K otázce slovnědruhových převodů a přechodů, zvl. transpozice

Miloš Dokulil

[Články]

(pdf)

К вопросу переводов и переходов частей речи, особенно транспозиции / On the problem of transfers and transitions between parts of speech, esp. of transposition

[*]0. Když před 20 lety vyšla moje knižní práce Teorie odvozování slov (1962), jako úvodní díl k široce zamýšlenému materiálovému kolektivnímu dílu Tvoření slov v češtině, sotvakdo tušil, jak se za pouhá dvě desetiletí, které nás dnes od jejího vydání dělí, slovotvorné bádání rozvine do šířky i hloubky. Počet prací o nejrůznějších stránkách tvoření slov a pojmenování vůbec, které za tuto dobu vyšly u nás, v Polsku a zvláště v Sovětském svazu, ale i v západním světě, je tak úctyhodný, že sotvakterý badatel dokáže tuto oblast přehlédnout, natož plně zvládnout. Zachytit současný stav dnešního poznání i jen v obecné teorii a metodologii tvoření slov a nominace vůbec by samo o sobě bylo přirozeně úkolem neobyčejně vděčným, ale ovšem úkolem, na který by stěží stačily síly jedince.

Přes neutuchající zájem, s kterým se otázky tvoření slov a pojmenování vůbec v současné vědě setkávají, zůstává stále dosti otevřených otázek jak v metodologii slovotvorných popisů, tak i v slovotvorné teorii. Nad jednou takovou otázkou chtěli bychom se v tomto svém příspěvku hlouběji zamyslit. Máme na mysli otázku typologie změn (z hlediska produkce i reprodukce), popř. rozdílů, divergencí (z hlediska slovotvorné utvářenosti) mezi slovem výchozím a slovem výsledným, spjatými navzájem vztahy slovotvorné motivace a fundace, především pokud se liší co do příslušnosti k jednotlivým slovním druhům (vzhledem k omezenému místu zaměříme se zde jen na slovní druhy základní). Je to otázka, která zajímá nejen slovotvorbu samu, ale i gramatiku v užším smyslu, a to jak syntax, tak i tvarosloví. Jejím jádrem je sechehayovský pojem transpozice, který v mé slovotvorné koncepci konstituuje jeden ze tří základních slovotvorných a šíře pojmenovacích strukturních typů, tzv. onomaziologickou kategorii transpoziční, a jemuž jsem v souvislosti s jinými příbuznými slovotvornými procesy a vztahy věnoval samostatnou stať v 1. svazku obnovených Travaux (1968). Jestliže mi tam šlo především o to ukázat, v jakých vztazích je tento funkční pojem k některým slovotvorným postupům a vztahům formálním (této stránce problému věnovala později velmi jemnou a hlubokou analýzu Kubrjakovová, 1977), chtěl bych se v tomto příspěvku zamyslet nad podstatou jednotlivých typů mezislovnědruhových převodů a přechodů, rozlišit je po stránce funkční a uvést v určitý systém. Při té příležitosti bych chtěl šíře odůvodnit některá svá s tím související pojetí, stanoviska a řešení, která se setkala s kritikou jiných badatelů na tomto úseku, a přirozeně i vyvodit důsledky z těch kritických výtek a připomínek, o jejichž oprávněnosti mě promýšlení těchto otázek při mé další práci přesvědčilo.

 

1. Rozdíly mezi slovem výchozím a výsledným mohou být různé povahy, různého řádu, typu a druhu:

(1) Zásadní význam a dosah má především rozlišení mezi těmi změnami, které jsou důsledkem záměrných procesů slovotvorných, výsledkem tvůrčích slovotvorných aktů, a těmi, které jsou výsledkem pozvolných, často velmi dlouho trvajících a stěží prostřehnutelných procesů spontánních. Jen v prvním případě jsme [258]plně oprávněni mluvit o slovotvorné derivaci, o odvozování jednoho slova z druhého; případy druhého typu jeví se pouze jistým přehodnocením výchozího slova, popř. tvaru či víceslovného výrazu.

(2) Uvnitř vlastní slovotvorné derivace má pro hodnocení rozdílů mezi slovem výchozím (fundujícím) a výsledným (fundovaným) zásadní význam dualismus derivace lexikální a derivace syntaktické (ve smyslu Kuryłowiczově, 1936): při prvé se mění lexikální obsah, při druhé syntaktická funkce. Bylo však častěji poukazováno na to, že derivace lexikální a syntaktická se navzájem nevylučují, že představují jen krajní póly různorodých procesů, které se v reálném průběhu mohou navzájem směšovat (srov. Kubrjakovová, 1981, zvl. s. 157). Kromě derivace čistě syntaktické, při níž se mění pouze syntaktická funkce, zatímco lexikální význam zůstává zachován (transpozice v našem smyslu, v. dále), a derivace čistě lexikální, při níž se opět mění pouze lexikálně sémantický obsah, zatímco syntaktická funkce zůstává nezměněna, setkáváme se totiž i s případy (a těchto případů je většina), kdy se mění jak lexikální obsah, tak i syntaktická funkce.

Nejde jen o to, že slova vzniklá původně jen pro potřeby nové syntaktické funkce (tedy jako deriváty čistě syntaktické) v dalším vývoji (a to často velmi rychle) mohou být obohacena o nové lexikálně významové odstíny — tento případ, v jazyce velmi častý, musíme vlastně již považovat za lexikalizaci navrstvenou na derivaci — ale také o to, že již vlatním cílem a smyslem derivačního procesu bývá často určitý kategoriální významový posun; ten vyjadřuje typickou souvislost mezi základovým slovem a slovem odvozeným, který — v případě kategoriálního rozdílu mezi funktory dané relace (mezi obsahy uváděnými do dané souvislosti) — je závazně spjat i se změnou syntaktické funkce. (I tyto významy mohou přirozeně v průběhu dalšího vývoje „obrůst“ novými lexikálně sémantickými rysy a v té nebo oné míře se lexikalizovat.) Zatímco v prvním případě původně čistě syntaktický derivát nabyl druhotných lexikálně sémantických rysů, druhý případ je lexikálně-syntaktický samou svou podstatou.

(3) Právě pro tuto neurčitost při vymezování slovotvorných postupů jako syntaktické nebo lexikální derivace jsme s touto pojmovou dvojicí v našich pracích nepracovali a dali přednost tomu uplatňovat v univerzu české derivace rozlišení tří slovotvorných (a šíře onomaziologických) strukturních typů: modifikačního, mutačního a transpozičního.

I když tato trichotomie byla přijata se zásadním souhlasem, setkala se i s některými námitkami, zejména pokud jde o „příliš úzké“ vymezení typu transpozičního. Dokonce byla vyslovena námitka, že vlastně příklady, které uvádím na typ modifikační (dům → domek, letět → přeletět) a mutační (kámen → zkamenět, letět → letiště), jsou vesměs transpozicemi (Kubrjakovová, 1981, s. 147). Právě proto bych chtěl své chápání pojmu transpozice objasnit a zdůvodnit.

 

2. Jako velká většina popisných termínů má i termín (přesněji automatizované slovo) transpozice přirozeně tu vlastnost, že — vyňat z příslušné koncepce — stává se významově mnohoznačným, a proto neurčitým. Že i v rámci jazykovědy samé můžeme do tohoto termínu vkládat obsah velmi široký, naznačila např. klasická stať Skaličkova (1959), spatřující v pojmu transpozice jeden ze základních principů jazykové stavby. Za druh transpozice můžeme podle Skaličky považovat i celou oblast derivace (je transpozicí vztahů syntaktických do morfologie).

V naší práci jsme vymezili transpozici záměrně mnohem úže. Vyhradili jsme tento termín pouze pro takové slovotvorné derivační procesy, při nichž se mění pouze syntaktická (větněčlenská) funkce výchozího slova, zatímco jeho lexikální obsah zůstává nedotčen, a tedy v plném rozsahu zachován. Typickými případy transpozice v tomto chápání jsou zpředmětnění děje a vlastnosti. Děj (stav a jeho [259]změna) nazíraný prizmatem předmětnosti zůstává stále dějem (stavem nebo jeho změnou), změnilo se pouze jeho pojetí — není chápán jako příznak něčeho jiného, nýbrž jako jev o sobě. Obdobně je tomu u zpředmětnění vlastností.

O jiný typ čisté transpozice jde při „zokolnostňování“ vlastnosti, tj. při odvozování příslovcí od adjektiv. Ani tu se však podstata obsahu nemění; jak ve výchozím adjektivu, tak ve výsledném adverbiu jde stále o vlastnost, o kvalitu, s tím rozdílem, že v prvém případě je to vlastnost předmětu (nebo předmětně nazíraného jevu), v druhém případě vlastnost příznaku (dynamického nebo řidčeji statického).

Jiná je však situace u přídavných jmen nazývaných vztahovými v nejširším slova smyslu. Badatelé, kteří je řadí k typu transpozičnímu, zcela přehlížejí, že adjektivní formanty takových jmen jako sluneční, orný, včerejší (abychom uvedli aspoň po jednom příkladu na každou kategorii těchto jmen) neplní pouze funkci transpoziční, nýbrž že označují velmi různé vztahy k základovému slovu; i když tyto vztahy zobecníme jako ‚týkající se‘ n. ‚související s‘ atp., nemůžeme v nich vidět pouhý průmět předmětnosti na rovinu atributivnosti. I když dáme za pravdu Kubrjakovové (1978, s. 80), že relační adjektiva v tomto smyslu stojí syntaktickým derivátům nejblíže, za čistou transpozici je ve svém celku pokládat nemůžeme.

Obdobně je tomu u deadjektivních sloves. Jestliže bychom mohli slovesa jako lačnět, churavět považovat ještě za čistou transpozici statického příznaku v dynamický, u všech ostatních sloves — typu slábnout, zelenat, červivět, stejně jako typu modrat se, temnit se, temnět se a dokonce typu černit, znárodnit, (s)rovnat — to už nemůžeme, neboť tu jsou ve hře i různé sémantické posuny.

Je pravda, že tyto posuny mají kategoriální charakter (např. inchoativnost a faktitivnost se řadí k lexikálně-gramatické kategorii způsobu slovesného děje), lexikální podstatu jim však upřít nemůžeme. Proto jsme obě tyto třídy jmen zařadili do typu mutačního, charakterizovaného obecně tím, že jev jedné obsahové kategorie je pojmenováván na základě jiného jevu téže nebo jiné obsahové kategorie. Příznačné pro deriváty této kategorie je, že lexikální význam se tu vždy podstatně mění, zatímco syntaktická kategorie se měnit může, ale nemusí. Z toho hlediska by bylo možné uvnitř mutační kategorie rozlišovat derivaci vnitroslovnědruhovou od derivace mezislovnědruhové; podstatný rozdíl však mezi obojími postupy i deriváty není.

Je sice pravda, že i změna slovnědruhového rámce lexikálně sémantického obsahu je již sama o sobě rovněž kategoriálním posunem sui generis. Záleží však na druhu kategoriálního posunu, na stupni jeho konkrétnosti. Nejabstraktnější je přirozeně rozdíl v základní obsahové kategorii, rozdíl mezi předmětností, atributivností a dějovostí — pouze na této úrovni lze mluvit o čisté transpozici. Tyto významy se totiž pokládají za totožné s obecnými významy slovních druhů. Ostatně je třeba znovu připomenout, že při transpozici není prostě nahrazován jeden kategoriální význam (procesuálnost, atributivnost) druhým; výchozí kategoriální význam v transponovaném slově i nadále zůstává (uvědoměme si tu, že mluvíme o jménech děje n. dějových a stejně tak o názvech vlastnosti), je pouze ve smyslu výsledného substantiva pojat jako nezávislý. Na nižších úrovních abstrakce jde však již vždy při změně syntaktické funkce o změny syntakticko-lexikální (nebo lexikálně-syntaktické). Takový je vztah mezi dějem a jeho původcem (agentem, činitelem), mezi dějem a jeho prostředkem, mezi dějem a jeho výsledkem, mezi vlastností a jejím nositelem, mezi předmětem a činností týkající se užívání tohoto předmětu, jeho zasahování atp. Kdybychom chápali transpozici v širším významu jako každou změnu slovnědruhové kategorie anebo lexikálně sémantické nebo lexikálně-gramatické třídy uvnitř slovního druhu, pak bychom ovšem museli rozlišovat transpozici výlučnou, transpozici spojenou s mutační změnou kategoriální a dále oba tyto typy překryté konkrétními lexikálně sémantickými posuny.

Jestliže jsme však do pojmu transpozice zahrnuli pouze transpozici „čistou“, je to [260]proto, že tu vidíme podstatný kvalitativní rozdíl: na rozdíl od typů ostatních, které představují proces a výsledek nového pojmenování pro nový obsah, při „čisté“ transpozici vlastně o pojmenování vůbec nejde: týž obsah je tu pouze nazírán prizmatem jiného slovního druhu. Zatímco při lexikálně-syntaktické derivaci v hierarchii starého a nového kategoriálního obsahu má dominující postavení obsah slova výsledného, při transpozici je tomu naopak: kategoriální obsah výchozího slova je pouze překryt, „rámcován“ kategoriálním obsahem slova výsledného. I dějové jméno zůstává, jak jsme se již zmínili, pojmenováním děje a jméno vlastnosti pojmenováním vlastnosti. Jen v tomto případě bývá transponování lexikálního obsahu z jednoho slovního druhu do druhého vynucováno potřebami primárně syntaktickými, tj. potřebou redistribuce (nového, jiného rozložení) obsahu po větných členech. V případech ostatních je změna syntaktické funkce zjevně teprve důsledkem změněného lexikálního obsahu.

Tam, kde změna lexikálního obsahu nenese s sebou i změnu syntaktické funkce, zůstává ovšem derivace v rámci téhož slovního druhu (srov. obuv → obuvník, chata → chatař, sláma → slamník, len → lniště).

Pozn. Na ještě nižším stupni abstrakce je rozdíl mezi dvěma významovými třídami uvnitř téhož slovního druhu. V závislosti na tom, chápeme-li tyto třídy jako navzájem nezávislé, rovnocenné, koexistující, nebo naopak jako závislé, nerovnocenné, odvoditelné jedna z druhé, bude se různit i interpretace příslušné změny: v druhém případě máme proti sobě lexikálně sémantický obsah výchozího slova a týž lexikální obsah obohacený o určitý konkrétní lexikálně sémantický rys (nebo komplex rysů) v slově výsledném — tento případ jsme tuším oprávněně kvalifikovali jako modifikaci výchozího obsahu. V prvním případě bylo by sice teoreticky možné mluvit o transpozici z jedné třídy do druhé (např. z třídy jednotlivin do třídy souborů jednotlivin nebo z třídy nepočitatelné substance do třídy počitatelné jednotliviny této substance, např. kámen → kamení, tráva → travina), v jiných případech je však možné chápání obojí (např. žákyně by mohlo být chápáno jako transpozice slova žák ve významu mužského pohlaví v pojmenování pohlaví ženského, plným právem lze však chápat věc i tak, že podstatné jméno žák s významem co do pohlaví neurčeným, tedy jako bezpříznakové, je v přechýlené podobě žákyně doplněno o dodatkový rys ženského pohlaví). Kromě toho i případy prvního typu, tedy např. změnu typu kámen → kamení, je v zásadě možné chápat jako modifikaci (i když v poněkud odlišném smyslu). Proto jsme změny obou dvou typů zahrnuli do typu derivace modifikační. — Jen na okraj poznamenáváme, že některé změny tohoto typu mají charakter změn lexikálně-gramatických (nedokonavé sloveso → iterativní/frekventativní sloveso). Jsme si ovšem dobře vědomi toho, že některé modifikační změny, zejména v slovesné prefixaci, mají charakter složitější (srov. Sekaninová, 1980).

 

3. Nevidíme tedy důvod pro to, abychom se vzdali svého úzkého vymezení termínu (slovotvorné) transpozice. Transpozice v tomto pojetí je dílčím procesem derivace v širokém smyslu slova, jíž rozumíme odvozování jedněch jazykových útvarů od druhých, sémanticky jednodušších. Protože každá derivace znamená zásadní nové rozřazení jazykových útvarů, kategoriálně již určených, mluvívá se případně o druhotné jejich kategorizaci neboli rekategorizaci (např. Skoumalová, 1975; Russ. gram., 1979). Pokud máme na mysli, že tento proces je nejčastěji provázen změnou kategoriální příslušnosti, je přesnější mluvit o transkategorizaci. Transkategorizace nemusí ovšem záležet pouze v změně slovního druhu (i když je to nejčastější její případ), nýbrž i jen v změně jeho lexikálních, lexikálněgramatických nebo gramatických subkategorií (tedy vlastně v „transsubkategorizaci“). Pokud chceme zdůraznit, že se transkategorizace týká změn slovního druhu, doporučoval bych vyhradit pro procesy tohoto druhu termín slovnědruhové nebo explicitněji mezislovnědruhové převody. Tento termín se mi jeví pro daný pojem výhodnější, přiměřenější než obvyklejší termín slovnědruhové přechody, který se po mém mínění daleko lépe [261]hodí k označení spontánních, dlouho trvajících procesů než k označení tvůrčích slovotvorných aktů (a jejich reprodukci). Při posouzení výsledků transkategorizace je důležitá otázka, které lexikální, popř. gramatické významy zůstaly v odvozeném slově zachovány, anebo naopak byly změněny. Je-li obsah výchozího slova prostě převeden do jiného slovního druhu, vymezeného morfologicky a syntakticky, aniž se mění jeho lexikálně sémantické rysy, máme co činit s procesem/postupem transpozice.

Samozřejmě, že ve shodě s novým slovním druhem dostává tento lexikálně sémantický obsah i nový rámec, daný obecným významem slovního druhu. Např. v transponovaném slovesném podstatném jménu se slovesný děj představuje v rámci substance, substančnosti, tj. jako příznak abstrahovaný, jako nezávislý jev o sobě. K základnímu souboru lexikálně sémantických rysů obsažených v odvozovacím základě se přidruží abstrakční rysy substančnosti, procesuálnosti, kvality ev. cirkumstanciálnosti, které vytvoří pro starý sémantický obsah nový rámec. V slovotvorném významu transponovaného slova jsou tedy zásadně přítomny dva obecně kategoriální významy, a to slova výchozího i ten, který vstupuje do slova výsledného. (Koexistence dvojího významu, výchozího a transponovaného, je vůbec podstatným a konstitutivním rysem každé transpozice slovotvorné (mezislovnědruhové), stejně tak jako lexikální (metaforické i metonymické) i gramatické (transponované užití gramatické kategorie).) Při živé transpozici se ve výsledném slově vždy jeví napětí mezi starým významem s jeho obecným obsahovým rámcem a novým gramatickým ztvárněním, sloužícím nové syntaktické funkci.

Jak jsme se již zmínili, v hierarchii obou kategoriálních obsahů má při transpozici dominantní postavení kategoriální obsah slova výchozího, kdežto při ostatních slovnědruhových změnách má naopak dominantní postavení kategoriální obsah nový; srov. učit → učení, kde ve výsledném slově kategoriální obsah děje zřetelně převažuje, proti učit → učitel, kde naopak ve výsledném slově převažuje význam substančnosti (subkategorie osobovosti).

Obyčejně se slovotvorná transpozice ztotožňuje s široce chápanou derivací syntaktickou. To však není přesné. O syntaktickou derivaci jde vždy, když se při odvozování mění slovní druh a nové slovo se tak dostává do nových syntaktických souvislostí. Při tom není rozhodující, byla-li vlastním stimulem derivace potřeba syntaxe, či potřeba nového pojmenování. Při převodu do jiného slovního druhu přijímají slova gramatické příznaky nového slovního druhu (jeho gramatické kategorie) a účastní se příslušných formálních obměn (dostávají novou tvaroslovnou charakteristiku). Tato změna slovního druhu nemusí, ale častěji bývá provázena i změnou lexikálního obsahu (srov. učit → učení, ale učit → učitel). Jen v prvním z obou případů jde o transpozici, rozumějme o transpozici čistou, nezatíženou jakýmikoli lexikálně sémantickými posuny, tedy — ve vymezení Ballyho (1932) — změnu výchozí syntaktické funkce znaku bez změny jeho lexikálního významu.

Stimulem k čisté transpozici nemusí být vždy jen potřeba syntaktického kontextu, potřeba nového rozložení lexikálních významů ve větných členech (jak tomu bývá při tzv. nominalizaci: Děti je třeba dobře vychovávat / děti potřebují být dobře vychovávány / děti potřebují dobré vychování / … dobrou výchovu). Často jde o záměr zobrazit jev prizmatem jiného než adekvátního slovního druhu (např. ve větě Mám rád ticho, ale i zpěv ptáků a šumění lesa) nebo o důvody citové (v povelu: Odchod! — tu je důvodem zřejmě neosobnost). To souvisí s tím, že slovní druhy nejsou motivovány jen určitými syntaktickými funkcemi (pozicemi), ale jsou i odrazem různých pojmových kategorií (Kopečný, 1958, s. 19). Vždy však je mezi čistou transpozicí (ve smyslu výsledku slovnědruhového převodu) a syntaktickou strukturou s týmž souborem lexikálních významů vztah vzájemné transformace (srov. Mám rád, když zpívají ptáci a šumí les).

[262]Zásadně lze sice nalézt v jazycích doklady na převody kteréhokoli slovního druhu v kterýkoli jiný, obvykle se však v jazycích nám blízkých vyskytují převody trojího, resp. čtverého druhu, stanovené již Sechehayem (1926):

(1) Každý pojem může být převeden do kategorie podstaty.

(2) Každý pojem vztahu a průběhu může být pojat jako vlastnost.

(3) Každý pojem vlastnosti se dá převést do kategorie průběhu.

V terminologii slovních druhů to znamená, že (1) každý nesubstantivní slovní druh lze převést na substantivum („substantivizovat“), (2) každé příslovce a sloveso lze převést na adjektivum („adjektivizovat“), (3) každé adjektivum a kvalitativní substantivum lze převést na sloveso („verbalizovat“).

 

4. Je v zásadě lhostejné, kterými slovotvornými prostředky se transpozice vyjadřuje. Mohou jí být a často bývají slovotvorné sufixální formanty (vlastní slovotvorný sufix + tvaroslovná charakteristika), často však je jediným prostředkem jejího vyjádření změněná tvaroslovná charakteristika (popř. jedna z tvaroslovných charakteristik), příznačná pro cílový slovní druh.

Pozn. Dříve jsem nazýval tento formální slovotvorný postup ve stopách Smirnického (1954, 1956) konverzí, avšak vzhledem k tomu, že se zejm. v anglosaské literatuře tomuto termínu rozumí jinak (typ mezislovnědruhového převodu, popř. i přechodu, při němž základní morfologická kategorie (nominativ, infinitiv) zůstává stejná v slově výchozím i výsledném), dávám nyní přednost tomu mluvit o transflexi (při změně tvaroslovného paradigmatu), popř. o deflexi (při ztrátě tvaroslovného paradigmatu) a o aflexi (při nabytí tvaroslovného paradigmatu) („střechový“ termín ovšem chybí). Termínu konverze ve smyslu pregnantním budeme dále ve shodě s převažujícím územ užívat pro slovnědruhový převod, popř. i přechod (ať již čistě syntaktický, transpoziční, nebo sémanticko-syntaktický, netranspoziční), při němž je výchozí slovo přejato do nového slovního druhu v základní formě (příkladem mohou být substantivizace adjektiv v češtině, substantivizace infinitivu v němčině a samozřejmě zvláště průkazné konverzní typy anglické, jako water → (to) water aj., v nichž nepřítomnost jakékoli přípony vede H. Marchanda k předpokladu „nulové derivace“ (1969, s. 358n.)). Je-li výchozí slovo v jiné než základní formě, jde zpravidla o přechod tvaru slova nebo předložkového výrazu ve slovo jiného slovního druhu (většinou neohebné) (Isg. subst. časem → adv. časem, Gsg. subst. něm. Flugs → adv. flugs, zu Frieden → adj. zufrieden), mluvívá se někdy o gramatické transfiguraci (KWST s. v. Wortartwechsel).

Pokusil jsem se na jiném místě (1968b) ukázat, že bezafixální postupy odpovídají přirozeně transpozici (srov. i Kubrjakovová, 1977), poněvadž každý afix představuje zásadně již určitou změnu n. obměnu základu. Tato přirozená, genetická souvztažnost byla však ve většině flektivních jazyků zastřena. I v bezafixálních derivátech dochází někdy k významovým změnám základu (kov, brod, oblek, záchod, ohrada, sprcha) a naopak mnohé deriváty afigované jsou čistými transpozicemi (zvl. slovesná jména). Proto se nedostatek derivačního afixu v různých funkčních typech hodnotí u některých badatelů jako nulová sufixace (Lopatin, 1966; Marchand, 1969). Jsem však toho názoru, že přes zmíněné případy asymetrie odpovídá adekvátněji transpoziční funkci interpretovat formální postupy typů lovit → lov, hrát → hra, pracovat → práce, dobrý → dobro, zelený → zeleň jako derivaci bezafixální (= transflexi).

Pozn. Jde tu o analogický vztah, jaký je ve flexi mezi aglutinačním jazykovým typem, kde Nsg. je obecně charakterizován nedostatkem pádové koncovky (proti ostatním pádům s koncovkou), a jazykovým typem flektivním, jako je čeština, kde Nsg. maskulin a některých feminin je charakterizován nulovou koncovkou (zatímco jiná jména mají koncovku pozitivní), která však je i v Asg. mužských neživotných a v Gpl. tvrdých feminin a neuter.

 

[263]5. Od slovnědruhových převodů, které jsou spjaty s tvůrčími (produkčními a reprodukčními) slovotvornými akty, je třeba zásadně odlišovat ty procesy, které nejsou slovotvornými akty ve vlatním slova smyslu, nýbrž jsou povahy v podstatě syntaktické a lexikální, vedou však k vzniku nových slov jiného slovního druhu, někdy s novými morfologickými rysy. Nazýváme je v této stati slovnědruhovými přechody (viz s. 268). Řadí se sem obecně ty procesy, které bývají označovány obdobně tvořenými, paralelními termíny jako substantivizace, verbalizace, adjektivizace, adverbializace a dalšími, poukazujícími k nástavbovým a spojovacím slovním druhům; srov. pronominalizace, numeralizace, konjunkcionalizace, prepozicionalizace, interjekcionalizace, pokud jich užíváme ve smyslu pregnantním, jako označení procesů, při nichž z některého tvaru nebo dílčího souboru tvarů anebo ze slova neohebného v důsledku různých příčin jako výsledek delšího vývoje vzniká nebo častěji vzniklo slovo jiného slovního druhu, než mělo slovo výchozí. I tak se však, jak uvádíme, skrývají pod těmito homogenními termíny procesy dosti nesourodé. Vedle tohoto pregnantního užití se však setkáváme zhusta s užitím mechanickým: příslušných termínů se pak užívá jen se zřením k cílovému, výslednému slovu, bez ohledu na povahu příslušného procesu. V tomto širokém smyslu se mluví o substantivizaci apod., jestliže z kteréhokoli nesubstantivního slova nebo i víceslovného výrazu nebo tvaru slova nebo dílčího souboru tvarů vznikne substantivum apod. V tom smyslu se např. do substantivizace adjektiv zahrnuje tvoření nositelů vlastnosti od adjektiv, ať příponovými formanty (slepý → slepec, modrý → modřina) či jinými slovotvornými prostředky (blbý → blb, necudný → necuda).

Ale ani při pregnantním užití nejsou procesy označované jako slovnědruhové přechody zcela stejnorodé:

Nejtypičtější případy představuje adverbializace. Označujeme tak postupný proces, jehož výsledkem je ustrnutí některých jednotlivých tvarů ohebných slovních druhů nebo frazeologických jednotek a slovních spojení v platnosti příslovečného určení a jejich přehodnocení v odpovídající slovní druh neohebný, tj. příslovce (srov. ráno, večer, časem, trochu). Hojnější je adverbializace předložkových pádů substantiv i jiných sklonných slovních druhů (zjara, dohromady; zasvé, potom; poprvé); příznačné je, že se plně neadverbializují předložkové pády dlouhých tvarů adjektivních (je jen mít za zlé, po dobrém), zato velmi hojně předložkové pády s adjektivními tvary krátkými, které se dnes již jako samostatné tvary nevyskytují (pomalu, zřídka, nalevo — přesto se vedle příslovečných spřežek jako zastara, nakrátko, nasuchu atd. dosud vyskýtají i předložkové pády za stara, na krátko, na suchu atd.).

Obdobný charakter má prepozicionalizace a konjunkcionalizace (vznik druhotných předložek a spojek); také tu tvar některého slova ohebného nebo neohebné slovo jiného druhu nabyl povahy předložky (vinou, díky, vyjma), popř. spojky (buď; srov. i slov. kým); tak jako při adverbializaci bývá i zde výchozím výrazem často spojení slov a proces slovnědruhového přechodu bývá pak provázen univerbizací, úplnou (jakmile, protože, zatímco) nebo častěji neúplnou (v zájmu, za pomoci, za účelem).

Složitější a různorodější je proces substantivizace. Okazionálně lze substantivizovat zásadně kterýkoli výraz jazyka v užití metajazykovém, přímém nebo i přeneseném ((to jeho věčné) nevím / tedy / musíš / rád bych atd. (mi jde na nervy); každé proč má své proto). To je ovšem případ zvláštní. Jazykový výraz (slovo, tvar, slovní spojení, věta) je tu prostě užit ve funkci syntaktického substantiva (subjektu nebo objektu). Fakultativně je toto druhotné užití provázeno tím nebo oním stupněm lexikalizace ((je samé) chichi, (takový) budižkničemu); jen zcela výjimečně může pak substantivizovaný výraz získat i morfologickou charakteristiku (pozdě bycha honiti, ty tvé stálé bychy, zdrávasy).

Jiný charakter má tzv. substantivizace adjektiv. Záleží v syntakticko-morfolo[264]gickém přehodnocení slova bez účasti slovotvorného mechanismu jazyka. Substantivizace adjektiv je primárně jen zvláštním případem redukce (univerbizace) komplexního pojmenování, skládajícího se z určujícího adjektiva a určovaného substantiva, a to výpustkou určovaného substantiva, které se implicite vyrozumívá, takže pak izolované adjektivum samo plní všechny funkce daného spojení a ve shodě s tím podléhá transkategorizaci. Důkazem eliptického původu a z velké části i hodnocení substantivizovaných adjektiv v jazykovém povědomí je skutečnost, že tu adjektivum není substantivizováno v celém svém sémantickém spektru, nýbrž pouze v tom významu, který mělo ve spojení s příslušným vypuštěným substantivem. Z týchž důvodů má substantivizované adjektivum zásadně tvary jednoho rodu, toho, který mělo vypuštěné substantivum. Produktivní je v současném jazyce zejména substantivizace adjektiv slovesných, zvl. na -c(í), -n(ý) a -t(ý) (cestující, obžalovaný, zabitý). Od této substantivizace, která představuje stále živý proces, musíme ovšem odlišit ty případy, jejichž syntaktická geneze je už zcela zastřená, ať již proto, že nemají dnes morfologickou podobu adjektiv (přechody krátkých tvarů adjektiv, jako pecen, nov — s výjimkou typu dobro, v. dále), nebo se jako adjektiva v současném jazyce nevyskytují (hajný, pokojská, vstupné, důchodní). (Srov. Kopečný, 1958, s. 64.)

Druhotně se však substantivizace adjektiv někdy reinterpretuje jako specifický typ mutační morfologické derivace názvů nositelů vlastnosti, při níž sémanticko-syntaktický převod je morfologicky vyjádřen redukcí tří gramatických rodů adjektiva na jeden rod substantivní, přičemž se kongruentní kategorie adjektivní (reprodukující rod vypuštěného substantiva) mění na autonomní kategorii substantivní.

Primárně se v tomto smyslu realizuje řídký převod adjektiv, zejm. v neutrálním tvaru, substantivizovaném pouze svou funkcí ve větě (Kopečný, 1958, s. 72) (snést modré s nebe). Produktivní je tento typ pouze v odborném názvosloví filozofickém, kde je specifickým prostředkem pro pojmenování kategorií (jednotlivé, obecné, zvláštní), konkurujícím s transflexním typem transpozičním dobro, absolutno a příponovým typem tragično (Horecký, 1976, s. 129).

V širším smyslu se někdy označuje jako substantivizace i deadjektivní tvoření substantivních názvů nositelů vlastnosti libovolným slovotvorným prostředkem, tedy i transflexí (blb, dusno, ostří), sufixací (slepec, modřina, bělmo) a desufixací (nemrava).

Zcela se ze slovnědruhového přechodu vymyká v češtině adjektivizace, zastoupená zde zvláště jako adjektivizace příčestí a přechodníků. Příčestí, chápaná jako krátké tvary adjektivní (raněn, -a, -o), jsou doplněná dlouhými tvary v úplné paradigma (raněný, -á, -é). Přechodníkové kmeny (nesouc-, pijíc-) se mění v kmeny adjektivní (nesoucí, pijící). V obou těchto případech jde o zvláštní typ převodu: příčestí a přechodníky jsou verboidy adjektivní povahy, tedy neúplné transpozice, dovršené změnou syntaktické funkce a morfologickou transflexí (srov. s. 22 n.), (příčestí mají sice tvary shodné s krátkými adjektivy, ty však jsou v novém jazyce omezeny pouze na funkci predikativní, teprve přitvoření dlouhých, „atributivních“ tvarů z nich činí skutečná slovesná adjektiva; přechodníky mají pouze jediný — a to nepodstatný — rys adjektiv, svérázný způsob kongruence, teprve syntaktická funkce atributivní spolu s morfologickou transflexí z nich vytváří skutečná ajektiva). (Vzhledem k zastření přechodníkové motivace pociťují se však dnes slovesná adjektiva na -c(í), -š(í) obvykle jako přímá deverbativní odvození.)

O převody s většími či menšími lexikálně sémantickými posuny jde i v případě relačních adjektiv od jmen podstatných (otcův, lesní, prostorový), od sloves (orný, pracovitý, balicí atp) a od příslovcí (dnešní, zdejší, loňský, pomalý). (Viz již s. 259.)

Také verbalizace má v češtině charakter slovnědruhového převodu (přechodový charakter má pouze neúplná morfologizace predikativního „příslovce“ lze, třeba [265]v nespisovné mluvě: lzelo, třebalo — a citoslovcí: nate, helete). Jak si povšiml již Sechehaye, verbalizovat lze v zásadě každou vlastnost vyjádřenou adjektivem (churavět, červenat se) nebo kvalifikačním substantivem (chytračit). Pokud rozumíme verbalizací nikoli utvoření slovesného lexému, nýbrž prostou predikativizaci, mohou se všechny druhy slov „verbalizovat” sponou (být chytrý, být učitelem, být doma).

 

6. Rozhodnout v jednotlivých případech a v jednotlivých typech tvoření slov, jde-li o slovnědruhový převod, či o slovnědruhový přechod, není vždy snadné, a to právě v důsledku toho, že útvary vzniklé prostým přechodem se často „přeosmyslují“, přehodnocují v útvary jakoby převodové a stávají se pak modelem analogických tvoření primárně převodových. Tento princip zpětné vazby, či přesněji zpětné projekce slovotvorných formací lexikálně sémanticky posunutých do mechanismu čistě slovotvorné derivace se ostatně v celé slovotvorné oblasti uplatňuje významnou měrou (tak např. formanty substantiv verbálních -n(í), -t(í) nabyly sekundární funkce formantů výsledků činnosti, prostředků činnosti atp.).

Ani uvnitř kategorie mezislovnědruhového převodu není vždy snadné vést ostrou demarkační čáru mezi transpozicí v našem pojetí a ostatními typy syntaktické derivace. Proto se mohou mínění o rozsahu slovotvorné transpozice rozcházet. Záleží totiž na tom, jak striktně chápeme požadavek/podmínku, že lexikálně sémantický obsah se při transpozici do jiného slovního druhu nemění.

Zcela nesporně jsou transpozicí případy dějových jmen, zejména substantiva verbálního a substantivních názvů vlastnosti. Zde totiž v pravém slova smyslu platí, že děj, resp. vlastnost jsou pouze nazírány prizmatem předmětnosti; zůstávají dějem a vlastností. Ne již tak jednoznačná je situace u verbálních adjektiv, zde se totiž neadjektivizuje sloveso jako celek, a proto také tu není děj nebo stav prostě nazírán prizmatem vlastnosti. Co se tu atributivizuje, „zvlastnostňuje“, není slovesný děj (jak nám ho představuje finitní sloveso a v zpředmětnění substantivum verbale), nýbrž již určitá (třebaže vnitroslovnědruhová, mluvnická) transpozice slovesného děje směrem k vlastnostnímu chápání (viz dále); atributivizace pak jen dovršuje adjektivizaci neurčitého (hybridního) slovesného tvaru v adjektivum. Jde tu tedy sice rovněž o transpozici, ale o transpozici složenou, dvojfázovou.

Ostatní dějová adjektiva představují již zjevně převody spjaté s určitými posuny lexikálně sémantickými.

Také u deadjektivních sloves není situace jednoznačná. Nehledíme-li k řídce zastoupenému typu churavět, hladovět (‚být churav(ý), hladov(ý)‘), kde opravdu nejde o nic jiného než o procesuální pojetí vlastnosti churavý, hladový, tedy o prosté zdějovění statického příznaku, mají ostatní typy deadjektivních sloves vždy něco navíc: stárnout, zelenat, šedivět nevyjadřují prostě dějově chápanou vlastnost, nýbrž nabývání této vlastnosti, reflexívní typy modrat se, temnět se, veselit se vyjadřují opět projevování se této vlastnosti, faktitivní typy černit, rovnat dodávání této vlastnosti atp. Je sice pravda, že tu jde o posuny kategoriální, které se uplatňují i jako mluvnické (srov. např. okno je otevřeno/é x okno se otvírá n. okno bylo otevřeno: (1.) někým, (2.) stav). Proto také stojí tyto typy převodu transpozici velmi blízko, přesahují ji však.

Obdobně je tomu u desubstantivních adjektiv relačních: adjektiva stromový, lesní atp. nelze prostě považovat za substance strom, les nazírané jako vlastnost, nýbrž za adjektivizovanou, jako vlastnost pojatou obecnou relaci k předmětu ‚vztahující se k stromu, lesu‘, ‚týkající se stromu, lesa‘. Ani tu se přirozeně nezměnil lexikální význam, nýbrž pouze se určitým kategoriálním způsobem konkretizovalo pojetí „nazírán jako vlastnost“. Obdobná situace je u různých podtypů relačních adjektiv dějových (deverbativních) (viz nahoře).

Ještě těsněji přimykají se k čisté transpozici relační adjektiva deadverbiální (zdejší, dnešní), jejichž onomaziologická podstata je v pojetí okolnosti jako vlastnosti.

[266]Zdálo by se, že při pouze kategoriálních sémantických posunech by bylo lze považovat podmínku transpozice — zachování lexikálního významu základu — za splněnou, a že se tedy není třeba zařazování takových případů do transpoziční kategorie bránit. Ovšem zásadně analogická je situace i u jiných více či méně paradigmatických útvarů, jako např. u jmen činitelských nebo u jmen nositelů vlastnosti. Ani zde, např. v přechodech učit → učitel, slabý → slaboch nejde (primárně) o změnu lexikálního významu základu, nýbrž o nový význam strukturní, založený na relačních pojmech „činitel děje“, „nositel vlastnosti“. Můžeme však říci, že ve slově učitel jde prostě o děj transponovaný do kategorie předmětnosti? Jistěže ne, činitel děje a nositel vlastnosti jsou kategoriální relační významy sui generis. Obdobné kategoriální významové posuny nacházíme přece i uvnitř slovního druhu. Nemůžeme např. klást rovnítko mezi lexikální obsahy substantiva město a měšťan nebo obilí a obilnice (i když všechny tyto obsahy spadají do kategorie předmětnosti). Jak z předcházejícího výkladu patrno, je při změně slovního druhu (při slovnědruhovém převodu) případ plného zachování významu poměrně vzácný, většinou tu dochází k takovým či onakým kategoriálním posunům (které nejsou pouze záležitostí rozdílu mezi výchozím a výsledným slovním druhem), i když odhlédneme od změn čistě lexikálních, od konkrétních lexikálně sémantických posunů, k nimž dochází obvykle spontánně až při užívání odvozeného slova, někdy se však druží přímo k derivačnímu aktu (např. slovo černice neznamenalo nikdy, tedy ani při svém utvoření ‚vůbec něco černého‘, nýbrž v jednom případě druh černých třešní, v druhém borůvku, v třetím ostružinu). Je to nepochybně důsledkem toho, že cílem tvoření nového slova je především utvoření nového pojmenování a jen mimořádně vedou k utvoření nového slova důvody větně syntaktické.

Syntaktická a lexikální derivace nejsou totiž, jak víme, vzájemně se vylučující procesy, nýbrž se na širokém úseku prostupují, vytvářejíce široký přechodný pás derivace lexikálně-syntaktické.

Z hlediska své koncepce tří základních typů onomaziologických struktur, onomaziologických kategorií, v níž centrální místo přísluší kategorii mutační (ta je tam také představena jako kategorie základní), založené na principu kategoriální relace, musíme obojí tyto „sporné“ případy považovat za mutační: v obou případech je fundované slovo motivováno svým vztahem k slovu jinému. Není z tohoto hlediska podstatné, patří-li slovo výchozí a slovo výsledné k témuž slovnímu druhu nebo k různým slovním druhům. Druhý případ je ovšem mnohem častější, poněvadž v rámci vnitroslovnědruhového odvozování konkuruje strukturnímu typu mutačnímu strukturní typ modifikační. Jen při transpozici (v našem pojetí) je změna slovního druhu závazná. Hranice mezi derivací uvnitř slovního druhu a derivací mezi slovními druhy probíhá tedy uvnitř kategorie mutační, přičemž kategorie modifikační se uplatňuje pouze uvnitř slovního druhu, kategorie transpoziční pouze mezi slovními druhy.

 

7. I když chápeme slovotvornou transpozici v tom úzkém smyslu, jak jsme zde vyložili, neznamená to, že všechny transponované útvary jsou na stejné rovině. I v rámci téže slovotvorné kategorie (např. jmen dějových nebo jmen vlastnosti) jsou mezi slovotvornými typy rozdíly v paradigmatičnosti, související hlavně s povahou těch kterých slovotvorných formantů. Tak tzv. substantiva verbální na -n(í), -t(í) mají tvoření natolik paradigmatické, že se v praxi pokládají za součást slovesného paradigmatu. Obdobně se jména vlastnosti na -ost prakticky tvoří od všech kvalitativních adjektiv (protože se přece jen netvoří od všech adjektiv, tendence k jejich začlenění do adjektivního paradigmatu se tu neprojevila). Útvary s ostatními formanty jsou již tak či onak omezené.

Také u deverbativních adjektiv se nám zřetelně vydělují paradigmatická nebo [267]téměř paradigmatická přechodníková a příčesťová adjektiva slovesná (nesoucí, chválený, bitý, přišlý) od deverbativních adjektiv ostatních.

To má svou hlubší příčinu. Pro její poznání musíme si stručně připomenout strukturu základních slovních druhů.

Vycházíme z koncepce Komárkovy a Kořenského, představené jednak v stati Místo slovních druhů v morfologickém modelu přirozeného jazyka (1974), jednak v podrobnějším, zatím nepublikovaném Předběžném zpracování výkladů o slovních druzích (1979), rozmnož. pro vnitřní potřebu; viz též M. Dokulil (1974, s. 51—63). Podle ní jsou základní slovní druhy určeny jednak svým obecným pojmovým obsahem („významem“), jednak svou skladební funkcí. Na rozdíl od obou autorů zdůrazňujeme však u základních slovních druhů jejich rysy morfologické, i když jejich charakter je pouze symptomatický (podávají svědectví o pojetí obsahovém a funkčním). Dominantní úlohu přiznáváme obecnému obsahu, syntaktická funkce je v našem pojetí jeho odrazem (mezi oběma složkami je ovšem vztah vzájemné selekce, přesněji zpětné vazby). Právě možnost transpozice znaku přesvědčivě dokazuje existenci specifické kategorie obecného významu, uchovávající se, bez ohledu na převedení do kategorie jiného slovního druhu, v smyslové struktuře odvozeného slova (srov. Kubrjakovová, 1978, s. 65).

Přijímáme spolu s Komárkem a Kořenským rovněž Kuryłowiczovu tezi (1936), že každý slovní druh (a obecně každý znak) má svou funkci primární („za primární funkci podstatného jména je třeba považovat tradiční funkci podmětu a předmětu, za primární funkci přídavného jména tradiční funkci shodného přívlastku, za primární funkci slovesa tradiční funkci slovesného přísudku a za primární funkci příslovce funkci okolnostního určení“, Komárek - Kořenský, 1979, s. 6n.) a funkce sekundární (které jsou identické s primárními funkcemi ostatních slovních druhů). Primární funkce slovního druhu vyčleňuje v rámci tvarového systému realizujícího slovní druh jako celek jeho jádro (oblast centrální). Jádro slovních druhů je tedy určeno svým obsahovým základem (v symbolice autorů S = substantivum — substančnost, A = adjektivum — atributivnost, V = verbum, „verbálnost“, dějovost, C = cirkumstans (okolnostní příslovce), cirkumstantnost) a příslušným stejnojmenným funkčním příznakem (s, a, v, c — symbolizujícím primární funkci příslušných slovních druhů), tedy symbolicky S^s, A^a, V^v, C^c. Vedle tohoto jádra má každý slovní druh i svůj obal (periferní oblast), charakterizovaný rozchodem mezi základem a příznakem (např. V^s, V^a, V^c). Pro symbolickou interpretaci mezislovnědruhových převodů zavedeme ještě (levé dolní) indexy na označení výchozího slovního druhu: s, a, v, c; tedy např. _aV = deverbativní adjektivum.

Jestliže tedy V^v, reprezentující „osobní“, finitní tvary slovesa, které plní primární funkci slovesného přísudku, tvoří jádro slovního druhu sloveso, pak V^s, V^a, V^c, reprezentující slovesné tvary neurčité (verbum infinitum), „verboidy“ (slučující rysy slovesa s rysy druhých základních slovních druhů) tvoří jeho obal; patří k němu infinitiv — s primární funkcí substantivní (substanční) — zastávat ve větě funkční místo subjektu a objektu, příčestí — s primární funkcí adjektivní (atributivností), tj. s funkcí atributivní, a přechodníky s primární funkcí adverbiální (cirkumstantností), tj. příslovečného (okolnostního) určení. V struktuře slovesného pole nejblíže k jádru je infinitiv (jak patrno z toho, že morfologické rysy jména mu zcela chybějí), střední postavení zaujímají přechodníky (s kongruenčními kategoriemi adjektiva), zcela na periférii jsou pak příčestí (která sdílejí morfologické rysy s příznakově predikativními adjektivy). Tyto útvary, shrnované jako neurčité sloveso (verbum infinitum) nebo „verboidy“ (tímto termínem se však naznačuje jejich odlišnost od vlastního slovesa), jsou víceméně inkorporovány do slovesného systému (nechybějí však ani hlasy, které dávají přednost tomu, považovat je za samostatný slovní druh, „slovesná adjektiva“, srov. Popela, 1962, s. 136). Neplatí to však již pro substantivum [268]verbální a adjektiva verbální, i když se svou silnou verbálností k verboidům těsně přimykají, neboť mají už zcela vyhraněné morfologické rysy slovních druhů, k nimž i svou syntaktickou funkcí poukazují, substantiva a adjektiva. Tyto útvary jsou kategoriálním přetvořením lexikálně sémantického obsahu slovesa, a jsou proto také základem rozvíjení přenesených významů (fungujících jako slovotvorné významy jiných deverbativních substantiv, resp. adjektiv) — názvů výsledků, prostředků a míst děje, popř. názvů vlastností poukazujících k činnosti vzhledem k agentu n. pacientu, názvů kvality vyplývající z takové činnosti aj. (Srov. Russ. gram., s. 212n.) Projevuje se to i v tom, že mění zčásti svou syntaktickou spojovatelnost ve smyslu nového slovního druhu (sekat trávu → sekání trávy, rostlina kvete → kvetoucí rostlina, pole se orá / je oráno → orané pole).

Nepovažujeme proto za vhodné zahrnovat obojí tato slovesná jména do paradigmatu slovesa. Jejich morfologická vyhraněnost zřetelně svědčí o jejich slovnědruhové příslušnosti k substantivům a adjektivům.

Na tom nic nemění skutečnost, že i uvnitř těchto jmen jsou funkční rozdíly, které je činí bližšími nebo vzdálenějšími slovesům nebo substantivům, popř. adjektivům. Např. příčesťová adjektiva mohou fungovat v přívlastku i v přísudku, kdežto přechodníková adjektiva mohou stát jen v přívlastku (a jsou v korelaci s přechodníkem, tj. slovesným adverbiem) (Kopečný, 1958, s. 160).

Na druhé straně však nepopíráme, že obojí tato jména jsou k slovesům v těsnějším vztahu než ostatní deverbativní jména dějová (proto se také od nich terminologicky odlišují atributem slovesná). To lze ostatně prokázat jak nominalizačními transformacemi vět, tak funkční ekvivalencí substantiva a infinitivu (chléb byl upečen → upečený chléb, chodit po trávníku je zakázáno = chození po trávníku …). To však neodůvodňuje plně začlenění (integraci) těchto jmen přímo do slovesného paradigmatu, nýbrž pouze jejich přičlenění k slovesnému paradigmatu, jako skupiny slov — substantiv a adjektiv — tvořících těsné spojení k slovesu. To se však, i když v menší míře, týká i ostatních jmen dějových (substantiv i adjektiv) a i některých jiných typů deverbativ (jako jmen činitelských, jmen prostředků a výsledků činnosti a některých dalších) (Buzássyová, 1974, s. 53). Není pochyby o tom, že predikátotvorná úloha slovesa podmiňuje také specifickou úlohu deverbativ (jakožto kondenzací velmi rozmanitých vztahů slovesa ve větě, tzv. nominalizací) v soustavě derivačních slovotvorných typů. (Toho si byl např. velmi dobře vědom O. Jespersen (1937), když vyhradil pro slovesné deriváty, které všechny shrnuje pod označením „verbids“, zvláštní symboly.)

Zatímco tedy substantiva a adjektiva verbální představují výsledek morfologicky dovršené mezislovnědruhové transpozice, u verboidů jde pouze o výraznější nebo méně výraznou orientaci k jinému slovnímu druhu, o nedokončenou, formálně jen víceméně naznačenou transpozici, zůstávají však v mezích slovního druhu slovesa (třebaže na samém jeho okraji). O jejich příslušnosti k slovesu svědčí mj. to, že jednak tvoří součást některých finitních tvarů složených (infinitivu, futura, příčestí, préterita a kondicionálu a celého opisného pasíva), jednak vytvářejí specifický prostředek pro vyjádření průvodní predikace (tzv. polopredikace — přechodníky).

O těsné blízkosti slovesných jmen k slovesu svědčí i to, že se v nich zachovávají všechny gramatické významy slovesa, pokud nejsou vázány na predikativní funkci (jako osoba), tedy především vid a slovesný rod, zčásti i čas (v modifikované podobě). Poznamenejme však, že v určité míře zachovávají tyto významy i některé slovotvorné typy jmen dějových a dokonce i některé typy deverbativních jmen netranspozičních (např. jména činitelská).

Jen stručně se ještě zmiňme o základních slovních druzích ostatních. Také tu můžeme rozlišit jádro a obal. Jádro slovního druhu adjektivum (A^a) tvoří dlouhé tvary adjektivní (typy dobrý, -á, -é a jarní), plnící primární syntaktickou funkci [269]atributivní, kdežto krátké tvary adjektivní, vyhrazené v novém jazyce pro funkci predikativní (proto příznakově predikativní) (typ mládí, srov. i příčestí) (A^v) a tzv. přídavná jména přivlastňovací, vyjadřující v mezích své primární syntaktické funkce relaci k substantivu (_sA^a) a konečně tzv, stavová a modální adjektiva (typy smutno, nutno) (A^c, popř. A^vc) tvoří jeho obal.

Naproti tomu kvalitativní příslovce (na -ě/-e, -y), jakkoli se těsně přimykají k příslušným kvalitativním adjektivům, k nimž se tvoří paradigmaticky, z hlediska své koncepce za adjektivoidy nepovažujeme, vzhledem k tomu, že mají výraznou skladební funkci adverbiální (terciární), blíže určují sloveso nebo adjektivum a ve shodě s tím jsou morfologicky neohebná (ale ovšem formálně charakterizovaná). Jeho slovnědruhovou strukturu postihuje proto nikoli symbol A^c, nýbrž _aC^c.

V rámci slovního druhu substantiva je situace poněkud odlišná. Všechny jeho (pádové) tvary jsou totiž schopné plnit primární syntaktickou funkci substantivní — být ve větě podmětem nebo předmětem. Pro sekundární funkci atributivní je specifikován zvl. genitiv adnominální (srov. budova školy → školní budova, narozeniny (mého) otce → otcovy narozeniny), ale nezřídka plní tuto funkci i pády jiné, zvl. předložkové (klíč od domu → domovní klíč). Ve všech těchto případech jde tedy jen o funkční posuny S^s → S^a; obdobně plní často I a pády předložkové funkci příslovečného určení (cirkumstanciální): (psát) perem, za dne, na zahradě) (S^c). „Verbalizovat“ lze substantivum, tak jako adjektivum i adverbium, pouze sponou — být učitelem (_vS^v), být mladý (_vA^v), být doma (_vC^v).

Jádro slovního druhu adverbium (C^c) tvoří příslovce okolnostní (zejm. zájmenná, ale i jiná, zvláště spřežková — doma; nahoře, podnes), jeho obal příslovce modální (nutno, lze) a stavová (smutno), jež spojuje funkce predikativní (C^v), a příslovce kvalifikační, korelativní s kvalifikačními adjektivy (smutný — smutně), která chápeme jako adjektiva transponovaná do funkce adverbiální (vlastnost se přitom přehodnocuje ve „vnitřní okolnost“, tj. ve způsob, popř. míru) (A^c — _aC^c). V podstatě stejný význam mohou však mít i adverbia jiných slovotvorných typů (jízdmo, koňmo, mlčky, pomalu, potichu, dosyta). Rozlišení centra a periférie se tu přirozeně může týkat jen jednotlivých typů uvnitř dané kategorie.

 

8. Pokusili jsme se v rámci svého příspěvku stručně osvětlit některé otázky týkající se rozdílů mezi derivací lexikální a syntaktickou, mezi procesy, které bychom mohli rozlišit jako (mezi)slovnědruhové převody a přechody, mezi transkategorizací slovotvornou a tvaroslovnou a naznačit své stanovisko k jejich řešení. Zvláštní pozornost jsme věnovali jednak problematice slovotvorné transpozice, jednak otázce funkčně-obsahové strukturace základních slovních druhů z hlediska centra a periférie.

Nemohli jsme tu přirozeně a ani nechtěli nabízet nějaké konečné řešení, k tomu je jazyková skutečnost příliš složitá a život příliš krátký.

 

LITERATURA

 

BALLY, CH.: Linguistique générale et linguistique française. Paris 1932.

BARNET, V.: Vývoj systému participií aktivních v ruštině. Praha 1965.

BARNETOVÁ, V. - BĚLIČOVÁ-KŘÍŽKOVÁ, H. - LEŠKA, O. - SKOUMALOVÁ, Z. - STRAKOVÁ, V.: Russkaja grammatika 1. Praha 1979; zkratka Russ. gram.

BRODOWSKA-HONOWSKA, M.: Zarys klasyfikacji derywatów polskich. Wrocław - Warszava - Kraków 1966.

BUZÁSSYOVÁ, K.: Sémantická štruktúra slovenských deverbatív. Bratislava 1974.

BUZÁSSYOVÁ, K.: Vzťah slovotvorného a lexikálneho významu transpozičných derivátov. SaS, 41, 1980, s. 127—130.

[270]BUZÁSSYOVÁ, K.: Názvy deja a názvy vlastnosti v transpozičnej a nominačnej funkcii. JČ, 33, 1982, s. 21—35.

DOKULIL, M.: Tvoření slov v češtině 1. Teorie odvozování slov. Praha 1962.

DOKULIL, M.: Zur Frage der Konversion und verwandter Wortbildungsvorgänge und -beziehungen. TLP, 3, 1968a, s. 215—239.

DOKULIL, M.: Zur Frage der sog. Nullableitung. In: Wortbildung, Syntax und Morphologie. Hague - Paris 1968b.

DOKULIL, M.: K problematice slovních druhů. In: Materiály ze semináře pro přípravu nové vědecké mluvnice spisovné češtiny, rozmnož. Praha 1974, s. 51—63, shrnutí diskuse s. 72—87.

GRAMMATIKA SOVREMENNOGO RUSSKOGO LITERATURNOGO JAZYKA. SLOVOOBRAZOVANIJE. Red. N. Ju. Švedova. Moskva 1970.

GRZEGORCZYKOWA, R. - PUZYNINA, J.: Slowotwórstwo współczesnego języka polskiego. Warszawa 1979.

HORECKÝ, J.: Slovotvorná sústava slovenčiny. Bratislava 1959.

HORECKÝ, J.: Pomenovanie príznakov a kategórií. SlR, 41, 1976, s. 129—133.

JESPERSEN, O.: Analytic syntax. London 1937.

KLEINES WÖRTERBUCH SPRACHWISSENSCHAFTLICHER TERMINI. Leipzig 1976.

KOMÁREK, M.: Příspěvky k české morfologii. Praha 1978.

KOMÁREK, M. - KOŘENSKÝ, J.: Místo slovních druhů v morfologickém modelu přirozeného jazyka. In: Materiály ze semináře pro přípravu nové vědecké mluvnice spisovné češtiny, rozmnož. Praha 1974, s. 28—48.

KOMÁREK, M. - KOŘENSKÝ, J.: Předběžné zpracování výkladů o slovních druzích, rozmnož. Praha 1979.

KOŘENSKÝ, J.: K dialektice vztahů obsahu a formy jazykového znaku. In: K marxistické metodologii v jazykovědě. Kabinet cizích jazyků ČSAV. Praha 1980, s. 135—145.

KOPEČNÝ, F.: Základy české skladby. Praha 1958.

KŘÍŽKOVÁ, H.: K problematice podstatných jmen slovesných v ruštině a v češtině. Ruský jazyk, 1959, č. 5.

KŘÍŽKOVÁ, H.: Substantiva s dějovým významem v ruštině a v češtině. In: Kapitoly ze srovnávací mluvnice ruské a české III. O ruském slovese. Praha 1968, s. 81—152.

KUBRJAKOVA, Je. S.: Teorija nominacii i slovoobrazovanije. In: Jazykovaja nominacija. (Vidy naimenovanij.) Red. B. A. Serebrennikov - A. A. Ufimceva, Moskva 1977; rec. v SaS, 41, 1980, s. 314—320.

KUBRJAKOVA, Je. S.: Časti reči v onomasiologičeskom osveščenii. Moskva 1978.

KUBRJAKOVA, Je. S.: Tipy jazykovych značenij. Semantika proizvodnogo slova. Moskva 1981.

KURYŁOWICZ, J.: Dérivation lexicale et dérivation syntaxique. Bulletin de la Société linguistique de Paris, 37, 1936, s. 79—92.

LEŠKA, O.: K otázce tzv. transpozice. In: Rusko-české studie. Praha 1960, s. 43—46.

LOPATIN, V. V.: Nulevaja affiksacija v sostave russkogo slovoobrazovanija. VJaz, 1966, č. 1, s. 76—87.

LOPATIN, V. V.: Substantivacija kak sposob slovoobrazovanija v sovremennom russkom jazyke. In: Russkij jazyk. Moskva 1976, s. 205—233.

MARCHAND, H.: The categories and types of present-day English word-formation. Wiesbaden 1960.² München 1969.

MORFOLÓGIA SLOVENSKÉHO JAZYKA. Ved. red. J. Ružička. Bratislava 1966.

POPELA, J.: K slovním druhům v češtině. Slavica Pragensia, 4. Praha 1962, s. 129n.

SATKIEWICZ, H.: Rzeczownikowe innowacje słowotwórcze typu transpozycyjnego we współeczesnym języku polskim. SlavSlov, 16, 1981, s. 287—289.

SECHEHAYE, A.: Essai sur la structure logique de la phrase. Paris 1926.

SEKANINOVÁ, E.: Sémantická analýza predponového slovesa v ruštine a slovenčine. Bratislava 1980; rec. v SaS, 43, 1982, s. 144—151.

[271]SKALIČKA, V.: Über die Transposition. Slavica Pragensia, 1. Praha 1959, s. 45—52.

SKOUMALOVÁ, Z.: Nominalizační proces a slovnědruhový přechod. ČsRus, 16, 1971, s. 17—22.

SKOUMALOVÁ, Z.: Status tzv. kmenotvorných přípon slovesných v slovanských jazycích, zvláště v ruštině. Praha 1975.

SMIRNICKIJ, A. I.: Po povodu konversii v anglijskom jazyke. Inostrannyje jazyki v škole, 1954, č. 13, s. 12—24.

SMIRNICKIJ, A. I.: Leksikologija anglijskogo jazyka. Moskva 1956.

SOTÁK, M.: Dejové substantíva v slovenčine a v ruštine. Bratislava 1978.

STRAKOVÁ, V.: K morfosémantické analýze substantiva verbálního (Na materiále češtiny a ruštiny). In: Studie ze slovanské jazykovědy III. Praha 1980, s. 63—106.

TEORETICKÉ ZÁKLADY MLUVNICE SPISOVNÉ ČEŠTINY, SaS, 36, 1976, s. 18n.

TLUSTÁ, E.: K substantivizaci adjektiv v češtině, zvl. v starším období spisovného jazyka. SaS, 18, 1957, s. 158—164.

 

R É S U M É

Zur Frage der Typen des Wortartwechsels und Wortartübergangs, insbes. der Transposition

Der Verfasser legt in diesem Aufsatz eine erweiterte Fassung seines Vortrags vor, den er anläßlich seines 70. Geburtstags in der Sprachwissenschaftlichen Gesellschaft der Tschechoslowakischen Akademie der Wissenschaften gehalten hat. Anknüpfend an seinen früheren Beitrag in Travaux linguistiques de Prague, 3, 1968, „Zur Frage der Konversion und verwandter Wortbildungsvorgänge und -beziehungen“ ist er bemüht, einige immer noch offene allgemeine Fragen aus seinem Forschungsgebiet — der Wortbildungslehre neu zu beleuchten und erklären. Nachdem er die Begriffe von Wortartwechsel und Wortartübergang präzisiert hat, untersucht er den Status der Transposition als wortbildender und formbildender Prozeß und begründet die Zweckmäßigkeit und Berechtigung seiner engeren Auffassung dieses Begriffes, auf dem er seinen Begriff der transponierenden onomasiologischen Kategorie aufbaut. Indem er flüchtig die Ausdrucksmittel der Transposition erörtert, widmet er der affixlosen Ableitung Aufmerksamkeit und reviediert dabei seine frühere Verwendung vom Terminus Konversion für den rein formalen Vorgang der Wortbildung durch Paradigmenwechsel (er prägt für diesen Begriff die durchsichtigere und eindeutige Bezeichnung Transflexion).

Von den Prozessen, die gewöhnlich als Substantivierung, Adjektivierung, Adverbialisierung usw. bezeichnet werden und deren Heterogenität er aufdeckt, widmet er insb. der sog. Substantivierung der Adjektive und der Adjektivierung der Partizipien und Transgressive sein Interesse.

Unter Anwendung der Auffassung der Grundwortarten, die neulich Komárek und Kořenský erarbeitet haben, befaßt sich der Autor ferner mit der „unvollständigen Transposition“, die sich innerhalb der einzelnen Wortarten bemerkbar macht und in deren Konsequenz das dynamische Feld dieser Wortarten strukturiert wird. Das ist besonders für die Deutung der sog. Verboide wichtig. Der Ansicht des Verfassers gemäß sind der Infinitiv und die Partizipien und Transgressive in das Verbalparadigma voll integriert, wogegen das Verbalsubstantiv und auch die Verbaladjektive, die mit den Partizipien und Transgressiven in enger Korrelation stehen, außerhalb dieses Systems bleiben und als Ergebnis ihrer „zusätzlichen“ Transposition zu interprätieren sind.

Slovo a slovesnost, ročník 43 (1982), číslo 4, s. 257-271

Předchozí Jana Hoffmannová: Teorie textu a stylistika

Následující Alois Jedlička: Typy norem jazykové komunikace