Národnostní politika v díle G. Husáka

Redakce

[Články]

(pdf)

Национальная политика в произведениях Густава Гусака / Politics of nationality in the work of Gustáv Husák

Dne 10. ledna 1983 se dožívá 70 let generální tajemník ÚV KSČ a prezident ČSSR Gustáv Husák. Celý svůj bohatý a plodný život věnoval budování socialistického řádu v našem státě — jako komunista, internacionalista a vlastenec. Z jeho mnohostranného díla si všimneme v našem příspěvku přínosu k teorii a praxi národnostní otázky, protože je to problematika mající významné souvislosti s otázkami jazykové politiky v širším smyslu (srov. též J. Petr, K pojetí vztahů mezi národy v díle G. Husáka, NŘ, 66, 1983).

Teoretickým východiskem řešení národnostní otázky je pro G. Husáka leninské učení o národnostní politice, které se poprvé v dějinách lidstva realizovalo po VŘSR v Sovětském svazu. G. Husák vždy poukazoval na to, že národnostní otázka má především sociální obsah, že je třeba ji chápat třídně, že je součástí revolučního řešení sociálních problémů společnosti, tedy boje za svržení moci kapitálu a vytvoření socialistického společenského řádu. „Riešenie národnostnej otázky," jeho slovy řečeno, „nie je posledným cieľom ľudského snaženia a spojenia. Je iba etapou v oslobodení od každého útlaku, v úsilí po uspokojivom živote všetkých ľudí" (G. Husák, Zápas o zajtrajšok, Bratislava 1948, s. 105; dále ZZ). Považoval za velmi potřebné lidem neustále připomínat, „že udržení národní svébytnosti není samoúčelné. Je a má být pouze prostředkem, cestou k širokému lidskému dorozumění" (Z boje o dnešek, Praha 1973, s. 23; dále ZD), a to ve smyslu zařazení národa do širšího kulturního, hospodářského a politického společenství.

Na základě uvedených teoretických předpokladů snažil se G. Husák konkrétně řešit i složitou otázku vztahu českého a slovenského národa. Již před druhou světovou válkou ve spolupráci s Gottwaldovým vedením KSČ ostře vystupoval proti buržoaznímu pojetí československého národa, které bylo zakotveno v ústavě z r. 1920. Odmítal buržoazní doktrínu, podle níž se popírala svébytnost slovenského národa a všech jeho atributů, včetně jazyka slovenského, neuznávání nezadatelných práv Slováků na plný hospodářský, politický a kulturní život, uměle vytvářené nerovnoměrné partnerství Čechů a Slováků apod. Odmítal protislovenský centralismus první republiky, ale i protičeskou autonomii a hlinkovský separatismus. Stál na stanovisku, že je nezbytná nová úprava vztahu českého a slovenského národa ve státě dvou rovnoprávných národů. G. Husák odmítal proto vyhlášení čs. vlády v Londýně z 30. 6. 1943, v němž se ještě mluvilo o jednotném československém národě. Slovenské národní povstání (1944) si ve svém politickém programu vytklo mimo jiné obnovit československou republiku s rovnoprávným postavením Čechů a Slováků. G. Husák pak v září 1944 napsal: „Přejeme si, aby národ slovenský a český jako nejpříbuznější slovanské národy vytvářely své další osudy v nové ČSR, společném to státu Slováků a Čechů, a na základě zásady rovný s rovným" (ZD, s. 12). Toto pojetí budoucího uspořádání Československa bylo v plném souladu s pojetím této otázky ve vedení KSČ, které tehdy v čele s Kl. Gottwaldem pracovalo v Moskvě. Úprava poměru našich dvou národů byla tedy úzce spojena s pokrokovými silami obou našich národů. Na moskevském jednání v březnu 1945, jehož se zúčastnil G. Husák jako zástupce Slovenské národní rady, byly pak projednány i části Košického vládního programu týkající se národnostního uspořádání Československé republiky. Přes odpor představitelů buržoazních stran uhájili tu komunisté leninské řešení národnostní otázky v budoucí republice. Košický vládní program (z 5. dubna 1945) znamenal sice pokrok v dosavadním řešení národnostní otázky u nás, chybělo v něm však řešení státoprávního uspořádání Československa. Byly tu záruky, že v řešení poměru obou našich národů nedojde k předválečnému stavu; byla tu i záruka těsného spojenectví se Sovětským svazem. Proto mohl G. Husák dne 8. června 1945 napsat: „Cesta Slovenska je dnes cestou Čechů a ostatních evropských národů. Po vyřešení hospodářských a sociálních otázek nebude místa a ani důvodu k národnostnímu útlaku a vykořisťování. Pracující lid na nich nikdy neměl [2]zájem. Všechna jednání s odpovědnými českými činiteli nás opravňují k domněnce, že si své vnitrostátní problémy vyřešíme v úplné shodě" (ZD, s. 81).

V následujících letech bylo třeba svést nejeden boj s domácí reakcí o uskutečňování leninské národnostní politiky v Československu. Bylo třeba otevřeně vystupovat proti deformacím marxisticko-leninského chápání národnostní politiky, jako bylo omezování pravomoci slovenských národních orgánů. Bylo třeba probojovávat koncepční politické hodnocení obsahu našich novodobých dějin, zejména Slovenského národního povstání z r. 1944 (významnou úlohu tu měla kniha G. Husáka Svědectví o Slovenském národním povstání, Praha 1974), květnových revolučních událostí z r. 1945 v českých zemích, Vítězného února 1948, který s konečnou platnostní rozhodl o socialistickém zaměření našeho státu. Nedořešení národnostní otázky vyvolávalo některé nepříznivé momenty ve vztazích mezi Čechy a Slováky.

Pro upevnění československé socialistické státnosti, vztahů mezi národem českým a slovenským, pro konsolidaci vnitropolitických poměrů vůbec mělo historický význam přijetí zákona o čs. federaci z r. 1968. Tento zákon vytvořil předpoklad pro vytváření česko-slovenských vztahů na vyšším stupni, na principu socialistického vlastenectví, rovnosti a rovnoprávného rozvoje obou našich národů.

Leninské učení o národnostní otázce má důležitý vztah k proletářskému internacionalismu. Proto G. Husák r. 1948 napsal, že uvědomělý komunista je internacionalistou, nejoddanějším bojovníkem za svůj vlastní národ, za svůj vlastní pracující lid, jeho zemi, bohatství, řeč, kulturu a sociální pozvednutí (ZD, s. 499). Ukázal, že internacionalismus musíme chápat nejen ve vztahu „k mezinárodnímu dělnickému hnutí, ve vztahu k Sovětskému svazu, k socialistickým státům. Proletářský internacionalismus má i svou domácí, vnitrostátní stránku ve vztahu našich národů a národností" (Vybrané projevy, květen 1970 — prosinec 1971, Praha 1972, s. 265; dále VP).

V návaznosti na federativní uspořádání ČSSR G. Husák nejednou zdůraznil, že je třeba stavět do popředí to, co naše národy spojuje, co posiluje jejich společný stát, co upevňuje bratrské vztahy mezi našimi národy a všemi národnostmi žijícími v Československé socialistické republice. Leninská národnostní politika v období socialismu znamená i sbližování národů na základě společných třídních zájmů dělnické třídy a všeho pracujícího lidu. Pro další vývoj národnostní politiky u nás lze za program považovat následující slova G. Husáka: „Budeme muset do popředí našeho chápání vztahů mezi našimi národy a národnostmi prosadit úsilí o překonání všech přežitků nacionalismu, šovinismu a povyšování a vytvářet skutečně jednu československou rodinu, ve které se každý národ může svobodně rozvíjet a přitom se uplatní společné třídní zájmy všeho našeho pracujícího lidu" (VP, s. 249).

Národnostní politika, její teorie a praxe v té podobě, jak se obráží v díle G. Husáka, bude s prospěchem využita i při řešení mnohostranného cílového projektu Národní jazyky v rozvinuté socialistické společnosti.

Slovo a slovesnost, ročník 44 (1983), číslo 1, s. 1-2

Předchozí Jan Petr: O dějinách jazykovědné lituanistiky

Následující František Daneš, Zdeněk Hlavsa: K vztahu aktuálního členění a sémantické stavby výpovědi