K výzkumu českých souhlásek likvidních

Jiřina Hůrková, Sáva Hlaváč

[Články]

(pdf)

К исследованию чешских плавных согласных / La recherche des consonnes liquides en tchèque

Pod společné označení souhlásky likvidní řadíme obvykle všechny souhlásky r-ové a l-ové: z českých sem patří vibranta r a tzv. střední laterála l. Obě souhlásky pak náleží k podskupině souhlásek nepárových (jedinečných), které podle běžné definice nemají znělostní protějšky a nezúčastňují se tedy na vytváření korelace dané protikladem konsonantů znělých a neznělých, který je v češtině pevně zakotven.

Vibrantní a laterální souhlásky přitahovaly vždy — pro svůj zvláštní artikulační a akustický charakter — pozornost fonetiků a s rozvojem akustických metod a aplikací výsledků fonetických výzkumů v některých hraničních disciplínách (např. elektroakustice, počítačové technice apod.) i akustiků. Např. formantovou strukturu anglických souhlásek r-ových a l-ových ve vokalickém kontextu zkoumali O’Connor, Dellatre, Gerstman, Liberman a Cooper (1957), zvláštní studii, ke které použil syntetické řeči, věnoval těmto anglickým souhláskám v kombinacích typu VCV Lisker (1957), dále Green (1959) analyzoval likvidní souhlásky v kombinacích CVCVC se zvláštním zřetelem k průběhu F2 a stanovení tzv. lokusu. Experimentální práce Haskinsových laboratoří ukázaly, alespoň v případě syntetické řeči, že primárně důležité pro rozlišení jednotlivých konsonantů — tedy i souhlásek r-ových a l-ových — na základě akustického spektrálního obrazu jsou jejich formantové průběhy, zejména způsob navázání F2 konsonantu na F2 následujícího vokálu. Specifickým problémem antirezonance švédského l se zabývali Mártony a Fant (1961), kteří zjistili, že frekvence tzv. antiformantu závisí na vokalickém kontextu.

Akustické vlastnosti ruských hlásek r-ových a l-ových popisují ve své práci M. Halle (1959) a Romportl (1962). Vztahem mezi formantovými frekvencemi ruských laterál a tzv. ústním rezonátorem se zabýval Fant (1960). Charakteristické rysy základních variant českého středního l a vibranty r v symetrických kombinacích CVC a VCV byly popsány v monografii Borovičková - Maláč (1967). Výsledky akustických analýz základních variant polských hlásek l-ových a r-ových byly publikovány v některých pracích Jassemových (1960, 1964) a dále v práci Kosielové (1970). Porovnáním akustické struktury základních variant českých a polských souhlásek r-ových a l-ových se zabývala J. Novotná (1972, 1973).

Česká vibranta r je z artikulačního hlediska souhláskou jazyčnou a je vytvářena kmitáním hrotu jazyka v popředí dutiny ústní. Vibrantnost souhlásky můžeme vysledovat na akustickém spektru (např. sonagramu); jejím výrazným rysem bývá přerušovaný charakter spektra. Základní artikulační vlastností českého l je jeho laterálnost. Při tvoření této souhlásky se přední okraj jazyka opírá o dásňový výstupek, po obou stranách dutiny ústní vznikají otvory, jimiž se expirační výdechový proud dostává do vnějšího prostředí a vytváří pouze slabý třecí šum. Ve většině prací věnovaných akustické analýze souhlásek l-ových se uvádí, že společným znakem všech souhlásek laterálních je na akustickém spektru jejich velmi výrazný periodický charakter, který se svou formantovou strukturou blíží samohlásce.[1] Dalším znakem laterál je spojitý charakter F2 souhlásky k následujícímu vokálu, který je někdy tak těsný, že jen ve výjimečných případech můžeme určit časovou hranici obou hlásek. Z hlediska formantové struktury hlásek s vokalickým charakterem se české střední l řadí ke konsonantům j a r.

[270]Mluvíme-li o akustickém charakteru uvedených souhlásek, je totiž třeba zařadit je ještě z tohoto hlediska do celé podskupiny souhlásek nepárových. Společným znakem všech nepárových konsonantů na spektru je jejich periodický charakter. Z hlediska spektrální akustické analýzy se rozpadají na dvě skupiny: m, n, ň s převažujícím charakterem explozívním a j, l, r s převažujícím charakterem vokalickým. Poněkud stranou obou skupin stojí konsonant ř (o zvláštním postavení ř v českém konsonantickém systému srov. Zima, 1958; Romportl, 1967).

Obě zkoumané souhlásky jsou však zajímavé, nejen pokud jde o jejich artikulační podstatu a akustickou skladbu, ale i z hlediska fungování ve fonologickém systému češtiny. Je známo, že jedním z rysů, jímž se od sebe odlišují fonémy konsonantické a vokalické, je schopnost vokalických fonémů vytvářet v konkrétních promluvách slabičné jádro a naopak neschopnost konsonantických fonémů vystupovat v této funkci.

V některých jazycích lze z tohoto hlediska vést hranici mezi konsonantickými a vokalickými fonémy zcela jasně a zřetelně. Všechny vokalické fonémy jsou schopny tvořit slabičné jádro, zatímco žádný konsonantický foném tuto schopnost nemá. Příkladem může být současná spisovná polština a ruština, v nichž je poměrně přesně vymezena oblast fonémů konsonantických a vokalických: neexistuje tu žádné přechodové pásmo, které by obě fonémové oblasti spojovalo tím, že by v něm byly fonémy schopné plnit jednou funkci vokálů, podruhé funkci neslabičných konsonantů. Čeština patří k jazykům, pro něž je charakteristická přítomnost takových fonémů, které mohou plnit funkci jak vokálů, tak neslabičných konsonantů. V češtině v plné míře fungují dva konsonantické fonémy, které se sice zpravidla realizují neslabičnými souhláskami, ale v jistém hláskovém okolí jsou jejich realizacemi hlásky slabičné. Jde o fonémy realizované právě likvidními souhláskami r a l.[2] Slabičnou funkci plní tyto fonémy vždy v pozici po konsonantickém fonému a zároveň v poloze jiné než předsamohláskové (Vachek, 1968).

Obě varianty zmíněných fonémů, slabičná i neslabičná, se od sebe liší jen přítomností, resp. nepřítomností slabičnosti, zatímco jejich základní distinktivní vlastnosti se od sebe v obou variantách zásadně neliší. Slabičné a neslabičné varianty likvid pokládáme tedy za varianty jednoho fonému (přičemž jako hlavní hodnotíme variantu neslabičnou).[3]

V souvislosti s fonologickým hodnocením obou variant jsme si položili otázku, v čem tedy spočívá fonetická podstata slabičnosti obou likvidních konsonantů, zda existují nějaké objektivně zjistitelné fyzikální parametry odlišující variantu slabičnou od neslabičné. Až dosud se artikulační rozdíl mezi slabičnými a neslabičnými variantami obou souhlásek vysvětloval obvykle tím, že při slabičné variantě převládá tón dutiny vytvářený při její artikulaci, čímž jsou potlačeny složky šumové. Analogicky by se dalo očekávat, že se tento rozdíl projeví na akustickém spektru v zřetelně převažujícím periodickém charakteru slabičných variant, v trvání periodické části spektra a v nezřetelné šumové oblasti. Před vlastním pokusem jsme si proto stanovili tři pracovní hypotézy, které jsme postupně ověřovali:

[271]1. Existence slabičných a neslabičných variant likvid není jen vlastností fonologického systému, ale má svou prokazatelnou fonetickou podstatu. V řečovém signálu, který je akustickým korelátem obou variant, existují nějaké objektivně zjistitelné parametry, podle nichž lze slabičnou a neslabičnou variantu určit.

2. Tyto objektivně zjistitelné parametry jsou funkcí především kvantity obou variant.

3. Slabičnou a neslabičnou variantu vibranty lze navíc rozlišit podle počtu kmitů jazyka (podle přerušovaného charakteru spektra a počtu tzv. pulsů).

 

Popis experimentu

Celý experiment směřující k ověřování stanovených hypotéz byl prováděn dvojstupňově. V předpokusu byl ověřen navržený postup s menším souborem slov obsahujících obě varianty likvid (zatím bez závislosti na konkrétním hláskovém okolí). Po provedení předpokusu byl vlastní experiment rozvržen tak, aby jednotlivé soubory slov (testy) mohly být hodnoceny podle pravidel statistického vyhodnocování výběrových šetření. Při zjišťování objektivních, fyzikálních korelátů slabičnosti obou likvid jsme se nejprve soustředili na měření kvantity hlásek. Předpokladem další práce bylo ovšem stanovení kritéria pro určení kvantity zkoumaných hlásek.

Artikulační orgány představují z fyzikálního hlediska soustavu s konečnou hmotností a poddajností. Uskutečnění fyzikálně-artikulačních dějů vyžaduje vždy určitý reálný čas pro přemístění mluvidel z jedné polohy charakteristické pro danou hlásku do polohy druhé. Tento časový úsek odpovídá teoreticky přechodovým oblastem hlásek, úseku jejich vzájemného spojování v souvislé promluvě. Podle tradičního pojetí jde o překrývání „detenzní“ fáze hlásky s fází intenzní nebo i tenzní hlásky následující. Dnes už je známým a prokázaným faktem, že přechodové oblasti hlásek mohou být — a často také jsou — pro poznatelnost hlásky stejně důležité jako její vlastní jádro (tenze). Vyplývá to z výsledků jak akustických analýz řečového signálu, tak i z percepčních testů (Borovičková, 1964; Romportl, 1962; Hlaváč - Pech, 1978). V kontextu souvislé promluvy bývá hláska realizována dvěma přechodovými oblastmi, mezi nimiž se nachází kratší či delší oblast kulminační. Izolujeme-li tuto oblast kvantitativně (např. pomocí časového filtru nebo montážní technikou nahrávky), často zjistíme percepčním testem, že vnímání dané hlásky neodpovídá její předpokládané realizaci. Přitom přechodové oblasti mezi hláskami mohou mít (a často mají) podstatně delší trvání než samo artikulační jádro hlásky. Rovněž důležitost obou přechodových oblastí není z hlediska identifikace hlásky stejná: větší význam mívá obvykle přechodová oblast následná.

V našem případě šlo o spojení likvidních konsonantů jednak s vokály, jednak s různými typy konsonantů. Ve spojení s následujícími okluzívami a frikativami (s výjimkou labiodentály v) byla situace poměrně jednoduchá, protože přechod mezi likvidou a následujícím konsonantem je na spektru poměrně výrazný. Tam, kde je však přechod kontinuální (např. ve spojení vokál — likvida — vokál), museli jsme za mez přechodu zvolit tzv. ekvidistantní bod spektra.[4] Při měření kvantity jsme v zásadě vycházeli z interpretace trojrozměrných spekter — sonagramů.

Z výsledků předpokusu vyplynulo, že rozdíly v kvantitě /ŕ/ a /r/ jsou natolik nepatrné, že z nich nelze vyvodit spolehlivé závěry na základě pouhého srovnání aritmetických průměrů kvantit obou variant. Naopak při měření /ĺ/[*] a /l/ vycházel již z předpokusu rozdíl značný, v některých případech byla realizace slabičné va[272]rianty až o 100 % delší než její odpovídající protějšek. Při podrobnější analýze se však ukázalo, že trvání i slabičných variant závisí na určitém hláskovém okolí.

Pro vlastní pokus jsme vypracovali nové soubory slov se slabičnými a neslabičnými variantami likvid. Slova byla volena tak, aby každému výrazu se slabičnou variantou odpovídal výraz s variantou neslabičnou. Pro účely vyhodnocení jsme ze souborů slov vytvořili samostatné podskupiny seřazené podle hlásky, která následovala po likvidě. Neslabičné varianty likvid byly kombinovány s jednotlivými vokály, slabičné s okluzívami, semiokluzívami, frikativami a nazálami. Slova v jednotlivých podskupinách byla tedy uspořádána podle schématu:

	C /ŕ/ C	—	C /r/ VC		C /ĺ/ C	—	C /l/ VC
např.
	/mrz/-í		/mraz/-í		/vlk/-y		/vlak/-y

Pro vlastní nahrávku (pro mluvčí) byly z těchto slov sestaveny testy v záměrně nepřehledné formě, se statisticky nahodilým výběrem a uspořádáním materiálu (podle tabulek náhodných čísel). Materiál byl sestaven do čtyř testů A, B, C, D a mluvčí nebyli předem seznámeni ani s textem, ani s účelem pokusu. Slova byla čtena lentovým tempem.

Vliv následující hlásky bylo možno pokládat v rámci podskupiny za přibližně stejný. U všech podskupin byla kontrolována jejich homogenita ověřením normality jejich rozložení (pomocí χ² testu nebo testu Kolmogorovova-Smirnovova, popř. grafickou metodou). Konečné rozdělení do podskupin (tab. 1 a 2) bylo zvoleno podle tohoto kritéria; při jeho respektování bylo možno pokládat vliv druhu následující hlásky za přibližně stejný (výjimku tvoří frikativy s podrobnějším dělením, srov. tab. 1). Rozdíly v aritmetických průměrech kvantit mezi podskupinami se slabičnou variantou (tj. ve spojení s následujícím konsonantem) a podskupinou s neslabičnou variantou (tj. ve spojení s následujícím vokálem) byly ověřovány pomocí testů významnosti rozdílu dvou průměrů. Srovnávané podskupiny i druh použitého testu jsou uvedeny v tab. 3. Počet prvků srovnávaných podskupin je uveden v tab. 1 a 2.

Při hodnocení jednotlivých podskupin jsme samozřejmě předpokládali, že jde o výběrové soubory omezené rozsahem (omezenost zvoleného souboru byla dána požadavkem uspořádání materiálu do dvojic podle schématu uvedeného výše). Za předpokladu dodržení dostatečného množství prvků (přibližně n > 20) lze připustit, že zjišťované výběrové parametry kvantity dané podskupiny (průměr x̄, rozptyl s², směrodatná odchylka s) jsou ve statisticky významném vztahu k parametrům základního souboru (tj. všech existujících slov podskupiny). To platí i tenkrát, nemá-li základní soubor přesně normální rozdělení (Janko, 1951).

Kvantita hlásek ve slovech podskupin (a dokonce ani v jednom slově opakovaně vysloveném) není nikdy zcela stejná a vytváří určitý soubor s náhodným rozdělením četnosti výskytů jednotlivých kvantit. Měření se blíží svým charakterem jiným podobným měřením (např. v biologii a jiných oborech), a proto je lze přibližně aproximovat tzv. normálním (gaussovským) rozdělením. To je výhodné z hlediska zpracování výsledků existujícími standardními metodami; rozdělení do podskupin bylo zvoleno mj. proto, aby bylo možno dodržet aproximační požadavky.

Při našem experimentu šlo v podstatě o porovnání rozdílu kvantit vždy ve dvou podskupinách slov lišících se jednak „slabičností“ zkoumané likvidy, jednak přítomností a druhem hlásky následující za likvidou (konsonantu nebo vokálu). Tento dvojí vliv se v uspořádání námi zvoleném vzájemně podporoval a zesiloval. Podle teoretických předpokladů by se „slabičnost“ likvidy měla projevit jednak jejím prodlouženým trváním, jednak by se kvantita zkoumané likvidy měla zvětšovat v postavení před jinou souhláskou. Naopak neslabičná varianta v postavení před samohláskou by měla být krácena jednak absencí „slabičnosti“, jednak tím, že se v přechodové části následující samohlásky objevují rysy příslušné pro identifikaci předchozí souhlásky. Následkem je pak krácení předcházející souhlásky a prodlužování samohlásky (Umedová, 1977; Borovičková - Maláč, 1980). Pro potvrzení hypotézy 1 a 2 by tedy stačilo nejprve zjistit, zda je rozdíl mezi srovnávanými podskupinami

 

[273]

 TAB. 1: Jednotlivé výběrové skupiny a podskupiny

 

[274]

TAB. 2: Jednotlivé výběrové skupiny a podskupiny

 

[275]

TAB. 3: Testy významnosti rozdílů dvou průměrných kvantit

 

[276]signifikantní a v případě kladného výsledku ověřit, jaký vliv z obou (slabičnost, hláskové okolí) má na zjištěný rozdíl převažující účinek. Proto jsme provedli porovnání skupin mezi sebou s využitím tzv. t-testu významnosti dvou průměrů, který reaguje přímo na rozdíly kvantit srovnávaných dvojic slov ve dvou podskupinách.

Přímé srovnání průměrných kvantit sobě odpovídajících podskupin (v tab. 1 a 2) potvrzuje předpoklad, že tyto hodnoty nemohou být nikdy zcela stejné. Skutečnost, zda má zjištěný rozdíl průměrů signifikantní význam, zjistíme pomocí t-testu. Postup znamená v podstatě porovnání výsledků s hodnotou určenou mezerami zcela náhodného uspořádání rozdílů dvou průměrů. V tab. 1 např. čteme, že mezi výběry 7 a 10 je rozdíl ∆x̄ = x̄₁ — x̄₂ = 10,7 msec a tento rozdíl je statisticky významný, zatímco mezi výběry 26 a 27 (tab. 2) je rozdíl ∆x̄ = 11,7 msec a tento rozdíl není statisticky významný (tab. 3).[5]

Závislost mezi tzv. „slabičností“ a počtem kmitů jazyka při realizaci vibranty, srov. třetí pracovní hypotézu, jsme ověřovali pomocí testů závislosti kvalitativních znaků (jejich výsledky jsou zpracovány v tab. 4). Jde o typickou závislost kvalitativních znaků, kde se dvěma třídám („slabičnost“ — „neslabičnost“) přiřazují třídy s určitým počtem kmitů jazyka (1, 2, 3). Zjištěné četnosti jsme sestavili do tzv. čtyřpolní tabulky (popř. do kontingenční tabulky 2 × 3).

Odečítání kmitů jazyka na základě sonagrafické akustické analýzy působí jisté obtíže, protože se někdy objeví jen jejich slabé náznaky. Pro hodnocení vztahu mezi „slabičností“ a počtem kmitů jazyka jsme použili dvou druhů testů: tzv. χ² test pro tabulku 2 × 2 a Fisherův test pro tabulku 2 × 2 s malými četnostmi (Fisher, 1950). Vystačili jsme s tabulkami čtyřpolními, protože tři kmity jazyka se v našem materiálu vyskytly jen ojediněle.

 

Výsledky testů

1. Z osmi testů, v kterých jsme zpracovali vztah mezi „slabičností“ vibranty a kvantitou, byla ve čtyřech případech zjištěna malá kladná závislost (ze statistického hlediska) mezi kvantitou vibranty a její slabičností, a to tak, že /ŕ/ > /r/. Rozdíly (při 95% intervalu spolehlivosti) se pohybovaly v rozmezí 2 % až 45 % kvantity vibranty. V dalších čtyřech případech nepřekročila zjištěná závislost meze charakteristické pro nulovou hypotézu. Aby však mohl platit vztah mezi „slabičností“ a kvantitou, musela by stejná závislost existovat ve všech zkoumaných případech. Naše měření tedy druhou hypotézu nepotvrdila: rozdíl /ŕ/ — /r/ nelze na základě zkoumaného materiálu spojovat s rozdílnou průměrnou kvantitou realizací obou variant.

Rozborem údajů v tab. 3 zjistíme, že kvantita /ŕ/ stoupá před konsonanty v pořadí okluzíva — semiokluzíva — frikativa — nazála, přičemž v postavení před frikativou vykazuje největší směrodatnou odchylku σ průměrné kvantity. Tento rozptyl hodnot může v krajním případě přejít do rozložení výběrového souboru ve dvě části (podskupiny 9 a 10). V dolní podskupině jsou po /ŕ/ konsonanty následující v pořadí /s/, /z/, /š/, /ž/, /x/, /h/, v horní /ž/, /h/, /v/. Hranice mezi oběma skupinami se nacházela u hodnoty x̄ = 130 msec. Při původním hodnocení všech frikativ společně v jediné podskupině byla výrazně narušena normalita jejího rozložení; sumační křivka vykazovala dvě výrazná maxima.

Největší kvantitou v dané podskupině se vyznačovalo /ŕ/ před labiodentálou /v/, vyšších hodnot nabývalo před nazálami, a to v pořadí /m/, /n/, /ň/. Pro kombinaci /ŕ/ + /m/ byla průměrná kvantita dvou mluvčích x̄ = 112 msec, před /ň/ bylo x̄ = 150 msec. Přitom podle rozptylu hodnot (největší — nejmenší) jde o pořadí /n/, /m/, /ň/.

 

[277]

TAB. 4: Závislost mezi kvalitativními znaky slabičnosti [ŕ] — [r]a počtem kmitů jazyka

 

[278]2. Pokud jde o vztah mezi „slabičností“ laterály a kvantitou, realizace slabičné varianty laterály se týkaly testy C a D₂ (tab. 3). Kvantita /ĺ/ v daných podskupinách vychází zhruba o 55 až 80 % větší než u /l/ a je v plném rozsahu signifikantní. Při hodnocení, které by vycházelo pouze z testu C, byla by druhá hypotéza potvrzena, ovšem za předpokladu, že se výrazněji neuplatnil vliv hláskového okolí. Měření jsme doplnili testem D₂, což nám umožnilo hodnotit kvantitu /ĺ/ — /l/ společně s posouzením kvalitativních vlivů, které se na realizaci kvantity mohou podílet, a to ve slovech podle schématu:

	CV/l/c	C/ĺ/C	C/l/VC
Příklad	/velk/-ý	/vlk/-y	/vlak/-y
Vliv hlásk. okolí na kvantitu	+	+	—
Vliv „slabičnosti“ na kvantitu	—	+	—

Vliv předcházející hlásky jsme v tomto přiblížení nepředpokládali. Podle naší hypotézy jsme očekávali, že největší kvantitu bude vykazovat laterála v interkonsonantické pozici. Ukázalo se však, že na kvantitu laterály neměla vliv „slabičnost“, ale určité hláskové okolí. Pro laterálu jsme rovněž nezjistili jednoznačný kvantitativní vztah mezi oběma zkoumanými variantami.

3. Z celkového počtu osmi testů nebyla v sedmi z nich zjištěna žádná závislost mezi „slabičností“ vibranty a počtem kmitů jazyka. Pouze v jednom případě se ukazoval větší počet kmitů jazyka při realizaci neslabičné varianty (koeficient úměrnosti V = 0,41). I zde tedy platí, že zkoumaný vztah mezi „slabičností“ a počtem kmitů jazyka není v žádném případě jednoznačný. Rovněž třetí hypotéza se na základě našeho materiálu zamítá.

Podrobnější rozbor dalších výsledků našeho experimentu přesahuje rámec této stati. Na základě našeho zkoumání však můžeme konstatovat, že existence slabičných a neslabičných variant likvid je zřejmě vlastností pouze fonologického systému; jejich existence je podmíněna pozičně a podle jejich postavení (tj. „v pozici po konsonantickém fonému a zároveň jiné než předsamohláskové“) je také vnímáme a hodnotíme. Přestože se neprojevily výraznější rozdíly mezi akustickými koreláty obou variant zkoumaných likvid, můžeme říci, že celý pokus splnil naše očekávání v tom smyslu, že jsme si na něm ověřili mj. řadu metodických postupů i možnosti našeho technického vybavení. V experimentu šlo totiž také o hledání a ověřování postupů, které by byly vhodné pro určování kvantitativních charakteristik některých řečových dějů pro časové členění základních i vyšších jednotek mluvené řeči.

 

LITERATURA

 

BOROVIČKOVÁ, B.: Zjišťování relevantních oblastí hlásek v češtině. SaS, 25, 1964, s. 23—30.

BOROVIČKOVÁ, B. - MALÁČ, V.: The spectral analysis of Czech sound combination. Rozpravy ČSAV 77. Praha 1967.

BOROVIČKOVÁ, B. - MALÁČ, V.: Analýza koartikulačních vlivů na časové mikročlenění souhláskových skupin. SaS, 39, 1980, s. 39—48.

CONNOR, J. D. - DELLATRE, F. C. - GERSTMAN, L. J. - LIBERMAN, A. M. - COOPER, F. S.: Acoustic cues for perception of initial /w, j, l, r/ in English. Word, 13, 1957, s. 24—45.

FANT, G.: Acoustic theory of speech production. s’-Gravenhage 1960.

FISHER, R. A.: Statistical methods for research workers. Edinburgh 1950.

GREEN, P. S.: Consonant-vowel transitions. Travaux de l’Institut de Phonétique de Lund. Studia Linguistica, 12, 1959.

HALLE, M.: The sound pattern of Russian. s’-Gravenhage 1959.

[279]HLAVÁČ, S. - PECH, K.: K analýze určujících znaků českých explozív. Phonetica Pragensia, AUC, Praha 1978 (v tisku).

JANKO, J.: Teorie náhodných výběrů — odhady a některé testy významnosti. Praha 1951.

JASSEM, W.: Wstępna analiza spektrograficzna głosek polskich. Rozprawy Elektrotechniczne, 3, 1960, s. 333—361.

JASSEM, W.: A spectrographic study of Polish speech sounds. In: Honour of Daniel Jones. London 1964, s. 87—108.

KOSIEL, U.: Acoustic-phonetics parameters of the Polish frictionless consonants /l/ and /r/. Speech Analysis and Synthesis. Warszawa 1970, s. 119—134.

LISKER, L.: Minimal cues for separating /w, j, l, r/ in intervocalic position. Word, 13, 1957, s. 256—267.

LJUBIMOVA, N. A.: O gruppovych i individuaľnych priznakach sonantov v zavisimosti ot ich fonetičeskogo položenija. Voprosy fonetiki 1964, s. 72—86.

MÁRTONY, J. - FANT, G.: Pole-zero matching of spectra of /l/. Quarterly Progress and Status Report, 1, 1961, s. 1—3.

NOVOTNÁ, J.: Akustická analýza souhlásek l-ových v češtině a polštině. Slavia, 41, 1972, s. 171—176.

NOVOTNÁ, J.: Foneticko-fonologická analýza českých vibrant v porovnání s polskými. Prace Językoznawcze, 40, 1973, s. 65—70.

ROMPORTL, M.: Zvukový rozbor ruštiny. Praha, AUC, Philol. 1962.

ROMPORTL, M.: Ř und das tschechische Konsonantensystem. Phonetica Pragensia I. Praha 1967, s. 7—27.

UMEDA, N.: Consonant duration in American English. JASA, 61, 1977, s. 846—858.

VACHEK, J.: Dynamika fonologického systému současné spisovné češtiny. Praha 1968.

Výslovnost spisovné češtiny. 2. vyd. Praha 1967.

ZIMA, P.: Souhláska ř v českém systému znělostní asimilace. In: Slavist. práce věnované IV. mezinár. sjezdu slavistů v Moskvě. Praha 1958, s. 36—43.

 

R É S U M É

Zur Forschung tschechischen Liquiden

Im Tschechischen gibt es in vollem Masse zwei konsonantische Phoneme, welche sich meistens durch unsilbische Konsonanten realisieren, in einer gewissen Lautverbindung werden sie als Silbenlaute realisiert. Es handelt sich um Phoneme, die sich mittels der Liquiden r und l realisieren. Im Zusammenhang mit ihrer phonologischen Wertung haben sich die Verfasser die Frage gestellt, worauf die phonetische Grundlage der silbischen Funktion beider Konsonanten beruht, ob es gewisse physikalische Parameter gibt, welche festzustellen sind und welche die silbische Variante von der unsilbischen unterscheiden.

Es wurden drei Arbeitshypothesen bestimmt, die beglaubigt wurden: 1. Die Existenz der silbischen und unsilbischen Varianten der Liquiden ist nicht nur die Eigenschaft des phonologischen Systems, sondern sie hat ihre nachweisliche phonetische Grundlage. Im Sprachsignal, welches ein Korrelat beider Varianten ist, existieren gewisse Parameter, die man objektiv feststellen kann und auf Grund welcher die silbische und unsilbische Variante bestimmt werden kann. 2. Diese objektiv festzustellenden Parameter werden vor allem durch die Quantität beider Varianten geäussert. 3. Die silbische und unsilbische Variante der Vibrante kann man ausserdem auf Grund der Zahl der Zungenvibrationen (nach dem unterbrochenen Charakter des Spektrums und der Zahl der sog. Pulse) unterschieden. Es wurden Wortgesamtheiten mit silbischen und unsilbischen Varianten der Liquiden hergestellt, wo die Worte so gewählt wurden, dass jedem Ausdruck mit der unsilbischen der Ausdruck mit der silbischen Variante entsprach. Das ausgewählte und nach statistischen Methoden gestaltete Material wurde weiter, u. zw. vom akustischen Standpunkt, analysiert. Die Interpretation der Sonagramme und deren genaues Messen bestätigten jedoch keine einzige von den Arbeitshypothesen.

Slovo a slovesnost, ročník 42 (1981), číslo 4, s. 269-279

Předchozí Karel Petráček: K teorii laryngál

Následující Jana Ondráčková: K artikulaci velárních okluzív k a g v češtině