Pokus o nový přístup k zpracování polských nářečí

Jan Petr

[Kronika]

(pdf)

Попытка нового подхода к описанию польских говоров / An attempt at a modern approach to the study of Polish dialects

Přední polský dialektolog, profesor lodžské univerzity Karol Dejna, je znám české lingvistické veřejnosti především jako autor dvojdílné monografie o nářečích sousedících po polské straně s našim Opavskem (Polsko-laskie pogranicze językowe na terenie Polski, 1951, 1953). K této práci se váže několik jeho časopiseckých studií, naposledy jeho pojednání o jazykové přináležitosti západotěšínských nářečí (1977). Dejnovy práce vždy vyvolávají v naší lingvistické veřejnosti zaslouženou pozornost, protože jsou výsledkem jeho hlubokých znalostí nářečního materiálu a dokonale zvládnuté metody dialektologické práce. S některými jeho závěry není nutné vždy souhlasit, avšak vždy je třeba je promýšlet a zvažovat, často s ohledem na tradice české jazykovědy a výsledky našich dialektologů.

[331]S uznáním byl přijat v polské veřejnosti jeho atlas nářečí kieleckého vojvodství (1962—1968) a další práce věnované severnímu malopolskému a centrálnímu polskému dialektu. Jeho syntetická studie o polských dialektech (Dialekty polskie, 1973) přinesla po dnes již klasickém zpracování nářeční rozrůzněnosti polského jazykového území K. Nitsche (1915, 1923,² 1957³) další nový celostní pohled na tuto významnou otázku, pohled, který odpovídá našim současným znalostem polských dialektů. Autor v ní využil rozsáhlé odborné literatury předmětu, která vyšla především po 2. světové válce. V této práci K. Dejna již vyložil některá teoretická východiska, která v plné míře promítl do své nejnovější práce nazvané Atlas polskich innowacji dialektalnych (1981, 60 s. + 100 map). O jejím zaměření zde chceme stručně referovat.

Práce je rozdělena do sedmi částí. I. kapitola přináší autorův výklad o východiscích a úkolech dialektologie. V jednotlivých jejích částech se pojednává a) o předmětu dialektologie, b) o rozvoji dialektologických výzkumů v Polsku, c) vysvětlují se základní termíny oboru a metody dialektologických výzkumů a posléze d) K. Dejna vykládá své pojetí rozdílu mezi atlasem nářečí a atlasem dialektů. V II. kapitole se podává přehled inovačních jevů, které charakterizují jednotlivé polské dialekty, tj. dialekt kašubský, mazovský, velkopolský, malopolský a slezský. Výčet jevů, které K. Dejna uvádí, je sestaven z hlediska kritérií, která podrobně vyložil v části Ic (zvláště je uplatňuje při pojetí dialektu na rozdíl od nářečí a podřečí). V III. kapitole je sestaven index jevů, které jsou zachyceny na přiložených mapách (jde především o hláskoslovné jevy různého řádu). IV. kapitola přináší soupis názvů map, V. kapitola seznam zkratek a symbolů, VI. kapitola soupis nejdůležitějších prací dialektologických, jichž autor použil při práci (mezi nimi se také uvádějí práce J. Běliče, A. Kellnera a A. Lamprechta) a VII. kapitola přináší sto map, které znázorňují 11 širších jazykových jevů. Jsou to (1.) nářeční střídnice za psl. *telt, *tort a sonanty (2—5), (2.) mezislovní fonetika (6), (3.) územně ohraničené rozdíly ve vývoji souhlásek (7—22), (4.) procesy asimilace, disimilace a zjednodušení souhláskových skupin v dialektech (23—33), (5.) prozodické inovace (34—37), (6.) zeměpisné rozrůznění rozvoje ústních a nosových samohlásek (38—67), (7.) kartografické zachycení hranic výskytu různých forem týchž předpon a přípon (68—79), (8.) vývoj a vzájemné ovlivňování podob jmenných koncovek (80—89), (9.) vzájemné vyrovnávání slovesných kmenů v dialektech (90—94), (10.) utváření slovesných koncovek (95—99), (11.) zanikání mužsko-osobního (virilia) rodu (100).

Podle K. Dejny dialektologie jako lingvistická disciplína se zaměřuje na zkoumání procesů jazykové diferenciace jednotlivých regionů etnického teritoria a problémů spojených s vytvářením národních jazyků (5). Právem totiž poukazuje na to, že jazyk je jedním z velmi důležitých činitelů formujících každé etnikum. Zmiňuje se o mechanismu jazykového vývoje, který však vykládá poněkud zjednodušeně. Jeho základ vidí v zásadě ekonomického vydávání energie také při přejímání jazyka mladší generací od starší. Při přejímání jazyka nikoliv dokonale stejného, ale vždy nepatrně pozměněného mladou generací vznikají jazykové změny jako výsledek přirozeného sklonu „do upraszczania zbyt skomplikowanego systemu językowego“ (5). Tato nedokonalá percepce a v jejím důsledku reprodukce jazyka se podle K. Dejny projevuje nejen ve fonetice (artikulaci hlásek), ale také v tvarosloví a sémantice slov. Některé tyto změny se postupně rozšiřují mezi všemi uživateli daného jazykového útvaru jako inovace a zatlačují do pozadí dosavadní fonetické a mluvnické normy.

Vývoj jazyka tedy spočívá v postupném, pozvolném a v širokém měřítku šíření takto vzniklých inovací. Ty se však mohou šířit s rozdílným zeměpisným rozsahem. Nářeční rysy jsou z vývojového hlediska jazykové inovace, které se vytvořily v rámci uzavřených etnických skupin a neměly možnost se šířit mimo jejich etnické hranice. Takto vznikají jazykové jevy s omezeným územním rozšířením, nikoliv jevy s celoetnickou platností. Izoglosa je tedy čára vyznačující nejzazší hranice nářeční inovace, odděluje území, na němž se inovace rozšířila, od území, na němž se zachovává v tomto ohledu archaický stav, nebo na němž se rozšířily střídnice téhož jazykového jevu, ale s rozličnou realizací.

Autor po uvedení přehledu vývoje polské dialektologie podal základní informace o historické dialektologii. Podle něho se nemůže omezovat jen na zkoumání nářečního rozrůznění v pozdním středověku (tím by se stal [332]ponejvíce oborem filologickým), ale musí také studovat průběh jazykových procesů, které vedly k této diferenciaci (11). K. Dejna poukazuje na omezená východiska historické dialektologie a doporučuje doplnit je výsledky získanými uplatněním srovnávací metody, která je prodloužením historické metody do předhistorického období (11). Tím by ovšem měla vzniknout předhistorická dialektologie (vedle současné a historické).

Toto trojí obsahové zaměření dialektologie K. Dejna řeší tak, že rozlišuje pouze dvě dialektologické disciplíny, dialektografii a dialektologii. V jeho pojetí oba blízké obory mají se k sobě jako normativní mluvnice a historická a srovnávací mluvnice.

Dialektografie se má zabývat hromaděním nářečního materiálu především v terénu, má jej popisovat synchronně, hledat zeměpisné rozšíření jevů a jejich současnou rozrůzněnost. Materiál má zpracovávat v podobě nářečních slovníků, atlasů a monografií, aniž by se zabývala otázkami vzniku nářečních jevů a sledovala postupný proces jejich diferencování v rámci celého jazykového území. Předmětem dialektografického zkoumání je podřečí (gwara) a nářečí (narzecze), tj. soubor podřečí vyznačující se určitým počtem společných jevů.

Dialektologie v Dejnově chápání vychází z dialektografických a historickofilologických poznatků a na jejich základě s uplatněním historickosrovnávací metody zkoumá původ procesů diferenciace jazykových jevů, zákony jejich vývoje a z toho vyvozuje syntetické závěry a zobecnění. Zaměřuje se jen na zkoumání části celonárodního území a v jeho hranicích sleduje vývoj určitých fonologických nebo mluvnických jevů. Dialektologie je zaměřena na jazykové inovace. Je to disciplína historická, jakoby historická a srovnávací mluvnice dialektu, protože jevy studuje diachronně. Rozdíl mezi dialektografií a dialektologií spočívá především v metodě uplatňované při výzkumu (popisné nebo historickosrovnávací). Předmětem zkoumání dialektologie je dialekt, charakterizovaný souborem inovací ve vývoji jazyka, vzniklých u vymezené skupiny obyvatelstva. Nepokrývají tedy jazykové území celého národního jazyka, ale jen jeho část (13). Tyto inovace jsou charakteristické pouze pro jeden dialekt (proto K. Dejna mluví o přechodných nářečích, nikoliv dialektech).

Na základě těchto teoretických východisek K. Dejna rozlišuje atlasy dialektální a dialektologické. Příkladem atlasu prvního typu je např. Mały atlas gwar polskich (I.—XIII., 1957 až 1970). Dialektologický atlas by vycházel ze schematického obrazu dnešních nářečních rozdílů a měl by ukázat diachronně pojaté procesy výskytu a územního rozšíření jazykových inovací. Měl by ukázat jevy, které mají význam pro dějiny utváření celonárodního spisovného jazyka a procesy, které podnítily vznik dnešního nářečního rozrůznění.

Dialektální atlasy zachycují současný stav na celém jazykovém území, který je výsledkem jednak rozšíření nářečních inovací, jednak zachování staršího stavu před provedením inovační změny. Na dialektologických mapách se vyznačují jen oblasti, v nichž se rozšířila inovace. V takovém atlasu by měly být zachyceny nejdůležitější procesy různorodého vývoje polštiny.

K. Dejna se pokusil o zpracování takového atlasu. Na mapách, které tvoří součást jeho publikace, se uvádí podstata mapované inovace, zda jde o přechod jedné hlásky v druhou, nebo o její náhradu, o kontaminaci, úžení atd. Také se uvádí východisko mapované inovace, tzn. staropolský stav podle záznamů ve starších písemných památkách nebo na základě onomastického materiálu, a příkladová ilustrace stavu, k němuž dospěl vývoj. Uvádí se také staré rozšíření jevů na základě výsledků historické dialektologie, někdy se podává přibližná chronologie mapovaného procesu. Několik map ještě přináší údaje o rozšíření inovace mimo polské jazykové území. Mapová část publikace důmyslně zachycuje systém inovací, které rozhodovaly o formování jednotlivých dialektů. Některé z nich se staly součástí normy spisovného jazyka, přestože se původně vyskytovaly jen na části jazykového teritoria, jiné zase z různých důvodů součástí spisovné normy se nestaly. Tento proces výběru měl v případě spisovné polštiny značně spletité cesty, jak ostatně ukazuje již několik desítiletí trvající spor o nářeční původ spisovného jazyka (malopolský nebo velkopolský).

Kartografické zpracování jevů se liší od běžných map v nářečních atlasech. Jev je mapován ve výše uvedeném rozsahu jen potud, pokud byl uznán za inovaci určitého dialektu. A tehdy se sleduje jeho zeměpisné rozšíření v současnosti a podle možnosti také v minulosti. Každá mapa tedy přináší kompletní [333]údaje o jeho rozšíření, nesleduje se však rozsah, který si dosud zachovává jeho starší vývojová fáze.

Dejnův pokus o rozšíření předmětu zkoumání nářečních jevů a spojení synchronie a diachronie v dialektologii je nepochybně poučný a přínosný. Bylo by třeba prověřit jeho nosnost také na jiném než pouze na polském nářečním materiále, kde jsou pro to nepochybně velmi příznivé podmínky (vcelku jasné vymezení pěti velkých nářečí s prokazatelnými etnickými základy).

Slovo a slovesnost, ročník 44 (1983), číslo 4, s. 330-333

Předchozí Otakar Šoltys: Za profesorem Eugenem Paulinym

Následující Petr Sgall: Nový úvod do textové lingvistiky