Pokus o integrované multidisciplinární pojetí textové lingvistiky

František Daneš

[Rozhledy]

(pdf)

Попытка интегрированного мультидисциплинарного понимания лингвистики текста / Essai d’une conception multidisciplinaire intégrée de la linguistique du texte

Vysoce informativní, dobře poučená, a tedy i poučná publikace Roberta de Beaugranda Text, discourse and process (Toward a multidisciplinary science of texts), 351 s., vyšla r. 1980 jako IV. svazek série “Advances in discourse processes” v nakl. ABLEX v Norwoodu (N.J.). Jak naznačuje podtitul, kniha podává velmi široce pojatý (avšak hutně podaný) přehled a kritický rozbor současného bádání o struktuře textu podle jednotlivých aspektů a z pohledu interdisciplinárního, přičemž se autor opírá též o výsledky vlastních výzkumů,[1] formuluje své postoje a naznačuje a zdůvodňuje řešení, jež sám preferuje. Jeho vlastní koncepce se ovšem projevuje i v celkovém uspořádání látky.

V 1. kap., metodologicky velmi instruktivní, autor formuluje svá východiska: Rozvoj „textové lingvistiky“ svědčí o tzv. paradigmatickém posunu uvnitř věd(y) o jazyce: zájem se přesouvá z jednotlivých vět izolovaných od komunikativních kontextů na „přirozený výskyt manifestací jazyka“, na text. Nejde snad jen o přesun bádání z kratších jazykových jednotek na delší (textem mohou být i jednotlivé věty nebo i jen slova, pojímaná jako komunikát), nýbrž o to, že zájem se přesunuje od abstraktních forem na procesy užívání jazyka neboli na procesy „aktualizační“.[2] Starou sémiotickou triádu syntax — sémantika — pragmatika, nevhodnou pro analýzu přirozených jazyků v jejich užívání, navrhuje B. nahradit triádou novou: sekvenční spojitost (sémantika syntaxe) — pojmová spojitost (syntax sémantiky) — činnosti, plány, cíle. Pojem textu navrhuje pak definovat na základě 7 kritérií pro „textovost“: (1) koheze (zahrnující postupné výskyty povrchových elementů vytvářející sekvenční spojitost); (2) koherence (zahrnující postupy, jimiž se aktivují elementy našich vědomostí,[3] takže vzniká pojmová spojitost); (3) intencionálnost; [307](4) přijatelnost; (5) situačnost (text je činností, která může jak zachycovat, tak měnit situaci; implikuje role alespoň dvou účastníků); (6) intertextovost (vztah mezi daným textem a relevantními texty z dřívější zkušenosti); (7) informativnost. Kritéria 1, 2 mají charakter jazykový, 3, 4 psychologický, 5, 6 sociální, 7 komputační; odtud potřeba multidisciplinárního přístupu. Přitom „rozhodujícím rysem textu je jeho výskyt v komunikaci“. Problému existence textů „in abstracto“ či „textémů“ se B. dotýká jen nepřímo při rozboru problematiky kompetence a performance (komunikační, popř. textové): podle B. jde o rozdíl mezi znalostmi, strategiemi, procedurami (kompetence) a jejich aplikacemi (performance) (zdá se, že pojem „textového vzorce“, navržený v poslední době K. Hausenblasem a rozpracovávaný J. Hoffmannovou (v tisku), by bylo možno dobře etablovat v rámci takto chápané kompetence — srov. u van Dijka (1972) “knowledge of text types”). Text se skládá z fragmentů (srov. Hausenblasem navržený termín textové membrum), které mohou mít formu věty. Věta představuje jen gramatickou formu, do níž mohou (ale nemusí) být sémantické a pragmatické jednotky zobrazeny.[4] Jazykový systém je virtuální (repertoár), kdežto text je “aktuální”, tj. funkční jednota vytvořená procesy rozhodování a výběru z opcí virtuálního systému (a má, na rozdíl od systému, „smysl“ — lze dodat podle K. Hausenblase, 1977).

V kap. 2. se B. zabývá sekvenční spojitostí vytvářenou v podstatě pomocí gramatických závislostí a podává aparát nazývaný „síť augmentačních přechodů“. (B. se přiklání k závislostní gramatice proto, že vytváří relační páry elementů, což umožňuje posluchači postupně rekonstruovat větnou strukturu — nemůže si totiž dovolit čekat, až bude věta dokončena, a pak teprve zkonstruovat derivační strom.) Jde o takové přechodové vztahy, jako vztah (syntaktického) slovesa k subjektu nebo k jiným syntaktickým entitám, členu řídícího (head) k rozvíjejícímu (modifier) atp. Mezi frázemi a klauzemi je vztah junkce (a to: konjunkce, disjunkce, kontrajunkce a subordinace). Přitom B. podrobuje důkladné kritice transformační gramatiku. (Obecně rozumí sekvenčními operacemi všechny činnosti a procedury s úlohou uspořádat jazykové prvky do funkčního pořádku tak, aby se mohlo mluvení, psaní, poslouchání a čtení realizovat v časové posloupnosti.)

Kap. 3. si všímá pojmové spojitosti, při níž se rozhodujícím způsobem uplatňuje to, co autor nazývá „model textového světa“ (MDS) a vysvětluje jako kognitivní korelát (v mysli uživatele) pojmových konfigurací aktivovaných vzhledem k danému textu (jde o idealizace příslušných skutečných kognitivních entit). Text funguje prostřednictvím aktivace pojmů (concepts) a vztahů signalizovaných výrazy, které představují jejich názvy; přechod od výrazů k jejich obsahu je jedním z aspektů vztahu zobrazení (mapping); tento vztah mezi výrazy a jejich významem je asymetrický, takže pojmy musí být zčásti na jazyce nezávislé.[5] Při vytváření MDS lidé využívají paralelně závislostí gramatických (sekvenčních) a pojmových (vědomostních); asymetričnost vzájemného vztahu obou rovin je ovládána jistými preferencemi. — V těchto souvislostech B. probírá různá pojetí „významu“: (a) filozoficko-logické, (b) jakožto svazku sémantických rysů, (c) jakožto procesu. Podrobuje kritice extenzionální logiky založené především na pojmech reference, kvantifikace, aserce a pravdivosti a říká: „Although logics of this kind are in themselves unobjectionable, they create vast confusion, if taken as a model for human language communication” (s. 61). Z věcí, na něž B. dále upozorňuje, uveďme alespoň tyto: „Referring is also a human action and not a property of noun phrases.” „Human communication thrives on uncertainties, exception, variables, and unexpected [308]events — all of which render a statement interesting, whether its truth can be determined or not.” Pokud jde o rozklad významu výrazů na sémantické rysy, je B. k jeho možnostem poněkud skeptický a doporučuje i pohled opačný, tj. sledovat místo segmentace kontinuitu: zatímco není dosud jisté, zda nebo jak rozkládají lidé při komunikování význam na drobné jednotky, je dostatečně evidentní, že lidé musí — aby textu porozuměli — konstruovat rozsáhlé konfigurace významů. Základní jednotku procedurální sémantiky vidí B. v propozici jakožto vztahu mezi alespoň dvěma pojmy.[6] Vztah reference se uskutečňuje přes propozici, či ještě spíše prostřednictvím celého modelu textového světa (srov. k tomu Sgall, 1980). — Z dalších výkladů autorových bych chtěl uvést ještě tyto: Pokud jde o pojem, uvažuje o jeho neostrých (fuzzy) hranicích a soudí, že představuje „vědomostní prostor“, který je organizován na principu řídícího centra, kolem něhož jsou uspořádány ostatní základní složky; uvažuje též o tom, že pojem by bylo možno chápat procesuálně, jako blok instrukcí pro kognitivní a komunikativní operace. Pokud jde o záležitosti týkající se ukládání a užívání vědomostí, vychází B. z předpokladu interakce mezi pamětí „epizodickou“ a „pojmovou (sémantickou)“: první představuje zásobník specifických událostí v rámci zkušeností dané osoby („to, co se přihodilo mně“), druhá pak obsahuje systemizované vědomosti („co vím o světě vůbec a jak to vše navzájem k sobě patří“). Při procesu porozumění textu se relevantní obsah jedné z pamětí nebo obou přesune do „aktivního zásobníku“.[7] Vlastní výklady o MDS obsahují hlavně typologii pojmů a vztahů. Pojmy se tu dělí na primární a sekundární.[8] K primárním patří objekty, situace (konfigurace objektů a jejich stavů), události (změny situace nebo stavu v situaci) a činnosti (události záměrně přivozené agentem).[9] Při vytváření MDS fungují tyto pojmy jako řídící centra, tj. orientační body, od nichž uživatel navazuje vztahy k pojmům sekundárním. K těm patří ty, které vymezují: (a) pojmy primární (?) (agent, stav, pohyb, příčina …), (b) lidskou zkušenost (důvod, účel, vlastnictví, modalita …), (c) inkluzi tříd (člen, specifikace, …), (d) relace (započetí, ukončení, …), (e) náležitosti znakové komunikace (hodnota, protiklad, koreference, …). Kombinací pojmů lze vytvářet pojmy specifičtější. Mezi pojmy existují relace; autor jich uvádí 33 a jde vlastně o opakování „pojmů“ v jejich relačním aspektu. Navíc počítá s operátory, specifikujícími podle potřeby status relací; operátory se týkají začátku a konce, síly spoje apod. (Vcelku se mi toto B-ovo schéma nejeví příliš jasným a přesvědčivým a postrádám pohled textový, procesuální; srov. Kořenský, 1981.)

Kap. 4. si všímá informativnosti, tj. toho — ve smyslu modifikované teorie informace —, do jaké míry jsou výskyty textových elementů očekávány. B. právem soudí, že čistě statistické modely, konkrétně model Markovův, jsou pro složité, rozrůzněné a svou povahou sémantické procesy, jako je užívání textů, nepoužitelné, neboť by vedly ke „kombinatorické explozi“ (někteří autoři uvádějí vskutku astro[309]nomická čísla). Rozhodnutí o výskytu následujícího elementu nezáleží podle B. ani tak na přechodových frekvencích mezi sousedními elementy jako spíše na motivacích vyplývajících z celého kontextu; přitom pravděpodobnosti výskytu nějakého elementu mohou být na úrovni gramatické (sekvenční) jiné než na úrovni sémantické a mohou se vzájemně podporovat nebo naopak.[10] Lze počítat s bohatou škálou stupně informativnosti, rozdělenou do tří řádů (v matem. smyslu), reflektujících množství prostředků (resources) vynaložených k provedení příslušných kognitivních operací: nižší řád zahrnuje „snadné“ přechody (spojené ovšem s nízkou hodnotou „zajímavosti“), střední řád (běžný v normální komunikaci) spojení „problematická“ a nejvyšší pak „vážně problematická“ (spojená s nutností pátrat po motivaci); na konci škály je pak konečná mez (threshold of termination), kde operační postup se jeví jako postačující a dál už nepokračuje. Zajímavé je upozornění na Kintschovu myšlenku, že lidé spoléhají nejen na predikaci, ale též na „postdikci“.[11] (V těchto souvislostech uvádí B. i pojem stylu; chápe jej jako charakteristický výběr a zobrazování opcí mezi gramatickým a sémantickým systémem daného textu.)

V dalších částech kapitoly se B. snaží zkoumat naznačené jevy v rámci obecné teorie lidské apercepce a teorie zpracování informací. Věnuje při tom též pozornost jevům aktuálního členění (o němž je poměrně seriózně informován; neuvádí však např. práce Ö. Dahla). Vypočítává, jaké různé jevy bývají v rámci „funkční větné perspektivy“ shledávány, a dochází k závěru (s nímž bych v podstatě souhlasil), že jde spíše o funkční perspektivu textu (s níž B. zajímavě spojuje i Firbasovu komunikační dynamiku):

„… we will not clarify these matters by working from inside the sentence as a bounded unit. In doing that we would be taking as given something we ought to explain: how people decide how much knowledge forms a unit and how much to load onto a surface format. […] As Jerry Morgan notes, topics are not noun phrases in sentences, but items of knowledge used by people“ (s. 125).[12]

Za nejpodstatnější myšlenku vyslovenou B-em v této souvislosti pokládám tvrzení (inspirované R. Baconem), vrhající světlo na problém „staré“ a „nové“ informace.[13] „Úkolem sdělování není pak naplňovat mysl druhých lidí obsahem, nýbrž instruovat je, jak mají obsah, který je už v jejich myslích uložen, omezovat a jak z něho vybírat“ (s. 125) (a jak obě složky nově spojovat, kombinovat, a ovšem též doplňovat, dodal bych).

Kap. 5. pojednává o textové efektivnosti. Ta záleží hlavně v poměru mezi výsledky užití textu v komunikaci a množstvím prostředků (zdrojů) nutných k tomuto využití. Jde o to, že jazyk by měl dávat k dispozici mnoho různých možností pro komprimování výrazové stránky, které by však nebylo na úkor spojitosti sdělovaných vědomostí. Podle B. jde o to, že funkcí těchto prostředků je udržovat aktivovaný vědomostní prostor v pohotovosti, zatímco je doplňován nebo modifikován. Dovolují, aby povrchová forma byla hutná a těsně sevřená, bez nutnosti vše znovu opakovat. Efektem toho je, že vědomosti je možno signalizovat na vyšších [310]stupních informovanosti. Toto zhušťování má arci své meze, v závislosti na kontextu. (Sem ovšem hledí i řada českých prací o „komplexní kondenzaci“; v poslední době tuto problematiku rozpracovává R. Růžička z Lipska. To zřejmě ušlo pozornosti našeho autora.) Kapitola je nakonec věnována hlavně poměrně už rozpracované oblasti prostředků textové koheze, operující přes hranice věty.[14]

Kap. 6. se zabývá vyššími, rozsáhlejšími jednotkami, jaké představují globální vzorce, usnadňující organizaci, orientaci a nasměrování procesů porozumění.[15] Na základě výsledků dosavadního bádání B. liší čtyři takové konfigurace vědomostí, lišící se různými perspektivami: rámcem se rozumí takové uskupení, v němž jsou elementy uspořádány tak, aby byl umožněn přístup k těm, které jsou potenciálně relevantní (např. rámcem ‚dům‘ by byla síť takových položek, jako jsou části, materiály, využití ap.); schéma je blízké rámci, má však uspořádání posloupnostní (např. schéma ‚dům‘ by mohlo popisovat pořádek, v němž jsou domy uskupeny nebo podle něhož je lidé mohou procházet); plán představuje uspořádání podle plánovatelova cíle (např. plán ‚koupě domu‘); scénář (skript): jeho elementy jsou instrukce pro účastníky, týkající se toho, co mají dělat (nebo říkat) vzhledem ke svým rolím (např. scénář ‚restaurace‘ obsahuje instrukce pro zákazníka, číšníka, toho, kdo inkasuje atd.). Kdo chce porozumět textu, hledá v něm náznaky (pokyny, klíče) k určení toho, o který ze vzorců jde; proces nalézání odpovídajícího vzorce může být někdy složitý. (Dodávám: Jde o koncepty dosud nedostatečně propracované. I když se intuitivně zdají přijatelné a přínosné, je velmi nejasné, jak velký prostor světa a lidských činností lze takto prakticky „ovzorcovat“, jak vést hranice mezi prostory jednotlivých vzorců apod. (srov. cit. ref. J. Hoffmannové). — Jaký vztah mají tyto vzorce k Fillmorovým „scénám“?)

Kap. 7. si všímá několika dalších bodů z teorie textu. Za prvé je to typologie textů.[16] B. konstatuje neuspokojivost dosavadních přístupů a navrhuje tuto předběžnou definici „typu textu“: je to „distinktivní konfigurace relačních dominancí mezi elementy těchto oblastí: (1) povrchového textu, (2) textového světa, (3) uložených vzorců vědomostí, (4) situace výskytu textu“. Definici pak ilustruje na rozboru tradičních textových typů. Souhlasit je třeba s B. v tom, že většinou docházíme ke zjištění neurčitě ohraničených (fuzzy) množin textů, k jejich vzájemnému překrývání a že snažit se najít tu ostré a jednoznačné hranice (jak to požaduje např. H. Isenberg, 1978) by bylo počínání marné. — Přínosnější jsou B-ovy výklady o produkci textů. Na rozdíl od procesů recepce je aspekt produkční dosud málo sledován; je vzdálenější tradičním postupům lingvistické analýzy. I když by to bylo žádoucí, není možné mít model jazyka, který by užíval týchž procedur pro recepci i pro produkci; brání tomu zmíněná už asymetrie mezi rovinou výrazovou a obsahovou. Pravděpodobně však existuje značná míra symetrie co do operací, anebo alespoň jejich srovnatelnost, na základě společných obecných faktorů. Dosavadním pokusům „generovat“ texty chybí model motivací výběru jednotlivých opcí. V zásadě ovšem produkování zahrnuje v sobě mnohem více aktivních procesů výběrových a rozhodovacích, spojených s mnohem větší mírou vynakládaných zdrojů a pozornosti, než je tomu u recepce. Proto je možno produkování textu traktovat jedině jako aktualizaci a z hlediska syntetického. Lze tu rozlišit alespoň čtyři fáze (nikoli ve smyslu časového sledu, nýbrž jistého typu zpracování): plánování, ideace[17] [311](zjištění řídících center pro kognitivní obsah, přičemž „ideou“ se rozumí vnitřně aktivizovaná konfigurace pojmů a relací, nacházející se v základech každého významotvorného chování), rozvíjení (detailní vnitřní organizace pojmů a relací, s řadou faktorů, jako jsou typ textu, globální vzorce, témata (topics)) a výrazová stránka (tuto poslední fázi ovlivňuje několik řídících rovin: organizace událostí, činností, situací a objektů; standardní sekvenční operace a informativnost). — Nakonec se v této kapitole probírá problematika pamětního vybavování obsahu textu. B. se opírá o experimentální výsledky a přináší řadu zajímavých zobecnění. Domnívá se, že tyto výsledky svědčí pro postulát, že význam lze chápat jako proces.

8. kap. přehlíží dvě oblasti, jimž byla v poslední době věnována poměrně značná pozornost: rozhovoru (konverzaci, dialogu) a vyprávění (naraci). Výklady o rozhovoru uvádí B. připomenutím tvrzení P. Hartmanna (1970), že každý text funguje v podstatě jako příspěvek do dialogu. V této souvislosti se hodí připomenout, že Wierzbická (1980) chce pokládat každý monologický text za skrytý dialog. Náběh k této myšlence se však najde už u Karcevského (1937); ten říká: „Ve výpovědi oznamovací[18] je tato opozice [tazatel — odpovídající] zrušena. Mluvčí v sobě spojuje jak tazatele, tak odpovídajícího. Otázka i její řešení (odpověď) vyplývají z hloubi jeho vlastního myšlení.“ Je ovšem nejisté, do jaké míry jsou tyto úvahy lingvisticky relevantní. — B. se ve výkladech zaměřuje na analýzu „tematického pohybu“ a na to, jak účastníci rozhovoru rozhodují o tom, kdo je v řeči na řadě. Liší dva typy rozhovorové činnosti: „invokování“ (připomenutí materiálu předpokládaně známého účastníkům) a informování (modifikování materiálu nebo prezentování nového).[19] Pojem tématu (topic) je vysvětlen dost neurčitě, a to ve vztahu k stupni „hustoty pojmově-relačních konfigurací v modelu textového světa“, takže pak téma představuje „dynamický aspekt postupného plynutí a přesunů vědomostí pocházejících z různých zdrojů“. (Jde hlavně o tyto zdroje: typické a podstatné pojmy a vztahy obsažené v našich vědomostech o světě; kulturní a sociální postoje; konvenční scénář a cíle; pozorovatelné rysy přítomné situace; epizodické vědomosti obsažené ve společné zkušenosti účastníků.) Mnoho nového se tu nedovídáme;[20] snad nejzajímavější je shrnutí výsledků materiálové práce R. Reichmanové (1978). Ta navrhuje lišit dva typy prostorů: prostor obecného předmětu hovoru (issue spaces) a prostor jednotlivých událostí či epizod. Koherence hovoru pak závisí na vztazích mezi oběma typy prostorů; lze lišit tyto vztahy: ilustraci a (naopak) generalizaci; přerušení a návrat; podpředmět hovoru; sloučení předmětů hovoru; respecifikace (předmětu hovoru nebo události); totální přesun.[21] B. má jistě pravdu, když konstatuje, že mechanismus rozhovoru je složitý a že se tu uplatňují faktory jako: interakce mezi prameny vědomostí, tematická organizace, role účastníků a kritéria pro to, co je zajímavé a zaslouží si být tématem hovoru. Důležité je zjištění, že rozhovor jako celek musí vykazovat „textovost“, že však u jednotlivých jeho textů (tj. replik[22]) [312]vzatých izolovaně to už tak zřejmé být nemusí (B. tedy pokládá, podobně jako Hausenblas aj. — avšak na rozdíl např. od Leont’jeva (1979) — jednotlivé repliky za texty, kdežto celek rozhovoru za jednotku vyšší, diskurs). O vlastním mechanismu toho, proč a jak se mluvčí střídají, mnoho nevíme a B. uvádí jen několik nasnadě jsoucích faktorů; odmítá však, a jistě právem, simplicistní behavioristickou interpretaci stimulu a response a ukazuje, že (podobně jako výklad řešení problémů pomocí strategie “trial-and-error”) vede do slepé uličky. B. zdůrazňuje — podobně jako např. Leont’jev a jeho škola — spíše význam konceptů, jako jsou činnost, plán, řešení problémů ap.

Pokud jde o vyprávění, B. je interpretuje v termínech strategií pro povídání zajímavých příběhů a porozumění jim. Na rozdíl od starších metod analýzy, inspirovaných strukturalismem, které hledaly izolované standardní jednotky a jejich sřetězení, současný trend obrací pozornost od abstraktních jednotek a forem ke kognitivním procesům spojeným s chápáním vyprávěných příběhů; v této souvislosti se ukazuje důležitost schémat (globálních vědomostních vzorců). Mezi strategiemi vyprávění uvádí B. zejména tyto: (1) vytvoř svět příběhu s nejméně jednou osobou; (2) urči pro osobu počáteční stav, problém a cílový stav; (3) začni s cestou, která by měla vést k rozřešení problému a k dosažení cílového stavu; (4) dosažení cílového stavu zablokuj nebo odlož na později; (5) vyznač jednu událost nebo čin jako moment obratu; (6) vytvoř konečný stav, který představuje nebo nepředstavuje dosažení cílového stavu. Tyto strategie (dodejme: uvedený postup je pouze jeden z mnoha možných) lze aplikovat rekurzívně a vytvářet tak epizody daného příběhu.[23] Jako protějšek k těmto strategiím vyprávěcím lze předpokládat strategie porozumění (tj. zjištění „modelu světa příběhu“).

Kapitola závěrečná podává některé výklady aplikací textové lingvistiky, především v oblasti jazykového vyučování, překládání a bádání literárněvědného. V „Závěrečném slově“ pak B. vyslovuje přesvědčení o správnosti teze, že lingvistika může a má zkoumat texty a textovost[24] z hlediska lidských činností spojených s jejich aktuálním užíváním. (Je to přístup velmi blízký názorům předních sovětských badatelů, především A. A. Leont’jeva[25] a V. J. Gaka a badatelů v NDR.) B. soudí, že tento přístup může být užitečný i pro oblast gramatiky v klasickém smyslu stejně jako pro oblasti vynořující se ze zkoumání kognitivních procesů; a je přesvědčen, že rozvoj „interaktivních“ teorií a modelů, v nichž jsou operace těsně mezisystémově propojeny, ukáže, že separování (sub)systémů jazyka ve skutečnosti spíše zvyšuje než omezuje složitost popisu (jak to dosvědčuje exploze arbitrérních pravidel autonomní syntaxe). Totiž kybernetický princip souvislosti (kontinuity), jakožto princip regulující stabilitu celku všech podílejících se systémů, drasticky omezuje celkový rozsah všech teoreticky možných rozhodnutí a voleb na ty, které jsou pravděpodobné.

Výklady většiny kapitol jsou vhodně doplněny podrobnými analýzami textových ukázek, prezentovanými též formou dobře srozumitelných schematických znázornění. Ke knize je připojen velmi obsáhlý a užitečný, interdisciplinárně zaměřený bibliografický soupis (čítá asi 850 položek), v němž se objevují (bohužel ne[313]systematicky) i některé práce ze socialistických zemí (nikoli však např‘ práce Leont’jevovy), včetně Československa.

 

Jestliže jsem v úvodu zdůraznil přehledový charakter de Beaugrandovy knihy, musím v závěru dodat, že kniha zároveň usiluje o to, podat předběžný náčrt uceleného systému teorie textu, zahrnující — v pohledu akčně-kognitivním[26] — i pozitivní výsledky dosavadního bádání gramatického. Jde o pokus integrovat jednak pohledy interdisciplinární (o které disciplíny jde, je tuším z naší recenze patrné — zejména to jsou obory, které bychom snad mohli souhrnně charakterizovat jako „cognitive sciences”, často v jejich kybernetickém či strojovém aspektu), jednak dvojí pojetí textu, akční a propoziční (autor si je zřejmě vědom toho, že sice „jisté vlastnosti textu mohly být pochopeny až v rámci komunikativně orientovaného pojetí textu“, zároveň však že se „principy komunikativní organizace textů nedají popsat odtrženě od jevů gramatických a nezávisle na nich“ — řečeno výstižnými slovy D. Viehwegera, 1977). Ostatně myslím, že Hausenblasův (1975) postulát vypracovat „teorii stavby komunikátu“, která by byla nadřazena „teorii stavby věty“ (neboť způsoby stavby věty jsou prostředkem výstavby komunikátu), je třeba chápat v podobném smyslu.

Uvedl jsem, s jakými záměry byla Beaugrandova kniha koncipována. Tím není ovšem řečeno, že se je podařilo beze zbytku realizovat. Shledáváme se tu sice s opravdu velkým bohatstvím poznatků a myšlenek (v naší recenzi jen zčásti zachycených), avšak zároveň i s nestejnoměrnou hloubkou zpracování jednotlivých partií, někdy převažuje nad zpracováním registrování dosavadních výsledků a názorů, leccos postrádáme a ne se vším budeme ochotni souhlasit (některé námitky jsem v recenzi naznačil). Nikde však nelze autorovi upřít serióznost i vhled do vztahu jazyka a jeho užívání. Ať tak či onak, srovnáme-li tuto knihu s průkopnickým (a stále cenným) dílem van Dijkovým (1972), jen o osm let starším, nemůže nám ujít, do jaké šíře (i když snad ne vždy i žádoucí hloubky) se textové bádání za tuto nedlouhou dobu rozrostlo.

 

LITERATURA

 

AGRICOLA, E.: Erkundungen zur Makrostruktur narrativer Texte. In: Satzsemantische Komponenten und Relationen im Text. Ed. F. Daneš a D. Viehweger. Praha 1981.

DANEŠ, F.: Functional sentence perspective and the organization of the text. In: Papers on functional sentence perspective. Ed. F. Daneš. Praha 1974, s. 100—128.

DANEŠ, F.: Zur semantischen und thematischen Struktur des Kommunikats. In: Probleme der Textgrammatik. Ed. F. Daneš a D. Viehweger. Berlin 1976, s. 29—40.

DANEŠ, F.: On text-constituting relations. Folia Linguistica (v tisku).

DIJK, T. van: Some aspects of text grammars. The Hague - Paris 1972.

GÜLLICH, E. - RAIBLE, W. (ed.): Textsorten: Differenzierungskriterien aus linguistischer Sicht. Frankfurt a. M. 1972.

HARTMANN, P.: Aufgaben und Perspektiven der Linguistik. Konstanz 1970.

HAUSENBLAS, K.: On characterization and classification of discourses. TLP, 1, 1964, s. 67—84.

HAUSENBLAS, K.: Syntax nadvětná. In: Teoretické základy synchronní mluvnice spisovné češtiny. SaS, 36, 1975, s. 32—33.

HAUSENBLAS, K.: Zu einigen Grundfragen der Texttheorie. In: Probleme der Textgrammatik II. Ed. F. Daneš a D. Viehweger. Berlin 1977, s. 147—152.

[314]HAUSENBLAS, K. - HOFFMANNOVÁ, J.: Od syntaxe ke stavbě textu. Sborník Pedagogické fakulty v Nitře (v tisku).

HOFFMANNOVÁ, J.: Ze současné lingvistiky textu. SaS, 40, 1979, s. 59—69.

HOFFMANNOVÁ, J.: Zur Beziehung der Begriffe Textthema - Rahmen - Vertextungsmuster - Texthandlung (kommunikative Handlung). In: Satzsemantische Komponenten und Relationen im Text. Ed. F. Daneš a D. Viehweger. Praha 1981.

ISENBERG, H.: Probleme der Texttypologie. Variation und Determination von Texttypen. Wiss. Z. Karl-Marx-Univ. Leipzig, ges.- u. sprachwiss. R., 27, 1979, s. 565—579.

KACNEL’SON, S. D.: Tipologija jazyka i rečevoje myšlenije. Leningrad 1972.

KARCEVSKI, S.: Phrase et proposition. In: Mélanges de linguistique et philologie offerts à J. van Ginneken. Paris 1937, s. 59—66. — Český překlad: Věta a propozice. In: Principy strukturní syntaxe II. Ed. O. Leška a S. Machová. Praha 1977, s. 51—56.

KOŘENSKÝ, J.: K problému kontextově podmíněné realizace propozičních struktur. SaS, 42, 1981, s. 24—30.

KOŘENSKÝ, J.: Die Theorie der statischen Bedeutungen des tschechischen Satzes. Linguistische Studien. Berlin (v tisku).

LEONT’JEV, A. A.: Vyskazyvanije kak predmet lingvistiki, psicholingvistiki i teorii kommunikacii. In: Sintaksis teksta. Moskva 1979, s. 18—37.

MACHÁČKOVÁ, E: Sovětský sborník Sintaksis teksta. SaS, 41, 1980, s. 321—325.

MÜLLEROVÁ, O.: Komunikativní složky výstavby dialogického textu. Praha (v tisku).

REICHMAN, R.: Conversational coherency. Cognitive science, 2, 1978, s. 283—327.

SGALL, P.: Text a reference. SaS, 41, 1980, s. 140—145.

VIEHWEGER, D.: Úvahy ke gramatice textu: propoziční pojetí textu proti pojetí orientovanému k jednání. SaS, 38, 1977, s. 1—18.

WIERZBICKA, A.: Genry mowy. Warszawa (v tisku).

Slovo a slovesnost, ročník 42 (1981), číslo 4, s. 306-314

Předchozí Petr Sgall: K některým otázkám naší jazykové kultury

Následující Ludmila Uhlířová: Na okraj monografie o aktuálním členění v češtině