Druhý díl sovětské učebnice českého jazyka

Jiří Hronek, Jaroslav Porák

[Kronika]

(pdf)

Второй том советского учебника чешского языка / The second volume of the Soviet textbook of Czech language

Druhým dílem učebnice českého jazyka (Učebnik češskogo jazyka, Moskva 1981, 512 s.) z pera sovětských a českých autorů A. G. Širokovové, P. Adamce, J. Vlčka, T. I. Konstantinovové a E. R. Rogovské (odpovědná redaktorka A. Trnková) byl uzavřen na více než tisíci stranách popis češtiny jako cizího jazyka. Jde o práci ojedinělou, v dějinách zahraniční bohemistiky zatím nejobsáhlejší, a to jak z hlediska teoretického, tak i praktického.

Zatímco první díl učebnice (viz recenze SaS, 35, 1974, s. 231—233) se úspěšně vyrovnal s nižšími jazykovými rovinami (popř. jen s některými vybranými jazykovými jevy z roviny lexikální a syntaktické), druhý díl už dává systematické poučení o tvoření slov, o fungování některých gramatických kategorií, o četných jevech syntaktických, o modalitě apod.

Jak uvádějí autoři v úvodu učebnice, snažili se o vícevrstevný přístup, o skloubení a propojení výkladů slovotvorných, formálně gramatických a funkčně sémantických. S úspěchem se zhostili i úkolu pro každou učebnici vždycky obtížného: podařilo se jim totiž výklady nových jevů a upevňování mluvních návyků organicky napojovat na probrané učivo dílu prvního a tak je zároveň na vyšší úrovni systematizovat. Takové propojení — navíc s maximální aplikací pohledu konfrontačního — svědčí bezesporu o plodném využití dlouholetých zkušeností sovětských bohemistů.

Zmíněný „vícevrstevný“ přístup k výkladu jazykových jevů (se snahou postihnout téma vždy pokud možno z hlediska všech rovin) je tedy základním koncepčním kritériem celé práce (to se projevuje více v souborech cvičení k jednotlivým kapitolám než ve výběru textů). Odhlédneme-li zatím od výkladů slovotvorných, pak do výkladů formálně gramatických je zařazena v podstatě rekce sloves (zde tzv. „slovesné konstrukce“) předložková i bezpředložková; ostatní výklady podle tohoto pojetí patří spíš do rámce funkčně sémantického (vyjadřování místních a časových vztahů na rovině větných členů i souvětí, vyjadřování otázky, typy vyjadřování způsobových určení, vyjadřování kvantitativních vztahů, modality, význam určenosti/neurčenosti aj.).

Formálně gramatické a funkčně sémantické pohledy nelze přirozeně od sebe oddělovat absolutně — rovina výrazová (syntaktická) vždy reprezentuje zároveň rovinu sémantickou, stejně jako sémantika se prezentuje prostřednictvím „povrchové“ syntaxe, usouvztažňováním — paralelnost obou rovin větné stavby je dána objektivně. Učebnice tento fakt koncepčně přijímá, a proto třídíme-li její materiálovou náplň podle obou zmíněných pohledů (tedy formálně gramatického a funkčně sémantického), není to zcela přesné a odráží se to pak i při výkladu jednotlivých jevů; některé jsou zpracovány více podle aspektu prvního, jiné dávají přednost pohledu druhému. To je dáno i charakterem jevů samých (např. syntaktických), které v tradičních syntaxích nejsou podávány jednotně, kombinují se pohledy formální a významové (např. u typů adverbiálních určení převažuje už tradičně třídění sémantické).

Celkovou předností učebnice zůstává fakt, že oblast syntaxe (kterou s jistým zjednodušením lze chápat jako soubor pravidel vymezujících kombinace jazykových prostředků) je prezentována jako soubor způsobů pro vyjadřování příslušných sémantických hodnot.

Rekce sloves se probírá hlavně diferenčně, a to do značné hloubky; příslušné seznamy jsou rámovány vždy do základních sémanticky vymezených kategorií. Je třeba zvlášť vítat, že uváděné soubory jednotek — i když mnohdy značně bohaté — respektují v dostatečné míře i frekvenci (zvl. např. u dnes už řídké rekce genitivní, kde u nereflexívních sloves se vhodně poukazuje na konkurující rekci akuzativní), jsou účelně spojovány s malým kontextem, diferencují významy metaforické a nevyhýbají se ani běžným spojením frazeologickým. I když to není zdaleka podstatné, snad za zmínku stojí metodická poznámka o způsobu prezentace „slovesných konstrukcí“. V praxi se zahraničními studenty byl úspěšně vyzkoušen i takový postup, že se nejdříve probírá celá rekce bezpředložková a pak rekce předložková, dělená nikoli podle pádů, ale podle jednotlivých předložek.

Z oblasti tradiční „syntaxe“ se věnuje pozornost zvláště adverbiálním určením; kromě určení místních a časových jde o vyjadřování vlastních významů způsobových a měrových, dále významů důvodových, účelových, podmínkových a přípustkových. Jisté disproporce se mohou jevit při srovnávání jednotlivých [343]partií (např. převážně lexikálně zpracovaná část o míře a kvantitě na rozdíl od „syntaktičtějšího“ pojetí např. v oblasti účelu, modality aj.) — zvlášť uvedené případy jsou však do velké míry podmíněny i tématem; u lexikálních prostředků míry a kvantity by bylo účelné alespoň odkazem koordinovat tato fakta s oblastí tvoření slov a s lekcemi, kde se probírají příslušné slovesné prefixy. Vyjadřování významu příčiny, přehledně zpracované, se omezuje převážně na pohled konfrontační, bezesporu užitečný, s vyjmenováním přehledu prostředků. Atraktivním a u velké části případů i instruktivním způsobem prezentace typů adverbiálních určení je jistě metoda transformační, která při převádění těchto určení z roviny větných členů na rovinu vět vyčleňuje zároveň i typické příslušné spojovací prostředky hypotaktické. Objektivní metody transformací je sice užito v některých cvičeních, neaplikuje se však ve vlastních výkladech.

Zvlášť je třeba ocenit, že v učebnici byly zpracovány i jevy v mnoha učebnicích opomíjené, nicméně v češtině důležité, zvl. pak v konfrontaci s ruštinou. Jde hlavně o promyšlené a netradiční pasáže věnované kategorii určenost/neurčenost, jakož i o výklady modality (např. ve spojení s otázkou) apod.

Snad větší pozornosti by si v učebnici zasluhovala problematika jednočlenných (bezpodmětých) vět slovesných. Funkčně sémantický přístup (v lekci 3., popř. i zde odkaz na lekci 22.) vykládající funkce slovesa být nemůže postihnout problematiku celou; vedle sponových typů (s predikativem, trpným příčestím nebo s modálním predikativem) fungují i typy nesponové s plnovýznamovým slovesem, deagentní s neosobním reflexívem nebo vůbec věty bez činitele. Podobně za zmínku by stála např. i problematika volného dativu, posesívního nebo prospěchového, a to i z hlediska konfrontačního (typy dal jsem si kufr do úschovny, dítě jim už chodí do školy ap.).

Není účelem recenze vyjmenovávat věci, které mohly být zpracovány šíře nebo které mohly být zařazeny navíc. Zvolené pojetí prezentace jevů v učebnici je účelné a projevuje syntetizující schopnost (v oblasti syntaxe by možná stálo za to uvážit někdy i tradiční přehledný výklad příslušné problematiky a teprve potom přistoupit k prostředkům vyjadřování a jejich příslušným sémantickým funkcím).

Oblast tvoření slov se zaměřuje velice účelně na tvoření substantiv a adjektiv pomocí sufixů a tvoření sloves pomocí prefixace (i když způsob tvoření kompozit není pro češtinu nijak typologicky podstatný, snad by bylo vhodné alespoň stručně se zmínit i o něm). Obě zmíněné oblasti jsou zastoupeny dostatečně reprezentativně, zvlášť imponující je uváděný sémantický rozsah jednotlivých prefixů, stejně jako např. tvoření adjektiv vztahových a jakostních. Poněkud nesourodě působí snad jen poučení o synonymii, homonymii a antonymii, které je jednak nesystematické a neúplné, jednak je neorganicky zařazeno až na konec celého kursu.

Textová složka učebnice si klade za cíl seznámit s reáliemi současného Československa (s jeho geografií, ekonomikou, zdravotnictvím, literaturou, uměním a vůbec kulturou a kulturní historií; zvláštní pozornost byla při výběru textů věnována mezníkům české historie). Jistě nebylo jednoduchým úkolem vyhledat pro jednotlivá témata vhodné texty různého druhu a z různých stylů (umělecké, populárně vědecké, odborné, publicistické) a najít optimální poměr mezi texty popisnými a texty s fabulí. Pří tomto postupu pochopitelně nemohla být vždy dodržena stupňující se jazyková náročnost textů.

Do jisté míry určitým konfrontačním „přehledem“, ve kterém se konkrétně zrcadlí česko-ruské rozdíly, jsou i cvičení k jednotlivým lekcím. Podobně jako už v dílu prvním, jde i tady o promyšlené, bohaté a vynalézavé soubory, které adekvátně postihují a procvičují vykládanou látku; zvlášť systematicky se procvičuje slovesná rekce a významy prefixů, vhodně přibylo i oboustranných překladových cvičení (zvl. v překladových cvičeních na gramatické jevy najdou uživatelé učebnice i další materiály a poučení konfrontační). V porovnání s ostatními typy zůstávají v menšině cvičení lexikální; mohla být bohatší i na úkor některých jednotlivých „drilových“ cvičení, která pracují někdy jen s pouhým obměňováním či doplňováním.

Sovětská bohemistika má vysokou úroveň, zejména za několik posledních desítek let si vytvořila dobrou tradici i poměrně širokou základnu. Významnou její složkou je právě konfrontační studium češtiny a ruštiny. Rozsáhlá dvousvazková učebnice češtiny na vý[344]sledky bohemistických bádání v Sovětském svazu velice dobře navazuje.

Slovo a slovesnost, ročník 44 (1983), číslo 4, s. 342-344

Předchozí Ladislav Horalík: Sovětská práce o vlivu ruštiny na vývoj české slovní zásoby

Následující Ludmila Uhlířová: Syntaktická typologie a konfrontační gramatika