Realita, odraz, znak

Arnošt Lamprecht

[Články]

(pdf)

Реальность, отражение, знак / Réalité, réflexion, signe

Teorii jazykového znaku bylo věnováno v lingvistické literatuře již mnoho prací. Celá problematika je velmi pěkně shrnuta a interpretována v Horálkově čísle Slova a slovesnosti (39, 1978, č. 3—4, s. 177—352). Kromě toho mnoho pozornosti věnoval našemu tématu i K. Horálek ve své Filozofii jazyka (1967). Horálkova kniha podává všestranný vhled do dané problematiky, a to jak v prvé části nazvané „Kapitoly z dějin filozofie jazyka“ (Humboldt, de Saussure, Frege, Wittgenstein, Whorf atd.), tak zejména v druhé části „Základní problémy filozofie jazyka“ (Jazyk a myšlení; Slovo, význam a pojem; Funkce slovesa „býti“; Znakovost v jazyce; Funkce jazyka a jazykových projevů atd.). V Sovětském svazu pak vyšla v poslední době dvojdílná kniha Jazykovaja nominacija (1977)[1] jako kolektivní práce věnovaná problematice pojmenování, která s naším tématem úzce souvisí. U nás pak se některými otázkami jazykového znaku zabýval J. Horecký.[2] Téže problematice je věnována i teoreticky fundovaná stať S. Romportla (1979), vyznačující se postihováním jemných nuancí v přístupu jednotlivých badatelů k danému tématu. Ve všech citovaných pracích je uvedena další rozsáhlá literatura (de Saussure, Peirce, Weisgerber, Frege, Wittgenstein, Whorf, Nehring, Reznikov, Solncev atd.), jejímž rozborem a hodnocením se tu bohužel nemůžeme zabývat.

Jednou z hlavních otázek, jimž je třeba věnovat pozornost, je samo pojetí znaku. Je to jednotka bilaterální (znak jako uspořádaná dvojice označujícího a označovaného, signifiant a signifié), nebo unilaterální (znak jako zvukový obraz proti významu)? P. Novák (1978) říká, že unilaterální pojetí je bližší běžnému způsobu užívání výrazů znak, signe, Zeichen atd. Unilaterální pojetí je také běžné v ostatních vědách. Musím říci, že bilaterální pojetí, totiž že znak obsahuje jak označující (akustický obraz), tak i označované (pojem), bylo mi vždy trochu proti mysli (srov. i Novák, 1978). To bylo také příčinou toho (včetně nadměrné složitosti některých dřívějších řešení), že jsem se nad danou problematikou znovu zamyslil. Došel jsem přitom k názoru, že úvahami na úrovni slova (např. stůl, učitel) nebo nanejvýš slovního spojení (např. lehká atletika, vysoká škola) se tento nesnadný a do jisté míry věčný problém řešit nedá.

Vyjděme proto raději z elementární promluvy reagující na jistou mimojazykovou situaci. Představme si a) spisovatele píšícího knihu (to je tzv. objektivní realita), b) odraz této reality v naší mysli, c) označení tohoto odrazu zvukovými prostředky, doložené v některých jazycích. Pro větší názornost a jednoduchost výkladu si demonstrujme tuto situaci nejdříve v ruštině.

 

A. Objektivní realita
(v komplexní podobě)
		Obr. 1

 

[92]Spisovatel píše knihu. Pisatel’ pišet knigu atd. Tato realita je ovšem mnohem bohatší. Jsou tu okolnosti časové, místní, způsob psaní atd. atd.

 

B. Odraz reality v mysli (s rozčleněním a zjednodušením této reality)

Obr. 2

 

V tomto odrazu je realita rozčleněna a zjednodušena. Jsou tu vynechány všechny okolnosti, za kterých se psaní knihy realizuje, neboť pro danou situaci jsou nedůležité.

 

C. Označení rozčleněného odrazu

 

a) v ruštině

Obr. 3

 

V tomto označeném a dále rozčleněném odrazu je PIS základový (kořenný) morfém, A slovotvorný spojovací morfém, TEL’ činitelský morfém, ∅ nulový gramatický morfém nominativu sg., PIŠ základový (kořenný) morfém (jeho druhá podoba k podobě PIS), E gramatický spojovací (kmenotvorný) morfém, T morfém 3. os. sg., KNIG základový (kořenný) morfém, U gramatický morfém akuzativu sg.

 

[93]b) v češtině

Obr. 4

 

V češtině je situace proti ruštině složitější o to, že tu máme prefix S před základovým morfémem PIS, morfém OVA není jen jakýsi spojovací, nýbrž i synchronně skutečný slovotvorný morfém slovesný, 3. os. sg. pak je na rozdíl od ruštiny, kde je morfém T, vyjádřena v češtině morfémem ∅.

 

c) v angličtině

Obr. 5

 

V angličtině je subjekt a objekt vyjádřen pozicí. Problematický je též nulový morfém sg. Uvedli jsme ho u slova WRIT-ER (∅) aspoň v závorce proto, že na něm závisí morfém S u slovesa, označující 3. os. sg. Sloveso je tedy v tomto případě určeno nejen pozičně, nýbrž i morfologicky podmětem. Obligatorně je vyjádřena navíc určenost a neurčenost členy THE a A. Smysl je tedy ‚Ten spisovatel píše nějakou knihu‘. Mohlo by být i A writer writes the book ‚Jeden (nějaký) spisovatel píše tu knihu‘. Tím by byl vyjádřen i jiný smysl věty. A nakonec by bylo možné i A writer writes a book ‚Jeden spisovatel píše jakousi knihu‘. Tato věta by ovšem byla logičtější v minulém čase ‚Jeden spisovatel psal jakousi knihu‘ A writer wrote a book. Ale tím se tu již nebudeme zabývat.

[94]Nyní si ukažme danou situaci v plurálu.

 

A. Objektivní realita

Obr. 6

 

Spisovatelé píší knihy (každý na různém místě a různým způsobem, perem, psacím strojem, diktováním apod.).

 

B. Odraz a zpracování této reality v mysli

(s jiným rozčleněním než ve skutečnosti)

Obr. 7

 

V tomto odrazu jsou spisovatelé na jedné straně, knihy na druhé straně, je tedy realita jinak rozčleněna.

 

C. Označení rozčleněného odrazu reality

 

a) v ruštině

Obr. 8

 

[95]b) v češtině

Obr. 9

 

Ve 3. os. pl. je v češtině nulový spojovací (kmenotvorný) morfém; morfém označující 3. os. je Í. Obdobně je tomu i v ruštině, kde je gramatický morfém 3. os. pl. UT připojen bez spojovacího morfému E. Historicky vzato i tam spojovací (kmenotvorný) morfém byl. V indoevropském prajazyce tu byl kmenotvorný morfém O a morfém 3. os. plur. NTI, tedy -O-NTI; v důsledku fonetického vývoje se původní stav zatemnil a vznikla v ruštině koncovka UT, v češtině pak Í.

 

c) v angličtině

Obr. 10

 

Plurál je v angličtině vyjádřen rovněž sufixálně, a to gramatickým morfémem S. Nulový morfém 3. os. pl. u slovesa je v závorce; je uveden jen se zřením k 3. os. sg., kde je S; jinak je sloveso v angličtině, pokud jde o osoby, bezsufixální. Rovněž je v závorce nulový neurčitý člen v plurálu.

Plurál je ve všech uvedených jazycích vyjádřen sufixálně; graficky jsme to naznačili třemi čárkami u příslušného základu. Jsou však jazyky, které vyjadřují plurál ve shodě s naším znázorněním odrazu opakováním (reduplikací), např. indonéština (Oplt, 1960), srov. rumah-rumah ‚domy‘, orang-orang ‚lidé‘ (psáno zpravidla rumah2, orang2), topi-topi ‚klobouky‘. (Reduplikace tu ovšem má i jiný význam, [96]především označuje intenzifikaci, srov. mata-mata ‚špión‘ (doslova ‚oko-oko‘), popř. opakování u sloves, nebo má význam kolektivní, což je ovšem význam blízký plurálu.)

Uveďme si ještě jeden názorný příklad, jak přistupujeme k realitě, jejímu rozčlenění a označení, a to na větě Žena vidí psa.

 

A. Objektivní realita

Obr. 11

 

B. Odraz reality v mysli

Obr. 12

 

C. Označení odrazu

 

a) v ruštině

Obr. 13

 

[97]b) v češtině

Obr. 14

 

Jak je z příkladů patrné, je realita zpracována a označena v ruštině i v češtině v podstatě stejně. U slovesa je v češtině proti ruskému T gramatický morfém ∅. Uvedená realita může být ovšem chápána a rozčleněna i jinak. U sloves smyslového vnímání, jako vidění, slyšení, pocit bolesti atd., akt nevychází ze subjektu, nýbrž subjekt je zasahován jakoby z vnějšku; vidíme to ostatně na čes. mně se zdá, slov. mne sa vidí, něm. es scheint mir, čes. bolí mě to atd. Proto i realita žena vidí psa může být vyjádřena ženě se vidí (jeví) pes, ba ještě složitěji, jak uvidíme dále (v eskymáckých dialektech v Grónsku) (Baudiš, 1926).

 

A. Objektivní realita

Obr. 15

Žena vidí psa = Ženě se jeví pes

 

B. Odraz reality v mysli

Obr. 16

 

[98]C. Označení odrazu

Obr. 17

 

Na tomto příkladě vidíme nejen jiné rozčlenění situace žena vidí psa = ženě se jeví pes, nýbrž i to, že gramatické ukazatele pronominálního charakteru jsou soustředěny u slovesa (za slovesem). Ostatně takové nahromadění gramatických ukazatelů (zájmen) u slovesa je známé i z dialektů bulharsko-makedonských a do jisté míry i z francouzštiny. Naše nominativní stavba věty je také jen jednou z možností, jíž se promluva může realizovat. Shodnost sufixů přivlastňovacích a slovesných přípon v uralských (ugrofinských) jazycích, srov. maď. lak-om ‚bydlím‘ a barát-om ‚můj přítel‘, přivádí lingvisty na myšlenku, zda i čes. vidíme není geneticky vlastně ‚vidění naše‘, čímž by se i výše uvedená věta Ženě pes zjevení (vidění) — jeho—její dostala do jiného světla. Je také otázka, srovnáme-li výchozí realitu s jejím členěním, které členění je této realitě bližší.

Než vraťme se k našim původním příkladům Spisovatel píše knihu a Spisovatelé píší knihy. Přihlédneme-li k morfematickému rozčlenění při označení, vidíme zcela jasně, že každý morfém má svůj význam, a to buď lexikální, jako morfémy základové (pis/piš, write) a slovotvorné (-tel, -er), nebo gramatický, jako morfémy deklinační a konjugační, nebo plní v rámci gramatických morfémů funkci spojovací (srov. např. -e- v piš-e-t nebo -i- ve vid-i-t, popř. -a- v pis-a-tel’, ať už z historického hlediska je tomu jakkoli). Morfémem pak rozumíme uspořádanou množinu fonémů, srov. základový morfém pis/piš nebo gramatický morfém instrumentálu pl. -ami; tato množina ovšem může být i jednofonémová (srov. -t v piš-e-t nebo -a v žen-a) nebo i prázdná (srov. ∅ v čes. píš-e-∅ proti rus. piš-e-t a čes. 2. os. sg. píš-e-š). Zásobník morfémů všeho druhu a hotových gramatických struktur (např. 1., 2. a 3. pozice v angličtině) je obsažen v gramatickém systému příslušného jazyka a v jeho slovní zásobě, tedy v jazyce (langue) a realizuje se prostřednictvím konkrétních morfů a jiných prostředků (slovosled, intonace atd.) v konkrétních promluvách (parole).

Poznámka: Jazyk ovšem není jen pouhé „skladiště“ jednotek, nýbrž uspořádaný systém směřující k jisté vyváženosti, k symetrii ve svých jednotlivých částech, a to v některých více, např. v gramatických morfémech (vytvářejících systém morfologický) a v jejich stavebních kamenech, tj. ve fonémech (vytvářejících systém fonologický), v některých částech pak méně, např. v slovní zásobě, která je strukturována slovotvorně, morfologicky a do jisté míry i sémanticky (teorie sémantických polí) a syntakticky (valence slov), což je někdy zřetelnější, jindy méně patrné. Systémovým charakterem není ovšem jazyk plně vystižen; jazyk obsahuje i jistý „algoritmus“ pro tvoření těchto promluv. Proces mluvení se tu stýká s procesy myšlení, vnímání a reagování na vjemy, tedy s jevy, které zkoumá psychologie. Ale tím se dostáváme už na jiné pole bádání, s naším přístupem se ovšem v lecčems shodující. Chtěli jsme touto poznámkou [99]jen připomenout, že jazyk (langue) není pouhý sklad taxonomických (systémově utříděných) jednotek (morfémů, slov, hotových gramatických vzorců atd.), jak by někdo — vycházeje z naší poslední formulace — mohl usuzovat.

Závažná je dále otázka konvenčnosti, arbitrárnosti jazykového znaku. Uvádívá se — jak známo — že „stůl“ zní v češtině stůl, v němčině Tisch, ve francouzštině la table atd., čili že vztah mezi zvukovou podobou slova a významem je konvenční, bez vnitřní těsné souvislosti. Tak tomu nepochybně je u slov značkových, i když historicky to může být poněkud jinak. U slov popisných, jejichž slovotvorná struktura je jasná, např. čes. uč-i-tel, rus. pis-a-tel’, angl. writ-er jsou arbitrární jen morfémy (základové i sufixální), slova jako celek arbitrární nejsou, každému, kdo zná příslušné morfémy, jsou tato slova srozumitelná a průhledná. Někdy zcela, jindy jen do jisté míry, např. slova jako hnědák, ryzák, bělouš, vraník naznačují, že jde o nositele vlastnosti (hnědé, ryzí, bílé barvy nebo černé barvy jako vrána); přímo z názvu nevyplývá, že jde o koně. Dále možno uvést české truhlář a moravské stolař. Truhlář svým slovotvorným utvářením znamená ‚výrobce truhel‘, stolař pak ‚výrobce stolů‘. Jsou to však synonymní výrazy (územně ovšem diferencované), jejichž pravý význam je ‚výrobce nábytku‘, tedy vlastně ‚nábytkář‘. Je třeba tu rozlišovat slovotvorné a onomaziologické struktury (Dokulil, 1962, 1978), z jiného hlediska pak smysl a význam, „Sinn“ a „Bedeutung“. Popisná pojmenování jsou vlastně výsledkem a statickou koncentrací dřívějších promluvových aktů. Tak se nám to jeví aspoň z dnešního hlediska. Učitel je ‚člověk, který učí‘, spisovatel je ‚člověk, který spisuje‘, ruské pisatel’ znamená slovotvorně ‚toho, kdo píše‘, jeho význam je pak zúžen na toho, ‚kdo píše knihy‘. Přitom táž věc může být v jednom jazyce vyjádřena popisně, srov. čes. uč-i-tel, angl. the teach-er, v druhém značkově, srov. franc. le maître (z lat. magister), které je synchronně neprůhledné. I v jednom jazyku mohou být slova označující přibližně totéž jednou popisná, srov. učitel, podruhé značková, srov. profesor.

Otázka konvenčnosti, arbitrárnosti je komplikovaná i historicky. Mnohá slova dříve motivovaná v průběhu historie svou motivovanost ztrácejí. Motivovanost si ostatně většinou neuvědomujeme ani v promluvovém aktu samém. Např. slova učitel i profesor zde fungují jako hotové útvary, teprve při vlastním zamyšlení nad nimi si uvědomujeme motivovanost slova učitel (‚ten, kdo učí‘). Fungování slova jako hotového útvaru umožňuje, že nesoulad mezi smyslem slov, srov. truhlář ‚výrobce truhel‘ a stolař ‚výrobce stolů‘, a významem (obě slova znamenají vlastně ‚nábytkář‘) je fakticky odstraňován. Totéž platí do jisté míry i pro sdělení, a proto věty Žena vidí psa a Ženě pes zjevení — jeho — její mohou vyjadřovat totéž.

Původní motivovanost slov nám ukazuje etymologie. Dnes nemotivovaná slova jako např. okno, skřivan, býk, ostrov, pstruh atd. jsou z hlediska etymologického motivovaná. Okno je ‚oko do domu‘, srov. i angl. window, Windauge ‚oko větru‘, ostrov je ‚věc obtékaná‘ (ide. kořen *sreu-, který se reflektuje i v našem strouha), pstruh je ‚pestrá ryba‘, slova straka, skřivan a býk jsou od původu onomatopoická, mají napodobovat zvuk těchto tvorů, praslovan. *sorka ‚straka‘, předslovan. *būkos ‚býk‘ atd. Jiná slova jsou z dětské řeči, dětského žvatlání a dostala význam až v kontaktu s dospělými, např. slova mama, tata (nebo atta), papa, baba, teta atd. Tato slova mohla vzniknout nezávisle v různých jazycích, proto nemohou sloužit za důkaz o příbuznosti jazyků, pokud ovšem nedostala nový sufix a nestala se tak součástí běžné slovní zásoby; např. z mama vzniklo ide. māter, které srovnávat můžeme, z atta přes *atikos slovan. otьcь, které je rovněž v rámci slovanských jazyků srovnávatelné. Není však možno srovnávat pův. atta (které je i v gótštině) s turkotatarským atta, protože obě slova mohla vzniknout samostatně.

Zvukomalebný (onomatopoický) nebo jinak deskriptivní charakter mají četná lova a spolu se slovy z dětské řeči tvoří značnou část původní slovní zásoby. Kopečný [100](1978) o tom praví: „Oblast onomatopoie a laličnosti je patrně nejen hlavním, ale přímo výlučným zdrojem slovníku vůbec. Dnes tvoří jen jeho malou, okrajovou část. To ovšem proto, že během vývoje se neustále „elementární“, tj. onomatopoické nebo lalické útvary neutralizují a přecházejí do normální, nocionální sféry slovníku, ve které platí ony zákony hláskových korespondencí, které bychom marně hledali ve sféře „elementární“. Lehce se neutralizují zejména slabě motivované útvary onomatopoické. Ale i pak nám hlásková stránka někdy prozradí jejich původní elementární východisko.“ Kopečný to pak dokumentuje stč. vrci s kořenem souhláskovým (jako v onomatopoickém frknout). Tento proces přechodu „elementárních“ (onomatopoických a jinak motivovaných) útvarů do sféry normálních slov nemotivovaných je ovšem dlouhodobý, trvá po celou historii jazyka. Sloveso frknout je české a dosud onomatopoické, vrci, novočesky vrhnout, vrhat, je pozdně praslovanské a raně pračeské, z atta vzniklo otьcь v průběhu doby praslovanské, z mama vzniklo lat. māter a obdobná slova v jiných jazycích indoevropských v době indoevropské, chet. vatar, germ. water, naše slovan. voda mají souvislost s uralským vete- (fin. vesi veden, maď. víz) a jsou to tedy slova předindoevropská, nostratická rekonstrukce ***wete, a teprve tam nebo ještě pak v dřívějším období mohou mít další souvislosti, snad i onomatopoického charakteru, srov. počáteční w- (z u-) a druhé nostratické slovo ***Huwa ‚tok vody‘ (napodobení toku vody). Právě okolnost, že většina slovních kořenů a afixů je synchronně nemotivovaná, umožňuje historickosrovnávací bádání v jazyce, a to u různých slov, kořenů a afixů do různé časové hloubky.

Vztah jazykového znaku (ať už nemotivovaného či motivovaného) k významu se může měnit v důsledku historického vývoje nebo z příčin jiných, např. na základě podobnosti věcí (metafora) nebo vnitřní souvislosti věcí (metonymie a synekdocha), a to buď jen v promluvovém kontextu, nebo i v jazykovém systému. Příklad historického vývoje, kdy došlo k úplné záměně významu, poskytují slova magister a minister. Slovo magister, jak vyplývá z etymologie, označovalo člověka výše postaveného (ještě na středověkých univerzitách), minister pak člověka níže postaveného, vlastně komorníka u dveří krále nebo jiného vládce. Protože na něm záleželo, koho ke králi pustí, jeho význam rostl až do nynějšího významu ministra jako ‚nejvyššího výkonného orgánu ve státě‘. Naproti tomu význam magistra klesl na význam ‚učitele‘, srov. franc. le maître, a ‚mistra‘, srov. čes. krejčovský mistr, pod. něm. Meister. Na základě podobnosti se původní význam slova corona ‚věnec‘ rozšířil — jak známo — i na královskou korunu, na korunu stromu, na základě vnitřní souvislosti pak i na minci, na níž byl původně vyražen znak koruny. Podobně se Červená Karkulka ‚červená čepička‘ stala názvem děvčátka, které tuto čepičku nosilo. Tím se dostáváme do speciální sféry vlastních jmen, ale tu nemůžeme v tomto článku řešit.

Vraťme se proto ještě k několika příkladům, které nám osvětlí základní vztah reality, odrazu a znaku.

Představme si rovinatou krajinu a na ní v dálce skupinu stromů. Mluvčí původně nerozeznává, co tam je, ale když přijde blíže, prohlásí: „To jsou stromy.“ Znázorněme si tuto situaci v okamžiku promluvy.

 

A. Objektivní realita 

Obr. 18
Stromy

 

[101]B. Odraz reality v mysli (s odkazem na ni)

Obr. 19

To jsou stromy

 

C. Označení odrazu

 

a) v češtině

Obr. 20

 

b) v ruštině

Obr. 21

 

V ruštině je vidět přesné přímé označení odrazu. V češtině je označení převedeno do formy slovesně jmenného přísudku, kde se ztotožňuje to, co se vidí, se stromy.

 

Zůstaňme ještě u reality stromu. Vidíme zelený strom a prohlásíme: „Ten strom je zelený.“

 

[102]A. Objektivní realita

Obr. 22

Zelený strom

 

B. Rozčleněný odraz reality v mysli

Obr. 23

Ten strom je zelený

 

C. Označení odrazu

Obr. 24

 

Realita je tu v mysli rozčleněna a pojmenována (zvukově označena). Sloveso je se vyskytuje v tomto případě vlastně nadbytečně, naznačuje jen spoj mezi strom a zelený, na rozdíl od sloves píše nebo vidí, která něco znamenala, jak jsme viděli v dřívějších příkladech. V ruštině a v četných jiných jazycích se tu slovesa je neužívá, srov. např. ruské Brat zdorov proti českému Bratr je zdráv (zdravý) nebo maďarské Ez a lámpa kicsi ‚Ta lampa je malá‘. V češtině se tu opět projevuje tendence k slovesnému (zde slovesně jmennému) charakteru přísudku.

[103]Nyní si představme opět zelený strom, o němž vypovídáme v jiné výpovědi. Zelený strom tvoří jeden pojem, ale je při jazykovém označení rozčleněn na dva, srov.:

 

A. Objektivní realita

Obr. 25

Zelený strom

 

B. Odraz reality v mysli

Obr. 26

Zelený strom

 

C. Označení odrazu

Obr. 27

 

Představu zeleného stromu při jazykovém označení rozčleňujeme tedy ve dvě části, zelený a strom; každá z nich má svůj vlastní význam (stejně jako gramatické morfémy Ý a ∅ naznačující spojitost obou částí). Zelený i strom tvoří dohromady význam ‚zelený strom‘. Je to obdoba spojení morfémů ve slově uč-i-tel-∅ (základový morfém uč- a činitelský morfém -tel).

[104]Uveďme si nyní ještě slova domeček, miloučký, psisko. Domeček může znamenat — jak známo — nejen ‚velmi malý dům‘ (dom-eč-ek), nýbrž i citový vztah mluvčího k věci, srov. franc. une jolie maison; psisko (ps-isk-o) znamená nejen ‚velkého‘ psa, ale i záporný vztah k psovi, miloučký (synchronně mil-oučk-ý), stejně jako teploučký pak signalizují zároveň s označením i kladný citový vztah mluvčího. Ve významu slova se může zračit nejen odraz reality, ale i vztah mluvčího k této realitě. Není to tedy prostý zrcadlový odraz reality. To jsme ostatně konstatovali i při jejím rozčleňování. Jsou i případy, kdy vyjádření citového (popř. volního) vztahu k realitě je dominujícím prvkem odrazu (srov. interjekce ach, brr, fuj; prr!).

Nakonec si uveďme příklad krátkého souvětí, např. Žena vidí, že muž píše knihu. Jde o souvětí, které označuje poměrně jednoduchou reálnou situaci odraženou v naší mysli.

 

A. Objektivní realita

Obr. 28

Žena vidí, že muž píše knihu

 

B. Odraz reality v mysli

Obr. 29

 

C. Označení odrazu

Obr. 30

 

[105]Na uvedeném příkladě jsme ukázali, že i souvětí jako celek má znakový charakter. Historicky vzniklo ze samostatných vět přiřazených za sebe. Je otázka, zda i samostatná jednoduchá věta nevznikla z ještě kratších výpovědí. Latinská věta servus it ‚služebník jde‘ mohla být geneticky členěna servo-s, i-t ‚služebník ten‘, ‚jde on‘ (či snad ‚chůze onoho‘, uznáváme-li, že i naše vidíme ve srovnání se situací v uralských jazycích, srov. fin. puhumme ‚mluvíme‘, kirjamme ‚knihy naše‘, mohlo znamenat ‚vidění naše‘). Takovéto členění můžeme snad předpokládat nikoli přímo v latině, nýbrž v období geneze indoevropské deklinace a konjugace. Je-li tomu tak, pak by i vznik souvětí v historickém období byl jen opakováním toho (ovšem na jiné úrovni), co se odehrálo v obdobích starších.

Z toho, co jsme uvedli, vyplývá, že znakový charakter mají morfémy, slova, slovní spojení, celé věty i souvětí. Jen v rámci věty se může manifestovat její oznamovací nebo tázací charakter (srov. tatínek je doma; tatínek je doma?), ba vůbec modalita v celém rozsahu, jíž jsme se v tomto článku bohužel nemohli věnovat. Naším pojetím se řeší i otázka nejmenší a největší znakové jednotky, která byla dlouho předmětem úvah. Význam vyšší složené jednotky nevzniká zpravidla pouhým sjednocením významů jednotek nižších, srov. stolař/truhlář s významem ‚nábytkář‘ nebo četné frazeologismy větné, např. české vzal nohy na ramena, angl. to drop a line atd. Někdy se ovšem slovotvorný a lexikální význam kryjí, srov. učitel ‚ten, kdo učí‘, nebo slovní spojení zelený strom znamená skutečně ‚zelený strom‘.

Na rozčlenění reality (i domnělé reality) má vliv i jazykový systém (tj. gramatický systém i slovní zásoba, její rozsah a rozčlenění). Každý vidí svět prizmatem svého jazykového systému. Připomínám, že v češtině máme např. jen jedno slovo pro „modrý“, tj. modrý, kdežto v ruštině tomu odpovídají slova dvě, goluboj a sinij. V některých jazycích je společný název pro barvu zelenou a žlutou. V angličtině se rozlišují různé formy knoflíků. Eskymáci vyjadřují naši větu Žena vidí psa větou Ženě pes zjevení-jeho-její. Některé jazyky nevyjadřují časy, plurál, vidy atd. nebo je v případě potřeby vyjadřují jinak. To však neznamená, že by poznání světa bylo v různých jazycích zásadně různé. Na větách Žena vidí psa a Ženě pes zjevení-jeho-její jsme ukázali, že poznání světa prostřednictvím rozčleňování komplexní reality je v podstatě rovnocenné.[3] Na základě své zkušenosti umíme správně dešifrovat to, co bylo pomocí jazykových znaků vyjádřeno jinak, než to odpovídá realitě. Např. realita Spisovatelé píší knihy (každý spisovatel na jiném místě a různými prostředky a způsoby) byla vyjádřena tak, že byli pohromadě uvedeni na jedné straně spisovatelé a na druhé straně knihy. Každý si však toto vyjádření dešifruje do představy situace, která je blízká realitě.

Před závěrem si můžeme připomenout slova z předposledního odstavce Palkova článku (1978): „Člověk si vytváří představu světa v pojmech. Tato představa je kromě toho, že je abstraktní, také jistým zhrubením za současné realizace procesu poznávání, jak ukázal V. I. Lenin: „… poznání je věčné, nekonečné přibližování se myšlení k objektu.[4] Odraz přírody v mysli člověka nutno pojímat ne „mrtvě“, ne „abstraktně“, ne bez pohybu, ne bez rozporů, nýbrž ve věčném procesu pohybu … Zobrazení pohybu v myšlení je vždycky zhrubení, a nejen v myšlení, nýbrž i v počitku … Každý pojem se nachází v určitém vztahu, v určité souvislosti se všemi ostatními …“ Prostřednictvím výrazů přirozeného jazyka jsou pojmy fixovány, [106]zdrojem jejich změn je užívání výrazů, které nutně kromě toho, že reflektují pojmovou složku, nesou s sebou i intenci interpreta.“[5]

My jsme v našem článku ukázali, že je třeba rozlišovat: a) objektivní realitu, b) její odraz v mysli, c) označení tohoto odrazu prostředky jazyka. Dále jsme názorně předvedli rozčlenění objektivní reality v odrazu i ve znakovém vyjádření. Znakem je podle nás jen zvuková stránka, význam je odrazem objektivní reality,[6] ne však odrazem zrcadlovým, nýbrž odrazem rozčleněným a zjednodušeným, a to v každém jazyku poněkud jinak (někdy tu je i subjektivní hodnocení mluvčího). Znakový charakter mají morfém, slovo, slovní spojení, věta i souvětí. Jsou ve své komplexnosti (zvuková stránka: význam) označeným odrazem rozčleněné reality (včetně reality pomyslné). Na místě Saussurova pojetí znaku máme tedy označený odraz (ovšem v našem pojetí včetně věty i souvětí).

Pokusili jsme se také v naší stati elementárním způsobem odpovědět i na otázky položené P. Novákem při unilaterálním pojetí znaku: (1.) Jak jsou komplexní znaky konstituovány ze znaků elementárnějších (srov. znak pro ‚učitele‘ = uč-i-tel-∅, ‚zelený strom‘ = zelený strom; žena vidí, že muž píše knihu); (2.) Jak jsou významy komplexních znaků konstituovány ze znaků elementárnějších (pis-a-tel’-∅ ‚spisovatel‘, stol-ař-∅/truhl-ář-∅ ‚nábytkář‘, zelený strom, mil-oučk-ý, angl. to drop a line); (3.) Jak je konstituování komplexnějších znaků využito ke konstituování jejich významu (uč-i-tel-∅ ‚učitel‘, běl-ouš-∅ ‚bílý kůň‘, žena vidí psa / ženě pes zjevení-jeho-její). Při odpovědi na všechny tyto tři otázky — ostatně spolu těsně souvisící — je třeba si uvědomit tu skutečnost, že i slovo motivované funguje v promluvě jako hotový útvar (truhlář/stolař s významem ‚nábytkář‘, motivované učitel, jako značkové profesor) a že totéž platí i pro krátká sdělení, kde se používá hotových formulí, takže věty žena vidí psa a ženě pes zjevení-jeho-její mohou být významem ekvivalentní.[7]

V závěru je třeba připomenout, že jsme se úmyslně vyhnuli některým novým a v jistých souvislostech velmi užitečným termínům, jako je např. propozice apod., protože jsou u různých autorů chápány různě, a dále pak užíváme z týchž důvodů slov výpověď, promluva, sdělení apod. v obecném neterminologickém pojetí.[8]

 

[107]LITERATURA

 

ADAMEC, P.: Složené propozice a jejich syntaktické realizace v ruštině. SaS, 39, 1978, s. 278 až 280.

BAUDIŠ, J.: Řeč. Bratislava 1926.

BLANÁR, V.: Od myšlienkového odrazu k lexikálnemu významu. Jazykovedný časopis, 27, 1976, s. 99—116.

BLANÁR, V.: Dynamika lexikálneho významu. SaS, 39, 1978, s. 241—243.

DOKULIL, M.: Teorie odvozování slov. Tvoření slov v češtině I. Praha 1962.

DOKULIL, M.: K otázce prediktability lexikálního významu slovotvorně motivovaného slova. SaS, 39, 1978, s. 244—251.

FILIPEC, J.: Věda o slovní zásobě a její pojmosloví. SaS, 39, 1978, s. 238—240.

GREPL, M.: K formálním exponentům větné sémantiky. SaS, 39, 1978, s. 274—277.

HAVRÁNEK, B.: Logizující a psychologizující typ rozboru jazykového vyjadřování. SaS, 39, 1978, s. 203—204.

HORÁLEK, K.: Filozofie jazyka. Praha 1967.

HORECKÝ, J.: Zložené slová ako názvy osôb. SaS, 39, 1978, s. 252—254.

HORECKÝ, J.: Niektoré otázky marxistickej koncepcie jazyka. In: K marxistické metodologii v jazykovědě. Praha 1979, s. 88—94.

KOMÁREK, M.: K pojetí povrchové a hloubkové struktury. SaS, 39, 1978, s. 285—287.

KOPEČNÝ, F.: Poznámka k tzv. elementárním souvislostem. SaS, 39, 1978, s. 310—313.

NĚMEC, I.: Rekonstrukce lexikálního vývoje. Praha 1980.

NOVÁK, P.: Některé přednosti tzv. unilaterálního pojetí (jazykového) znaku. SaS, 39, 1978, s. 215—217.

OPLT, M.: Bahasa Indonésia (Učebnice indonéštiny). Praha 1960.

PALEK, B.: Statuty vyjadřování v teorii znaku. SaS, 39, 1978, s. 218—221.

PAULINY, E.: K voprosu o suščnosti častej reči. SaS, 39, 1978, s. 255—258.

PECIAR, Š.: K otázke vzniku jazyka a jazykového znaku. In: K marxistické metodologii v jazykovědě. Praha 1979, s. 95—99.

PECH, K. - HLAVÁČ, S.: Řeč — zvuk a význam. SaS, 39, 1978, s. 234—237.

PETR, J.: K zdrojům Marxovy a Engelsovy filozofie jazyka. II. Feuerbachova filozofie. SaS, 39, 1978, s. 187—194.

POPELA, J.: K Stěpanovovým postulátům současné lingvistiky. SaS, 39, 1978, s. 195—198.

ROMPORTL, S.: Kategorie vztahu v jazyce a jazykovědě. SaS, 39, 1978, s. 210—214.

ROMPORTL, S.: O mentální funkci jazyka a asymetrické povaze znaku. In: Sborník prací fil. fak. Brno. Brno 1979, A 27, s. 45—54.

SAVICKÝ, N.: O perspektivách lingvistiky jako empirické vědy. SaS, 39, 1978, s. 199—202.

SEREBRENNIKOV, V. A. - UFIMCEVA, A. A.: Jazykovaja nominacija (Obščije voprosy). Moskva 1977. Jazykovaja nominacija (Vidy naimenovanij). Moskva 1977.

SCHWANZER, V.: Slovo a text. SaS, 39, 1978, s. 259—261.

SKALIČKA, V.: Psychika v jazyce. SaS, 39, 1979, s. 205—209.

TRNKA, B.: Teorie znakových plánů a vztah slov k morfémům. SaS, 39, 1978, s. 222—223.

TROST, P.: K problematice hláskových změn. SaS, 39, 1978, s. 227—229.

UHLÍŘOVÁ, L.: K termínu kognitivní. SaS, 39, 1978, s. 288—291.

[108]VACHEK, J.: K fonologické signalizaci českých emotivních výrazů. SaS, 39, 1978, s. 224—226.

VALEHRACH, B.: Formy odrazu skutečnosti a pojem jazykového znaku. In: Problémy marxistické jazykovědy. Praha 1962, s. 141—155.

 

R É S U M É

Reality, reflection, sign

In the author’s opinion, the whole complex of difficult problems concerning linguistic sign can be treated, not at the lower level of word or word-group, but only at the level of simple sentence. It is necessary to distinguish three basic concepts:

a) objective reality,

b) its reflection in the human mind,

c) labeling of this reflection with linguistic means.

As an example the author presents and analyses the Russian sentence “Pisatel’ pišet knigu”, and the equivalent sentence in English, viz. “The writer writes a book”; he concludes that the objective reality is simplified in its reflection, and — what is more important — that its articulation in the reflection is not the same as the articulation of the reality in itself. This can be easily seen in the plural. When we say “The writers write books” the situation is reflected as if the writers were on one side, and the books on the other; as a matter of fact, however, each actual writer writes his own book himself and separately, in his own specific place, with different instruments, and in other ways then the other writers. At the same time from the examples it follows that it is only the acoustic side of language which is of sign-character; the linguistic meaning is a kind of reflection of the objective reality. This is not a mirror-reflection, however, but it is rather a specifically articulated and simplified reflection.

The morpheme is the lowest minimum sign-unit, cf. PIS-A-TEĽ-∅ PIŠ-E-T KNIG-U, THE WRIT-ER(∅) WRITE-S A BOOK. Each morpheme has its meaning: either lexical (PIS/PIŠ, WRITE, TEL, ER) or grammatical (T in PIŠ-E-T, U in KNIG-U), or it may have a connective function in the framework of grammatical morphemes (E in PIŠ-E-T, A in PIS-A-TEĽ-∅). In most cases grammatical morphemes express different relations within the utterance (e.g., U in KNIG-U or T and S in PIŠ-E-T and WRITE-S). Further units of sign-character are: word, word-group, simple sentence and complex sentence. Only within a sentence it is possible to express its own indicative or interrogative character and modality in the broader sense of the word. The present article also mentions conventional, arbitrary nature of the linguistic sign from both the synchronic and the diachronic points of view.

In the concluding part of his article the author emphasizes again that it is the acoustic side of language which intrinsically possesses the sign-character; the meaning is the reflection of the objective reality. Morphemes, words, word-groups, simple and complex sentences in their complexity (acoustic side: meaning) are labelled reflections of the articulated reality.

Slovo a slovesnost, ročník 42 (1981), číslo 2, s. 91-108

Předchozí Jan Petr: K pojetí marxistické jazykovědy

Následující Ján Horecký: Príspevok k teórii o vzniku a vývoji jazyka