Sborník o pragmalingvistice

Olga Müllerová

[Kronika]

(pdf)

Сборник работ о прагмалингвиcтике / A volume on pragmalinguistics

V současných pracích lingvistických, ale i v pracích z oborů jiných se stále častěji věnuje pozornost otázkám užívání jazyka, mechanismům jeho produkce a vnímání, řečové činnosti jako součásti veškeré činnosti a chování člověka. Aspekty zkoumání jazyka v jeho užívání se označují jako pragmatické a disciplíny, které se jimi zabývají, jako pragmalingvistické. Je pochopitelné, že pragmalingvistika chápaná jako oblast zkoumající nejrůznější aspekty užívání jazyka je velmi široká a pouze rámcová, protože komplex otázek po tom, co způsobuje, že si lidé navzájem rozumějí, jak se pomocí jazyka vzájemně ovlivňují apod., jsou předmětem zkoumání i jiných vědních disciplín, než je lingvistika.[1]

Široce a rámcově je pragmalingvistika pojata i ve sborníku Pragmalinguistics, theory and practice (The Hague - Paris - New York 1979, 444 s.). 11 anglických a 4 německé stati tvořící sborník jsou značně různorodé, jak tematicky, tak rozsahem a zaměřením (některé jsou teoretické, jiné podávají zprávu o konkrétních výzkumech). Tato různorodost byla, jak píše redaktor sborníku J. L. Mey v úvodu, záměrná: autoři (z nichž někteří nejsou lingvisté) nebyli vázáni žádnými předběžnými omezeními. Ve svých příspěvcích se dotýkají různých aspektů užívání jazyka; některé se váží přímo k jazyku a k výstavbě jazykových projevů, jiné jsou obecnější nebo zaměřené sociolingvisticky, psycholingvisticky atp.

Příspěvky jsou na základě (někdy ovšem poněkud problematické) tematické blízkosti rozděleny do pěti oddílů: I. Theoretical foundations, II. Towards a situational linguistics, III. Patterns of deviance, IV. Goals and perspectives, V. Conclusion.

Ze čtyř statí prvního, teoreticky zaměřeného oddílu jsou zajímavější a pro vlastní jazykové zkoumání závažnější některé myšlenky C. A. Lindberga a A. Utakera. C. A. Lindberg zdůvodňuje z hlediska jazykové produkce a percepce fakt, že věta jako jednotka psaného jazyka nemůže být zároveň jednotkou jazyka mluveného. Pro ni navrhuje označení řečová věta; ta se od věty v obvyklém chápání podstatně liší délkou. Při její produkci se mluvčí vyhýbají příliš dlouhým úsekům a vytvářejí spíše kratší (a méně komplikované) jednotky. Délka řečové věty je tedy podstatným faktorem nejen pro posluchače, ale i pro mluvčího. Při produkování a vnímání řečových vět se uplatňují presupozice (chápané zde široce jako vnímání situace jazykového projevu a asociace partnerů spjaté s dlouhodobou nebo krátkodobou pamětí), které umožňují komunikovat v syntakticky nekompletních jednotkách. Struktura řečových vět není tudíž determinována jen syntakticky a sémanticky, ale také pragmaticky. — A. Utaker píše o vztahu „jazyka“ a „nejazyka“ a jeho důsledcích pro pojetí sémantiky. Hlavní pro rozlišování jazyka a nejazyka je distinkce mezi lokučním a ilokučním obsahem jazykových jednotek. Přitom vztah mezi jazykem a nejazykem má dvě dimenze: jednu na rovině slovníku (lexikální význam jako součást lokučního obsahu patří do jazyka a současně souvisí se složkami nebo akcemi světa a tím patří do nejazyka), druhou na rovině užívání jazyka (co se sděluje a co se sdělením míní). Pokud jde o užívání delších jednotek, je nutno rozlišovat mezi ilokuční situací výpovědi (kde, kým a proč je pronesena) a mimojazykovými faktory, které nezávisejí na této situaci, ale jsou podstatné pro porozumění, tj. znalosti světa, věcí, o nichž se referuje. Na základě těchto úvah dospívá autor k závěru, že je třeba nově koncipovat sémantiku jako disciplínu lingvistickou a nelingvistickou. — Zajímavá je myšlenka J. Ch. Banga a J. Dööra o komunikativní kompetenci (srov. též [68]Henne - Rehbock, 1979); tento pojem interpretují jako univerzální umění vést dialog (bez ohledu na jakékoli vnější podmínky). Tuto kompetenci uvádějí ve vztah ke kompetenci jazykové a k pojmu ideální řečové situace. — V rozsáhlé teoretické stati L. Quortrupa je na základě vysvětlení pojmu abstrakce kritizována transformační gramatika, protože nepracuje s empirickým jazykovým materiálem. V protikladu k ní gramatika pragmaticky zaměřená vychází z konkrétních jazykových výpovědí reálně společensky existujících.

Druhý oddíl sborníku je zaměřen sociolingvisticky. Dva z jeho tří příspěvků podávají zprávu o sociolingvistickém výzkumu: F. Gregersen ukazuje na rozdíly v užívání jazyka příslušníky různých sociálních tříd a skupin (charakterizuje jazyk pomocných pracovníků v nemocnici s ohledem na jejich sociální postavení). Výklady v části teoretické i popis výsledků výzkumu se však omezily pouze na některá všeobecná konstatování. — Podobně U. Haeberlin popisuje výsledky výzkumu užívání slov, zejm. odborných termínů domácích i cizích u vysokoškolských studentů různého sociálního původu. — Aspekt, z hlediska některých autorů typicky pragmatický (Klaus, 1975), totiž ovlivňování uživatelů jazyka pomocí jazyka je námětem příspěvku R. M. Blakara. Jeho cílem je analyzovat jazyk jako integrální součást sociálních a politických aktivit a zjišťovat jeho podíl na strukturování a řízení chování uživatelů jazyka. Podává výčet jazykových prostředků, které autorovi jazykového projevu slouží k dosažení určité pozice vzhledem k příjemci, a tím také k dosažení záměru (charakterizuje z tohoto hlediska výběr slov, volbu gramatické formy, slovosled atd.).

V třetím oddíle jsou zařazeny tři příspěvky psycholingvistické (se zaměřením neurolingvistickým). E. Jacobsen zkoumá odlišné chápání významů slov (názvů pocitů) u nervově nemocných. — S. Söndergaard podává odborné popisy anatomie a fyziologie mozku v souvislosti s fungováním řečových mechanismů při různých poruchách řeči, zejm. při afázii. Souvislost s pragmalingvistikou je zde zřejmě nutno chápat tak, že popis a vysvětlení poruch řeči může pomoci pro pochopení a výklad produkce a vnímání řeči vůbec. — O toto spojení se pokusil v poslední části své stati S. E. Olsen. Za důležité pokládá teze, že užívání jazyka poskytuje nejzákladnější údaje vědám o člověku a že jazyka se vždy užívá v sociálním kontextu. Tyto teze je také třeba brát v úvahu při vytváření pragmatické teorie přirozených jazyků. Autor předkládá model procesu interakce, který může podle něho být použit jako model pragmatické lingvistické teorie. Tento model je založen na interpretaci jednotlivých řečových aktů (ve smyslu Searlově) a na způsobu spojení řečových aktů s akcí, činností člověka (uvádí dva typy pravidel, podle nichž interakce probíhá, pravidla interpretační a sekvenční).

Čtvrtý oddíl sborníku se zabývá především problematikou sepětí jazykového vyjádření a činnosti. P. B. Andersen ukazuje na úryvcích rozhovorů, jak souvisí struktura textu se strukturou akce (text je správně zformován, jestliže je správná struktura vyjadřovaných akcí); pod označením syntax akce se rozumí to, jak jednotlivé momenty akce (činnosti) spolu souvisejí, v jakém pořadí následují, jsou-li zaměnitelné, co lze vypustit atd. Autor se dotýká také teorie řečových aktů, která podle něho trpí přílišnou abstrakcí. Zdůrazňuje, že každá teorie musí mít za základ konkrétní situaci (tento přístup je společný všem příspěvkům sborníku). Pokud jde o řečové akty, je třeba charakterizovat řečovou situaci jako celek a zkoumat řeč ve vztahu k činnosti, jejíž je součástí. — Teorie řečových aktů z hlediska rozlišení vnější a vnitřní řeči se částečně dotýká i K. Bjerg. Pojem řečový akt, o kterém se uvažuje obvykle v rámci interpersonální komunikace, je třeba rozšířit i pro případy, kdy osoba vnitřně hovoří sama se sebou. — K. Gloy osvětluje termín řečová manipulace a jeho pozici v popisu řečového jednání (zejm. to, jak je manipulace z hlediska mluvčího realizována řečí a jak je záměr, cíl řeči odhalován příjemcem). — Vztah akce, činnosti a jejího jazykového vyjádření, problémy analýzy jazyka v jeho užívání s ohledem na specifiku takových oborů, jako je strojová lingvistika, jsou předmětem příspěvku R. C. Schanka. Předkládá se v něm model popisu akcí za pomoci určitých kategorií pojmů, kauzálních pojmových vztahů a kauzální syntaxe.

V jediné stati posledního oddílu řeší J. Mey [69]otázky týkající se kontroly řečové činnosti (vlastní sebekontrola mluvčího, společenská kontrola), dále se v ní píše o jazykových „přestupcích“, o technice produkování řeči a o předpokladech správného užívání jazyka. Jedním z nejdůležitějších předpokladů je to, že přiměřený kód je takový, který odpovídá konkrétní situaci; nejde jen o gramatickou správnost, ale také o pragmatickou ekvivalenci a o celkovou jazykovou ekvivalenci situace.

Závěrečná stať J. Meye nemá ve sborníku ani shrnující ani uzavírající ráz. Jako závěrečná má být zřejmě chápána vzhledem k uspořádání všech příspěvků sborníku: postupuje se v něm od filozofických a obecných problémů lingvistické teorie přes jednotlivé oblasti pragmalingvistického zkoumání (sociolingvistika, psycholingvistika, neurolingvistika) k novým oborům lingvistiky (textová lingvistika, teorie řečových aktů a řečového jednání) až k praktickým otázkám denního užívání jazyka (jazyková kultura).

Takový byl zřejmě také záměr sborníku: ukázat, jak se v různých oblastech jazykového zkoumání uplatňuje ohled na praktickou činnost. Pragmalingvistika není tedy v tomto pojetí speciální, určitěji vymezenou disciplínou. Jde vlastně o mnohoaspektový přístup ke zkoumání jazyka a také o určitou kritickou reakci na lingvistické teorie předcházejících období, které aspekty užívání jazyka nebraly programově v úvahu.

Závěrem lze říci, že sborník přes svou jistou nesystematičnost ve výběru jednotlivých příspěvků přináší řadu cenných informací z aktuálních oblastí současného jazykového zkoumání a nové, interdisciplinární pohledy na jazykové jevy.

 

LITERATURA

 

HENNE, H. - REHBOCK, H.: Einführung in die Gesprächsanalyse. Berlin 1979.

KISELEVA, L. A.: Voprosy teorii rečevngo vozdejstvija. Leningrad 1978; rec. v SaS, 41, 1980, s. 169—170.

KLAUS, G.: Síla slova. Praha 1975.

VISKOVIČ, K. S.: O terminach „pragmalingvistika“ i „didaktolingvistika“. VJaz, 1961, č. 3, s. 52—59.

Slovo a slovesnost, ročník 43 (1982), číslo 1, s. 67-69

Předchozí Eva Buráňová: Sovětská práce o strojovém překladu

Následující Ivan Lutterer: Toponymický slovník Moravy a Slezska dokončen