Indoevropský a semitohamitský kořen a perspektivy jejich srovnávání

Karel Petráček

[Články]

(pdf)

Индоевропейский и семитохамитский корень и перспективы их сопоставления / La racine en indo-européen et en chamitosémitique el les perspetives de leur comparaison

Srovnávání indoevropských a semitských (popř. semitohamitských) jazyků bylo v poslední době opět oživeno nostratickou (makroborejskou) hypotézou, popř. úvahami o jazykovém svazu, jehož účastníky jsou mj. právě uvedené jazyky.[1] V rámci tohoto zájmu se uvažuje opět o shodách nebo neshodách kořenů v obou jazykových rodinách. Iniciativa při tom vychází spíše od indoevropeistů.[2] Nebude proto na škodu upozornit na některé jevy právě z hlediska semitohamitské jazykovědy.

Rozdíly mezi chápáním kořenů v obou jazykových rodinách se dají stručně shrnout v následující tabulce:

 

	ide.	semitské
		(podle tradiční interpretace)
1.	přítomnost vokalického elementu	bez vokálu
2.	slovotvorná funkce tohoto elementu	gramatická funkce v kmeni
3.	počet konsonantních elementů
	(CvC-/CC-,CvC-C/CC-vC)	CCC (CvC) etc.
4.	sylabická struktura kořene	konsonantická struktura
5.	vnitřní struktura kořene	inkompatibilita konsonantů
6.	role sonant	zanedbána
7.	role „laryngál“	odlišná
8.	apofonie (vnitřní flexe)	odlišná

 

Nové studie o semitských a semitohamitských jazycích však naznačují, že stanoviska obou vědních disciplín se značně sbližují.

1. Vokalický element je rovněž předpokládán v semitském kořeni, zvl. nominálním, a semitský vokalismus se přibližuje indoevropskému (teorie bivokalismu). Vnitřní gramatická flexe v semitských jazycích změnila podstatně původní úlohu nemotivovaného vokalismu v kořeni. Semitohamitské rekonstrukce potvrzují existenci vokálu v kořeni a dosvědčují tak sekundární charakter semitského systému.

2. Funkce vokálů a konsonantů, jak ji známe ze semitských jazyků, kde konsonanty jsou nositeli funkcí sémantických a vokály zejména gramatických (a sémantických), se rovněž jeví jako pozdní stav vývoje.

8. Systém apofonií je nyní v semitohamitských jazycích pilně studován. Apofonie je prokázána jako semitohamitský jev u slovesa. Stejně jako v ide. jazycích se ukazuje i v semitohamitských jazycích význam morfologie pro vznik systému apofonie. I když jsou oba systémy rozdílné, je v nich i řada shod (morfologický a fonetický [217]původ apofonie). Lze dokonce pozorovat analogické rozvíjení vnitřní flexe v jazycích germánských (Žirmunskij, 1965) a jihosemitských.[3]

3. Počet konsonantních elementů v kořeni (dva C) narážel při srovnávání se semitským kořenem (tři C) na trvalé potíže. Převaha trojkonsonantního kořene se však nyní pokládá v semitských jazycích za sekundární. Semitohamitské rekonstrukce prokázaly rozšíření dvojkonsonantních kořenů (kušitské a čadské jazyky). Nedá se však říci, že všechny trojkonsonantní kořeny se vyvinuly z dvojkonsonantních. Soudí se, že rozvinutí trojkonsonantního kořene v semitských jazycích je spjato s rozvojem vnitřní flexe a s vyrovnáváním lexikálního systému, vycházejícího v semitských jazycích z dvoj- i trojkonsonantních kořenů. Nerozřešena však nadále zůstává otázka tzv. rozšiřujících elementů původních dvojkonsonantních kořenů. Jejich zdroje se hledají v augmentu, v prefixech nebo infixech, v morfologických prostředcích, v permutacích, v afektu, instinktu, v poslední době pak ve specifické funkci sonantů. Sblížení s koncepcí ide. kořene zde zatím není patrné.[4]

4. Sylabická struktura kořene oddělovala dosud obě koncepce. Spolu s teorií semitského kořene s původním vokálem však dochází i zde k uplatnění hlediska sylabického.

5. Inkompatibilita patří k jevům, které jsou široce studovány v semitských (popř. i semitohamitských) jazycích. Je to nesporně jeden z výrazných rysů vnitřní struktury semitského kořene. Její podstata spočívá v tom, že se v kontaktním postavení (C₁—C₂—C₃) vylučují fonémy artikulačně si blízké. Patrně to souvisí s univerzálními zákony spojování hlásek, kde jsou jisté minimální opozice nezbytné. O tomto jevu jsem již psal v tomto časopise (Petráček, 1964). Poslední studie M. L. Bendera (1978) poukazují na to, že je možno použít této kategorie i pro studium indoevropských jazyků, kde se podobný jev vyskytuje v řadě historicky doložených jazyků a předpokládá se i pro kořen prajazyka. Ostatně již J. Kuryłowicz (1964) kdysi interpretoval Bartholomaeův zákon ve smyslu inkompatibility. Indoevropské studie zde mohou nalézt jeden z mocných impulsů k dalšímu studiu kořene. Nelze však zapomínat, že ani tento shodný rys nemusí být důkazem nějaké bližší genealogické jednoty.[5]

6. Sonanty a jejich role v kořeni byly donedávna v semitistice zanedbávány. Práce I. M. Djakonova (1970, 1979) však zde znamenají rozhodný obrat. Byly patrně motivovány situací v indoevropských jazycích. Přesnější klasifikace složek kořene může vést i k sestavení dynamického modelu semitského konsonantismu, kde vedle sonant mají značnou úlohu i laryngály (Petráček, 1971). Také zde se koncepce kořene v obou jazykových rodinách sbližují.

7. Laryngály v semitohamitských a indoevropských jazycích byly často srovnávány a indoevropská laryngální hypotéza byla v mnohém ovlivněna jevy jazyků semitských. Z problematiky laryngál nás v tomto článku zajímá pouze jejich vztah ke kořeni. Restituce předpokládaných „laryngál“ v indoevropském kořeni podstatně změnila jeho strukturu. Semitské jazyky pak nabízejí analogii. Není sice třeba zde laryngály restituovat, protože jsou v řadě jazyků plně doloženy a v jiných jsou jasné jejich reflexy konsonantní (postveláry) nebo vokalické (změna timbru samohlásek), ale jejich vývoj může být v lecčems poučný i pro pochopení vývoje “laryngál” v indoevropských jazycích. Pro oblast kořene je významný rozpad trojkonsonantního kořene tam, kde dochází (jako např. v amharštině nebo v některých [218]novoaramejských dialektech aj.) k zániku laryngál a kde vznikají sekundární kmeny dvojkonsonantní vyznačující se zvláštním vokalismem (Petráček, 1979).

E. Benveniste kdysi vznášel pochybnosti o srovnávání kořene v semitských a indoevropských jazycích; jeho námitky vycházely ze strnulé koncepce semitského kořene.[6] Dnes můžeme konstatovat, že dynamické pojetí kořene v semitských jazycích, podepřené i daty semitohamitskými, odstranilo řadu překážek a umožnilo tak znovu prohloubit studium kořene v obou studovaných jazykových rodinách. Shoda názorů na nějaký jev však ještě neznamená shodu zkoumaných jevů. Stále ještě zůstává nezodpovězena řada zásadních otázek, z nichž nejdůležitější je nepochybně otázka, jaký charakter má vztah semitských a indoevropských jazyků. Její zodpovězení poskytne i rozhodující kritéria pro posouzení kořenů v obou jazykových rodinách.

 

LITERATURA

 

BENDER, M. L.: Consonant co-occurence restrictions in Afroasiatic verbal roots. In: Atti del secondo congresso internazionale di linguistica camito-semitica. Ed. P. Fronzaroli. Firenze 1978, s. 9—19.

DJAKONOV, I. M.: Problems of root structure in Proto-Semitic. ArchOr, 38, 1970, s. 453—480.

DJAKONOV, I. M. - PORCHOMOVSKIJ, V. Ja.: O principach afrazijskoj rekonstrukcii. Balcanica. Lingvističeskije issledovanija. Moskva 1979, s. 72—84.

KURYŁOWICZ, J.: On the methods of internal reconstruction. In: Proceedings of the ninth int. congress of linguists, Cambridge Mass., 1962. The Hague 1964, s. 13.

PETRÁČEK, K.: Lingvistická charakteristika semitského kořene ve světle nových metod. SaS, 25, 1964, s. 30—34.

PETRÁČEK, K.: Die innere Strukturation des phonologischen Systems im Schriftarabischen. TLP, 4, 1971, s. 37—40.

PETRÁČEK, K.: Die semitische Laryngaltheorie und die Sprache von Ibla. AION, 39, 1979, s. 385—394.

ŽIRMUNSKIJ, V.: Der grammatische Ablaut im Germanischen. In: Symbolae Kuryłowicz, Warszawa 1965, s. 383.

 

R É S U M É

La racine en indo-européen et en chamitosémitique et leurs perspectives comparatives

La racine en i. e. a été plusieurs fois étudiée en rapport avec la racine en sémitique ou en chamitosémitique. On constatait, dans les études anciennes, les analogies ainsi que les différences. Dans le présent article, l’auteur constate l’évolution dans les études chamitosémitiques qui a nié l’ancienne thèse sur l’immutabilité de la racine à trois radicaux en sémitique, et constate aussi un rapprochement sensible des théories de la racine dans les deux linguistiques en question. Il traite surtout les faits suivants: la présence d’un élément vocalique dans la racine, la fonction de cet élément, la quantité des éléments consonantiques, la structure syllabique de la racine, la structure interne (en sémitique: incompatibilité), le rôle des sonantes et des laryngales dans la racine et, finalement, les problèmes de l’apophonie (ou de la flexion interne).

Slovo a slovesnost, ročník 42 (1981), číslo 3, s. 216-218

Předchozí František Kopečný: Citoslovečné povely pro tažná a jízdní zvířata

Následující Jaroslav Porák: Vytváření normy a její vztah ke kodifikaci v humanistické češtině