Na okraj bulharského příspěvku k dějinám jazykovědy

Jan Petr

[Rozhledy]

(pdf)

Заметки на полях болгарской работы об истории языкознания / Remarks on a Bulgarian contribution to the history of linguistics

Poznání dějin oboru, který chceme všestranně rozvíjet, má prvořadý význam pro jeho efektivní pěstování v současnosti. Tuto skutečnost si uvědomujeme právě nyní, kdy cílevědomě rozvíjíme na základě marxistické metodologie jazykovědu a snažíme se plně využít všech pozitivních poznatků, kterých dosáhly předchozí generace obětavých a neúnavných vědců (Petr, 1974). Historická retrospektiva oboru také umožňuje ukázat právě u slovanských národů, které v minulosti bojovaly o dosažení politické samostatnosti, jak se jazykověda a její čelní představitelé podíleli právě svým výzkumem národního jazyka na tomto emancipačním boji, jak napomáhali objektivně probíhajícímu procesu konstituování a rozvíjení novodobých národů a poté jak zapojili svou vědeckou činnost ve sféře společenského vědomí do služeb budování své země.

[67]Slavistika a její jednotlivé obory byly právě v důsledku společenských podmínek, v nichž se rozvíjely, převážně společensky angažované vědní disciplíny a ve svých důsledcích v návaznosti na objektivní zákonitosti vývoje aktivně ovlivňovaly pokrokové složky společenského vědomí. Příznivě ovlivnily nejen rozumový, ale také emotivní vztah jednotlivců, kolektivů i lidových mas k mateřskému jazyku. Jak jsme uvedli při jiné příležitosti, jeho zkoumání a práce o něm vytvářejí spolehlivou oporu pro prohlubování činorodého vlastenectví, které v návaznosti na přirozené vlastenectví lidových mas vytváří mohutnou společenskou sílu, ideovou podporu národního bytí. Spolupodílí se nemalou měrou na utváření a prohlubování té součásti národa, která se v teorii národnostní otázky nazývá pospolitostí psychického založení, národním charakterem apod.

Tyto skutečnosti a objektivní společenské vazby, bez nichž se národ (samozřejmě vedle dalších nám dobře známých atributů) nemůže utvářet a rozvíjet, si zcela jasně uvědomujeme právě my, kteří zkoumáme vztah jazykovědy a marxistických principů teorie a praxe národnostní otázky.

Proto práce věnované výzkumu dějin národní jazykovědy přinášejí pro nás mj. také důležité poznatky s ohledem na to, co jsme výše uvedli. Není to jistě jediný pozitivní přínos prací tohoto druhu, avšak v mnohém ohledu tato jejich součást zaujímá mezi ostatními složkami přední místo, pakliže se je snažíme hodnotit (a ovšem také využít) z hlediska širších mezioborových souvislostí. Chceme posilovat společenskou prestiž jazykovědy a poskytovat takové výsledky své specificky oborové práce, které by byly využitelné také pro rozvoj jiných oborů. Jen takto vyvedeme jazykovědu z izolace, do níž se ve vědomí nemalé části naší veřejnosti dostala zásluhou těch, kteří ji vědomě pěstovali jako apolitickou a neideologickou vědu, jako vědu esoterickou, nikoli exoterickou.

Tyto naše teze budeme demonstrovat v referátě o práci z okruhu jazykovědné bulharistiky, která přináší poznatky širšího společenského zaměření.

Profesor sofijské univerzity Klimenta Ochridského Konstantin Petrov Popov který se v květnu 1982 dožil 75 let, vydal ve státním nakladatelství Narodna prosveta knihu nazvanou Naučnoto delo na vidni bălgarski ezikovedi (Sofija 1982, 174 s.). Je to soubor patnácti portrétů již zesnulých bulharských lingvistů z období od 19. století až do současnosti, kteří rozhodující měrou ovlivnili vývoj a tím také současný stav jazykovědy v Bulharsku. V jejich pracích vznikajících často za obtížných podmínek národního života se shrnovaly výsledky studia staroslověnského (starobulharského) jazyka, střední a nové bulharštiny, dějin bulharštiny, bulharské dialektologie a etnografie, lexikografie i srovnávací slovanské jazykovědy. Autor se snažil (a je třeba říci, že úspěšně) ukázat vývojovou a tematicky nepřerušenou linii jazykovědné bulharistiky, vzájemnou návaznost prací i vědeckého úsilí jednotlivců a jejich stálou spojitost s aktuálními potřebami rozvíjející se bulharské společnosti. Plným právem autor několikrát zdůraznil, že bulharistika a slavistika měla v Bulharsku vždy povahu národního, vlastenecky orientovaného vědního oboru.

V této souvislosti se K. Popovovi podařilo ukázat společenský význam jazykovědné bulharistiky, to, že její výsledky mají význam pro rozkvět národní vzdělanosti. Svědčí o tom mj. ohlas, který práce o bulharském jazyce měly a mají ve veřejnosti, a témata, jaká si volili přední bulharští lingvisté k zpracování (např. M. Drinov, A. Teodorov-Balan, St. Romanski a další). Máme přitom na mysli nejen práce z okruhu jazykové kultury, kodifikace spisovného jazyka nebo velká lexikografická díla, ale také studie věnované zkoumání bulharských dialektů a jejich zeměpisnému rozšíření. Nápadný rozkvět dialektologie od 2. pol. 19. století, na němž se také podíleli zahraniční vědci (srov. Čuždestranni učeni, 1979) včetně bulharistů českých (Petr, 1981b), můžeme vedle heuristických cílů také chápat jako objektivně se projevující politickou reakci vlastenecky smýšlejících jazykovědců na politické poměry a hodno[68]cení národnostních poměrů ze strany mocností v jihovýchodní části Balkánského poloostrova a od 70. let 19. stol. na vymezení hranic státních útvarů v této části Evropy.

Zdůrazňování tradice bulharského písemného jazyka a jeho návaznosti na nejstarší slovanské písemné památky (spojené s činností Konstantina a Metoděje) mělo kromě vědeckého poznání kontinuity národního jazyka (srov. Andrejčin, 1958) také význam vlastenecký a národně buditelský právě v podmínkách, v nichž žili Bulhaři za dlouholeté osmanské poroby a v prvních letech po osvobození.

Počátky novodobých dějin bulharské jazykovědy ještě ukazují jeden zajímavý moment. Proces konstituování novodobých národů v podmínkách jejich politické nesamostatnosti (a tak tomu bylo u většiny slovanských národů) a boj domácí národně smýšlející maloburžoazie o národní zrovnoprávnění nezbytně vyvolal u pokrokové části inteligence vzešlé z řad pracujícího lidu vesnic a měst potřebu vytvářet v domácích podmínkách národní vědu. U kolébky tohoto procesu vždy nezbytně stála vedle folkloristiky, etnografie, literární historie a historiografie také jazykověda, zaměřená na zkoumání národního jazyka a jeho vztahu k jazykům příbuzným a těm, s nimiž zeměpisně sousedil. Teprve po těchto společenských vědách a často v součinnosti s nimi se rozvíjela další vědecká odvětví, která sice mají nadnárodní povahu, ale svými důsledky nebo předmětem výzkumu se vážou na danou zemi a na národní společnost. Jsou to přírodní, technické nebo lékařské vědy, které si v té době ve spolupráci s jazykovědci vytvářejí domácí odbornou terminologii a některými svými výsledky podporují rozkvět společenských věd.

K. Popov právem poukázal na to, že rozvoj filologických věd a jazykovědy je v bulharských poměrech spojen s vysokoškolským a akademickým prostředím. Velký význam připisuje působení Vysoké školy (Visše učilište, založené r. 1888), která měla především vzdělávat budoucí gymnazijní učitele. V r. 1904 se změnila na sofijskou univerzitu. Ještě před ní se soustřeďoval vědecký život v Bulharské literární (učené) společnosti (Bălgarskoto knižovno družstvo), založené r. 1869 v Braile (Rumunsko). Tomu ovšem předcházela od 20. let 19. stol. činnost některých vlasteneckých spolků, které si také kladly za cíl rozvíjet národní vědu o jazyce. Tak např. v rámci Filologické společnosti v Brašově chtěli její členové již ve 20. letech 19. stol. kolektivně řešit nejvýznamnější otázky spojené s utvářením novodobé spisovné bulharštiny (Venediktov, 1981, s. 84—85). Rozvíjely se styky s druhými slovanskými národy, zvláště s představiteli velkého ruského národa (srov. již Venelin, 1829).

Je zcela přirozené, že první generace bulharských vědců se vzdělávala na zahraničních univerzitách. Mezi nimi také pražská univerzita měla důležité místo ve výchově bulharských jazykovědců. Je dobře známo, že právě A. Teodorov-Balan, L. Miletič a později St. Mladenov, St. Stojkov a jiní získali své lingvistické vzdělání v Praze; první dva zmínění v semináři pro slovanskou filologii u J. Gebauera (Petr, 1979). Podle něho také L. Miletič v pozdějších letech založil obdobný seminář na sofijské vysoké škole (Videnov, 1980). Významnou úlohu v rozvoji bulharistiky na bulharské půdě také sehrály styky jejich představitelů s českými slavisty (Petr, 1981a). Na tyto skutečnosti jsme dnes právem hrdi a připomínáme si je proto, abychom vyzvedli dlouholetou tradici spolupráce mezi jazykovědci obou našich národů. Na některé stránky těchto česko-bulharských vědeckých styků se poukazuje v knize K. Popova s autorovým uznáním a osobními sympatiemi.

V Popovově knize se uvádějí tito jazykovědci: Marin Drinov (1838—1906), Aleksandăr Teodorov-Balan (1859—1959), Ljubomir Miletič (1863—1937), Beno Conev (1863—1926), Ivan Šišmanov (1862—1928), Jordan Trifonov (1864—1949), Dimităr Matov (1864—1896), Stefan Mladenov (1880—1963), Stojan Romanski (1882—1959), Cvetan Todorov (1899—1962), Kiril Mirčev (1902—1975), Ivan Lekov (1904—1978), Ljubomir Andrejčin (1910—1975), Stojko Stojkov (1912—1969) a Ivan Gălăbov (1918—1978). V jednotlivých statích se podává stručný [69]životopis z hlediska vědecké dráhy a poté následuje hodnocení jednotlivých úseků vědeckého díla včetně dosti podrobné bibliografie uveřejněných prací. Hodnocení jednotlivostí i větších celků se provádí vskutku se znalostí oboru a pod zorným úhlem jeho kontinuity. Poukazuji právě na tuto stránku Popovovy publikace, protože nesporně tvoří její významný klad a poskytuje zvláště mladé generaci možnost dobře zvládnout dosavadní výsledky oboru.

Jen v některých případech mám určité pochybnosti o tom, zda Popovovo hodnocení je opravdu výstižné. Nesdílím např. téměř odmítavý Popovův postoj vůči teoretické koncepci balkánského jazykového svazu a vůči pojímání (a výkladu) některých nám dobře známých jevů jako balkanismů (k této otázce se K. Popov podrobněji vyslovil např. v čas. Ezik i literatura, 36, 1981, č. 2, s. 27—30). Jistě se nepostavíme při jejich výkladu na stanovisko teorie vlivu, ani nebudeme souhlasit s teorií substrátu. Avšak plně nás uspokojí výklad těchto jevů (postpozitivní člen určitý, zánik infinitivu, analytické stupňování adjektiv a adverbií atd.) podle B. Havránka, který v nich viděl důsledek jazykové konvergence ve vícejazyčném balkánském prostředí. Balkánské jazykové shody v tvarosloví a skladbě jsou realitou a nelze je vykládat jen jako důsledek vnitřního jazykového vývoje, ovšem ani jako jednostranné vlivy jednoho jazyka na jazyk druhý (resp. na druhé balkánské jazyky). Na jejich mezijazykové povaze na Balkáně a na jejich společném východisku nic nemění zjištěná skutečnost, že zeměpisný rozsah jednotlivých balkanismů není vždy stejný, ani to, že jsou jen v omezené míře zastoupeny v srbocharvátštině (i v její srbské variantě). Se vší pravděpodobností K. Popov vychází při výkladu balkanismů v bulharštině z jejich pojetí, které najdeme v díle K. Mirčeva. Jeho souhlasný názor v této otázce se také projevuje v kapitole knihy věnované tomuto významnému lingvistovi (s. 121—124).

Nesdílím dále Popovův odmítavý postoj k pokusu St. Stojkova o nové třídění bulharských nářečí z r. 1963 (na s. 155—156 knihy), v němž se rozlišují centrální (severovýchodní) a periferní (západní, jihozápadní a jihovýchodní) nářečí. St. Stojkov soudil, že tyto dvě nářeční oblasti bulharského jazyka jsou velmi staré (na takto vymezených územích centrálního nářečí byl také založen Asparuchův stát) a že jejich lingvistické vymezení nám poskytuje zajímavé poznatky o genezi bulharského jazyka a národa. Vyslovil také domněnku, že v severovýchodních částech dnešního Bulharska sídlily jedny slovanské kmeny a v ostatních částech země kmeny druhé, které v průběhu historického vývoje vytvořily bulharské etnikum (sb. Slavjanskaja filologija, 3, 1963, s. 11).

Je možné se postavit na stanovisko, že jde o hypotetický výklad nebo že jeho lingvistické a společenskohistorické zdůvodnění není zcela dostačující, avšak není možné z něho vyvozovat závěr, jako by autor výše zmíněného dělení bulharských nářečí nedoceňoval dvě třetiny Bulharska. Nezdá se mi ani adekvátní Popovův závěr, že „místa, důležitá a nám drahá, spojená s původem a napsáním klasických starobulharských a středobulharských památek, se prohlašují za periférii a tímto způsobem se živí eventuální protibulharské teorie“ (s. 156, můj překlad do češtiny). Vždyť Stojkovova koncepce centra a periférie je důsledek teorie jazykového zeměpisu, v níž se klade mj. také důraz na postižení kontinuity jazykových jevů v prostoru a na hledání center, z nichž se šířily jazykové jevy, popř. změny jazykového systému. Tuto koncepci, která má základ v Schmidtově vlnové teorii (Wellentheorie) nemůžeme v žádném případě přenášet na politické nebo kulturní hodnocení oblastí, do nichž jako jazykové periférie se šíří s různou intenzitou a v různém zeměpisném rozsahu z jazykového centra některé jevy. K jiným než jazykově zeměpisným závěrům nás ani neopravňují zjištění, že některé jevy, které se později uplatnily např. ve spisovném jazyce, jsou zastoupeny jen v centrální oblasti.

Dále bych chtěl zdůraznit, že jak jazykové centrum, tak také jeho periférie ve výše námi zmíněném případě tvoří rovnocenné a stejně významné součásti celonárodního [70]jazyka. Rozdíl mezi nimi je pouze stanoven s ohledem na koncentraci a kvantitu jazykových jevů, charakteristických pro příslušnou jazykovou oblast, pojímanou ovšem jako jeden jazykový celek. Toto dialektologické pojímání nelze přenášet na jiné sféry fungování společnosti, a to především proto, že v našem povědomí se centrum hodnotí jako něco nadřazeného, vyššího ve vztahu k periférii, která se běžně pociťuje jako to, co je společensky níže hodnoceno, co je podřízeno centru. To však není lingvistické ani jazykově zeměpisné hledisko, a proto s ním v našem případě vůbec nemusíme počítat.

Nebylo by účelné zde podávat podrobnější rozbor jednotlivých kapitol Popovovy práce. Vědecké dílo zmíněných bulharských jazykovědců je v naší odborné veřejnosti dobře známo a nejednou se z něho čerpaly podněty pro zpracování naší domácí lingvistické problematiky. S mnohými z nich dnes již nežijícími bulharskými lingvisty jsme se znali osobně a udržovali jsme s nimi po léta osobní a odborné styky. Zamýšleli jsme se nad jejich pracemi a pozorně je studovali, na jejich podkladě jsme na univerzitě uskutečňovali vědeckou výchovu našich studentů bulharistiky.

Dne 15. prosince 1980 se konalo v Sofii slavnostní sympozium u příležitosti 100. výročí narozenin St. Mladenova (referáty byly uveřejněny v čas. Ezik i literatura, 36, 1981, č. 2, s. 9—31). Jeho pořadateli byla Sofijská univerzita a Ústav pro jazyk bulharský BAV. V cenných referátech byl zdařilým způsobem vykreslen vědecký profil tohoto významného vědce činného v několika lingvistických oborech a zhodnocen jeho přínos pro současnou jazykovědu. Chtěl bych však uvést, že vědecký profil St. Mladenova se neutvářel pouze pod vlivem německých a ruských představitelů mladogramatické školy, K. Brugmanna, H. Paula, A. Leskiena, F. Fortunatova, A. Šachmatova aj. (s. 12), jak nacházíme v referátech. Jen okrajově se uvedlo, že St. Mladenov obhájil na pražské univerzitě v r. 1905 doktorskou disertační práci o změnách mluvnického rodu ve slovanských jazycích (s. 20). Chtěl bych dodat, že se neprávem zapomnělo na význam jeho pobytu v Praze, který v jeho vědeckém růstu také sehrál nemalou úlohu. Studoval u L. Niederle, J. Polívky, J. Zubatého a F. Pastrnka (o tom se poprávu zmiňuje K. Popov, s. 88), tedy u vědců, kteří v té době zaujímali přední místo ve světové slavistice a indoeuropeistice.

S L. Niederlem spojovalo St. Mladenova pojetí makedonské otázky a zájem o nejstarší období Slovanů, u J. Polívky se nepochybně učil přístupu k studiu středobulharských památek a slovanskou jazykovědu, u J. Zubatého získal indoeuropeistický rozhled a dynamické pojetí jazykových změn, blízké jejich systémovému chápání (a to se nepochybně odrazilo v Mladenovově díle) a u F. Pastrnka poznal důkladný přístup k paleoslovenistice z hlediska lingvistického a filologického, který se vyvozoval nikoliv z mladogramatické školy, ale ze slavistického pracoviště na vídeňské univerzitě reprezentovaného jmény F. Miklošiče a V. Jagiće. Již kvůli těmto skutečnostem je třeba při celkovém hodnocení vědeckého díla St. Mladenova, na něž je dnešní bulharistika plným právem hrdá, také přihlédnout k významu pražské slavistiky pro jeho vědecký profil (stal se přece jejím doktorem filozofie). Znamená to nemalý přínos k dějinám pěstování česko-bulharské spolupráce na úseku jazykovědy na počátku 20. století.

Popovova kniha je skutečnou učebnicí jazykovědné bulharistiky, užitečnou prací nejen pro potřebu odborníků (kteří v ní najdou např. dobře uspořádanou bibliografii prací a jejich hodnocení), ale také pro širokou veřejnost. Zvláště mladé generaci bulharistů kniha přináší hodnotné a dobře utříděné poznatky, usnadní jí zvládnout to, co se dosud v oboru vykonalo. Práce také učí chápat jazykovědu jako obor s těsnou návazností na aktuální potřeby společnosti. Pěkně ukazuje její národně vzdělávací a výchovnou funkci, bulharistiku jako vědu národní a dílo těch jejích představitelů, kteří se o její rozvoj zasloužili. V neposlední řadě práce podněcuje čtenáře k promýšlení jednotlivostí a umožňuje mu zaujímat k nim svůj vlastní názor. Toto [71]je také její nesporný klad. Proto z těchto všech uvedených důvodů lze Popovovu knihu vřele doporučit i jako studijní pomůcku pro potřeby vysokoškolského studia bulharistiky v zahraničí.

Popovova práce se také může chápat jako obsahově bohatá učebnice jazykovědy, opírající se o dějiny zkoumání bulharského jazyka. Poukazuje se v ní na četné problémy obecnějšího rázu, s nimiž se ovšem musela vypořádat jazykovědná bádání každého národa. Poukazuje se v ní také na některé zvláštní rysy bulharistiky, které vyplynuly ze zvláštností bulharštiny ve srovnání s ostatními slovanskými jazyky a také se staroslověnštinou (starobulharštinou) i z jejího postavení v rámci balkánského jazykového svazu. Takto pojímané dějiny jazykovědy každého národního jazyka přinášejí pozoruhodné poznatky obecně lingvistické, a proto jsou podnětné pro každého lingvistu. Popovova práce odpovídá takto formulovaným požadavkům. Ukazuje, jak je možné přistupovat ke zpracování dějin národní jazykovědy, aby měly širší lingvistický dosah.

 

LITERATURA

 

ANDREJČIN, L.: Roljata na cerkovnoslavjanskija ezik za izgraždaneto na săvremenija bălgarski knižoven ezik. Bălgarski ezik, 8, 1958, kn. 4—5, s. 309—320.

ČUŽDESTRANNI UČENI ZA JUGOZAPADNITE BĂLGARSKI GOVORI. Sofija 1979.

PETR, J.: Ideologické problémy dějin jazykovědy. In: O marxistickú jazykovedu v ČSSR. Bratislava 1974, s. 149—165.

PETR, J.: Jazykovědná složka Gebauerova semináře pro slovanskou filologii. In: Práce z dějin slavistiky 7. Praha 1979, s. 10—57.

PETR, J.: Dějiny jazykovědné bulharistiky na Univerzitě Karlově do druhé světové války. In: Práce z dějin slavistiky 8. Praha 1981a, s. 9—54.

PETR, J.: Problemi na bălgarskija ezik v „Pătuvanija po Bălgarija“ ot K. Ireček. Ezik i literatura, 36, 1981b, č. 4, s. 18—32.

VENEDIKTOV, G. K.: Iz istorii sovremennogo bolgarskogo literaturnogo jazyka. Sofija 1981.

VENELIN, J.: Drevnije i nynešnije bolgare v političeskom, narodopisnom, istoričeskom i religioznom ich otnošenii k rossijanam. Moskva 1829.

VIDENOV, M.: Práce z dějin slavistiky 7. Praha 1979 (rec.) Ezik i literatura, 35, 1980, s. 112—116.

Slovo a slovesnost, ročník 44 (1983), číslo 1, s. 66-71

Předchozí Emanuel Michálek: K posledním souhrnným pracím o dějinách spisovné češtiny

Následující Jan Petr: K Mažiulisovu vydání staropruských památek