Toponymický slovník Moravy a Slezska dokončen

Ivan Lutterer

[Chronicles]

(pdf)

Топонимический словарь Моравии и Силезии окончен / The toponymical dictionary of Moravia and Silesia terminated

Vydáním druhého svazku toponymického slovníku Místní jména na Moravě a ve Slezsku II (M—Ž) L. Hosáka - R. Šrámka (Academia, Praha 1980, 964 s.; dále jen MJMS), špičkového díla onomastiky československé a vůbec slovanské, který vychází za deset roků po svazku prvním (Lutterer, 1972), je zpracování moravské a slezské toponymie jako svébytného celku konečně završeno, i když zatím jen po stránce lexikografické. R. Šrámek připravuje ještě 3. svazek, který bude obsahovat soustavu moravskoslezských místních jmen, jejich systematiku (zvlášť potřebné bude retrográdní uspořádání materiálu), modelovou analýzu a kartografické zpracování v podobě atlasu. Tím se Morava a Slezsko nejen vyrovnají Čechám, jimž se už dříve průkopnickou prací Vladimíra Šmilauera dostalo jak Soustavy českých místních jmen, tak i toponymického Atlasu,[1] nýbrž v mnohém je dokonce předčí. Tento pokrok je patrný již na celkové koncepci Slovníku MJMS. Na rozdíl od Profouse chápe Šrámek toponymii dynamicky jako strukturovaný útvar jazykového systému, determinovaný zeměpisně, historicky a sociálně; v toponymických jevech vidí víc než pouhý zrcadlový odraz určitých reálií nebo mimojazykových faktorů; neomezuje se jen na zjišťování výchozího apelativa korespondujícího s daným propriem, nýbrž programově přechází od pozorování izolujícího k výzkumu systematizujícímu, který mu umožňuje postihnout i působení toponymického kontextu na sémantiku jmen. Systémový způsob výkladu, v 2. svazku zvlášť zvýrazněný v heslové rubrice 5, opírá se o Šrámkovy teoretické studie, které vznikaly v průběhu jeho mnoholeté práce na Slovníku MJMS.[2]

Dílo Hosákovo a Šrámkovo převyšuje starší dílo Profousovo nejenom po stránce teoretické, [70]ale též metodologické. Je to pochopitelně dáno jednak možností kvalifikované dělby práce mezi dvěma autory — historikem[3] a lingvistou-onomastikem, jednak jejich dokonalou praktickou obeznámeností s topografií celého zkoumaného území. Zvlášť předchozí terénní výzkumy R. Šrámka jako dialektologa, který měl příležitost poznat z autopsie bezmála každý kout na Moravě a ve Slezsku (odkud sám pochází), vnesly do jeho práce novou kvalitu, totiž důraz na nářeční podobu místních jmen. Znalost dialektu napomohla v řadě případů správnějšímu výkladu jmen, a to nejčastěji tehdy, jestliže se úřední název obce, plně respektující spisovnou normu, nevčlenil pro svou hláskovou a někde i tvarovou odlišnost do mluveného úzu místních obyvatel. Za cenný přínos považujeme dále soustavné uvádění nářečních podob jmen obyvatelských a přídavných jmen odvozených od toponym (rozdíly jsou někde značné, srov. Vsacan — Vsetíňan, vsacký — vsetínský apod.).

Na některé další přednosti velkého díla Hosákova a Šrámkova jsme upozornili již v citované recenzi 1. dílu (šlo např. o přehlednější členění heslového odstavce do 5—6 rubrik a o jeho výraznější typografickou úpravu, o úspornější vyjadřování a větší obsahovou sevřenost výkladu aj.). Nyní, kdy máme konečně celé slovníkové dílo před sebou, vzorně vytištěné a úhledně svázané do dvou přibližně stejně objemných svazků, je namístě představit je jako celek i po stránce kvantitativní (viz Statistický přehled hesel a jmen na s. 962), neboť číselné údaje jsou nejvýmluvnější.

Slovník MJMS obsahuje dohromady 5570 hesel, v nichž je zastoupeno na 3800 různých jmen místních. Jako dokladového materiálu k vývoji jejich formy je použito zhruba 52 000 historických podob. Prvý díl Slovníku (576 s.) zpracovává 2597 hesel, v tom 1713 místních jmen; druhý díl (964 s.) má úhrnem 2973 hesel, v tom 2087 jmen. Autoři excerpovali historické doklady ze 77 pramenů původních a ze 65 edic, používali 92 topografických příruček a jazykových pomůcek. Seznam použité speciální literatury historickomístopisné, lingvistické a onomastické obsahuje 274 samostatných položek. Připočteme-li k tomu ještě 6 mapových děl (zvláštní místo zaujímá Komenského mapa Moravy z r. 1633 a Šemberova Mapa země Moravské z r. 1881), představuje úhrn všech bibliografických položek, s nimiž bylo pracováno, úctyhodné číslo 514.

Jak při práci na Slovníku rostly zkušenosti autorů, a především jak vědecky vyzrával mladší partner v autorské dvojici, prohlubovaly se výklady jmen, zjemňovaly se jejich metody a argumentace se stávala nejen přesvědčivější, ale zároveň i obsažnější (zatímco v 1. svazku se na jedné stránce uvádějí v průměru 4,5 hesla, v 2. svazku jsou to už jenom 3 hesla). Kdo sám nepoznal obtížnost a delikátnost spolupráce v autorském kolektivu (a tím spíše v dvojici), odborností a věkem navíc heterogenním, sotva si dovede představit, kolik asi nezávislého přemýšlení, odvahy a názorové průbojnosti musel vyvinout R. Šrámek, aby se sám našel, aby se nebál odklonit, kde to považoval za nutné, od uznávaných autorit (svých vzorů) a razit si metodicky vlastní cestu při výkladu, zdůvodňování i při formulaci hypotéz. Nechceme tu tvrdit, že jde pokaždé o odklon potřebný a ve svých důsledcích šťastný, vždy je však nesen poctivou snahou autora o poznání vědecky co nejpřesnější, byť se veřejnosti zdálo jakkoli málo líbivé. To je obvykle případ místních jmen z oblastí národnostně smíšených, jako byla severní Morava, Slezsko nebo jiná místa. R. Šrámek doceňuje velice objektivně podíl cizorodého živlu na osídlování těchto krajů v minulosti, jak je patrno např. z toho, že jména německého původu interpretuje vždy sine ira et studio (s povděkem to už konstatovali i někteří zahraniční recenzenti 1. dílu MJMS). Tím se Slovník stává nedocenitelným též jako materiálová základna pro studium česko-německých jazykových kontaktů. Praktická využitelnost bohatého materiálu ještě vzroste, až bude k dispozici retrográdní rejstřík hesel; avšak už nyní se dá pro jazykovou kontaktologii vytěžit ze Slovníku nemálo jedinečných poznatků o sídelní historii (např. rozborem německých jmen obcí, které vznikly za druhé kolonizace v 17.—19. stol., sledováním pová[71]lečné odněmčovací revize v pohraničních okresech aj.), o zákonitostech hláskové substituce, o tzv. jménech smíšených apod. V tomto ohledu poskytnou dobrou službu i praktické přehledy sestavené R. Šrámkem: Seznam nových místních jmen pro bývalé německé obce a obce s německým jménem (s. 928—929), Konkordance přejmenovaných, změněných a nových místních jmen (s. 932—938) a především Změny v místních jménech Moravy a Slezska od 5. 5. 1945 do 1. 1. 1972 (s. 897—927). Zájemce o studium středověké sídelní sítě a zaniklých osad najde nové, dosavadní naše poznatky v lecčems korigující údaje ve dvou statích L. Hosáka, Hustota sídlišť ve středověku (s. 951—954) a Osady považované neprávem za zaniklé (s. 955 až 961), a v Soupise místních jmen na Šemberově Mapě země Moravské (s. 878—889).

O dobré Šrámkově erudici etymologické (je žák Machkův, ale i Šmilauerův) a o jeho vyvinutém smyslu pro věcnost a uměřenost zmiňovala se již naše recenze 1. svazku MJMS. Přehlížíme-li nyní Slovník v celistvosti, vystupují do popředí výrazněji než dříve další jeho cenné vlastnosti: serióznost a náročnost. Na rozdíl od svého brněnského učitele dovede být Šrámek v etymologizování přísnější a nepřejímá ani jeho poněkud lehkověrný sklon k formálním ústupkům na základě pouze sémantických responzí. V tom spíše projevuje šmilauerovskou střízlivost. Výklady některých hesel by mohly vyjít jako samostatná vědecká pojednání (např. Odry, Olomouc, Opava, Osoblaha, Pouzdřany, Sekyřkostel, Svratka, Zdounky, Znojmo). Všechny jsou pěknou ukázkou Šrámkova toponomastického umění v detailu, příkladem jeho bystrého smyslu kombinačního a zároveň potvrzením kritické uvážlivosti autorovy. Tváří v tvář práci tak olbřímí a svým způsobem ojedinělé rezignujeme na recenzentskou zvyklost připomínat a vytýkat i chyby: ostatně těch několik drobností, které jsme si na okraj MJMS vypsali, vyznělo by nedůstojně jako malicherná pedanterie.

Autorům díla, jaké se v národě objevuje jednou nebo nanejvýš dvakrát za století, patří trvalá vděčnost a obdiv celé české a vůbec slovanské onomastiky.

 

LITERATURA

 

LUTTERER, I.: Základní dílo o místních jménech na Moravě a ve Slezsku. SaS, 33, 1972, s. 52—54.

PROFOUS, A.: Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny. Praha 1960, s. 521—670.

ŠRÁMEK, R.: Toponymické modely a toponymický systém. SaS, 33, 1972, s. 304—318.

ŠRÁMEK, R.: Slovotvorný model v české toponymii. SaS, 37, 1976, s. 112—120.

Slovo a slovesnost, volume 43 (1982), number 1, pp. 69-71

Previous Olga Müllerová: Sborník o pragmalingvistice

Next Anna Jirsová, Hana Prouzová: Syntakticko-sémantická analýza polských sloves s tzv. událostním argumentem