K výstavbě dialogického textu

Olga Müllerová

[Články]

(pdf)

К построению диалогического текста / Au sujet de la structure du texte dialogique

I. Dialogické formě vyjadřování se v současné době věnuje značná pozornost. Souvisí to s tím, že se do zorného pole lingvistiky dostávají ve stále větší míře otázky fungování jazyka v běžné přirozené komunikaci i problémy spjaté s jeho používáním v různých oborech lidské činnosti (např. Pragmalinguistics, 1979). Často je v takto zaměřených publikacích dialog pokládán za základní, primární formu jazykového vyjadřování a jeho zkoumání někdy za samostatnou lingvistickou disciplínu (např. Henne - Rehbock, 1979, srov. k tomu též Hoffmannová, 1981), jazyk při dorozumívání se chápe jako sled řečových jednání se souborem různých komunikativních kategorií, z nichž v popředí stojí záměr, cíl. Vyslovují se pochopitelně požadavky po adekvátním popisu dialogického řečového jednání. Takový popis, s ohledem na komplexnost dialogického vyjadřování danou účastí prostředků více sémiotických soustav při jeho realizaci, účastí situace a různých mimojazykových činitelů (podrobněji Mistrík, 1978, 1980; Zemská, 1978; Morávek - Müllerová, 1976), musí brát v úvahu dva aspekty dialogu, jeho stránku komunikativní, tj. komunikativní aspekty dialogického vyjadřování, a vlastní stránku jazykovou, tj. jazykovou výstavbu dialogického textu. Obě stránky nelze od sebe oddělovat: jazykovou stránku dialogického textu, zejména charakteristické rysy jeho výstavby syntaktické lze adekvátně interpretovat a vysvětlit jen za podmínky, že bereme v úvahu fungování jazykových prostředků v komunikaci, tj. se znalostí situace v širokém slova smyslu, komunikativních i jiných záměrů mluvčích atd. Z tohoto hlediska je třeba popisovat stavbu a hodnotit funkci některých „zvláštních“ syntaktických konstrukcí dialogického (ale i mluveného monologického) textu, jako jsou např. konstrukce eliptické a v širším smyslu redukované, anakoluty, opravy, parafráze (srov. Rath, 1979; Bettenová, 1976).[1]

Komplexní pojetí dialogu jako sepětí jeho jazykových, parajazykových a mimojazykových složek přináší při konkrétním výzkumu dialogického textu některé potíže rázu praktického. Především jde o jazykový materiál pro analýzu dialogu. Nejvhodnější a v současné době již dobře získatelné jsou magnetofonové nahrávky rozhovorů různých typů přirozeného dialogu (Mistrík, 1979).[2] Práce s magnetofono[283]vými nahrávkami rozhovorů má ovšem své problémy. Nahrávky zachycují celkem věrně složku verbální a prostředky zvukové, především intonaci a pauzy, avšak i prostředky další, např. gestikulace, mimika apod. mají často základní důležitost pro pochopení smyslu rozhovoru nebo jsou přímo součástí výstavby dialogického textu (Mistrík, 1978). Neméně důležité pro interpretaci textu jsou mimojazykové okolnosti rozhovorů, např. obeznámenost se situací, s partnery rozhovoru, se vztahem mezi nimi apod. Je pak otázka, které z množství jazykových, parajazykových i mimojazykových údajů (a jakým způsobem) zachytit do přepisu magnetofonového záznamu, aby bylo možno věrně rekonstruovat jeho obsah a smysl.[3]

II. Při celkovém popisu výstavby dialogického textu považujeme za nutné charakterizovat jeho stránky komunikativní, především výstavbu tematickou (Müllerová, 1976) a v širokém slova smyslu modální (Müllerová, 1981a). Další fází popisu je charakteristika výstavby jazykové, zejména syntaktické a lexikální. Pro zkoumání syntaxe dialogu je nezbytné vymezit či upřesnit pojem dialogický text, dále vymezit jeho základní jednotku a postihnout jeho členění.

 

1. Dialogický text

Za dialogický považujeme text, který vzniká v situaci, v níž jsou partneři ve vzájemném osobním styku (jen v rozhovorech telefonických je jednota místa nahrazena pojítkem) a v rozhovoru na sebe vzájemně svými replikami reagují. Základními podmínkami pro vznik dialogického textu jsou tedy vzájemné verbální reagování partnerů a jednota místa a času. Podstatnou vlastností dialogického textu je obsahová návaznost replik jednotlivých partnerů, kterou je ovšem nutno chápat široce, ne jen ve smyslu jazykovém. Netýká se jen návaznosti tematické (jednota tematická tu není podmínkou, srov. též Rath, 1979), ale je třeba brát v úvahu i situaci rozhovoru, společné znalosti partnerů, jejich vzájemný vztah. Jsou ovšem rozdíly v přímosti nebo pravosti vzájemného reagování partnerů: v některých rozhovorech, častěji v úsecích rozhovorů nejsou partneři ochotni „směřovat ke společnému cíli, řešení“ a zdánlivě na sebe nereagují, každý mluví „o svém”. Tento rys může být úmyslně zvýrazněn, event. doveden do krajní podoby v dialogu dramatickém, v dialogu přirozeném se nesoulad partnerů do krajnosti obvykle nevyhraňuje a partneři buď usměrní své chování tak, že se jejich komunikace opět stane vzájemnou, nebo dojde k ukončení rozhovoru.

Mezi textem typicky dialogickým s rychle se střídajícími krátkými replikami obou partnerů a typicky monologickým textem jednoho mluvčího (bez verbálních zásahů druhého partnera) jsou texty s větší či menší mírou dialogických nebo monologických prvků. Stupeň dialogičnosti, kterou zde chápeme jako přítomnost jazykových prostředků charakteristických pro dialogický text, souvisí do značné míry s komunikativními typy dialogů (Henne - Rehbock, 1979; Rath, 1979; Müllerová, 1981b); např. některé rozhovory vyprávěcí s dlouhými replikami vypravěče a krátkými replikami posluchače, který jimi jen signalizuje svou přítomnost a pozornost, se blíží textům monologickým. Jiné komunikativní typy dialogů, např. hádkové, mnohé podtypy rozhovorů pracovních atp., mají text typicky dialogický.[4] Hranice [284]mezi textem dialogickým a monologickým je tedy plynulá, což je mimo jiné také důsledkem velké mnohotvárnosti a proměnlivosti rozhovorových situací v přirozené komunikaci.

Dialogické a monologické vyjadřování se sbližují i tím, že se na jazykové výstavbě každého z obou typů projevů podílejí v různé míře prostředky typické jak pro monolog, tak pro dialog. V textech monologických se vyskytují různé typy otázek, někdy i s vlastními odpověďmi, kontaktové prostředky atd., úseky některých textů dialogických, např. už zmíněných rozhovorů vyprávěcích, se hlavně po stránce syntaktické sbližují s mluveným textem monologickým. Nevýraznost hranice mezi monologickým a dialogickým textem lze sledovat v umělecké literatuře, v různých útvarech dialogu epického (Mistrík, 1979). Jeho formy by zasloužily soustředěnou pozornost (Bachtin, 1971, 1980).

 

2. Jednotka dialogického textu

Za základní jednotku dialogického textu je u nás všeobecně pokládána replika jakožto úsek řeči jednoho partnera ohraničený vystřídáním s druhým partnerem, tj. začínáním a ukončováním úseků jejich řeči (Mukařovský (1948) v souvislosti se střídáním replik mluvčích hovoří poněkud obrazně o významových zvratech na hranicích replik). Termínu replika běžně používanému v naší a sovětské lingvistické literatuře (je zde zřejmě souvislost s Jakubinského a Mukařovského základními pracemi o dialogu, z nichž se u nás a v SSSR vychází), odpovídají v současných německých pracích označení popisná, např. Sprecherbeitrag (Rath, 1979), Gesprächsschritt (Henne - Rehbock, 1979). V anglicky psaných pracích se používají označení reply, response (Goffman, 1975), turn (ve významu ‚obrat‘ v řeči, ‚vystřídání‘ v řeči).

Replika je vymezena na první pohled nejvýrazněji vystřídáním partnerů (to souvisí s mechanismem dialogu); kromě toho má svou charakteristiku modální a syntaktickou.[5]

Z hlediska výstavby modální (jde zde o modalitu postojovou) je každá replika dialogu oznamovací, tázací, imperativní, event. přací. Delší, vícevýpověďové repliky jsou modálně smíšené, přičemž jedna z výpovědí, většinou poslední, je z hlediska postojové modality dominantní a také nejčastěji rozhodující pro reagujícího partnera, na ni se zaměřuje ve své reagující replice především (k modální výstavbě dialogu srov. Rejmánková, 1976).

Pomocí základních modálních větných typů vyjadřují partneři dialogu své postoje „ke světu“ a k sobě navzájem. Tyto základní, obecné postoje mohou mít v přirozené komunikaci velké množství různých odstínů a dále ještě v jejich rámci partneři vyjadřují v každé replice svůj určitý dílčí záměr, cíl. Záměry, cíle jednotlivých replik dialogu, např. návrh, rada, pobídka, pokyn, příkaz, varování, prosba, žádost, sdělení, oznámení, domněnka, tvrzení, námitka, výčitka atd. (jejich výčet a klasi[285]fikace srov. Müllerová, 1981a), nazýváme komunikativními funkcemi (dále KF) dialogických replik. Partneři jimi postupně realizují základní komunikativní cíl rozhovoru.[6]

Příklad:			KF
	… Jirko prosim tě ↓ hrajete něco slušnýho		prosba
	v divadle na co bys mně moh dát dva lístky ↓ ?	|
10B	to víš že jo ↓	|	slib splnit prosbu, přijetí něčeho

Delší, vícevýpověďové repliky mohou mít několik KF, každá výpověď takové repliky má svou vlastní KF (srov. v následujícím příkladě repliku 8). Druhý partner ve své replice reaguje na jednu (často poslední) z nich (replika 9).

Příklad:			KF
7A	…máš zítra odpoledne čas ↓ ?	|	potřeba informace
8B	ano Vladane ↓	|	sdělení informace
	v kolik ↓ ?	|	potřeba informace
	mám přijít k tobě ↓ ?	|	návrh
9A	ano ↓ uděláme to u mě ↓	|	přijetí návrhu

Kromě toho replika jednovýpověďová může být zároveň nositelkou více než jedné KF (KF se na sebe navrstvují). Často bývá vyjadřována současně KF potřeba informace a prosba nebo domněnka a potřeba potvrdit domněnku atp. Celkové komunikativní zaměření takové repliky lze mnohdy postihnout jen podle situace rozhovoru a vzájemného vztahu partnerů.

Příklad:			KF
13A	…a slyšel sem že se budete ženit ↓	|	domněnka + potřeba potvrdit domněnku
14B	no asi to tak dopadne ↓	|	potvrzení domněnky
Příklad:			KF
12A	… prosim tě co ti neni na tvém postavení	|	potřeba informace + nelibost
	jasné ↓ ? co ti neni jasné na tvém zařazení	|	+ nesouhlas s předchozím jednáním
	do plánu ↓ ?	|	partnera B
13B	podivej se já ti to vysvětlim ↓	|	vysvětlení + obrana
	proč sem podnikal ty různý akce ↓	|

Pro vyjádření KF dialogických replik nejsou v jazyce, kromě sloves dicendi v performativním užití (Daneš, 1973),[7] speciální prostředky. Partneři dialogu mají k dispozici především ty jazykové prostředky, které signalizují jeden ze čtyř typů postojové modality, tj. ty, podle nichž lze repliky dialogu určit jako oznamovací, tázací, imperativní a přací. Pro vyjádření a identifikaci KF jednotlivých replik jsou důležité ještě další prostředky, především intonace a modální i jiné částice, které významově a citově odstiňují repliky dialogu. Pro identifikaci KF mluvčími je pak [286]velmi důležitý celý soubor mimojazykových podmínek dialogu: výchozí situace, sociální postavení mluvčích, jejich vzájemný vztah, jejich celkové cíle a záměry, vlastnosti, stupeň vzájemné obeznámenosti, prostředí rozhovoru, spjatost se situací atp.

Mezi značným (a ne dosud pevně stanoveným) počtem KF a čtyřmi základními modálními typy vět je nepoměr a je také jistá asymetrie mezi jejich základním významem a významem KF, tzn. výpovědi určitého modálního typu se použije pro vyjádření záměru někdy významově až protikladného. Např. kromě potřeby informace věty tázací vyjadřují i prosbu, nabídku, rozkaz, hodnocení, výtku, dokonce i tvrzení atp., replik oznamovacích se užívá také k vyjádření potřeby informace, žádosti atp., komunikativní funkcí replik imperativních zdaleka vždy není jen rozkaz. V takových replikách mluvčí poskytují další informace týkající se např. vztahu k partnerovi, vyjadřují tak své city, nálady, často ironii, skrývají své pravé úmysly. Dialogický text poskytuje neobyčejně bohatý příkladový materiál pro taková „příznaková“ použití základních modálních větných typů (srov. též problematiku nepřímých řečových aktů).

Příklad:			KF
25B	… ty si myslíš že se do toho stanu pořád	|	tvrzení + výčitka
	vejdem ↑ ? jo ↑ ? neřikala sem ti že si	|
	musíme koupit větší ↑ ?	|
26A	na nic takovýho si nepamatuju ↓	|	popření tvrzení
	ale letos se tam eště srovnáme ↓	|	nové tvrzení

Replika 25 svou tázací formou vyjadřuje tvrzení, které je navíc zabarveno ironicky a vyčítavě (důležitá je zde intonace). Toto zabarvení svědčí o momentálním nesouladu partnerů (jsou v rozepři), partner A tvrzení popírá.

Charakteristické rysy syntaktické výstavby dialogické repliky souvisejí do značné míry s její délkou. Ta je ovlivněna především výskytem v různých komunikativních typech dialogů (např. rozdíly mezi dialogy z běžného denního života, zejména těmi, které jsou těsně spjaty se situací, a rozhovory vyprávěcími atp.). S ohledem na zaměření tohoto článku a na jeho rozsah ponecháme syntaktickou výstavbu stranou.

 

3. Členění dialogického textu

1. V dialogickém textu se obráží způsob zpracování tématu rozhovoru, to, zda se hovoří o jednom nebo o několika základních tématech, jak se do rozhovoru zavádějí témata dílčí, atd. Dialogický text se z hlediska tematické výstavby člení na určité úseky, tematické bloky (srov. podrobněji Müllerová, 1976). Zpracování tématu rozhovoru je samostatnou stránkou výstavby dialogického textu, je závislé na nevyslovené dohodě mezi partnery hovořit o jedné věci a na jejich vzájemné (nebo i pouze jednostranné) ochotě přecházet z jednoho dílčího nebo základního tématu rozhovoru na druhé.

2. V dialogickém textu uzavřeném, tj. v takovém, který má začátek a konec (je jazykovou složkou jedné rozhovorové události), se často zřetelně promítá průběh rozhovoru, především jeho základní fáze, začátek (zahájení), postupné řešení dílčích problémů (fáze středová) a ukončení. Fáze začátková a koncová je charakterizována přítomností pozdravů a různých zdvořilostních a identifikačních formulí, které slouží hlavně k navázání a ukončení kontaktu partnerů a k jejich identifikaci. Na začátcích rozhovorů bývají kromě pozdravů také výzvy, např. k posazení, odložení atp., celkem ustálený repertoár začátečních a identifikačních formulí mají rozhovory telefonické (Pisarkowá, 1975). Druhy těchto formulí se různí podle komunikativních [287]typů dialogů, např. rozhovory rodinné začínají jinak než rozhovory lékaře s nemocným atp. Také při ukončování rozhovorů dodržují partneři obvykle jistá pravidla. Není např. zvykem ukončit rozhovor náhle, bez předběžné přípravy; ukončování rozhovoru bývá signalizováno několikrát a postupně (srov. k tomu Schegloff - Sacks, 1974).

 

Příklad (telefonický rozhovor)
15B	jedete na Rabštejn ↓ jo ↑ ?
16A	jedu na Rabštejn ↓ no ↑ dneska ↓
17B	jo ↑ ?
18A	ano ↓
19B	no tak pozdravujte tam ↓
20A	vyřídim ↓ vyřídim ↓ ano ↓
21A	a pozdravujte Jarmilu ↓
22A	ano ↓ a já vám v pondělí ráno zavolám ↓
23B	zavolejte ↓ ano ↓ fajn ↓ já tady budu ↓
24A	pozdravujte Milana ↑ a mějte se hezky ↓
25B	děkuju ↓
26A	na shledanou ↓
27B	šťastnou cestu ↓
28A	děkuju ↓ děkuju ↓
29B	jo a já sem vám chtěla eště říct že vám mnohokrát děkujeme
	za ten krásnej křížek ↓
30A	jo ten ten ten dřevěnej ↑ ?
31B	no ten je vopravdu nádhernej ↓
32A	jo ↑ ?
33B	mockrát vám děkuju ↓
34A	neni zač ↓
35B	jo je zač ↓
35A	neni zač ↓
37B	je ↑ tak na shledanou ↓
38A	na shledanou Libuše ↓

 

3. Dialogický text, zvláště ve své části středové, je tvořen sledem seskupení replik. Tato seskupení (replikové n-tice) jsou často dvojčlenná, ale mohou být i vícečlenná. Ve dvojčlenné a vícečlenné replikové n-tice se repliky seskupují na základě interakce mezi partnery, tj. na základě výzvy, podnětu, aktivity prvního partnera a reagování (spolupráce) partnera druhého. Ve dvojčlenné nebo vícečlenné replikové n-tici se uspokojivě (dostatečně) řeší to, čím začíná (nebo proč začíná) jeden z partnerů určitý úsek dialogu. Poslední z replik n-tice pak ukončuje, uzavírá úsek, v němž se např. řešil určitý dílčí problém, uváděla se zpřesnění, podrobnosti atp.

 

Příklad:
1A	dobrý den Libuše ↓ jak se máte ↓ ?
2B	děkuju ↓ dobře ↓
3A	už ste se trochu vyspali ↑ ? (= po dlouhé cestě)
4B	no spali sme do rána do čtvrt na šest asi vod půl devátý ↓
5A	no to neni moc ↓
6B	jéžiš to je krásný ↓ bez jedinýho probuzení ↓
	a jak vy se máte ↓ ?

 

Předcházející příklad je ukázkou úseku dialogického textu tvořeného dvojčlennou a čtyřčlennou replikovou n-ticí. Ve dvojčlenné n-tici (repliky 1, 2) se hranice mezi její podnětovou a reagující částí kryje s hranicí mezi oběma replikami. Ve čtyřčlenné n-tici (repliky 3, 4, 5, 6) se reagování druhého partnera na podnět, popud, aktivitu prvního partnera realizuje postupně sledem tří replik obou partnerů až k uspokojivému zakončení celého úseku.

[288]Přechod mezi n-ticemi jednoho textu je dvojí:

a) Hranice n-tice se kryje s hranicí její poslední repliky (viz dvojčlenná n-tice v předcházejícím příkladě).

b) V jedné výpověďové replice končí předcházející n-tice a začíná n-tice následující (viz v předcházejícím příkladě čtyřčlennou n-tici, v níž ve čtvrté, dvouvýpověďové replice první výpověď jéžiš to je krásný … je poslední výpovědí této n-tice a druhá výpověď a jak vy se máte? začíná n-tici další). Tento typ přechodu mezi jednotlivými n-ticemi se uplatňuje tehdy, jestliže druhý partner ve své replice kromě toho, že reaguje na podnět partnera prvního, přebírá aktivitu k pokračování a dalšímu rozvíjení dialogu.

Hranice mezi dvěma replikovými n-ticemi uvnitř jedné repliky je někdy nevýrazná a přechod mezi n-ticemi je plynulý, některé texty je dokonce obtížné rozčlenit na n-tice. Záleží tu opět na komunikativním typu dialogu: např. v rozhovorech vyprávěcích může být oslaben interakční vztah partnerů, rozhovor pak neprobíhá na základě vzájemného reagování partnerů na podněty, ale spíše na základě asociací a postupu myšlení vypravěče, který je jen částečně usměrňován eventuálními otázkami posluchačů. Odpovědi na takové otázky jsou také ve většině případů superinformativní, tzn. přinášejí více informací, než otázka vyžaduje (k tomu srov. Conrad, 1978).

V replikových n-ticích realizují partneři dialogu své dílčí záměry a cíle. S určitým záměrem, s určitou KF, jak už bylo řečeno, je vyslovena každá replika dialogu. Ve dvojčlenných n-ticích repliky prvního partnera mívají takové KF, jako je např. potřeba informace, návrh, nabídka, rada, pobídka, pokyn, příkaz, prosba, žádost atd. Repliky partnera druhého, uzavírající dvojčlennou n-tici, mívají KF uspokojení potřeby informace, souhlas/nesouhlas, schválení/zamítnutí něčeho, přijetí/odmítnutí něčeho, slib splnit něco atd.

 

Příklad:			KF
3A	prosim vás mohl bych mluvit s doktorem	|	žádost + potřeba informace
	Kardašem ↑ ?	|
4B	ano ↓ moment ↓	|	slib splnit žádost + sdělení informace

 

Rozdíl mezi podnětovou a reagující částí dvojčlenné n-tice se promítá i v jejich rozdílné výstavbě syntaktické. Zatímco repliky prvního partnera (tj. toho, který pronese první repliku n-tice) bývají z hlediska syntaktického i významového samostatné, repliky partnera druhého (reagujícího) jsou bez repliky předcházející těžko interpretovatelné (k tomu Conrad, 1978).

Ve vícečlenných replikových n-ticích se dílčí problémy a otázky řeší pomocí několika replik s různými KF, přičemž první replika n-tice je vždy syntakticky i významově samostatná.

 

Příklad:			KF
7A	Oldřichu ↓ zítra se musíme domluvit vo tom	|	sdělení nutnosti, úmyslu
	pokusu ↓
	máš dopoledne čas ↑ ?	|	potřeba informace
8B	v kolik ↑ ?	|	potřeba informace
9A	no hodí se ti v osum ↑ ?	|	návrh
10B	no mužu tady bejt v osum ↓ ano ↓	|	přijetí návrhu
11A	no tak dobře ↓ tak zítra v osum u mě ↓	|	rekapitulace + utvrzení se

 

[289]Dialogický text tvořený sledem dvojčlenných n-tic bývá častěji výsledkem některých speciálních rozhovorů, např. lékaře s nemocným, při soudním vyšetřování, ve školním vyučování atp. Výsledkem běžných denních rozhovorů nebo různých variant rozhovorů pracovních bývá spíše dialogický text tvořený sledem n-tic vícečlenných.[8]

V tomto článku jsme se pokusili postihnout některé z rysů dialogického textu, které jsou vázány na komunikativní složky rozhovoru. Šlo nám především o jednotku dialogického textu, repliku, a o její úlohu při vzájemné střídavé účasti partnerů směřujících v rozhovoru k určitému cíli[9] a dále o členění dialogického textu, jehož poznání má význam pro popis několikastupňovité organizace tohoto textu a je předpokladem pro zkoumání jeho vlastností jazykových, především syntaktických. Východiskem pro popis syntaktické výstavby dialogického textu jsou právě dvojčlenné a vícečlenné replikové n-tice.

 

LITERATURA

 

BACHTIN, M. M.: Dostojevskij umělec. Praha 1971.

BACHTIN, M. M.: Román jako dialog. Praha 1980.

BERENS, F. J.: Aufforderungshandlungen und ihre Versprachlichungen in Beratungsgesprächen. In: Sprache und Pragmatik. Malmö 1979, s. 135—147.

BOSÁK, C. - CAMUTALIOVÁ, I.: K výstavbě dialogu. SaS, 28, 1967, s. 227—240.

BETTEN, A.: Ellipsen, Anakoluthe und Parenthesen (Fälle für Grammatik, Stilistik, Sprechakttheorie oder Konversationsanalyse). Deutsche Sprache, 1976, s. 207—230.

BETTEN, A.: Erforschung gesprochener deutscher Standsprache (Teil II). Deutsche Sprache, 1978, s. 21—44.

BETTEN, A.: Moderne deutsche Dramen- und Filmdialoge und ihre Verhältnis zum Spontannen Gespräch. Salzburg 1975, s. 1—14.

CONRAD, R.: Studien zur Syntax und Semantik von Frage und Antwort. Studia grammatica 19. Berlin 1978; recenze v SaS, 41, 1980, s. 333—338.

CZAPLEJEWICZ, E.: Wprawadzenie do pragmatycznej teorii dialogu. In.: Dialog w literaturze. Warszawa 1978.

DANEŠ, F.: Verba dicendi a výpovědní funkce. SlavPrag, 15, 1973, s. 115—124.

GOFFMAN, E.: Replies and responses. Universita di Urbina 1975.

GREPL, M.: Komunikativně pragmatické aspekty výpovědi. In: Otázky slovanské syntaxe IV/1. Brno 1979, s. 15—37.

HENNE, H. - REHBOCK, H.: Einführung in die Gesprächsanalyse. Berlin 1979.

HOFFMANNOVÁ, J.: Přehled vývoje lingvistiky textu ve dvou sbornících. SaS, 42, 1981, s. 55—61.

[290]MACHÁČKOVÁ, E.: Rozhovor s významnými osobnostmi. NŘ, 64, 1981, s. 23—33.

MISTRÍK, J.: Paralingvistické prostriedky v dialógu. SaS, 39, 1978, s. 325—327.

MISTRÍK, J.: Dramatický text. Bratislava 1979.

MISTRÍK, J.: Dialóg. SlR, 45, 1980, s. 3—12.

MORÁVEK, M. - MÜLLEROVÁ, O.:Dyadická komunikace (Pokus o komplexní charakteristiku situace dialogu). SaS, 37, 1976, s. 195—201.

MOTSCH, W. - VIEHWEGER, D.: Sprachhandlung, Satz und Text. In: Sprache und Pragmatik. Lund 1981, s. 125—153.

MUKAŘOVSKÝ, J.: Dialog a monolog. In: Kapitoly z české poetiky. Praha 1948, s. 129—154.

MÜLLEROVÁ, O.: K tematické výstavbě nepřipravených mluvených dialogických projevů. SaS, 37, 1976, s. 308—317.

MÜLLEROVÁ, O.: Komunikativní složky výstavby dialogického textu. AUC, Monographia 77. 1981a (odevzdáno do tisku).

MÜLLEROVÁ, O.: Typy dialogů a kritéria jejich třídění (příspěvek do sborníku FF UK o komunikaci). 1981b (odevzdáno do tisku).

NORRICK, N.: Conversational and nonconversational maxims. Read at: 15. Linguistisches Kolloquium. Münster 1980.

PISARKOWA, K.: Skladnja rozmowy telefonicznej. Wrocław - Warszawa - Kraków - Gdańsk 1975.

Pragmalinguistics. Theory and practice. Ed. J. L. Mey. The Hague - Paris - New York 1979.

RATH, R.: Kommunikationspraxis. Göttingen 1979.

REJMÁNKOVÁ, L.: K otázce modality v dialogu. JA, 13, 1976, s. 22—24.

ROSENGREN, I.: Die Sprachhandlung als Mittel zum Zweck. Typen und Funktionen. In: Sprache und Pragmatik. Malmö 1979, s. 188—213.

SCHEGLOFF, E. - SACKS, H.: Opening UP closings. In: Ethnometodology. Ed. R. Turner. Baltimore 1974, s. 223—265.

SCHWITTALLA, J.: Dialogsteuerungversuche interviewter Politiker. In: Sprache und Pragmatik. Malmö 1979, s. 149—168.

VINOKUR, T. G.: O nekotorych sintaksičeskich osobennostjach dialogičeskoj reči. In: Issledovanija po grammatike russkogo literaturnogo jazyka. Moskva 1955, s. 342—355.

ZEMSKAJA, E. A.: Osobennosti russkoj razgovornoj reči i struktura kommunikativnogo akta. In: Slavjanskoje jazykoznanije, VIII. meždunarodnyj sjezd slavistov. Zagreb - Ljubljana 1978, s. 172—196.

 

R É S U M É

Zum Aufbau des dialogischen Textes

Die Verfasserin hält den Dialog für ein komplexes Gebilde, an dessen Gestaltung linguistische, paralinguistische und außerlinguistische Mittel beteiligt sind und bei dessen Untersuchung verschiedene Komponenten der außersprachlichen Situation und das gegenseitige Verhältnis der Kommunikationspartner in Betracht gezogen werden müssen.

Der dialogische Text wird aufgrund der sich herausbildenden kommunikativen Situation abgegrenzt; die Replik als Grundeinheit des dialogischen Textes wird einerseits vom Gesichtspunkt des Partnerwechsels, andererseits vom Gesichtspunkt der Kommunikationsabsichten und -ziele (= der kommunikativen Funktionen) charakterisiert, die in einzelnen Repliken zum Ausdruck kommen.

Ferner wird die zweifache Gliederung des dialogischen Textes erläutert, im besonderen seine drei Hauptphasen (Anfang, Mitte, Abschluß) sowie die Gliederung der einzelnen Phasen, v. a. der Mitte, in zwei- und mehrgliedrige n-Gruppen von Repliken. Diese Gruppen umfassen die Aufforderung (Anregung, Aktivität) des ersten Partners und die Reaktion (Mitarbeit) des anderen Partners; es werden darin Teilfragen und -probleme des Gesprächs gelöst. Die zwei- oder mehrgliedrigen n-Gruppen von Repliken sind als Ausgangspunkte zur Untersuchung der sprachlichen, besonders der syntaktischen Struktur eines dialogischen Textes anzusehen.

Slovo a slovesnost, ročník 42 (1981), číslo 4, s. 282-290

Předchozí Jana Ondráčková: K artikulaci velárních okluzív k a g v češtině

Následující Květa Králíková: Reflexívnost sloves z hlediska automatické analýzy češtiny