K zapojení lexikálně vyjádřených základních prostorových obsahů do věty

Josef Štěpán

[Články]

(pdf)

К включению лексически выраженных основных обозначений простора в чешское предложение / On the position of lexically expressed basic spatial meanings in the sentence

0. Prostorové okolnosti mimojazykové skutečnosti se aktivně odrážejí ve společenském vědomí v prostorových obsazích. V tomto příspěvku se v rámci studia odrazové sémantiky (Štěpán, 1979, 1981) soustředíme na vyjadřování prostorových obsahů ve větě jednoduché. Z rozsáhlé problematiky vyjadřování prostorových obsahů ve větě jednoduché, souvětí a textu vybíráme otázku základních prostorových obsahů (dále jen ZPO), u nichž jde o prostorovou orientaci vzhledem k jednomu bodu; stranou zde necháváme složené (komplexní) prostorové obsahy, jako vzadu u zdi, významy přenesené, ustálená spojení apod.

Vycházíme z toho, že prostor (podobně jako čas) je podstatnou podmínkou pohybu hmoty, že je to objektivně reálná forma pohybující se hmoty (Konstantinov, 1975, s. 69).[1] Soudobá mechanika se neomezuje jen na absolutní prostor (a čas) jako klasická mechanika Newtonova, ale jde jí o relativnost délky, času a současnosti: vznikla Einsteinova speciální a obecná teorie relativity (Horák - Krupka, 1976, s. 425).[2] Prostor (a čas) je absolutní i relativní, konečný i nekonečný, přetržitý i nepřetržitý (Konstantinov, 1975, s. 76). „Prostor je nehomogenní, protože jeho jednotlivé části mají různý stupeň křivosti, což je působeno nerovnoměrným rozložením masy” (Zeman, 1978, s. 119).[3] Bylo by zajímavé zkoumat vztah mezi prostorem (a časem) „vědeckým” a prostorem (a časem), který vyjadřuje jazyk.

Systém ZPO není člověku vrozen, nýbrž získává ho ontogeneticky postupně stykem s mimojazykovou i jazykovou skutečností (Ananjev - Rybalko, 1964). Tento systém ZPO jako součást společenského vědomí je fylogeneticky výsledkem dlouhého historického vývoje. Vlivem rozdílných faktorů života není systém ZPO a jeho řečové vyjádření totožný v jednotlivých etnických celcích a jejich společenském vědomí.[4] V zásadě během vývoje společenského vědomí a jazyků působily dvě dialekticky spojené tendence: (1.) orientace v prostoru podle Slunce ve dne, podle hvězd a Měsíce v noci, podle jevů obklopujících člověka na Zemi[5] (objektivní orientace podle Slunce, hvězd a Měsíce je nejen u člověka, ale i u včel, mravenců a ptáků, jak ukazují např. výzkumy v SSSR; srov. Ivanov, 1962); (2.) orientace podle smyslové zkušenosti člověka (tato subjektivní orientace vychází z lidského těla, z rozdílu mezi jeho horní a spodní částí, přední a zadní, levou a pravou stranou).[6] Do společenského [103]vědomí většiny evropských národů (a tedy i českého) se dostaly jen takové ZPO, u nichž je subjektivní orientace v souladu s orientací objektivní. Orientace podle hlavy (horní ZPO) a nohou (dolní ZPO) má oporu v zemské přitažlivosti,[7] popis ZPO začneme tedy těmito ZPO (viz níže 1). Orientace přímo před sebou (přední ZPO) a prodloužení v opačném směru (zadní ZPO) je v souladu s objektivním pohybem člověka v prostoru; řadíme sem i orientaci boční, která je podle rukou (pravá ruka je pracující, levá pomáhající) (viz níže 2). Třetím a čtvrtým typem ZPO je orientace v krátké a delší vzdálenosti (3 a 4); zde subjektivní orientaci můžeme objektivizovat měřením. Pátým typem je orientace komplementární (5). Vedle uvedených základních typů ZPO jsou ještě další specializované (viz 6). Stranou zde necháváme ZPO na povrchu jevů nebo uvnitř, protože jejich řečové vyjadřování (konkurence bydlet na koleji x bydlet v koleji) nelze řešit jen sémanticky, je to otázka sociálně psychologická.

Na rozdíl od vyjadřování času česká věta nevyjadřuje uvedené ZPO gramaticky slovesným tvarem,[8] ale vyjadřuje je lexikálně, popř. slovotvorně. Věty vznikají v konkrétním prostoru, a mají proto základní prostorovou orientaci.[9] Tato orientace je dána především slovy, která označují pojmy jako aktivní odrazy smyslově vnímatelných jevů mimojazykové skutečnosti (věta označuje myšlenku jako aktivní odraz faktu mimojazykové skutečnosti). Tradičně se uvádí, že uvedené ZPO má ve větě příslovečné určení místa. Soustředíme se zde na problematiku věty jednoduché a především na nejčastější prostorový cirkumstant kde? (Těšitelová, 1974, s. 165).[10] Třebaže ukážeme, že uvedené ZPO se vyjadřují také slovotvorně, všimneme si především toho, jak jsou pojaty a řečově[11] vyjádřeny v české jednoduché větě, tedy jaký mají význam, jakými slovními druhy se vyjadřují, jak se zapojují do věty apod. Vycházíme z předpokladu, že autor jazykového projevu (věty) má možnost volby prostorového významu vzhledem k základní prostorové orientaci věty; v tom je aktivnost odrazu mimojazykových prostorových okolností ve společenském vědomí. V první etapě třídění ukazujeme na vztah prostorového cirkumstantu a příslovečného určení místa[12] k mimojazykové skutečnosti, teprve v druhé etapě se zabýváme slovnědruhovým vyjádřením a zapojením do věty. To by mohlo mít význam např. pro konfrontační studium jazyků a pro výuku češtiny.

Jazykovědná literatura týkající se vyjadřování prostorových obsahů je dnes již dost rozsáhlá. Z prací českých a slovenských lingvistů za posledních 15 let jsou to především konfrontační práce rusistů (Běličová-Křížková, 1974, 1978), slovakistů (Rybák, 1968) a anglistů (Tahal, 1972/3). Řada prací je bez konfrontačního aspektu; transformační analýza (Křížková, 1967), generativní popis (Piťha, 1972), germanistický popis (Kupkovič, 1979/80). Z prací zahraničních lingvistů uvádíme namátkou sovětskou praktickou cvičebnici (Vsevolodovová - Paršukovová, 1968), bulharský článek (Bujuklijevová, 1967) a monografii (Pavlovová, 1977).

[104]1. Začneme rozlišováním ZPO horního a dolního.

1.1. ZPO horní vyjadřuje především předložka nad.

1.1.1. Ve větě předložka nad zapojuje substantiva a zájmena v I,[13] srov. Stráň se zvedala nad říčkou (Kozák 151),[14] Pak se nade mnou trochu rozednilo (Otčenášek 64), ve větě Nad školním atlasem hloubali (Frais 110) může jít o prostorový cirkumstant i o aktant.

Předložka nad bývá u odvozeného slova přehodnocena v prefix, a to u deverbativních substantiv, srov. nadpis, tj. ‚krátký text umístěný nad jiným textem‘, nadjezd apod. (Tvoření slov v češtině 2, s. 569, dále jen Tvoření), dále u předponových útvarů smíšeného typu, srov. nadpalubí (Tvoření, s. 689), i čistého typu, srov. nadkrb (Tvoření, s. 713).

1.1.2. Horní ZPO vyjadřují také nerozvitá adverbia,[15] srov. Jednoho dne se nahoře opět ozval gramofon (Otčenášek 35), Měl najednou navrchu lístek (Romportlová 24), Létá vysoko (Šmilauer, 1971, s. 188).[16]

V němčině se adverbia prefigují a vyjadřují pak i stanovisko (umístění) autora, srov. auf der Burg, die oberhalb des Sprecherstandpunktes und oberhalb des Städtchens liegt (droben) a auf der Burg, die oberhalb des Städtchens liegt und die gleichzeitig Standort des Sprechers ist (heroben) (Steinitzová - Lang, 1969, s. 160); jde zde již ovšem o složený prostorový obsah.

1.1.3. Horní ZPO vyjadřují i substantiva s relativním významem místním, odvozená z adverbií: svršek, hořejšek (toto je odvozeno od adjektiva příslovečného původu).

1.2. ZPO dolní vyjadřuje předložka pod.

1.2.1. Ve větě předložka pod zapojuje substantiva a zájmena v I, srov. Ondy objevila matka pod postelí hadrový pytlík (Otčenášek 10), Já mám pod sebou jen vodu (Moravcová 138), ve větě Bílí medvědi plavou pod vodou (Kozák 15) je možno vedle cirkumstantu kde? uvažovat i o kudy? (po slovese pohybu).

Předložka pod bývá u odvozeného slova přehodnocena v prefix, a to u deverbativních substantiv, srov. podchod (Tvoření, s. 569), u předponových útvarů smíšeného typu, srov. podlesí (Tvoření, s. 689), i čistého typu, srov. podsíň (Tvoření, s. 711).

1.2.2. Adverbia bývají odvozena od předložky pod, srov. naspodu, vespod: On je vespod (Rafaj 45). Další adverbia: Dole stálo jméno deníku (Nesvadba 23), Létá nízko (Šmilauer, 1971, s. 188), Trochu níže visel portrét (Francouz 65).[17]

1.2.3. Dolní ZPO vyjadřují i substantiva s relativním významem místním, srov. spodek, dolejšek, např. zděný spodek domu.

 

[105]2. Z jiného hlediska rozlišujeme přední, zadní a boční ZPO.

2.1. ZPO přední se vyjadřuje předložkou před.[18]

2.1.1. Ve větě předložka před zapojuje substantiva a zájmena ve funkci cirkumstantu kde? v I, srov. Musel jsem dlouho čekat přede dveřmi (Nesvadba 111), Představí si před sebou těch dvanáct belhavých hodin (Otčenášek 9).

Předložka před bývá u odvozeného slova přehodnocena v prefix především u předponových útvarů smíšeného typu, srov. předhůří, předměstí (Tvoření, s. 689), řidčeji i čistého typu, srov. předsíň, předzahrádka, tj. ‚zahrádka vpředu mezi budovou a komunikací‘ (Tvoření, s. 715).

2.1.2. S předložkou před souvisejí adverbia vpředu, vepředu (Konstantinovová, 1962), která vyjadřují přední ZPO, srov. Vepředu vybuchla první mina (Frais 175).

2.1.3. Přední ZPO vyjadřují i substantiva s relativním významem místním, např. předek, popředí; jsou-li rozvita substantivem označujícím smyslově vnímatelný jev, mají konkrétní ZPO, srov. V popředí místnosti seděli členové výboru (RP 22.2.80); nejsou-li takto rozvita, mají význam obecnější, srov. V popředí stál otec, nebo přenesený, srov. v popředí pozornosti.

2.2. ZPO zadní se vyjadřuje předložkou za, která mívá i význam časový.

2.2.1. Ve větě předložka za zapojuje substantiva a zájmena v I, srov. Za oknem se už vrstvila tma (Otčenášek 72), Drž se za mnou (úzus).

Předložka za bývá u odvozeného slova přehodnocena v prefixy za-, zá-, a to u deverbativních substantiv, srov. zatáčka (Tvoření, s. 569), u předponových útvarů smíšeného typu, srov. zálesí, zahraničí (Tvoření, s. 688), zřídka čistého typu, srov. zábřeh, tj. ‚místo za břehem‘ (Tvoření, s. 717).

2.2.2. S předložkou za souvisejí adverbia vzadu, pozadu, srov. Konrádek dřepěl vzadu (Fábera 39), Pořád chtěl zůstávat pozadu (Fábera 57); ve spojení se substantivy označujícími smyslově vnímatelné jevy je význam příslovce konkrétní, srov. Doktor otvíral vzadu dveře (Joneš 145), tj. ‚zadní dveře‘.

2.2.3. Zadní ZPO vyjadřují také substantiva s relativním významem místním: zadek, pozadí.

2.3. Ve vyjadřování ZPO se projevuje zřejmý izomorfismus mezi předním a zadním ZPO. Tím se oba ZPO liší od následujícího ZPO.

2.4. ZPO boční se nevyjadřuje tak vyhraněně jako přední a zadní ZPO. Nevyjadřuje se totiž předložkami, ale kořeny substantiv a adverbií.

Jde o substantiva bok, strana, levice, pravice aj., která se zapojují do věty nejčastěji po + L, předložka po zde nevyjadřuje boční ZPO, nýbrž ZPO krátké vzdálenosti, srov. Stála mu věrně po boku (Piťha, 1972, s. 254), tj. ‚u boku‘, Po levici měl bazén naplněný vodou (Francouz 47), Po stranách vozu visely fábory (úzus).

Boční ZPO se vyjadřuje adverbii, srov. Napravo kdosi zakřičel (Frais 176), ve větě Ozvalo se vpravo ode mne (Nesvadba 12), tj. při spojení adverbia se zájmenem (nebo substantivem) jde již o složený prostorový obsah.

 

3. ZPO umístění v krátké vzdálenosti (blízkosti) vzhledem k jednomu smyslově vnímatelnému jevu je možno dále třídit (viz níže 3.2.) na blízkost z boku, (3.3.) po délce a (3.4.) po obvodu a (3.5.) těsnou prostorovou blízkost. Výklad začneme (3.1.) blízkostí, která není specifikována jako u předcházejících čtyř ZPO a kterou nazýváme základní blízkostí.

3.1. Základní blízkost vzhledem k jednomu bodu se vyjadřuje substantivy a zájmeny v předložkových pádech a adverbii.

3.1.1. Substantiva a zájmena označující smyslově vnímatelné jevy, jež jsou body, vzhledem k nimž se vyjadřuje základní blízkost, se zapojují do věty [106]celým repertoárem vlastních předložek, které vyjadřují ZPO základní blízkosti. Tento repertoár je však diferencován.

V centru stojí předložka u (Pršo, 1971), která má „sama o sobě“ ZPO základní blízkosti, srov. u + G ve větách Zůstal jsi pěkně u máminy sukně (Otčenášek 14), Nosil u sebe pistoli (Frais 93). Nejblíže k předložce u má předložka při, srov. při + L ve větě Držím se jenom při zemi (Klevis 53), tj. ‚u země‘; tato předložka mívá v jiném kontextu i další významy, např. časový (při pondělku).

Předložka při bývá u odvozeného slova přehodnocena v prefix pří- u předponových útvarů smíšeného typu, srov. přímoří, tj. ‚krajina u moře‘ (Tvoření, s. 688), zřídka čistého typu, srov. přístodola, tj. ‚co je při stodole‘ (Tvoření, s. 718).

Ostatní vlastní předložky mají význam základní blízkosti jen ojediněle, plní specifické funkce. Předložka k je v ustáleném spojení Napsal to ke konci listu (Šmilauer, 1966, s. 263). Předložka s má vedle ZPO základní blízkosti navíc sémantický rys ‚ve společnosti‘, srov. její spojení s I substantiva označujícího osoby: Seděl s rodiči, tj. ‚u rodičů‘: spojení seděl u rodičů ovšem může znamenat i ‚v bytě rodičů, za nepřítomnosti rodičů‘. Předložka před funguje ve spojeních se substantivy v I označujícími osoby nebo instituce, sbory, právnické osoby a normy, které mají druhotně sémantický rys osoby (soud, právo, zákon aj.), srov. Udělal to před svými rodiči znovu, Mluvil před králem, Prohlásil před soudem,[19] tj. ‚u svých rodičů, u krále, u soudu‘; spojení Udělal to u svých rodičů má ovšem širší význam než Udělal to před svými rodiči, protože může znamenat i ‚v bytě rodičů‘ i ‚za nepřítomnosti rodičů‘.

Substantiva se zapojují do věty také celou řadou nevlastních předložek a předložkových výrazů, které explicitně vyjadřují ZPO základní blízkosti. Nevlastní předložky původu adverbiálního: Jiná hospoda stojí blízko kapličky (Stehlík 49), Překročili řeku blíže přívozu (Frais 218), Stála poblíž ležícího hřebce (Kozák 49), Narodil se nedaleko Kolína (RP 22. 2. 80), Opodál domu bylo ticho (Kozák 49), tj. ‚u kapličky, u přívozu‘ apod. O předložkových spojeních vzniklých ze substantiv a označujících ZPO blízkosti je snad možno uvažovat v dokladech: Nebyl spatřen v blízkosti nastrojených havárií (Frais 210), Boučkovic dům byl v těsném sousedství s vilkou (Rotterová 102), srov. níže 3.5.

3.1.2. Adverbia vyjadřují ZPO základní blízkosti méně konkrétně než předložky ve spojení se substantivy. Jde jednak o adverbia zájmenného charakteru, jednak o adverbia ostatní.

Adverbia zájmenného charakteru vyjadřují uvedený ZPO zpravidla vzhledem k autorovi textu, srov. tady, tu, tuhle, zde: Tady jen skřípe tramvaj (Otčenášek 13), Všichni mě tady mají za krále (Daněk 20), Chci si tu něco přečíst (Nesvadba 27). Uvedená adverbia lze vyjádřit i multiverbizačně (Jedlička, 1969, s. 93; Brož, 1971, s. 97), srov. V (na) tomto místě jen skřípe tramvaj.

Významovým opakem uvedených zájmenných adverbií jsou adverbia támhle, tam aj., která označují delší vzdálenost (viz níže 4). O tom, že právě zájmenná adverbia mají důležité postavení při vyjadřování ZPO blízké i delší vzdálenosti zpravidla vzhledem k autorovi, svědčí mimo jiné to, že z primárních adverbií pouze adverbia tu a tam jsou zcela shodná v ruštině, ukrajinštině a běloruštině (Zatovkaňuk, 1969, s. 213). ZPO základní blízkosti vyjadřuje i ukazovací zájmeno tento, které ovšem neplní funkci prostorového cirkumstantu, nýbrž má funkci atributu (Rybák, 1972; Hlavsa, 1975, s. 52). Bude třeba se ještě zabývat vztahy mezi zájmeny ukazovacími a předložkami.

Velkou skupinu vyjadřování ZPO základní blízkosti představují ostatní adverbia, která však odpovídají nejen na otázku kde?, ale i jak daleko?, srov. [107]Něco docela blízko dunělo (Moravcová 29), Spatřil její tvář docela blízko (Kozák 165), Pracuji nablízku (Nesvadba 14), Opodál hraje skupina hudebníků (Joneš 30), Stádo se zdržovalo opodál (Kozák 56). Od těchto dokladů se liší věta Kousek dále byly dva schody (Fábera 21), v níž jde o dva cirkumstanty, a věta Zastavil se až u Košic, kde vedle uvedených dvou otázek je i otázka až kde? — Specifické je adverbium doma odvozené od substantiva, srov. Doma stejně vědí, že jsem zajat (Fábera 21).

3.2. Speciálním ZPO umístění v krátké vzdálenosti k nějakému bodu je ZPO blízkosti z boku. Vyjadřuje se nevlastní předložkou vedle ve spojení s G substantiv a zájmen, srov. Vedle vlaku hráli havíři (Rafaj 48), tj. ‚u vlaku‘, Ludvovo místo je vedle Týny (Romportlová 18), Znovu pracují vedle sebe (Frais 12), Šel vedle táty (Otčenášek 78). — Řidčeji se vyjadřuje předložkou po s L substantiva bok s významem ‚vedle‘, srov. Držel se Petrovi po boku (Frais 229), tj. ‚vedle Petra‘.

3.3. Dalším speciálním ZPO blízkosti je ZPO blízkosti po délce vzhledem k nějakému jevu. Vyjadřuje se nevlastními předložkami podle a podél ve spojení s G substantiv a zájmen, srov. Podle okna splýval závěs (Piťha, 1972, s. 255).

3.4. ZPO blízkosti po obvodu se někdy vyjadřuje slovesy s prefixy ob- a roz-, srov. rozhlížet se, obtočit aj., která vyjadřují pohyb kolem osy. Dále se vyjadřuje i u substantiv prefixem o-, srov. okvětí, a ve složeninách výrazy okolo-, kolem-, srov. okolostojící, kolemjdoucí apod.

Ve větě se uvedený ZPO vyjadřuje nevlastními předložkami kolem, okolo (Trávníček, 1951, s. 1256), jež jsou adverbiálního původu a jež se spojují se substantivy a zájmeny v G, srov. Kolem mlýna se pasou krávy (Stehlík 47), Nic už jsem kolem sebe nevnímal (Otčenášek 63), Levou ji obejme okolo zad (Francouz 12), Papíry byly obtočeny kolem chryzantém (Rafaj 23).

Zapojení kolem / okolo + G má u cirkumstantu kudy? nejen význam ZPO blízkosti po obvodu, ale i blízkosti z boku, srov. Prošel jsem kolem schránek (Nesvadba 1977).

Uvedený ZPO se vyjadřuje dále adverbii kolem, okolo, dokola, a to nejčastěji adverbii samotnými, srov. Vše kolem ztichlo (Olbracht 11), Dokola lemovaly svět svěže zelené jehlice stromků (Klevis 70), Opatrně se rozhlíželi kolem (Frais 221), řidčeji jako součást příslovečného sousloví, srov. Jinak kolem dokola šumí les (Stehlík 47), nebo spřežek kolkolem, koldokola (Knappová, 1974, s. 16).

Z příslovečné spřežky je utvořeno relativní místní substantivum okolí (Šmilauer, 1971, s. 52).

3.5. ZPO těsné prostorové blízkosti (SSJČ, 1, s. 606) se vyjadřuje výrazy hned (ten má jindy i platnost časovou), přímo, těsně a jejich odvozeninami. Tyto výrazy se kombinují s uvedenými i dalšími ZPO, např. se ZPO zadním, srov. Sestra ho uvítala hned za dveřmi (Moravcová 61), se ZPO základní blízkosti, srov. Karel stál těsně u okna (Nesvadba 129), Nejvíc lidí se hromadilo hned u vchodu (Kadlec 34) apod.

Zajímavý je doklad Matky seděly kolem blízké hospody (Nesvadba 61), v němž základní blízkost vyjádřená adjektivem blízký se kombinuje s blízkostí po obvodu vyjádřenou nevlastní předložkou, jde již o složený prostorový obsah.

 

4. ZPO umístění v delší vzdálenosti (dálce) se vyjadřuje v komunikaci neřečovými prostředky, např. ukázáním ruky na vzdálenější jev, jak je to zřejmé z dokladu, v němž popisované „ukázání“ v autorské řeči doplňuje řečové vyjádření ZPO dálky (výraz támhle) v přímé řeči postavy, srov. „Koupelna je támhle,“ ukázal Honza na dveře vedle schodů do podkroví (Klevis 122).

Uvedený ZPO se vyjadřuje především zájmennými adverbii, srov. Támhle jde (Otčenášek 81), Je tam jen tma (Otčenášek 73) aj. Výraz tam na rozdíl od výrazu támhle vyjadřuje nejen umístění v delší vzdálenosti, ale plní v textu [108]i funkci odkazovací a obecněji funkci ztotožnění (Rybák, 1970). ZPO umístění v delší vzdálenosti vyjadřují dále ukazovací zájmena tamten, tamhleten apod. (Hlavsa, 1975, s. 52) ve funkci atributu. O zájmenných prostředcích při vyjadřování umístění v blízké vzdálenosti srov. výše 3.1.2.

ZPO umístění v delší vzdálenosti se vyjadřuje dále adverbiem daleko, které stojí samo, srov. Bojiště bylo hodně daleko (Janáček 44), nebo je součástí příslovečného sousloví, srov. Nejdříve tu široko daleko všechno vykradou (Fábera 20), V oněch místech daleko široko vůbec žádná polonina není (Olbracht).

Je-li delší vzdálenost vyjádřena předložkovým pádem substantiva, jde již o cirkumstant odpovídající na otázku jak daleko? Takové substantivum bývá dále rozvito, srov. Zastavil se na dva kroky od ní (Otčenášek 17); zde jde však již o dva cirkumstanty, o zpřesnění ZPO vzhledem k osobě. ZPO delší vzdálenosti se vyjadřuje i opakováním substantiv, srov. Po míle a míle není domku ani člověka (Šmilauer, 1966, s. 266).

 

5. ZPO umístění v komplementu k označované (i neoznačované) části prostoru znamená, že fakt se nerealizuje uvnitř označované (i neoznačované) části prostoru, ale mimo ni; obě části prostoru se doplňují, jsou v komplementárním vztahu.

5.1. Uvedený ZPO se ve větě vyjadřuje nevlastními předložkami mimo (Kočiš, 1971), vně, stranou ve spojení s G a A substantiv a zájmen, jež označují smyslově vnímatelné jevy, srov. Údolí bylo mimo možný záběr (Rotterová 158), Nejde přece tak docela mimo tento svět (Moravcová 75), Vně české země čeká jiná práce (Piťha, 1972, s. 255), Stranou fotografie visel portrét (Francouz 65). Dále se vyjadřuje předložkovým výrazem stranou od, srov. Topinkův rozestavěný dům stál stranou od původní zástavby vesnice (Rotterová 53); stejný obsah vyjadřuje i věta Topinkův rozestavěný dům nestál v původní zástavbě vesnice.

Nevlastní předložka mimo bývá u odvozeného slova v předponovém útvaru čistého typu přehodnocena v prefix, srov. mimojsoucno, mimolet (Tvoření, s. 719).

5.2. ZPO umístění v komplementární části prostoru se dále vyjadřuje adverbii, srov. Venku svítil do ticha měsíc (Fábera 31), A dneska bude pryč (Nesvadba 102), Poněkud stranou stála nákladní auta (Kozák 109). — Adverbium jinde vyjadřuje uvedený ZPO již značně neurčitě podobně jako multiverbizované spojení na jiném místě (jinde) ve větě Hodiny ovšem nepůjdou na jiném místě (Moravcová 10).

Substantivum vnějšek, utvořené od adjektiva příslovečného původu, označuje relativní prostorový pojem (Šmilauer, 1971, s. 52).

 

6. Specializované prostorové obsahy orientované podle jednoho bodu jsou dvojího druhu:

6.1. Prostorový obsah z druhé strany hranice nebo prostoru, který se vyjadřuje předložkou přes ve spojení s A substantiva, srov.: Kancelář mám přes ulici (Piťha, 1972, s. 255), nebo předložkovými obraty na druhé straně, na druhém konci ve spojení s G substantiva: Na druhé straně Vltavy plul ke zdymadlu parník (Klevis 10), To je na druhém konci města (Fábera 21). Oba doklady se liší ve vyjádření děje: zatímco v prvním je dynamické sloveso (plul), v druhém je sloveso statické (je). S tímto rozdílem pak souvisejí i rozdíly v transformovatelnosti: zatímco druhý doklad je na druhém konci města můžeme transformovat na spojení je u druhého konce města, jež má ovšem nejen význam ‚uvnitř města‘, ale i ‚mimo město‘, prvý doklad Na druhé straně Vltavy plul parník takto transformovat nelze; spojení na druhé straně Vltavy totiž odpovídá nejen na otázku kde?, ale i kudy?

Předložkový obrat bývá nedeterminován, resp. jde o adverbializované spojení, srov. Vyskočil na opačné straně (Rafaj 50).

[109]6.2. Prostorový obsah protikladný se vyjadřuje ve větě předložkou proti, resp. naproti, s D substantiva nebo zájmena, srov. Dvorek byl proti kopci (Joneš 152), Uviděl proti sobě strom (Moravcová 78), Naproti mně seděla hezká brunetka (Šmilauer, 1966, s. 261).

Předložka proti bývá u odvozeného slova přehodnocena v prefix u předponových útvarů čistého typu, srov. protivítr (Tvoření, s. 712), a u deverbativních substantiv, srov. protisázka (Tvoření, s. 713).

Protikladný prostorový obsah se vyjadřuje také adverbiem, srov. Naproti byla hospoda (Fábera 21), a substantivem protějšek, jež je utvořeno od adjektiva příslovečného původu a označuje relativní prostorový pojem.

 

7. Závěr. Prostorové okolnosti mimojazykové skutečnosti se aktivně odrážejí ve společenském vědomí v základních prostorových obsazích. Ty jsou výsledkem historického vývoje společenského vědomí, během něhož působila subjektivní i objektivní orientace v prostoru. Zabývali jsme se horním a dolním ZPO, předním, zadním a bočním ZPO, ZPO v krátké i delší vzdálenosti a některými dalšími specializovanými ZPO. Stranou zůstaly ZPO na povrchu jevu nebo uvnitř něho.

Uvedené obsahy se jen zřídka vyjadřují neřečovými prostředky (např. gestikulací), základní vyjádření je řečové. Vedle slovotvorných prostředků, které úzce souvisejí s předložkami (srov. nadpis, podpis, předzahrádka apod.), je to především v češtině lexikální vyjadřování ZPO adverbii a předložkovými pády substantiv, popř. zájmeny.

Adverbia vyjadřují ZPO již svým lexikálním významem, pro úplné vyjádření prostorové orientace podle jednoho bodu však potřebují nějaký kontext, protože sama o sobě neoznačují hmotné jevy, jevy smyslově vnímatelné (Štěpán, 1979), srov. Ve vile se chodilo po špičkách a mluvilo pošeptmo. Jednoho dne se nahoře opět ozval gramofon (Otčenášek 34—35); v dokladu i jinde je zřejmá souvislost prostoru s časem, srov. výraz opět.

Naproti tomu substantiva označují hmotné jevy, nemohou však sama o sobě vyjadřovat uvedené ZPO svými lexikálními významy (kromě několika substantiv označujících relativní prostorové pojmy, jako hořejšek, vnitřek apod.), mohou ZPO naznačovat svou slovotvornou strukturou (srov. výše); substantiva vyjadřují uvedené ZPO ve spojení s předložkami.

O způsobech zapojení ZPO do věty a do textu rozhoduje autor textu, jazykového projevu (v tom je aktivnost odrazu) a do jisté míry úzus češtiny, související se sémantikou předložek, adverbií, popř. některých zájmen, a se systémem ZPO.

Bude třeba ovšem ještě zkoumat jednak vztahy uvedeného prostorového cirkumstantu kde? k dalším prostorovým cirkumstantům, jako odkud?, kudy?, kam?, až kde?, až kam?, až odkud?, jak daleko?, (tím ještě více vynikne různý způsob zapojení lexikálně vyjádřených ZPO), jednak vztahy uvedených ZPO k ostatním prostorovým obsahům, přeneseným, srov. za objektivními příčinami se skrývá řada subjektivních chyb (RP 17. 1. 80), i složeným, komplexním, srov. Kluci se ještě chvíli táhli vpovzdáli za námi (Kadlec 53). Bude třeba zkoumat i syntagmatiku ZPO.[20] Uvedené ZPO se vyjadřují nejen cirkumstanty ve větě, ale např. i determinantem, srov. přední, zadní. Bude třeba se zabývat nejen orientací podle jednoho bodu, ale i podle více bodů, srov. Stojí mezi židlí a pohovkou. S tím souvisí také klasifikace těchto bodů. Výrazy prostorového významu plní úlohy nejen ve větě jednoduché, ale i v souvětí a v textu vůbec (Hausenblas, 1967).

 

[110]LITERATURA

 

ANANJEV, B. G. - RYBALKO, J. F.: Osobennosti vosprijatija prostranstva u detej. Moskva 1964.

ANCEAUX, J. C.: The Nimboren language. s-Gravenhage 1965.

BĚLIČOVÁ-KŘÍŽKOVÁ, H.: Prostranstvennaja determinacija v russkom i češskom jazykach. In: Konfrontační studium ruské a české gramatiky a slovní zásoby. Praha 1974.

BĚLIČOVÁ-KŘÍŽKOVÁ, H.: K systému prostorových vztahů v současných slovanských jazycích. Slavia, 47, 1978, s. 122—142.

BÉMOVÁ, A.: Slovesná prefixace z hlediska intence. SaS, 42, 1981, s. 143—148.

BOGORAZ-TAN, V. G.: Čukči. Leningrad 1939.

BROŽ, L.: Adverbiaľnaja perifrastika. Univerzita Karlova. Praha 1971.

BUJUKLIJEV, I.: Kьm charakteristikata na lokativnite pojasnenija v starobъlgarski ezik. SlavSlov, 2, 1967, s. 351—363.

HAUSENBLAS, K.: Zobrazení prostoru v Máchově Máji. In: Realita slova Máchova. Praha 1967, s. 67—111.

HLAVSA, Z.: Denotace objektu a její prostředky v současné češtině. Praha 1975.

HORÁK, E.: Predložkový systém spisovnej slovenčiny. SlR, 37, 1972, s. 341—354.

HORÁK, E.: Významový protiklad smer — miesto v predložkovom systéme slovenčiny. JČ, 24, 1973, s. 142—152.

HORÁK, Z. - KRUPKA, F.: Fyzika. Příručka pro vysoké školy technického směru. Sv. 2. Praha 1976.

IVANOV, V. V.: Jazyk v porovnání s jinými prostředky sdělování a uchovávání informace. In: Prikladnaja lingvistika i mašinnyj perevod. Kijev 1962, s. 79—116.

JEDLIČKA, A.: Univerbizace a multiverbizace v pojmenovacích strukturách. Slavica Pragensia, 11. Praha 1969, s. 93—101.

JIRSOVÁ, A.: Prefixace sloves a slovesná vazba. NŘ, 62, 1979, s. 1—7.

KNAPPOVÁ, M.: O vzniku příslovcí z frazeologických spojení. SaS, 35, 1974, s. 15—20.

KOČIŠ, F.: O smerovom význame predložky mimo. Kultúra slova, 8, 1971, s. 14—17.

KONSTANTINOV, F. V. a kol.: Základy marxisticko-leninskej filozofie. Bratislava 1975.

KONSTANTINOVÁ, T. I.: Slovoobrazovateľnyj analiz t. naz. sostavnych narečij, genetičeski soderžaščich formy imennych prilagateľnych. Slavica Pragnesia, 4. Praha 1962, s. 411—418.

KOPEČNÝ, F.: Základy české skladby. Praha 1962.

KREJNOVIČ, E. A.: Vyraženija prostranstvennoj orientacii v nivchskom jazyke. VJaz, 1960, č. 1, s. 78—89.

KRUPA, V.: Časové a priestorové súradnice slovesa. JČ, 29, 1978, s. 24—32.

KŘÍŽKOVÁ, H.: Adverbiaľnaja determinacija so značenijem mesta i napravlenija. VJaz, 1967, č. 2, s. 32—48.

KUPKOVIČ, A.: Lokálny a temporálny význam nemeckých primárnych predložiek. Cizí jazyky ve škole, 23, 1979/80, s. 220—232.

LENIN, V. I.: Spisy 14. Bratislava 1958.

ORAVEC, J.: Významová štruktúra prvotných predložiek. JČ, 19, 1968, s. 41—49.

PAVLOVA, R.: Prostranstvennyje konstrukcii v drevnerusskom jazyke v sopostavlenii s drevnebolgarskim jazykom. Sofia 1977.

PIŤHA, P.: Nekotoryje zamečanija k obrabotke morfologii obstojateľstva mesta v generativnom opisanii češskogo jazyka s neskoľkimi urovnjami. PSML, 3, 1972, s. 241—257.

PIŤHA, P.: K popisu předložkových konstrukcí v češtině (předložka před). SaS, 38, 1977, s. 14—26.

PRŠO, A.: Predložka u v miestnom význame v staršej slovenčine. SlR, 36, 1971, s. 361—369.

RAY, S. H.: The language of Torres straite. In: Report of the Cambridge anthropological expedition to Torres straite. Cambridge 1909.

RYBÁK, J.: Vyjadrenie „kategorie umiestenia“ v slovenčine a ruštine. Ruštinár, 3, 1968, s. 199—204.

[111]RYBÁK, J.: Opozícia ukazovacích zámen tu — tam. SlR, 35, 1970, s. 91—98.

RYBÁK, J.: Poznámky k opozícii slov tuto — tuhla, tamto — tamhla. SlR, 37, 1972, s. 151—157.

SABOL, F.: O slovnodruhovej povahe výrazov vyše a niže. SlR, 43, 1978, s. 34—37.

SKALIČKA, V.: Typ češtiny. Praha 1951.

Slovník spisovného jazyka českého, 1. Praha 1960 (zkr. SSJČ).

STEINITZ, R. - LANG, E.: Adverbial-Syntax. Studia grammatica 10. Berlin 1969.

ŠEMJAKIN, F. N.: Jazyk i čuvstvennoje poznanije. In: Jazyk i myšlenije. Moskva 1967. Rec. J. Kraus, SaS, 30, 1969, s. 344—345.

ŠMILAUER, V.: Novočeská skladba. Praha 1966.

ŠMILAUER, V.: Novočeské tvoření slov. Praha 1971.

ŠROMOVÁ, Z.: Syntagmatika příslovcí v dvojjazyčném slovníku. In: Slovo a slovník. Bratislava 1973, s. 237—247.

ŠTĚPÁN, J.: K tzv. odrazové sémantice. JA, 16, 1979, s. 65—66.

ŠTĚPÁN, J.: K zapojení lexikálně vyjádřených časových obsahů do věty. SaS, 42, 1981, s. 200—208.

TAHAL, K.: Některé předložky místních vztahů v češtině a angličtině. Cizí jazyky ve škole, 16, 1972/3, s. 199—206.

TĚŠITELOVÁ, M.: Otázky lexikální statistiky. Praha 1974.

TĚŠITELOVÁ, M.: Využití statistických metod v gramatice. Praha 1980.

TRÁVNÍČEK, F.: Mluvnice spisovné češtiny, 2. Praha 1951.

Tvoření slov v češtině 2. Odvozování podstatných jmen. Praha 1965.

VSEVOLODOVÁ, M. V. - PARŠUKOVÁ, Z. G.: Sposoby vyraženija prostranstvennych otnošenij. Moskva 1968.

ZATOVKAŇUK, M.: Differenciacija vostočnoslavjanskich adverbiaľnych obrazovanij. ČsRus, 14, 1969, s. 213—221.

ZEMAN, J.: Teorie odrazu a kybernetika. Praha 1978. Rec. V. Grulicha v RP 27. 4. 1979, s. 4.

ZIMA, P.: Hauština. Praha 1973.

 

R É S U M É

Zur Eingliederung der lexikalisch ausgedrückten Grundrauminhalte in den Satz

Raumumstände der äußersprachlichen Wirklichkeit finden ihre aktive Widerspiegelung (Reflexion) im Gesellschaftsbewußtsein in den Grundrauminhalten (weiter nur GRI). Diese sind ein Ergebniss der historischen Entwicklung des Gesellschaftsbewußtseins, während dessen subjektive und auch objektive Orientation im Raum gewirkt hat. Der Artikel befaßt sich mit dem oberen und unteren GRI, vorderen und hinteren GRI, GRI in der kurzen und längeren Strecke und mit einigen weiteren speziellen GRI. Unbeachtet sind GRI auf der Vorgangsoberfläche oder innen des Vorgangs geblieben.

Die obenerwähnten Inhalte drücken sich nur selten durch die nicht sprachlichen Mittel (z.B. durch die Gestikulation) aus, die sprachliche Äußerung ist primär. Außer den wortbildenden Mitteln, die eng mit den Präpositionen (vgl. nadpis — Überschrift, podpis — Unterschrift usw.) zusammenhängen, gibt es lexikalische Äußerung der GRI im Tschechischen vor allem durch Adverbien und Präpositionalkasus der Substantive, bzw. durch Fürwörter. Die Adverbien drücken GRI schon durch ihre lexikalische Bedeutung aus, für vollständige Äußerung der Raumorientation nach einem Punkt brauchen sie doch einen Kontext, da sie selbst die materiellen Vorgänge, sinnlich wahrnehmbaren Vorgänge nicht bezeichnen (Štěpán, 1979), vgl. In der Villa ist man auf den Zehen gegangen und hat man flüsternd gesprochen. Eines Tags hat oben wieder der Plattenspieler ertönt (Otčenášek 34—35): im Beleg und auch anderswo gibt offensichtlich ein Zusammenhang zwischen Raum und Zeit. Dagegen Substantive bezeichnen die materiellen Vorgänge, sie selbst können aber obenerwähnten GRI durch ihre lexikalischen Bedeutungen [112]nicht ausdrücken (außer einigen Substantive, die relative Raumbegriffe, z. B. hořejšek — der obere Teil, vnitřek — das Innere), sie können GRI nur durch die Wortbildungsmittel (vgl. oben) andeuten: die Substantive drücken erwähnten GRI durch die Präpositionen aus.

Über die Eingliederungsart der GRI in den Satz und in den Text entscheidet der Author des Texts (darin ist die Aktivität der Widerspiegelung) und einigermaßen Usus des Tschechischens, der mit der Semantik der Präpositionen, Adverbien, bzw. einiger Fürwörter, zusammenhängt, und mit dem System der GRI.

Slovo a slovesnost, ročník 43 (1982), číslo 2, s. 102-112

Předchozí Petr Karlík: Souvětné vyjadřování postojů mluvčího

Následující Petr Piťha: K otázce valence u adjektiv