K jazyku věcného stylu z hlediska kvantitativního

Marie Těšitelová

[Articles]

(pdf)

К языку т. наз. делового стиля с квантитативной точки зрения / On the language of non-fiction style from the quantitative point of view

Pojem funkčního stylu, resp. funkčního využití jazykových prostředků, lexikálních i gramatických, prodělal v naší lingvistice od počátku pražské lingvistické školy (These, 1929) do současnosti vývoj, který se vyznačuje mimo jiné rozšiřováním počtu jednotlivých funkčních stylů. Souvisí to přirozeně s rozvojem spisovného jazyka a s novými úkoly, které klade na jazyk zejména vývoj společnosti. Vedle funkčního stylu hovorového a uměleckého konstituovaly se během vývoje spisovného jazyka českého za posledních 50 let — jak známo — tyto styly: odborný (jako pracovní a vědecký jej označuje ve svých pracích B. Havránek (1963)), publicistický (po dlouhou dobu byla jeho samostatná existence předmětem sporu, srov. např. J. Chloupek, 1978; tuto problematiku však zde ponechávám stranou) a administrativní (jako styl zákonů, vyhlášek, návodů, hlášení apod., srov. Mistrík, 1970). V posledním období vývoje českého spisovného jazyka, v době rozvinuté socialistické společnosti, mají tyto tři funkční styly význam základní. Rozvoj vědy a techniky, veřejný a politický život, právní a administrativní styly apod. přispívají k utváření příslušných funkčních stylů, k jejich specializaci, k vyprofilování jejich rysů apod. V protikladu k stylu uměleckému, do něhož se jako složky obvykle řadí styl umělecké prózy, poezie a dramat, vytvářejí styl odborný, publicistický a administrativní výraznou skupinu neuměleckou, kterou nazýváme ve shodě s J. Mistríkem (1973) stylem věcným. Na základě statistickém pokusím se v tomto příspěvku ukázat některé rysy věcného stylu, přesněji jazyka věcného stylu jako celku i jeho složek, tj. jazyka stylu odborného, publicistického a administrativního, uvedeno celkem v chronologickém sledu podle konstituování jednotlivých funkčních stylů.

Pokud jde o statistická data, využívám dvou základních pramenů: frekvenční slovník češtiny (Jelínek - Bečka - Těšitelová, 1961, dále FSČ, a to skupin A, B, C, D pro styl umělecký, E, F, G, H pro styl věcný, a korpusu 540 000 slov z jazyka věcného stylu (dále VS), který byl v posledních 10 letech shromážděn v oddělení matematické lingvistiky Ústavu pro jazyk český ČSAV s pomocí moderní výpočetní techniky a postupně zpracováván z hlediska lexikálního a gramatického (publikováno většinou jako tisky pro interní potřebu Ústavu pro jazyk český ČSAV (srov. Těšitelová, 1983, a literaturu)). Korpus VS tvoří 180 000 slov z 60 textů publicistických, 300 000 slov ze 100 textů odborných a 60 000 slov z 20 textů administrativních. Každý text má délku 3000 slov a chápe se jako jednotka celého korpusu i jeho složek, takže lze objektivně zjistit průměrný výskyt (x̄) slova na text nejen ve věcném stylu, ale i v jeho jednotlivých složkách a navzájem je porovnávat (srov. dále). Z celého korpusu připadá 75 % na texty, projevy psané, 25 % na texty, projevy mluvené.

Pro stanovení rysů věcného stylu a jeho složek z hlediska kvantitativního bude zde využito jazykových prostředků (I.) lexikálních, (II.) gramatických.

 

I. Jazykové prostředky lexikální

Je obecně známo, že k nejfrekventovanějším lexikálním prostředkům v jazycích, které nemají člen, patří zejména slova gramatická, formální, tedy spojky, předložky zájmena, slovesa sponová a modální (Těšitelová, 1981). Ukázala jsem již také (1974), že se těchto slov užívá diferencovaně v jazyce jednotlivých funkčních stylů, především ve stylu uměleckém a odborném. Kvantitativní analýza (jazyka) stylu věcného prokázala, že se v něm jako celku těchto slov užívá příznakově, v jeho rámci pak i diferencovaně v jeho jednotlivých složkách, tj. v jazyce stylu publicistického, [276]odborného a administrativního. Doložím to především na základě statistické analýzy následujících lexikálních jevů:

1. Spojky. Nejčastější slovo v češtině podle FSČ, v projevech převážně psaných — je spojka a. V mluvených textech, např. publicistických, ji nacházíme sice jako nejvíce frekventovanou spojku, nikoli však jako nejvíce frekventované slovo vůbec (tím je zájmeno ukazovací a odkazovací ten, srov. dále). Ve FSČ je spojka a relativně častější v jazyce stylu uměleckého (62,85 %), méně častá v jazyce stylu věcného (37,15 %). Také v korpusu VS je spojka a relativně nejčastějším slovem (vyskytuje se průměrně 106× v textu). Pokud jde o složky VS, nacházíme tuto spojku relativně častěji v stylu publicistickém (průměrně 110×) a administrativním (108×), relativně méně často v stylu odborném (102×). Jak bylo zjištěno v jazyce publicistiky (Nebeská, 1982), frekvence spojky a narůstá tím, že velmi často spojuje větné členy a věty (v poměru slučovacím, který převažuje) pro její sémantickou neutrálnost. Toho se zřejmě nejvíce využívá vedle stylu publicistického i v stylu administrativním, méně pak v stylu odborném.

Výraznější rozdíly v distribuci četností v analyzovaných funkčních stylech nacházíme u druhé relativně nejfrekventovanější spojky — podřadicí spojky že. Vyskytuje se častěji v jazyce stylu uměleckého (60,99 %) a méně často v jazyce stylu věcného (39,01 %). V jazyce VS je spojka že — vedle spojky a — rovněž druhou nejvíce frekventovanou spojkou (v textu se vyskytuje průměrně 25×); v jeho rámci nacházíme jako relativně nejvíce frekventovanou spojku že celkem shodně v jazyce stylu publicistického (28×) a odborného (27×), nejméně často pak v jazyce stylu administrativního (10×). Syntaktická výstavba těchto textů je značně jednodušší než v ostatních složkách věcného stylu.

Třetí nejvíce frekventovanou spojkou ve věcném stylu je slučovací spojka i. Má tu relativně vyšší frekvenci (56,85 %) než ve stylu uměleckém (43,15 %). V korpusu VS se spojka i vyskytuje průměrně 20×, a to častěji v textech publicistických (průměrně 24× na text), výrazně méně často v textech odborných (18×), nejméně často v textech administrativních (14×). Spojku i, která spojuje výrazy svým významem těsněji spjaté, můžeme právě pro tuto vlastnost označit jako typickou spojku věcného stylu.

2. Předložky. Předložka v(e) se převážně vyskytuje ve věcném stylu, i když nikoli s výraznou převahou, v 50,56 % v stylu věcném, 49,44 % v stylu uměleckém. V textech VS nacházíme tuto předložku průměrně 86× (je to vůbec druhé relativně nejvíce frekventované slovo ve věcném stylu); nejčastěji ji nacházíme v textech administrativních (97×) a publicistických (89×), nejméně často v textech odborných (82×). Souvisí to zřejmě s tím, že tato předložka provází substantiva zvláště v syntaktické funkci příslovečného určení místa a času (Confortiová, v tisku). Obráceným poměrem — vzhledem k funkčnímu stylu — se vyznačuje distribuce předložky na: 66,05 % v stylu uměleckém, 33,95 % v stylu věcném. Tato předložka je pak — podle očekávání — druhou nejvíce frekventovanou předložkou ve stylu věcném: ve VS se vyskytuje průměrně 50×, z toho nejčastěji v textech administrativních (66×), publicistických (53×), nejméně často v textech odborných (44×). Jde tu zřejmě nejen o místní významy předložkových pádů, ale i o významy další (účelový apod.).

Za skutečný charakteristický rys pro jazyk stylu věcného na rozdíl od jazyka stylu uměleckého můžeme považovat frekvenci předložek s(e) a z(e). Podle FSČ je nacházíme častěji v jazyce stylu uměleckého (s(e): 68,66 %, z(e): 61,11 %) než v jazyce stylu věcného (s(e): 31,34 %, z(e): 38,89 %). V korpusu VS je frekvence obou těchto předložek celkem vyrovnaná: nacházíme je průměrně 25×, s relativně nepatrnou převahou spojky z(e) (25,14×). Tato předložka se pak vyskytuje poměrně stejně často v textech administrativních a publicistických (26×), méně často v tex[277]tech odborných (24×). Předložka s(e) má relativně stejné rozložení: v textech administrativních (26×), publicistických (25×) a odborných (24×). Zhruba vyrovnaná frekvence předložek s(e) a z(e) souvisí s tím, že se předložka z(e) pojí s genitivem zhruba stejně často jako předložka s(e) s instrumentálem (Linguistica III, s. 55), i když jinak je genitiv relativně vysoce frekventovaný pád (srov. dále) zvl. ve věcném stylu, instrumentál pád výrazně méně frekventovaný.

3. Zájmena. Tento slovní druh jednoznačně patří, jak známo, mezi nejfrekventovanější slova vůbec. V projevech psaných, ale zejména mluvených, má největší frekvenci zájmeno ukazovací, resp. odkazovací ten. Podle FSČ se vyskytuje nejčastěji v jazyce stylu uměleckého — v 73,44 %, stylu věcného — v 26,56 %. V korpusu VS je nacházíme průměrně 49× v textu, nejčastěji v stylu odborném (56×), výrazně méně často v stylu publicistickém (29×), nejméně v stylu administrativním (11×). Souvisí to s charakterem jednotlivých složek věcného stylu, které různě využívají významů zájmena ten. Snaha o přesné vyjadřování ve stylu odborném má vliv na vysokou frekvenci tohoto zájmena; ostatní složky věcného stylu vzhledem k jejich specifickému poslání využívají jiných zájmen, např. publicistika zájmen osobních (srov. M. Ludvíková, 1982, s. 24), administrativa např. zájmena tento. Toto zájmeno je pak podle FSČ nejčastěji doloženo v jazyku stylu věcného — v 73,22 %, stylu uměleckého v 26,78 %, tedy v obráceném poměru, než je tomu u zájmena ten (srov. výše). Můžeme tedy zájmeno tento označit jako charakteristické pro jazyk věcného stylu, který se vyznačuje psaností. Ve VS připadá toto zájmeno 25× na text, relativně nejvíce (30×) na text odborný, zhruba stejně často na text administrativní a publicistický (18×). Vysoká frekvence jak zájmena ten, tak i zájmena tento souvisí s jejich významem, který jim dovoluje zastávat ve větě syntaktickou funkci nejen atributu, ale i subjektu. V tom se tato zájmena liší od třetího relativně nejvíce frekventovaného zájmena v jazyce věcného stylu — zájmena vztažného a tázacího který. Podle FSČ je toto zájmeno doloženo ve věcném stylu méně výrazněji (v 52,31 %) než ve stylu uměleckém (v 47,69 %). V korpusu VS je to vedle zájmena ten druhé zájmeno nejvíce frekventované; v textu se vyskytuje průměrně 30×, opět nejčastěji v stylu odborném (32×), s malým rozdílem pak v stylu publicistickém (29×), méně často v stylu administrativním (20×). Je to zřejmě rys psanosti textu: zájmeno který uvozuje nejčastěji vedlejší věty vztažné, atributivní, které patří ve věcném stylu k relativně nejvíce frekventovaným vedlejším větám v projevech psaných (srov. i Nebeská, 1982, s. 59n.). Forma projevu, psanost nebo mluvenost, má velký vliv na frekvenci i slov relativně velmi frekventovaných; je to však samostatná problematika, které budeme věnovat pozornost při jiné příležitosti. Pokud jde však o zájmena a jejich frekvenci jako diferenciační faktor mezi jazykem stylu uměleckého a věcného, můžeme konstatovat, že pro styl umělecký je charakteristické pořadí těchto prvních tří nejčetnějších zájmen: (1.) ten, (2.) on, (3.) který, v stylu věcném zájmena: (1.) ten, (2.) tento, (3.) který. Jsou to ovšem rysy stylu uměleckého a věcného ve formě převážně psané; u mluvených projevů mají např. vedle zájmen ukazovacích relativně vyšší frekvenci zájmena osobní a vztažná (srov. Ludvíková, 1982, s. 28).

4. Sponová a modální slovesa. Ke sponovým slovesům řadím slovesa být a mít, která v češtině patří — jak známo — k relativně nejčastějším slovům vůbec. Obě nacházíme podle FSČ relativně nejčastěji v jazyce stylu uměleckého: být v 62,48 %, mít v 67,51 %, méně často v jazyce stylu věcného: být v 37,52 %, mít v 32,49 %. V korpusu VS se vyskytuje sloveso být v první desítce relativně nejčastějších slov jako třetí v pořadí podle klesající frekvence, sloveso mít až v desítce druhé. Sloveso být tu připadá 69× na text, sloveso mít jen 18×. Ze složek věcného stylu nacházíme sloveso být nejčastěji v textech odborných (průměrně 75×), relativně často i v textech publicistických (68×), výrazně méně často v textech administrativních [278](38×). — Pokud jde o rozložení průměrného výskytu slovesa mít v jednotlivých složkách věcného stylu, vyskytuje se nejčastěji v textech publicistických (21×), méně často odborných (18×), nejméně často administrativních (10×). Vysokou frekvenci slovesa být podmiňuje velká frekvence spojení typu x je nějaký, něčím; příčiny frekvence slovesa mít je třeba hledat v sémantické stránce tohoto slovesa, zejména pokud jde o význam ‚držet ve vlastnictví‘ apod.; je to samostatná problematika, kterou zde ponecháváme stranou, ale kterou ozřejmí připravovaný sémantický frekvenční slovník češtiny (Těšitelová, 1982).

Tři nejčastější modální slovesa — moci, musit, chtít — nacházíme podle FSČ opět častěji v jazyce stylu uměleckého (srov. (1.) chtít (81,24 %), (2.) musit (61,58 %), (3.) moci (59,28 %)) než v jazyce stylu věcného (srov. (1.) moci (40,72 %), (2.) musit (38,42 %), (3.) chtít (18,76 %)). Podle průměrné frekvence v textech věcného stylu dostáváme stejné pořadí těchto sloves: sloveso moci se vyskytuje průměrně častěji (12×) než sloveso musit (5×) a sloveso chtít (3×). Sloveso moci nacházíme relativně nejčastěji v stylu odborném (14×), méně často v stylu publicistickém (10×) a administrativním (7×). Průměrný výskyt slovesa musit je v textech jednotlivých složek věcného stylu rozložen celkem pravidelně: v textech publicistických průměrně 6×, v textech odborných a administrativních 5×. Modální sloveso chtít má nejen mnohem nižší frekvenci, ale i značně nepravidelný výskyt: v textech publicistických 5×, odborných 2×, administrativních 0,7×.

Sémantická analýza modálních sloves i z hlediska kvantitativního (srov. výše) ukáže nám nejlépe příčiny frekvence jednotlivých modálních sloves ve vztahu k charakteru věcného stylu i jeho složek. Zde můžeme jen konstatovat, že pro jazyk stylu věcného je charakteristický nejen relativně nižší výskyt (než v stylu uměleckém) sponového být a mít, ale nižší frekvence modálních sloves, a to v tomto pořadí podle klesající frekvence: (1.) moci, (2.) musit, (3.) chtít; ve stylu uměleckém je pořadí obrácené: (1.) chtít, (2.) musit, (3.) moci.

5. Slova plnovýznamová. Tato slova se ani ve věcném stylu většinou nedostávají mezi nejvíce frekventovaná. Výjimku tu činí jazyk stylu administrativního, kam se již v druhé desítce nejčastějších slov (seřazených podle klesající frekvence) dostávají např. substantiva jako pracovník, úkol, práce, adjektivum pracovní apod. Jsou to — jak zřejmo — většinou slova deverbativní, která si přes svou jmennou formu podržují dějový význam a zvyšují „dějovost“ věcného stylu (k tomu srov. dále zejména distribuci slovních druhů). V jazyce uměleckého stylu se naproti tomu mezi slova nejvíce frekventovaná dostávají především vlastní jména hlavních postav v textu, jména místní, substantiva podmíněná tematikou apod.

5.1. Substantiva. Jako substantiva stylu věcného můžeme označit substantiva práce a úkol. Slovo práce se podle FSČ vyskytuje v stylu věcném — v 71,24 %, v stylu uměleckém v 28,76 %. V korpusu VS připadá toto substantivum (9×) na jeden text, a to nejčastěji v stylu administrativním — 15×, o třetinu méně v stylu publicistickém (10×), nejméně v stylu odborném (7×). Ukazuje se tu závislost na tematice textu, slohovém postupu a charakteru jednotlivých složek věcného stylu. Např. v oběžnících, zprávách o činnosti apod. se převážně mluví o práci. Do značné míry totéž platí o substantivu úkol. Podle FSČ je ve věcném stylu nacházíme v 82,07 procentech, v stylu uměleckém v 17,93 %. V korpusu VS se vyskytuje průměrně 5× v jednom textu, z toho opět relativně nejčastěji v stylu administrativním (17×), v ostatních stylech výrazně méně často, v publicistických textech průměrně 5×, v textech odborných 2×.

V rozhojňování příkladů substantiv, která patří jednoznačně do jazyka stylu věcného a v jeho jednotlivých složkách mají speciální postavení, bychom mohli pokračovat. Vzhledem k významu substantiv v textu nabývají tyto příznaky věcného [279]stylu a jeho složek závažnosti a významně přispívají ke konstituování stylu věcného i jeho jednotlivých složek.

5.2. Adjektiva. Také u adjektiv můžeme konstatovat na základě jejich frekvence příslušnost k věcnému stylu, zejména vzhledem k jejich vázanosti na substantiva. Např. adjektivum pracovní se podle FSČ vyskytuje v 97,27 % v jazyce stylu věcného a ve 2,73 % v jazyce stylu uměleckého. V korpusu VS se vyskytuje v textu průměrně 4×, a to relativně nejčastěji v textech administrativních (15×), srov. např. pracovní výsledek, pracovní materiál, pracovní poměr apod., výrazně méně často v textech publicistických (3×) a odborných (2×).

5.3. Slovesa. Necháme-li stranou slovesa sponová a modální (I. 4.), můžeme slovesa plnovýznamová ve věcném stylu rozdělit do dvou skupin: (1.) slovesa podmíněná formulační specifikou tohoto funkčního stylu, popř. jeho složek, (2.) slovesa podmíněná tematickou specifikou věcného stylu, popř. jeho složek.

5.3.1. Jako příklad slovesa, jehož výskyt v textech věcného stylu je podmíněn specifikou formulační, můžeme uvést sloveso znamenat. Podle FSČ je doloženo v 69,01 % v jazyce věcného stylu, v 30,99 % v jazyce uměleckého stylu. V korpusu VS je nacházíme průměrně 2× v textu, relativně nejčastěji v textech odborných (3×) a publicistických (2×), zanedbatelně v textech administrativních (0,4×). Do této skupiny sloves se dále hlásí slovesa jako uvést, používat aj., která se ve více než 80 % vyskytují jen v stylu věcném.

5.3.2. Do druhé skupiny sloves příznakových pro věcný styl vzhledem k tematice patří např. sloveso pracovat. FSČ je uvádí v 68,69 % v jazyce věcného stylu, v 31,31 % v jazyce uměleckého stylu. V korpusu VS se toto sloveso vyskytuje průměrně 2× v textu, a to nejčastěji v stylu administrativním (3×), v stylu publicistickém 2× a odborném 1×. Počet analogických příkladů bychom mohli rozhojňovat, jen dále by doložily — spolu s příklady v 5.3.1. — existenci stylu věcného a jeho složek.

 

II. Jazykové prostředky gramatické

Z kategorií gramatických, na jejichž frekvenci se projevují rysy věcného stylu a jeho složek, můžeme uvést především slovní druhy. Ve shodě s FSČ rozlišíme dvě skupiny slovních druhů: (1.) nominální, (2.) verbální, a to ve shodě s FSČ vzhledem k početně nejsilnějším slovním druhům (nomen, zvl. substantivum, a verbum). Do jednotlivých skupin se přiřazují slovní druhy — méně početné —, jejichž rozložení sleduje rozložení dominantních slovních druhů (Těšitelová, 1974, s. 83n.).

1. Skupina nominální. Podle FSČ sem řadíme substantiva, adjektiva a předložky. Na tuto skupinu připadá 43,58 % materiálu z jazyka stylu uměleckého, 57,53 % z jazyka stylu věcného. V korpusu VS je nominální skupina silnější než ve FSČ, představuje 64,69 %; pokud jde o jednotlivé složky věcného stylu, je skupina nominální nejsilnější v stylu administrativním (74,06 %), výrazně slabší v stylu odborném (64,02 %), nejslabší v stylu publicistickém (62,68 %).

Ve věcném stylu fungují substantiva v syntaktické funkci atributu neshodného (v 38,78 %), ostatní syntaktické funkce mají frekvenci mnohem nižší, celkem však shodnou, srov. syntaktickou funkci příslovečného určení (7,99 %), objektu (17,65 %) a subjektu (17,14 %) (k tomu Uhlířová, v tisku). Stejné rozložení syntaktických funkcí u substantiv nacházíme i v složkách věcného stylu, např. v stylu publicistickém a odborném. Tím vysvětlíme relativně vysokou frekvenci gen. sg. a gen. pl. u substantiv ve věcném stylu, tedy základních morfologických kategorií.

Naproti tomu v stylu uměleckém má podle FSČ v sg. relativně nejvyšší frekvenci nom. (31,92 %); to znamená, že tu převládá syntaktická funkce subjektu. Druhou [280]nejčastější syntaktickou funkcí je tu funkce objektu v akuz. (21,88 %), třetí syntaktická funkce atributu v gen. sg. (17,40 %). V pl. převládá — stejně jako ve věcném stylu — syntaktická funkce (1.) atributu neshodného (26,09 %), (2.) subjektu (24,94 %), (3.) objektu v akuz. (22,95 %). Avšak akuz. pl. — jako ve věcném stylu — má mnohem nižší frekvenci (17,13 %) než gen. a nom. pl.

Těchto několik příkladů uvádějících frekvenci kategorií morfologických a syntaktických u substantiv dosvědčuje i svým početním zastoupením rysy stylu věcného, individuálně i jeho složek, a podtrhuje rozdíly od stylu uměleckého.

Pokud jde o počet adjektiv, je ve skupině nominálního věcného stylu rel. vyšší; stejně to platí o substantivech. To ovšem nepřekvapuje, připomeneme-li sémantickou závislost adjektiv na substantivech. V jazyce stylu uměleckého je podle FSČ adjektiv asi o 8 % méně než v jazyce stylu věcného: 46 % : 54 %. Je to podmíněno terminologizací jazyka stylu věcného, velkým počtem ustálených termínů typu jaderná fyzika, socialistická společnost, věta jednoduchá apod. V složkách věcného stylu dosahují adjektiva nejvyšší frekvence v jazyce stylu odborného (20 %), méně, ale celkem shodně v stylu publicistickém (18 %) a administrativním (19 %). Adjektiva provázejí substantiva zpravidla v syntaktické funkci atributu shodného, srov. příklady uvedené výše. Frekvence atributu shodného dosahuje pak ve věcném stylu 87 %, ve stylu administrativním dokonce 92 %. Vzhledem k tomu, že adjektivum provází substantivum v syntaktické funkci atributu neshodného, srov. prezident Československé socialistické republiky, sjednocení mírových sil apod., v gen. sg. nebo pl., mají i adjektiva ve věcném stylu relativně vyšší frekvenci v gen., i když nikoli v takové převaze, jako je tomu u substantiv. Adjektiva sledují tedy ve větě substantiva, ne však důsledně, resp. adjektiva provázejí substantiva v různých pádech různě.

Vedle gen. s frekvencí 30 % (bez zřetele ke kategorii jmenného rodu) má u adjektiv v sg. i pl. druhou nejvyšší frekvenci nom. (27 % v sg., 23 % v pl.), na třetím místě je akuz. (v sg. i pl. s relativně shodnou frekvencí: 18,49 % : 18,38 %), dále instr. (v sg. 11,06 %, v pl. 8,32 %) a lok. (v sg. 10,84 %, v pl. 7,32 %). — Z toho plyne, že ve věcném stylu adjektivum provází substantivum, které má relativně nejčastěji syntaktickou funkci atributu neshodného, dále subjektu, objektu a příslovečného určení, rozumí se ovšem i v příslušných možných sémantických komponentech.

V jednotlivých složkách věcného stylu jsou v užívání adjektiv rozdíly (vzhledem k jejich morfologickým kategoriím i syntaktickým funkcím), např. ve stylu odborném je u adjektiv častější nom. než gen., a tudíž adjektivum provází substantivum v tomto stylu častěji v syntaktické funkci subjektu než atributu neshodného apod. Jinak ve věcném stylu i v jeho jednotlivých složkách přes naznačené výkyvy můžeme konstatovat toto pořadí pádů (seřazených podle klesající frekvence): gen., nom., akuz., instr., lok. Z hlediska syntaktických funkcí, které substantiva rozvíjená adjektivy zastávají, je to za stejných podmínek pořadí: atribut neshodný, subjekt, objekt, příslovečné určení a/nebo objekt. Také tyto jevy můžeme označit za gramatické rysy jazyka věcného stylu a jeho složek. Potvrzuje to i srovnání s analogickými jevy v jazyce uměleckého stylu. Pokud jde o frekvenci pádů, je tu jejich pořadí následující: nom., gen., akuz., instr., lok., u syntaktických funkcí pak: subjekt, atribut neshodný, objekt, jmenná část přísudku (Těšitelová, 1980, s. 72).

2. Skupina verbální. Tato skupina, kam řadíme podle FSČ slovesa, zájmena, adverbia a spojky, je silnější, podle očekávání, v jazyce stylu uměleckého (54,44 %) než v jazyce stylu věcného (40,91 %). V korpusu VS je slabší, připadá na ni 34 % příslušných slovních druhů. Nejsilnější slovní druh skupiny, sloveso, podílí se (v rámci skupiny verbální) v jazyce stylu uměleckého 37,99 %, v jazyce stylu věcného 34,82 %. Souvisí to zřejmě i se slohovými postupy ve věcném stylu, které se relativně nejvíce opírají o výklad a popis, kde má pojmenování substancí [281]a jejich vlastností významnější postavení než vyjadřování činností, stavů apod. Kromě toho k pojmenovávání činností apod. slouží často i substantiva a adjektiva dějového původu, tj. podstatná jména slovesná, adjektiva dějová apod., která v jazyce stylu věcného a jeho složek skupinu slovesnou významně zvyšují. Např. v korpusu věcného stylu v češtině nacházíme 8,08 % substantiv slovesného původu. Celkem stejný počet se objevuje v stylu odborném (8,37 %), nejvíce těchto substantiv obsahuje styl administrativní (10,45 %), nejméně styl publicistický (6,63 %). Tím lze vyložit i jistou dynamiku stylu věcného a jeho složek.

Sloveso zastává přirozeně i v stylu věcném nejčastěji syntaktickou funkci predikátu (86 %); platí to i pro jednotlivé složky věcného stylu. Pokud sledujeme druh predikátu, připadá na predikát vyjádřený plnovýznamovým slovesem 80,68 %; v stylu publicistickém a administrativním je to více — 83,68 %, v stylu odborném pak méně — 77,95 %. Zde má naopak relativně vyšší frekvenci predikát sponový — 20,41 %; v stylu publicistickém dosahuje jen 15,53 %, v stylu administrativním nejméně — 11,51 %. — Pro styl věcný je tedy dále charakteristickým gramatickým rysem i poměr počtu predikátu vyjádřeného slovesem plnovýznamovým k počtu predikátu sponového.

U sloves — zejména plnovýznamových — ukazuje se frekvence jejich morfologických kategorií jako příznaková pro jazyk stylu věcného. Např. typická je tu převaha času přítomného (77 %) nad minulým (22 %); v jazyce stylu uměleckého je tomu naopak, čas minulý převažuje (v 55 %) nad časem přítomným (44 %). Také kategorie slovesného rodu diferencuje svou frekvencí styl věcný a jeho složky od stylu uměleckého. Zde mají vyšší frekvenci tvary aktivní (94,43 %) než pasívní (5,57 %). Tvary pasívní jsou naopak relativně častější v stylu věcném. Pokud jde o kategorii osoby a čísla, převládá frekvence 3. os. sg. i pl. v stylu uměleckém i věcném; pro styl umělecký je příznaková zároveň vyšší frekvence 1. os. sg., pro styl věcný pak 1. os. pl.

S nižším počtem sloves ve skupině verbální v jazyce stylu věcného souvisí i nižší počet zájmen. Ve stylu uměleckém, kde je vyšší počet sloves (srov. výše), nacházíme jich podle FSČ 23,33 %, ve stylu věcném, kde je sloves málo, je zájmen méně — 19,91 %. — U adverbií je zhruba shoda v jejich počtu v jazyce stylu uměleckého (20,58 %) a stylu věcného (21,67 %). V korpusu VS je počet adverbií relativně vyšší (24,67 %). Příčinou toho je zřejmě vyšší počet adjektiv slovesného původu (srov. výše), která se — jak známo — rozvíjejí adverbiem stejně jako slovesa, srov. pěkně vzrostlý sad, nedávno vydaná kniha apod. Tímto způsobem vysvětlíme např. vyšší počet adverbií ve stylu publicistickém (8,76 %) a odborném (12,80 %), nízký počet ve stylu administrativním (5,05 %). — Pokud jde o počet spojek ve skupině verbální, je jich podle FSČ ve stylu uměleckém 18,11 %, ve stylu věcném 23,59 %. V korpusu VS na ně připadá zhruba stejný počet (24,67 %). Jejich počet je také vyrovnaný v jazyce stylu publicistického (22,59 %) a odborného (23,61 %); ve stylu administrativním je jich 26,42 %, což je zřejmě dáno velkým počtem výčtů větných členů. Jinak ovšem počet větných členů souvisí s výstavbou větných struktur (Nebeská, 1982, s. 64n.).

Pokud jde o větné struktury, odlišuje se opět jazyk stylu věcného od jazyka stylu uměleckého. Zatímco ve stylu uměleckém je podle našich zjištění poměr vět jednoduchých a souvětí 55 % : 45 %, ve stylu věcném převládá počet souvětí nad počtem vět jednoduchých, 53 % : 47 %. Zhruba stejný poměr nacházíme ve stylu publicistickém (54 % : 46 %). Nejsložitější větnou stavbou se vyznačuje styl odborný, na 58 % souvětí tu připadá 42 % vět jednoduchých. Naproti tomu styl administrativní má převahu vět jednoduchých (66 %) nad souvětím (34 %), tedy velmi jednoduchou výstavbu větných struktur. — Také proporcionalita větných struktur jasně vyznačuje hranici mezi jazykem stylu uměleckého a stylu věcného.

 

[282]Závěrem můžeme konstatovat, že na základě kvantitativního zhodnocení některých prostředků lexikálních a gramatických, morfologických i syntaktických, které tu byly uvedeny jako příklady, vyděluje se jako celek jazyk stylu věcného v protikladu v jazyku stylu uměleckého. V rámci stylu věcného se projevují individuálními rysy tyto jeho složky: styl odborný jako jeho jádro, styl publicistický, který se v některých rysech blíží stylu uměleckému, styl administrativní, který se — vzhledem k stylu odbornému — nachází na opačné straně, srov. schéma:

		styl
umělecký				věcný
		publicistický — odborný — administrativní

Věcný styl se tedy konstituuje jako významný funkční styl současného období, období vědeckého a technického rozvoje.

 

LITERATURA

 

CONFORTIOVÁ, H.: O frekvenci předložek v češtině. In: Kvantitativní charakteristiky. (V tisku.)

FREKVENČNÍ SLOVNÍK SOUČASNÉ ADMINISTRATIVY. M. Těšitelová a kol. Praha 1980. Určeno pro interní potřebu Ústavu pro jazyk český ČSAV.

FREKVENČNÍ SLOVNÍK SOUČASNÉ ČESKÉ PUBLICISTIKY. M. Těšitelová a kol. Praha 1980. Určeno pro interní potřebu Ústavu pro jazyk český ČSAV.

FREKVENČNÍ SLOVNÍK SOUČASNÉ ODBORNÉ ČEŠTINY. M. Těšitelová a kol. Praha 1982. Určeno pro interní potřebu Ústavu pro jazyk český ČSAV.

HAVRÁNEK, B.: Studie o spisovném jazyce. Praha 1963.

CHLOUPEK, J.: Publicistický styl jako pole jazykového vývoje. In: Čs. přednášky pro VIII. mezinár. sjezd slavistů v Záhřebu. Lingvistika. Ed. B. Havránek. Praha 1978, s. 35—41.

JELÍNEK, J. - BEČKA, J. V. - TĚŠITELOVÁ, M.: Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce. Praha 1961.

KVANTITATIVNÍ CHARAKTERISTIKY SOUČASNÉ ČESKÉ PUBLICISTIKY. In: Linguistica II. Ed. M. Těšitelová. Praha 1982. Určeno pro interní potřebu Ústavu pro jazyk český ČSAV. (Dále Linguistica II.)

KVANTITATIVNÍ CHARAKTERISTIKY SOUČASNÉ ČESKÉ PUBLICISTIKY. TABULKY A GRAFY. In: Linguistica III. Ed. M. Těšitelová. Praha 1982. Určeno pro interní potřebu Ústavu pro jazyk český ČSAV. (Dále Linguistica III.)

LUDVÍKOVÁ, M.: Zájmena. In: Linguistica II, s. 21—28.

MISTRÍK, J.: Štylistika slovenského jazyka. Bratislava 1970.

MISTRÍK, J.: Exakte Typologie von Texten. München 1973.

NEBESKÁ, I.: Kvantitativní charakteristiky souvětí. In: Linguistica II, s. 55—71.

TĚŠITELOVÁ, M.: Otázky lexikální statistiky. Praha 1974.

TĚŠITELOVÁ, M.: Využití statistických metod v gramatice. Praha 1980.

TĚŠITELOVÁ, M.: Ke kvantitativní analýze textu. SaS, 42, 1981, s. 1—8.

TĚŠITELOVÁ, M.: Quantification of meaning and the computer. In: COLING 82, Proceedings of the ninth international conference on computational linguistics. Prague, July 5—10, 1982. Ed. J. Horecký. Amsterdam - New York - Oxford 1982, s. 377—382.

TĚŠITELOVÁ, M.: O kvantitativním výzkumu češtiny s pomocí moderní výpočetní techniky. NŘ, 1983 (v tisku).

TĚŠITELOVÁ, M. a kol.: Kvantitativní charakteristiky současné češtiny. Praha (v tisku). (Dále Kvantitativní charakteristiky.)

THESE A POZNÁMKY K DISKUSI. PROPOSITIONS. Sekce II. Praha 1929.

UHLÍŘOVÁ, L.: Kvantitativní charakteristiky věty jednoduché v češtině. In: Kvantitativní charakteristiky. (V tisku.)

 

[283]R É S U M É

Zur Sprache des sachbezogenen Stils aus quantitativer Sicht

Aufgrund der statistischen Daten über ausgewählte lexikalische und grammatische (morphologische und syntaktische) Erscheinungen stellt die Autorin die objektiven Merkmale der Sprache des sachbezogenen Stils im Gegensatz zur Sprache des künstlerischen fest. Im Rahmen des sachbezogenen Stils werden folgende Bestandteile durch spezielle Merkmale identifiziert: der Fachstil, der als Kern des sachbezogenen Stils erscheint, publizistischer Stil, der dem künstlerischen Stil am nächsten steht, und der Administrationsstil, der vom Standpunkt des Fachstils aus dem publizistischen Stil gegenüber steht. Der sachbezogene Stil konstituiert sich als charakteristischer Functionalstil der gegenwärtigen Zeit, der Zeit der wissenschaftlich-technischen Entwicklung.

Slovo a slovesnost, volume 44 (1983), number 4, pp. 275-283

Previous Hana Prouzová: K valenčním vlastnostem primárních adjektiv v češtině

Next Ludmila Uhlířová: Aktuální členění a styl jazykových projevů (na materiále z publicistických textů)