K systémovému výkladu sémantického vývoje slovesa pěti

Milada Homolková

[Rozhledy]

(pdf)

К системному изложению семантического развития глагола pěti / On systemic explication of the semantic development of the verb pěti

0. K poznání skutečností, které jsou součástí hmotné či duchovní kultury lidské společnosti od jejích nejstarších dob až dodnes, může přispět i historická lexikologie prohloubenou a komplexní analýzou lexikálních jednotek. Zvláštní pozornost si tu zasluhují slova, která patří prokazatelně k nejstarším vrstvám slovní zásoby a žijí i v současném jazyce. Jednou z takových lexikálních jednotek je staročeské sloveso pieti/pěti, pěju. Důležitost poznání vývoje jeho sémantické struktury vidíme v tom, že odráží změny v chápání a v postojích uživatelů jazyka k jedné ze sfér múzických projevů a umožňuje proniknout k jejím předhistorickým kořenům.

1. Sloveso pieti/pěti, pěju je ve staré češtině — na rozdíl od tvrzení Machkova etymologického slovníku (Machek, 1971, s. 447) — poměrně hojně doloženo od nejstarších dob a v památkách nejrůznějšího žánru, nejčastěji ovšem v kontextu náboženském. Svou formou je to imperfektivum s kmenem zakončeným na -ě- a v systému staročeské slovní zásoby je pevně zakotveno svou funkcí fundujícího slovesa jak odvozenin jmenné povahy (pěnie, piesn, pěvec), tak prefigovaných perfektiv (vzpieti/zpieti/spieti, otpieti, přědpieti, zapieti). Přední místo mezi nimi zaujímá sloveso vzpieti, u něhož došlo k významovému přehodnocení prefixu vz- z původního významu prostorového přes ingresívně-futurální až k prostě perfektivizujícímu, což se projevilo hláskovým vyrovnáním s řadicí předponou z- (vlivem spodoby často psáno s-). Toto sloveso se pak samozřejmě zapojuje do opozice perfektivních ě-kmenů k sekundárním imperfektivům tvořeným formantem -va- (Šlosar, 1981, s. 44—49, 100—105). Sloveso vzpievati/zpievati/spievati od nejstarších textů konkuruje svými významy i frekvencí prostému pieti/pěti, což se projevuje souvýskytem obou sloves v žaltářích i jinde, nehledě už na shodné latinské ekvivalenty a české nástupnické varianty (zpievajte bohu, pějte hospodinu, zpievajte bohu ŽaltWittb 67, 33 zpievajte … slavte … slavte -Klem, -Kap, zpievajte … chválu dajte … slavte Bibl01, zpievajte … chválu vzdajte … chválu vzdajte -Pad, zpievajtež … pieseň prozpěvujte … prozpěvujte -Praž cantate … psallite … psallite; psallere zpívati, pieti SlovOstřS 142 aj.).[1] V mladších textech je pak už vůbec patrnější převaha slovesa zpievati nad pieti/pěti a posun k jádru slovní čeledi se projevuje i větším počtem prefigovaných perfektiv (otzpievati, pozpievati, prozpievati, přězpievati, sezpievati, vyzpievati, vzezpievati, zazpievati, zezpievati). Konečně v nové češtině se sloveso zpívat dostává jednoznačně do centra slovní čeledi jak funkcí odvozovací báze, tak i bezpříznakovým užitím na rozdíl od knižního a básnického pěti. Otázka délky kořenné slabiky byla podrobněji řešena v historických mluvnicích; Staročeský slovník uznává rovnocennost obou podob s tím, že jako základní (a určující pro pořadí v abecedě) uvádí pravidelnou podobou s -ie-.

2.1. V rozboru sémantické struktury vyjdeme z nejstarších překladů žaltáře. Počínaje jimi užívá se slovesa pieti ve významu ‚zpívat, prozpěvovat (za doprovodu [120]čeho)‘, a to s potenciálním předmětem přímým ve 4. pádě (co) a osobním nepřímým ve 3. pádě (komu), popř. též s adverbiálním určením (v čem). Nejčastější latinský ekvivalent je psallere, dále též cantare, iubilare, pangere. Oba předmětové valenční okruhy jsou významově značně vyhraněné. U dativu jde v zásadě o božskou, popř. svatou osobu; na místě akuzativního doplnění stávají substantivní výrazy se společným významovým rysem ‚něco pochvalného‘. To koresponduje s fakultativním určením na čest, na chválu (čí) i s nástupnickými variantami: pějte jemu /Bohu/ piesn novú ŽaltWittb 32,3 cantate; zpievajte a veselte sě a pějte. Pějte hospodinu v húslech a hlasem piesenským ŽaltWittb 97, 4—5 (slavte … slavte -Klem, chvalte … chválu vzdajte BiblPad) psallite … psallite; hospodinu chválu pěli /andělé/ LegKatMenB 318; kněžie bohu na čest pěli Bibl01 2 Mach 1,30 (zpieváchu … pěnie -Lit, zpieváchu piesně -Pad) psallebant hymnos; pěj na chválu boží HymnUKA 8a; pějí vysoko alleluja HymnUKA 99a iubilant altum aj. Dativní předmět je tu závaznější než akuzativní; v nové češtině odpovídá vazbě pieti komu složený ekvivalent ‚zpěvem vzdávat chválu někomu‘. Z nástupnických variant v žaltářích i z četných adverbiálních určení můžeme předem usoudit, že významový rys ‚chválení‘ nebyl u slovesa pieti v historické době už příliš výrazný, byť se udržuje až do pozdních textů. Doklad z ŽaltWittb (97, 4—5) explicitně potvrzuje, že jde o vzdávání chvály zpěvem za doprovodu hudebního nástroje (Novotný, 1956, s. 631, 1320). Významový rys ‚libě působící výrazná melodičnost‘, odlišující zpěv od jiných hlasových projevů, je v této skupině dokladů podtržen i jinde: anděli pějíc tak krásně i hlasně Vít 29b; pěj slávu sladkostí pange preconium Marte dulcedine HymnUKA 99a.

2.2. Druhý výrazný okruh dokladů se vyděluje na základě spojitelnosti slovesa pieti s jednotkami významového okruhu ‚religiózní text‘, které stojí v akuzativu, popř. v lokále s předložkou v. Jde o substantiva jako mšě, modlitba, páteř, žaltář, nešpor, pěnie, chvála božie, hodiny, verš (z čeho), žalm apod., někdy bývá uveden název či incipit textu. Jako víceslovný lexém se ustaluje spojení pieti /svatý/ próvod (okolo někoho, nad kým). K bližší identifikaci významu a hlavně k jeho odlišení od významu předchozího vede ovšem až ohled na širší kontext a latinské ekvivalenty. Vedle psallere (Otc 176a) a cantare (Otc 128a) se objevuje i dicere, facere orationem/preces, legere; německá předloha PrávŠváb má vorsprechen (PrávŠvábA 146b). S předlohovými slovesy koresponduje souvýskyt slovesa pieti (v kontextu i ve variantách) se zřetelnými verby dicendi: biskup na ulici modlitbu pěje neb řieká OtcB 33b faciat; ktož čísti neumějí … mohú pieti na každý den sedm páteřuov OrlojB 58a dicant; všichni pějem a řiekámy: Otče náš … WaldhPost 118b; okolo ňeho /sv. Arnulfa/ svatý próvod pějiechu PasMuzA 331 (řiekali -Kal) aj. Způsob přednesu religiózního textu je blíže charakterizován i významově kontrastními adverbiálními určeními: abatyšě s starší sestrú … pieti budú jasným hlaholem toto pěnie: … A to třikrát povyšujíce hlasu … pieti budú RitKlar 335a; jakož i dnes kostel pošepmo pěje (články víry) ŠtítMuz 89a. Na základě těchto zjištění — nehledíme-li k jiným svědectvím o způsobu přednesu těchto textů a k jeho petrifikaci v liturgii dodnes — lze tu stanovit význam ‚zpěvně recitovat, zpívavě odříkávat‘, přičemž není vyloučeno ani vlastní ‚zpívat něco n. z něčeho‘. U spojení pieti svatý próvod jde pak analogicky o význam ‚konat (zpívaný) zádušní obřad nad někým umírajícím n. mrtvým‘.

2.3. Popsané dva významy (2.1. a 2.2.) mají v rámci dané polysémní lexikální jednotky centrální postavení; další významy jsou periferní. Pouze v pozici rýmového slova a s omezením subjektu na slovesné dílo se ve staré češtině uplatňuje význam ‚vyprávět, vypovídat, pravit‘: pověst tato takto pěje: Mdlejšiemu buď vždy hověje BawEzop 603; berú na sě obyčeje, o nichž kronika tato nepěje PulkB 1; o tom písmo pěje, že s prvá po bohu KancJist 83. Jen výjimečně je subjekt jiný: plémě české poctivé nelze by bylo bludné, všecky země pějí KancJist 89. Vzhledem k vývojové dynamice této lexikální jednotky je však důležitá skutečnost, že právě v tomto okrajovém význa[121]mu má pieti potenciální valenci o čem, která je u centrálního významu (2.1.) doložena jen ojediněle (toho nehanějíc, což sě o nich /svatých/ pěje KancVyš 61a).

2.4. Ve spojení s pojmenováním ptáka v pozici subjektu se už ve staré češtině uplatňuje význam ‚zpívat, vydávat melodické zvuky.‘ Jde-li o kohouta, je odpovídající bezpříznakový ekvivalent v nové češtině ‚kokrhat‘. Ostatní novočeská synonyma (např. ‚tlouci‘ o slavíku) jsou jen částečná a příznaková: ande kokot pěje na hřědě HradUmuč 85b; budeš /slavíku/ sladce pieti BawEzop 2235; pták každý pěje v své váze BawJetř 1305 aj. Jako knižní a básnické pojmenování se sloveso pěti v tomto významu udržuje i v jazyce dnešním.

3. Vydělenými čtyřmi významy (2.1.—2.4.) se ovšem nepodařilo beze zbytku pokrýt všechen doložený lexikální materiál staročeský. Stranou zůstaly především tyto doklady, mezi nimi i doklad vůbec nejstarší: ceteri tantum cecinere (pěli sú glosa) vatum corde praesago jubar affuturum ŽaltGlosMuz 167b; přikáza … postiec sě nad ním /posedlým/ klatvu pieti … Potom zaklev ducha zlého, vyhna jej HradProk 12a; svatý Prokop smilova sě nad ní /slepou/… takáž slova jmenujě, ježto jě sám syn boží pěl, kdyšto jest onomu slepci sděl, řka HradProk 14b. Jejich společným významovým rysem, odlišujícím je od ostatních, je to, že vždy jde o bezprostřední verbální projev, jehož smyslem je zapůsobení na realitu, její změna. Přihlédneme-li k etymologickému východisku slovanského pěti, dostáváme se tak k nejstaršímu a pro ostatní výchozímu významu.

O. Trubačev (1959), neuspokojen dosavadními etymologiemi, vykládá slovanské pěti jako původní kauzativum poiti, pojǫ k slovesu piti a dává je do souvislosti s pohanskými kulty, které se vyznačují přinášením obětních darů za přednesu písní, proseb, modliteb apod. Přijmeme-li Trubačevovu etymologii, můžeme rozpad původního kauzativa na dvě slovesa samostatná sémanticky (‚napájeti‘ - ‚zpívati‘) i formálně (-pojiti/-pájeti - pieti, pěju) pokládat za důsledek osamostatnění způsobu přednesu obětních výroků, ke kterému dochází ve vědomí mluvčích. Přednes zvýšeným hlasem nebo výrazně melodizovaný a rytmizovaný, přecházející ve zpěv, se tak sám (vedle slova, gesta, daru apod.) stává prostředkem působení na síly ovládající svět, který člověka obklopuje. Někdy se předpokládá, že zároveň takový způsob přednesu mohl už být i výrazem estetických potřeb lidí (Kryveljov, 1981, s. 37). Uvedené staročeské doklady pak přesvědčivě dokazují, že toto přednášení označované slovesem pieti se uplatňovalo u verbálních magických praktik v celé jejich šíři — při věštění (ŽaltGlosMuz 167b), u výrazů léčebných (HradProk 14b) a stejně tak při pronášení zaklínacích formulí (HradProk 12a) (Němec, 1980).

V historické době však sepětí hlasové činnosti označované slovesem pieti s magickými verbálními projevy zřetelně ustupuje. Ztrátu souvislosti s magickou sférou dokládají ty biblické překlady, kde je sloveso pieti voleno jako označení projevu nějak zvukově modifikovaného (pěj nařiekanie BiblDrážď Ez 32, 18 zpievaj piesen žalostnú - Lit, zpievaj plačtivě -Pad cane lugubre ‚naříkej‘; dav radu lidu, ustanovi /Jozafat/ zpěváky hospodinovy, aby … srovnaným hlasem pěli řkúce Bibl01 2 Par 20, 21 řekli -Pad, řiekali -Praž dicerent ‚volali‘). Také v gnómickém užití v Alexandreidě je magické východisko už značně zastřeno (ktož kak umie, ten tak pěje AlxV 53).

4. Zjištěná přináležitost slovesa pieti k někdejší magické terminologii staví do nových souvislostí oba centrální významy staročeského slovesa. Jako bližší původnímu etymologickému východisku je třeba hodnotit užití ve spojení s pojmenováními z okruhu ‚religiózní text‘ (2.2.). Tak jako liturgie vůbec i tyto texty tkví svými kořeny v magické sféře lidské činnosti. Vznikají na základě reprodukce a ustálení kdysi bezprostředních výroků majících zajistit u božstva pomoc, ochranu apod. Vyšší vývojový stupeň se tu projevuje absolutizací znakové funkce takového projevu jako celku. I u způsobu přednesu, tj. u zpěvní recitace (zpěvu) dochází k tomuto přehodnocení původně bezprostředně ovlivňovací funkce na funkci znako[122]vou. Do středu pozornosti se tím mohou dostat kvalitativní aspekty, jimiž se takový projev vždy lišil od normální řeči, tzn. melodie, rytmus a dynamika. Zatímco u právě uvedeného významu (2.2.) není ještě ostře vedena hranice mezi pojmy řeč a zpěv, další z centrálních významů (2.1.) je v tomto směru charakterizován jasnou pojmovou vyhraněností ve vědomí mluvčích a zároveň výslovným přiznáním estetických kvalit. Esteticky působící výraznost zpěvu, jeho hudební složka (podtržená popř. zvukem hudebního nástroje) je právě tou kvalitou, kterou se chválení a vzývání boha liší od běžné řečové produkce k bohu nezaměřené.

Prožitek této prapůvodní jednolitosti hudebního projevu a bohoslužebného obřadu (tím ovšem nikterak nepopíráme jeho vznik zároveň z jiných kořenů, které ovšem sama doložená staročeská lexika tak zřetelně neprokazuje) stojí pak nepochybně v pozadí postoje ke zpěvu a hudbě vůbec, který je tak často doložen v naší staročeské literatuře. Je to postoj typický pro středověkou náboženskou praxi omezující uplatnění zpěvu a hudby jen na náboženskou sféru (mutatis mutandis to platí i o projevech výtvarných). S vědomím jistého zjednodušení a časové zkratky lze tedy tvrdit, že stále častěji se obnovující konflikt mezi uchováním religiozity umění na jedné straně a prosazující se jeho sekularizací na straně druhé je vlastně i projevem přehodnocení pradávné magicky působící funkce zvukových prostředků (i jiných výrazových) ve výslednou funkci znakově estetickou.

U slovesa pieti se toto přehodnocení reflektuje jako přebudování významové struktury při zachování polysémie. Zaniká jak periferní význam výchozí (3.), tak i centrální vázaný na religiózní text (2.2.; v nové češtině je spojení pěti/zpívat mši, žalmy apod. chápáno ve významu ‚podávat zpěvem‘). Centrální pozice dalšího významu byla posílena likvidací valenčního omezení, tj. ztrátou distinktivního rysu ‚chválení‘ a rozvinutím vazby o kom/o čem. Ostatní významy novočeského neutrálního zpívat i knižního a básnického pěti mají v rámci polysémní struktury více či méně okrajové postavení v závislosti na míře společných distinktivních rysů. Z pozice obou sloves v čeledi pak vyplývají některé významově valenční diference (pěti chválu apod.).

5. Zbývá ještě v krátkosti upozornit na bezprostřední odvozeniny od staročeského pieti. O perfektivním protějšku vzpieti byla již řeč výše (1.). S ohledem na magické východisko tohoto pojmenování je zřejmé, že spojení s předponou vz- je motivováno stejně jako u jiných lexikálních jednotek z tohoto okruhu (např. vzdieti, vzdáti) původním prostorovým zaměřením bohoslužebných výroků a úkonů směrem vzhůru.

Ze dvou jmenných odvozenin — pravidelného substantiva verbale pěnie a slovotvorného reliktu piesn je z hlediska předpokládaného magického východiska slovesa pieti pozoruhodnější právě tato druhá lexikální jednotka. Sice sporadicky, ale zřetelně je totiž doložena ve významu ‚bezprostřední projev závažného obsahu pronášený zvýšeným hlasem n. zpěvem‘, popř. jde-li o výrok o budoucnosti, ve významu ‚proroctví, věštba‘: hledali sú /slavní muži/ mistrovského zpievanie a vypravujíc piesni z písma BiblDrážď Sir 41,5 carmina; proročstvie Simeona proroka řiekal jest /sv. Jeroným/… kterýž piesnu nebo řeč dokonav JeronMuz 32a; Delboro, vstaň a mluv piesen BiblPad Jdc 5,12; srov. též LegKat 1074, Bibl01 1 Par 15,22. U verbálního substantiva pěnie je jako výchozí doložen význam paralelní k prvnímu z centrálních významů pieti, tzn. ‚výrazné odříkávání‘, jde-li o modlitbu, pak ‚zpěvavé odříkávání n. zpívání‘. Vzájemná významová korespondence obou těchto jednotek je jen částečná. U slova pěnie nacházíme jednak významy činnostní (‚výrazné vyslovování‘, ‚zpívání, zpěv‘, (ptačí) ‚zpívání, zpěv‘, bibl. ‚hudba‘), jednak význam rezultativní, který je ovšem terminologizovaný (‚liturgický zpěv, zvl. součást oficia‘). Na přechodu mezi oběma je význam ‚oslavný zpěv, chvalozpěv‘, kde je neutralizován protiklad činnost — výsledek činnosti. U lexikální jednotky piesn se tato neutralizace uplatňuje pouze u významu ‚zpěv, zpívání‘ se specifikačním distinktivním rysem ‚ptačí‘. [123]Spolu s uvedeným etymologicky výchozím významem, který má stejně jako u slovesa ve významové struktuře postavení periferní, mají jednoznačně rezultativní povahu i oba významy centrální: Je to jednak význam ‚píseň (duchovní), zpívaná skladba nábožného obsahu, zvl. chvalozpěv, oslavný zpěv‘, jednak význam ‚píseň (světská), skladba určená ke zpěvu při nějaké světské příležitosti‘, v plurálu ‚zpěvy, zvl. veselé‘. Jako diferenční významový rys tu vystupuje obsah skladby (nábožná — nenábožná) a její funkce (oslavná — široce příležitostná). Ve struktuře substantiva piesn se tedy odráží totéž významové napětí jako u slovesa pieti; posléze je odstraněno eliminací těchto rysů jako významově distinktivních ve prospěch příznaků ‚skladba určená ke zpěvu‘.

 

Závěr. Formální charakteristikou (1.), vymezením centrálních a periferních významů (2.), zjištěním významu výchozího, který tkví svými kořeny zřejmě v magické terminologii (3.), dále analýzou jejich vzájemného vztahu a příčin přebudování celé významové struktury (4.) a konečně popisem významových kvalit odvozených substantiv pěnie a piesn (5.) jsme se pokusili postihnout vývojovou dynamiku staročeské lexikální jednotky pieti/pěti, pěju a interpretovat ji jako výraz přehodnocení někdejší funkce magického působení verbálně hudebního projevu v novou funkci znakově estetickou.

 

LITERATURA

 

KRYVELJOV, I. A.: Dějiny náboženství I. Praha 1981.

MACHEK, V.: Etymologický slovník jazyka českého. 3. vyd. Praha 1971.

NĚMEC, I.: Česká slova někdejší magické terminologie. LF, 103, 1980, s. 31—39.

NOVOTNÝ, A.: Biblický slovník. Praha 1956.

STAROČESKÝ SLOVNÍK. Úvodní stati. Soupis pramenů a zkratek. Praha 1968.

ŠLOSAR, D.: Slovotvorný vývoj českého slovesa. Brno 1981.

TRUBAČEV, O.: Slav. pěti. Voprosy slavjanskogo jazykoznanija, 1959, č. 4, s. 135—138.

Slovo a slovesnost, ročník 44 (1983), číslo 2, s. 119-123

Předchozí Petr Voit: Příspěvek ke studiu staročeského bezrozměrného verše

Následující Petr Mareš: Metajazyk, metařeč, metatext