Kadence, intoném, melodém

Milan Romportl

[Články]

(pdf)

Каденция, интонема, мелодема / Cadence, intonème, mélodème

[*]1. Ve svém návrhu intonologické typologie jako jednoho z možných druhů specializované typologie (Romportl, 1972b) jsme se pokusili o vymezení čtyř typů jazyků lišících se od sebe různým využitím prostředků intonačních, především melodických. Demonstruje-li V. Skalička svou univerzální typologii na „typologických konstruktech“ (Skalička, 1966), jsme si v našem pojetí vědomi toho, že se naše čtyři intonologické typy rovněž nevyskytují častěji v čisté formě, že dokonce prvý z nich, vyznačovaný funkčními tonémy, jejichž nositelem je slabika (která je sémantémem), a typ čtvrtý bez jakéhokoli jazykového využití intonace (kromě využití v rovině expresivity) se bez příměsi rysů jiných typů v přirozených jazycích vlastně vůbec nevyskytují.

Podle našeho názoru je možno pokládat za typ nejvíce zastoupený v čisté podobě ten, který jsme označili jako třetí, kde se intonační elementy využívají jako jazykové prostředky ve fonologii věty (a kde se nekříží s využitím těchto prvků v tzv. slovní intonaci jazyků našeho druhého typu).

Využití intonačních prostředků v jazycích takového typu má být předmětem našich úvah.

1.1. Na tomto místě by bylo snad vhodné upozornit, v jakém významu budeme v případech, kde mluvíme o jazycích třetího typu, užívat termínů intonace a intonační prostředky. V současné lingvistice se označení intonace užívá především v dvojím významu:

a) k označení souboru zvukových prostředků, které v mluvených projevech vymezují věty (resp. výpovědi) a větné úseky a propůjčují jim speciální význam, tj. vyjadřují tzv. modalitu komunikativně intenční (Bauer - Grepl, 1980), nemluvě o druhu a stupni expresivity; b) k označení toliko prostředků melodických.

V této stati nepoužíváme termínu intonace v uvedeném druhém významu, nýbrž volíme výhradně označení melodie (popř. větná melodie) nebo též tónový průběh.

1.2. Mluvíme-li o intonaci v prvém významu, navazujeme na koncepce řady sovětských autorů, u nás pak především na koncepci F. Daneše (1957), které pokládají za základní prvky intonace rozložení dynamiky (resp. dynamických vrcholů) a distribuci laryngálního tónu. — Častěji tu však bývá zdůrazňována také souvislost obojího s rozmístěním pauz, mnohdy však i modifikace tempa, popř. ještě další faktory, které spočívají na obměnách časového průběhu (především prodloužení závěrečné slabiky větného úseku), jen celkem v nepatrné míře např. modifikace timbru.

 

2. Mezi jazyky, které patří k našemu třetímu intonologickému typu, můžeme uvést především řadu evropských jazyků, a to nezávisle na jejich genetické příbuznosti (např. ruštinu, polštinu, němčinu, maďarštinu). Čeština patří mezi nimi k těm, které bychom mohli pokládat za představitele téměř čistého typu.

2.1. Postavíme-li v jazycích tohoto typu proti sobě dvě věty s rozdílnou syntaktickou platností (resp. významem), popř. s rozdílnou modalitou komunikativně intenční (např. oznamovací větu proti zjišťovací otázce), a to především takové, které jsou proneseny neutrálně, bez výraznějšího emocionálního zabarvení, a které [258]se skládají ze stejných lexikálních jednotek a mají shodnou gramatickou stavbu, můžeme konstatovat, že v jedné (prvé) části věty, nezávisle na tom, který z významů věta má, je zvuková podoba obou vět shodná, popř. může se sice obměňovat, avšak její význam zůstane nezměněn.

Můžeme říci, že až k jisté hranici (kdy by byl překročen předěl mezi větou neutrální a emocionálně silně zabarvenou, např. zvolací) jsou modifikace prvé části z hlediska fonologie věty irelevantní (nanejvýše budou doprovázet jako redundantní ty relevantní prvky, o nichž budeme mluvit dále). Tato první část nás tedy bude zajímat podstatně méně než část druhá, jejíž zvuková podoba (soubor zvukových prvků), je-li obměněna, má za následek změnu významu (modality) věty.

Je jistě zřejmé, že tu mluvíme o onom zvukovém fenoménu, který je ve fonologii věty především zásluhou Danešovou (1957, 1960) u nás označován jako kadence (resp. intonation contour). Liší se pak konkluzívní kadence, např. ve větě oznamovací, od antikadence, např. ve zjišťovací otázce. Proti oběma pak stojí polokadence ve větných úsecích nekončících.

2.2. Jakkoli již práce předcházející, především Petříkovy (zejm. 1938) a na ně navazující kritická hodnocení (srov. Trost, 1939), naznačovaly, jak je třeba z hlediska lingvistiky přistoupit k řešení otázek větné intonace, teprve citované práce Danešovy podaly u nás prvý skutečný návrh na řešení otázek fonologie věty. Práce dřívější, zejména impozantní dílo Chlumského (1928), ale i pozdější kapitoly o intonaci v pracích Hálových (1962, 1954) podávají sice obvykle cenný materiál, zvl. o podobě tónového průběhu v české větě, nejdou však, ale ani nechtějí jít nad popis zvukové podoby věty. Působí proto jako anachronismus, požaduje-li se např. od Chlumského řešení lingvistických otázek větné intonace pod zorným úhlem teoretických vývodů, k nimž došla lingvistika později (Horálek, 1980).

2.3. Termín kadence jako obecné označení zvukového prostředku fonologie věty došel značného rozšíření. To, co je proti němu možno namítat, je jeho přílišná šíře. Označuje jednak kategorii prostředků, jednak konkrétní prostředek s jistou funkcí (zde ovšem s možným odlišením kadence konkluzívní od antikadence, popř. polokadence), avšak i konkrétní realizaci (tedy realizaci kadence např. v taktech o různém počtu slabik).

S ohledem na terminologickou soustavu, jíž užíváme, dáme přednost označení komplexního základního prostředku fonologie věty termínem intoném.

2.3.1. Mějme např. tři věty (větné úseky) s různým významem (věta oznamovací, věta tázací — zjišťovací, obojí proti větnému úseku nekoncovému), avšak se stejným lexikálním složením a stejnou gramatickou výstavbou:

Přijde zítra odpoledne.

Přijde zítra odpoledne?

Přijde zítra odpoledne, (ale nebudu doma).

Proti nonintonému (majícímu značně variabilní zvukovou podobu nezávisle na tom, v kterém typu věty se nachází), který je umístěn na prvé (tematické) části věty (úseku) — Přijde zítra, budeme vydělovat jako intoném realizovanou zvukovou podobu na závěrečné (rematické) části věty (úseku), počínající poslední přízvučnou slabikou v slově odpoledne.

Je zřejmé, že jde o tři různé intonémy, jejichž záměna (aplikujeme-li i zde v podstatě pravidla pro určování fonémů, Trubetzkoy, 1938) má za následek změnu významu (platnosti) úseku (koncový neotázkový : koncový otázkový : nekoncový).

2.3.2. Je ovšem dále zřejmé, že stejnou nebo podobnou funkci mohou mnohdy plnit dva různé intonémy, např. dva intonémy otázkové (Daneš, 1957; Romportl, 1951, 1955) v češtině nebo ruštině, mezi nimiž existuje vztah synonymie (Romportl, 1971, 1972a, 1973). Kromě toho např. rozdíl ve významu vět — např. Přijde zítra odpo[259]ledne. Přijde zítra navečer. Přijde zítra v pět. Přijde zítra po jedenácté — je dán toliko rozdílem významu lexikálních jednotek nacházejících se na konci věty (v rématu), avšak syntaktická platnost (modalita apod.) je ve všech naprosto shodná, přestože intoném tu má rozdílnou délku (různý počet slabik). Bylo by tu možno hovořit o různých variantách intonému, a to v podstatě o variantách pozičních (kombinatorních). Nechceme ovšem vylučovat ani možnost variant fakultativních (individuálních a stylistických), o nichž se zmiňujeme jinde (Romportl, 1973).

 

3. Jsme si vědomi toho, že role intonace mezi syntaktickými prostředky ve všech jazycích našeho třetího intonologického typu nebude zcela shodná. Např. v češtině nebo ruštině bude v této hierarchii prostředků stát intonace nepochybně výše než v jazycích, kde je např. modalita (zejm. otázkovost) vyjadřována v prvé řadě změnou slovosledu (např. v němčině) nebo speciálními konstrukcemi (např. ve francouzštině nebo v angličtině). Všude však bude možno analogicky provést naši další analýzu, kterou budeme opět demonstrovat na českém materiálu. Budeme tu moci využít kromě vlastních pozorování i řady starších cenných materiálových zjištění, např. Chlumského, která jsou někdy pokládána za téměř nepotřebná pro současnou lingvistiku.

3.1. Porovnáme-li intonémy jednoho jazyka podobně, jako porovnáváme podle známých pravidel fonémy, abychom určili a vymezili jejich distinktivní vlastnosti, musíme konstatovat, že většina zvukových prvků, které můžeme označit za součást intonace, je společná všem intonémům téhož jazyka (kromě těch, které jsou vlastní větám se silnou expresivitou). Kdybychom tedy dále analyzovali zvukové rysy intonémů, musili bychom konstatovat, že začátek intonému je spojen s přízvučnou slabikou (event. při prostém vytýkání se slabikou zdůrazněnou) ve výpovědním jádru (označíme jako AS s indexem ₄, ₂, ₁ … podle vzdálenosti slabiky od konce úseku), konec intonému je spojen s následujícím předělem realizovaným obvykle pauzou (P_post), celkovou klesavou dynamickou linií uvnitř intonému (DL↘), prodloužením závěrečné slabiky úseku (US_prol.) atd. Všemi těmito vlastnostmi se ovšem intoném liší od nonintonému. Jednou vlastností se však odlišují jednotlivé rozdílné intonémy navzájem, a to tónovým průběhem (T — s různými indexy).

Kdybychom chtěli charakterizovat např. intoném netázací (oznamovací) — E — ve výše uvedené větě se závěrečným čtyřslabičným taktem (odpoledne), dále analogicky intoném tázací (I) — Q — a intoném nekoncový — nonF —, mohli bychom je vyjádřit jako množinu výše uvedených vlastností takto:

E = {AS₄ , P_post , DL↘ , US_prol. , T↘}

QI = {AS₄ , P_post , DL↘ , US_prol. , T↥}

nonF = {AS₄ , P_post , DL↘ , US_prol. , T↗}

Máme-li tu opakovat poučení z teorie fonémů, pak onen tónický element musíme pokládat za jedinou diferenční vlastnost intonému, za její distinktivní vlastnost, která vlastně přejímá celou funkci intonému odlišit od sebe věty (větné úseky). Soudíme, že pak můžeme tuto vlastnost samu pokládat za jazykový prostředek. Ten pak označíme — opět v souladu s naší terminologickou soustavou — jako melodém.

3.2. Jednotlivé melodémy se pak vyskytují v realizacích vět nejrůznějších forem. Jak jsme již upozornili v oddíle o intonémech, jedním z nejvýraznějších rozdílů mezi jejich realizacemi je zřejmě rozdíl v podobě různoslabičných forem, které se navzájem liší opět především tónovým průběhem, tedy rozdílnými realizacemi melodémů. Tyto varianty melodémů o různých počtech slabik nazveme alomely. Je však třeba upozornit, že tu mnohdy nejde o rozdíl jenom v délce, ale i ve formě tónového průběhu. Např. otázkové melodémy I. a II. zcela splývají v podobě jednoslabičné, mají velmi podobný průběh v alomelech dvouslabičných, liší se vzájemně [260]teprve v alomelech trojslabičných a delších. Již od pozorování Petříkových (Petřík, 1938), doplněných našimi zjištěními (Romportl, 1951), je zřejmé, že zejména jednoslabičný alomel melodému „melodického vytýkání“ postrádá řadu rysů, které vykazují alomely delší, vyznačuje se však konvexním stoupavým průběhem (T↥), který nemá varianta žádného alomelu delšího, apod.

 

4. Jednotlivé jazyky našeho třetího intonologického typu se neodlišují pouze tím, že melodémy, které v nich plní analogické funkce, mohou mít rozdílné melodické formy a většinou je také mají, ale odlišují se i distribucí jejich alomelů. Toto rozložení a jejich četnost může mít různé příčiny, především je však ovlivněno (zvláště v neutrálních větách bez důrazu) tím, zda má jazyk slovní přízvuk počáteční, penultimový, nebo ultimový, popř. zda jde o jazyk s přízvukem pohyblivým.

Tak se v jazycích s jasně počátečním přízvukem, jako v češtině, slovenštině a ještě výrazněji v maďarštině, ale poměrně často i v němčině, vyskytují víceslabičné alomely častěji než např. v jazyce s penultimovým přízvukem, jakým je polština, nebo dokonce ve francouzštině s přízvukem na poslední slabice celého úseku. (Zde je ovšem distinktivní funkce tónového průběhu v melodému zatlačena do pozadí jinými jazykovými prostředky a uplatňuje se především v rovině exprese.)

 

Závěrem lze říci, že větší podobnosti mezi jednotlivými jazyky tohoto intonologického typu lze zaznamenat spíše ve větách pronesených s emocionálním zabarvením, i když zde obvykle nedochází k úplnému ztotožnění, protože tyto formy — pokud nejsou zcela aktualizované — mohou plnit svou funkci toliko v opozici k melodémům centra intonačního systému daného jazyka.

 

LITERATURA

 

BAUER, J. - GREPL, M.: Skladba spisovné češtiny. 3. vyd. Praha 1980, s. 18.

DANEŠ, F.: Intonace a věta ve spisovné češtině. Praha 1957.

DANEŠ, F.: Sentence intonation from a functional point of view. Word, 16, 1960, s. 34—54.

HÁLA, B.: O tzv. „švábské melodii“ v češtině. In: Studie a práce lingvistické I. Praha 1954, s. 81—89.

HÁLA, B.: Uvedení do fonetiky češtiny na obecně fonetickém základě. Praha 1962.

HORÁLEK, K.: K teorii vztahů mezi přízvukem a větnou melodií. SaS, 41, 1980, s. 297—303.

CHLUMSKÝ, J.: Česká kvantita, melodie a přízvuk. Praha 1928.

PETŘÍK, S.: O hudební stránce středočeské věty. Praha 1938.

ROMPORTL, M.: K tónovému průběhu v mluvené češtině. Praha, Věstník KČSN, roč. 1950, 1951.

ROMPORTL, M.: Zum Problem der Fragemelodie. Lingua, 5, 1955, s. 87—109.

ROMPORTL, M.: K synonymii a homonymii intonačních prostředků. Slavica Pragensia 13. Praha, AUC 1971, s. 209—218.

ROMPORTL, M.: Sur la sémantique des moyens de l’intonation. In: Proceedings of the 7^th Intern. Congr. of Phonet. Sciences. The Hague - Paris 1972a, s. 1012—1016.

ROMPORTL, M.: Intonological typology. Phonetica Pragensia 3. Praha, AUC 1972b, s. 221—227.

ROMPORTL, M.: Studies in phonetics. Praha - The Hague 1973.

ROMPORTL, M.: K porovnání základu systému melodémů v češtině a ruštině. Praha, AUC, v tisku.

SKALIČKA, V.: Ein „typologisches Konstrukt“. TLP, 2, Praha 1966, s. 157—163.

TROST, P.: Česká práce o větné intonaci. SaS, 5, 1939, s. 99—103.

TRUBETZKOY, N. S.: Grundzüge der Phonologie. TCLP, 7, 1939.

 

[261]R É S U M É

Kadenz, Intonem, Melodem

In den Sprachen unseres dritten intonologischen Typus (zu dem z. B. das Tschechische, Deutsche, Russische, Ungarische gehören) wird die Intonation als satzphonologisches Mittel ausgenützt (zur Unterscheidung des abgeschlossenen Satzes von einem nicht abschließenden Satzabschnitt, der Entscheidungsfrage von einem Nicht-Entscheidungsfragesatz, d. h. von dem Aussage-, Befehls- oder Ergänzungsfrage-Satz). Das komplexe phonische Sprachmittel, welches die entsprechende satzphonologische Funktion erfüllt, wird öfters als Kadenz (intonation contour) bezeichnet. Da dieser Terminus nicht eindeutig ist (er kann nicht nur die ganze Kategorie dieser Mittel, sondern auch die einzelnen Typen des Mittels, oder sogar seine Realisierungsvarianten bezeichnen), bevorzugen wir da den Terminus Intonem.

Als phonisches Korrelat des Intonems muß man eine Menge von phonischen Elementen ansehen, die in dem Rhemateil des Satzes bzw. Satzabschnitts (von der betonten Silbe des Aussagekerns bis zum Schluß des betreffenden Satzabschnitts) vorkommen. Als Mengenglieder gelten da das dynamische und tonische Element (Verlauf), die Stellung der betonten Silbe, die Anwesenheit der nachfolgenden Pause, die Verlängerung der letzten Silbe des Satzabschnitts usw.

Alle diese phonischen Elemente sind allen Intonemen — im Vergleich mit den Non-Intonemen, die im ersten (Thema-) Teil des Satzes vorkommen — eigen. Die einzelnen Intoneme mit verschiedener Geltung weisen dieselben phonischen Elemente auf, mit der Ausnahme des Tonverlaufs. Wir halten also den Tonverlauf innerhalb des Intonems selbst für ein Sprachmittel und bezeichnen diese Einheit als Melodem (mit positionsbedingten Varianten — den Allomelen).

Slovo a slovesnost, ročník 42 (1981), číslo 4, s. 257-261

Předchozí Milan Romportl: Kongres SLE v Budapešti 1980

Následující Karel Petráček: K teorii laryngál