O XIII. mezinárodním lingvistickém kongresu v Tokiu

Karel Fiala

[Kronika]

(pdf)

О XIII международном лингвистическом конгрессе в Токио / The 13th international linguistic congress in Tokio

XIII. mezinárodní lingvistický kongres se konal ve dnech 29. srpna—4. září 1982 v tokijském kulturním zařízení Nippon Toshi Center za účasti více než 1000 japonských lingvistů a 360 odborníků z dalších 44 zemí. Bylo tu předneseno 247 referátů, vybraných zhruba z dvojnásobného počtu přihlášených.

V rámci kongresu se konala plenární zasedání k osmi základním tematickým okruhům a shromáždění ve 20 sekcích a 25 pracovních skupinách. I když byl kongres uspořádán poprvé v Asii — daleko od tradičních lingvistických center, počet účastníků překročil původní očekávání o 600 osob. Vysoké společenské ocenění, jehož se lingvistickému kongresu dostalo, dokládá v japonských podmínkách i to, že byl zahájen pod záštitou korunního prince a za účasti dalších členů císařské rodiny.

Předseda organizačního výboru kongresu Širó Hattori, významný japonský teoretik z oblasti metodologie jazykovědy a jazykové typologie, v poselství kongresu zdůraznil, že I. mezinárodní lingvistický kongres, který se konal v Haagu roku 1928, zahájil novou epochu v dějinách jazykovědy tím, že zde učinila první krok do života fonologie pražské školy. Kazuko Inouová (Inoue), generální tajemnice kongresu a někdejší průkopnice japonské transformační lingvistiky, zhodnotila uspořádání kongresu jako uznání úlohy Japonska (s jeho 800 univerzitami) ve světové jazykovědě.

Náplň kongresu potvrdila slova K. Inouové, že „jazykověda již není abstraktní, izolovanou nebo nepraktickou oblastí výzkumu“. Naopak ukázala, že je to svým způsobem jeden ze základních kamenů nejen v oborech, jako je strojová lingvistika, filologie a literární věda, ale i ve filozofii, psychologii, sociologii, historii, lékařství, teorii mezinárodních vztahů (národnostní problematika), matematice, informatice a jiných oborech technického zaměření. Lingvistika nachází stále nové aplikace např. při terapii poruch řeči a intelektu, v počítačových řídicích systémech, v oblasti modernizace jazykové výuky a v jazykové politice, zejména v jazykovém plánování.

Na plenárním zasedání věnovaném syntaxi a sémantice podal T. Givón (USA) návrh modelu syntaktické typologie, v němž je diachronický popis pasívní konstrukce objasněn na základě odlišných funkčních oblastí: tematizace, odstranění tranzitivní vazby a impersonalizace. — S. Kuno (USA) v referátu o zásadách vypouštění elementů na úrovni diskursu (termín diskurs odlišuje od termínu text) demonstroval podmínky vypouštění méně podstatné informace. Sledoval přitom „aktivní“ (záměrné) porušení pravidel této roviny jako jev nepřípustný na rozdíl od „pasívního“ (nezáměrného) porušení. — M. Šibatani (Japonsko) přednesl příspěvek o vztahu mezi typologií a kategorií pádu. Zdůraznil přitom plynulost přechodu mezi jazyky „ergativními“ a „akuzativními“. Za základní funkci pádu považuje funkci rozlišovací v protikladu agentu : objektu. Gramatický podmět v angličtině a dalších indoevropských [255]jazycích chápe autor jako výsledek specifické konvergence této univerzální funkce s funkcemi dalšími.

Na zasedání o syntaxi A. Culioli (Francie) referoval o metalingvistických reprezentacích v syntaxi. Užil přitom pojmu operace „značkování“ (repérage) jako indexování lokalizace pojmu vzhledem k rovinám pojmové hierarchie, a dále konstitutivních operací participujících na utváření promluvy. — S. C. Dik (Nizozemí) obhajoval svůj koncept „funkční gramatiky“, která pracuje s predikáty, z nichž se derivují specifické predikace, a s pomocí formulačních pravidel (expression rules) konkrétní jazykové formy. Zajímavé je postupné přiřazování syntaktických funkcí jednotlivým větným členům na základě hierarchie funkcí sémantických z hlediska, z něhož je text utvářen. (Je však třeba říci, že tento systém není empiricky adekvátní, jak prokázala i diskuse a jak je zřejmé z výše uvedených závěrů M. Šibataniho.) Dik tvrdí, že znaky jeho modelu jsou vysoká funkční explikativnost, pragmatická a psychologická adekvátnost a praktická využitelnost. Model neobsahuje strukturní transformace, filtry a abstraktní operace, jež podle autora nejsou psychologicky opodstatněné. Důraz je údajně kladen na „funkční pojetí jazyka“ a „funkční vztahy v různých jazykových rovinách“. — V bouřlivé polemice obhájci transformacionalismu poukazovali na nedostatečnou propracovanost modelu, a zejména, nesporně oprávněně, na zjednodušené pojetí jazykové funkce a funkčnosti. Objevily se i snahy označit model za „zápisovou variantu“ transformační gramatiky — tento argument však neobstál. — R. Hudson (V. Británie) se pokusil o „další netransformační teorii“, kterou nazval „gramatikou slova“, či snad „slovní gramatikou“ (word grammar). V jejím rámci lze údajně všechny gramatické jevy připsat konkrétním slovům. Každé slovo má množinu atributů jako význam, slovní třída, řídící výraz, forma, adresa, valence, rozvití apod. — T. Wasow (USA) se zabýval analýzou idiomů a navrhl jejich komponentní analýzu, která je přijatelná na základě modelů různého typu a spočívá ve formulaci doplňujících pravidel k pravidlům běžné gramatiky.

Na plenárním zasedání věnovaném sémantice byl přednesen mj. referát M. Bierwische (NDR) o formální a lexikální sémantice. Bierwischův zájem byl obrácen na formální stránku kompoziční struktury významu a na interpretaci lexikálních jednotek s využitím tematických vztahů. — E. Coseriu (NSR) se pokusil shrnout argumenty pro sémickou analýzu a proti ní. — R. Schank (USA) byl uveden jako hlavní autor kolektivního referátu, který přednesl koreferent J. Mey (Švédsko). Zabýval se integrací sémantiky a pragmatiky a autoři se snažili demonstrovat možnost, jak jednotně přistoupit k doslovnému i metaforickému vyjádření (typ The judge threw out the case).

Zasedání s tématem morfologie bylo zahájeno příspěvkem M. Aronoffa (USA). Autor v něm demonstroval výhodnost strukturní analýzy „potenciálních slov“ k ověření slovotvorných mechanismů a hypotéz o frekvenci. — W. Dressler (Rakousko) se zabýval tvořením slov v přirozené morfologii. Shrnul rozsáhlou literaturu o této problematice a zhodnotil univerzální postupy tvoření slov v stupnici od „nejlepších“ k „nejhorším“. — J. Lewiová (USA) referovala o nových aspektech při studiu nominálních kompozit (problémy derivace a jednoznačnosti, chybné ztotožňování formy a funkce, významu, smyslu a denotace). „Styčné ploše“ syntaxe a fonologie věnoval pozornost M. Zwicky (USA).

Na zasedání o problémech fonetiky a fonologie informovala E. Hendersonová (V. Británie) o perspektivách této disciplíny do 80. let, zejména o obnově zájmu o protiklad fonologie : fonetika. Popřela, že fonetika patří mimo oblast lingvistiky, do oblasti lékařství a technických věd, a shrnula současný stav analýzy distinktivních rysů i vývoj a význam autosegmentální fonologie (neuznávající suprasegmentální fonémy). — I. Lehisteová (USA) se zabývala prozódií ve vnitřní struktuře věty a J. J. Ohala (USA) předvedl netradiční aplikace akustiky, psychologie a etologie pro potřeby fonologie.

V oblasti historické jazykovědy prezentovala T. Bynonová (V. Británie) integrovaný fonologicko-morfologicko-syntak[256]tický přístup při syntaktické rekonstrukci užití předmětové vazby s infinitivem a vazby se spojkou typu že (that, daß). — A. Tovar (Španělsko) porovnal různé přístupy při hodnocení mezijazykové podobnosti, včetně aplikace typologie, glottochronologie a Hodgeovy teorie „jazykového cyklu“. — C. Watkins (USA) shrnul nové směry v indoeuropeistice a jejich význam pro typologii.

Na zasedání o psycholingvistice W. Levelt (Nizozemí) rozlišil dva autonomní moduly, z nichž jeden údajně funguje při jazykové formulaci sdělení mluvčím a druhý při artikulaci sdělení. Poukázal také, že pravděpodobně je nutno uznat rovněž modul pro zjišťování chyb a jejich opravu. Navrhl některá pravidla linearizace sdělení, týkající se pořadí prezentace informací a rozčlenil je na tzv. přirozené a podmíněné faktory. Dále se zabýval monitorováním (vztahem přijatelnosti celku k přijatelnosti komponentů) a metaprocedurami. — E. Oksaarová (NSR) v obecné zprávě o stavu oboru shrnula současné metody psycholingvistiky a pak se zabývala jejími aplikacemi pedagogickými. Tvrzení, že psycholingvistickým přístupem se podařilo zajistit, že si její žáci osvojují cizí jazyk bez znaků jazyka druhého nebo třetího, vyvolalo projevy nedůvěry u jejích západoněmeckých kolegů. — T. Slama-Cazacuová (RSR) v referátu o vztahu lingvistiky a psycholingvistiky poukázala na dlouhé tradice tohoto vztahu i na jeho velký význam pro budoucnost. Demonstrovala deformaci psychologických kritérií u Chomského a jeho bezprostředních následovníků. Navrhla také podrobnou klasifikaci typů kontextu, jež zasluhují zkoumání (totální, implicitní, explicitní atd.).

Na zasedání o sociolingvistice se E. Haugen (USA) zabýval tzv. „racionálními principy“ přirozeného jazykového výběru s cílem ukázat, že zrod i zánik jazyka jsou výsledkem „významných sociálních rozhodnutí“ uživatelů v konkrétních společenských podmínkách. — J. Knobloch (NSR) shrnul zkušenosti jazykových pedagogů v NSR. Jsou praktického rázu; některé z nich zasluhují pozornosti, např. teze, že přizpůsobování pravopisu cizích slov je nežádoucí, protože snižuje jejich internacionalizační funkci a význam, který mají pro studium cizích jazyků. — Zasedání uzavřel referát W. Mackaye (Kanada) o vývoji v sociolingvistice v posledním desetiletí.

Za povšimnutí stojí rovněž náměty pracovních skupin. Lze mezi nimi najít: nové mezinárodní perspektivy v lingvistice díky neverbálním komunikacím, typy jazykových defektů v afázii, původ japonštiny, generativní syntax, nelineární fonologii aj.

Z názvů sekcí jmenujme tyto: Jazykové univerzálie a typologie, Pragmatika, Lingvistika a počítače, Jazykové plánování a Lingvistika textu: analýza diskursu. Další sekce byly věnovány jazykové výuce, grafickým systémům apod. V sekci o jazyce japonských žurnalistických textů, jejíž jednání se konalo v japonštině, snesla K. Inouová a její žáci množství argumentů proti mechanickému chápání partikule wa jako příznaku tématu; empiricky byla doložena těsná závislost úzu na typu textu (např. protiklad titulní strany a jiných stran denního tisku).

Přes význam kongresu, jeho vztah k československým tradicím i skutečnost, že mezi pořadateli byla uváděna Mezinár. společnost pro fonetické vědy s předsedou M. Romportlem, nepodařilo se pro potíže finančního a technického rázu zajistit na kongresu účast skupiny československých lingvistů.

Díky shodě okolností (pobyt v Japonsku) jsem měl příležitost se kongresu zúčastnit jako jediný lingvista z ČSSR a vystoupit v sekci textové lingvistiky s příspěvkem o delimitaci věty a pořadí vět v souvislém japonském textu.

Účastníkům kongresu byly rozdány souhrny všech referátů v sekcích a ve skupinách a plná znění referátů v plenárních sekcích (přípravná verze). Definitivní plné znění všech referátů má být obsahem sborníku, jehož vydání pod názvem Proceedings of the XIIIth international congress of linguists bylo plánováno na závěrečné období r. 1982.

Slovo a slovesnost, ročník 44 (1983), číslo 3, s. 254-256

Předchozí Vladimír Mejstřík: Český slovník cizích slov

Následující Jan Kořenský: Strukturace sémiotické triády se zřetelem k pragmatické dimenzi