklórní souvislosti (výchozí texty jsou bez titulů) a zároveň, jakožto element „cizí“, k výchozímu textu „přidaný“ vypovídá o interpretační povaze překladu. Dobře patrné je to na titulu, jímž je opatřen český překlad jako celek Kočka v houslích: ja původně součástí textu, jenž bývá označován za typický příklad nonsensu.[10] Jeho situováním do sémanticky exponované pozice titulu se tak vlastně hypostazuje povaha textů ostatních — titul funguje jako sémanticky reprezentativní element překladu. Na rozdíl od titulu celé publikace (Kočka v houslích) a tematických titulů některých jednotli[39]vých textů plní funkci titulu zhusta i první verš. Ani takto mechanicky reprezentativní funkce titulu však není zanedbatelná: vypovídá totiž cosi o orientaci překladu, hypostazuje jeho příjemce, respektujíc jeho mentální potenci (schopnost orientace v publikaci jako celku, manipulace s částmi celku), a to jak v souvislosti i s dalšími interpretativními posuny překladovými, tak v souvislosti s vnějším začleněním textu (vychází v dětské edici Kaňka) a jeho neverbálním vybavením (ilustrace A. Mikulky).

Ona explicitnost, s níž je v titulu překladu prezentována sémantická orientace textů[11] a jež hypostazuje příjemce stejně jako existence titulu sama, se promítá i do vnitřního ustrojení překladů, nejzřejměji pochopitelně do jejich výstavby tematické. Přitom nejvytíženějším prostředkem, jenž modifikuje výchozí texty na ose implicitnost × explicitnost směrem k explicitnosti (někdy až explikativnosti) vyjádření je široce rozvíjený postup herní. Herní prvky se v překladových textech realizují na různých rovinách (hra s řečí, jazykem a jeho výrazovými prostředky, hra s básněním apod.) a zasahují různé výstavbové vrstvy textů.[12] Přitom dochází v důsledku této (programové) explicitnosti cílových textů zákonitě ke změnám i jiných textových kategorií, výrazně např. kategorie vyjádřené opozicí stručnost × délka. Prodlužování textu překladu je pak dáno i dalšími interpretačními posuny překladů. Ty pak stejně jako explicitnost souvisí s typem hypostazovaného příjemce. Jde zde především o epizaci překladů (s ní souvisí také větší míra řečové činnosti přisuzovaná „postavám“) a o vršení (přidávání) analogických příběhů na příběh základní, jenž ve výchozím textu oporu má.[13]

Zatímco explicitnost[14] pak v komunikačním ohledu vychází vstříc porozumění dětského příjemce, souvisí s opakovaností a herními prvky cílového textu soustředění jeho pozornosti, s epizací textu pak získání jeho zájmu (dějovost, obsahová atraktivnost textu). Sekundárně se dětský příjemce modeluje i ve svém geografickém zakotvení (ČSR), a to geografickým přesituováním textu, nahrazením vlastních jmen „cizích“ „domácími“: Ječmínek, Karel IV., Hloupý Honza (v posledním případě provází „zdomácnění“ vlastního jména i transpozice pohlaví postavy: dívka Bo-Peep → Hloupý Honza).

Takovou orientací (orientací na dětského příjemce) realizuje překlad ovšem jen jednu z dimenzí komunikační polyvalenčnosti, jež je charakteristická pro text výchozí; vedle komunikace [39]pro „dítě“ se v kulturním kontextu výchozího textu realizuje i v komunikaci pro „dospělého (odborně školeného)“ příjemce, v obou aspektech pak funguje jako prototext.[15]

V textu překladů se uplatňují i individuální stylové postupy překladatele (srov. jeho původní tvorbu) a i ty přispívají k specifickému postavení překladu v našem „domácím“ komunikačním kontextu.

Podstatný pro určení tohoto postavení je způsob interpretace výchozích textů, textů specificky vnitřně ustrojených,[16] textů, jež jsou včleňovány do složité komunikační situace[17] a jež jsou prostřednictvím textu cílového interpretovány ve své jedné (neodvažujeme se konstatovat, že jediné) dimenzi: jako texty pro dětského příjemce. Překladatelské postupy, jimiž je tato intence překladatele vyjádřena, pak natolik odlišují text cílový od textu výchozího, natolik jej individualizují,[18] že vazba k výchozímu textu v jeho celostnosti je velice slabá, a to i v tematické rovině. Silněji než vazba k výchozímu textu se zde konstituuje vazba k úzu jednoho typu české soudobé poezie pro děti (Mikulka, Vodňanský). V tom je první soubornější překlad anglického dětského folklóru nejen textotvorným aktem, ale ve srovnání s textem výchozím i autonomním aktem stylotvorným a žánrotvorným.

 

LITERATURA

 

CARROLL, L.: Alenčina dobrodružství v říši divů a za zrcadlem. Praha 1931, přel. J. Císař.

CARROLL, L.: Alenka v kraji divů a za zrcadlem. Praha 1970, přel. A. a. H. Skoumalovi.

CHRISTIE, A.: Detektivní hry. Praha 1965, přel. A. Bernášková.

CHRISTIE, A.: Kapsa plná žita. In: 3× slečna Marplová. Praha 1972, přel. J. Zábrana.

OPIE, I.-P., ed.: The Oxford dictionary of nursery rhymes. Oxford 1966.

OPIE, I.-P., ed.: The Oxford nursery rhyme book. Oxford 1966a.

SCARRY, R., ed.: Richard Scarrys’ best nursery rhymes ever. London - New York - Sydney - Toronto 1971.

ŠRUT, P.: Kočka v houslích. Liberec 1969.

 

R É S U M É

Interpretative features of translations

The article analyzes the way of translation of Nursery Rhymes for Czech readers. It points out the importance of textual pragmatic relations, different in the original and in the translation, and tries to reveal, in which degree they are projected into the translated text. With the regard to this problem the other main difference (the folklore nature of the originall the individual features of the translation) is considered, too, as well as the problem of the virtual recipient of texts (a child). By means of their structure the translated texts of Nursery Rhymes are stronger connected with the context of Czech contemporary literary culture than with their originals.

Slovo a slovesnost, ročník 42 (1981), číslo 1, s. 36-40

Předchozí Josef Štěpán: Odkazování za hranici věty k časovým významům nevyjádřené myšlenky

Následující František Štícha: Poznámky k pojmu kauzace