Nad prací o rodu substantiv v polštině

Anna Jirsová

[Rozhledy]

(pdf)

Над работой о роде существительных в польском языке / A propos d’un ouvrage sur le genre des substantifs еn polonais

Kniha M. Kucały (1978) si klade za cíl podat obraz změn kategorie rodu v historii polštiny. Jde o práci zaměřenou na vývoj rodu, jejíž převážná část je věnována materiálové ilustraci rodových změn, přesto zde nacházíme i obecné poznatky o kategorii rodu substantiv. Některé z nich považujeme za inspirativní a podnětné i pro zpracování kategorie rodu substantiv v češtině.

Práce je rozdělena do tří kapitol: (1.) teoreticko-diskusní, kde autor hodnotí různé koncepce rodu v polštině a vymezuje pro potřeby své práce rodový systém v polštině, (2.) analyticko-materiálové, kde jsou na řadě dokladů dokumentovány různé typy kolísání a změn rodu substantiv v polštině od 14. stol. do současnosti, (3.) synteticko-problémové, opřené o část materiálovou, která se zabývá vývojem jednotlivých rodů a příčinami tohoto vývoje. Všimneme si blíže, jak autor řeší teoretické problémy spojené s touto kategorií.

Gramatický rod je charakterizován jako kategorie velmi komplikovaná: týká se různých slovních druhů (substantiv, adjektiv, zájmen, číslovek, některých ohebných tvarů slovesných). Přitom bychom upozornili, že ne u všech těchto slovních druhů má kategorie gramatického rodu stejný charakter — jen u substantiv jde o kategorii nezávislou a stálou, rod u ostatních jmenovaných slovních druhů je v kontextu dán rodem řídícího substantiva, je tedy závislý a proměnlivý.

Dalším charakteristickým rysem gramatického rodu je jeho komplexnost — má rysy formální (syntaktické a morfologické) a sémantické. Míra sémantické motivace je odstupňována, ne všechny rody mají stejně silné sémantické pozadí.

Zajímavý je problém počtu rodů v polštině; na tuto otázku není dosud jednoznačná odpověď. Starší gramatiky (Klemensiewicz, 1952) vydělují tři rody (mužský, ženský, střední). V současnosti se lingvisté nejčastěji shodují na pěti rodech; ne vždy se ovšem ztotožňují v pojetí: liší se např. tři rody v sg. (m, ž, s) a dva v plurálu (muž. personální[1] a muž. nepersonální), popř. pět rodů pro obě čísla (muž. personální, muž. zvířecí, muž. neživotný, ženský a střední).

Koncepce Z. Saloniho (1976), představující odlišný přístup ke kategorii rodu než je u Kucaly, liší pro polštinu dokonce devět rodů. Přistupuje k popisu této gramatické kategorie výlučně z hlediska plánu výrazu, sémantickou stránku zcela eliminuje. Rodové formy chápe jako odsémantizované formy, jejichž role spočívá výhradně v kongruenci. V jeho pojetí je termín rod synonymní s termínem distribuční třída substantiv (kterého sám užívá); soustřeďuje se na vztah výraz + výraz. Distribuční třídy substantiv vyděluje Saloni na základě spojovatelnosti substantiv s formami výrazů patřících k jiným ohebným slovním druhům. Spojovatelnost zkoumá na tzv. diagnostických kontextech, ve větách, kde je substantivum v akuzativu sg. nebo pl. spojováno s adjektivy, ohebnými slovesnými tvary a také s číslovkami. Právě spojovatelnost s číslovkami vyděluje další čtyři rody (u pl. tantum, která se pojí s číslovkami druhovými). U tohoto pojetí vidíme jisté nebezpečí v tom, že lze popis rozmělnit na mnoho tříd s malým počtem jednotek, které budou vyděleny mnohdy na základě frazeologické spojovatelnosti se speciálními výrazy. V duchu Saloniho koncepce můžeme např. kritéria doplnit o spojovatelnost se zájmeny kdo, co. Mělo by to za následek mj. rozštěpení feminin, které by respektovalo sémantickou opozici životnosti:

Koho vidíš? Matku.

Co vidíš? Knihu.

[51]Vzhledem k tomu, že M. Kucała je soustředěn především na historický vývoj kategorie rodu v polštině, předkládá koncepci rodového systému, která mu nejlépe umožňuje popsat tento vývoj. Dělí kategorii rodu do dvou skupin, lišících se od sebe gramatickým charakterem a především vývojem v historii polštiny: do první patří tzv. „staré“ rody (m, ž, s), do druhé rody „nové“ (muž. životný a muž. personální). Pro vydělení muž. životného je kritériem typ flexe, synkretismus gen. = akuz. sg. Rod muž. personální se projevuje v plurálu — rovněž synkretismem gen. = akuz., dále zvl. tvary 1. pl. a zvl. typem shody; je tedy charakterizován kritériem flektivním a navíc ještě kritériem syntaktickým. (Analogická je situace např. ve slovenštině, kde se u maskulin vydělují v rámci muž. životných ještě jména osob, která jsou charakterizována těmito formálními příznaky: (1.) synkretismus gen. = akuz. pl., (2.) zvl. tvary 1. pl. Ani životnost ani osobovost se však ve slovenštině nehodnotí jako zvláštní rody, považují se jen za subkategorie v rámci maskulin. V češtině není sémantický rys osobovosti formálně vyjádřen.)

Kritéria, která určují rodovou příslušnost substantiv, vidí autor vzhledem ke komplexnosti této gramatické kategorie rovněž komplexně. Jsou to jednak formy výrazů spojujících se se substantivy a jednak i formy substantiv samých. V polské gramatické tradici se za rozhodující pro rodovou příslušnost substantiva považuje shoda, tedy kritérium syntaktické. Na rozdíl od češtiny, kde se rod spolu s číslem a pádem považuje za kategorii morfologickou (Kořenský, 1970), je v polštině rod považován za kategorii syntaktickou (selektivní, distribuční). Stále více se však při určování rodové příslušnosti substantiva berou v úvahu vedle tvarů kongruentních slov i tvary samých substantiv; v některých pádech tvary substantiv dávají více rodové informace než tvar atributu (např. 1. pl. te duże psy, … okna, 3. pl. tych dużych psów, … okien, v češtině 3. sg. tomu velkému pánovi, městu, moři, 6. sg. o tom velkém pánovi, městu, moři).

Chápání gramatického rodu jako kategorie syntaktické je dáno i tradicí latinské gramatiky. V klasických jazycích byl rod kategorií syntaktickou nebo syntakticko-sémantickou. Rod latinského substantiva jak známo nelze identifikovat na základě jeho formy (např. stejně se skloňující sermo, regio jsou různého rodu: sermo patrius, regio pulchra), je dán shodou, popř. významem. V latinských textech jsou výrazy, které k sobě patří, často od sebe ve větě značně vzdáleny, takže rodové ukazatele tam fungují jako signalizace syntaktických vztahů mezi nimi.

Rodové rozrůznění se projevuje (v polštině i češtině) v různých pádech různě. Největší je v akuzativu a nominativu, tedy v pádech, které mají nejdůležitější syntaktické funkce (nominativ — pád podmětu, akuzativ — pád přímého předmětu). Tento pádový protiklad odráží totiž velmi důležitý (z hlediska komunikace) rozdíl mezi agensem a patiensem děje. Žádný rod nemá formální ukazatele ve všech pádech. Hierarchizovat rody na základě počtu jejich formálních příznaků by nebylo oprávněné. Znamenalo by to pády rozdělit do dvou skupin: na ty, ve kterých se rody formálně projevují, a na ty, kde se neprojevují. Rod je však záležitostí paradigmatu substantiva jako celku. Pro češtinu platí, že paradigma jména[2] jako celek (jde-li o jméno sklonné[3]) jednoznačně určuje jeho mluvnický rod. — M. Kucała pro polštinu zdůrazňuje (a jeho závěr platí i pro češtinu), že v případech, kdy je dostatečným ukazatelem rodu substantiva jeho vlastní flexe a tvary shodou s ním spojených výrazů žádnou novou informaci nepřinášejí, nejde už o rod jako kategorii syntaktickou, ale morfologickou. Z tohoto hlediska nejsou v polštině vydělované rody zcela [52]stejnorodé. Např. rod stř. je kategorie syntaktická, dodatečně určená i morfologicky, zatímco rod mužský personální je kategorie morfologická, jen dodatečně určená i syntakticky.

V polštině převažující přístup k rodu jako kategorii syntaktické spočívající pouze v signalizaci syntaktických vztahů mezi větnými členy (vztahů vyjádřených shodou, srov. např. Laskowski, 1974)[4] považujeme shodně s M. Kucałou za zjednodušující. Je nutno vzít v úvahu, že při vyjadřování shody jsou ve hře koncovky rozrůzněné trojím způsobem: co do pádu, čísla a rodu (přičemž tu působí synkretismus). Rodové rozdíly jsou ty, které zůstávají po eliminaci rozdílů pádových a číselných. Blízký je nám autorův požadavek rezignovat na chápání rodu jako kategorie výlučně syntaktické a skončit s rozlišováním rodů pouze podle syntaktických kritérií.

Podle Kucałovy definice mají stejný gramatický rod substantiva, která vzhledem k více či méně výraznému společnému sémantickému základu mají společné formální příznaky — především ve formách s nimi se shodujících jiných slovních druhů, ale i ve formách těchto substantiv samých. Tuto definici — s opačným pořadím důležitosti formálních příznaků — bychom mohli přijmout i pro češtinu. V závislosti na těchto formálních příznacích mohou ovšem tatáž substantiva náležet k různým (širším či užším) rodovým třídám: Např. subst. chłopiec je r. mužského (1. sg. ten chłopiec), muž. živ. (4. sg. tego chłopca), muž. person. (1. pl. ci chłopcy, 4. pl. tych chłopców).

Skutečnost, že rod substantiva je pevně vázán na jeho formu, demonstruje Kucała na řadě případů, kde se jeho změny odrážejí ve formální struktuře substantiv (např. subst. planeta změnilo rod mužský na ženský, epos, kryzys naopak). Změny rodu jsou většinou provázeny i změnou struktury nominativu (litra — litr, sznura — sznur, temp — tempo apod.). Příčiny tohoto kolísání a změn jsou (a) významové (vliv synonym, antonym a hyperonym: cudo změnilo rod stř. na muž. vlivem synonymního dziw, pkieł se změnilo na piekło podle antonymního niebo, na subst. wełn, nyní wełna, působilo obecnější fala), (b) formální, tj. vliv koncovek (-a je koncovka typická pro rod ženský, proto např. subst. kometa, dříve maskulinum, je dnes feminimum, fatamorgana, panorama, dříve neutra, jsou dnes feminina, jak to odpovídá jejich zakončení).

Zvětšující se závislost forem substantiv na jejich rodu označuje autor jako morfologizaci kategorie rodu v polštině. Tato závislost se projevuje především zvětšující se specializací koncovek substantiv jako koncovek rodových. Proces vazby jistých koncovek k jistým rodům probíhal už v době předhistorické, kdy se kmenový princip skloňování měnil na rodový; ještě v psl. se jména se stejným kmenem skloňovala stejně bez ohledu na rod. Rodové rozlišení bylo dáno shodou. Už v nejstarších polských památkách však pádové formy substantiv závisí ne na tématu, ale na jejich rodu.

V této souvislosti se v češtině a slovenštině mluví o rodově silných koncovkách (Miko, 1962), které zařazují jména k rodu prakticky jednoznačně, na rozdíl od rodových koncovek slabých, společných více rodům, u kterých není povědomí rodu tak určité. Princip rodově silné koncovky znamená, že tyto koncovky dostatečně určují rod substantiva už ve tvaru nom. sg.: např. téměř všechna jména na -a (s výjimkou typu předseda, husita) jsou feminina, naopak velká většina jmen na souhlásku jsou maskulina, prakticky všechna jména na -o, -í jsou neutra. Princip silné rodové koncovky se např. výrazně uplatňuje při začleňování cizích slov do domácího morfologického systému a při tvoření slov nových.

Sémantické základy gramatického rodu tvoří v polštině stejně jako v češtině pohlaví, životnost a osobovost. V polštině mohou hrát roli ještě některé jiné význa[53]mové vlastnosti: rod závisí např. na konkrétnosti, individuálnosti (proti hromadnosti) substantiva. Tři základní rody (m, ž, s) jsou především spojeny s rozlišováním pohlaví. Mluvnický rod je však kategorie závazná pro každé substantivum (právě proto jde o kategorii gramatickou). To znamená, že jeden ze tří mluvnických rodů musí mít i jména věcí, pojmů, jevů atd. V tomto případě funguje kategorie gramatického rodu jako kategorie pouze klasifikační. Mezi jmény jako stůl — židle — křeslo nemá rozdíl v jejich mluvnickém rodu žádný vztah k jejich významům, pouze zařazuje tato jména do jednoho z deklinačních typů a do jedné ze skupin jmen vyžadujících mužský, ženský nebo střední typ shody kongruentních jmen na nich závislých. Přiřazení jednoho z gramatických rodů všem substantivům se tedy uskutečnilo především v závislosti na formě těchto substantiv (substantiva s přirozeným rodem ovlivnila rod substantiv neživotných, stejně formálně rozrůzněných).

V polštině je rozlišení na základě přirozeného rodu dosti zastřeno a stále více se stírá. Velmi výrazný je např. proces ztráty formálních příznaků rodu ženského v názvech žen podle povolání a také v příjmeních (užívá se převážně tvarů mužských, chybí tu shoda přirozeného rodu a rodu gramatického), přechylování, které je v češtině jevem zcela pravidelným, je v polštině omezené (např. pani profesor Skubalanka przyszła, dyrektor odeszła). Také názvy některých bytostí nedospělých, které jsou vzhledem ke své nedospělosti a neurčenosti co do pohlaví neutra (szczenię, prosię kurczę) přecházejí k maskulinům (szczeniak, prosiak, kurczak).[5] Ve srovnání s češtinou je v polštině postavení rodu mužského dominantnější.

Podobná situace, motivovaná ovšem funkčně, je v češtině u tzv. jmen vespolných, která označují osoby obojího pohlaví bez rozdílu. Jádro těchto jmen tvoří tzv. jména predikativní; jsou to jména, která bývají zpravidla v predikátu (jádrem verbonominálního přísudku). Je to ve shodě s jejich významem: nepojmenovávají určitý jev reálné skutečnosti, nýbrž charakterizují subjekt vždy určitým kvalitativním příznakem. Jsou to vlastně podstatná jména užitá v sémantické platnosti jmen přídavných. Srov.

 

Marie je líná → Marie je lenoch

Pavel je líný → Pavel je lenoch

 

Zpravidla se v takových případech užívá maskulin (ona je divoch, náš host, učiněný ďábel), řidčeji feminin (on není vhodná osoba) nebo neuter (ona byla fintidlo, ještě dítě).

V polštině jsou s významem nejtěsněji spojeny dva „nejmladší“ rody — mužský životný a mužský personální. Autor dochází k závěru, že postupem času se rody stále více vzdalují svému sémantickému základu. Čím je rod „mladší“, tím pevněji je spjat s významem, čím je starší, tím více je toto spojení oslabeno.

 

Závěrem můžeme shrnout: Kucałův přístup ke gramatické kategorii rodu, v polské lingvistice nikoli obecně přijímaný, je našemu pojetí velmi blízký. Především v tom, že zdůrazňuje komplexnost gramatické kategorie rodu a nevyděluje rody pouze na základě jednoho kritéria; je tedy práv složitosti popisovaného jevu.

Pro polštinu a češtinu platí, že rod je signalizován morfologicky (flexí) a syntakticky (shodou) a že v jeho základu je označování rozdílů v přirozeném rodu, tedy aspekt sémantický. Jde o to hierarchizovat tato kritéria. V polštině se klade důraz na aspekt syntaktický, v práci Kucałově pak se zdůrazňuje nutnost kombinovat aspekt syntaktický a morfologický. Sémantický aspekt kategorie rodu je dnes v polštině značně oslaben.

[54]Domníváme se, že pro češtinu je třeba při popisu gramatické kategorie rodu vyjít ze základu sémantického, tj. z rozlišování podle přirozeného rodu. Takové rozlišování je ovšem možné jen u části substantiv. U substantiv bez přirozeného rodu je gramatický rod konvenční, je dán zakončením v reprezentativním gramatickém tvaru (nom. sg.) a projevuje se shodou. Rod substantiv v češtině je gramatická kategorie, jejíž významovou složkou jsou rozdíly v přirozeném rodu a složkou výrazovou je tvar slova. Složka významová se uplatňuje jen u části podstatných jmen (u těch, která označují osoby), u jmen ostatních je gramatický rod kategorií v podstatě formálně klasifikační. Má tyto konstitutivní rysy: (a) paradigmatické — spolu s kategorií čísla a pádu vytváří soubor deklinačních typů substantiv, zařazuje každé substantivum do tvarové soustavy jmen, (b) syntagmatické — mezislovnědruhové, projevující se shodou.

 

LITERATURA

 

KLEMENSIEWICZ, Z.: Podstawowe wiadomósci z gramatyki języka polskiego. Kraków 1952, s. 60.

KOŘENSKÝ, J.: Struktura funkčních vztahů kategorií substantiva zejména se zřetelem k pádu. SaS, 31, 1970, zvl. s. 102.

KUCAŁA, M.: Rodzaj gramatyczny w historii polszczyzny. Warszawa 1978. 194 s.

LASKOWSKI, R.: Rodzaj gramatyczny, struktura gleboka i zaimki osobowe. In: Studia indoeuropejskie. Kraków 1974, s. 117n.

MIKO, F.: Rod, číslo a pád podstatných mien. Bratislava 1962.

Morfológia slovenského jazyka. Bratislava 1966, s. 138.

SALONI, Z.: Kategoria rodzaju we współczesnym języku polskim. In: Kategorie gramatyczne grup imiennych w języku polskim. Wrocław 1976, s. 43—78.

SZOBER, Z.: Gramatyka języka polskiego. Warszawa 1957.

Slovo a slovesnost, ročník 42 (1981), číslo 1, s. 50-54

Předchozí František Štícha: Poznámky k pojmu kauzace

Následující Jana Hoffmannová: Přehled vývoje lingvistiky textu ve dvou sbornících