Sovětská práce o sociolingvistice

Ondřej Hausenblas

[Kronika]

(pdf)

Советская работа о социолингвистике / Un ouvrage soviétique sur la sociolinguistique

Sociolingvistický výzkum je přirozeným a žádoucím doplněním intralingvistiky. Zájem o průběh a okolnosti jazykové komunikace je mimo jiné dán tím, že s vědeckotechnickým rozvojem lidské společnosti se zvláště v poslední době značně rozvíjejí a mění i způsoby a prostředky komunikace. Pro naše století je charakteristický i další zdroj změn v komunikační situaci — politické osamostatňování menších národních společenství, které obvykle vede k změnám v jazykové situaci národa. Problematika vztahu jazyka a společnosti je však patrná i ve společnostech, které nemusí řešit právě otázky bilingvismu. Na dnešním stupni rozvoje bádání jsou důležité především takové práce, které experimentálně ověřují četné dosavadní hypotézy nebo které vytvářejí empirickou bázi pro přesné vyvozování obecných zákonitostí.

Sovětská sociolingvistika se tu pyšní alespoň půlstoletou tradicí. V SSSR také vyšla první příručka sociolingvistiky (Švejcer - Nikol’skij, 1978) určená pro vyučování na vysokých školách. Dřívější samostatné práce jejích autorů už byly recenzovány,[1] a proto se dotkneme jen témat, která jsou pro náš jazykovědný kontext aktuálnější.

Kniha se ve svých třech částech zabývá metodologickými problémy sociolingvistiky (dále jen SL) (vztah marxistické SL k sociologii a lingvistice, vztah jazykové a sociální struktury aj.), dále problémy teorie (předmět SL, pojmový aparát SL, popis sociálně komunikativních systémů, jazyková politika, řečové chování) a konečně metodami sociolingvistického výzkumu (sběr a analýza materiálu). Jakožto učebnice by kniha měla bezpochyby [171]obsahovat podrobnější věcný i jmenný rejstřík.

Sociolingvistický aspekt přináší při rozlišování jazykových funkcí dělení na funkci konsolidující (jazyk vnitřně zpevňuje identitu národa), funkci rozlišující (jazyk živelně vymezuje národ proti jiným společenstvím) a funkci integrující (jazyk šířený státní mocí, aby umožnil spojení více etnických společenstev).

Vztah mezi jazykem a kulturou není předkládán jako definitivně vyřešený. Autoři tak polemizují se západním strukturalistickým a antropologickým pojetím kultury jako sítě hodnotových vztahů a s pojetím jazyka jako organické součásti kultury.

Rovněž v otázce předmětu SL neexistuje obecně přijímané pojetí. Autoři zastávají pojetí SL jako autonomní disciplíny s vlastním pojmovým aparátem, tedy nikoli jako mechanické propojení sociologie a lingvistiky. Vlastní objekt zkoumání je vymezen široce, ale velmi vhodně: jazyková komunikace se člení v řadu sfér, které odpovídají oblastem sociální součinnosti ve společnosti. Komunikační sféry jsou obsluhovány různými jazyky nebo jazykovými útvary. Ty jsou vzhledem ke sférám komunikace ve vzájemných funkčních vztazích — jen celý souhrn jazyků nebo útvarů zajišťuje veškerou komunikaci ve společnosti, jednotlivé jazyky nebo útvary obsluhují jen její část. A právě tento souhrn funkčně usouvztažněných jazykových útvarů je středem zájmu SL. Ta ovšem zkoumá i vliv sociálních faktorů na jazykový systém, na jeho fungovaní v procesu komunikace a na jeho rozvoj.

V kapitole „Pojmový aparát sociolingvistiky“ zaujme již dříve Švejcerem ražené rozlišování mezi pojmy kolektiv a společenství. Termín společenství (obščnosť) označuje jakékoli seskupení jednotlivců, zatímco kolektivem se rozumí jen takové seskupení, mezi jehož členy existuje sociální součinnost (vzaimodejstvije). U obou druhů seskupení lze dále lišit na jazykové nebo řečové (společenství nebo kolektiv). Řečový kolektiv (společenství) se liší od jazykového jen kvantitativně — nikoli druhem užívaných jednotek, ale mírou jejich využití. Autoři však bohužel nepodávají svoji definici sociální součinnosti, takže čtenáři chybí kritérium pro odlišení kolektivů od společenství.

Významným přínosem této kapitoly je zavedení pojmu pro souhrn jazykových systémů a podsystémů, které zajišťují komunikaci v určité společnosti. Je to sociáně komunikativní systém (dále SKS). Jednotky SKS jsou spjaty vzájemnými vztahy funkčního doplňování, které určuje využití jednotlivých útvarů. Připomínáme, že pojem SKS není čistě lingvistický, SKS není jazykový systém. Nejen že zahrnuje popř. i různé jazyky, ale vztahy mezi jeho komponenty jsou určovány více faktory sociálními než jazykovými. (Od Gumperzova pojmu linguistic repertoire se SKS liší právě systémovostí těchto funkčních vztahů.)

Od pojmu SKS se autoři dostávají k vymezení pojmu jazyková situace (dále JS). Tento pojem je uveden v několika pojetích. Zásadní význam má Nikol’ského pojetí JS jako jednoho z okamžitých stavů v procesu proměn vztahů mezi funkčně rozvrstvenými jazykovými útvary (na rozdíl od Fergusonova statického pojetí). Klasifikace JS je shodná s tou, kterou známe z Nikol’ského práce (1976).

Pro vymezení pojmů bilingvismus a diglosie je podstatné zjištění, že je mezi nimi funkční paralelismus, že jsou to jevy principiálně shodné. Bohužel je terminologicky málo odlišen významnější pojmový rozdíl mezi bilingvismem (diglosií) individuálním a národním (celospolečenským). Právě toto rozlišování by podle našeho názoru mělo dát podnět k úvaze o tom, že by se s obdobou pojmu JS mělo pracovat i u jednotlivce. I zde jde přece o funkčně hierarchizovaný soubor útvarů, které jsou mluvčímu k dispozici podle jeho individuálních okolností. Pojmy bilingvismus a diglosie měly být snad v práci také explicitně uvedeny ve vztah k typologii jazykových situací.

Velmi podrobně je rozpracována klasifikace jazykových útvarů v mnohonárodním společenství, prováděná především podle druhu komunikativních sfér, které určitý útvar obsluhuje. Liší se tu jazyk „velkozprostředkovatel“ (makroposrednik), který zajišťuje celospolečenskou komunikaci, regionální jazyk, který má vlastní spisovnou formu, místní jazyk, který se užívá v ústním neoficiálním dorozumívání, profesionální „jazyk“ a rituální jazyk.

Poměrně rozsáhlá je kapitola o jazykové politice. Jazyková politika je chápána jako soubor opatření, která podniká stát, strana, třída nebo společenská skupina pro to, aby změnila nebo zachovala existující funkční [172]rozdělení jazyků nebo jejich podsystémů nebo aby zavedla nové či zachovala staré jazykové normy. V otázce postupů, kterými je dosahováno těchto cílů, se autoři přibližují u nás běžnému širšímu pojetí problematiky jazykové kultury.

Při výkladu sociálních aspektů řečového chování vychází práce z kritiky Pikeova modelu chování, který je založen na behavioristickém pojetí řečového aktu a opomíjí sdělovaný obsah, a navíc platí jen pro periferní oblasti sdělování. Podle sovětského pojetí (Kostomarov a Vereščagin) probíhají řečové akty v kontinuu situací mezi těmito póly: situace, která chování přesně vymezuje, a situace, která umožňuje užití různých jazykových prostředků podle měnících se okolností promluvy.

V kapitole o sociálních determinantech řečového chování se kříží řada hledisek analýzy (stylistické, sociolingvistické, sociální) a samy jednotlivé komunikační faktory bývají různorodé. Kapitola se tříští v příkladech a citacích západních sociolingvistů a v polemikách s nimi.

V závěrečné části knihy se uvádějí metody sociolingvistického výzkumu, a to jednak metody sběru (objektivního a subjektivního materiálu — soudů o jazykových jevech), jednak metody analýzy. Proti četným západním metodám je vyzvedána korelační analýza, která zkoumá nejen společné proměny jevů, ale i vztahy mezi jevy a jejich příčiny.

Příručka postihuje téměř všechny oblasti zájmu SL. Bez zmínky zůstávají jen některé problémy: komunikativní kompetence mluvčích, vývojová SL (developmental sociolinguistics), procesy vzájemného ovlivňování a míšení jazykových systémů v kontaktu.

Ve výkladu vztahu SL a stylistiky se v knize projevuje jistá neujasněnost. SL může být pouhou podoblastí široce chápané stylistiky, nebo jde o dva různé pohledy na týž jev. Na s. 66 autoři poněkud zkresleně stavějí do protikladu k sociolingvistické stylistice lingvostylistiku založenou jen na emocionálně situativních kritériích, zatímco kritéria funkčně situativní jsou přiřčena pouze sociolingvistice. Přitom pojem funkčního stylu vymezují autoři šíře založenou lingvostylistickou definicí Vinogradovovou. Domníváme se, že částečné překrývání zájmů stylistiky a SL v oblasti stylových jevů není třeba takto radikálně popírat.

Podobně se zdá být příliš přísným oddělování stratifikační a situativní variantnosti v jazyce. Autoři kritizují nejednotnost kritérií, podle nichž se tradičně vymezují jednotlivé styly a stylové variace jazyka (např. u B. Havránka), a snaží se vysvětlit rozdíl stylových příznaků daných funkcí projevu a příznaků určených situací projevu tak, že oddělují stratifikační a situační variaci jazyka. Stratifikační variace odpovídá funkčním stylům, patří k určité komunikativní sféře. Situační variace obráží proměny v míře oficiálnosti situace projevu. Soudíme, že termín situace, zúžen jen na aspekt oficiálnosti — familiárnosti, je zavádějící (situací se může rozumět celá konstelace sociálních aj. determinantů). Přísné oddělování stratifikační a „situativní“ variantnosti navíc neodpovídá skutečnému charakteru komunikace: v určitých komunikativních sférách některé „situace“ převládají, jiné stupně oficiálnosti projevu se téměř nevyskytují (např. intimnost v administrativním jednání). Sami autoři to ostatně přiznávají, avšak na jiném místě, při kritice známé Bernsteinovy teorie.

Vztah oborů tak blízkých jako stylistika a SL by bylo třeba vyložit uspokojivě už proto, že při sledování jazykové variace bývá stylistický aspekt dost závažný.

Vvedenije v sociolingvistiku plní svou úlohu úvodu do dané problematiky celkově velmi dobře. Na marxistickém základě jsou tu představeny a vysvětlovány zásadní otázky oboru, a to nejen ve zpracování obou autorů, ale i v konfrontaci s teoriemi některých sovětských i západních sociolingvistů.

Je dáno charakterem samé SL v jejím dnešním stavu, že některé z představovaných problémů spíše podněcují čtenáře k uvažování, nežli uspokojují jeho touhu po hotovém řešení.

 

LITERATURA

 

NIKOĽSKIJ, L. B.: Sinchronnaja sociolingvistika. Moskva 1976.

ŠVEJCER, A. D. - NIKOĽSKIJ, L. B.: Vvedenije v sociolingvistiku (Dlja institutov i fakultetov inostrannych jazykov). Moskva, Vysšaja škola 1978. 216 s.

Slovo a slovesnost, ročník 42 (1981), číslo 2, s. 170-172

Předchozí Jan Petr: Dějiny bádání o litevském jazyce

Následující Karel Horálek: Slovenský příspěvek k teorii dramatických textů