Paralingvistické zvuky a psaný jazyk

Josef Vachek

[Články]

(pdf)

Паралингвистические звуки и письменный язык / Les sons paralinguistiques et la langue écrite

V jednom ze svých starších pojednání (Vachek, 1942) jsme určili a zdůvodnili přesnou demarkační čáru mezi texty foneticky transkribovanými a texty zapsanými konvenčním pravopisem. Ukázali jsme tam, že fonetická transkripce promluvy má za úkol zaznamenat co nejpřesněji zvukové složení daného sdělení, a proto vůbec není záležitostí jazyka psaného, jak se obyčejně soudívá, ale naopak záležitostí jazyka mluveného; populárně řečeno, je promítnutím faktů akustických do optické podoby. Zcela jinak se věc má se sdělením, jež bylo zapsáno tzv. konvenčním pravopisem. Jak známo, v dějinách všech jazykových společenství, v kterých se vytvořila určitá písemná konvence, uplatnil se velmi brzy výrazný sklon, aby text zapsaný konvenčním způsobem, který se v jazyce ujal, sděloval svůj významový obsah bezprostředně, přímo, tj. bez jinak nutné okliky vedoucí přes jeho transpozici do faktů akustických (jinak řečeno, bez hlasitého přečtení tohoto textu). Dá se proto říci, že text zapsaný konvenčním způsobem jeví silnou, jasnou tendenci stát se znakem řádu ne už druhého (jako je tomu u fonetické transkripce), ale prvého, jinými slovy nebýt už znakem znaku věci, ale už přímo znakem věci.

Z takových faktů jsme vyvodili, že existuje základní funkční rozdíl mezi promluvami psanými a mluvenými a ovšem i mezi soustavami prostředků, které jsou oběma těmto druhům promluv k dispozici. Tyto soustavy jsou v kultivovaných jazykových společenstvích pro každého jejich příslušníka závazné, a proto jsme je označili jako normu mluvenou a normu psanou. Na otázku, jaký je onen základní funkční rozdíl mezi prostředky obou těchto norem, jsme odpověděli (srov. Vachek, 1964), že sice prostředky obou těchto norem slouží členům daného jazykového společenství k reagování na danou jazykovou skutečnost, ale že způsob této reakce je u těchto dvou norem funkčně diferencován. Zatímco prostředky normy mluvené umožňují reakci dynamickou, tj. rychlou a bezprostřední, prostředky normy psané umožňují reakci statickou, tj. trvale uchovatelnou a poskytující přitom dobrý přehled i rozsáhlejší promluvy, takže podstatně usnadňují její vnímatelnost. Této dobré přehlednosti se leckdy přirozeně dosahuje některými „nefonetickými“ rysy — z mnoha jazyků je dobře známa grafická diferenciace homofonních výrazů, srov. čes. mít — mýt, oběd — objet (srov. i Havránek, 1929), franc. tant — temps, dans — dent, angl. right — write — rite atp. (viz už Bradley, 1904), diferenciace, která nesporně usnadňuje rychlé pochopení psané promluvy mnohem lépe, než by to dokázala fonetická transkripce nebo pravopis na zásadách takové transkripce důsledně vybudovaný.

Není ovšem pochyby o tom, že sdělovací prostředky, které jsou k dispozici normě psané, musí vždy zachovat určitou korespondenci se sdělovacími prostředky, které jsou vlastní mluvené normě téhož jazykového společenství. Zachovávání takové korespondence je nezbytné už proto, že každý člen kultivovaného jazykového společenství musí často převádět promluvy mluvené v psané nebo naopak. Proto také jazyková společenství určitou korespondenci obou norem skutečně zachovávají. Avšak, jak jsme už častěji zdůraznili, taková korespondence naprosto nemusí být vybudována (alespoň ne výhradně) na položkách jazykové roviny základní, tj. na korespondenci fonémů a grafémů. Je ostatně obecně známo, že se takováto korespondence fonémů a grafémů v žádném jazykovém společenství důsledně neuplatnila. Přirozený vývoj vedl zcela pravidelně k tomu, že se v kultivovaných jazykových společenstvích vytvořila potřebná korespondence obou norem určitou syntézou shody na zmíněné rovině základní se shodou založenou na faktech jazykových rovin [125]vyšších, zvláště morfologické a lexikální. Zajímavé příklady takových syntéz představují, jak známo, čeština a slovenština s ruštinou na straně jedné, angličtina, němčina a francouzština na straně druhé (nemluvě o řadě jazyků jiných).

Vším, co tu bylo zatím řečeno, jsme ovšem jen zrekapitulovali některé skutečnosti, o kterých jsme již psali jinde. Je však třeba zdůraznit, že všechny teze zde zatím formulované se týkají výhradně pravidelného používání prostředků psané normy, tj. jejího používání v takových případech, kde jejím vlastním složkám odpovídají skutečné systémové složky korespondující normy mluvené, ať jsou to už fonémy, morfémy nebo lexikální jednotky. Nicméně je třeba si uvědomit, že se prostředků psané normy někdy užívá v situacích podstatně odlišných od těch, které jsme právě vymezili, v situacích, v nichž můžeme mluvit o nepravidelném užívání takových prostředků. Nepravidelnost tu záleží v tom, že v takových případech prostředky psané normy neodpovídají skutečným systémovým složkám korespondující normy mluvené. Takovými nesystémovými fakty mluvených promluv odpovídajícími v takových případech prostředkům normy psané bývají některé zvukové složky mluvených promluv, jež vyjadřují více nebo méně emotivní postoj autora mluvené promluvy, jimiž tento autor vyjadřuje svůj vztah k sdělované realitě, ať už je to postoj kladný nebo záporný. Současná světová lingvistika si takových zvukových složek mluvených promluv bedlivě všímá a označuje je, jak známo, termínem rysy paralingvistické (paralinguistic features), srov. Crystal - Quirk, 1964.

Právě uvedený termín vhodně naznačuje, že takové rysy nejsou v pravém slova smyslu složkami jazykového systému, ale že jim přesto přísluší významná sémiotická úloha jako prostředkům, jež v mluvených promluvách zpravidla doprovázejí složky systémové a práci těchto složek — hlavně z hlediska emotivnosti — významně doplňují. (Je ovšem třeba mít na zřeteli, že tu nejde o jazykové prostředky systémové, a to proto, že — jak známo — emotivní funkci mohou v mluvených promluvách zastávat i prostředky systémové, je-li jich užito způsobem výrazně odlišným od těch zákonitostí, jimiž se jinak řídí výskyt těchto prostředků v promluvách ryze sdělných, emotivně nezabarvených — srov. např. emotivní použití neobvyklého pořádku slov ve větě české nebo slovenské.)

Vzhledem k tomu, že se paralingvistické zvukové rysy v mluvených promluvách velmi často vyskytují, stojí pisatel takové promluvy zapisující před úkolem, jak takové rysy zaznamenat pomocí prostředků, jež má v dané psané normě k dispozici. Může se ovšem tomuto ne právě snadnému úkolu vyhnout nějakou popisnou pasáží nebo adverbiálním výrazem, které by v čtenářově mysli byly s to vyvolat žádoucí zvukovou představu. Ale taková nouzová výpomoc trpí nedostatkem přímého zvukového účinku, a proto pisatel zpravidla dává přednost záznamu přímému, tedy záznamu pomocí grafémového inventáře dané psané normy. Poněvadž tu jde, jak již řečeno, o neobvyklé použití grafémových prostředků, jsou s ním spojeny nemalé nesnáze. Pisatel se tu obvykle rozhoduje užít grafému (nebo grafémové skupiny) označujícího normálně takový foném (popř. fonémové spojení), jehož fonetická realizace alespoň vzdáleně připomíná paralingvistický zvuk, který je třeba zaznamenat.

Vždy je ovšem v takových případech určitý akustický rozdíl mezi pravidelnou fonetickou realizací takového „zástupně“ použitého grafémického prostředku a zvukovou kvalitou daného paralingvistického rysu. Nicméně celkový kontext dané psané promluvy zpravidla dokáže čtenáři zprostředkovat zamýšlenou akustickou kvalitu vcelku spolehlivě. Tato míra spolehlivosti se udržuje na žádoucí výši tak dlouho, dokud čtenářský kolektiv daného jazykového společenství dokáže tento zástupný grafémický prostředek správně dešifrovat jako konvenční znak mající za úkol zprostředkovat vjem daného paralingvistického zvuku. Pokud toto znakové pouto trvá, není nebezpečí, že by se zástupný grafémický prostředek interpretoval nevhodně, tj. tak, jako by mu příslušela pravidelná funkce, tj. označování korespondujícího fonologického prostředku normy mluvené. Nicméně nezřídka se stává, že nepravi[126]delná hodnota takového zástupně fungujícího grafémického prostředku je vytlačena jeho hodnotou pravidelnou. To má ovšem za následek, že tu dochází k důležitému přehodnocení. Daný zvukový prvek byl totiž až dosud paralingvistickou složkou promluvy, tj. složkou, jež nerealizovala žádné systémové jednotky mluvené normy (hlavně žádné její fonémy); nyní se však novou interpretací stává prvkem plně systémovým — konkrétně řečeno, hodnotí se jako foném (popř. fonémová skupina) dané mluvené normy. Důležité při tom je, že motivace tohoto přehodnocení tu vychází z písemné registrace takového paralingvistického zvuku: grafémický fakt původně fungující jako zástupný, konvenční znak pro nesystémovou jazykovou realitu, hodnotí se tu nově jako záznam reality už plně jazykové, byť i stále zaměřené na funkci silně emotivní. V dalších odstavcích chceme tuto poněkud abstraktní formulaci názorně konkretizovat, a to hlavně ilustrativními doklady čerpanými ze současné angličtiny, češtiny a slovenštiny.

Začneme jedním z nejzajímavějších paralingvistických zvuků, se kterým se setkáváme jak v češtině (a slovenštině), tak v angličtině. Je to známá „mlaskavá“ dentální explozíva, jejíž zvláštností je, že se artikuluje nikoli při expiraci (tj. při obvyklé artikulaci, kdy výdechový proud směřuje z ústní dutiny ven), ale naopak při inspiraci (kdy výdechový proud směřuje dovnitř ústní dutiny). Mezinárodní fonetická transkripce tento zvuk přepisuje symbolem [ʇ] (srov. např. Gimson, 1972). Funkcí tohoto zvuku je signalizace určitého překvapení, ať už příjemného, nebo nepříjemného, někdy i určitého obdivu nebo naopak určité nelibosti, jež z takového překvapení vyplývá. Nás tu ovšem zajímá hlavně to, jak pisatelé tento paralingvistický zvuk grafémicky zaznamenávají. V angličtině se to děje grafémovou skupinou <tut>, s kterou se zkušenější čtenář v anglické beletrii často setkává. Není pochyby o tom, že velká část anglických čtenářů je si dobře vědoma původní zvukové hodnoty této grafémové skupiny (přes její nepravidelný status) a při předčítání ji interpretuje jako [ʇ] (ať už se to děje nahlas, nebo potichu). Často se však můžeme setkat s jinou akustickou interpretací dané grafémové skupiny, totiž [tʌt] (uvádí ji, vedle původního [ʇ], také Jonesův - Gimsonův (1977) anglický výslovnostní slovník). Tato sekundární výslovnost psaného <tut> ovšem nijak nepřekvapuje, protože ji anglickému čtenáři vnucuje optická podoba psaného <tut> s pravopisem slov jako but, hut, nut atp., v nichž se v anglickém jazykovém společenství pevně zakořenila grafémicko-fonologická relace <u>: /ʌ/. Je zřejmé, že angličtí mluvčí, kteří akceptovali výslovnost [tvt], dávají tím najevo, že si tento původně paralingvistický prvek již zapojili do systémové stavby anglického jazyka. Za povšimnutí přitom stojí ještě jedna věc: k tomuto zapojení došlo sice původně na jazykové rovině základní, fonologické, ale neomezilo se jen na ni: mělo své důsledky i pro vyšší jazykové roviny, hlavně lexikální a morfologickou. O tom svědčí okolnost, že výraz tut pronikl i do anglické lexikální zásoby, původně jako interjekce, ale brzy byl konvertován ve sloveso (to tut), od něhož jsou doloženy i slovesné tvary určité, nejen infinitiv, takže je zřejmé, že tento výraz byl inkorporován i do roviny morfologické. Nejstarší doklady nového lexikálního prvku uvádí velký Oxford English dictionary (1971) už z poloviny 19. století.

Řekli jsme už, že daný paralingvistický zvuk je znám i z českých promluv (v celkem stejných významových funkcích jako v angličtině). Zajímá nás proto, jak bývá zapisován v českých psaných promluvách. Slovník spisovného jazyka českého (dále SSJČ, 1966) uvádí pro něj transliteraci typu <tc> nebo <tcs>. (V Slovníku slovenského jazyka (1960—1968) jsme žádný podobný ekvivalent nenašli.) Nicméně proces inkorporace tohoto paralingvistického zvuku nešel v češtině tak daleko, jako jsme viděli v angličtině. Zapojení tu je dnes jen v lexiku, a to navíc jen v jeho periferní, interjekcionální kategorii, nikoli na rovině morfologické.[1]

[127]To ovšem naprosto neznamená, že čeština vůbec nezná příklady paralingvistických zvuků dalekosáhlejšího zapojení. Takovou důslednou inkorporací na více jazykových rovinách (včetně morfologických) najdeme např. u slovesa chechtat se (a u obdobných výrazů slovenských). Tento slovesný výraz je zcela zřejmě odvozen od základu che-, který sám zase vznikl tím, že tu byl fonematicky reinterpretován původní paralingvistický zvuk vznikající při hlasitém smíchu. Stojí za povšimnutí, že v tomto případě bylo zapojení do systému provedeno hned ve třech variantách, které jsou od sebe odlišeny podle pohlaví a věku osoby, jejíž smích bylo třeba zaregistrovat: mužský smích signalizuje podoba chacha (s dubletou haha), ženský však spíše podoba cheche, třetí varianta pak, chichi, zpravidla registruje smích mladých děvčat. (Jsou tu ovšem i dublety hehe, hihi, ty však jsou jednak méně běžné, jednak mají, jak se zdá, navíc ještě sémantickou složku výsměchu, která u variant s ch- buď zcela chybí, nebo je u nich o mnoho slabší.) Hlavně si tu však zase povšimněme slovesné formy chichotat se, která sémanticky opět vhodně odlišuje smích mladé, hlavně dívčí generace od smíchu generace starší, který je registrován výše zmíněným slovesem chechtat se. Tyto slovesné tvary zřetelně ukazují, jak si čeština a jiné syntetické jazyky počínají při integraci zvuků původu paralingvistického do vyšších jazykových rovin; děje se to postupem derivačním (který vidíme také u substantiv jako chechtot, chichot). Je to postup podstatně odlišný od postupu v angličtině, která má ovšem substantivizaci, popř. verbalizaci takových paralingvistických výrazů usnadněnu tím, že se u ní mocně uplatňuje proces konverze (jímž anglisté od časů Kruisingových (1931) rozumějí změnu slovního druhu prováděnou bez jakékoli formální změny na původním slovním výraze), proces, který je v syntetických jazycích buď zcela neznámý, nebo poměrně velmi vzácný.

A zase stojí za povšimnutí, že i v novoanglickém lexiku najdeme výraz ha-ha [ha′ha:], který anglické slovníky vykládají jako „interjekci představující smích“. Není ovšem pochyby, že tato interjekce vznikla reinterpretací paralingvistického zvuku charakterizujícího lidský smích. A zase je pozoruhodné svědectví velkého oxfordského slovníku, že tento výraz je doložen i jako substantivum a dokonce i jako sloveso; nejstarší doklady této změny — která má ovšem opět charakter konverzní — jsou doloženy zase už z poloviny 19. století, i když jeho výskyt v konvertovaných slovních druzích je patrně vzácnější, než jsme to shledali u výrazu tut, analyzovaného zde výše.

Zde je nutno připojit jednu zásadní poznámku. Anglické i české výrazy, které jsme v posledních odstavcích komentovali, mají ráz zřetelně zvukomalebný. Mohlo by se proto zdát, že bychom měli věnovat pozornost onomatopoickým výrazům vůbec, protože i u nich koneckonců dochází k systémovým inkorporacím jak na rovině základní, tak na rovinách vyšších, a i tu jako prvý krok k takovým inkorporacím by bylo možno označit grafematické interpretace takových přírodních výrazů (viz slova jako krákorat, vrčet, haf - haf, kikirikí, bang, crow, bow-vow, cock-a-doodle-doo atp.). Rádi bychom zdůraznili, že takové výrazy ponecháváme při své analýze stranou (u nás o nich psal nejnověji J. Štěpán, 1980), a to ze dvou důvodů. Předně se zajímáme výhradně o zvukové jevy vskutku paralingvistického rázu, tj. doprovázející lidské promluvy, a o grafickou registraci právě jen takových faktů. Proto také zvuky vycházející z jiných biologických zdrojů, popř. vznikající působením faktorů fyzikálních, zůstávají mimo okruh našeho zájmu. Za druhé pak se zajímáme pouze o takové fonematicky a grafematicky reinterpretované paralingvistické zvuky, které je možno v mluvených promluvách stále ještě slyšet a funkčně hodnotit i v jejich původní, netransponované přirozené podobě. I tak je ostatně počet zvukových jevů, které příslušejí do našeho zorného pole, jak bylo [128]vymezeno titulem této stati, velmi značný. Proto zde můžeme věnovat pozornost jen několika málo jeho ilustrativním příkladům, zvláště těm, které se nám jeví jako typické nebo nějak jinak zajímavé.

Jedním z novoanglických výrazů toho druhu je paralingvistický zvuk, který signalizuje váhání, nejistotu, jak v řeči dále pokračovat, popř. nejistotu, je-li vhodné určitým způsobem se vyjádřit. Dochází tu ke krátkému přerušení souvislé promluvy, ne však v pauze tiché — hlas zůstává během pauzy i nadále slyšitelný. Akustická podoba tohoto paralingvistického zvuku připomíná členům anglického jazykového společenství zvukovou realizaci novoanglického vokalického fonému /ə:/, a proto bývá tento zvuk v anglických psaných promluvách transliterován jako <er>, zpravidla s pomlčkou před touto skupinou grafémů i za ní. Podobný paralingvistický zvuk je ovšem znám i z dnešní češtiny, jejíž fonologický systém ovšem nemá položku, jejíž realizace by se s realizací tohoto zvuku kryla, jako tomu je v případě na. /ə:/. Proto je v českých psaných promluvách nutno zaregistrovat tento paralingvistický zvuk nějakým jiným konvenčním způsobem — nejčastěji se sahá ke grafémové skupině <eh>, <ech> nebo <ehm> (v tomto posledním případě jde o artikulaci bez otevření úst, takže výdechový proud vychází jen dutinou nosní, odtud grafická složka <m> v jeho záznamu). Právě tuto poslední spřežku vykládá SSJČ jako „citoslovce, vyjadřuje nejčastěji rozpaky nebo váhání“, což jistě platí i o grafice <eh>, <ech>. Vyskytuje se i grafika <e>, <é>, jež podle téhož pramene vyjadřuje „rozmanité osobní pocity, např. nezájem, nevrlost, odpor nebo lhostejnost“ atp. Artikulace paralingvistického zvuku je ve všech takových případech patrně orální, nenazální — odtud i nepřítomnost <m> v jejich grafice. (Obdobné registrace téhož paralingvistického zvuku uvádí také slovník slovenský.)

Přitom zase shledáváme, že anglický paralingvistický zvuk zaznamenávaný jako <-er-> je schopen zapojit se do jazykového systému angličtiny, a to opět nejen na rovině fonologické, ale i na rovinách vyšších, takže dochází k jeho verbalizaci. Dodatky k Oxfordskému slovníku (I. díl 1972) uvádějí jako doklad z r. 1931 He ahs and ers, zatímco v původním oxfordském slovníku není ani základní heslo <er> vůbec registrováno. V psaných promluvách českých jsou takové konverzní jevy přirozeně opět zcela neznámé; pozoruhodné však je, že slovenský slovník obsahuje heslo ehmkať s významem ‚vyjadrovať rozpaky citoslovcom ehm‘ (doklad z Š. Rysuľy).

Vraťme se ještě k písemné registraci <er> pro na. paralingvistický zvuk označující nejistotu nebo váhání. Tato jeho registrace byla ovšem zcela nasnadě, vzhledem k velmi značné akustické shodě paralingvistického zvuku s akustickou realizací konkrétního na. samohláskového fonému. Jindy ovšem bývá písemný záznam paralingvistického zvuku méně snadný, protože akustický rozdíl mezi tímto zvukem a realizací některého konkrétního fonému daného jazyka je mnohem větší (viděli jsme to už u na. <tut> a čes. a slov. <ehm>). Ale koneckonců se i v takových méně snadných případech zpravidla podaří takový paralingvistický rys nějak graficky zaregistrovat a často se pak odehrává obdobný proces systémové inkorporace, jaký jsme tu výše poznali u na. tut a — byť řidčeji — u některých paralingvistických zvuků českých a slovenských. Některé další příklady toho druhu tu stojí alespoň za stručnou zmínku.

Prvý z nich se týká známého zvuku připomínajícího fyziologicky lehké zakašlání. Jako jev paralingvistický signalizuje tento zvuk buď opět určité zaváhání, nebo — hlavně na počátku promluvy — úmysl upozornit posluchače na to, že se mluvčí chce ujmout slova (bývá tomu tak zvláště při rozhovoru, na kterém se podílí několik účastníků). V psané angličtině se tento zvuk obvykle registruje psanou formou <hem> nebo <ahem> a opět stojí za povšimnutí, že i tyto formy se mohou stát základem pro začlenění na vyšších jazykových rovinách (pro hem takové doklady zaznamenává už velký Oxfordský slovník, pro ahem pak jeho Dodatky). Mimochodem, velmi poučný je výklad, který najdeme dokonce už v původním oxfordském [129]slovníku (tedy z doby vzdálené od nás už celé století!) a který svědčí o tom, že i v anglickém jazykovém povědomí spolu koexistují daný paralingvistický zvuk a jeho systémově zapojená podoba. Praví se tu sub voce hem: „V spontánních promluvách se užívá skutečného zvuku („the actual sound“, tj. zvuku paralingvistického, pozn. J. V.), avšak při čtení se obvykle vyslovuje hem, jak je tomu běžně i u substantiva a slovesa“ (tj. v konvertovaných formách zapojených do systému, pozn. J. V.). V češtině (a patrně i ve slovenštině) by sem opět patřilo zmíněné už ehm, které je zřejmě v těchto jazycích funkčně diferencováno méně než korespondující formy anglické, výše zde komentované. I tu by platilo, co zde bylo výše řečeno o menší schopnosti češtiny (a slovenštiny) zapojit paralingvistický zvuk do stavby jazykového systému na jeho vyšších rovinách.

Chtěli bychom se dále několika poznámkami zastavit ještě u dvou dalších příkladů poněkud mimořádných paralingvistických zvuků. Můžeme se s nimi setkat zase jak v angličtině, tak v češtině (a patrně i ve slovenštině) a oba lze nalézt zaregistrovány i v jejich psaných promluvách, i když poměrně vzácně. Další jejich společný rys je ten, že si žádný z nich nevytvořil, a to v žádném z těchto jazyků, takovou druhotnou výslovnost podle pravopisu (jakou jsme tu zjistili nejprve u angl. tut), která by je plně začlenila do systémové stavby jazyka, jinými slovy, která by z faktu paralingvistického učinila fakt lingvistický.

Jde o příklady toho, co americký lingvista H. L. Smith (citovaný Crystalem a Quirkem na s. 23) označuje termínem vocal identifiers. Smith sám transliteruje jeden z nich jako <uh-huh>, druhý jako <uh-uh>. Prvý z nich signalizuje souhlas, druhý naopak nesouhlas. Je zajímavé, že ve slovnících britských jsme je hledali marně, stejně jako v psaných kontextech (výjimečně uvádí Concise Oxford dictionary grafiku ahem, ale to je zřejmý omyl — velký oxfordský slovník tuto grafiku správně registruje pro paralingvistický zvuk signalizující úmysl mluvčího vzbudit pozornost, ujmout se slova atp. — viz o tomto zvuku zde výše). Je však možno nalézt vhodnou registraci těchto dvou zvuků v známém velkém Websterově slovníku, v jeho 2. vydání, i když s grafikou poněkud odlišnou. Prvý z nich má tu opět podobu <uh-huh>, ale i <un-hunh> pro souhlas, druhý, pro nesouhlas <unh-unh>. Tvar <uh-huh> je tu i transkribován foneticky jako [′ʌ′hʌ], druhé dva jsou bez přepisu, ale třetí s poznámkou, že před každou z obou samohlásek předchází silná glotální explozíva.

Chceme-li artikulaci těchto zvuků popsat přesněji, můžeme jako podstatný rys obou dvou výrazů uvést dvojslabičnou stavbu a úplný uzávěr ústní dutiny, takže výdechový proud tu vychází jen dutinou nosní. Důležitou složkou je u obou výrazů také ráz, jak americký slovník správně připomíná. Bylo by tedy možno prvý z obou paralingvistických zvuků zapsat mezinárodní fonetickou transkripcí jako [(^ʔ)mhm], druhý pak jako [(^ʔ)m^ʔm]. — Také zde bude ovšem na prospěch věci připomenout si obdobné paralingvistické zvuky české (a slovenské), o jejichž funkcích lze říci, že se v podstatě kryjí s těmi funkcemi, které tu byly konstatovány výše pro paralingvistické zvuky anglické. Zdá se, že ani z hlediska fonetické realizace tu mezi angličtinou a češtinou (a patrně i slovenštinou) nebude velkého rozdílu. Český zvuk signalizující souhlas lze transkribovat zase jako [(^ʔ)mhm], zatímco signálem nesouhlasu je [(^ʔ)m^ʔm]. Srovnání obou realizací ukazuje, že hlavním nositelem sémantického protikladu souhlasu a nesouhlasu tu je — patrně stejně jako v češtině i v angličtině — zvukový rozdíl mezi [h] a [^ʔ] na počátku druhé slabiky obou srovnávaných výrazů. Jak v češtině, tak v angličtině se ovšem artikulace děje v obou případech při uzavřené dutině ústní — odtud znak [m] ve fonetické transkripci (jak uvidíme níže, při ústní dutině otevřené, tj. vychází-li výdechový proud zároveň dutinou ústní i nosní, je vhodný jiný způsob přepisu, tj. s nazalizovaným vokálem [ə̃]).

Ve shodě s touto fonetickou podobou našich paralingvistických zvuků je ovšem i jejich grafická registrace v češtině a v slovenštině. Signál souhlasu se tu — podle [130]lexikografických svědectví — značí jako <mhm>, signál nesouhlasu jako <mm>. Podle slovenského slovníku je při výraze nesouhlasu melodie klesavá, kdežto při melodii stoupavé jde o projev spokojenosti, příjemného údivu. Máme za to, že v českém úzu tento melodický protiklad neplatí, alespoň ne obecně — z vlastního pozorování víme, že v moravské realizaci českého úzu je klesavá melodie velmi běžná i při projevu souhlasu (melodie stoupavá tu má zřejmě jen funkci emotivního zesílení). — Jistým slovakistickým problémem tu asi bude zjištění, obsahují-li slovenské paralingvistické rysy zde analyzované rovněž element rázu (který je v slovenštině všeobecně vzácnější než v češtině). — Společné všem zde analyzovaným lingvistickým rysům tohoto posledního typu, a to jak anglickým, tak českým i slovenským, se zdá být i to, že se při nich nevyvinuly žádné sekundární výslovnosti, které by svědčily o začlenění paralingvistického zvuku do lingvistických struktur.

Zato se taková sekundární výslovnost zřejmě skrývá za českým i slovenským „interjekcionálním“ výrazem hm, jež slovníky obou jazyků vykládají jako projev překvapení, zdrženlivého souhlasu, pochybnosti, povzdychnutí apod. (slovenský slovník tu, mimochodem řečeno, podává jemnější sémantický výčet než slovník český). Analýza dokladů, jež oba slovníky citují, stejně jako rozbor okolností, v nichž se tyto doklady vyskytují v dnešní živé praxi, ukazují jasně, že běžná dnes grafika <hm> původně jistě neoznačovala artikulaci [h] plus [m], ale opět zvuk paralingvistický. Jeho artikulaci lze charakterizovat jako neznělé frikativní vypuštění výdechového proudu nosní dutinou, zpravidla (i když ne nezbytně) při zavřených rtech. Grafika <hm> tu zřejmě vznikla ve snaze nějak vystihnout tento paralingvistický zvuk. Sekundárně, ve snaze zapojit tento zvuk do systémových struktur, tu pak dochází k artikulaci skutečně už realizující fonémovou skupinu /h/ plus /m/, dokonce se znělým /h/ — o tom ještě viz níže — a se slabikotvorným /m/. Jinými slovy, jde tu o proces, jaký jsme poznali už v řadě jiných případů, nejnázorněji v případě angl. tut. V slovenštině se toto sekundární /hm/ dokonce stává základem, od něhož se tvoří výrazy vyšších rovin hmknúť a hmkať (v češtině takové odvozeniny neexistují).

Paralingvistický zvuk analogický českému a slovenskému hm najdeme ovšem i v angličtině; jeho grafická registrace se objevuje ve dvojí podobě, jednak jako <umph>, jednak <humph>. Sémanticky tuto „interjekci“ oxfordský slovník vykládá jako projev váhání, pochybnosti nebo nespokojenosti. Zajímavé jsou fonetické transkripce těchto dvou podob: Jonesův - Gimsonův výslovnostní slovník prvou z nich přepisuje jako [m̥mm̥], druhou pak navíc ještě jako [mm̥m], [m̥m], [hə̃h]. V těchto přepisech znak [m] zřejmě označuje anglické neznělé [h] vyslovované při zavřených rtech; je-li do artikulace zapojena i dutina ústní, platí transkripce [hə̃h], ovšem s [h] neznělým, jaké je v angličtině běžné (protože i nadále vychází výdechový proud i dutinou nosní, trvá i nazální rezonance, která je v transkripci zaregistrována virgulou nad znakem pro mixed vowel). Skutečnost, že anglické [h] je neznělé, se tu obráží i v Jonesově - Gimsonově znaku [m̥], kterým se při zavřených rtech zachycuje v podstatě stejná výslovnost, jako znakem [h], který ovšem označuje výslovnost při rtech otevřených. (Připomeňme si v této souvislosti známý fakt, že anglické [h] na počátku slova před samohláskou bývá popisováno jako neznělý počátek artikulace vokálu, který po něm následuje (srov. např. Jones, 1956, § 777); zcela obdobně lze pak říci, že počáteční [h] před následujícím [m] představuje neznělý počátek následujícího znělého [m].)[2] — Důležité je ovšem to, že u obou anglických grafických registrací, <umph> i <humph>, zaznamenávají Jones - Gimson [131]i sekundárně vzniklou výslovnost [ʌmf] a [hʌmf], která zase svědčí o tendenci zapojit daný paralingvistický zvuk do struktur lingvistických. Nejde tu ovšem zase o zapojení pouze do plánu fonologického: oxfordský slovník zaznamenává už od počátku 19. stol. doložené substantivní humph a slovesné umph, jež tu má prvý doklad ze sklonku stol. 19. (a to i ve své preteritální a ing-ové podobě!).

Vraťme se ještě jednou k výrazům typu mhm a mm (a k jejich anglickým protějškům)! Je zřejmé, že u nich máme co činit s paralingvistickými skutečnostmi poněkud jiného řádu než u případů zde dříve analyzovaných (a také než u typu hm, naposled zde komentovaného). Jejich specifický rys by se dal formulovat asi tak, že se výrazy typu mhm a mm důsledně vzpírají tendenci, která je paralingvistickým zvukům jinak běžná, tj. tendenci zapojit se do systémových struktur svých jazyků. Na otázku, proč tomu tak je, lze nalézt odpověď v analýze celkové sdělné situace, která je pro používání těchto výrazů charakteristická. Tyto výrazy totiž, jak české nebo slovenské, tak anglické, nelze kvalifikovat jako jevy paralingvistické v plném tohoto slova smyslu, ale spíše jako větné ekvivalenty. Od skutečných paralingvistických jevů se liší tím, že větné struktury nedoprovázejí, ale přímo je zastupují, takže vykonávají samy větnou funkci tím, že vyjadřují souhlas nebo nesouhlas.

Postavení těchto vokálních identifikátorů (abychom si znovu připomněli Smithův termín, přijatý i Crystalem a Quirkem) uvnitř soustavy lidských sdělných prostředků realizovaných mluvidly bylo by snad možno objasnit zajímavou paralelou z oblasti mluvnické teorie. Jak známo, naše vokální identifikátory nelze dobře ztotožnit se žádnou fonologickou kategorií běžně v jazyce používanou, a právě tak nelze dobře ani větné ekvivalenty Ano, popř. Ne, ev. Yes — No, sémanticky vyjadřující totéž jako naše vokální identifikátory, zařadit do žádné slovní kategorie nebo ztotožnit s některým větným členem. Jejich klasifikace jako tzv. částic, s kterou se u nás často setkáváme, problém nikterak neřeší. Taková klasifikace je pouhým východiskem z nouze — kategorie částic tu slouží jako koš, ve kterém shromažďujeme fakta, která jinak nedovedeme uspokojivě zařadit. (Rozmanitost faktů označovaných termínem částice velmi pěkně demonstruje nejnověji O. Uličný, 1980.)

Rozbor paralingvistických zvuků, i když jen ukázkově vybraných, nás tu zřejmě poučil o jedné obecné tendenci, kterou všechny takové jevy zřetelně projevují. Je to sklon k systémovému začlenění všech takových paralingvistických prvků do zákonitostí dané jazykové soustavy. Běží tu ovšem o jejich začlenění do jazykové normy mluvené; je však zřejmé, že prvé kroky k takovému začlenění se dějí prostřednictvím normy psané, která prostředky svého grafémového inventáře usiluje o konvenční zaregistrování takových prvků. Jde tu tedy původně jen o konvenční nesystémové znaky, jež se zprvu neuvádějí v nutný vztah k systémovým (hlavně fonologickým) složkám dané soustavy jazykové. Avšak vzhledem k tomu, že v jazykovém společenství existuje vědomí o více nebo méně pravidelných vztazích existujících mezi složkami normy psané a složkami jim odpovídající normy mluvené, zakotvuje pak ve vědomí členů jazykového společenství přesvědčení, že takový pravidelný vztah musí platit i pro grafémové složky obsažené v takovém původně jen zcela konvenčním záznamu daného paralingvistického zvuku. Tak nastává v mluvené normě fonologizace původního paralingvistického jevu a ten se pak, jak už bylo dříve řečeno, stává faktem lingvistickým, systémovým; často pak následuje i jeho lexikalizace a morfologizace, tedy zapojení i do vyšších jazykových rovin. Kde k zapojení do systému nedochází, jako v komentovaných zde vokálních identifikátorech, běží zřejmě o jazykový fakt okrajový, marginální, ve smyslu známé teze pražské jazykovědné školy (srov. analýzu takových marginálních jevů na různých jazykových rovinách v edici J. Vachek, ed. 1966).

Důležité je po našem soudu to, že motivace zapojovacího procesu vychází z faktu existence psané normy jazyka a z faktu jejího těsného sepětí s normou mluvenou. V této situaci se totiž psaná norma jazyka jeví jako činitel par excellence dynamický, [132]který korespondující normě mluvené umožňuje strukturní dotváření jejího systému tím, že usiluje o zapojení do jejího systému těch složek, které původně jakožto paralingvistické stály mimo něj. Pokládáme tuto skutečnost za velmi závažnou proto, že se jí opět dokazuje, že psaná norma jazyka je něčím mnohem důležitějším než pouhým nedokonalým odrazem normy mluvené, a promluvy zapsané jejím prostřednictvím že jsou něčím mnohem závažnějším než nedokonale transkribovanými promluvami mluvenými. Ve skutečnosti se tu psaná norma jeví jako soustava svého druhu, se svou vlastní dynamikou, která jí umožňuje s normou mluvenou aktivně spolupracovat a někdy i vykonávat určitý vliv na vývoj jejího systému.

 

LITERATURA

 

BRADLEY, H.: The making of English. London 1904.

CRYSTAL, D. - QUIRK, R.: Systems of prosodic and paralinguistic features in English. The Hague 1962.

GIMSON, A. C.: An introduction to the pronunciation of English. 2nd ed. London 1972.

HAVRÁNEK, B.: Influence de la fonction de la langue littéraire sur la structure phonologique et grammaticale du tchèque littéraire. In: Travaux du CLP 1. Praha 1929, s. 106—120.

JONES, D.: An outline of English phonetics. 8th ed. Cambridge 1956.

JONES, D. - GIMSON, A. C.: Everyman’s English pronouncing dictionary. 14th ed. London 1977.

KRUISINGA, E.: A handbook of present-day English. 5th ed. Groningen 1931.

Slovník slovenského jazyka. I—IV. Bratislava 1960—1968.

Slovník spisovného jazyka českého. I—VI. Praha 1960—1971.

ŠTĚPÁN, J.: K interjekcím označujícím zvuky zvířat. SaS, 41, 1980, s. 204—207.

The Oxford English dictionary. The compact edition of, I, II. Oxford 1971.

The Oxford English dictionary. A supplement to, I, II. Oxford 1972—1976.

ULIČNÝ, O.: Částice jako slovní druh. JA, 17, 1980, s. 70—71.

VACHEK, J.: Písmo a transkripce ve světle strukturálního jazykozpytu. ČMF, 28, 1942, s. 403—408.

VACHEK, J.: K obecným otázkám pravopisu a psané normy jazyka. SaS, 25, 1964, s. 117—126.

VACHEK, J.: (ed.): Les problèmes du centre et de la périphérie du système de la langue. Travaux linguistiques de Prague 2. Praha 1966.

Webster’s new international dictionary. 2nd ed. Springfield, Mass. 1947.

ZUBATÝ, J.: Studie a články. Svazek 1.: Výklady etymologické a lexikální. Část první. Praha 1945.

 

R É S U M É

Paralinguistic sounds and written language

When paralinguistic sounds found in spoken utterances are registered in corresponding written utterances this is usually done by the use of graphemes (or graphemic groups) whose phonic correspondences resemble — if only remotely — the paralinguistic sounds. In such cases the graphemes (or graphemic groups) are first of all evaluated as conventional symbols, and in reading are identified with the given paralinguistic sounds. But it often happens that such graphemes (or graphemic groups) are reinterpreted on the basis of the usual relations obtaining between such graphemes and the corresponding phonemes of the spoken language. (Thus, e.g. ModE interjectional tut is no longer interpreted as a paralinguistic sound but as /tʌt/. But the process does not end here: the reinterpreted phonemic sequence is also reinterpreted lexically and morphologically (in the given specimen case, as a verb to tut). A number of such cases of integration of [133]paralingual sounds into the systemic structure is pointed out and commented upon from English, Czech, and Slovak.

The important part played here by the written norm of language lies in its taking the first step towards the integration of paralinguistic elements into the systemic structure of the spoken norm, and contributing thus most efficiently towards the revaluation of paralinguistic into linguistic elements. The written language thus proves to be a dynamic system in its own right, sometimes even capable of influencing the development of the spoken language.

Slovo a slovesnost, ročník 42 (1981), číslo 2, s. 124-133

Předchozí Karel Horálek: Dynamika fonologických systémů

Následující Sáva Hlaváč, Karel Pech: Lidský hlas jako pojem a fyzikální veličina (K některým otázkám produkce hlasu v souvislé řeči)