Sporné autorství a geneze textu

Jiří Kraus

[Kronika]

(pdf)

Спорное авторство и происхождение текста / Qualité d’auteur contestable et la genèse du texte

Aplikace statistických metod na složitou problematiku sporného autorství má dnes už poměrně dávnou historii, z jejíchž počátků (v polovině 19. stol.) vyšel — pod názvem stylometrie — i jeden z nejvýznamnějších podnětů pro vznik a utváření moderní kvantitativní lingvistiky (Těšitelová, 1977). Popularitu statistických přístupů k spornému autorství přitom zvyšuje značná míra objektivnosti získaných výsledků a k tomu často i jejich literární a obecně kulturní závažnost. Proto jak lingvisty, tak i literární vědce a historiky tolik přitahuje snaha vyvrátit nebo naopak potvrdit autorství děl, která se obecně nebo s některými pochybami připisují Platónovi, biblickým autorům, Shakespearovi i mnoha dalším slavným jménům světové literatury i literatur národních. Užití číselných metod sporného autorství tu zároveň prochází charakteristickým vývojem, který zhruba odpovídá vývoji kvantitativní lingvistiky jako celku — od pouhého shromažďování a intuitivního porovnávání frekvenčních údajů k uplatňování náročnějších testovacích postupů matematické statistiky a teorie pravděpodobnosti. Tyto kvalitativní metodologické proměny bývají současně doprovázeny i rozsáhlejšími možnostmi zpracování textových údajů za pomoci samočinných počítačů.

K dnes již dost rozsáhlému souboru prací, které se zabývají otázkami sporného autorství na základě statistických (a obecněji vůbec matematických) metod, se nejnověji řadí knížka Pavla Vašáka Metody určování autorství (Academia 1980, 233 s.). Autor tu shrnuje výsledky svého mnohaletého pracovního zájmu lingvistického, literárněvědného a matematického ve výkladu, který začíná souborným shrnutím nejrůznějších stránek a ilustrativních příkladů textové atribuce (kap. Atribuce textu, s. 9—53), přechází k ukázce dílčího řešení otázky (kap. Atribuce konkrétního textu, s. 54—97) na příkladu Barákovy povídky Kříž pod Petřínem z almanachu Máj, kterou autor rozebíral během svého zaměstnání v oddělení matematické lingvistiky Ústavu pro jazyk český (Vašák, 1972) a dospěl k závěru, že autorství Nerudovo je tu velice nepravděpodobné. Závěrečná část pak obsahuje hlavní téma knihy — máchovskou textologii, zvláště textovou problematiku Cikánů v souvislosti se zjišťováním míry editorských zásahů Sabinových[1] (kap. Atribuce textového procesu, s. 98—188).

Výchozím statistickým modelem textové atribuce je popis určitého textu jako souboru různých charakteristik (nejčastěji z lexikálního plánu jazyka). Pro spornou atribuci jsou pak nejdůležitější ty charakteristiky, které bezprostředně nesouvisejí s vědomými stylizačními záměry autora, jako je např. rozložení délky vět a slov, výskyt gramatických, na tématu nezávislých slov (k tomu srov. Těšitelová, 1976) atp. Ty se pak porovnávají s obdobnými charakteristikami v textech, o jejichž autorství není sporu, a zjišťuje se, zdali shody [77]nebo rozdíly se soustřeďují kolem přípustného intervalu. Určování sporného autorství v užším slova smyslu proto zahrnuje (a) vyhledání vhodné jazykové nebo slohové charakteristiky, která je schopna postihnout osobitost autora, (b) stanovení vhodné statistické metody pro zjištění shod a rozdílů mezi texty. Oběma těmto bodům pochopitelně předchází literárněhistorické zadání úlohy, které závisí na povaze problému — může jít např. o alternativní rozhodování mezi dvěma autory, mezi několika nebo mnoha kandidáty autorství, o hledání autora celého textu nebo o určení podílů autorské spolupráce nebo pozdějších zásahů atp. (srov. též Vašák, 1966).

Jedním ze základních předpokladů uplatnění statistických metod je přesné vymezení hranic zkoumaného souboru (tj. textu) a jeho ustálenost (neproměnnost). Na rozdíl od klasických úloh sporného autorství většina Máchových textů tento požadavek nesplňuje. Proto se Vašákova kniha ve svém pojetí dost podstatně liší od základních prací o sporném autorství (Brinegarových, Ellegårdových, Mostellerových-Wallaceových, srov. Vašák, 1966) tím, že zkoumaný text nechápe jen rezultativně, jako soubor neproměnných, kvantitativně vyjádřitelných charakteristik, ale zároveň sleduje i dynamiku jeho vznikání, jeho historii na ose autor — čtenář (která je vymezena body pracovní náčrt — vlastní nebo cizí opis — tisk za života autorova, po jeho smrti atp.). Zatímco u sporu Neruda — Barák převládá u Vašáka čistě kvantitativní postup řešení (založený za rozložení délky vět, na slovech o určité délce a na počtu vět se substantivem v koncové pozici), rozvíjí se výklad o Máchových Cikánech v souladu se snahou o postižení jednotlivých etap geneze textu. Díky tomu se také ve Vašákově knize hlouběji propojují vztahy mezi kvantitativním a kvalitativním pohledem na individuální vlastnosti slohu posuzovaných autorů (hlavně ve vztahu k dobové normě).[2] Výsledkem tohoto přístupu je pak kvantitativně lingvistická analýza s minimem čísel, tabulek a statistického aparátu, zato však doplněná o rozměr literárněhistorický a textologický. Čtenář tu sice snadno vytuší rozsáhlost a pracnost statistických důkazů, ale naprostou většinu knihy zaujímá cílevědomé úsilí užitou statistickou metodologii zdůvodnit a interpretovat. Tím se zároveň ve Vašákově knize prolínají tři hlavní složky textové atribuce — dokumentární a faktické důkazy, ideově tematická analýza díla a jeho jazykový a stylistický rozbor. Účelem těchto složek pak je podat a vysvětlit logiku textové geneze. Ostatně složitost máchovské textologie ke kombinování nejrůznějších cest, které směřují k nalezení co nejautentičtější podoby díla, nesporně vede.

Vašákova snaha těsně spojovat kvantitativní veličiny s jejich kvalitativně odstíněným vymezením se zřetelně projevuje při rozboru rozložení větných délek jako charakteristiky stylu Nerudova a Barákova. Aby vysvětlil dosti zřetelné kolísání mezi délkami různých vět,[3] zjišťuje Vašák odděleně statistické poměry ve třech, resp. ve čtyřech různých souborech vět — v autorské řeči, v přímé řeči postav a konečně v uvozovací větě umístěné (a) v sousedství přímé řeči, (b) uprostřed nebo po obou stranách přímé řeči. Díky tomuto rozdělení zkoumaného souboru vět se statistické údaje shlukují do homogennějších celků a současně se mezi nimi vydělují i ty, které jsou schopny co nejvýstižněji vymezit slohovou osobitost autora. Své závěry, v daném případě tvrzení, že povídku Kříž pod Petřínem napsal skutečně Barák, pak Vašák opírá nejen o statistiku, ale i o zjištění, které kategorie vět jsou v textu vůbec zastoupeny. (Např. na rozdíl od Nerudových próz jsou v Kříži pod Petřínem pásma autorské a vyprávěčské řeči ostře oddělena, srov. Vašák, 1972.)

S největšími potížemi se setkává statistický požadavek na homogenitu a neproměnnost zkoumaných textů v případě problematiky máchovské. Dynamiku složitého komunikačního procesu, v němž dílu předchází řada dochovaných i nedochovaných, skutečných i předpokládaných náčrtků stejně jako dílo samo se stává zdrojem dalších úprav, zásahů a opisů, postihuje Vašák graficky pomocí tzv. stemmatu, tj. grafu, jehož uzly odpovídají různým textům v procesu geneze díla. V nedochova[78]ném autografu Cikánů (ve výchozím uzlu grafu) předpokládá Vašák existenci dvou graficky rozlišitelných vrstev — původní Máchovy a nad jejími řádky druhotné vrstvy upravovatelské. Původní vrstvě je zřejmě nejbližší soukromý opis Schultzův z listopadu 1851, zatímco oficiální vydavatelé (editoři vydání v Lumíru — 1851, u Jeřábkové — 1857 a u Kobera — 1861) se řídili textem upraveným a sami se na dalších úpravách (vynucených vývojem jazyka a snahou přizpůsobit text změněným dobovým kontextům) podíleli. Odpověď na otázku, kdo byl oním původním upravovatelem, zda sám Mácha, Sabina, popř. někdo další, se pochopitelně užité metodologii zcela vymyká. Její uspokojivá formulace vyžaduje pečlivé vyhledání všech literárněhistorických fakt i důslednou analýzu logiky textové geneze. V souladu s touto logikou Vašák dochází k závěru, že zásadním upravovatelem textu Cikánů byl některý z redaktorů Lumíra a že hlavním motivem těchto úprav bylo přiblížit text vývojovým proměnám, které zasáhly jazykovou, slohovou, ideovou, literární a redakční normu ke konci první poloviny 19. stol. Nelze přitom pochopitelně vyloučit, že iniciátorem rozštěpení původní textové podoby na vrstvu máchovskou a nemáchovskou byl právě Sabina.

Předchozími poznámkami jsme chtěli ukázat, že Vašákova čtivá knížka stojí na jistém rozmezí prací o sporném autorství. Zdá se, že jejich stemma, máme-li aplikovat autorův postup na vývoj metod textové atribuce, dospělo k bodu, z něhož budou vycházet dva hlavní směry. První, vzhledem ke klasickým pracím o sporném autorství tradiční směr bude zahrnovat shromažďování co největšího počtu materiálových údajů, s potenciálním i aktuálním využitím pro poznání autorských i dobových norem jazyka a slohu. Jednotlivci (a daleko spíše autorské kolektivy) tohoto směru se budou soustřeďovat na „technologii sporného autorství“, na rozšiřování statistické reprezentativnosti zpracovaného jazykového materiálu a na obohacení užitých statistických procedur. Díky těmto materiálovým předpokladům pak může být vytvořena reálná základna pro druhý směr bádání, v němž převáží komplexní analýza literárněhistorická a jazykovědná, schopná dílčí i obecné otázky textové atribuce přesně vytyčit a výsledky mnohostranně interpretovat. Existence obou těchto směrů, které jsou ve Vašákově knížce zastoupeny, kvantitativně lingvistického i textologického, by pochopitelně neměla znamenat oddělení kvantitativních a kvalitativních stránek metodologie sporného autorství, ale naopak, jejich co nejužší sepětí.

 

LITERATURA

 

TĚŠITELOVÁ, M.: Lingvistické příručky — Kvantitativní lingvistika. Praha 1977, s. 7, 111 a 116n.

TĚŠITELOVÁ, M.: On the frequency of function words. In: PSML 5, Praha 1976, s. 9 až 28.

UHLÍŘOVÁ, L.: O délce věty. SaS, 32, 1971, s. 232—240.

VAŠÁK, P.: Statistika a sporné autorství. SaS, 27, 1966, s. 364—370.

VAŠÁK, P.: Metody ustanovlenija spornogo avtorstva (Barak — Neruda). In: PSML 3, Praha 1972, s. 143—162.

Slovo a slovesnost, ročník 42 (1981), číslo 1, s. 76-78

Předchozí Marie Ludvíková: Polská práce o kvantitativní lingvistice pro informační účely

Následující Helena Lehečková: Syntax současné finštiny