Darwinovo pojetí jazyka a myšlení (Příspěvek k dějinám filozofie jazyka)

Jan Petr

[Články]

(pdf)

Подход Дарвина к языку и мышлению. Вклад в историю философии / Darwin’s conception of language and thought. A contribution to the history of philosophy

Sté výročí úmrtí anglického přírodovědce a myslitele Ch. Darwina (1809—1882), zakladatele teorie vývoje organického světa, poskytuje nám příležitost zamyslet se nad jeho místem v dějinách filozofie jazyka a v návaznosti na otázky antropogeneze také nad jeho pojetím vzniku jazyka a myšlení. Tento komplex otázek, kterým se zabývalo již před Ch. Darwinem mnoho významných vědců různých společenskovědních oborů, tvoří u Ch. Darwina součást jeho vývojové teorie o proměnlivosti druhů (zpracoval ji v ucelené podobě už r. 1839, ale knižně ji předložil veřejnosti až r. 1859),[1] součást jeho revolučního materialistického nazírání na živou přírodu a tím také na vztah člověka k ní. Člověk byl podle něho produktem vývoje, nikoliv výsledkem jednorázového stvořitelského aktu nadpřirozené bytosti. Celým svým dílem postavil se Ch. Darwin do řady vědců, jako byli M. Kopernik, I. Kant, F. Bacon, D. Diderot, J. Lamarck a další, kteří již před ním vysvětlovali vznik a vývoj celé přírody bez boha a pokládali vývoj za konstitutivní atribut neživé a živé přírody (srov. Bölsche, 1909). V té době to byl vzhledem k oficiálním náboženským doktrínám vskutku revoluční čin.

Darwinovo učení znamenalo rozhodující úder názoru přežívajícímu ze středověku, podle něhož se živá příroda nemění, nevyvíjí, ale zůstává takovou, jakou byla stvořena.

Ještě švédský biolog K. Linné (1707—1778) v spise Systema naturae (1735) hlásal názor, že na světě je tolik živých druhů, „kolik jich na počátku stvořila nekonečná bytost“. Byla to teorie stability druhů s neměnnými charakteristickými vlastnostmi v anatomii a ve všech projevech funkční činnosti. O stálosti druhů nepochyboval ani geolog Ch. Lyell (1797—1875), ani botanik J. D. Hooker (1817—1912), kteří patřili mezi nejslavnější vědce své doby.

Právem poukazoval V. I. Lenin (Spisy, 1, s. 150) na velký ateistický význam Darwinova učení, které přineslo účinné podněty pro materialistické myšlení v 19. století a pomohlo překonat omezenost materialismu 18. století. Ch. Darwin se sice nepovažoval za ateistu ve smyslu odmítání existence boha. V otázkách náboženství byl agnostikem. Avšak celým svým dílem bojoval proti náboženskému učení o stvoření člověka a přírody bohem. V 1. vydání knihy O vzniku druhů přírodním výběrem nenajdeme ani jednu zmínku o bohu. Teprve do textu jejího 2. vydání byl Ch. Darwin nucen dodat větu o tvůrci vesmíru a teistické pojetí, že na počátku světa tvůrce vložil do jedné bytosti nebo omezeného počtu bytostí život v jeho různých podobách. Četné poznatky o jeho vztahu k náboženství najdeme v jeho korespondenci (Darwin, 1887, I., s. 281—294; Darwin, 1950, s. 339, pozn. 281; s. 351, pozn. 359; s. 363, pozn. 434) a vlastním životopise (Darwin, 1951).

Ch. Darwin uvedl evoluční hledisko do chápání a výkladu vztahu člověka k celé živé přírodě, která není podle něho neměnná, ale vyvíjí se. Zásadně zdůrazňoval determinismus v přírodě, v níž nejsou jevy bez příčiny; ta podmiňuje proměnnost jevů a zvláštnosti v uspořádání živých bytostí. Podle něho neexistují spontánní, [178]bezpříčinné změny organismů (Platonov, 1960, s. 59). Člověka Darwin pojímal jako součást přírody a jako určitý vývojový produkt živých organismů (srov. Franzer, 1909), vzniklý přírodním výběrem[2] a žijící v konkrétních přírodních podmínkách na naší zeměkouli (srov. Semenov, 1966). Lidstvo doporučoval pojímat jako nepřerušené pokračování biologického a duchovního vývoje člověka (Bouglé, 1909). Ch. Darwin věřil v pokrok a vedl k vědeckému optimismu, upevňoval víru člověka v jeho poznávací schopnosti. Svět je podle něho poznatelný. Na otázku, jak vznikl na zeměkouli život, jednoznačně neodpověděl. Uvedl, že tento problém bude možno rozřešit až v budoucnosti, až lidstvo dosáhne vyššího stupně vědění a bude disponovat hlubšími poznatky i v této vědní oblasti (srov. k tomu Engels, Spisy, 20, s. 90, 98—99). Takto jednoznačně odmítl teologický výklad o původu života.

Převratný Darwinův přínos k rozvoji materialistického světového názoru vysoce oceňovali klasikové marxismu (přestože se od něho lišili v nazírání na řadu jevů) a nejednou se pochvalně vyjádřili o revolučních složkách jeho učení. K. Marx po přečtení knihy O vzniku druhů … napsal dne 19. 12. 1860 B. Engelsovi, že „je to kniha, která obsahuje přírodopisnou základnu pro náš názor“ (Spisy, 30, s. 161). Obdobně pochvalné výroky najdeme také např. v Engelsově dopise Marxovi z 11. nebo 12. 12. 1859 (Spisy, 29, s. 583) nebo v Marxově dopise F. Lassallovi z 16. 1. 1861 (Spisy, 30, s. 644), v němž se spis O vzniku druhů označuje „jako přírodovědecký podklad historického třídního boje“. Engels pak pronesl nad hrobem K. Marxe tato památná slova: „Charles Darwin objevil zákon vývoje organické přírody na naší planetě. Marx je objevitelem základního zákona určujícího pohyb a vývoj lidských dějin“ (Spisy, 19, s. 369). Obdobná slova plná uznání najdeme v Engelsově předmluvě k anglickému vydání Manifestu z r. 1888 (Spisy, 21, s. 385) a v Dialektice přírody (Spisy, 20, s. 476). V. I. Lenin souhlasil s takovým srovnáváním darwinismu a marxismu a doplnil je o nové poznatky (Spisy, 1, s. 150).

Klasikové marxismu ovšem kriticky hodnotili některé závěry z Darwinova díla (srov. Marxův Kapitál, Engelsova díla Dialektika přírody a Anti-Dühring) a v řadě případů zastávali zcela odlišné názory (Gemkow, 1973, s. 335—336), např. na boj o život (např. Engels, Spisy, 20, s. 578—579) jako základ přírodního výběru, na obsah fylogenetického vývoje živé přírody, na účelné přizpůsobování organismů okolí atd. (zvl. Spisy, 34, s. 203—206). Zákon přírodního výběru byl pro B. Engelse přijatelnější v upravené a značně rozšířené podobě darwinisty E. Heckela (1834 až 1919). Engels plně uznával revoluční převrat, který v nazírání na svět způsobila Darwinova vývojová teorie. Věřil, že má všechny předpoklady pro to, aby se v budoucnosti dále rozpracovávala a prohlubovala a tím si trvale udržela svou aktuálnost a podnětnost. K tomu dodal slova, která mají bezprostřední vztah k našemu dalšímu výkladu: „Třebaže tato teorie (tj. Darwinova vývojová teorie — poznámka J. P.) ještě projde v jednotlivostech mnoha změnami, řeší celkem už nyní problém víc než dostatečným způsobem. Vývojová řada organismů od několika jednoduchých ke stále rozmanitějším a složitějším, jak je dnes vidíme před sebou, až po samého člověka je zhruba v základních rysech prokázána; tím je nejen umožněno vysvětlení pro daný stav organických přírodních produktů, nýbrž je také dána základna pro předhistorii lidského ducha, pro sledování jeho různých vývojových stupňů od jednoduché protoplazmy nejnižších organismů, bezstrukturní, ale na podráždění reagující, až po myslící lidský mozek. Bez této předhistorie však zůstává existence myslícího lidského mozku zázrakem“ (Spisy, 20, s. 476).

Podle Engelse jsou přírodovědci zavázáni Ch. Darwinovi za to, že pozvedl význam [179]historické metody. Šel totiž dále než jeho předchůdci, kteří konstatovali některé změny v neživé přírodě, protože poznal, že tento vývoj má progresívní povahu. Dospěl přitom k poznání, že zákony přírody se mění tehdy, když se změní podmínky, v nichž tyto zákony působí (Platonov, 1960, s. 52). Darwinova teorie vývoje (organický svět je v neustálém pohybu; změny probíhají od jednoduchého k složitému a někdy k dokonalejšímu) umožnila chápat svět (srov. Lenin, Spisy, 1, s. 154) jako soubor různých forem pohybující se hmoty, které mají jednu společnou hmotnou substanci. Toto pojetí filozofického monisticky pojatého materialismu kladl Engels do souvislosti s přírodovědeckými poznatky Ch. Darwina. Jeho učení však nechápal (ani Marx) jako soustavnou filozofickou koncepci.[3] — Nechápal ji takto ani sám Ch. Darwin, byl však přesvědčen, že jeho učení povede k novému filozofickému nazírání na svět. V deníku si r. 1837 napsal: „Moje teorie povede veskrze k filozofii“ (Apel, 1909, s. 79).

Ch. Darwin uplatnil ve své době jako jediný při formulování biologických teorií princip účelnosti v živé přírodě (Darwin, 1951, s. 16). Mluvil o účelnosti v přírodním výběru (ten zahrnuje jen zachování změn, nikoliv jejich vytvoření, srov. Engels, Spisy, 20, s. 91) a o přetrvání nejlépe přizpůsobených jedinců, o účelném užití prostředků k dosažení cíle, který živočich sleduje (to je ovšem přenášení lidských měřítek na říši zvířat). Účelné jednání může si podle něho zvíře osvojit v určité konkrétní situaci. Může se však vytvořit nová situace, v níž se opakuje jen část situace známé. V tomto novém případě zvíře sice reaguje opakovaně, avšak jeho reakce již za těchto částečně nových okolností nemusí být nutně účelnou (Darwin, 1964, předml., s. 8). Jinde píše Ch. Darwin o principu účelně sdružených (organizovaných) zvyků, který se uplatňuje za jistých duševních stavů. Kdykoliv se totiž navodí týž duševní stav, byť ve slabé míře, projeví se bezděčná snaha vykonávat na základě zvyku a asociace tytéž pohyby určitých částí těla, jak tomu bylo v předchozích případech, přestože by neměly v nové situaci sebemenší užitek, byly by neúčelné (Darwin, 1964, s. 30). Při popisu těchto jevů používá Ch. Darwin psychologické pojmy jako stav mysli, pocity a přání (tamtéž, s. 7). Tento princip je však podle názoru dnešních psychologů velmi složitý a nebylo by pro nás snadné jej na tomto místě podrobně vysvětlit.

Když B. Engels zvažoval Darwinovo pojetí účelnosti v rámci teorie přírodního výběru, upozornil na to, že jde vlastně o dvě jeho formy, které nesmíme směšovat: jednak o výběr pod tlakem přelidnění, jednak o výběr podmíněný většími schopnostmi jedince přizpůsobit se změněným okolnostem, v nichž přežívají jen ti, kteří jsou těmto okolnostem lépe přizpůsobeni (Engels, Spisy, 20, s. 577). Toto přizpůso[180]bení však může v jednom případě znamenat — objektivně posuzováno — pokrok, v druhém případě krok nazpět (Engels tu uvádí příklad adaptace organismu na cizopasný život, tamtéž). Ch. Darwin se ovšem zaměřil na zkoumání první formy výběru. Proto chápal účelnost v přírodě jako výsledek výběru náhodných změn ve vztahu k podmínkám daného prostředí (Prezent, 1960, s. 88). Odlišně ovšem pojímal dialektický vztah účelnosti a nahodilosti B. Engels. V Anti-Dühringu na obranu Ch. Darwina poukazoval na účelné přizpůsobování zvířat jejich okolí „bez vědomého záměru, bez zprostředkování představami“ (Spisy, 20, s. 89) a odmítal tvrzení E. Dühringa, že by toto přizpůsobení muselo být způsobeno představami, tedy že by to měla být u zvířat činnost vědomá, záměrná. Hlavní smysl svého odlišného pojímání přírodních zákonů (včetně účelnosti) Engels vyjádřil těmito slovy: „Každý pokrok v organickém vývoji je zároveň krokem nazpět, neboť upevňuje jednostranný vývoj a vylučuje možnost vývoje v mnoha jiných směrech. Ale toto je základní zákon“ (Spisy, 20, s. 578).

Při výkladu účelnosti a nahodilosti v živé přírodě uplatňoval Ch. Darwin pojetí filozofické kategorie nahodilosti a nutnosti (Krajewski, 1971). Na nich vlastně vybudoval teorii evoluce a v jejím rámci pojetí přírodního výběru. Podle něho totiž změny zpočátku nahodilé, avšak užitečné, které se projevily ve vlastnostech a schopnostech jednotlivců, se mohou postupně přeměnit na účelné a ukázat se pro další progresívní vývoj jako nutné. Nutnosti Ch. Darwin připisoval objektivní charakter, nahodilosti tuto povahu rozhodně odpíral pod vlivem mechanického determinismu (kterého byl při výkladu přírody rozhodným zastáncem; Platonov, 1960, s. 59). Neuznával totiž, že by se v důsledku přírodního výběru mohla nahodilost změnit v strukturní nutnost. V této souvislosti znalci Darwinova díla uvádějí, že se v něm projevují jen náznaky pochopení dialektického vztahu obou kategorií.

Nad Darwinovým omezeným pojímáním obou kategorií se zamýšlel Engels a v této souvislosti podal o nich svůj vlastní dialektický výklad. Odmítl dosavadní představy filozofů o nutnosti, a to právě na základě Darwinových poznatků o fungování nahodilosti v živé přírodě (Spisy, 20, s. 496—499). Ukázal, že existuje vnitřní nutnost jako neoddělitelný atribut systému v živé přírodě a že nahodilost je třeba pojímat jako její zákonitý doplněk, dokonce jako formu jejího projevu (Spisy, 39, s. 226).

Takové pojetí nahodilosti a nutnosti má význam pro pochopení Darwinovy i Engelsovy teorie o vzniku jazyka a myšlení, samozřejmě podle toho, jak si její tvůrci vykládali vztah obou kategorií.

V Darwinově díle najdeme nejvíce poznatků o jeho pojetí jazyka (řeči) a myšlení v spise O původu člověka (3. kapitola), v němž pojednává o rozumových schopnostech člověka a zvířete, a v práci Výraz emocí u člověka a u zvířat (3., 4., 9., 11., 12. a 14. kapitola). Darwin tu především srovnává schopnost zvířat dorozumívat se pomocí zvuků a pohybů některých částí těla a lidskou řeč a pohyby, gesta a mimiku jako prostředky komunikace v kolektivu (ve stádu zvířat a lidské společnosti). Příležitostně se k těmto otázkám také vyslovil v některých dalších spisech, např. O vzniku druhů přírodním výběrem.

U Ch. Darwina ovšem nenajdeme ucelenou charakteristiku nebo definici jazyka. Z příležitostných poznámek se dá usoudit, že v řečovém projevu rozlišoval obsah (tj. myšlenky, které se vyjadřují jazykovými prostředky), jeho artikulovanou zvukovou stránku (může být hlasitá nebo vnitřní „tichá“) a doprovodnou mimiku, gestikulaci a jiné pohyby těla. Chápe jazyk jako biologický jev, výsledek napůl lidského důvtipu (nebo dovedností) a napůl instinktu (Darwin, 1970, s. 88, 168). Myšlení charakterizoval jako schopnost uvažovat a zobecňovat (tamtéž, s. 168).

Řeč byla pro Ch. Darwina vskutku obdivuhodným mechanismem, „který označuje různé předměty a vlastnosti různými znaky a podněcuje tvorbu myšlenek, jež by nikdy nemohly vzniknout z pouhého vjemu smyslů, a kdyby i vznikly, nebylo [181]by možné je rozvíjet“ (ibid., s. 168). Snad tato formulace nás opravňuje k přesvědčení, že Ch. Darwin chápal jazyk jako složitou soustavu vzájemně vázaných prostředků („mechanismus“), která slouží k pojmenování jevů a jejich vlastností. Ukazoval, že jazyk je nástrojem myšlení, slovně vyjadřuje (a tím také zvnějšňuje) jeho schopnost zevšeobecňovat smyslové vjemy. Na jiném místě svého díla uvedl, že slova vyjadřují „nejvýraznější vztahy“ mezi předměty a lidmi (srov. k tomu Marxovo pojetí slova, Petr, 1980, s. 92—93).

V rámci charakteristiky jazyka, kterou najdeme u výkladu o původu lidstva na zeměkouli, Ch. Darwin (1970, s. 65) ostře odmítl snahy přirovnávat vnitřní uspořádání jazyka k umění, alespoň pokud jde o jeho praktické a metodické utváření. Nepochybně měl na mysli skutečnost (a tu si přitom musel dobře uvědomit), že jazyk na rozdíl od umění není výsledným produktem uvědomělé a cílevědomé lidské činnosti, ale že vznikl spontánně a funguje při dorozumívání neuvědoměle, automatizovaně. Jazyk není jevem třídně podmíněným a na rozdíl od umění nemůžeme v jeho případě mluvit při hodnocení dějinného vývoje jako o procesu směřujícím podle principu finality k stálému zdokonalování. Je namístě poukazovat na tendenci k účelnému přizpůsobování jazyka jako celku i jeho jednotlivých složek (samozřejmě s ohledem na jeho základní společenskou funkci).

Řeč pojímal Ch. Darwin jako individuální reakci člověka na své okolí, která je vlastní jen jemu. Je závislá na jeho biologických vlastnostech, zvláště na mozku, a podobně jako mozková činnost je také řeč funkcí mozku. Oba fenomény jsou geneticky a funkčně spjaty, nemohou odděleně od sebe existovat ani se vyvíjet. Výše zmíněnou charakteristiku jazyka jako výsledku také napůl instinktu Ch. Darwin doplnil v tomto smyslu: na rozdíl od vrozených instinktů společných lidem a zvířatům, jako je pud sebezáchovy, pohlavní láska, láska matky k novorozeněti, jeho sací reflex apod. (Darwin, 1970, s. 50), řeč není zcela instinktivní jev. K tomuto závěru dospěl na základě poznatku, že dítě řeč nezná od narození a musí se ji teprve postupně, většinou od rodičů, naučit. Avšak, jak uvádí Ch. Darwin (tamtéž, s. 77), člověk jako společenský tvor je obdařen potřebou a „touhou“ mluvit. Počátky tohoto faktu spatřuje Ch. Darwin ve žvatlání nejmenších dětí. Řeč se dále vyvíjí po celý život a obměňuje se podle rozumových předpokladů a podmínek jedince.

Tato charakteristika řeči odpovídá Darwinovu pojetí instinktů. Označoval za ně takovou činnost, kterou může vykonat mladé zvíře, a to bez předchozí zkušenosti a znalosti cíle, k němuž je instinkt povede. Dodal, že instinkty nejsou neměnné, že se mohou měnit, a to vlivem vnějších podmínek, a vyvíjet se v důsledku přírodního výběru. Takto se postupně u jedinců (i kolektivu) hromadí takové instinkty, které jsou pro ně z hlediska existence prospěšné (srov. Ladygina-Kots, 1960, s. 193). Mezi vývojem myšlenkových schopností a instinktů dochází k určitému vzájemnému narušování (tamtéž, s. 51). Instinkt u vyšších zvířat ustupuje rozumové činnosti a u člověka myšlení (rozumu a zkušenostem). Proto také Ch. Darwin říká, že dnešní člověk již ztratil většinu instinktů, které snad měli jeho dávní ještě nepolidštění předkové (tamtéž, s. 77).

Pokud jde o původ a podstatu jazyka, nepřijal Ch. Darwin starozákonní legendu o božském původu řeči. Výslovně odmítl teologické tvrzení, že „jazyk vděčí za svůj původ zvláštnímu aktu stvoření“ (Darwin, 1970, s. 66). Jako materialisticky založený přírodovědec ani nemohl přijmout biblické učení o tom, že řeč existovala již před stvořením člověka. Z jeho evolučního pojetí živých organismů nutně vyplynulo, že řeč a myšlení se vytvořily až na určitém stupni vývoje těchto organismů a že jsou atributy nejvíce vyvinutého živého druhu, člověka.

Ch. Darwin v souladu s celkovou koncepcí vývoje živých organismů soudil, že řeč a myšlení člověka má své genetické kořeny v mozkové činnosti vyšších živočichů a v jejich schopnosti dorozumívat se v rámci stáda zvukovými a pohybovými [182]signály. Neartikulované výkřiky shledal Ch. Darwin jak ve zvukových projevech zvířat, tak i u dětí a ve zvoláních dospělých lidí. Zdůrazňoval přitom formální shody těchto jevů a nedoceňoval rozdíly kvalitativní. Proto také soudil, že „schopnost artikulované řeči sama o sobě nevyvrací názor, že člověk se vyvinul z nějakého nižšího tvaru“ (Darwin, 1970, s. 66). Vždy zdůrazňoval to, co člověka spojuje s organickou přírodou, a za méně důležité považoval to, co jej od ní odlišovalo. Pro jeho teorii je charakteristické, že zkoumal člověka a ostatní živé organismy v přírodě ve vzájemné souvislosti a ve vztahu k danému prostředí.

O smyslech člověka a zvířat soudil, že mají stejné schopnosti vnímání; u zvířat může být smyslové vnímání někdy dokonalejší než u člověka, v některých případech je tomu naopak (Morgan, 1909). Avšak zvířata nedokážou takto získané vjemy zpracovat pomocí myšlení, jako je tomu u lidí. Lidé získávají podněty z okolí (a poznatky o něm, tj. o objektivní realitě) rychleji než zvířata a nabývají také zkušenosti (ve své každodenní činnosti), které dokážou zpětně uplatnit v aktivním působení na přírodu (Dobrogajev, 1945, s. 32). Toto je významný rys Darwinovy teorie, v níž ovšem chybí zřetel k funkci práce při vzniku a rozvoji člověka jako společenskovýrobní bytosti z předchozích biologických stadií, jakými byli opočlověk nebo lidoop, u něhož dále probíhal proces hominizace a sapientizace. Takto vznikl pračlověk, pracoval, mluvil a myslel.

Darwinova záměrná snaha zmenšovat rozdíly mezi člověkem a zvířetem má své kořeny v dějinách lidského myšlení již v 15. století; obdobné pojetí nacházíme u předních osvícenců a v dílech některých jejich pokračovatelů. U Ch. Darwina byl takový názor ještě zesílen tím, že musel důsledně bojovat proti idealistickým názorům na neměnnost druhů (živých organismů) a kategorickým zákazům církve v čemkoliv srovnávat člověka se zvířaty.

Přes důraz na spojení člověka s organickou přírodou považoval Ch. Darwin řeč, schopnost mluvit, za jeden ze základních rozdílů mezi člověkem a živočichy (Darwin, 1970, s. 62). Člověka neodlišuje od zvířat jen pouhé dorozumívání pomocí artikulované řeči, ale i nekonečně větší schopnost „spojovat nejrůznější zvuky a myšlenky“ (Darwin, 1970, s. 63), což souvisí s jeho velkými schopnostmi rozumovými. Jak ještě dále ukážeme, Ch. Darwin si velmi dobře uvědomoval vzájemnou vázanost jazyka a myšlení, mnohem výrazněji než někteří jeho předchůdci a současníci. Ve svém pojetí člověka vždy spojuje jazyk a myšlení v jeden neoddělitelný celek, avšak při analýze vzniku mentálních schopností člověka zkoumá myšlení odděleně od řeči.

Podle Darwina zvuková artikulovaná řeč, podobně jako zvukové a pohybové signály u zvířat jsou nezbytnou podmínkou existence kolektivu a jedince v něm. Přestože nakonec podal výklad o individuálním původu řeči, uznával nade vší pochybnost společenskou povahu řeči (a myšlení), a to od jejího počátku. Podle něho se řeč vyvinula z neartikulovaných výkřiků tvořících postupně soustavu významově funkčních zvukových signálů (počátek této soustavy hledal u vyšších živočichů), kterými se napodoboval křik divokých zvířat nebo zvuky v okolní přírodě. Toto napodobování se ovšem dálo z životní potřeby a často i nutnosti, stávalo se užitečné a účelné jako prostředek sdělení informace, určitého obsahu druhým jedincům ve stádě (jako ochrana proti útoku nepřátel, blížící se živelné pohromě apod.). Tato zvuková sdělení odpovídala existenčním potřebám a vedení polidšťujícího se stáda nejvyspělejších zvířat. Ch. Darwin došel k závěru, že „jazyk vděčí za svůj původ napodobování a pozměňování různých přírodních zvuků, hlasů jiných živočichů a instinktivních výkřiků člověka, při nichž napomáhaly i pohyby a gesta“ (Darwin, 1970, s. 63). K tomu dodává, že pravděpodobně dávný předchůdce člověka poprvé užil svého hlasu při zpěvu (poukázal na to, že někteří gibboni vydávají hudební tóny, Darwin, 1964, s. 73). „Analogií s jinými zvířaty byl jsem veden k závěru, že dávní předkové člověka vydávali pravděpodobně hudební tóny dříve, než si osvojili [183]schopnost článkované řeči, a že tudíž má hlas podle asociačního principu sklon nabývat hudebního rázu, užívá-li se ho za silné emoce“ (Darwin, 1964, s. 73).

Východisko pro využívání zvukových prostředků a poté hlasu při komunikaci Ch. Darwin hledal v hudebních zvucích vydávaných zvířaty v souvislosti s rozmnožováním druhů v době jejich milostných námluv (Darwin, 1964, s. 71). Dokonce formuloval tuto myšlenku tak, že hlasové a jiné orgány řeči „byly nejprve vyvinuty pro sexuální účely, aby jedno pohlaví mohlo volat nebo vábit druhé“ (Darwin, 1964, s. 265). Odtud se měl vyvinout zvyk vydávat významově určené zvuky, jimiž se měli partneři ve zmíněné životní situaci dorozumívat. Ch. Darwin v tomto případě přenesl své poznatky z říše zvířat na formujícího se člověka a dostatečně si neuvědomil, že mnohem častěji hominizující se lidoop vydával různé výkřiky v boji s přírodou a s protivníkem, při kolektivní práci nebo během obrany než v době milostných her, které měly v průběhu roku jen omezenou dobu trvání.

Původ řeči Ch. Darwin tedy hledal v napodobování zvuků v přírodě. To odpovídalo jeho přesvědčení obecnější povahy, že u člověka existuje a jistě také u jeho předků existoval silný sklon k napodobování, sklon, který funguje nezávisle na jeho vůli a aniž by si to uvědomoval (Darwin, 1964, s. 265). Opíral se při tom o pozorování, že „počátek mnoha slov můžeme však sledovat dále než vznik druhů, protože můžeme rozpoznat, jak vlastně vznikla z napodobenin různých zvuků. V různých jazycích nalézáme podivuhodné homologické shody způsobené společným vznikem a analogie vyvolané podobným způsobem utváření“ (Darwin, 1970, s. 65). Shodné názory na původ řeči hlásal v té době profesor oxfordské univerzity M. Müller (srov. dále), s nímž pojily Ch. Darwina osobní vztahy a četné názorové shody. M. Müller byl totiž nadšeným hlasatelem Darwinových koncepcí v rámci jazykovědy, mytologie a obecné etnografie (viz dále).

Ch. Darwin uznával společenskou povahu řeči a také jejího předchůdce, zvuků různého druhu. Vždyť podle něho schopnost styku mezi příslušníky téhož kmene prostřednictvím řeči měla pro vývoj člověka svrchovanou důležitost (Darwin, 1964, s. 264). Soudil však, že její počátek je třeba hledat v napodobovacích schopnostech nadaných a nadprůměrně schopných jedinců v stádu polidšťujících se antropoidních opic. Od těchto individuí se pak měly rozšířit takto utvořené sdělovací prostředky mezi ostatními členy kolektivu. Prvotní pračlověk však byl — jak bylo řečeno výše — společenskou bytostí, Ch. Darwin mluvil o jeho společenských instinktech (Darwin, 1970, s. 77), které nepochybně získal na velmi nízkém stupni vývoje.

Tento výklad o individuálně-kolektivním původu řeči a jejím dalším rozšíření je přímým důsledkem Darwinova výkladu boje o život (angl. struggle for life ‚námaha, zápolení života‘, pod. struggle for existence, battle of life ‚boj o bytí, život, existenci‘ je metaforický obrat) a přírodního výběru. Podle něho se v přírodě stále objevují nové vlastnosti, odchylky u dětí ve srovnání s vlastnostmi jejich rodičů (je to přirozená a spontánní proměnlivost vlastností). Podle Darwinových slov „odchylka, která se nedědí, je pro nás bezvýznamná. Avšak počet a rozmanitost dědičných odchylek stavby, jak nepatrného, tak i značného fyziologického významu, jsou nekonečné“ (Darwin, 1953, s. 15). Těmito vlastnostmi obdaření jedinci se rozmnožují a jejich potomci zdokonalují zděděné kladné vlastnosti a ty se stále stupňují jednosměrným výběrem. Boj o život podmiňuje přírodní výběr z těchto odchylek; udrží se jen takové, které lépe odpovídají situaci, v níž jedinec žije. Neudrží se takové, které jí nevyhovují (Kříženecký, 1932).

K tomuto výkladu je třeba dodat, že se teorie boje o bytí může úspěšně uplatňovat jen na výklad jevů v přírodě, nikoli však na vývoj společnosti. Na tuto skutečnost důrazně upozornil sám Ch. Darwin a po něm další znalci jeho díla, mj. také klasikové marxismu-leninismu (Marx, Spisy, 30, s. 292; Engels, Spisy, 20, s. 578—579 nebo Lenin, Spisy, 14, s. 347). Pokud Marx a Engels v souvislosti s Darwinovým učením mluvili o jeho uplatnění nejen při výkladu světa zvířat, ale také lidské [184]společnosti, vždy poukazovali jen na formální totožnost sociálních a biologických zákonů, nikoli na jejich totožnost obsahovou.

Ch. Darwin se také snažil odpovědět na otázku, kterou si kladli někteří jeho vrstevníci, proč totiž nemluví některá zvířata, když mají obdobně jako mluvící člověk anatomicky uspořádané hlasivky.[4] Vedle podmínky dalšího nutného uzpůsobení mluvních orgánů Ch. Darwin viděl příčinu toho, že zvířata nemluví, v jejich nedostatečně vyvinuté inteligenci, to znamená, že nemají schopnost myslet. Tento správný poznatek se však dostává do rozporu s názorem polemicky formulovaným proti M. Müllerovi, že také u zvířat shledává alespoň v primitivním a počátečním stavu rozumovou činnost (Darwin, 1970, s. 64), schopnost vytvářet obecné pojmy. Ch. Darwin při této příležitosti sice poukázal na biologické (anatomické) předpoklady vzniku řeči (vzpřímená chůze, osvobození rukou od chůze a jejich schopnost pracovat, vývoj hrtanu a úst apod.), ale ty samy o sobě k řeči nestačí. Víme totiž, že biologické faktory mohly jen vytvořit potřebné podmínky pro to, aby prvotní člověk začal artikulovat zvuky a spojovat je ve větší celky, první významové jednotky (Petr, 1980, s. 64—65). Jak ukázal B. Engels, při vzniku řeči je třeba klást na první místo společensky organizovanou práci a vznik myšlení.

Když se při jiné příležitosti Ch. Darwin zamýšlel nad fyziologickými předpoklady vzniku zvuků, uvedl, že zkrácení hrudi a hrtanu umožňovalo vydávání zvuků (zvířata jich užívají pro různé účely k dosažení potřebných cílů). Podle Darwinova pozorování vydávají více zvuků ta zvířata, která žijí ve stádu, než ta, která žijí osamoceně. Zvuky, kterými doprovázela zvířata některé stavy, jako je radost, bolest, strach, úzkost nebo touha, začaly se užívat s určitou pravidelností pokaždé, když se takové stavy vytvořily. A tak se staly signály jejich existence pro okolní jedince, nabyly určitého významu nejen pro toho, kdo je vytvářel, ale také pro toho, kdo je slyšel, přijímal.

Většina zvuků se podle Ch. Darwina vytváří pomocí hlasových a dýchacích orgánů. Vedle nich se však vyskytují v živé přírodě ještě zvuky, které vznikají jiným způsobem, např. při dupání zvířat, u ptáků údery zobáku, chrastění bodci u dikobrazů, pomocí peří u některých zvířat, cvrkot hmyzu apod. Tyto zvuky slouží stejně dobře svému účelu, jsou vyvolány za určitých stavů jejich původců. Pro Darwina tyto „zvuky vytvořené zcela jinými prostředky jsou rovněž výrazové“ (Darwin, 1964, s. 77).

Ch. Darwin věnoval v souvislosti s řečí a myšlením značnou pozornost mimice a gestům, symbolickým pohybům a svalovým pohybům výrazu (emocí) vůbec. Spatřoval v nich projevy úsilí člověka komunikovat s okolím, a proto je co do významu stavěl téměř na roveň řeči. Byl si však vědom toho, že v současné době jsou to ponejvíce průvodní jevy (někdy také samostatné) mluveného nebo jen myšleného řečového projevu, především pro vyjádření citových stavů. Říká totiž, že mimika dodává životnost a sílu našim slovům (Darwin, 1964, s. 264—265). Upozorňuje však na to, že žádný sval se nevyvinul jen pro gestikulaci, tuto funkci plní vždy vedle jiných úkolů (Darwin, 1964, s. 18—19, 264); snad jen u obličejových svalů stojí na prvním místě funkce vyjadřovat emoce, všem ostatním lze připsat odlišné funkce nezávisle na výraze (Darwin, 1964, s. 18).

Kořeny mimiky a gest vidí Ch. Darwin v pohybových signálech zvířat, která se [185]sice podle něho dorozumívají pomocí zvuků, ale také rozumějí gestům a snadno si na ně zvykají. Již u prvotních stád zvířat užívalo se ve vzájemné komunikaci vedle křiků také projevů pohybových. U lidí jsou první formou komunikace mezi matkou a dítětem. U dospělých nabývají větší síly u citově zabarvených projevů, v menší míře se uplatňují jako doprovodné jevy myšlenkových procesů vyššího řádu. Některá gesta jsou naučená, nejsou podle Darwinova přesvědčení vrozená, např. spínání zdvižených rukou apod. (Darwin, 1964, s. 263).

Ch. Darwin soudil, že existují některé pohyby obličeje a částí těla, které vyjadřují tytéž emoce u různých lidských ras. Tyto výrazy považoval za pravé, jsou podle něho vrozené nebo instinktivní. Jiné konvenční výrazy nebo posuňky, jež si jednotlivec osvojil až během svého života, jsou pravděpodobně u různých ras odlišné. Tyto rozdíly srovnával s rozrůzněností jazyků na světě (Darwin, 1964, s. 22).

Pokud se hlasovými projevy vyjadřují při silném podráždění emoce, hodnotí je Darwin jako neužitečné. O jejich původu soudí, že „neúmyslné a bezúčelné smršťování svalů a hrudi a hlasové štěrbiny […] dalo asi první vznik vydávání hlasových zvuků“ (Darwin, 1964, s. 70). Snaží se najít alespoň některé důvody pro návaznost jistých druhů zvuků a určitých duševních stavů lidí, popř. stavů zvířat. Ch. Darwinovi totiž nebylo jasné, proč se vydávají při různých emocích a pocitech značně rozličné zvuky. Přes veškeré úsilí se mu nepodařilo najít mezi nimi nějaký obsahově motivovaný rozdíl. Snad proto nevěřil, že se kdy může podařit dát přesný výklad o příčinách nebo původu každého zvláštního zvuku, vydávaného za různých duševních stavů (tamtéž, s. 72). Pokusil se např. zkoumat soubor zvuků, které vydává člověk jako výraz údivu, a uvedl přitom různá citoslovce (tamtéž, s. 213—214). Toto zkoumání mu však nepřineslo odpověď na výše uvedenou otázku.

Tím, že si Ch. Darwin uvědomoval rozdíly mezi mluvou obyčejnou, vzrušenou a zpěvem, shledal závislost výšky hlasu na některých citových stavech (tamtéž, s. 72—75), zkoumal citovou motivaci pro různé výkřiky, tóny a neartikulované zvuky, které vydávají lidé při pocitu hladu, bolesti, hněvu, strachu nebo žárlivosti. Upozornil dále na to, že ve snaze zmírnit silnou bolest dochází vedle svalového napětí a různých pohybů částí těla k pohybům hlasových orgánů (tamtéž, s. 62), hlas se mění také ve stavu zuřivosti. Při napětí způsobeném bolestí nebo zuřivostí křik přináší úlevu. Z toho Ch. Darwin vyvozuje, že vydávání zvuků a užívání hlasu se asi spojovalo s utrpením jakéhokoliv druhu. Takové vydávání zvuků je pro Ch. Darwina doprovodným jevem přímého působení na nervovou soustavu a jejího podráždění. Vzniká nezávisle na vůli a zčásti také na zvyku. Vedle toho však Ch. Darwin uvedl, že zvuky vydávají zvířata k rozmanitým účelům ze zvyku „jako užitečného prostředku“ (!), obyčejně také tehdy, kdykoliv se opakovaně pociťují za různých jiných okolností tytéž pocity, např. libost, bolest, zuřivost atd. (srov. výše).

Ch. Darwin hledal formální shody mezi rozumovou činností zvířat a lidí (viz dále) a zvukovými a pohybovými signály zvířat a artikulovanou řečí, mimikou a gesty lidí. Správně přitom určil evoluční genetické souvislosti mezi oběma projevy komunikace, avšak nepoukázal na kvalitativní rozdíly mezi nimi. Zvukové a pohybové signály, jichž instinktivně užívají zvířata, vyjadřují jejich individuální pocity a prožitky, netvoří však soustavu dorozumívacích prostředků ve vztahu k okolí. Naproti tomu lidská řeč je nástrojem společenského dorozumívání a tvoří soustavu prostředků, jimiž se dorozumí jednotlivec s kolektivem, v němž žije. Ch. Darwin ovšem viděl rozdíly mezi člověkem a zvířetem v tom, že člověk má mnohem větší schopnosti než zvíře spojovat zvuky (popř. z nich vytvořené slovní jednotky) s jevy, které označují.

Při několika příležitostech Ch. Darwin zdůrazňoval, jak velkou důležitost má schopnost zvířat vzájemně se dorozumívat. Považoval to za nezbytnou součást organizace života zvířat ve stádech. Tato schopnost se vytváří ve vztahu k druhým [186]zvířatům v závislosti na přírodních podmínkách. Proto také, když srovnával křik zvířat s lidskou řečí, napsal: „Zvuky, které vydávají ptáci, nám poskytují v mnoha ohledech nejbližší analogii řeči, neboť všichni příslušníci téhož druhu vydávají tytéž instinktivní zvuky, vyjadřující jejich pocity, a všechny zpěvné druhy užívají této schopnosti instinktivně, avšak vlastní zpěv, dokonce i vábení, se učí od svých rodičů nebo opatrovníků“ […]. První pokusy o zpěv „se dají přirovnat k nedokonalým pokusům dítěte o žvatlání“. […] „Také schopnost artikulace není znakem, který by nás odlišoval od ostatních živočichů, neboť papoušci, kteří se naučili mluvit, neomylně spojují slova s věcmi a osoby s událostmi“ (Darwin, 1970, s. 63).

Při výkladu o vzniku řeči Ch. Darwin nedocenil sociální podmínky nezbytné pro utváření všech prostředků vzájemné komunikace prvotního pračlověka. Stalo se tak proto, že neviděl zásadní rozdíl mezi životem lidské společnosti (ten také zahrnuje výrobní poměry) a životem zvířat ve stádu, který je vybudován na jejich přizpůsobování se přírodnímu okolí. Ch. Darwin nepřipisoval práci a výrobní činnosti rozhodující význam pro přechod od opočlověka a lidoopa k pračlověku. Předpokládal však, že pračlověk ovládal „pouze nepatrně výrobní činnost“ (Darwin, 1970, s. 124) a že své omezené fyzické možnosti nahrazoval rozumovými schopnostmi. Ty mu měly umožnit výrobu nástrojů, zbraní a dalších předmětů potřebných k životu a boji s přírodou. Výrobu pojímal Ch. Darwin jako činnost pračlověka, která nejvýznamnějším způsobem podněcovala rozvoj myšlení a mozkové činnosti vůbec. Ve spojitosti s ní však neviděl počátky řeči a myšlení, ty hledal, jak víme, v rozumových schopnostech nadaných jedinců.

Podle Marxových a Engelsových slov „lidé se sami začínají odlišovat od zvířat, jakmile začnou vyrábět prostředky k svému životu“ (Spisy, 3, s. 35). Zdůraznili tak mj. skutečnost, že pracovní proces jako proces vytváření užitných hodnot vznikl současně se vznikem člověka a že vyplývá ze samé lidské podstaty i z jeho existence. Dále napsali, že pracovní proces má u lidí od samého počátku společenskou povahu a zahrnuje jak práci samu (účelnou lidskou činnost), předmět práce a pracovní prostředky, tak i výrobní vztahy. Engels ve shodě s Darwinovým učením poukázal na to, že nejdůležitějším lidským orgánem, který rozhodným způsobem ovlivnil složitý proces vytváření člověka z vyšších živočichů, byla ruka. Tu chápal nejen jako orgán práce (a práce se podle Engelse začíná zhotovováním nástrojů, Spisy, 20, s. 457), ale také jako její produkt (Spisy, 20, s. 453). Současně s rukou, vedle ní a částečně s její pomocí se vyvíjela také hlava, lidský mozek. Byl to přirozený důsledek působení zákona korelace růstu (na něj poukázal také Ch. Darwin).

Jak jsme uvedli, Ch. Darwin nedocenil význam práce pro vývoj a utváření člověka z předcházejících vyšších živočichů. Aby polemicky dokázal shodu mezi člověkem a zvířetem, poukazoval na to, že také zvířata dokážou užívat nástroje, které nacházejí v přírodě. Uvedl četné příklady toho, že zvířata (nebo celé skupiny zvířat) dovedou, ovšem dočasně a v omezeném časovém úseku, užívat kameny k získávání potravy, že si stavějí z přírodního materiálu jednoduchá obydlí ve větvích stromů nebo na zemi, že bobři dovedou postavit velkolepé hráze na vodních tocích apod. V tom ovšem spatřoval jeden z nejvýznamnějších projevů jejich rozumové činnosti a dále z toho vyvozoval, že v rozumových schopnostech člověka a vyšších savců nejsou zásadní rozdíly. Také zvířata mají schopnost užívat nástroje, jsou obdařena pamětí, vnímají, projevují dráždivost a zvědavost. Proto podle Ch. Darwina je rozdíl mezi vyššími zvířaty a člověkem jen kvantitativní, nikoliv kvalitativní (Ladygina-Kots, 1960, s. 198). K tomu je třeba dodat, že Ch. Darwin se konkrétně nevyjádřil k otázce, zda zvíře dokáže vyrábět nástroje nebo tuto schopnost má jen člověk. Někteří vědci v jeho době tvrdili, že to dokážou, jiní odpovídali na tuto otázku záporně a viděli v tomto rozdílu nepřekonatelnou propast mezi člověkem a zvířetem.

Ch. Darwin nevymezil zásadní rozdíl mezi nástroji, které užívá člověk a které [187]užívá zvíře. Víme, že člověk si předem představí to, co chce pomocí nástrojů udělat, dovede vyrábět nové nástroje a nespokojuje se jen s těmi, které najde již hotové v přírodě, dovede je zdokonalovat, pomocí jedněch vyrábět nové, uchovává je a opakovaně je dokáže používat. To zvíře neumí. Činnost člověka je uvědomělá, zvířete nikoliv (Ch. Darwin však soudil, že i u zvířat je třeba počítat s úmyslným jednáním). Tyto významné skutečnosti si dobře uvědomoval K. Marx a zasvěceně o nich pojednal z pozic historického materialismu ve stejné době, kdy vyšlo pojednání O vzniku druhů (1859). Ve spise Ke kritice politické ekonomie (Spisy, 13, s. 31—189) Marx podrobně uvedl rozdíly mezi uvědomělou činností člověka a neuvědomělou aktivitou zvířete (pojednal o nich již dříve v Ekonomicko-filozofických rukopisech z r. 1844).

V Kapitálu (I, s. 196) označil Marx lidskou práci především jako „proces probíhající mezi člověkem a přírodou, proces, v němž člověk svou vlastní činností zprostředkovává, reguluje a kontroluje výměnu látek mezi sebou a přírodou“. Kladl na první místo lidskou aktivitu, účelné působení člověka na přírodu, která jej obklopuje a v níž žije. Dochází přitom k vzájemnému ovlivňování přírody a člověka (srov. také Engels, Spisy, 20, s. 336). U člověka však na rozdíl od zvířat vystupuje na první místo uvědomělé působení, snaha dosáhnout touto cestou zamýšleného cíle (Petr, 1980, s. 30). K tomu slouží jeho účelná, produktivní činnost, „která přizpůsobuje různé přírodní látky určitým lidským potřebám“ (Marx, 1954, s. 59), nebo slovy B. Engelse, člověk přírodu „podrobuje […] svým účelům, ovládá ji“ (Spisy, 20, s. 460).

O činnosti některých zvířat Marx poznamenal, že „nejhorší stavitel se liší od počátku od nejlepší včely tím, že dříve než začne stavět buňku z vosku, vystaví ji už ve své hlavě“ (Marx, 1954, s. 197). Dělník se liší od včely dále tím, „že mění formu toho, co je dáno přírodou: v tom, co je dáno přírodou, uskutečňuje zároveň svůj vědomý účel, který určuje jako zákon celý způsob a charakter jeho činů a kterému musí podřizovat svou vůli“ (tamtéž).

Klasikové věnovali velkou pozornost vymezení rozdílného vztahu lidí a zvířat k přírodě (Spisy, 20, s. 456). Pro zvířata je příroda prostředím, v němž žijí, a nanejvýše v ní sbírají již hotové předměty včetně nástrojů. A takto získanými předměty uspokojují své životní potřeby (Spisy, 20, s. 578). Engels o tom doslovně napsal: „Zvíře pouze užívá vnější přírody a vyvolává v ní změny pouze svou přítomností; člověk ji svými změnami podrobuje svým účelům, ovládá ji“ (Spisy, 20, s. 460). A dodává, že tento rozdíl způsobuje práce.

Naproti tomu pro člověka je příroda sice přirozené prostředí, v němž žije a z něhož čerpá základ své existence, avšak z přírodních materiálů si vytváří další předměty nutné pro svou existenci, pracovní nástroje a prostředky k uspokojování životních potřeb. Člověk produkuje, vyrábí v nejširším slova smyslu životní prostředky, které by příroda sama bez něho nevyrobila (Spisy, 20, s. 578). Činnost člověka v přírodě je účelná, to je její nejdůležitější určení. Člověk vědomě působí na přírodu a vědomě vytváří nové předměty, které mají užitnou hodnotu (Petr, 1980, s. 60—61).

Engels uvedl, že lidé používají při aktivním přetváření přírody nástroje. Podle něho „nástroj znamená specificky lidskou činnost, přetvářející zpětné působení člověka na přírodu, výrobu“ (Spisy, 20, s. 336). Zvířata (jako např. mravenci, včely nebo bobři) také mají nástroje v užším smyslu, avšak to jsou podle jeho přesvědčení jen údy jejich těla. Engels v odpovědi na tvrzení některých současníků dále poznamenal, že zvířata sice také vyrábějí, avšak „jejich produktivní působení na okolní přírodu je ve srovnání s ní rovno nule“ (tamtéž).

Engels znal Darwinovu teorii o vzniku lidské řeči a kriticky na ni reagoval v známém pojednání Podíl práce na polidštění opice (Spisy, 20, s. 452—463). Z něho jednoznačně vyplývá, že s Darwinem v tomto ohledu nesouhlasil a postavil proti němu materialistický výklad procesu glottogeneze (srov. Vojno, 1964), v němž také [188]navázal na starší předdarwinovské filozofické teorie (Kořenský, 1982, s. 34). Na základě celkového pojetí historického materialismu (srov. Krajewski, 1974) největší úlohu měla práce, schopnost člověka žijícího ve společnosti „vyrábět prostředky k svému životu“ (Spisy, 3, s. 35). Práce ovšem nezbytně předpokládala pro svou realizaci existenci jazyka a myšlení, které podobně jako práce měly od svého vzniku povahu společenských jevů vzhledem k svému původu, fungování i vývoji (Petr, 1977, s. 36—38, 115—119). Nepochopení těchto skutečností a zdůrazňování schopností jednotlivce také v případě původu jazyka a myšlení přivedlo Ch. Darwina k některým nesprávným závěrům a k neporozumění podstatě procesu hominizace vyšších živočichů.

Funkcí rozvinutého lidského mozku bylo podle Ch. Darwina také myšlení, nejdůležitější schopnost člověka odlišující jej od zvířat, kterou nazývá vrcholem všech jeho vlastností (Darwin, 1970, s. 56). Byl přesvědčen, že mentální schopnosti nejstaršího pračlověka musely být již mnohem větší než jakékoliv dnešní sebevyvinutější opice. Uznával genetickou a funkční spojitost a vzájemnou vázanost jazyka a myšlení, i to, že rozvoj jazyka je podmíněn rozvojem orgánu myšlení a tím je mozek (tamtéž, s. 64). Podle něho vznik a počáteční rozvoj mozkové činnosti a myšlení (mluví o duševní schopnosti předchůdce pračlověka) musel předcházet vzniku řeči. Proto napsal, že myšlení se vytvořilo „ještě dříve, než se mohla objevit řeč v sebenedokonalejší podobě“ (tamtéž, s. 64). Řeč však byla od samého počátku existence člověka potřebná k tomu, aby se mohly jejím prostřednictvím vyjadřovat nejjednodušší myšlenky. Proto se stala nezbytnou složkou společensky jednajícího člověka. Ch. Darwin dále uvádí, že rozvoj řeči musel zpětně působit na rozvoj mozku (tamtéž, s. 168), podporoval rozvoj myšlení a všech intelektuálních schopností pračlověka. Řeč se v Darwinově pojetí postupně zdokonalila do té míry, že umožňovala „přenášet dlouhé sledy myšlenek“ (tamtéž, s. 88). Ty se totiž nedaly sdělovat („přenášet“) bez pomoci „hlasitých nebo tichých“ slov (tamtéž). Další používání řeči mělo vyvolat u člověka dědičné změny (rozuměj ve vědomí a zvláště v myšlení), které opět působily na zdokonalování řeči (tamtéž, s. 168).

Ch. Darwin správně vystihl dialektický vztah jazyka a myšlení a vzájemné ovlivňování obou fenoménů ve smyslu jejich progresívního vývoje. V obecných rysech také vymezil jejich společenskou funkci a zdůraznil návaznost řeči a myšlení na biologický rozvoj mozku.

Ch. Darwin sice zdůrazňoval, že jen člověk dokáže vyjadřovat nejrůznější myšlenky jazykovými prostředky (popř. gesty a mimikou), avšak stále hledal návaznost této jeho intelektuální schopnosti na vlastnosti vyšších zvířat (Darwin, 1970, s. 63). Takový výklad nutně vyplynul z jeho snahy zdůrazňovat a často nekriticky přeceňovat shody mezi lidmi a zvířaty a povahu těchto shod hodnotit především jako kvantitativní,[5] méně často jako kvalitativní. Jestliže uvedl, že „rozumové vlastnosti člověka a živočichů se neliší svou podstatou, ale nesmírně se liší stupněm vývoje“ (tamtéž, s. 102) a v obou případech přisoudil rozumovým vlastnostem, k nimž patří především myšlení, schopnost dále se zdokonalovat (tamtéž, s. 108), potom musíme dodat, že jde o nesprávné přenášení poznatků z okruhu rozumové činnosti člověka na určité iracionální vlastnosti zvířat. Ch. Darwin ve svém uvažování šel [189]tak daleko, že tvrdil, že zvířata si vytvářejí obecné pojmy alespoň v primitivním a počátečním stavu (Darwin, 1970, s. 64).

Ch. Darwin přecenil, a proto ne zcela výstižně vykládal v jeho době ještě málo prozkoumanou psychickou stránku života zvířat (jen v omezené míře přisuzoval v tomto případě význam jejich asociačním schopnostem, návykům a instinktům, které se ovšem mohou měnit vlivem vnějších podmínek), a zcela nepřesvědčivě se snažil připisovat jim rozum a elementární schopnost myšlení. Nepochybně si však přitom uvědomoval jinou povahu „myšlení“ zvířat a lidí. Když shledal, že některé opice (pokusy a pozorování prováděl v londýnské zoologické zahradě) se snaží sdělovat pomocí výkřiků jiným opicím některé své pocity, potřeby nebo jednoduchá přání, vyslovil přesvědčení, že přitom „nikdy je ani nenapadne vyjádřit určité myšlenky určitými zvuky“ (tamtéž, s. 87). V tomto případě zaznívá přirozený důsledek jeho skeptického názoru, který vyslovil v souvislosti se studiem emocí, že se nám asi stěží podaří podat přesný výklad o původu, příčinách a významu každého zvláštního zvuku zvířat (srov. Darwin, 1964, s. 72). Jeho oprávněná pochybnost se vztahovala na možnost prokázat, že by určitý, zcela konkrétně akustickými vlastnostmi určený zvuk mohl mít při svém každém použití zvířaty (resp. konkrétním druhem zvířat) vždy stejný významový obsah, a tedy sdělnou hodnotu, tzn. že by u okolních zvířat, jimž byl zvuk určen, vždy vyvolal tutéž reakci bez ohledu na vzniklou situaci, kterou by tato zvířata viděla nebo pociťovala (srov. i výše).

Za základ rozvoje mozku a myšlenkové činnosti prvotních lidí Ch. Darwin považoval mimořádné nadání jednotlivce. Tento nejschopnější jedinec využíval výsledků mozkové činnosti (a těmi byly především různé nástroje) ke své ochraně a k zajištění obživy. Tím, že dokázal nástroje vyrobit a poté je užíval, zpětně příznivě ovlivnil další rozvoj svých myšlenkových schopností. Tito schopní jedinci se stali biologickým východiskem pro další schopné potomky, kteří se dále rozvíjeli a své poznatky předávali ostatním členům kmene a ten je využíval ke své obraně i k potlačování jiných kmenů, stojících na nižší úrovni. Takto probíhal boj o existenci, který v tomto případě podmiňoval přírodní výběr ve prospěch rozumově schopnějších jedinců a kolektivů. U nich se také anatomicky zvětšoval objem mozku a lebky.

Dalším činitelem, který podněcoval rozvoj myšlenkových schopností pračlověka, byl vliv měnících se životních podmínek (byly to společenské podmínky!) a posléze se tu příznivě uplatnilo užívání nebo neužívání orgánů lidského těla. Určitý a nezanedbatelný význam Ch. Darwin přisuzoval také schopnosti prvotního člověka napodobovat přírodu, protože využívání zkušeností a usuzování podle jevů přírody na okolní dění, uplatnění cílevědomé aktivity apod. značně ovlivnilo rozvoj a pozitivní změny ve funkcích mozku. Schopnost napodobovat mají ovšem podle Ch. Darwina jak opice, tak primitivní divoši, je to vlastnost, která spojovala pračlověka a vyšší zvířata.

Z toho, co jsme uvedli o mozkových schopnostech prvotního člověka, vidíme, že Ch. Darwin hledal v tomto procesu, který udělal s konečnou platností ze zvířete člověka, tytéž zákonitosti jako ve výkladu o původu druhů. Dopustil se však přitom obdobné chyby jako ostatně v jiných případech, že totiž přenášel biologické zákonitosti v přírodě na vývoj člověka. Tento nedostatek Darwinova učení o vzniku člověka Marx v dopise Engelsovi z 18. 6. 1862 charakterizoval slovy: „U Darwina říše zvířat figuruje jako občanská společnost“ (Spisy, 30, s. 292). Příčiny nedostatků tohoto nazírání na rozvoj mentálních schopností člověka tedy nebyly v omezené znalosti faktů, jak se mylně Ch. Darwin domníval, ale v nedůsledném rozlišování zákonitostí rozvoje člověka a zvířete, lidské společnosti a stáda zvířat.

Klasikové marxismu, Darwinovi současníci, určili postavení myšlení v souboru společenských a individuálních lidských fenoménů z hlediska metodologických zásad dialektického a historického materialismu. Podle Marxe a Engelse myšlení má [190]společenský ráz a je typickým produktem historického vývoje společenské praxe. Engels o něm uvedl, že existuje pouze jako „jednotlivé myšlení“ mnoha miliard minulých, přítomných a budoucích lidí, shrnuté v představě jedince. Toto myšlení označil za suverénní, schopné poznat jsoucí svět (Spisy, 30, s. 101—102). Stál tedy na stanovisku, že myšlení je výrazem dialektické jednoty individuálního a společenského procesu poznání. Myšlenka je sice jev individuální, výsledkem myšlení určitého jednotlivce, ale současně je jevem společenským. Myšlení je podle klasiků marxismu společensky podmíněno, avšak nemůže se uskutečnit bez účasti myslícího jednotlivce ve společenství lidí. Individuální myšlení je tvůrčí a novátorské, podmiňuje rozvoj vědy a kultury.

Marx a Engels již ve 40. letech 19. století průkopnickým způsobem formulovali základní otázku filozofie jazyka o vztahu jazyka a myšlení, kterou ovšem v takovém pojetí nenajdeme ani u Ch. Darwina, ani u kteréhokoliv jejich vrstevníka. Podle nich je myšlení nejvyšší formou odrazu skutečnosti a jazyk materiální formou uskutečňování myšlenkové činnosti, bezprostředním nástrojem myšlení při vytváření myšlenek. Jeden lidský fenomén nemůže existovat a uskutečňovat se bez druhého, jazyk a myšlení vytvářejí těsný, dialektický vztah. Pokud uváděli ve svých pracích otázku dialektického sepětí obou fenoménů, neměli na mysli konkrétní řeč, ale lidský jazyk vůbec. Vycházeli totiž přitom ze správně stanoveného východiska, a tím bylo jejich přesvědčení, že objektivně existuje jednotná zákonitost lidského myšlení a jednotná funkce lidské řeči. A tou je podle jejich filozofie jazyka vyjadřování myšlenkových obsahů. Myšlení je vždy zverbalizovaný proces, jazyk je formou našeho myšlení (Petr, 1980, s. 75—76). Jazykové sdělení myšlenkového obsahu se od samého počátku uskutečňuje v materiální podobě a tou je zvuková (akustická) forma řeči.

Marx a Engels se nezamýšleli nad otázkou (tak jako někteří filozofové a také Ch. Darwin), zda myšlení předcházelo při vytváření člověka vzniku řeči nebo nikoliv. Byli totiž přesvědčeni o prioritě jiného než časového vztahu obou fenoménů. Podle nich totiž oba zmíněné společenské jevy, jazyk a myšlení, vznikly současně, protože jejich vznik byl nezbytně vzájemně podmíněn. Tuto jejich podmíněnost způsobila práce, společenská pracovní činnost pračlověka, která měla rozhodující význam pro vytvoření člověka, hominizaci a poté sapientizaci opočlověka a lidoopa.

Shodně s Ch. Darwinem (a nejenom s ním) klasikové marxismu poukázali na to, že člověk je schopen vyjadřovat své myšlenky nejen prostředky jazykovými, ale také např. gesty, mimikou apod. Naproti tomu jazyk ve své mluvené a psané podobě je univerzálním (i když není ovšem jediným) vyjadřovacím prostředkem myšlenek. Kromě toho — a to si také Ch. Darwin dobře uvědomoval právě v souvislosti se společenskou povahou bytí prvotního pračlověka — jazyk je nezbytně nutným prostředkem pro existenci, vytváření a rozvíjení myšlení jednotlivce a celé společnosti (Petr, 1980, s. 77). Proto Ch. Darwin napsal, že „schopnost styku mezi členy téhož kmene prostřednictvím řeči byla ve vývoji člověka svrchovaně důležitá“ a dodal, že „sílu řeči pak značně podporují výrazové pohyby obličeje a těla“ (Darwin, 1964, s. 264).

Klasikové marxismu si také položili otázku, jaký je vztah mezi myšlením a praktickou činností člověka. V souladu s historickým materialismem na ni však odpověděli odlišným způsobem než Ch. Darwin. Již ve spise Německá ideologie uvedli, že ani myšlenka, ani řeč nejsou zvláštní oblast sama pro sebe, že to jsou jen projevy skutečného života (Spisy, 3, s. 457). Zaměřili se tak na otázku vnitřní teoretické, ideální a vnější materiální, praktické činnosti člověka. Dialektický vztah mezi myšlením a praktickou činností se podle Marxe a Engelse realizuje ve výrobní činnosti člověka a výrobních poměrech, které se přitom vytvářejí. Zkušenosti z praktické činnosti a experimentu se v myšlení odrážejí v takové formě, v níž se jejich poznávací výsledek může fixovat, zevšeobecnit a také předávat druhým lidem. [191]Touto formou je jazyk, jeho významové jednotky, slova. Proto klasikové marxismu věnovali tak velkou pozornost filozofické stránce slova a jeho významu (Petr, 1980, s. 88—95).

Ch. Darwin na základě poznatků, které získal o primitivních, ještě v jeho době žijících kmenech, soudil, že pralidé žili v prvobytném stádu kolektivním životem. Organizovali se v tomto výrobním a společenském útvaru (srov. Semenov, 1966), který byl pokračováním kolektivního stáda, v němž žijí vyšší zvířata. Mezi oběma útvary, zoologickým a lidským společenským, stál přechodný biosociologický útvar. Ch. Darwin zastával názor, že již v rámci prvobytného stáda postupně probíhal přírodní výběr, rozvoj účelných a prospěšných vlastností u jednotlivců a větších skupin. Proces konečného utvoření člověka ze zvířete vyššího řádu (z antropoidní opice) byl ukončen poté, co se tato živá bytost naučila vyrábět nástroje, mluvila a byla schopna myslet (srov. výše). Kromě těchto tří rysů charakterizoval podle Ch. Darwina pračlověka ještě nově vzniklý morální činitel (společenská vlastnost) a tím byla snaha všemožně pomáhat druhému člověku, příslušníku téhož sociálního útvaru, pokud to ovšem nebylo na úkor jeho vlastního zájmu nebo nestálo na překážku jeho silně motivovaným tužbám (Darwin, 1970, s. 77). Měl to být protiklad nelítostného boje o existenci, charakteristického podle Ch. Darwina pro život zvířat ve stádech.

Podle Ch. Darwina pračlověk již v době, kdy začal kolonizovat v menších skupinkách zeměkouli, byl mluvící a myslící bytostí, avšak tehdy jeho jazyk musel být ještě velmi jednoduchý, provázený posuňky (Darwin, 1970, s. 123). Tento svůj názor na časové určení vzniku řeči formuloval polemicky proti mínění některých jazykovědců, kteří tvrdili, že pračlověk v době expanze z pravlasti lidstva ještě nebyl mluvící bytostí. Ch. Darwin dále poukázal na to, že tyto primitivní jazyky nezanechaly žádné stopy v pozdějších vyvinutějších jazykových útvarech. Nezdá se mu pravděpodobné, „že by se bez použití nějakého jazyka, třebas nedokonalého, povznesl lidský rozum až na úroveň, bez jaké by byl člověk nikdy nedosáhl svého vůdčího postavení ve světě“ (Darwin, 1970, s. 123).

Mnohost jazyků a nářečí na světě, jejich překvapující početnost a rozrůzněnost Ch. Darwin vykládal jako důsledek postupného divergentního vývoje, štěpení jednoho společného prajazyka, jehož užívali v pravlasti lidstva prvotní pralidé. Takové pojetí monogeneze všech jazyků odpovídá Darwinovu monocentrickému názoru na vznik lidstva (srov. Roginskij, 1949; Semenov, 1966), které má podle něho jeden společný původ (Darwin, 1964, s. 268). Člověk se měl vyvinout ze čtvernohého vyššího živočicha žijícího pravděpodobně větší část života na stromech, který obýval teplé krajiny Starého světa, tj. Evropy, Asie a Afriky (Darwin, 1970, s. 167). Kolébku lidstva, místo, kde došlo k vývojové změně vyššího živočicha v pračlověka, hledal Ch. Darwin v Africe, v její jižní nebo východní části (Darwin, 1970, s. 108). Z této jediné africké pravlasti (tato jeho domněnka nebyla dosud vyvrácena) se postupně pralidé rozšířili do dalších částí naší planety (o současném pojetí antropogeneze viz doslov Jos. Wolfa, Darwin, 1970, s. 176—200; Leont’jev, 1972, s. 135 až 157).

V této souvislosti je vhodné připomenout někdy vědomé falšování skutečnosti, jako by Ch. Darwin tvrdil, že všechny dnešní organismy pocházejí z jedné prabytosti. V knize O vzniku druhů přírodním výběrem (1859) výslovně uvedl, že dnešní živočichové jsou přímými potomky několika málo, nejvýše čtyř nebo pěti předků (Darwin, 1953, s. 310; srov. k tomu Engels, Spisy, 20, s. 89—90).

Ch. Darwin odmítal ve středověkém nazírání uplatňovaný starozákonní výklad o zmatení (a tím rozrůznění) jazyků u babylónské věže, na němž tvrdošíjně a dogmaticky trvali ještě v 19. století křesťanští teologové různých vyznání. Podle nich totiž „pravidelné a úžasně složité utváření jazyků mnoha přírodních národů“ (Darwin, 1970, s. 65) bylo důsledkem nikoliv vývoje z jednoho prajazyka, ale následkem [192]nadpřirozeného, božského zásahu do prvotní jazykové jednoty. Někteří vědci a politici hledali příčiny tohoto stavu v působení vyspělého umění, vysoké kulturní úrovně nebo úrovně staré civilizace jedné části migrujících pralidí na jejich jazyky a v stagnaci ve vývoji další části jazyků, způsobené mnohostrannou zaostalostí a nekulturností jejich uživatelů. Proti těmto pseudovědeckým a třídními zájmy motivovaným výkladům Ch. Darwin zdůrazňoval společný původ všech jazyků na světě a počáteční rovnost všech lidí a ras, funkční rovnocennost všech jazyků také v současnosti, rovnost a stejnou hodnotu celého lidského rodu.

Příčiny diferenciace jazyků včetně rozpadu národních jazyků na místní nářečí (takové pojetí jazykového vývoje bylo podmíněno dobovou teorií jazyka v historickosrovnávací škole) Ch. Darwin hledal v návaznosti na obchodní, politické, průmyslové a kulturní styky jejich uživatelů. Čím intenzívnější byly tyto styky, tím méně rozdílů mělo být mezi jazyky a dialekty, divergentní vývoj měl probíhat pomaleji. Druhou příčinu jazykového vývoje (od jednoduchého k složitějšímu) hledal Ch. Darwin v rozvoji vědy a umění, který vnáší do jazyka mnoho nových slov, a „protože lidská paměť má své meze“, dochází k postupnému odumírání slov starých, ta, která se pociťují jako neotřelá a moderní, se udrží. V tom spatřuje Ch. Darwin působení zákona proměnlivosti ve vývoji jazyka. Konečně ve slovní zásobě se nezbytně odrážejí politické faktory života etnik, vítězství jedněch a porážky druhých (Sumcov, 1909, s. 41). Také tyto společenské procesy podporují proces rozrůzňování jazykových útvarů, stejně tak, jako je tomu ve společnosti.

Jako přesvědčený humanista (kategoricky např. odsuzoval otrokářství a kolonialismus) Ch. Darwin neshledal žádné důvody pro to, aby se měly jazyky (a samozřejmě především jejich nositelé) rozdělovat na dokonalejší, vyšší a na méně dokonalé, nižší na základě toho, zda mají na první pohled jednoduchou, pravidelnou nebo složitou, nepravidelnou mluvnickou stavbu. O zdokonalování a dokonalosti jazyka (Darwin, 1970, s. 66), o pojmech, jichž v jeho době používali často političtí diletanti britského impéria, plným právem Ch. Darwin uvedl, že mají značně relativní, přibližný a subjektivně vymezený obsah, zvláště když se jich užívá bez náležitého vědeckého definování. S ohledem na základní funkci všech jazyků na světě nemají své oprávnění a nelze jich ani užívat pro zdůvodňování jistých politických záměrů.

Stejně rozhodně Ch. Darwin odmítal znehodnocující soud nad „úrovní a vyspělostí jazyka“, jestliže si svůj slovník organicky doplňuje a rozšiřuje o lexikální výpůjčky z jazyka s rozvinutější slovní zásobou. Viděl v tom důsledek přirozeného vývoje jazyka a společnosti, která jej užívá. Pro jejich společenské hodnocení nemá význam, zda tyto cizí výpůjčky pocházejí z jazyka vítězného, poraženého nebo přistěhovalého etnika (Darwin, 1970, s. 66). — Adresně tak Ch. Darwin zaútočil na glorifikaci angličtiny, která byla vydávána některými buržoazními politiky a vědci za nejdokonalejší jazyk. Proto jí bylo přisuzováno právem silnějšího šířit se ve světě na úkor jazyků menších národů a národností a jejím prostřednictvím podporovat odnárodňování a třídní vykořisťování jejich uživatelů. Ch. Darwin si totiž správně povšiml toho, že v jeho době docházelo k dravé expanzi tzv. světových jazyků a to způsobovalo postupné vymírání jazyků méně silných etnik. Podle jeho přesvědčení (opřeného v tomto případě o autoritu Ch. Lyella), jestliže jazyk jednou vymře, podobně jako u živého druhu se již nikdy jeho existence neobnoví, mrtvý jazyk nezačne znovu žít. Jako přirozený proces ovšem Ch. Darwin chápal vzájemné křížení a splývání jazyků.

Ch. Darwin se seznámil se současnou indoevropskou a obecnou jazykovědou a využíval jejích výsledků především vzhledem k tematice, kterou se sám zabýval. V jednotlivostech, zvláště při výkladu o původu jednotlivých slov se často opíral o anglický etymologický slovník H. Wedgwooda (Dictionary of English etymology, [193]1866), čerpal také dílčí poznatky z jeho pojednání o původu řeči (On the origin of language, 1866), avšak koncepčně přistoupil k řešení problematiky samostatně.

Ve svých pracích se odvolával na další jazykovědná studia (např. A. Charma, Essai sur le langage, 1831, 2. vyd. 1846; F. Lieber, On the vocal sounds of L. Bridgman, 1851 aj.), zvláště v souvislosti se studiem hlasového projevu emocí. Teoreticky a koncepčně v otázkách jazyka stál nejblíže profesoru oxfordské univerzity M. Müllerovi (1823—1900), sanskrtologovi, indianistovi a obecnému jazykovědci širokých vědeckých zájmů, který dokázal spojovat ide. jazykovědu s mytologií a obecnými pohledy na jazyk. V Anglii popularizoval Schleicherovu koncepci biologického naturalismu v jazykovědě, avšak ve zmírněné podobě. Na rozdíl od něho totiž nechápal jazyk jako biologický organismus a nepřisuzoval mu vlastnosti živých organických bytostí. Zajímal se především o mluvení jako o individuální a konkrétní fakt; jazyk sice spojoval s myšlením, avšak jeho výklady této klíčové otázky filozofie jazyka nebyly dosti hluboce promyšlené (Heinz, 1978, s. 164).

Od M. Müllera přejal Ch. Darwin dosti názorů na jazyk a jeho vývoj, často se na něj odvolával ve svých pracích, pokud se musel vyslovit k lingvistické problematice. Oba vědci si byli blízcí v nazírání na původ jazyka a zprostředkovaně v hledání odrazu boje o existenci ve vývoji mluvnických forem a slovní zásoby. Zprostředkovaně proto, že v tomto případě jejich názorová blízkost byla způsobena tím, že M. Müller přejal některá teoretická východiska Ch. Darwina a uplatnil je (také prostřednictvím Aug. Schleichera) při výkladu jazyka. Darwinovo učení o vývoji přírody a živých organismů přejal profesor jenské univerzity Aug. Schleicher (1821—1868) a podle něho vypracoval extrémní teorii jazyka a jeho vývoje, která vyvolala vedle kladného přijetí vlnu rozhodného nesouhlasu. Mezi odpůrci Schleicherova naturalismu v jazykovědě stál na prvním místě W. D. Whitney (proti Aug. Schleicherovi vystoupil již r. 1873), který ani nešetřil polemickými slovy na adresu M. Müllera (r. 1875). K odpůrcům Schleicherova pojetí jazyka patřili ještě další jazykovědci (Heinz, 1978). Protichůdné reakce, kladné i odmítavé, vyvolalo Darwinovo a Schleicherovo učení o jazyce také v české jazykovědě, především proto, že se v něm ztotožňoval jazyk s přírodním organismem a jazykověda se metodologicky spojovala s přírodními vědami. Upouštím od dalšího výkladu těchto otázek proto, že jim věnuji zvláštní studii. O Schleicherově teorii jazyka již vyšla četná analytická pojednání, na něž odkazuji.

Aug. Schleicher vycházel ve svém učení o jazyce z Darwinovy evoluční teorie. To je patrné nejen z jeho deklarativní studie Die Darwinische Theorie und die Sprachwissenschaft (1863), ale i z pojetí rodokmenové teorie a klasifikace příbuzných (ide.) jazyků, tedy také z těch složek jeho díla, které si zachovaly dlouhodobou platnost a ovlivnily další rozvoj jazykovědy. Na druhé straně však — a to je pro naši studii důležitější — Schleicherův darwinismus v jazykovědě bezprostředně ovlivnil Darwinovy výklady o jazyce, jak je nacházíme v některých jeho pracích. Takovým odborným vlivem však nemůžeme vysvětlit Darwinovy poznámky o jazyce obsažené v práci O vzniku druhů z r. 1859. Ty jsou reakcí na historickosrovnávací jazykovědu a její výsledky na úseku třídění geneticky příbuzných jazyků.

Ch. Darwin se ve svých pracích pokusil dosti opatrně formulovat některé své pohledy na vývoj a genetickou příbuznost jazyků (srov. také Giles, 1909). Nejspíše však nejsou původní, protože je na nich patrný vliv učení M. Müllera a Aug. Schleichera. Do pojetí dějin jazyka přenesl koncepci vývoje, boje o existenci a přírodního výběru, důsledky působení těchto přírodních zákonů se mu nejvýrazněji jevily v osudech jazyků menších etnik, která podlehla politické přesile silnějších národů (např. evropských kolonizátorů) a společně s jazykem vymřela nebo se plně asimilovala. Uvedené přírodní zákonitosti také shledává ve vývoji mluvnické a lexikální roviny jazyka. Na podporu svého poznatku cituje slova M. Müllera, že „mezi slovy a gramatickými tvary každého jazyka ustavičně probíhá boj o bytí. Výstižnější, [194]stručnější a snadnější tvary ustavičně vítězí a za svůj úspěch vděčí svým vrozeným kvalitám“ (Darwin, 1970, s. 65). Dodává, že v důsledku přírodního výběru v jazyce se některá oblíbená starší slova zachovávají a jiná zanikají, pokud nedokážou vítězně obstát v konkurenčním zápase o existenci. Počátek mnoha slov však můžeme podle Ch. Darwina sledovat déle než vznik druhů, protože vznikla napodobením různých zvuků a to je patrné ještě dnes (tamtéž, s. 65).

Ve shodě s Aug. Schleicherem srovnával Ch. Darwin jazyk s živým organismem. Jeho dějiny chápal obdobně jako biologický zrod, rozvoj, životní vrchol, stárnutí a smrt živých bytostí v přírodě. Vývoj jazyků se mu zdál být totožný s vývojem druhů, jazyková větev odpovídala v jeho pojetí rodu zvířat, národní jazyky jednotlivým druhům a nářečí jejich poddruhům (Darwin, 1970, s. 65). Takové chápání jazyka, v němž se nevychází z jeho společenských funkcí a zdůrazňují se jednostranně některé jeho vývojové zákonitosti a přírodní složky, vyvolalo nesouhlas mezi jazykovědci. Jazykový vývoj se řídí nebiologickými zákonitostmi. S přírodním výběrem nemůžeme ztotožňovat vzájemný a vlastní dialektikou podmíněný boj vnitřních jazykových protikladů, který je hybnou silou jeho vývoje.

Ch. Darwin dále shledal shody v divergentním jazykovém vývoji a ve vývoji druhů; o obou jevech uvedl, že jsou výsledkem evoluce. Doslovně napsal, že „utváření rozličných jazyků a zvláštních druhů i důkazy o tom, že obojí vznikly postupným vývojem, si obdivuhodně odpovídají“ (Darwin, 1970, s. 65). Shoda mezi jazykem a druhy ovšem spočívá jen v tom, že to nejsou jevy neměnné, ale že podléhají vývoji, že jeho výsledkem jsou nové jednotky, dále že tento vývoj způsobuje v tomto darwinovském pojetí stálé rozrůzňování jednoho původního jevu.

V souvislosti s úsilím jazykovědců zaměřených v 1. polovině 19. století na srovnávací indoevropskou a semitskou jazykovědu podal Ch. Darwin genealogickou klasifikaci jazyků jedné nebo více větví. Zvláště v práci O vzniku druhů (1859) doporučil přidržovat se výsledků dosažených srovnávací antropologií. Podle něho přirozenou soustavu živých bytostí tvoří jejich kmenová klasifikace, obdobně je tomu při třídění jazyků, které musí být podle něho genealogické. Jen tak se může podařit ukázat původ, rozvoj a vztahy všech existujících jazyků, živých i mrtvých, nezávisle na tom, zda u některých z nich se projevil rychlejší nebo pomalejší diferenciační vývoj nebo již zanikly. O této problematice doslovně napsal toto: „Kdybychom měli dokonalý rodokmen lidstva, genealogické uspořádání lidských plemen by umožňovalo nejlepší soustavu různých jazyků, kterými se nyní mluví na celém světě. Kdyby měly být zahrnuty všechny vyhynulé jazyky a všechna prostředí a pomalu se měnící nářečí, bylo by takové uspořádání, jak myslím, jediné možné. Mohlo by se však stát, že některý velmi starý jazyk se málo měnil a vzniklo z něho málo nových jazyků, zatímco jiné (vlivem rozptýlení a následujícího osamocení a vlivem různého stavu civilizace různých plemen vzniklých z jednoho společného plemene) se velmi změnily a vzniklo z nich mnoho nových jazyků a nářečí. Různé stupně rozdílnosti jazyků vzniklých ze stejného kmene bude třeba zobrazit skupinami, které jsou podřízeny jiným skupinám, ale vlastní a dokonce jediné možné uspořádání bude genealogické, a to bude naprosto přirozené, neboť spojí všechny jazyky, vyhynulé i moderní, v nejužší příbuzenství a podá příbuzenství a původ každého jazyka“ (Darwin, 1953, s. 274—275).

Bylo by příliš odvážné se domnívat, že Aug. Schleicher při promýšlení rodokmenové teorie a při klasifikaci indoevropských jazyků vycházel z těchto Darwinových myšlenek, protože šlo o důsledné domyšlení souboru složek, které tvoří obsah evoluční teorie, a jejich promítnutí do jazykové problematiky. V každém případě jde však o pozoruhodný názor v dějinách jazykovědného myšlení, který je o to zajímavější, že důsledně vyžaduje, aby se při zkoumání jazyka také přihlíželo k jeho uživatelům.

 

[195]Závěr. Darwinovo učení o vývoji rostlin, živočichů a člověka mělo revoluční význam pro vývoj lidského myšlení a nazírání na celou živou přírodu. Myšlenka evoluce, tzn. že živá příroda včetně člověka nebyla vytvořena jednorázovým stvořitelským činem, že živé bytosti na zeměkouli nevznikly najednou, ale vývojem z jednodušších organismů, se objevuje již před vyjitím Darwinových spisů. Avšak práce jeho předchůdců nikdy nedosahovaly takového rozsahu a vědecké průkaznosti jako spisy Darwinovy; ty byly odvážně koncipované a bojovně ateisticky zaměřené. Ch. Darwin v návaznosti na četné práce svých předchůdců i současníků, na základě vlastního zkoumání živé přírody a provedených biologických pokusů a popisu chování zvířat, přejatých od jiných pozorovatelů, shromáždil ve svých spisech obdivuhodný a nesmírně rozsáhlý materiál, získaný téměř výlučně na základě empirie. Takto shromážděné údaje všestranně popsal a snažil se vysvětlovat je v širších vývojových souvislostech. Nepokoušel se však při tom hledat příčiny popisovaných jevů (Engels, Spisy, 20, s. 88) ani podat filozofický pohled na přírodovědecké poznatky, k nimž by mohl na základě popisu shromážděného materiálu dospět. Prý úmyslně se vyhýbal takovému zevšeobecňování proto, aby se nedostal do konfliktu s vládnoucí buržoazní třídou a její oficiální ideologií (Prezent, 1960, s. 80).

Svým niterným přesvědčením byl Ch. Darwin přírodovědecký materialista, evolucionista a náboženský agnostik. Uznával objektivní existenci kategorie prostoru a času, objektivní povahu příčin uskutečněných změn, nutnost, nahodilost a účelnost v živé přírodě, byl stoupencem determinismu a zastával optimistické tvůrčí přesvědčení o vědecké poznatelnosti světa. Podle něho vývoj v přírodě má plynulý, postupný ráz (neuznával totiž v přírodě náhlé skoky), „protože přírodní výběr může působit jenom vybíráním předností drobných postupných odchylek“ (Darwin, 1953, s. 133). Evolučně a bez skoků (podle něho Natura non facit saltum) se také vyvíjí jazyk a myšlení, které podle Ch. Darwina podmínily poslední a rozhodující fázi přechodu antropoidních opic v člověka. To se mělo stát v teplých lesích v Africe, odtud se mělo lidstvo rozšířit po celém světě.

O původu řeči a myšlení, jejichž vzájemnou vázanost a rozvojovou podmíněnost Ch. Darwin uznával, uvedl, že byl pro veškeré lidstvo, a tedy pro všechny rasy na světě stejný (byl stoupencem teorie o monogenezi lidí a jazyka). Podle něho teprve v průběhu dalšího vývoje došlo k rozrůznění lidí, a to na základě jen druhotných znaků. Při zkoumání počátku řeči a myšlení hledal Ch. Darwin jejich genetické kořeny v mozkové činnosti a zvukových projevech zvířat a snažil se dokazovat kontinuitu těchto projevů živých organismů na ose zvíře - lidoop - člověk. S ohledem na boj proti tehdejší ideologii byl nucen spíše přeceňovat než nedoceňovat tyto shody a prokazovat, že jde především o rozdíly povahy kvantitativní než kvalitativní. Proto také považoval za důležitý poznatek, že výrazy lidského citu mají zřejmý původ ve zvířecích reakcích na vnější podráždění (jde tedy o zděděný výraz), nebo že zvukové a pohybové signály u zvířat jsou předchůdci zvukového artikulovaného jazyka a s ním spojených tělesných projevů u lidí (gest, mimiky, posuňků, které něco označují, apod.).

Řeč pojímal Ch. Darwin jako biologický jev závislý na tělesném uspořádání člověka, která je mu podobně jako myšlení individuálně vrozená (není však instinktem!) a poté návykově učením vypěstovaná. Upozorňoval přitom na funkci mozku a na to, že řeč je geneticky a funkčně spojena s myšlením člověka, že řeč a myšlení se vzájemně ovlivňují a tím také rozvíjejí. Výstižně chápal jazyk jako nástroj výměny myšlenkového obsahu mezi mluvčím a posluchačem a poukazoval na zvukovou článkovanost řeči. Řeč se zásadně liší od různých pohybů těla, které také vyjadřují, ovšem v omezenějším sdělovacím kontextu, určitý obsah. Posléze upozornil na to, že řeč je schopna také vyjadřovat citové procesy probíhající v nitru člověka.

Původ řeči Ch. Darwin hledal ve sféře různě motivovaných a vyvolaných výkřiků pračlověka, na prvním místě vytvářených v důsledku citových prožitků a při na[196]podobování přírodních zvuků. Podle Darwinovy koncepce hlasové a jiné zvuk vytvářející orgány „byly nejprve vyvinuty pro sexuální účely, aby jedno pohlaví mohlo volat nebo vábit druhé“ (Darwin, 1964, s. 265). Na řeč pohlížel jako na individuální reakci člověka, jako na funkci jeho organismu. Nekladl si otázku o její společenské determinovanosti, ani nehledal její původ v životě společensky pracujícího pračlověka, vyrábějícího v lidském kolektivu užitkové předměty, výrobky. Takové pojetí vzniku jazyka a také myšlení nutně vyplynulo z toho, že Ch. Darwin si neuvědomoval z výše již uvedených důvodů kvalitativní rozdíl mezi zvířaty žijícími ve stádech a společenskou povahou života pralidí, společensky žijících a především společensky pracujících.

Klasikové marxismu (a také V. I. Lenin) vysoce oceňovali význam Darwinova díla a nejednou se o něm ve svých spisech velmi pochvalně vyjádřili. Engels je energicky bránil proti E. Dühringovi, kriticky však posuzoval některé složky Darwinova učení o živé přírodě. Nad hrobem K. Marxe pronesl památná slova, že Ch. Darwin objevil zákon vývoje organické přírody a Marx zákon určující pohyb a vývoj lidských dějin. Také v Marxových spisech najdeme četné odkazy na Darwinovy práce. Přes četné rozdíly v názorech a ve výkladu jevů Marx a Engels připisovali především revolučním složkám Darwinova učení mimořádný význam pro rozvoj novodobé, materialisticky a protiidealisticky koncipované vědy.

 

LITERATURA

 

APEL, M.: Darwinismus und Philosophie. In: Darwin, seine Bedeutung im Ringen um Weltanschauung und Lebenswert. Berlin 1909, s. 65—81.

BARONE, F.: Darwin, Charles Robert. Darwinismo. In: Enciclopedia filosofica. Venezia - Roma 1957, s. 1399—1401.

BOUGLÉ, C.: Darwinism and sociology. In: Darwin and modern science… Ed. A. C. Seward. Cambridge 1909, s. 465—476.

BÖLSCHE, W.: Darwins Vorgänger. In: Darwin, seine Bedeutung… 1909, s. 5—29.

DARVIN, Č.: Izbrannyje pis’ma. Sostavlenije, perevod i primečanija A. Je. Gajsinoviča. Pod redakcijej i s predislovijem N. I. Fejginsona. Moskva 1950.

DARVINIZM ŽIVET I RAZVIVAJETSJA. Trudy jubilejnoj konferencii, posvjaščennoj 100-letiju opublikovanija „Proischoždenija vidov“ Č. Darvina i 150-letiju opublikovanija „Filosofii zoologii“ Ž. Lamarka (19—21 nojabrja 1959 g.). Moskva 1960.

DARWIN AND MODERN SCIENCE. Essays in commemoration of the centenary of the birth of Charles Darwin and of the fiftieth anniversary of the publication of the Origin of species… Ed. A. C. Seward. Cambridge 1909.

DARWIN, Ch.: Vlastní životopis. Z anglického originálu … přeložil Vl. J. A. Novák. Předmluvu (s. 7—20) napsal M. Teich. Praha 1951.

DARWIN, Ch.: O vzniku druhů přírodním výběrem neboli uchováním prospěšných plemen v boji o život. Přeložili podle 2. krit. vydání E. Hadač a A. Hadačová. Komentář Darwin a tvůrčí darwinismus (s. 321—373) napsali E. Hadač a F. Hořavka. Praha 1953. Originál: On the origin of species by means of natural selection, or the preservation of favoured races in the struggle of life (1859).

DARWIN, Ch.: Výraz emocí u člověka a u zvířat. Podle 2. vydání doplněného Fr. Darwinem přeložili J. Král a V. Příhoda. S předmluvou V. Tardyho. Praha 1964. Originál: The expression of the emotions in men and animals (1872).

DARWIN, Ch.: O původu člověka. Přeložili J. Wolf a Z. Wolfová. Doslov napsal J. Wolf (s. 176—200). Praha 1970. Originál: The descent of man or selection in relation to sex (1871).

DARWIN, F.: Leben und Briefe von Charles Darwin mit einem seine Autobiographie enthaltenden Capitel. Herausgegeben von seinem Sohne F. Darwin. Aus dem Englischen übersetzt von J. V. Carus. I.—III. Stuttgart 1887.

[197]DOBROGAJEV, S. M.: Čarlz Darvin o proischoždenii reči i umstvennoj dejatel’nosti. Moskva - Leningrad 1945.

FEDOSEJEV, P. N.: Vstupitel’noje slovo. In: Darvinizm … 1960, s. 6—8.

FILOZOFICKÝ SLOVNÍK. Přeložily V. Matlochová, D. Houžvičková a M. Vondrášková. Praha 1976.

FRANZER, J. G.: Some primitive theories of the origin of man. In: Darwin and modern science … 1909, s. 152—170.

GEMKOW, H. a kol.: Karel Marx. Životopis. Praha 1973.

GILES, P.: Evolution and the science of language. In: Darwin and modern science … 1909, s. 512—528.

HEINZ, A.: Dzieje językoznawstwa w zarysie. Warszawa 1978.

KAZANOV, V. M.: Darvinizm i nekotoryje voprosy dialektika v živoj prirode. In: Darvinizm … 1960, s. 75—92.

KOŘENSKÝ, J.: Myšlenky o jazyce v díle klasiků dialektickomaterialistické filozofie. SaS, 42, 1982, s. 31—37.

KRAJEWSKI, W.: Niektóre aspekty dialektyki konieczności i przypadku u Engelsa i Darwina. In: Człowiek i światopogląd, 1971, č. 12—77, s. 43—59.

KRAJEWSKI, W.: Darwinizm a materializm historyczny. In: Studia socjologiczne, 1974, č. 3—54, s. 39—49.

KŘÍŽENECKÝ, J.: Darwin a vývojová teorie. Věstník Československé akademie zemědělské, 8, 1932, č. 5, s. 570—572.

LADYGINA-KOTS, N. N.: Darvinizm i problema proischoždenija soznanija. In: Darvinizm … 1960, s. 191—202.

LENIN, V. I.: Spisy. 1—45. Praha 1951—1970.

LEONŤJEV, A. A.: Problema glottogeneza v sovremennoj nauke. In: Engel’s i jazykoznanije. Moskva 1972, s. 135—157.

MARX, K.: Kapitál. I. Praha 1954.

MARX, K. - ENGELS, B.: Spisy. 1—39. Praha 1956—1975.

MORGAN, C. L.: Mental factors in evolution. In: Darwin and modern science … 1909, s. 424 až 445.

NEKRASOV, A. D.: Čarlz Darvin. Moskva 1957.

PETR, J.: Klasikové marxismu-leninismu o jazyce. Praha 1977.

PETR, J.: Filozofie jazyka v díle K. Marxe a B. Engelse. Praha 1980.

PLATONOV, G.: Darvin, darvinizm i filosofija. Moskva 1959.

PLATONOV, G.: Darvin. Darvinizm. In: Filosofskaja enciklopedija. Glavnyj redaktor F. V. Konstantinov. Moskva 1960, s. 430—432.

PLATONOV, G.: Filosofskoje značenije teorii Č. Darvina. In: Darvinizm … 1960, s. 49—64.

PREZENT, I. I.: Fridrich Engel’s i sud’by darvinizma. In: Darvinizm … 1960, s. 65—74.

ROGINSKIJ, J. J.: Teorii monocentrizma i policentrizma v probleme proischoždenija čeloveka i jego ras. Moskva 1949.

SEMENOV, J. I.: Kak vozniklo čelovečestvo. Moskva 1966.

SEMENOV, J. I.: Kategorija „social’nyj organizm“ i jeje značenije dlja istoričeskoj nauki. Voprosy istorii, 1966, č. 8, s. 88—106.

SUMCOV, N. F.: Vlijanije Darvina na razvitije lingvistiki i etnografii. K stoletnej godovščine dnja jego roždenija (1809—1909). Etnografičeskoje obozrenije, 21, kn. 80, Moskva 1909, č. 1, s. 40—44.

VOJNO, I. S.: Reč’ kak odna iz važnejšich specifičeskich čelovečeskich osobennostej. In: U istokov čelovečestva (Osnovnyje problemy antropogenezisa). Moskva 1964, s. 244—280.

 

[198]R É S U M É

La conception de la langue et de la pensée dans l’oeuvre de Ch. Darwin Contribution à l’histoire de la philosophie de la langue

La doctrine de Charles Darwin sur l’évolution des plantes, des animaux et de l’homme avait revêti une importance révolutionnaire quant à l’évolution de la pensée et des idées sur l’ensemble de la nature vivante. L’idée de l’évolution suivant laquelle la nature vivante, y compris l’homme, n’avait pas été créée par un seul acte créateur, l’idée que les êtres vivants n’avaient pas fait leur apparition sur le globe d’un seul coup, mais en suivant une évolution à partir d’organismes primitifs, cette idée apparaît dès avant la parution des oeuvres de Darwin. Cependant les travaux de ses prédécesseurs n’avaient jamais atteint un tel essor, une telle preuve scientifique, comme ceux de Darwin. Néanmoins, ces travaux avaient été conçus de façon audacieuse, portant une orientation athée de combat. Faisant suite à de nombreux travaux de ses prédécesseurs et de ses contemporains, Darwin s’appuyait sur sa propre étude de la nature vivante, ainsi que sur ses expériences de biologie, sur la description de l’élevage des animaux, reçus de la part d’autres spécialistes. Darwin avait rassemblé dans ses ouvrages un matériel admirable et d’une large étendue, fruit presque uniquement empirique. Quant à toutes les données ainsi rassemblées, Charles Darwin les avait décrites dans toute l’optique et il avait cherché à les expliquer à base de circonstances d’évolution plus vastes, sans pourtant chercher à dépister les causes des effets décrits (Engels, Oeuvres complètes, 20, p. 88), ni donner une vue philosophique sur les connaissances d’histoire naturelle auxquelles il aurait pu aboutir tout en décrivant le matériel rassemblé. On dit qu’il avait évité exprès une telle généralisation pour ne pas tomber en conflit avec la classe bourgeoise dominante et avec son idéologie officielle (Prezent, 1960, p. 80).

Par sa croyance toute intérieure, Charles Darwin avait été un matérialiste d’histoire naturelle, un evolutionniste et un agnostique religieux. Il reconnaissait l’existence objective de la catégorie de l’espace et du temps, le caractère objectif des causes des changements réalisés, la nécessité, le hasard et le caractère rationnel des causes des changements opérés, il était le partisan du déterminisme et il avait gardé sa conviction créatrice optimiste sur la capacité de l’homme d’apprendre à connaître le monde scientifiquement. D’après Charles Darwin, l’évolution dans la nature se fait de manière continue et progressive (car il ne reconnaissait pas de sauts immédiats dans la nature, «car le choix naturel peut agir seulement par le choix des avantages de petites diversités progressives» (Darwin, 1953, p. 133). C’est en suivant son évolution sans les sauts (Natura non facit saltum) qu’évolue la langue et la pensée. Selon Darwin, ces dernières avaient conditionné la dernière phase, la phase décisive pour le passage du singe anthropoïde à l’homme. Cela devait se passer dans les forêts chaudes d’Afrique, de là, l’humanité devait se répandre à travers le monde entier.

Quant à l’origine de la langue et de la pensée, dont la liaison mutuelle et le conditionnement de développement Ch. Darwin reconnaissait, ce dernier avait mentionné que ladite origine avait été la même pour l’ensemble de l’humanité, donc pour toutes les races au monde. (Il avait été partisan de la théorie sur la monogenèse de l’homme et de la langue.) Selon lui, ce n’est que durant l’évolution ultérieure que s’opéra la différenciation de l’homme, et cela sur la base de signes secondaires seulement. Lors de l’étude du commencement de la langue et de la pensée, Ch. Darwin avait cherché leurs racines génétiques dans l’activité cérébrale et dans les manifestations sonores des animaux, tout en cherchant de démontrer la continuité de ces manifestations des organismes vivants sur l’axe l’animal — l’homme anthropoïde — l’homme. En prenant en considération la lutte contre l’idéologie de l’époque, il avait été forcé de réapprécier plutôt que de ne pas apprécier assez lesdites identités, tout en démontrant qu’il s’agissait avant tout de différences quantitatives plutôt que qualitatives. C’est pour cela qu’il avait considéré comme important le fait que les expressions du sentiment de l’homme proviennent visiblement des réactions des animaux comme une suite à l’irritation extérieure (il s’agit donc d’une expression héritée) ou bien que les signaux sonores et moteurs chez les animaux sont des pré[199]décesseurs d’une langue sonore articulée, accompagnée de manifestations respectives du corps chez l’homme (les gestes, la mimique qui marquent quelque chose etc.).

Ch. Darwin avait considéré la langue comme un phénomène biologique dépendant d’une organisation corporelle de l’homme qui est chez lui innée, de manière individuelle, tout comme la pensée (or, elle ne signifie pas l’instinct!), par la suite, la langue est cultivée par l’étude. Darwin soulignait à la fois la fonction du cerveau, tout en montrant que la langue est liée à la pensée de l’homme de manière génétique et fonctionnelle. Il avait montré également que la langue et la pensée s’influencent mutuellement, tout en se développant à la fois. Il avait considéré la langue comme un instrument de l’échange de la pensée entre le sujet parlant et l’auditeur, tout en montrant l’articularité sonore de la langue. C’est par là que la langue diffère de manière principale de différents mouvements du corps qui, eux aussi, expriment un certain contenu, quoique dans un contexte de communication plus limité. Puis, Darwin avait souligné que la langue était capable d’exprimer également les processus sentimentaux se déroulant dans l’homme.

Ch. Darwin avait cherché l’origine de la langue dans la sphère de différents cris de l’homme primitif, motivés et provoqués de manières différentes, formés en premier lieu à la suite du vécu sentimental et lors de l’imitation des bruits sonores de la nature. Suivant la conception de Darwin, les organes de la voix et d’autres organes produisant le bruit «avaient été développés tout d’abord pour des fins sexuelles, pour que les gens d’un sexe puissent appeler ou bien séduire les sujets de l’autre sexe» (Darwin, 1964, p. 265). Quant à la langue, il la considérait comme une réaction individuelle de l’homme, comme une fonction de son organisme. Il ne s’était pas posé la question sur sa détermination sociale, il ne cherchait pas son origine dans la vie de l’homme primitif travaillant dans la société, fabriquant dans une collectivité humaine des objets utiles, des produits. Une telle conception de la genèse de la langue et de la pensée avait nécessairement découlé du fait que Charles Darwin ne se rendait pas compte — pour les raisons ci-haut mentionnées — de la différence qualitative entre les animaux vivant dans des troupeaux d’une part, et du caractère social de la vie de l’homme primitif, vivant et travaillant surtout en société.

Les classiques du marxisme (et aussi V. I. Lenin) avaient hautement apprécié l’importance de l’oeuvre de Darwin et ils en avaient maintes fois loué la valeur dans leurs oeuvres. Engels avait défendu énergiquement l’oeuvre de Darwin contre E. Dühring, mais en même temps il s’était montré critique quant aux différentes composantes de sa doctrine sur la nature vivante. Sur la tombe de Marx, Engels avait prononcé les paroles mémorables en disant que Ch. Darwin avait découvert la loi de l’évolution de la nature organique et que Marx avait découvert la loi déterminant le mouvement et l’évolution de l’histoire de l’homme. Dans les oeuvres de Marx également, nous pouvons trouver différents renvois aux oeuvres de Darwin. Malgré de nombreuses différences de vue et l’explication de différents phénomènes, Marx et Engels avaient attribué une importance exceptionnelle avant tout aux composantes révolutionnaires de la doctrine de Darwin, composantes d’une importance exceptionnelle pour le développement d’une science nouvelle et matérialiste orientée contre l’idéologie conçue à base idéaliste.

Slovo a slovesnost, ročník 43 (1982), číslo 3, s. 177-199

Předchozí Jiří Kraus: Konference socialistických zemí o rétorice

Následující Olga Müllerová: Otázka a odpověď v dialogu