Dvě polské polemiky o slovanských literaturách

Frank Wollman

[Rozhledy]

(pdf)

-

[1]Brožurka Bąbałova obsahuje slabý a málo informovaný přehled vývoje otázky o zkoumání slovanských literatur jako celku. B. vychází z dějin srovnávacího studia podle známé příručky Tieghemovy, ale ani ji řádně neprostudoval a nezažil, jak dokazuje hned tvrzení: „… literaturu obecnou pokoušejí se někteří vylíčit jako sumu literatur národních, jiní jako výbor nejlepších děl ze všech literatur, ještě jiní tvrdí, že dnes o literatuře obecné mluvit nemožno, že je to teprv postulát, předvídající rozvoj té haluze kultury pod znakem stálého sbližování vzájemného, kosmopolitisace, a co jde za tím, srůstání jednotlivých literatur v jednolitý organismus“ (6). B-ovi tedy zůstal neznám vědecký výměr obecné nebo generální literatury, kterou rozumíme celek vznikající spojitostí literárních tvarů a struktur z různých literatur, nikoli „srůstání jednotlivých literatur“. Nevyčetl-li Bąbała tolik z Tieghema, nepochopil vůbec vývoj komparační vědy a je s ním obtížné diskutovat o jakémkoli komparačním problému. Ve spise „K methodologii srovnávací slovesnosti slovanské“ (Brno 1936) důrazně opravuji názor Bittnerův, jako by do obecné literatury [41]vstupovaly celé jednotlivé literatury; tím stanovím také poměr slovanských literatur k obecné literatuře a z toho vyvozuji metodické závěry. Než B. začne kritisovat tu mou knihu, měl by především znát, co v ní je, a poučit se z toho.

Vývoj srovnávacího literárního studia slovanského se západním vývojem komparatistiky spojit neumí a tak pod vlivem známé rozpravy Lednického vyvozuje je pouze z romantické slovanské filologie v Čechách, při čemž zdůrazňuje vliv německý. Nezná ani předchůdce Šafaříkovy mezi Slovany, mezi Šafaříkem a Pypinem zeje mu mezera; ba neuvádí a nehodnotí ani Mickiewicze a jeho pařížský cyklus přednášek, kde se už zřejmě projevuje souvislost se západní komparatistikou. Charakterisuje pracovní metodu pouhým zjišťováním, zdali se o literaturách slovanských mluví jednotlivě nebo pohromadě; že mezi Šafaříkem a Pypinem je půlstoletý vývoj evropské literární vědy, to ho vůbec nenapadá. Vznikají pak takovéto moudrosti: „Ustalony przez Szafarzyka typ „historii literatur słowiańskich“, przejęła w ogólnych zarysach, znacznie obszerniejsza praca A. Pypina i W. Spasowicza“ (9). Odtud skočí B. opět do problematiky slovanské filologie, a ovšem „z grubsza biorąc“ sáhne hned k Jagićově „Istoriji slavj. filologii“ z r. 1910. A odtud ovšem už hned je u Mazona a Weingarta, ještě že připomene Meilleta. Jagić a Weingart jsou mu ovšem ve svém pojetí slovanské filologie pod vlivem romantiky, ale nelíbí se mu ani to, že Mazon připouští určitou jednotnost a soudržnost ve světě slovanském a že na srovnávací studia klade zvláštní váhu. Vrací se zase k svému východisku, k Lednickému, opakuje jeho výstrahu před invasí politických prvků do slovanské filologie. Rozhoduje mezi Mazonem a Lednickým, přece jen nemůže souhlasit s Lednickým, který by chtěl odstranit všecko srovnávací studium ze slavistiky; ovšem také zeslabuje stanovisko Mazonovo, přijímaje názor Lednického, že … „wagi stosunków kulturalnych międzysłowiańskich przeceniać nie należy oraz że nie można mówić tu o jednolitym i odpowiednio ważnym przedmiocie badań…“ (17).

Po tomto exkursu sestaveném jednostranně z cizích mínění, nevyčerpávajícím ani předmět sám a jeho problematiku, zabývá se B. Máchalovými Slovanskými literaturami. Vytýká Máchalovi, že podlehl tradici synthes Šafaříka, Pypina a Spasowicze, která prý byla zmodifikována „bez żadnego powodzenia“ K. Dieterichem ve spise Die osteuropäischen Literaturen… Toto tvrzení ukazuje všecku literárněvědnou neznalost B-ovu ve zkratce. Vážný dlouholetý spor o východní Evropu šel mimo něho a proto hodí do jednoho pytle východoevropské premisy Dieterichovy, západnictví Pypinovo, romantický herderismus Šafaříkův a ovšem i opatrný kulturněpolitický paralelismus Máchalův. Zná B. díla, o kterých píše? Přesto má tento autor, o jehož vědecké legitimaci nikdo nic neví a který prozrazuje na každém kroku základní neznalosti, smělost doporučovat Máchalovi „glębsze wniknięcie w rzecz“, poněvadž je mu solí v očích i ta opatrná úhrnná synthesa, i ty úvodní charakteristiky u Máchala i zejména metodologické hledisko Máchalovo, které B. sám charakterisuje takto: literatury slovanské netvoří zvláštní celek, ale jsou jednou z organických částí literatury evropské. Ostatní výtky dílu Máchalovu jsou druhu diletantských kritik novinářských. Nadhazuje nedostatky podle „kriterií čistě naukových“ (jaká a která „kriteria“ ovšem neuvádí) a hned na to „nedostatek originálnosti tvůrčí“ u Máchala a vrcholí v tvrzení, že se dílo Máchalovo stalo „sui generis encyklopedią, a nie jednolitym organizmem“, díky tomu, že jednal o slovanských literaturách odděleně, pokládaje je s jedné strany za skupinu literatur evropských, s druhé strany za zvláštní celky. Je vidět, že B. nechápe rozdíl mezi „organismem“ jedné literatury (národní) a mezi organismem obecné literatury. Neuvědomuje si také, že znak „tvůrčí originality“ nedá se měřit kriterii čistě naukovými a že více méně náleží historiosofii. Nenalézá jej u Máchala a odtud jeho zdání, že Máchalův obraz není „jednolitým organismem“; naproti tomu zase mu není po chuti, že jsou u Máchala synthetické náběhy, které jsou ovšem nutně historiosofické. B. totiž neprohlédá, jak se pojí v každém celkovém obraze literárním empirie s historio[42]sofií. Ví cosi o tom, že věda má být empirická, ale neví už o tom, že ani k indukci samé fakta nestačí, že zde musí být koncepce a dokonce i hypothesa a že k logickému obrazu, kterým konec konců je každá literárně-historická synthesa — a jen v té se ukazuje celistvost, organismus —, náleží i deduktivně racionalisační pochod.

Hází-li tento vědecký začátečník své „zarzuty“ se smělostí diletanta na dílo Pypinovo, Máchalovo a na jiné, nepřekvapí ovšem to, co píše o mé „Slovesnosti Slovanů“ (z r. 1928); zde už samy výrazy pro synthesu a srovnávací studium dává do uvozovek. Není u něho jednoho kritického soudu, na který bych mohl odpovědět, poněvadž u každé výtky schází důkaz; uvozovky, vykřičníky, otazníky nejsou ještě důvody (20). Nepřekvapuje, že mým nálezům srovnávacím vytýká B. paušálně „libovůli a nadsázku“ — ovšem zase bez důkazů. Tím spíše mu ovšem zůstal nepochopitelný pokus o synthetické zachycení dynamiky slovanské tvorby, jejího smyslu, ducha. Zde jsou kořenné nedostatky snad už vrozené, snad až výchovou získané, ale je zde, jak jsem už naznačil, také základní nedostatek vědomostí o tom, co je obecná literatura, a o tom, jak se pojí indukce s dedukcí v každém celistvém obraze literárním. Ve své zaujatosti proti srovnávání jevů slovanských obrací se B. dokonce i proti opatrnému Brücknerovu postulátu po srovnání slovanských jazyků, dějin, obyčejů, podání. Tu zase B. sype z pera vykřičníky v citátu z Brücknerovy recense „Grundrißu“ (v Slavii occidentalis 1927), která je vlastně programatickým memorandem, jak by měla vypadat slovanská encyklopedie se stanoviska srovnávacího. B. v Brücknerově „Zarysu“ musil najít spojování geograficky blízkých literatur. Správně sice ukazuje nekonsekventnost Brücknerovu v teorii a v praksi, ale tato nekonsekventnost by se mu objevila menší, kdyby si všiml syntetických pozorování Brücknerových o společných rysech tvorby slovanské, na která jsem důrazně upozornil v spise „K methodologii srovnávací slovesnosti slovanské“ (1936, zejména str. 70 a 72 n.).

Tomuto spisu věnuje pak B. svou „pozornost“. Skutečný kritik seznámí se důkladně s předmětem a s knihou. Toho není B-ovi třeba; čtenář jeho brožury ani se nedoví, že je to spis polemický a že shrnuje soubor otázek metodologických. B. chytne se jednotlivostí, aniž je chce a dovede sledovat a hodnotit.

Vytýká na př., že jsem metodu „ideografickou“ zaměnil na „eidografickou“ „v duchu času“; neví, že jsem svůj cyklus děl o dramatice jihoslovanské počal s plánem eidografickým již dávno před „Slovesností Slovanů“, jak dokazuje doslov „Srbochorvatského dramatu“ z r. 1924; proto jsem jej dovršil už r. 1930 syntheticky eidologickou „Dramatikou slovanského jihu“. B. ostatně ani neví, co to eidografie a eidologie je, poněvadž by to nemohl spojovat jen s „formou“ a „formalisty“; o tom všem má B. jen mlhavé představy.[2] Probral-li jsem v celku slovesnost Slovanů ideograficky, zejména v periodisaci, uváděl jsem všude, pokud bylo možná, t. j. pokud byla už monografická zkoumání tvarová po ruce, hlediska eidografická, tvarová, jejichž nutnost jsem zdůraznil také v doslovu Slovesnosti.

Poněvadž má B. základní odpor a nedostatek postřehu srovnávacího, musí se mu o mém srovnávacím hledisku zdát, že „neslýchaným způsobem přeceňuje mezislovanskou fluktuaci struktur“. A přece v podstatě o nic jiného neběží než o mezislovanskou literaturu! B. to ovšem sotva kdy pochopí, poněvadž se mu vryla nesmazatelně v mysl představa o národní literatuře. Pro nedostatky vzdělání literárního bude se mu proto také vždycky zdát, že literatura lidová, t. j. slovesnost ústní, a knižní, umělá literatura jsou „dwa różne światy problemów“ (24). Zde přestává ovšem každá diskuse. Názory takové se stávají pozoruhodné jen proto, že ukazují, kam až dospívají chybné premisy starší školy literárněhistorické. — Naivní je, jak mi chce dokázat B. protimluvy ve spise „K methodologii“. Názor, že není slovanské slovesnosti, poněvadž není jednolité slovanské kultury, odmítl jsem poukazem na to, že kultura vůbec je hodnota světová. B. myslí, že si odporuji, mlu[43]vím-li jinde, že pojetí etnického základu ve smyslu etnologickém zahrnuje už složku kulturní a že jazyk je nástrojem kultury a že by se to projevilo na jazyku, kdyby kultura šla u Slovanů různými cestami. Ano opakuji: kultura je světová hodnota a ta kultura šla u Slovanů nikoli různými, nýbrž protínajícími se cestami. Které složky světové kultury to byly, to mezi jiným dokazují slovanské literatury a zejména to, co z těchto literárních tvarů a struktur je spojeno, stručně mezislovanská slovesnost. Kulturní život Slovanů je částí kultury světové, jako je částí světové slovesnosti ona mezislovanská slovesnost. Kdo nechápe členění obecné literatury, nemůže ovšem chápat ani členění světové kultury — a naopak. Kdo vtěsnává slovesné tvary a struktury jen do rámce národního, vtěsnává tam přirozeně i kulturní složky a přichází mnohdy k paradoxu protikulturnímu, k nekulturní isolaci. Při neznalostech B-ových nepřekvapuje už, že neví nic o barokním slavismu (objeví se o něm do roka celá kniha). Nebýt knihy Ujejského nevěděl by jistě také nic o slovanském mesianismu, který roste v Polsce na podkladě barokního slavismu. B. uvádí ještě jiná fakta, postřehy a vztahy idejí, které ho překvapují; chce je otřásti papírovými nápady a nakonec se vzdává — prý na teréně historiosofie — „szczegółowszej polemiki na ten temat“. Jako by někde jeho psaní dostoupilo úrovně polemiky! Kdo polemisuje, musí 1. rozumět věci (B-ovi scházejí ještě základní znalosti předmětu a metody), 2. musí mít alespoň určité důvody, ne-li své, tedy aspoň vypůjčené. Ve vědecké diskusi musí kritik také ovládat základní znalosti logiky. Literární věda jako reální věda duchovní, ať už strukturální, ať geneticko-historická, nepracuje jenom empirií, nýbrž — zejména v synthese (a to i v dílčí synthese) — také dedukcí, neboť běží tu o svět hodnot (Werte). S tohoto hlediska by se musil B. naučit chápat logicky nejen srovnávací vědu literární, nýbrž už vědu o národní literatuře. Odtud by se mu pak objevilo místo srovnávací empirie a svět duchových hodnot v synthese, kde vždy jistý apriorismus a hypothesa bude náležet k badatelskému postupu. Ale o tom jsem už psal ve spise „K methodologii“. Opisovat tyto postuláty s ostřím proti možnosti srovnávací synthesy je příliš levné, zvláště plaguje-li i v tom ještě Bittnera. U Bąbały to vrcholí tímto tvrzením: „Vydaje się, že przyczyna uporczywego trzymania się koncepcji łącznego traktowania literatur słowiańskich przez grupę uczonych jest zignorowanie celu każdej teorii i praktyki naukovej“ (str. 29). Málokdy nedouk měl větší troufalost.

Bylo by zbytečné zabývat se tím, co B. podává jako svůj názor o slovanských literaturách (27—30); je to konglomerát z názorů Lednického, Gołąbka, Brücknera, Bittnera a j. Většinu těchto názorů jsem vyvracel ve spise K methodologii (na př. názor o přehradě mezi Východem a Západem, o rozdílnosti základů kultury literární a intelektuální a j.). Celý problém je daleko složitější, než se jeví B-ovi, který tvrdí paušálně, že se slovanské literatury vyvíjely „bez ściślejszego wzajemnego kontaktu, bez czego jakieś bliższe pokrewieństwa nie dadzą sie pomysleć“. Dodá-li ještě k tomu: „Sprawa je zresztą żenują co jasna i oczywysta“ (28), máme názorný doklad nevědeckého apriorismu. Apriorní je také rozdělení evropských literatur na tři skupiny a ještě apriornější je zapojení slovanských literatur. B. na př. nemá ponětí, jakým činitelem byla církevněslovanská vzdělanost a jaké je její místo v jeho druhé skupině „středoevropské“, kam klade literaturu polskou, českou a charvátskou. Neví patrně nic o hlaholské literatuře charvátské; starý předsudek o „zpožděných byzantských vlivech“ je dostatečným znakem pro skupinu „středo-východně-evropskou“. Je to, jak je vidět, opakování starých omylů, dávno už opravených. Jako by nějaké pádné důvody už uvedl, vyřítí se pak ještě jednou na „skupinu slavistů“, která „chce przemocą zatrzymać bieg rzeczy w miejscu“ (29), mluví o „manii syntezy“ v různých obměnách. Jako by někdo tvrdil něco proti speciálnímu bádání v jednotlivých slovanských literaturách, jako by nebylo dosti zdůrazňováno, že je třeba podrobných bádání mezislovanských. Ale jádro věci je v jeho apriorním odporu proti každému pokusu o synthesu mezislovanskou. Odkud pramení tento odpor, ukázal jsem dostatečně ve spisu „K methodologii“ a je to známo každému, kdo není dnes raněn slepotou. Proto se také B. brání porozumět samé podstatě generální literatury, proto se brání přiznat možnost souboru mezislovanských vztahů slovesných, proto nevidí fakt slovanské vzájemnosti jako iniciativu těchto vztahů a chápe „vzájemnost“ jen jako iniciativu nevědecké synthesy, proto [44]nemůže pochopit, proč Kollár a Mickiewicz jsou jako nositelé vědomí slovanské slovesnosti předchůdci srovnávací slovesnosti slovanské, proto mlčí o velkém a ještě nedoceněném díle Mickiewiczově o slovanských literaturách.

Ale snad přece je naděje, že se B. dopracuje prostředkem dalšího studia aspoň k chápání problematiky srovnávací. To, co pod vlivem Tieghemovy studie v Revue de synthèse 1935 dodává na posledních dvou stránkách, svědčí o tom, že počal aspoň komparativně myslit. Měl si to ovšem přečíst ještě dříve, než se pustil do těch starých profesorů. Jinak ovšem tatínek a maminka, kterým věnoval B. své třicetistránkové opus, budou mít radost, jaký je kabrňák, když nám tolik „nařezal“.

 

Značně zralejší jsou Gołąbkovy úvahy o metodě slovanských literatur. V úvodě zmiňuje se G. letmo o historii studia slovanských literatur, počínaje Mickiewiczem. Pak přistupuje hned k Máchalovu dílu а k mé Slovesnosti Slovanů. — V přehledu vývoje teoretického problému G. vysunuje na první plán negativní stanovisko Baudouina de Courtenay k psychické podobnosti Slovanů, k společné historii i k společnému traktování slovanských literatur; Gołąbkovi by to stačilo za „ramowy program“. Stručně souhlasí ovšem se stanoviskem Lednického. V článku Hruševśkého nechce nalézt požadavek synthesy, ačkoli Hruševśkyj jasně mluví o tom, že slovanské literatury tvoří systém, třebaže nejsou celkem (rozuměj takovým celkem jako národní literatury). To, co Hruševśkyj jmenuje sуstémem, to jest se stanoviska srovnávacího synthesa. Hruševśkyj připouští srovnávací synthesu slovanských literatur. Praví-li, že slovanské literatury nejsou celkem, rozumí tím, že nejsou celkem ve smyslu národní literatury. Praví-li, že slovanské literatury tvoří systém, rozumí tím pravděpodobně, že srovnávacím studiem dojdeme k racionálnímu spořádání poznatků, plynoucích z tohoto srovnávání a majících vztah k předmětu, t. j. k slovanským literaturám, ať už se tento předmět chápe jako celek nebo skupina předmětů věcně souvisících. To je také cesta srovnávací synthesy. Slovo celek, celost v literární vědě kolísá mezi různými významy. Od této představy v metodologickém vyšetřování nemůže se vycházet, nýbrž se musí dojít teprve k vymezení jejího obsahu a rozsahu. Mluvím-li o tom, že slovanské literatury jsou celkem, činím to vždy se zřetele generální literatury a odůvodňuji to podrobně. Nerozumím tímto celkem nic jiného než faktický podklad toho, z čeho analysou lze zjistit tvarovou spojitost a racionální synthesou z toho odvodit systém. Nebo jinak řečeno: synthesa je logický pochod k systému. Řekne-li někdo, že slovanské literatury tvoří systém, tvrdí už daleko více pro jednotnost slovanských literatur než ten, kdo mluví o možnosti synthesy, která pracuje vědomě s hypothesami, jež dodatečně verifikuje, a to zase induktivně a deduktivně. Trochu více logiky by neškodilo ani Gołąbkovi.

Ovšem nikoli nedostatek logiky, ale povrchnost, hraničící s mystifikací je, tvrdí-li Gołąbek toto: „… Wollman usilował bardzo pośpiesznie zrealisować projekt prof. Horáka, rozlożony przez samego twórcę na kilka pokoleń i napisał „synoptycznoideograficzną „Slovesnost Slovanů…“ (13). Tím projektem míní these na I. sjezdu slovanských filologů v Praze r. 1929. „Slovesnost Slovanů“ byla vydána r. 1928, jak G. dobře ví jako recensent knihy. Byla napsána r. 1926, jak v knize poznamenávám. „Pospíšil jsem si“ tedy „realisovat projekt prof. Horáka“, nejen rok před ním, nýbrž dokonce tři roky. — G. ovšem mlčí o mém korreferátu k thesím na onom sjezdě, ačkoli byl mu osobně přítomen. — Jak se má věc s tím „projektem“, jehož se dovolává, ukázal jsem už ve spise „K methodologii“; to, co podal teoreticky Horák, podal už Máchal v Slovanských literaturách, a to nejen teoreticky, nýbrž i prakticky. Je to dědictví české slavistiky v srovnávacím studiu literárním. Sám jsem teoreticky v závěru „Slovesnosti“ stál na stanovisku české slavistiky, jak mi je representoval Máchal a v ústní slovesnosti Polívka a Tille, a neplnil jsem tedy žádný nový „projekt“. Prakticky jsem proti Máchalovi pokročil k důslednějšímu srovnávání neboli k pokusu o srovnávací synthesu, systém. Teoreticky jsem tuto praksi odůvodnil začleněním systému slovanských literatur do generální slovesnosti v spise „K methodologii“. Pro komparativní badatele nepředpojaté je to věc jasná (na př. pro Jocova, Ocvirka, Hergešiće; nejnověji pro K. Krejčího v Slavii XV, 1937—8, 253).

[45]Po tomto zjištění o Gołąbkově měnění fakt neměl bych s ním už diskutovat. Ale poněvadž by toho G. mohl užít k jinému tvrzení, na př. že mne jeho důvody porazily, jsem nucen zabývat se jeho „úvahami“ dále. Vrací se bohužel stále k věcem už jinde vyloženým a odbytým, a to nikoli k jejich základům, ale k věcem podružným. Tak tedy na př. nikde netvrdím, že Slované jsou jednolitá rasa. Mám na mysli kulturní velmi rozčleněné plemenné společenství. Poznamenal jsem, že termínu „Rasse“ bylo nesprávně užito v překladu mé stati pro Slavische Rundschau za české „plémě“. Plémě slovanské chápu tedy etnologicky a vykládám to stručně v Slovesnosti a podrobně ve spisu „K methodologii“, nikoli rasisticky. Polemika mezi Gołąbkem a Horákem, kterou G. načrtává, nepřinesla nic nového k diskutované teorii. Zejména G. nijak nekorigoval stanovisko české slavistiky (Máchalovo), kterého proti němu hájil Horák. Vytkl jsem již v spise „K methodologii“, že se v diskusi nedospělo k probrání těch metodologických závěrů, které plynou z aspektu obecné literatury pro slovanské literatury. G. ovšem o tomto závažném faktu mlčí a opakuje věci již známé. — Nelogické je také, radí-li mi G., abych svou knihu Slovesnost Slovanů přepracoval „w myśl życzliwych wskazówek“ (str. 17). Dokazuje tím, že stále nerozumí — stejně jako Bąbała — smyslu generální literatury a její části, slovanské slovesnosti. Je-li tato these pravdivá (a není-li pravdivá, pak padá s ní i celá teorie generální literatury), běží v mé Slovesnosti pro další vydání jen o opravy omylů, za které jsem kritice povděčen a za které se nestydím. Je-li má základní these nesprávná, totiž není-li obecné literatury a tedy není-li ani její části, slovanské slovesnosti, pak je třeba udělat přes celou knihu škrt a ne ji přepracovávat. Základní these proniká totiž na každé stránce této srovnávací synthesy.

Jestliže G., jak nyní praví, knihu „w r. 1929 uznał za absolutnie chybioną i dodziś nic zmienił o niej zdania“ (str. 16), pak nemá na další stránce zapomínat na to své mínění a radit k přepracování; to je nelogické. Ovšem G. jedná pod tlakem skutečnosti: ani on r. 1929 nepokládal knihu „za absolutnie chybioną,“, ale což je pro mne nejdůležitější, nepokládali ji za absolutně pochybenou ani odborníci, kteří stáli více méně na stanovisku komparace. I sám Brückner pochválil její komparační přínosy, a pochvalné hlasy komparatistů se rozmnožily během desíti let (Hergešić, Murko, Ocvirk, Zasche a j.). O těch G. ovšem stejně nic vědět nechce, jako přehání počet a význam negativních kritiků, zůstávaje ovšem dlužen jména a doklady. Konstatuji, že kromě Brücknera a Jocova nikdo Slovesnost Slovanů podrobné kritice (t. j. takové aspoň jako napsal Heidenreich o Brücknerově Zarysu v Slavii) nepodrobil. Snad to tedy přece jen nebylo urážkou, upozornil-li jsem Gołąbka na to, že se mohl poučit o některých komparačních faktech na př. o barokním slavismu z mé knížky, když projevil nevědomost o nich v polemice s Horákem.

Je skoro přirozené, že G. referuje stranicky o mé diskusi s Bittnerem, který je mu téměř vzorem jasné hlavy. To, že jsem opravil množství chyb Bittnerových, se ho přirozeně vůbec nedotkne. Ale přímo matením polského čtenáře je místo, kde za zásluhu Bittnerovi přičítá provedení rozdílu mezi literaturou srovnávací a literaturou obecnou. Dokázal jsem ve spise „K methodologii“, že právě Bittner měl o tom matné představy a že se nedopracoval k poznání rozdílu; ukázal jsem pak metodologické důsledky jeho chyb a opravil je, zejména jsem ukázal, že do obecné literatury nevstupují celé literatury (tedy ani literatury slovanské), nýbrž jen určité tvary a struktury literární, že tedy vůbec nezáleží na tom, jestli tam vstupují literatury slovanské jako celek nebo jednotlivě. G. kvituje ovšem s povděkem, že v důsledcích proti společnému traktování slovanských literatur Bittner „opiera się na tezach polskich, dogadza mu również pogląd Gołąbka na tę sprawę, który powtarza“ (20).

Těžko vybrat z dalších vývodů G-ových něco konkretního. Je určitá spojitost mezi prací Bąbałovou a Gołąbkovou. Přebíral žák od mistra nebo mají společný pramen? Nevím! G. by řekl, že je to jako při jeho přebírání důvodů Brücknerových a Lednického — „tylko wynikiem zdrowego rozsądku!“ (16). Tedy, kolik je tam asi „zdravého soudu“? Vezměme na př. otázku lidové poesie. G. pokládá za blud, že čeští učenci spojují v literaturách slovanských umělé písemnictví s lidovou poesií. Ovšem myslí, že to dělají jen [46]slavisté a nikoli už specialisté české literatury. Tedy mýlí se v jednom i v druhém: sám Máchal nezařadil do slovanských literatur celou ústní slovesnost (to jsem udělal až já), teoreticky ovšem ji do literatury zahrnoval; vedoucí historik české literatury, Arne Novák, naproti tomu uvedl do dějin literatury také ústní slovesnost, a to stručně už ve Walzelově Handbuchu 1934[3] a podrobněji v právě vycházejících „Přehledných dějinách literatury české“. Také to by měl G. vědět a nemásti polského čtenáře. Je to právě přínos české slavistiky, že udělala závěr ze stoletých nálezů komparativních a že uvedla slovesnostní struktury a tvary ústní (lidové) tam, kam především náleží, t. j. do slovesnosti. Také zde názor G-ův, že „poezię ludową należało by pozostawić etnografom lub etnologom, a brać ją pod uwagę o tyle, o ile znalazła odbicie w literaturze artystycznej“ (24), jest názorem reakčním. Svědčí m. j. o tom, že G. nemá náležité komparatistické představy, jak se ústní struktura a tvar mnohonásobně kříží s umělou literaturou, uniká mu fakt, že tu neběží jenom o obrážení ústní literatury v umělé, nýbrž mnohem častěji o opak, o klesání umělých tvarů ve slovesnost ústní, krátce o vzájemnou fluktuaci. — Reprodukcí některých thesí vytržených z kontekstu podkládá mi G. tutéž tendenci, kterou Bąbała insinuuje celé české slavistice jako dědictví romantiky, totiž „propagandu slovanskosti“. Za tuto propagaci bych se nejméně styděl: ale nečiním ji premisou metodologickou ve srovnávací vědě.

To je právě rozdíl na př. mezi mnou a názorem Baudouina de Courtenay, ke kterému se přihlašuje také G. Je to rozdíl důležitý a opět Gołąbkem nechápaný. Proto musím se k němu vrátit. Tedy B. de Courtenay přiznává: „Subjektywnie t. j. ze stanowiska impresjonistycznego, ze stanowiska nastrojowego, ze stanowiska uczuciowego, można mówić o jedności i odrębności slowiańskiej nie tylko pod względem językowym. Wspólność czy zbliżenie językowe rodzi poczucie pokrewieństwa, stęd pochodzi poczucie braterstwa plemiennego, uznanie wspólnośći pochodzenia i solidarności plemienno-narodowej przez pisarzy i myślicieli.“ Prohlašuje poté, že není proti pěstování „kulturní a literární vzájemnosti“. Nechme stranou genesi onoho „citu bratrství plemenného“ (už jsem ukázal v spise „K methodologii“, že nevzniká jen z podobnosti jazyků, nýbrž, že je to složitý etnologický komplex); zde běží o onu stránku „subjektivnosti“, pro kterou B. de C. chce vyloučiti ze srovnávací vědy literární fakt „vzájemnosti“. Tento fakt sounáležitosti a soudržnosti je nejen pro srovnávací vědu slovanskou, leč také pro dějiny jednotlivých slovanských literatur jevem úplně objektivním a musí být studován jako objektivní, t. j. bude-li se zabývat cizinec, na př. Němec, studiem slovanských literatur, narazí na tento fakt objektivně stejně jako Čech nebo Polák a také s ním počítá (sr. Trautmann, Pfitzner, Bittner a j.). Proti německému stanovisku o panslavismu, které přejímal Gołąbek, ukázal jsem, že zde není panslavistické ideologie, leč řetěz slavismů: tak jsem objektivně vyšetřoval tento „pocit plemenného bratrství“. Ale tento „pocit plemenného bratrství“ je právě příčinou určité spojitosti slovesnostních tvarů a struktur. Tedy „pocit plemenného bratrství“, který badatel slovanský cítí jako subjektivní a který je také jeho subjektivním zážitkem, od kterého musí případně v hodnocení abstrahovat, je něco jiného než literárně vědná řada zjevů, vyrostlá z pocitu „plemenného bratrství“, jak to nazývá Baudouin de Courtenay.

Zcela chybně počíná (na str. 28) „ustalenie tezy włastnej“. Praví: „W tym względzie wysuwa się najbardziej zasadnicze pytanie, czy zachodzi potrzeba kwalifikowania literatur słowiańskich według jakieś ogólnosłowiańskiej miary, a tym samym możliwych tylko subiektywnie uczuć słowianofilskich.“ Tím otázku genese a spojitosti tvarů mezislovanských, která je základní otázkou srovnávacího studia, G. přesunuje zcela jinam, na pole hodnocení slovanských literatur podle subjektivního cítění, jak on říká, „slovanofilského“. Zcela správně praví, že by tím hodnoty čistě artistické mohly ustupovat hodnotám mimoliterárním. Ale o stránku dále už ví, že vedle činitele čistě estetického má na tvorbu vliv i mnoho jiných činitelů, kteří někdy mají převahu nad činitelem čistě estetickým, a neschá[47]zelo by mnoho, aby už uznal objektivitu faktů, vznikajících z t. zv. slovanské vzájemnosti čili ze soudržnosti a sounáležitosti slovanské, ale on chce mermomocí tancovat mezi vejci. Proto se vrací k subjektivitě „slovanofilského“ cítění. Prohlašuje sice, že „bádání nad literaturami slovanskými jsou toliko bádáním o jisté skupině literatury obecné“, ale dodává hned, že je to skupina literatur, „ničím výrazně zvláštním a individuálním neoddělujících se od jiných literatur, ačkoli nejedenkrát pozorujeme silné vzájemné působení ideové nebo literární, což ovšem není výlučnou vlastností národů slovanských“ (29). Je tu nerozhodnost, nedomyšlenost a nedostatek vůle k vědecké pravdě takřka v kostce. Jsou zde ovšem zase metodické chyby: bádání o literaturách slovanských je především také bádání o jednotlivých literaturách, a tu nemusí se ani brát zvláštní zřetel na to, že je to také část literatury obecné, světové, nebo to nemusí být zdůrazněno více, než vymáhají tvarové a strukturální spojitosti. „Silné vzájemné působení ideové nebo literární“, které G. přiznává, není sice „výlučnou vlastností národů slovanských“, ale při bližším pozorování dává svou spojitostí zvláštní obraz v obraze vývoje obecné literatury a zde jsme teprve plně v obecné literatuře, to jest v její části mezislovanské.

Ale přece musíme uznat, že se G. vyvíjí. („Milo za drago“, jak říkají Srbové: G. praví v protivě k Bąbałovi, že se metodicky nevyvíjím; já mu naopak přiznávám, že přece už udělal pokrok.) To, co říká, o pojetí t. zv. rasy slovanské je správné, ale G. musí z toho také dělat závěry pro pojetí národa. Snad mu k tomu dopomůže charakterologické studium, které správně hodnotí jako vědu. Musí ovšem opříti toto studium o správný základ sociologický a nepouštět se do dělání apriorních soudů toho druhu, jako že je možno mluvit „o chłopskich i szlacheckich narodach wśród Słowian“ (31), a tím méně uvádět v souvislost s tím enthusiasm nebo lhostejnost k lidové poesii. Názor o selských a šlechtických národech vzal G. ze slovníku, v němž názvy ty mají jasnou politickou tendenci.

Metodu „negativního“ srovnání, t. j. k pozorování rozdílů, nezavrhuji, ale její místo vidím v speciálních dějinách jedné literatury; také pro slovesnost slovanskou jako část slovesnosti obecné ji uznávám, jenže výsledky této negativní komparace zůstanou patrně ve vědecké dílně a na povrch vyjdou jen výsledky kladné komparace. Také obecná literatura vůbec je existenčně (geneticky) dána podobností a spojitostí struktur, nikoli růzností a rozchodem; jako vědecký systém je pak charakterisována jenom spojitostí tvarů a struktur, a to i v dílčích úsecích. G. konečně uznává srovnávací studium, ale dělá to divným způsobem: „Badanie poszczególnych literatur słowiańskich nie wyklucza również studiów porównawczych“ (32). Tam, kde jde o určení tvaru a struktury, t. j. o určení spojitosti, musí vědecky poctivá historie jednotlivé literatury jít ke genetice srovnávací. Není-li toho třeba, t. j. není-li spojitosti, nekoná práci srovnávací a jde za svým cílem, t. j. k vystižení vývoje a ducha národní slovesnosti. Je přirozené, že srovnání nemůže zůstat jen v hranicích slovanských. Už jsem zdůraznil několikrát, že východiskem je aspekt obecné literatury; teprve resultát může být mezislovanský. Je mi divné, že G. tuto věc nechápe a uvádí příklad slovanského náboženského rozkolnictví. Cizí vlivy jsou jisté, ale je také jisté, že zde byl náboženský proud mezislovanský, který se projevil literárně; tak na př. názorně spojitostí Reje z Nagłowic, zakladatele nové polské literatury, s evangelickou literaturou českou. Jestliže v tomto případě G. soudí jen ideograficky per nefas, stupňuje se ideografické hodnocení faktů literárních na hrubou chybu v případě srovnávání polského a ruského romantismu: nechť G. vychází přímo z literárních tvarů a struktur, z jejich hodnot slovesnostních, skutečně tvarových! Pak uvidí, že rozdílná politika Polska a Rusi neměla tolik vlivu, že tyto významové složky zanikají v společných hodnotách tvarových. Je žádoucí opět aspekt literárně vědný, nikoli politický.

Ke konci konečně pronáší G. myšlenku, s kterou úplně mohu souhlasit. Chce jakýsi kompromis v této desítileté polemice: nechat přesvědčování v teorii a zdůvodnit názory „w praktyce“. Obě ruce zdvihám na souhlas — tím spíše, že nemám dále chuti ani času odpovídat na plané a papírové útoky.

Slovo a slovesnost, ročník 5 (1939), číslo 1, s. 40-47

Předchozí Zdeněk Peška: Jazyk zákonodárcův

Následující K. Kubíček: Problémy biografie podle kritické literatury anglické a americké