Sovětská práce o lingvistice textu

Hana Prouzová

[Kronika]

(pdf)

Советская работа о лингвистике текста / A Soviet contribution to the linguistics of text

V r. 1981 vyšla v nakladatelství Nauka studie I. P. Galperina Tekst kak objekt lingvističeskogo issledovanija (137 s.). Autor v ní na základě materiálů různých textů analyzuje a popisuje intuitivně přijímané příznaky textu, kterým je podle jeho mínění možno přiznat statut gramatických kategorií; jde o takové [159]příznaky (aspekty) textu jako informace, koheze, členitost textu, modálnost a další. Užívání termínu kategorie, resp. gramatická kategorie, v této souvislosti je podle našeho názoru problematické; svědčí jednak o autorově příliš širokém pojetí gramatických kategorií, jednak je dokladem toho, že se autor v oblasti nové tematiky nepokusil zavést jiný, adekvátní termín. Čtenář zde nenajde systematickou teorii lingvistiky textu. Podle slov autora v úvodu knihy pro takovou teorii není ještě shromážděn dostatek materiálu.

Kniha je rozdělena do 9 kapitol; v první kap. se autor zabývá obecnými otázkami lingvistiky textu a způsoby jejich řešení. Každá z dalších osmi kapitol je věnována analýze jedné z textových gramatických kategorií; výklad je bohatě ilustrován příklady z různých typů textu.

V úvodu první kapitoly připomíná autor dva základní přístupy k teorii textu: (1.) snahu vybudovat formalizovanou gramatiku textu (v zásadě charakteristický rys západoevropských jazykových škol) a (2.) úsilí vytvořit obecnou teorii textu studiem řečových (řečotvorných) aktů (charakteristické pro sovětský přístup). Předkládá pak vlastní koncepci textu, v níž se snaží určit jednotky textu jako jeho konstituenty, obsahové a formální kategorie v textu.

Autor chápe text jako svébytný útvar, objekt, kde nejen metody zkoumání, ale i jeho jednotky jsou vlastní pouze jemu; text není tedy jen „sumou vlastností“ vět, jak se domnívá např. T. V. Bulyginová (1969). Podle autora pak ne v každém textu jsou přítomny všechny gramatické kategorie; k určení jejich výskytu volí autor psycholingvistický přístup, percepci textu. Tím se dostává ke vztahu čtenář — autor, ke schopnosti čtenáře vést „dialog“ s autorem. Text proto zkoumá ze dvou hledisek: (1.) zaprogramovaného sdělení v nejširším slova smyslu, (2.) možných výkladů informace uložené v tomto sdělení.

Mezi obecnými textovými problémy zaujímá u Galperina důležité místo otázka „správně utvořeného textu“; rozumí tím přiměřenost obsahu textu vzhledem k jeho pojmenování (nadpisu, záhlaví), literární zpracovanost vzhledem k funkčnímu stylu, doložení nadvětných jednotek různých typů, pragmatické hledisko apod. Pojem „správně utvořeného textu“ je důležitý, neboť umožňuje jednak stanovit variantnost a invariantnost různých typů textů, jednak do jisté míry text formalizovat.

Druhá kapitola je věnována výkladu o základní kategorii textu, informaci. Podle autora je nutno při jejím zkoumání brát v úvahu především různé typy textů; ty lze totiž charakterizovat nejen podle funkčních stylů, ale také podle povahy informace. Analyzováním různých druhů textů — textů administrativních, uměleckých, publicistických a dalších — dospívá autor ke stanovení tří typů informace: (1.) obsahově faktové, (2.) obsahově koncepční, (3.) obsahově podtextové. Do prvního typu (informace obsahově faktové) náležejí sdělení o faktech, událostech, procesech probíhajících ve světě, který nás obklopuje, ať skutečném nebo zobrazovaném. Svou povahou je tato informace explicitní, tj. je vždy vyjádřena verbálně. — Informace druhého typu (obsahově koncepční) postihuje individuálně pojaté vztahy mezi jevy popsanými prostředky obsahově faktové informace, informuje o jejich souvislostech příčinných a důsledkových, jejich významu v různých oblastech života. Není vyjádřena vždy explicitně, umožňuje nebo dokonce vyžaduje různý výklad. A konečně informace třetího typu (obsahově podtextová), která se opírá o schopnost člověka paralelně vnímat skutečnost zároveň v několika rovinách, představuje podle autora skrytou informaci odvozovanou z informace obsahově faktové, a to díky schopnosti jazykových jednotek vytvářet asociativní a konotativní významy.

Členitost textu, jíž se autor zabývá ve třetí kapitole, chápe jako funkci obecného kompozičního plánu díla; závisí na různých okolnostech, např. na typu a rozměrnosti textu, na obsahově faktové informaci i na pragmatické orientaci autora textu a některých dalších činitelích. Členění jakéhokoliv textu, uměleckého, administrativního, publicistického nebo odborného, má dvojí základ: pragmatický — s účelem usnadnit přijetí sdělení (uplatňuje se tu zřetel k adresátovi) a subjektivně poznávací (slouží autorovi k ujasnění charakteru časových, prostorových, logických a dalších souvislostí mezi částmi sdělení).

Základní jednotkou textu je podle I. P. Galperina tzv. nadfrázová jednotka (sverchfrazovoje jedinstvo, SFE); autor však upozorňuje na dosavadní nejednotnost lingvistů při chápá[160]ní statusu této jednotky i na nejednotnost terminologickou. Existuje však přece jeden společný princip charakterizující postoj k této jednotce: SFE se chápe jako složitá strukturně sémantická jednotka skládající se z více než jedné samostatné věty a tvořící smyslový celek v kontextu souvislé řeči. Vzhledem k významu těchto jednotek při dekódování informací uložených v textu je podle autora nutno podrobněji popsat jejich podstatu, strukturu, zvláštnosti při jejich fungování i typy lexikálně gramatických prostředků, které se v těchto jednotkách uplatňují. Studium těchto jednotek se v současné době realizuje na čtyřech rovinách: sémantické, pragmatické, syntaktické a funkční.

Členitost textu podle Galperina neznamená, že jeho jednotlivé části spolu vzájemně nesouvisejí. Existují formy a prostředky, které zajišťují kontinuitu textu, tj. logickou (časovou i prostorovou) následnost, vzájemnou souvislost jednotlivých sdělení, faktů, dějů apod. Autor zde pracuje se zavedeným termínem koheze. Liší kohezi distantní a asociativní; na materiále zejména uměleckých textů pak ilustruje, jakými prostředky se koheze realizuje. Vedle tradičních prostředků gramatických jsou to prostředky logické, asociativní, obrazné, kompoziční, strukturní, stylistické a rytmické.

Kategorie koheze a členitosti textu se navzájem podmiňují a doplňují s kategorií kontinuity. K volbě termínu kontinuita místo souvislost vedl autora rozdíl, který existuje mezi prostorově časovou kontinuitou ve skutečnosti a jejím zobrazením (odrazem) v uměleckém textu; jakožto kategorie textu projevující se různými formami průběhu času, prostoru, událostí představuje totiž kontinuita osobité umělecké přehodnocení kategorie času a prostoru v objektivní realitě. Realizování této kategorie zejména v literárně uměleckých textech ilustruje pak autor na morfologických kategoriích slovesa; zvláštní pozornost věnuje vidu a času a jejich sémantickým funkčním vztahům.

V šesté kapitole se autor zabývá úseky textu z hlediska jejich závislosti a relativní nezávislosti na obsahu celého textu; jde o kategorii, kterou autor nazývá autosémantika („avtosemantika”). Sleduje, jak se z tohoto hlediska chovají v textu, zejména uměleckém, takové úseky jako citát, ale i úseky větší, jako jsou už zmíněné nadfrázové jednotky (SFE), odstavce, kapitoly. Relativní autonomnost konstituentů textu, projevující se v různých stylech různě, lze zkoumat po stránce fonetické, lexikální, gramatické i obsahové. Jejím smyslem je vytvářet v souvislém textu pauzy, odvádět tak do určité míry pozornost čtenáře od linie vyprávění a přispívat tím k hlubšímu chápání obsahově koncepční informace v souladu se záměrem autora.

Sedmou kapitolu věnuje autor analýze kategorií prospektivnosti (prospekce) a retrospektivnosti (retrospekce); obě kategorie jsou ve své podstatě formami diskontinuity. Retrospekce zahrnuje formy jazykového vyjádření, které obracejí pozornost čtenáře k předcházející obsahově faktové informaci. Na retrospekci je v určité míře v zásadě založen každý text; postupné shromažďování informací není totiž možné bez uchovávání informací, které byly získány dříve. Význam retrospekce spočívá v tom, že vyžaduje pohled na text z hlediska minulosti, přítomnosti, za jistých podmínek i budoucnosti. Autor liší retrospekci objektivní (autorskou) a subjektivní (čtenářskou); obě jsou podle jeho názoru do jisté míry výsledkem činnosti podvědomí; tak se v této kategorii textu těsně prolínají jeho rysy lingvistické a psychologické. — Prospekce zahrnuje různé jazykové formy vyjadřující vztah obsahově faktové informace k tomu, o čem bude řeč v následujících částech textu. Podobně jako retrospekce umožňuje i prospekce, aby si čtenář vytvořil zřetelnější představu o podmíněnosti a vzájemných souvislostech událostí a epizod textu.

V úvodu osmé kapitoly se autor zamýšlí nad pojetím kategorie modálnosti v Mluvnici současného ruského spisovného jazyka (1970): ve vztahu mluvčího ke skutečnosti (objektu promluvy, výpovědi) se uplatňuje nejen hledisko reálnosti/ireálnosti výpovědi, ale také faktor subjektivně a objektivně hodnotící. Autor nesouhlasí s tvrzením, že subjektivně modální význam je vlastní každé výpovědi a uvádí některé příklady, které tomuto tvrzení odporují. Dále autor analyzuje jazykové prostředky, s jejichž pomocí se v různých typech textu kategorie modálnosti uplatňuje; věnuje pozornost především textu uměleckému. Modálnost v tomto textu prostupuje všechny jeho části a mění se v závislosti na řadě okolností, individuálním stylu autora, objektu ztvárnění, pragmatickém postoji apod. Je tím [161]vyšší, čím výrazněji se projevuje osobnost autora v jeho díle.

V poslední kapitole se autor zabývá problémem integrace a ukončenosti textu. Ve vztahu k textu se integrace jeví spíše jako proces než jako jeho rezultát; tím, že sjednocuje smysl jednotlivých nadfrázových jednotek, obsah jednotlivých kapitol a subkapitol v jediný celek, neutralizuje relativní samostatnost těchto částí a podřizuje ji obecné informaci uložené v textu. Pokud jde o ukončenost textu, Galperin nesouhlasí s míněním některých lingvistů, že text nemá hranice. Za ukončený pak považuje takový text, v němž je záměr z hlediska autora vyjádřen vyčerpávajícím způsobem.

Galperinův pohled na text a způsoby jeho zkoumání má některé pozitivní rysy: Vlastní koncepci textu Galperin právem nepovažuje za jedině možnou; zamýšlí se nad pojetími různých autorů a je si vědom toho, že kategorie a parametry, které sám označil v textu za podstatné, nemusí se tak jevit badatelům jiným. Mezi jednotlivými gramatickými kategoriemi existují vzájemné souvislosti, kategorie je třeba sledovat jak izolovaně, tak ve vzájemných vztazích. V neposlední řadě je třeba ocenit, že Galperinova práce je velmi informativní a přehledná a díky bohatému ilustrování materiálem nejen zajímavá, ale také snáze přístupná i méně zasvěcenému čtenáři.

 

LITERATURA

 

BULYGINA, T. V.: O granicach meždu složnoj jedinicej i sočetanijem jedinic. In: Jedinicy raznych urovnej grammatičeskogo stroja jazyka i jich vzaimodejstvije. Moskva 1969, s. 223—232.

GRAMMATIKA SOVREMENNOGO RUSSKOGO LITERATURNOGO JAZYKA. Moskva 1970.

Slovo a slovesnost, ročník 44 (1983), číslo 2, s. 158-161

Předchozí František Daneš: Česká monografie o valenci dějových substantiv

Následující Jan Petr: Ke kolísání mluvnického rodu u substantiv v polštině