Za profesorem Milanem Romportlem

Pavel Novák

[Kronika]

(pdf)

За профессором Миланом Ромпортлом / In memoriam of Professor Milan Romportl

Když před dvěma lety slavili spolupracovníci, kolegové, přátelé a žáci, českoslovenští i zahraniční, šedesátiny nestora českých fonetiků, univ. prof. dr. Milana Romportla, DrSc., vedoucího učitele katedry lingvistiky a fonetiky filozofické fakulty UK v Praze, netušili, že přání dobrého zdraví, která mu vyslovují, mají zůstat zbožným přáním. Milan Romportl podlehl těžké, vleklé chorobě dne 16. prosince 1982. Do posledních chvil žil svou vědou, osnoval plány do budoucna po svém uzdravení.

V mnoha vědeckých orgánech, institucích, radách a společnostech, v nichž působil — přikládal tomu vedle vlastní činnosti vědecké[1] a učitelské značnou důležitost —, bude scházet jeho harmonizující a syntetizující osobnost. Odešel v něm člen vědecké rady filozofické fakulty UK (dříve předseda její filologické sekce), člen redakce Acta Universitatis Carolinae — Philologica, editor řady Phonetica Pragensia v AUC, předseda komisí pro obhajoby kandidátských a doktorských prací z obecné a indoevropské jazykovědy, člen hlavního výboru Jazykovědného sdružení při ČSAV (dříve jeho dlouholetý předseda), předseda ortoepické komise ÚJČ ČSAV, člen pravopisné komise ÚJČ ČSAV, člen katedry českého jazyka Socialistické akademie, předseda Mezinárodní komise pro fonetiku a fonologii slovanských jazyků při Mezinárodním komitétu slavistů, člen Stálého výboru pro organizování kongresů fonetických věd, člen edičního komitétu Societas Linguistica Europaea, člen výboru Mezinárodní fonetické asociace (API), člen čestného výboru Fonetické společnosti Japonska, člen redakční rady Zeitschrift für Phonetik, Sprachwissenschaft und Kommunikationsforschung (NDR) a prezident Mezinárodní společnosti fonetických věd (ISPhS). Poslední funkce si zvláště vážil a věnoval jí mnoho času a sil. Po dlouhá léta byl profesor Romportl členem vědeckého kolegia jazykovědy ČSAV.

Profesor Romportl už nedokončí své diskuse. Nikdy jsem se ho nezeptal, zda četl zásady věcné diskuse, jak je formuloval polský filozof Tadeusz Kotarbiński (1955, s. 189), avšak choval se, jako by je znal a — bez ohledu na ladění druhých — se jimi řídil: „ „Zůstaneme […] při tom, co se shoduje se skutečností, ne proto, že jsem to původně hlásal já, třebaže tys to popíral, ani ne proto, že tomu snad bylo naopak.“ Kdo se chce dobrat pravdy, hledá ji horlivě také v těch protivníkových názorech a domněnkách, které původně nebyly v souladu s jeho vlastními názory. […] snaží se […] porozumět protivníkovi lépe, než ten rozumí sám sobě […] vytěžit z toho, co hlásá protivník, co nejvíce kladů pro vyjevení pravdy. „[…] Pokusme se zkoumáním zpochybnit vše, neboť jen tak lze odhalit to, co se zpochybnit nedá. To, co zůstane, bude společně uznanou pravdou a nechť ta je jediným vítězem sporu.“ “

V posledním zveřejněném diktu o transgresívnosti konsonantů a ingresívnosti vokálů, tématu diskutovaném po dvě desetiletí, naznačil profesor Romportl konkretizaci problému slibující výrazný pokrok v řešení (1976, s. 253). Jeho moudrý hlas však už neuslyšíme.

 

LITERATURA

 

JANOTA, P.: Jubileum profesora Milana Romportla. SaS, 42, 1981, s. 340—342.

KOTARBIŃSKI, T.: Kurs logiki dla prawników. Warszawa 1955.

ROMPORTL, M.: Poznámka k redakční poznámce. SaS, 37, 1976, s. 252—253.

Slovo a slovesnost, ročník 44 (1983), číslo 2, s. 156

Předchozí Jiřina Hůrková: O produkci základního tónu a jeho úloze ve výstavbě věty

Následující František Daneš: Česká monografie o valenci dějových substantiv