Některé psycholingvistické přístupy k textu

Iva Nebeská

[Rozhledy]

(pdf)

Некоторые психолингвистические подходы к тексту / Some psycholinguistic approaches to text

Studium textu se v současné době dostává do popředí zájmu nejen v lingvistice, ale i v některých oborech příbuzných. V této stati se pokusíme shrnout, jak přistupuje ke studiu textu psychologie, psycholingvistika, popř. další interdisciplinárně zaměřené obory a jaká jsou východiska těchto pojetí.

1. Sledujeme-li více než pětadvacetileté období vývoje psycholingvistiky (dále PSL), můžeme pozorovat postupný přechod od zkoumání jednotek nižších jazykových rovin ke zkoumání jednotek rovin vyšších. Soustředění psycholingvistů na [222]text, kterého jsme svědky v posledních letech, se tak jeví jako logické vyústění tohoto vývoje; pokusíme se to doložit krátkým historickým přehledem.

1.1. Podle autorů programového sborníku (Psycholinguistics, 1954) se na vzniku PSL koncepčně podílely tři vědní obory: strukturní lingvistika, která považovala jazyk za systém vzájemně propojených vztahů, behavioristicky pojatá teorie učení, která užívání jazyka chápala jako prezentaci naučených návyků, a teorie informace, pro niž jazyk byl prostředkem přenosu informace (kódem). Teorie informace, která v té době procházela obdobím intenzívního rozvoje, měla však na celou první etapu vývoje PSL vliv zásadní: jednak v mnoha směrech inspirovala tematické vymezení oboru, jednak podstatně přispěla k vybudování psycholingvistické terminologie, která zčásti přetrvává dosud. Trvalým přínosem teorie informace PSL se stal pravděpodobnostní přístup k jazyku. Text se chápal jako strukturované sdělení, sřetězení jednotek, kdy informační hodnota každé izolované jednotky je závislá na jednotkách sousedních. Tato větev PSL směřovala např. k tvoření modelů uživatele jazyka na pravděpodobnostním základě, v lingvistice vedl tento trend k oživení zájmu o využívání statistických metod. V současné době sice pravděpodobnostní přístup k řečové činnosti není právě v centru pozornosti badatelů, jeho důležitost je však všeobecně uznávána: pravděpodobnosti výskytu jazykových jednotek na všech jazykových rovinách patří k podstatným faktorům produkce a zejména percepce řeči (např. Frumkinová, 1971). Výsledky, kterých bylo v této oblasti dosaženo, jsou dnes rozpracovávány se zřetelem k praktickým účelům, zejména jazykovému vyučování (srov. např. Gerganov, 1976).

1.2. Původně byla PSL definována jako interdisciplinární obor na pomezí psychologie, lingvistiky a teorie informace. Jeho cílem bylo studovat procesy kódování a dekódování z hlediska vztahu mezi stavy komunikantů a formou sdělení. Intenzívní rozvoj oboru koncem let 50. a zejména v dalším desetiletí však předstihl všechny původní prognózy a jeho těžiště se postupně měnilo. Do situace, kdy opadávalo nadšení z myšlenek, které přinesla teorie informace, a PSL vlastně teprve hledala svou vlastní cestu, zasáhl koncem padesátých let nový mohutný impuls: teorie Chomského. Pro PSL nebyla podstatná generativní gramatika jako metoda explicitního popisu jazykového systému, ale vytvoření nové koncepce uživatele jazyka. Jak známo, Chomsky ve spolupráci s psychology postuloval hypotézu, podle níž k vrozenému vybavení člověka patří vysoce specializovaný mechanismus určený pro osvojování a užívání jazyka; struktura každého jazyka je tímto mechanismem z velké části determinována. Tato část Chomského teorie vedla v lingvistice k hledání jazykových univerzálií, v PSL způsobila, že osvojování jazyka dítětem přestalo být považováno za dílčí (aplikované) téma a bylo vtaženo přímo do centra pozornosti. Nejsilnějším argumentem hypotézy o existenci vrozeného mechanismu byla totiž rychlost a snadnost, s jakou si dítě jazyk osvojí přes veškerou jeho složitost (která se projeví při snaze o explicitní popis). Zatímco lingvistika se snažila využít generativní gramatiku k popisu systému jednotlivých jazyků, PSL jako věda experimentální hledala metody ověření hypotézy o vrozeném mechanismu. Ověřování psychologické reálnosti generativního modelu se stalo ústředním tématem zejména americké PSL let šedesátých.

Koncem šedesátých let začalo přibývat kritických připomínek na adresu generativní teorie, a to z pozic nejen experimentálních, ale i teoretických. Časový odstup a další vývoj oboru ověřily, že i z hlediska psycholingvistického nejdůležitější námitkou nebyla absence sémantiky v původním generativním modelu, ale odhlédnutí od základní funkce jazyka. Zapomínalo se, že jazyk je prostředkem komunikace a jako takový se realizuje v konkrétní komunikační situaci, mezi konkrétními účastníky. Je ovlivněn kontextem, pragmatickými faktory (situačními proměnnými). Do centra pozornosti se dostává funkce, účel jazykového projevu. Mezi prvními, kteří prosazovali toto kontextové (komunikativní) stanovisko, byla rumunská psy[223]cholingvistka T. Slama-Cazacu, norský badatel R. Rommetveit a pozdější autor sovětské teorie řečové činnosti A. A. Leont’jev (Průcha, 1970). V pojetí generativistů produkce a percepce řeči jsou izolované jevy, mezi mluvčím a posluchačem je propast, v pojetí zastánců kontextového stanoviska je mezi nimi souznění, protože jejich komunikace probíhá na pozadí časově a sociálně shodných znalostí o světě, které tvoří širší kontext každého jazykového projevu. Kontext umožňuje, že si posluchač vybaví, co bylo obsahem sdělení (nikoli, jak to bylo řečeno), kontext přiřazuje sdělení základní souřadnice (Blakar - Rommetveit, 1975).

I když se z lingvistického pohledu může někdy zdát, že se na začlenění jazykového projevu do širších souvislostí klade až příliš velký důraz, kontextové pojetí plně prokázalo svou životaschopnost a v současné době patří k základním teoretickým východiskům většiny psycholingvistických výzkumů.

2. Současná etapa vývoje PSL je syntézou několika přístupů. Z oblasti lingvistiky je to již zmíněný důraz na komunikativní funkci jazyka, z oblasti psychologie využívají badatelé výsledků především dvou dílčích disciplín: teorie činnosti a teorie paměti. Jak uvedeme dále, komunikativní stanovisko se projevuje zcela jinak ve spojení s teorií činnosti než v součinnosti s myšlenkami převzatými z teorie paměti. V zásadě můžeme říci, že vliv teorie činnosti je výraznější v sovětské PSL, vliv teorie paměti v PSL americké.

2.1. Řeč je odedávna předmětem zájmu psychologů; řečová činnost je prostředkem, pomocí něhož psychologové zkoumají průběh kognitivních procesů, umožňuje jim vhled do kognitivních struktur, popř. na ní zkoumají činnost obecně. Naproti tomu psycholingvisté soustřeďují svůj zájem na řečovou činnost jako takovou, její specifiku a mnohotvárnost. Podstatou jejich stanoviska je, že řeč je jednou z lidských aktivit, má svou specifiku, stejně jako každý jiný druh činnosti. V tomto pojetí se výlučný charakter řeči na jedné straně sice poněkud oslabuje, na druhé straně však tento přístup umožňuje zdůraznit ty aspekty, které jsou z hlediska komunikativní funkce řeči podstatné: motivaci a cíl konkrétních jazykových projevů. Důraz se klade na zkoumání činitelů (nejen psychologických, ale i sociálních), které provázejí vznik jazykového projevu, i činitelů, které formují jeho působení. Percepce řeči se chápe jako aktivní proces vyžadující připravenost a spolupráci posluchače. Zasazení verbálního komunikátu do širokého kontextu situačních proměnných se stalo zejména v sovětské PSL vhodnou základnou pro modelování produkce a percepce řeči (Osnovy teorii rečevoj dejatel’nosti, 1974; Průcha, 1973).

Pro sovětské práce poslední doby je příznačná těsná návaznost mezi mimojazykovou a jazykovou složkou řečové činnosti, důraz na to, jak se mimojazykové faktory promítají do formy jazykového projevu. Zdůrazňuje se, že mimojazykové faktory jsou důležité, ale výběr jazykových prostředků závisí na tom, co daný jazyk k výběru nabízí (např. Norman, 1978). Tak se vytváří nový úhel pohledu na jazykové prostředky, inspirující především lingvistiku.

Z teorie řečové činnosti vycházejí dnes jak práce interdisciplinárního charakteru, tak výzkumy zaměřené lingvisticky. Vliv teorie řečové činnosti se projevuje v přístupu téměř ke všem jazykovým rovinám. Hlouběji se studuje funkce kontextu, konkurence mezi jazykovým systémem (pevnou vnitřní strukturou) a jeho fungováním v proměnlivém kontextu, kontextová podmíněnost každého jazykového projevu. Pokud jde o rovinu lexikální, znovu se zdůrazňuje, že slovo nabývá svého aktuálního významu až v konkrétní komunikační situaci, v závislosti na situačních proměnných (Sacharnyj, 1978). Vztahem mezi lexikálním významem a kontextem se v poslední době zabýval nejpodrobněji G. V. Kolšanskij. Na základě zkoumání kontextu ve všech jeho aspektech (z lingvistického hlediska) dospěl k závěru, že kontext nevytváří významy lexikálních jednotek, pouze jim umožňuje, aby se realizovaly. Sám kontext se pomocí významů lexikálních jednotek tvoří, není tedy [224]okolím jazyka, ale jeho vnitřní vlastností (Kolšanskij, 1980, s. 27). Z hlediska produkce a percepce řeči se dnes studuje i specifika syntaktického plánu jazyka; centrální úloha slovesa ve větě se naopak nezkoumá pouze z aspektu syntaktického a sémantického, ale ověřuje se i její psychologická reálnost (Norman, 1978). V souvislosti s tím se nově přistupuje i k předmětu funkční stylistiky: Výběr jazykových prostředků se chápe nikoli jen z hlediska konečného produktu, ale jako proces; jeho průběh je podmíněn psychologickými a sociálními faktory, aktuální funkcí jazykového projevu (Pimenov, 1978). — Tendence po začlenění jazykového projevu do nejširšího komunikativního kontextu vede v sovětské vědě k postupnému vytváření nových dílčích disciplín, např. komunikativní lingvistiky jako disciplíny zkoumající jazykové kategorie specifické pro splnění určitých komunikativních funkcí (Kolšanskij, 1979) nebo lingvosociopsychologie (sémiosociopsychologie) jako nauky, která studuje specifiku textové činnosti (Dridze, 1980).

2.2. Studium paměti, které využívá verbálního materiálu (jazykových jednotek všech jazykových rovin), má v psychologii dlouhou tradici. V minulosti se zkoumala např. specifika krátkodobé a dlouhodobé paměti, hodnotily se podmínky působící na uchování a vybavení informace. Pro praktické účely byla využívána metoda slovních asociací; zvýšený zájem o studium slovního významu byl v padesátých letech podporován rozvojem teorie verbálního učení, které bylo chápáno jako osvojování, trvání a vyhasínání asociací. Byly vypracovány a experimentálně ověřeny techniky měřící blízkost významu, byly zpracovány asociační normy a normy dalších atributů verbálního materiálu. V posledních letech došlo v této oblasti k významnému pokroku: Tradičně se studoval vztah mezi slovem (jeho významem) a větou (její syntaktickou strukturou nebo významem) a příslušnými paměťovými koreláty. V současné době v souladu s komunikativním trendem v PSL teorie paměti zvolna opouští toto stanovisko „one to one correspondence“ a hledá novou, širší základnu pro reprezentaci jazykového projevu. V popředí zájmu badatelů je především struktura sémantické paměti (vnitřní slovník, tezaurus). Sémantická paměť je souhrnem znalostí individua o slovních významech, vztazích mezi nimi a pravidlech pro jejich užívání. I když se někdy mluví o vnitřním slovníku, nejde o statické pojetí reprezentace slovníku jako množiny izolovaných jednotek, ale o soubor možností, které poskytují vzájemně propojené údaje pro produkci a percepci řeči.

Na vztah mezi slovním významem a jeho reprezentací v sémantické paměti nejsou dosud jednotné názory (např. B. Hayes-Roth - F. Hayes-Roth, 1977 a literatura tam uvedená). Podle jedné teorie se soudí, že reprezentace verbálního materiálu v paměti je daleko abstraktnější než slova, která tvoří vstup: existuje relativně malý počet sémantických elementů, jejichž konfigurace vytvářejí jakoukoli propozici. Konkrétní slova, kterými se propozice vyjadřují, nejsou součástí paměťové reprezentace; zjednodušeně řečeno, člověk si pamatuje význam sdělení nezávisle na jeho verbálním ztvárnění. Alternativní teorie vychází z dávno formulovaných intuitivních představ o sémantické (asociační) síti:[1] Podle ní slova sama jsou jednotkami reprezentace, tvoří sémanticko-propoziční síť, v níž význam každého slova je dán vztahem k významům slov ostatních. Jazykový vstup způsobuje aktivaci příslušné konfigurace, aktivace se šíří prostřednictvím sémantických vztahů k dalším slovům a v čase vyhasíná. Tato teorie se stále experimentálně ověřuje, hledá se obraz sémantické sítě, studuje se, jak změřit sémantickou vzdálenost mezi slovy a další [225]parametry. Podle dílčí hypotézy slovo nereprezentuje nějaký určitý význam, ale celou rodinu potenciálních významů; ke specifikaci dochází teprve ve výpovědi, v konkrétní komunikační situaci (např. Sacharnyj, 1978).

Pokud jde o větu, v šedesátých letech byla zejména v USA opakovaně ověřována otázka, zda z hlediska paměťové reprezentace je závažnější doslovné znění věty zachovávající syntaktickou strukturu[2] nebo její význam. Menší část psycholingvistů, resp. psychologů, která zdůrazňovala význam, stála před další otázkou, zda význam věty je uchováván ve formě přestav nebo ve formě verbální (Paivio, 1971). Dnes je víceméně obecně přijímáno kompromisní stanovisko: za postačující formu reprezentace věty nelze považovat pouze jednu složku, v paměti se uchovávají oba druhy informace. Paměťová stopa pro doslovné znění zachovává některé lingvistické rysy, je však méně důrazná a vyhasíná dříve než stopa pro význam věty (např. Anderson - Paulson, 1977). V současné době v souvislosti se zdůrazněním zapojení věty do širšího kontextu se objevila otázka, zda paměťová reprezentace integritu věty vůbec zachovává.

Z uvedeného přehledu je zřejmé, že teorie paměti hluboce ovlivnila americkou PSL. Významnou roli tu měly mj. i důvody metodologické. Teorie paměti má vypracovány a ověřeny mnohé experimentální techniky, které PSL řadu let s prospěchem využívala. V současné době se však tato okolnost stává retardačním činitelem, protože psychologie paměti pod pojmem kontext nebo situace chápe zpravidla nikoli přirozené podmínky, za nichž komunikace probíhá, ale experimentální kontext, tj. pokyny, které pokusné osoby v experimentální situaci dostanou.[3]

I v této oblasti je však zřejmé postupné prosazování komunikačního trendu. Bylo např. experimentálně potvrzeno (Keenan - MacWhinney - Mayhew, 1977), že pragmatické aspekty výpovědi jsou nejvýraznějším parametrem paměti, jaký byl kdy zkoumán. Autoři rozlišují propoziční obsah výpovědi (informace o jevech, zcela nezávislá na vztahu mluvčího k nim) a interakční obsah výpovědi (informace o mluvčím, posluchači, časovém zařazení a jiných situačních proměnných). Zjistilo se, že interakční obsah výpovědi je vůbec nejdůležitějším faktorem uchování informace v paměti; výpovědi s vysokou hodnotou interakčního obsahu se snadněji začleňují do kognitivní struktury příjemce, protože kognitivní struktura je ve vyšším stupni aktivace. Jinými slovy, na zapamatování jazykového projevu má zásadní vliv motivace příjemce (srov. i Anderson - Pichert, 1978).

[226]3. Všechny rysy současné etapy vývoje PSL, které jsme tu uvedli, se promítají do rozsahu a zejména pojetí zkoumané jazykové jednotky. PSL hledá pro zkoumání jazykového projevu širší bázi, větší důraz klade na jeho motivaci a cíl, menší na konkrétní verbální ztvárnění. Podobně jako lingvistika přechází ke zkoumání textu.

Zatímco textová lingvistika se zabývá především prostředky výstavby textu, tedy jeho produkcí, v centru pozornosti PSL je dnes především studium mechanismů, které člověku umožňují, aby textu porozuměl. Zmíníme se zde o některých nejdůležitějších výsledcích, kterých bylo v této oblasti dosaženo.

3.1. V souladu se závěry kognitivní psychologie je dnes poměrně obecně (Haviland - Clark, 1974; Kintsch - van Dijk, 1978) přijímán názor, že k porozumění textu dochází na dvou rovinách: vyšší rovina se týká makrostruktury, organizace textu, globálního tématu, smyslu textu, nižší rovina navazování vět. Základem vyšší roviny porozumění textu je predikce, tj. očekávání příjemce týkající se obsahu nebo organizace textu. Jde-li o stereotypní formy, např. novinové zprávy nebo administrativní texty, k porozumění dochází na základě zaplňování mezer ve známém schématu. Nejde-li o známé schéma, musí příjemce více spoléhat na rovinu nižší. Experimentálně bylo dokázáno, že recipient snáze rozumí textu, který splňuje dva předpoklady: na počátku odstavce je uvedeno téma, základní myšlenka (předpoklad topikalizace) a věty jsou spojeny střídáním známé a nové informace (předpoklad koherence) (Kieras, 1978).

Na nižší rovině se pracuje s navazováním vět na principu: věta přináší novou informaci o známém objektu;[4] příjemce rozumí textu proto, že v paměti hledá údaj o známém objektu a na základě něho se pak nová informace do paměti začleňuje. Co je známá a co nová informace, není ani v PSL nijak jednotně definováno; známost se však neopírá pouze o jazykový kontext (s výjimkou některých experimentálních situací), ale o situační zakotvení výpovědi. K integraci nové informace dochází ve třech etapách: (1.) Syntaktická struktura věty sama napomáhá tomu (některá více, některá méně), že vstupní informace je rozčleněna na dvě složky: známou a novou, presupozici a ohnisko. (2.) V paměti se hledá antecedent, ke kterému se informace, která je prezentována jako známá, hodí. (3.) Jestliže je vhodný antecedent nalezen, nová informace je pomocí této adresy integrována do paměti snadno; jestliže nalezen není, příjemce se zpravidla pokouší vybudovat si nějaké přemostění k adrese informačně vzdálenější. Vybudování takového spoje umožňuje soubor znalostí o světě společný mluvčímu i posluchači, který je základem veškeré komunikace. Tento základní model je dále rozpracováván. Bylo např. experimentálně ověřeno (Yekovich - Walker - Blackman, 1979), že nejsnadněji se integruje obsah informace tehdy, když informace prezentovaná jako známá byla v některé z předchozích vět ohniskem (Petr potkal Viléma. Vilém mu ukázal novou knihu). Známá informace v tomto případě nalézá vhodný antecedent v ohnisku kontextové (zpravidla předchozí) věty. Jestliže známá informace nachází vhodný antecedent v presupozici kontextové věty, mění se očekávání posluchače a způsob začlenění nové informace do paměti je obtížnější.

K nejzávažnějším otázkám, kterým se věnuje i textová lingvistika, patří prostředky navazování textu. PSL je chápe především jako prostředky, které posluchači umožňují, aby smyslu textu rozuměl. K nejstudovanějším tématům patří reference, v psycholingvistickém pojetí zejména tzv. referenční zřetelnost. Týká se dvou typů opakování, slovního a argumentového. Slovní opakování se vztahuje ke dvěma různým denotátům, argumentové opakování k jednomu. Např. ve větě Petr nastoupil do auta a rozjel se za roh; aby se vyhnul parkujícímu autu, strhl volant a narazil do stromu jde o slovní opakování, ve větě Petr nastoupil do auta a rozjel [227]se za roh; starému autu upadlo kolo a narazil do stromu jde o opakování argumentové. Experimentálně bylo ověřeno, že argumentové opakování je nutnou, nikoli však postačující podmínkou koherence textu (Haviland - Clark, 1974; Kintsch - van Dijk, 1978). PSL nebo spíše psychologii v této souvislosti především zajímá, jak posluchač odliší argumentové opakování od slovního. Vyskytují se různé, poměrně složité teorie, uspokojivě však tato otázka nebyla dosud vyřešena.

V souvislosti s koherencí textu se PSL začíná zajímat i o postavení slovesa ve větě (Haberlandt - Bingham, 1978). Z lingvistického hlediska se zdá samozřejmé zjištění, že změna slovesa (nejde-li o nahrazení synonymem) při zachování všech ostatních slov ve větě znamená změnu obsahové struktury textu včetně pravděpodobnostních konsekvencí (i explicitně nevyslovených). Např. (1.) Karel bodl Jiřího. Jiří zavolal doktora. Doktor přišel. (2.) Karel bodl Jiřího. Jiří měl rád doktora. Doktor přišel. V druhém vzorku textu věty ztrácejí návaznost, při percepci nová informace nenalézá vhodnou adresu, příjemce si musí budovat dodatečná přemostění ke vzdálenějším informacím. Výsledky experimentu považují autoři za důkaz, že argumentové opakování není postačující podmínkou koherence textu. Domníváme se však, že nepřímo upozorňují na jednu důležitou skutečnost: že obecně přijímaný (psychologický) model porozumění textu se příliš opírá o informaci obsaženou ve jménech a je tedy v nesouladu s obecně přijímanou (lingvistickou) tezí o centrálním postavení slovesa ve větě.

Z lingvistického hlediska jsou zajímavé i práce, které dokumentují důležitost zájmen v textu.[5] Za všechny připomeneme alespoň zjištění, podle něhož užití zájmen v textu nemá funkci pouze stylistickou; zájmena jsou důležitým prostředkem koherence textu. Jsou signálem k integraci dosavadní informace, protože posluchače nutí, aby přiřadil zájmeno ke správnému objektu. Opakování jmenné fráze tuto funkci nemá (Hirst - Brill, 1980).

3.2. Všechny práce, o kterých byla až dosud řeč, mají těsný vztah ke kognitivní psychologii, soustřeďují se proto převážně na (téměř technicky chápaný) mechanismus porozumění textu a jeho experimentální ověřování. Některé práce ze sovětské PSL posledních let nás však přesvědčují, že k porozumění textu lze přistupovat i z jiných aspektů. Ukazují nám, že jeho zkoumání může být založeno na kontaktu mezi mluvčím a posluchačem, že lze reálně pracovat se souborem časově a sociálně shodných zkušeností jako základem mezilidské komunikace.

Příkladem takového přístupu je knížka T. Dridzeové (1980), proto jí zde budeme věnovat více pozornosti.

Autorka vychází ze sovětské teorie řečové činnosti, ale zaměření její práce je zcela jiné: Výsledek řečové činnosti (text) chápe jako prostředek přenosu informace mezi mluvčím a posluchačem. Toto pojetí zdánlivě připomíná první etapu vývoje PSL ovlivněnou teorií informace; ovšem podmínky adekvátního přenosu informace chápe Dridzeová podstatně hlouběji, s využitím maxima poznatků, ke kterým PSL za dobu svého vývoje dospěla. — Ústředním pojmem práce je textová činnost (produkce textu a interpretace jeho smyslu). Z hlediska produkce textu se klade důraz na záměr mluvčího („proč se o tom vůbec mluví“), cíl, kterému je podřízen výběr jazykových prostředků (srov. i Pimenov, 1978). Celkově je i v této práci akcentována úloha příjemce, aktivního interpretátora textu, který se smyslu sdělení dobírá na základě svého individuálního poznání, struktury svých znalostí, úrovně své sémiotické připravenosti.[6] V tomto smyslu se též počítá s určitou diferenciací uživatelů jazyka na sémiotické skupiny, které se liší právě stupněm sémiotické připravenosti.

Za nejpodstatnější pro přenos sdělení považuje autorka informativnost textu: není to abso[228]lutní množství informace, kterou text obsahuje, ale ta část, která se nejrychleji a nejsnadněji dostane k příjemci. Informativnost textu se hodnotí na základě toho, zda adresát správně pochopil záměr mluvčího, „smyslový fokus“ textu.

Skutečným přínosem knížky je, že podstatně rozšířila prostor pro zkoumání řečové činnosti. Je třeba zdůraznit, že autorce se podařilo vybudovat pro postoj mluvčího a posluchače jednotnou základnu. Společná zkušenost mluvčího a posluchače, soubor znalostí o světě není v jejím pojetí jen mlhavě definovaným pozadím, na které PSL odkazuje tehdy, narazí-li při výkladu reprezentace textu na těžkosti, ukáže-li se, že nevystačí se střídáním známé a nové informace. Dridzeová vychází z toho, že tento základ se u každého jedince vytváří právě pomocí percepce textu (textovou činností), za pomoci znakové soustavy. Zdůrazňuje, že textovou činnost je třeba chápat vždy v souvislosti s individuálním poznáním; společné zkušenosti se pomocí znakové soustavy transformují do individuálního poznání.

4. PSL je dnes rozvětvenou disciplínou. Tento stav má kořeny historické: Každé období jejího vývoje s sebou přineslo své ústřední téma, základní myšlenky; když aktuálnost tématu pominula, vystřídána problematikou novou, předchozí výzkum se zpravidla zcela nezastavil, pokračoval dále, třeba v modifikované podobě. Navíc je PSL vzhledem ke svému interdisciplinárnímu charakteru citlivější k trendům oborů příbuzných. Tak se vytvořilo široké spektrum témat a přístupů k nim, které vymezuje oblast dnešní PSL.

V této stati jsme sledovali pouze jednu tematickou linii současné PSL, a to ještě jen v některých jejích aspektech.[7] Na příkladu problematiky textu (jíž se dnes patrně věnuje v PSL největší pozornost) jsme se snažili ukázat, že PSL a lingvistika si často kladou stejné otázky, ale k jejich řešení přistupují ze zcela odlišných pozic. Závěr, že těsnější spolupráce obou disciplín by věci jen prospěla, je nasnadě. To je ovšem jen dílčí aspekt jejich vzájemného vztahu. Změna základní orientace PSL způsobila, že vztah mezi oběma obory je dnes poněkud rozporný: Na jedné straně z psycholingvistických koncepcí (zejména z teorie řečové činnosti) vycházejí (nebo jsou jimi inspirovány) mnohé práce zaměřené nikoli interdisciplinárně, ale lingvisticky, na straně druhé převládající komunikativní trend zapojuje do zkoumání řečové činnosti další a další činitele a směruje tak jeho těžiště za hranice lingvistiky.[8] Rozhodující se stává nikoli forma jazykového projevu, ale jeho funkce v nejširším pojetí, tedy jeho schopnost uchovávat a transponovat informaci ve všech jejích aspektech.

 

LITERATURA

 

ANDERSON, J. R. - PAULSON, R.: Representation and retention of verbatim information. Journal of verbal learning and verbal behavior (dále JVLVB), 16, 1977, s. 439—451.

ANDERSON, R. C. - PICHERT, J. W.: Recall of previously unrecallable information following a shift in perspective. JVLVB, 17, 1978, s. 1—12.

BLAKAR, R. M. - ROMMETVEIT, R.: Utterances in vacuo and in contexts: an experimental and theoretical exploration of some interrelationship between what is heard and what is seen and imagined. Linguistics, 153, 1975, s. 5—32.

DRIDZE, T. M.: Jazyk i social’naja psichologija. Moskva 1980.

[229]FODOR, J. A. - BEVER, T. G. - GARRETT, M. F.: The psychology of language. New York 1974.

FRUMKINA, R. M.: Verojatnost’ elementov teksta i rečevoje povedenije. Moskva 1971; rec. v SaS, 34, 1973, s. 184—187.

GERGANOV, E.: Psichometrični metodi za proverka i ocenka na znanija po bălgarski ezik. Sofia 1976.

GROCHOWSKI, M.: Pojęcie celu. Studia semantyczne. Wrocław - Warszawa - Kraków 1980: rec. v SaS, 43 1982, s. 73—75.

HABERLANDT, K. - BINGHAM, G.: Verbs contribute to the coherence of brief narratives. reading related and unrelated sentence triples. JVLVB, 17, 1978, s. 419—425.

HAVILAND, S. E. - CLARK, H. H.: What’s new? Acquiring new information as a process in comprehension. JVLVB, 13, 1974, s. 512—521.

HAYES-ROTH, B. - HAYES-ROTH, F.: The prominence of lexical information in memory representations of meaning. JVLVB, 16, 1977, s. 119—136.

HIRST, W. - BRILL, G. A.: Contextual aspects of pronoun assignment. JVLVB, 19, 1980, s. 168—175.

KEENAN, J. M. - MacWHINNEY, B. - MAYHEW, D.: Pragmatics in memory: A study of natural conversation. JVLVB, 16, 1977, s. 549—560.

KIERAS, D. E.: Good and bad structure in simple paragraphs: effects on apparent theme, reading time and recall. JVLB, 17, 1978, s. 13—28.

KINTSCH, W. - DIJK, T. A. van: Toward a model of text comprehension and production. Psychological review, 85, 1978, s. 363—394.

KOLŠANSKIJ, G. V.: Problemy kommunikativnoj lingvistiki. VJaz, 1979, č. 6, s. 51—62.

KOLŠANSKIJ, G. V.: Kontekstnaja semantika. Moskva 1980.

NORMAN, B. Ju.: Sintaksis rečevoj dejatel’nosti. Minsk 1978.

OSNOVY TEORII REČEVOJ DEJATEL’NOSTI. Ed. A. A. Leont’jev. Moskva 1974; rec. v SaS, 36, 1975, s. 242—247.

PAIVIO, A.: Imagery and verbal processes. New York 1971.

PIMENOV, A. V.: O predmete funkcional’noj stilistiki s pozicij teorii rečevoj dejatel’nosti. In: Psicholingvističeskije i sociolingvističeskije determinanty reči. Ed. A. V. Pimenov. Moskva 1978, s. 34—64.

PRŮCHA, J.: Problémy teorie psycholingvistiky. Československá psychologie, 14, 1970, s. 459 až 472.

PRŮCHA, J.: Sovětská psycholingvistika a některé její pedagogické aplikace. Praha 1973.

PSYCHOLINGUISTICS — A survey of theory and research problems. Ed. Ch. E. Osgood a T. A. Sebeok. Baltimore 1954.

SACHARNYJ, L. V.: Proizvodnoje slovo kak tip kommunikativnoj nominacii. In: Psicholingvističeskije i sociolingvističeskije determinanty reči. Ed. A. V. Pimenov. Moskva 1978, s. 65—181.

SLAMA-CAZACU, T.: Laboratory experiment in psycholinguistics: A device for the study of verbal stimuli in experimental complex situations. Linguistics, 153, 1975, s. 71—82.

TĚŠITELOVÁ, M.: Ke kvantitativní analýze textu. SaS, 42, 1981, s. 1—8.

YEKOVICH, F. R. - WALKER, C. H. - BLACKMAN, H. S.: The role of presupposed and focal information in integrating sentences. JVLVB, 18, 1979, s. 535—548.

Slovo a slovesnost, ročník 43 (1982), číslo 3, s. 221-229

Předchozí Alena Fiedlerová a kol.: Ze staročeské terminologie sociálních vztahů (paní)

Následující Jiří Nekvapil: Od generativní textové gramatiky k interdisciplinární vědě o textech